Slavnostisněženek představují nádherný obraz úsměvného života obyvatel chatové osady Kersko nedaleko Prahy (kde žil i sám Hrabal a při psaní se inspiroval skutečnými postavami). Slavnostisněženek jsou plné laskavého humoru a zvláštního pokojného smutku.
Místo a doba děje:
Chatová oblast Kersko, 70. léta
Hlavní postavy:
Celou knihou provází sám autor.
Paní Beníková – krásná elegantní dáma jdoucí pro nákup
Pan Metek – šťastný, vyrovnaný, se zálibou kupovat výhodné věci
Pan Karel – milovník dobrého jídla, salámů
Pan Franc – uháněný dcerou a ženou, láska k jabloním
Leli – skupuje zbytečnosti
Pan Lontek
Lothar a Pavel – kamarádi na vozíčku
Pan Janeček – střelec divokého prasete
Jazykové prostředky:
Hovorový jazyk prostých lidí, dlouhá souvětí.
Obsah:
Nedaleko Prahy se v chatové oblasti Kersko setkávají stálí obyvatelé s majiteli chat, kteří se sem sjíždějí na víkendy. Společně vytvářejí svéráznou komunitu, která svými velkými i malými kamínky skládá mozaiku epizod.
Poklidné žití v tomto lesním světě naruší divoké prase, které místní myslivci nahánějí až do sousedního revíru, kde se jim ho podaří skolit v místní škole přímo při vyučovaní ve třídě před tabulí, a tak začne spor mezi dvěma mysliveckými spolky o právo na trofej. I když se nakonec dohodnou a uspořádají společnou hostinu v místní restauraci Hájenka, rivalita je mocná a každou chvíli se dostávají do bizarních konfliktů. Kniha je proložená mikropříběhy všech postav, které mají v sobě nesmírné kouzlo a nostalgii. Pan Leli je posedlý seskupováním všelijakého haraburdí, protože mu je líto nekoupit věc, když je tak levná. Při svých obchodech dokonce vydraží družku, kterou dostane výměnou za obraz Krajinka v zimním hávu. Pan Franc žije v Kersku s despotickou manželkou a dcerou a snaží se unikat z dosahu jejich řevu tak často, jak se jen dá. V mozaice příběhů se pojí poetično s realistickým pohledem, nadsázka a humor, události veselé, vážné i smutné, prožívané celou řadou více či méně kuriózních postav a postaviček. Najdeme zde pana France, mlčky trpícího pod jhem svých výřečných a dobrosrdečných ženských, dobráckého smolaře Leliho, svérázného policistu Vyhnálka, podivína Limana, vozícího kozy na pastvu luxusním americkým vozem, nebo akademického malíře Junka, pyšného na své ilustrace pro slabikář, a plno dalších postav.
Tato kniha byla zfilmována režisérem Jiřím Menzelem v roce 1984 podle scénáře, který zpracoval společně se samotným Bohumilem Hrabalem. V hlavních rolích se objevili herci jako Rudolf Hrušínský st., Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Petr Čepek, Petr Brukner, Jiří Schmitzer a další. Drobnou roli si ve filmu vystřihl i sám Bohumil Hrabal. S neopakovatelným vypravěčským stylem spisovatele a skvělou profesionální technikou režiséra se tak před očima diváka rozvíjí nostalgická, ale především hluboce lidská freska žánrových příběhů lidí a lidiček žijících v Polabí. Znovu ožívají pan Franc, Leli, rodina hostinského z Hájenky a nezapomenutelný příběh sporu dvou mysliveckých jednot nad zastřeleným kancem.
Ve filmu se snoubí poetično s realistickým popisem, stylizovaná nadsázka s humornou drobnokresbou, události veselé s událostmi smutnými.
O Marii Antoinettě byla napsána také řada knih. Například: Já, Maria Antoinettaod Juliet Grey, Marie Antoinetta: Strmý pádod Juliet Grey,Marie Antoinetta: Dny slávy, dny smutkuod Juliet Grey, Zpověď Marie Antoinettytaké od Juliet Grey, Tajný deník Marie Antoinettyod Carolly Erickson, Marie Antoinetta: Nebezpečné známosti nezralé královnyod Michel de Decker, Marie Antoinettaod Stefana Zweiga.
I smuteční hostina nese význam hlavně pro pozůstalé, kteří zde sdílí společně svou bolest. Mohou se dělit o vzpomínky na zemřelého a těšit se z nich. Cílem tedy není dobře a zadarmo se najíst, a proto množství a typ jídla není při této slavnosti to hlavní. Pokud je ale hlavní chod součástí smuteční hostiny, tak se některé rodiny uchylují k oblíbenému jídlu zemřelého, anebo jídlům, které se podávají na různých rodinných akcích (svíčková s knedlíkem atd.) vždy je ale důležité mít na paměti, že i při této smuteční hostině je hlavní poskytnout rodině zemřelého útěchu.
PRAŽSKÝ ORLOJ – psaní velkého písmene je u Staroměstského orloje komplikovanější. Důležitá je zde souvislost. Pokud se jedná o název, mělo by být ve slově pražský velké P, tedy Pražský orloj. Pokud se ale jedná o geografické vymezení orloje (tedy to, že se orloj nachází v Praze), tak p bude malé (pražský orloj).
PRAŽSKÝ KRYSAŘÍK – pražský krysařík je označením plemene psa, a proto se jedná o obecné pojmenování, a proto se píše ve slově pražský malé p.
