Zajímáte se o téma CHARAKTRISTIKA POSTAV? Tak právě pro vás je určen tento článek. Nerudovy Malostranské povídky patří mezi česká klasická díla. Tato kniha popisuje život běžných lidí na Malé Straně v 19. století. Malostranské povídky nepatří mezi nejoblíbenější knihy běžných čtenářů, přesto mají své kouzlo. A určitě žádný čtenář neprohloupí, pokud si přečte alespoň některou z Nerudových povídek.
Povídky malostranské
Seznam povídek v knize
Týden v tichém domě
Pan Ryšánek a pan Schlegl
Přivedla žebráka na mizinu
O měkkém srdci paní Rusky
Večerní šplechty
Doktor Kazisvět
Hastrman
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
U tří lilií
Svatováclavská mše
Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno (1877)
Psáno o letošních Dušičkách
Figurky
Charakteristika hlavních postav z některých povídek
Bába milionová – Bába milionová je jedna z hlavní postav povídky Přivedla žebráka na mizinu. Jedná se o žebračku, která usiluje o to, aby se měla o něco lépe. Je proto ochotná se i vdát. Problém ale je, že je velmi ošklivá, závistivá a mstivá. Nevadí jí zničit někomu život.
Pan Cibulka – Cibulka patří do povídky Psáno o letošních Dušičkách. Je to nejlepší přítel pana Rechnera. Z povídky vyplývá, že rád pije, je protivný a hrubý a nebojí se z někoho si utahovat, přestože to daného člověka může trápit.
Pan Heribert – Pan Heribert je hlavní postavou povídky Doktor Kazisvět. Vystudoval medicínu, ale odmítá se živit jako lékař. Má rád samotu a lidem se vyhýbá. V okamžiku, kdy zachrání život zemského rady, tak se proslaví a může mít spoustu klientů a peněz. On o to ale nestojí a dál žije svůj život samotáře.
Paní Ruska – Paní Ruska je hlavní postavou povídky O měkkém srdci paní Rusky. Jak název napovídá, paní Ruska působí jako žena, která je dobrosrdečná a útlocitná. Žena, která se z dobré vůle a čistoty srdce chodí rozloučit se zemřelými na jejich pohřeb. Skutečnost je ale jiná, paní Ruska zjevně miluje drby a ráda se o ně podělí, i když o ně nikdo nestojí. Také ráda pláče a povídá si s lidmi. Je ale i chytrá, když jí policie zakáže její největší zálibu, ví si rady a jejich nařízení dokáže obejít.
Pan Krumlovský – Jedná se o studenta práv z povídky Figurky, který se přestěhuje na Malou Stranu, protože ji považuje za klidné místo, kde se může učit. S učením má trochu problémy, vždy se najde něco, co ho od učení ruší. Působí jako pozorovatel chování lidí na Malé Straně a sám se do děje zapojuje, někdy kladně a někdy záporně.
Pan Rechner – Pan Rechner je jednou z hlavních postav povídky Psáno o letošních Dušičkách. Pan Rechner je šikovný, ale tak trochu líný. Společně se svým nejlepším přítelem se nebojí utahovat si z citů jiné osoby.
Pan Rybář - Pan Rybář je hlavní postavou v povídce Hastrman. Pan Rybář patří na Malé Straně k oblíbeným lidem. Má rád zelenou barvu, moře a francouzské filozofy, které často cituje. Jeho největší zálibou je sbírání drahých kamenů. Věří,
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou v
Slavnosti sněženek představují nádherný obraz úsměvného života obyvatel chatové osady Kersko nedaleko Prahy (kde žil i sám Hrabal a při psaní se inspiroval skutečnými postavami). Slavnosti sněženek jsou plné laskavého humoru a zvláštního pokojného smutku.
Místo a doba děje:
Chatová oblast Kersko, 70. léta
Hlavní postavy:
Celou knihou provází sám autor.