PRAŽSKÝ MAJÁLES – U tohoto spojení slov, je situace obdobná jako u pražského jara. Pokud se tedy jedná o konkrétní název akce, bude P velké (Pražský majáles), pokud je to ale obecné označení pro majáles, jehož pravý název zní nějak jinak, bude p malé (pražský majáles).
PRAŽSKÝ PŮLMARATON – Oficiální označení této akce zní Pražský mezinárodní půlmaraton. V tomto označení se píše tedy velké P.
PRAŽSKÝ DENÍK – V tomto případě se jedná o název konkrétních novin, a proto se píše velké P (Pražský deník).
PRAŽSKÝ VÝBĚR – Jedná se o název pro českou rockovou skupinu, a proto se píše velké P (Pražský výběr).
PRAŽSKÝ HRAD – Jedná se o konkrétní název stavby / instituce, a proto se píše velké P (Pražský hrad; Hrad). K Pražskému hradu patří také zahrady, které se nazývají Palácové zahrady pod Pražským hradem.
PRAŽSKÝ FOTBAL – Označení fotbalové organizace se píše s velkým P (Pražský fotbalový svaz), pokud je ale myšlen všeobecně fotbal v Praze, tak se píše p malé (pražský fotbal).
PRAŽSKÝ DOPRAVNÍ PODNIK – Konkrétní název této společnosti je Dopravní podnik hlavního města Prahy.
V našem městě proběhly besedy se
spisovateli. Lyžaři a instruktoři vjeli na sjezdovku. Koně běhali po louce. Dny
se zkracovaly. Ukazatele ležely v příkopě. Sněhuláci na jaře roztáli. Lidičky
se shromažďovali na náměstí. Angličané a Rusové se sešli k jednání. Skupiny
turistů se vydaly na hrad. Turistické spolky pořádaly výlety. Slavnosti
proběhly na nádvoří. Navštívili jsme Sychrov. Ledoborci narazili do ledovce.
Vlaštovky, sýkorky a kosi se přilétli najíst ke krmítku. Srnky a lišky se
proháněly ztemnělým lesem. Koně a krávy se pásli u lesa. Drahokamy se třpytily
na slunci. Prodavači a prodavačky se na zákazníky usmívali. Výlety do ciziny se
zrušily. V rádiu hlásili dopravní zprávy. Důvěřiví obyvatelé města přišli o
peníze. Desítky zvířat se musely přemístit. Stroje ulehčily lidem práci. Plavci
a potápěči měli závody. Noviny a časopisy ležely na polici. Děti se proháněly
po hřišti. Dospělí se mile usmívali.
V jeho díle je patrný odraz autobiografičnosti – hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou zručností a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách se projevují i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je velmi populární i v zahraničí – bylo přeloženo do více než 28 jazyků.
Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, které vyšly jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů
Skřivánek na niti, 1959 – připraveno k vydání, které se neuskutečnilo
Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek
Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; pábiteli Hrabal nazýval osobité vypravěče, kteří se navenek zdají obhroublí, ale milují život zvláštním způsobem – v jejich vyprávění (která Hrabal nazýval pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel
Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela skládající se z jedné věty, literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků
Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmována – film Ostře sledované vlaky (1966) byl oceněn Oscarem v roce 1968
Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965 – v roce 1969 zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na niti, film však okamžitě putoval „do trezoru“
Kopretina, 1965
Automat Svět, 1966 – výbor z již dříve vydaných povídek
Bohumil Hrabal uvádí..., 1967 – antologie jeho oblíbených autorů
Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím, někdy též pod názvem Toto město je ve společné péči nájemníků
Morytáty a legendy, 1968
Domácí úkoly, 1970
Poupata, 1970 – básně a povídky, náklad byl zničen již ve skladech
Městečko u vody – vzpomínková trilogie:
Postřižiny, 1976 – próza
Krasosmutnění, 1979 – povídky
Harlekýnovy milióny, 1981 – próza
Slavnostisněženek, 1978 – povídky
Městečko, kde se zastavil čas, 1978 – vzpomínková próza
Každý den zázrak, 1979 – povídky
Něžný barbar, 1981 (v Čechách až 1991)
Kluby poezie, 1981
Obsluhoval jsem anglického krále, 1971 (1980 vydáno v cizině, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989) – zfilmováno roku 2006
Domácí úkoly z pilnosti, 1982
Listování ve stínech grafických listů, 1983
Domácí úkoly z poetiky, 1984
Hovory lidí, 1984 – povídky
Život bez smokingu, 1986 – povídky
Vita nuova, 1986 – trilogie vyprávějící o Hrabalovi samém, jeho ženě a jejich přátelích z období života v Praze, a to očima spisovatelovy ženy (psáno ich-formou v ženském rodě)
Proluky, 1987 (v Čechách až v roce 1991)
Svatby v domě, 1987 (v Čechách až 1991) – autobiografická próza
Knížka pro Robinsony (a taky pro Pátky), 1987 – povídky (společně s O. Pavlem a K. Poláčkem)
Můj svět, 1988 – povídky
Příliš hlučná samota, 1989
Kličky na kapesníku, 1989
Bílý koníček, Rukopis, Fiktivní korespondence, 1989
Chcete vidět zlatou Prahu?, 1989 – výbor z povídek, editor Jaromír Pelc
Tři novely, 1989 – obsahuje Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé a Obsluhoval jsem anglického krále
Kouzelná flétna, 1989 (vydáno 1990)
Bambino di Praga / Barvotisky / Krásná Poldi, 1990
Kdo jsem, 1990
Krajiny Bohumila Hrabala, 1990
Totální strachy, 1990
Listopadový uragán, 1990
Schizofrenické evangelium, 1990 – povídky
Ponorné říčky, 1990
Růžový kavalír, 1991
Ztracená ulička, 1991 – poezie z roku 1948
Básnění, 1991
Slavná Vantochova legenda, 1991
Židovský svícen, 1991
Atomová mašina značky PERKEO, 1991 – povídky
Jarmilka, 1992
Hrabal, 1992 – obsahuje Něžný barbar, Příliš hlučná samota, Městečko, kde se zastavil čas
Večerníčky pro Cassia, 1993
Happy end, 1993 – novela
Hořící vajgly v uchu, 1993
Inaugurace a vnitřní monolog, 1993
I balóny mohou vzlétnout, 1993 – eseje, úvahy
A havran krák už Nikdykrát, 1993 – úvahy
Česká republiko, dobrý den, 1993 – úvahy, eseje
Pábení, 1993
Rukověť pábitelského učně, 1993 – povídky
Kafkárna, 1994 – obsahuje Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Toto město je ve společné péči obyvatel, Morytáty a legendy, Etudy
Obrazy v hlubině času, 1994 – obsahuje Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar
Texty, 1994 – úvahy
Hlučná samota, 1994
Nymfy v důchodu, 1994
Pražské pavlačové anekdoty, 1994 – anekdoty, mikropovídky
Křehký dluh (Hrabal spisy 1), 2017 – lyrika a existenciální texty období před publikací první sbírky povídek
Skřivánek na niti (Hrabal spisy 2), 2014 – povídky z 60. let: Perlička na dně, Pábitelé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Morytáty a legendy
Jsme jako olivy (Hrabal spisy 3), 2015 – novely: Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota
Rukověť pábitelského učně (Hrabal spisy 4), 2016 – texty z časů normalizace: Slavnostisněženek, Krasosmutnění, Harlekýnovy milióny, Autíčko + ostatní texty 1. části 12.svazku SSBH
Život bez rukávů (Hrabal spisy 5), 2016 – autobiografická trilogie
V následujícím cvičení se můžete přesvědčit, že jedno slovo může být dvěma (někdy i třemi) slovními druhy, že záleží na jeho uplatnění ve větě, jak jsme zmiňovali v teorii. Zkuste tedy určit slovní druhy u vyznačených slov:
V následujícím cvičení se můžete přesvědčit, že jedno slovo může být dvěma (někdy i třemi) slovními druhy, že záleží na jeho uplatnění ve větě, jak jsme si říkali výše. Zkuste tedy určit slovní druhy u vyznačených slov, správnost si zkontrolujte v řešení:
Má peněženka je prázdná. (zájmeno) Bratr má peněz dost. (sloveso) Nasadil si klaunovský nos. (podstatné jméno) Nos talíře na stůl. (sloveso) Tamara jí ráda zeleninu. (sloveso) Koupíme jí rajčata a papriky. (zájmeno) Važte si svého zdraví. (podstatné jméno) Jirka pokaždé zdraví pana Nováka. (sloveso) Všichni byli zdraví. (přídavné jméno) Kolem hřiště se zelenaly stromy. (předložka) Zítra pojedu kolem, tak se stavím. (příslovce) Musel s kolem do opravny. (podstatné jméno) Pokladní deník má na starosti paní Novotná. (přídavné jméno) Pracuje tam jako pokladní. (podstatné jméno) Byl jsem tu už před týdnem. (příslovce) Tu knížku jsem nesehnal. (zájmeno) Sešli se jen tři bývalí spolužáci. (číslovka) Tři si to místo, ať tě tolik nebolí. (sloveso) Přijdu k vám večer. (příslovce) Byl krásný letní večer. (podstatné jméno) Ukaž tu pětku tatínkovi! (podstatné jméno) Tatínkovi bratři jsou starší než on. (přídavné jméno) A to se podívejme. (částice) Koupil rohlíky a chleba. (spojka) Že by doopravdy nepřišla? (částice) Myslím, že určitě přijde. (spojka) Běhám, ale nebaví mě to. (spojka) Ale to je mi novina! (částice) Nesměj se tak hloupě. (příslovce) Tak už konečně pojď! (částice) Přišla, aby nás zkontrolovala. (spojka) Aby se jí tak něco stalo! (částice) Stojí vedle mě. (předložka) Jsem z ní úplně vedle. (příslovce) Jdi tam místo mě! (předložka) Sedni si na moje místo. (podstatné jméno)
Dne 18. srpna 1765 zemřel František Štěpán na srdeční infarkt. Ztráta milovaného manžela byla pro Marii Terezii hroznou ranou. Po jeho smrti chodila Marie Terezie až do své smrti oděná jen v černém a své šperky a ostatní oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky manžela nechala pohřbít v rodinné kapucínské kryptě, kde hodlala také jednou spočinout po jeho boku. Peníze, které po sobě František Štěpán zanechal (asi 18 milionů zlatých), použila Marie Terezie k umoření státního dluhu (asi 12 milionů), zbytek peněz nechala pro své děti.