Paní Beníková – krásná elegantní dáma jdoucí pro nákup
Pan Metek – šťastný, vyrovnaný, se zálibou kupovat výhodné věci
Pan Karel – milovník dobrého jídla, salámů
Pan Franc – uháněný dcerou a ženou, láska k jabloním
Leli – skupuje zbytečnosti
Pan Lontek
Lothar a Pavel – kamarádi na vozíčku
Pan Janeček – střelec divokého prasete
Jazykové prostředky:
Hovorový jazyk prostých lidí, dlouhá souvětí.
Obsah:
Nedaleko Prahy se v chatové oblasti Kersko setkávají stálí obyvatelé s majiteli chat, kteří se sem sjíždějí na víkendy. Společně vytvářejí svéráznou komunitu, která svými velkými i malými kamínky skládá mozaiku epizod.
Poklidné žití v tomto lesním světě naruší divoké prase, které místní myslivci nahánějí až do sousedního revíru, kde se jim ho podaří skolit v místní škole přímo při vyučovaní ve třídě před tabulí, a tak začne spor mezi dvěma mysliveckými spolky o právo na trofej. I když se nakonec dohodnou a uspořádají společnou hostinu v místní restauraci Hájenka, rivalita je mocná a každou chvíli se dostávají do bizarních konfliktů. Kniha je proložená mikropříběhy všech postav, které mají v sobě nesmírné kouzlo a nostalgii. Pan Leli je posedlý seskupováním všelijakého haraburdí, protože mu je líto nekoupit věc, když je tak levná. Při svých obchodech dokonce vydraží družku, kterou dostane výměnou za obraz Krajinka v zimním hávu. Pan Franc žije v Kersku s despotickou manželkou a dcerou a snaží se unikat z dosahu jejich řevu tak často, jak se jen dá. V mozaice příběhů se pojí poetično s realistickým pohledem, nadsázka a humor, události veselé, vážné i smutné, prožívané celou řadou více či méně kuriózních postav a postaviček. Najdeme zde pana France, mlčky trpícího pod jhem svých výřečných a dobrosrdečných ženských, dobráckého smolaře Leliho, svérázného policistu Vyhnálka, podivína Limana, vozícího kozy na pastvu luxusním americkým vozem, nebo akademického malíře Junka, pyšného na své ilustrace pro slabikář, a plno dalších postav.
Tato kniha byla zfilmována režisérem Jiřím Menzelem v roce 1984 podle scénáře, který zpracoval společně se samotným Bohumilem Hrabalem. V hlavních rolích se objevili herci jako Rudolf Hrušínský st., Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Petr Č
Petr Bajza – Péťa je hlavní postavou. Celý příběh je psaný z jeho pohledu. Péťa je synem obchodníka. Péťa je inteligentní kluk, který ale rád provádí se svými kamarády různé lumpárny, které ale ne vždy končí tak, jak si chlapci přáli. Jejich lumpárny se snaží před svými rodiči utajit, a když se mu to nepodaří, bývá tatínkem potrestán. V Péťově vyjadřování se jasně odráží kontrast prostředí, ve kterém je vychováván, a vlivu jeho klučičí party.
Antonín Bejval – Antonín je Péťův kamarád a zároveň spolužák. Rád vymýšlí různé „vynálezy“, které často nedopadnou dobře. Velmi často působí povýšeně nad své kamarády, také je lakomý a nerad se dělí o své věci, například o kolo.
Čeněk Jirsák – Čenda je další Péťův kamarád a spolužák. Pochází z pobožné rodiny, a proto chodí pravidelně do kostela. Neustále se snaží nasbírat různé hříchy, které by mohl sdělit panu faráři při zpovědi. Čenda působí velmi namyšleně a někdy trochu nesympaticky. Naopak jeho snaha „ulovit“ hříchy působí někdy až komicky.
Éda Kemlink – Další Péťův kamarád a spolužák pochází z úřednické rodiny a je velmi chytrý a kamarádský. Někdy působí nenápadněji než ostatní chlapci. Jeho rodině patří pes Pajda, kterého chlapci často berou s sebou.