Marie Terezie se po smrti manžela prezentovala jako zlomená vdova, která se rozhodla o státní záležitosti podělit se synem formou spoluvlády, v dokumentu ale z roku 1765 jasně stanovila, že se odmítá vzdát panování. V podstatě si tedy přála, aby starosti řešil Josef, ale moc aby zůstala v jejích rukou. To bylo ale pro mladého císaře nepřípustné, obzvlášť proto že každý měl jinou představu o vládě. Marie Terezie byla oproti Josefovi více citově založená, ovlivněná vírou, Josef naopak chladně kalkuloval a vše podřizoval prospěšnosti zemi bez ohledu, jestli to není v rozporu s právem. Josefovi se navíc zalíbily osvícenské myšlenky, které jeho matka považovala za opium a jed pro srdce a mysl zbožných poddaných.
První krize v jejich společné vládě nastala v okamžiku, kdy se Josef rozhodl začít šetřit, a proto spojil svůj dvůr s matčiným, zrušil tak řadu úřednických míst, omezil náklady na lov, dokonce snížil i počet koní v císařských maštalích, zrušil i dvorské slavnosti. Matka mu pak vyčítala, že to dělá jen proto, že nemá rad slavnosti, společnost, lov ani tanec. Marie Terezie se snažila jeho šetření zmírnit bez toho, aby jeho nařízení zrušila.
Marie Terezie nesouhlasila ani s Josefovými cestami po říši, nechápala, proč by se měl snažit o propagaci své osoby, nebo proč by měl poznávat svou říši. Josef se i přesto na cestu vydal, cestoval inkognito a nebál se přespávat v hostincích a jíst obyčejná jídla jako lid v jeho říši. Z cest po říši se Josef vracel zděšený tím, co je v jeho státě možné.
Výsledkem jeho cest bylo rozhodnutí centralizace a sjednocení správy celé monarchie, hospodářské reformy, modernizace armády. Rozhodl se, že významná místa, by neměli zastávat lidi, jen proto že mají "správný původ", ale nemají patřičné vzdělání, nikdo by podle něj neměl těžit jen z titulu.
Matka se synem se nikdy nemohli shodnout v otázkách víry. Marie Terezie vychovávaná v přísné katolické víře, vždy věřila, že vládne z Boží milosti. Josef II. na rozdíl od ní věřil, že své právo vládnout nedostal od boha ale od svých poddaných, věřil, že jako král by měl sloužit svým poddaným, ne bohu. Josef horoval navíc pro úplnou svobodu vyznání, s čímž se jeho matka nemohla smířit. Prosadil ji až v roce 1781 po matčině smrti v Tolerančním patentu.
Marie Terezie se velmi obávala, že vše, čeho svou vládou dosáhla, bude po její smrti zničeno, protože Josef byl úplně jiný než ona, domnívala se, že synova politika je odkázaná k záhubě. Přestože se nikdy nemohli shodnout na řadě politických otázek, jejich vztah byl ale jinak plný lásky, Marie Terezie syna milovala a on ji také. I přesto patnáct let jejich spoluvlády z Josefa udělalo zatrpklého muže, který se po smrti matky snažil dohnat vše, co během spoluvlády nemohl prosadit, a proto v následujících deseti letech vydal přes 6 000 dekretů.
Marie Terezie usilovala o to být českou královnou z politických důvodů. Původně se ani nezamýšlela, že by se nechala korunovat českou královnou, nezáleželo jí na tom, usilovala jen o uherskou korunu. Česká koruna se jí ani nelíbila, přišla ji nemoderní, připomínala ji šaškovskou čapku, ale na hlavu si ji i přesto nasadila ráda, protože tím jasně zrušila veškeré nároky Karla Albrechta na český trůn. Do Prahy panovnice přijela dne 29. dubna 1743 ve velkolepém kočáru po boku manžela. Den před korunovací tedy dne 11. května 1743 se konala slavnostní bohoslužba. Už od šesti zval zvon Zikmund Svatovítského chrámu na bohoslužbu o sedmé hodině jak královnu, tak i přední zemské šlechtice. Bohoslužby a korunovace se ale neúčastnili všichni zemští šlechtici, protože řada z nich byla v emigraci, nebo na venkově, kam je královna vypověděla za jejich zradu. Nevypověděla ale všechny, řada šlechticů na svůj trest stále čekala.
Korunovace mladé panovnice probíhala stejně jako korunovace její otce z roku 1723. Biskup ji pomazal svatým olejem (v korunovačním řádu Karla IV. se počítalo s tím, že pomazání musí arcibiskup provést svatým olejem na hrudi i na lopatkách, panovnice by tak musela mít zezadu i zepředu otevřené šaty a košili, což ve středověku příliš nevadilo, ale v době vlády Marie Terezie se více dbalo na cudnost. Navíc se správně arcibiskup nesměl královny vůbec dotknout. Nakonec musel olomoucký biskup tento úkon jen naznačit a dokonala ho přizvaná abatyše z kláštera svatého Jiří na Pražském hradě, navíc královnu při tom obstoupil kroužek vybraných dam, aby ji nikdo nemohl okukovat) a pak ji převlékli do korunovačního roucha, se svatováclavskou korunou, žezlem a jablkem v rukou, ji pak slavnostně uvedli na královský trůn. Účastníci korunovace pak královně provolávali sláva "Vivat Marie Terezie" a následovaly i salvy z děl, hlasy trubek a bubnů. Ovace provolávali i lidé shromáždění před chrámem. Korunovace byla pak zakončená slavností ve Vladislavském sále, kde u 12 stolů zasedlo panstvo oděné do zlata a drahých kamenů ke slavnostní hostině. Královna byla štědrá i k prostému lidu, dopřála mu zadarmo víno i nechala mezi lid házet korunovační mince.
Marie Antoinetta a Ludvík XVI. (sňatek s francouzským dauphinem)
Samotnému sňatku podle dobových zvyků předcházelo i oficiální namlouvání, na které francouzský král poslal do Vídně přes sto osob. Ani Marie Terezie se nenechala zahanbit a obstarala Marii Antonii výbavu za 400 000 dukátů, což bylo pro rakouskou po válkách zchudlou pokladnu mnoho. Před cestou došlo ve Vídni v augustiánském kostele dne 19. dubna ke královské svatbě v zastoupení. Následovaly oslavy, plesy a samozřejmě rozloučení s matkou, s níž se pak mladá arcivévodkyně již nikdy nesetkala. Na hranicích obou zemí pak došlo ke slavnostnímu předání arcivévodkyně, jak velela tehdejší tradice. Antonie se musela svléci v domě vybudovaném speciálně k této příležitosti a vzdát se všeho rakouského, musela tak opustit i svého milovaného psíka Mopse. Z domu pak vycházela již ve francouzském oblečení.
Svatba půvabné rakouské arcivévodkyně s nepříliš hezkým Ludvíkem se uskutečnila dne 16. května roku1770. V době svatby bylo Antonii čtrnáct let, Ludvík byl jen o rok starší než ona. Svatba proběhla ve Versailles, Antonie přijela do paláce v deset hodin do poledne, po poledni se setkala s Ludvíkem v královském kabinetu, kde na ni čekal oblečený ve zlatě a diamantech. Společně ruku v ruce se vydali do kaple následováni králem a pokrevními knížaty. Poklekli u oltáře a arcibiskup začal slavnostní ceremonii, které přihlížel nejen král ale i celá královská rodina. Během obřadu nasadil Ludvík novomanželce krásný prsten. Došlo také k podpisu potřebných dokumentů. Po svatbě je také čekala recepce velvyslanců a slavnost v Zrcadlovém sále, který byl pro tuto příležitost zvlášť vyzdoben. Svatební hostiny se zúčastnilo asi 6 000 významných hostů. Den byl zakončen luxusními hody v novém domě Královské opery. Na novomanželku svatební den velmi zapůsobil, nebyla schopna pořádně jíst, na rozdíl od svého manžela, který s jídlem nešetřil, ani když ho jeho děd upozornil, že by se neměl před svatební nocí přejídat. Ludvík reagoval svým osobitým způsobem, odpověděl, že se mu lépe spí po dobré večeři. Jeho reakce svědčila o tom, že mladý dauphin ani netušil, co ho má o svatební noci čekat. Novomanžele mělo také čekat překvapení v podobě ohňostroje, ale tomu zabránila bouře. Po ukončení slavností následovala ještě tradiční ceremonie uvádění novomanželů do lože. Před jejich ulehnutím arcibiskup loži požehnal, král pak předal Ludvíkovi noční košili a vévodkyně z Chartres pak pomohla do noční košile i jeho novomanželce. Novomanželský pár se společně usadil do postele, aby bylo jasné, že spolu budou sdílet lože. Pak již osaměli, přihlížející opustili jejich pokoj, aby měli novomanželé šanci naplnit svou první manželskou noc. K tomu ale nedošlo, svatební noc se nekonala. Svatební slavnosti pokračovali až do 30. května, který byl ale tragický, protože při ohňostroji na náměstí Place de la Concorde zemřelo 132 lidí, kteří byli ve zmatku umačkáni a ušlapáni.
Začátek manželství
Antonie přijala po sňatku jméno Marie Antoinetta a stala se francouzskou korunní princeznou označovanou jako dauphinka. Od prvních dnů bylo jasné, že manželé toho nemají mnoho společného. Ludvík byl velmi uzavřený a tichý, Marie Antoinetta se naopak ráda bavila a nevyhýbala se žádné zábavě. I přesto spolu manželé vycházeli, Ludvík manželku svým osobitým způsobem miloval. Jejich manželství ale nebylo dlouho naplněno, což trápilo nejen Marii Antoinettou a její matku, ale celou Francii, která doufala v dědice. Marie Terezie již předtím dceru náležitě poučila a připravila na manželský život, takže Marie Antoinetta věděla, co se od ní v královské ložnici očekává. Královským palácem se samozřejmě šířily nejrůznější fámy, co je příčinou nenaplněného manželství. Nakonec situaci vyřešili lékaři, kteří přišli na to, že Ludvík trpěl fimózou (= deformace předkožky, která brání jejímu přetažení přes žalud, což buď znemožňuje erekci, nebo způsobuje, že je velmi bolestivá). Operace nebylo nic, co by Ludvíka lákalo, a tak se raději vzdával sexuálního života. Marie Terezie se snažila v této situaci dceři co nejlépe radit, doporučovala jí, aby byla neustále mírná, trpělivá a něžná, aby nedávala najevo špatnou náladu. Marie Antoinetta si těchto rad vážila a snažila se je nebrat na lehkou váhu.
K naplnění manželství došlo ale až sedm let od svatby, napomohla tomu nejen návštěva bratra Marie Antoinetty Josefa,který přijel inkognito (pod jménem hrabě Falkenstein) do Paříže, aby Ludvíkovi domluvil. Josef věděl o švagrových problémech v ložnici ze sestřiných dopisů: "Zavede do mě svůj úd, zůstane tam bez sebemenšího pohybu zhruba dvě minuty a pak jej bez ejakulace a stále ztopořený vytáhne a řekne mi dobrou noc." Mnohem větší podíl na naplnění manželství měla ale již zmíněnádrobná operace, které se Ludvík konečně podrobil. Manželství sice nebylo plné lásky, ale dá se říct, že nakonec se z manželů stali dobří přátelé. Ludvík se snažil plnit Marii Antoinettě její přání, i přesto, že často byly finančně náročné (plesy, vyjížďky, drahé oblečení).
Její manžel se stal králem v roce 1774 po smrti svého děda Ludvíka XV.
Lásky Marie Antoinetty
To že manželství není šťastné, nikomu neuniklo, všem bylo divné i to, že první dítě se narodilo až osm let po svatbě. Pařížanům navíc neuniklo, že královna se nevyhýbá koketování a že pravděpodobně hledá lásku někde jinde, než u svého manžela. I proto ji často označovali jako "necudnou Rakušankou". V manželství nespokojená Marie Antoinetta se nakonec uchýlila do náruče Axela von Fesena, který byl zpočátku její dobrý přítel a později i milenec, do něhož se francouzská královna zamilovala. Podezření z nevěry, z níž Marii Antoinettu obviňoval pařížský lid, se tedy zakládalo na právě alespoň podle jejích tajných dopisů. Dopisy, které si francouzská královna vyměňovala s tímto švédským hrabětem a které se dodnes dochovaly, jsou plné začerněných částí, nebo hustě přepsány jiným rukopisem. Dopisy se navíc tváří jako listy politického a obchodního charakteru. Původcem těchto cenzur v dopisech mohl být pravděpodobně sám Fersen, který nejspíš nechtěl nijak pošpinit královninu čest, o tom svědčí i to, že vzkazy byly psány neviditelným inkoustem a v šifrách. Dopisy navíc doručovali důvěryhodní prostředníci. Rozluštit obsah těchto různými způsoby "zašifrovaných" dopisů se nakonec povedlo Francouzskému výzkumnému středisku pro ochranu sbírek, které k tomu využilo nejmodernější rentgeny a infračervené skenery. S výsledky pak společnost seznámila britská historička Evelyn Farrová, kterou vztah mezi francouzskou královnou a jejím švédským přítelem velmi zajímal. Historička čerpala nejen ze vzájemné korespondence ale i z různých historických dokumentů, které se nacházely v archivech nejen ve Francii a Švédsku, ale i ve Velké Británii. Tato historička přišla s teorií, že nejenže měla královna se Švédem poměr, ale že on byl pravděpodobně otcem následníka trůnu Ludvíka Karla. O jeho případném otcovství se spekulovalo, již když se chlapec narodil, dokonce jeden z přátel Fersena Quintin Craufurd se o tom zmínil i ve svém dopise britskému premiérovi Williamu Pittovi a sekretáři pro zahraniční záležitosti lordu Grenvillovi. Stejně tak se předpokládalo i jeho otcovství i u princezny Sophie, která ale zemřela. Podle všeho královna nepřestala milovanému hraběti psát ani, když byla uvězněna, o čemž svědčí dopis ze 4. ledna 1792, kde se vyznávala ze své lásky. Podle obsahu dopisů byla láska oboustranná. Axel von Fersen byl pravděpodobně jediným královniným milencem.
Několikanásobný větný člen je takový
větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou
platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.
Několikanásobné větné členy oddělujeme
čárkou v případě, že:
nejsou spojeny spojkami a, i, nebo
(anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami,
pokud jsou jiném poměru než
slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
jsou k sobě přiřazeny bez spojek
(Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé
poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi
nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
jsou spojeny dvojitými
spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli
jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy,
které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu,
nebo v maloobchodech.
spojky nebo a či vyjadřují
vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z
několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba.
Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
spojka nebo vyjadřuje opravu
výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.
Několikanásobné větné členy neoddělujeme
čárkou v případě, že:
jsou několikanásobné větné členy v poměru
slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na
zahradě máme jabloně a hrušky.
spojky nebo a či vyjadřují vztah
mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím
příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve
škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
se jedná o ustálená slovní
spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama
noha.
v případě, že se jedná o dvojité
spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti.
Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.
2.
Přívlastek postupně rozvíjející
Přívlastek postupně rozvíjející je
zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a
na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další
adjektivní přívlastek.
Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou
neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.
3.
Přívlastek volný
Přívlastek volný je rozvitý shodný
přívlastek, který stojí za podstatným jménem, k němuž náleží, a který není pro
smysl věty nezbytný. Pokud se ve větě vynechá, nenaruší to smysl věty.
Přívlastek volný se odděluje
čárkou. Pokud stojí přívlastek volný uprostřed věty, odděluje se čárkou z
obou stran. Například: Hejno vlašťovek,
letící nad městem, mířilo na jih.
4.
Přívlastek těsný
Přívlastek těsný je svým postavením
stejný jako přívlastek volný, rozdíl je v tom, že jeho vypuštěním by se smysl
věty zcela změnil.
Přívlastek těsný se neodděluje
čárkou. Například: Mé rozhodnutí přihlásit se na vojenskou akademii bylo
nezvratné.
5. Přístavková spojení
Přístavková spojení jsou složky
komplexního větného členu, které v zásadě označují stejnou skutečnost. Obvykle
se dají poznat tak, že se mezi ně dají vložit výrazy jako: to jest, to znamená,
totiž.
Stejně jako přívlastky i přístavky
mohou být volné a těsné. Pokud je přístavek volný uprostřed věty, odděluje
se z obou stran čárkou. Například: Aleš, kamarád z dětství, přijel na
návštěvu. Božena Němcová, autorka Babičky, žila ve Vídni.Přístavky
těsné se čárkou neoddělují. Například: Tady na chalupě se mi moc
líbí. Spisovatelka Božena Němcová žila ve Vídni.
U přístavku se tedy čárka píše,:
když se jedná o přístavek volný
když výrazy přístavku slouží k vysvětlení
jevu. Například: Lingvistika, neboli věda zkoumající jazyk.
Když se jedná o zkratku vědeckého titulu
za jménem. Například: RnDr Jan Novák, DrSc.
U přístavku se tedy čárka nepíše,:
když se jedná o přístavek těsný
když výrazy vyjadřují jinou
možnost označení. Například: lingvistika neboli jakozykověda.
Do přístavku se také řadí výčet,
vytčení, shrnutí a ztotožnění.
Výčet
U výčtu je první člen významově
širší, než druhý člen, který ale bývá několikanásobný. Například: Dům se
skládal z pěti pokojů, dětský pokoj, ložnice, obývací pokoj, pokoj pro hosty,
pokoj pro služebnou.
U výčtu se výrazy oddělují čárkou.
Vytčení
U vytčení se objevují výrazy jako
hlavně, zejména, zvláště, především. I zde má první výraz širší význam než
druhý. Například: Někdy v noci,
obzvlášť k ránu, míval obrovské chutě.
Vytčení jevu, který není zahrnutý do
obsahu první složky komplexního větného členu, se vyjadřuje výrazy: výjimka,
kromě, až na. Například: Soutěže v golfu se zúčastnily všechny státy, až na
Slovensko.
Vytčené jevy se oddělují čárkou.
Shrnutí
U shrnutí je druhý člen významově širší.
Shrnutí se vyjadřuje výrazy: zkrátka, prostě, jednoduše. Například: Ve
šperkovnici ležely náušnice, řetízky, přívěsky a prsteny, zkrátka babiččiny
veškeré šperky.
Shrnutí se odděluje čárkou.
Ztotožnění
Jedná se o spojení výrazů, které
označují stejnou skutečnost a využívají k tomu výrazy: také, čili, či, aneb,
alias, vulgo, respektive, jinak také, jinak řečeno, řečené. Například: gramatika
čili mluvnice.
Tyto výrazy se neoddělují čárkou.
6. Samostatný větný člen a dodatečně
připojený větný člen
Samostatný větný člen se odděluje čárkou. Jedná se o výraz, který stojí mimo
větu. Jeho funkce je zdůrazňovací. Například: K moři, tam bych chtěl jet.
I dodatečný větný člen seodděluje
čárkou, ve větě stojí na konci a jeho funkce je vysvětlovací a zdůrazňovací.
Například: Na dovolené jsem potkal mnoho lidí, a zajímavých.
7. Oslovení
Oslovení se ve větě odděluje
čárkou. Pokud je oslovení uprostřed věty, odděluje se z obou stran.
Například: Dámy a pánové, vítám Vás na naší slavnosti. Nezlob, Honzo, své
rodiče.
8. Citoslovce
Citoslovce se v textu oddělují
čárkou. Například: Zaplaťbůh, že jsi přišel. Výjimkou je, když je
citoslovce větným členem, pak se čárkou neodděluje. Například: Žába žbluňk
do vody.
9. Vsuvka
Vsuvka je součást věty, se kterou v
podstatě obsahově nijak nesouvisí. Vsuvka se odděluje čárkami.
Například: Výstava se koná, myslím, příští čtvrtek. Věnujte mi, prosím
pozornost.
10. Doplněk
Doplněk je větným členem, který
závisí současně na podstatném jménu a zároveň i na slovesu.
Doplněk se odděluje čárkami.
Například: Každou noc, sedíc u mé postele, mi maminka předčítala pohádky.
Andrej Babiš se narodil 2. září roku 1954 v Bratislavě, ale nyní má české občanství.
Oba jeho rodiče absolvovali obchodní akademii a byli zaměstnáni v Řempu (řemeslnické potřeby). Jeho otec Štefan Babiš následně pracoval pro firmu Československá keramika a stal se jedním ze zakladatelů zahraničního obchodu na Slovensku. Později stál při vzniku Katedry zahraničního obchodu na VŠE v Praze, kde externě přednášel.
Po příchodu do Strojexportu byl Štefan Babiš vyslán do Etiopie, kde prodával mimo jiné i české obráběcí stroje. Následně byl přeložen do Paříže, kde celá jeho rodina žila do roku 1961. Tam začal Andrej chodit do základní školy zřízené při tamním československém velvyslanectví. Po návratu z Francie byl otec vyloučen z Komunistické strany Slovenska a propuštěn z práce. Asi tři roky pak rodinu živila matka, která v té době pracovala ve Výzkumném ústavu drůbežářského průmyslu, později byla zaměstnankyní Ústavu marxismu-leninismu.
V důsledku politické liberalizace v rámci Pražského jara 1968 byl Štefan Babiš rehabilitován a připravoval se na výjezd do Ženevy, kde poté zastupoval Československo jako delegát v jednáních o tehdy stále ještě provizorní smlouvě GATT (General Agreement on Tariffs and Trade – Všeobecná dohoda o clu a obchodě) při OSN.
V září 1969 začal Andrej studovat na všeobecném švýcarském gymnáziu. Později onemocněl trombocytopenií a rok strávil v nemocnici. Po návratu ze Ženevy studoval na gymnáziu v Bratislavě, kde v roce 1974 maturoval. Posléze byl přijat na Obchodní fakultu VŠE v Bratislavě, směr zahraniční obchod. Na VŠE se věnoval práci v mezinárodní organizaci studentů AIESEC a stal se jejím prezidentem. Vysokou školu ukončil s červeným diplomem a 1. listopadu 1978 nastoupil do státního PZO Chemapol Bratislava. V témže roce 1978 se stal kandidátem KSČ, za jejíhož člena byl přijat o dva roky později. Na podzim 1985 byl vyslán jako delegát PZO Petrimex do Maroka, kde zastupoval také dalších 15 podniků zahraničního obchodu, například Lignu či Motokov. V Maroku pobýval i v době sametové revoluce. Poté se vrátil do PZO Petrimex a stal se ředitelem obchodní skupiny, která měla tehdy monopol na dovoz surovin pro výrobu hnojiv v Československu.
V roce 1992 navrhl Babiš zřízení kanceláře Petrimexu v Praze. 25. ledna 1993 z této kanceláře vznikl samostatný podnik Agrofert, spol. s r.o. Začátkem roku 1995 pak došlo k navýšení základního kapitálu Agrofertu a jeho majoritním vlastníkem se stala ve Švýcarsku registrovaná společnost O.F.I. Vývoj Agrofertu je spojen hlavně s americkou bankou Citibank, která podniku jako první poskytla úvěr na provozní financování ve výši 4 milionů dolarů. Petrimex se tohoto navyšování ze zdánlivě nepochopitelných důvodů nezúčastnil a ztratil v Agrofertu, do jehož rozjezdu investoval stovky milionů Kč a předal mu většinu své obchodní klientely, majoritní vliv. Tuto strategii nepřátelského převzetí pak Babiš v budoucnu několikrát opakoval.
V letech 1995–2000 Babiš cestou Agrofertu nakoupil a privatizoval desítky zemědělských podniků a souběžně si zaplatil mediální podporu, v níž jsou jeho aktivity prezentovány jako levné nákupy cestou levných zahraničních úvěrů. Do roku 2000 Babiš ovládl třetinu celkové zemědělské produkce ČR a má účast v celém řetězci od prvovýroby až po distribuci. V roce 1999 privatizoval největšího tuzemského výrobce umělých hnojiv Deza, po němž následovala privatizace společnosti Precheza Brno.
Velkou akvizicí Babiše byl „nákup“ společnosti Lovochemie. V roce 1995 získala v rámci veřejné soutěže 51 % Lovochemie společnost Proferta, kterou Babiš vlastnil spolu s německou společností Bags. Proferta si na nákup 51 % akcií společnosti Lovochemie půjčila 500 milionů Kč od IPB, čímž využila permanentního tlaku tehdejší Klausovy vlády na vedení IPB poskytovat úvěry na privatizaci s vědomím, že nemohou být nikdy splaceny. V roce 1998 uplatnil Babiš následující trik. S pomocí státního podniku Unipetrol, do jehož vedení delegoval svého spojence Pavla Švarce, založil společnost Agrobohemie, která navýšením základního jmění o 250 milionů Kč získala v Lovochemii majoritu. Proferta se dostala do pozice minoritního akcionáře a společnost Bags vypadla ze hry. Tuto strategii realizoval Babiš, který byl současně předsedou představenstva Lovochemie, Agrobohemie i Proferty. Z titulu své funkce poslal společnost Proferta do likvidace s dluhem 500 milion Kč u IPB. Prostředky na navýšení jmění měla poskytnout společnost OFI.
V roce 2010 spravovaly Babišem vlastněné firmy 67 000 hektarů půdy a ročně pobíraly státní dotace ve výši 3 miliard korun.
V současnosti je Agrofert akciovou společností a největším českým zemědělským, potravinářským a chemickým holdingem. Holdingová společnost ovládá více než 230 právně samostatných společností, zejména v České republice a na Slovensku, jejich konsolidované tržby dosáhly v roce 2012 téměř 132,5 miliardy Kč. Společnost patří mezi největší firmy v České republice, zde vlastní nebo má v nájmu 57 tisíc hektarů zemědělské půdy (0,7 procenta území České republiky nebo 1,6 procenta veškeré zemědělské půdy). Společnost vlastní a řídí Andrej Babiš.
V listopadu 2011 založil občanské sdružení ANO 2011. V říjnu 2013 byl zvolen poslancem Parlamentu ČR, v lednu 2014 byl jmenován ministrem financí a místopředsedou vlády. Z těchto funkcí byl 24. května 2017 odvolán a nahrazen poslancem Ivanem Pilným.
Do portfolia Agrofertu patří kromě chemické výroby, potravinářských podniků a zemědělské výroby také vydavatelská firma AGF Media, a.s., která vydává týdeník 5plus2 a na jaře roku 2013 spustila i svůj vlastní internetový portál. Od června 2013 také Agrofert vlastní velký mediální koncern MAFRA, a.s., který v roce 2013 vydával dva celostátní tištěné deníky (Lidové noviny a Dnes), jeden pražský regionální deník, provozuje tři televizní stanice, dvě rozhlasové stanice a zpravodajský internetový portál a vlastní také jednoho virtuálního mobilního operátora.