Jozef Zilvar – V příběhu je tento chlapec převážně oslovován příjmením. Zilvar je poslední z chlapců Poláčkovy „pětky“. Pro mnoho lidí je po Péťovi tou nejvýraznější chlapeckou postavou, protože se od ostatních chlapců velmi odlišuje. Odlišuje se věkem, původem, rodinným prostředím, vyjadřováním i vlastnostmi. Už kvůli jeho průpovídkám stojí za to, si knihu přečíst. Přestože má mnoho negativních vlastností a způsobů chování, tak jeho postava vlastně působí vcelku sympaticky.
Kristýna „Rampepurda rampepurďácká“ – Kristýna je služka, která pracuje a bydlí u Bajzových. Jedná se o mladé děvče, které má s Péťou téměř sourozenecký vztah. Škádlí se, ale zároveň se mají velmi rádi.
Pan Bajza - Pan Bajza je Péťův otec. Bývá velmi přísný a často volí tělesné tresty. Zároveň je vidět, že má Péťu rád, ale nesnáší jeho lumpárny.
Paní Bajzová – Péťova maminka působí jako milá a hodná paní, kterou trápí, když Péťa zlobí a je potom trestán. Obvykle zkouší jednat s Péťou po dobrém.
Pan Fajst – Pan Fajst je v knize taková maloměšťácká postavička, která nemá s chlapci dobrý vztah. Pan Fajst je chlapcům často pro smích, a dokonce na něj kluci vymysleli veršovanou říkanku. Zároveň se ale většina chlapců bojí, že pan Fajst na ně bude žalovat u rodičů. Pan Fajst často kontroluje vzhled a chování chlapců, v románu působí jako velký moralista. Jediný z chlapců, který si z něj v podstatě nic nedělá, je Zil
Sarkasmus a ironie byly a jsou v literatuře oblíbenými jazykovými prostředky. Často jdou ruku v ruce a jsou spolu neoddělitelně spjaty. Sarkasmus se může objevovat v promluvách literárních postav, zároveň ale existují knihy, které jsou celé psány sarkasticky. Dokonalým příkladem je Skromný návrh od Jonathana Swifta, kde autor doporučuje pojídat děti, aby nebyly svým rodičům a své zemi na obtíž. Sarkasmus se objevuje hlavně i v nejrůznějších literárních kritikách.
Malý princ = Malý princ je v tomto příběhu chlapcem, který pochází z planety daleko od Země. Jeho planeta je velmi malá a ohrožována baobaby. Malý princ se o svoji planetu vzorně stará, a když mu na ní vyroste růže, utvoří si k ní vztah. Stejně se ale rozhodne planetu opustit a poznat další části vesmíru. Prochází různými planetami, na nichž potkává osoby, které obvykle reprezentují jednu lidskou vlastnost. V podstatě odchází ze všech planet zklamaný. I Země ho svým způsobem zklame, přestože tu potká různé tvory a lidi. Malý princ je ještě dítě, a proto jeho vnímání světa je velmi černobílé. Je to uzavřená osoba ponořená do vlastních myšlenek. Má ale dobré srdce.
Ukázka:
„Ale kdepak! Já na nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“
Podíval se na mne užasle.
„Na vážné věci!“
Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.
„Mluvíš jako ti dospělí!“
To mě trochu zahanbil. A ještě nemilosrdně dodal: „Všechno spleteš dohromady ... Všechno pomícháš!“
Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy: „Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk! – a nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“
„Cože to je?“
„Pýchavka!“
Malý princ byl teď hněvem celý bledý.
Letec = Části příběhu, ve kterých se objeví postava letce, jsou psány v ich-formě. Autor do této postavy promítá i sám sebe. Hned začátek knihy je psán z jeho pohledu a vypráví o jeho zálibě v malování, která kvůli nepochopení dospělých byla potlačená. Letec před šesti lety ztroskotal v poušti v Africe a musel si sám opravit letadlo. Tam se také setkal s malým princem. Letec je dospělý člověk, který si svou dospělost uvědomuje právě při kontaktu s malým princem a zahanbuje ho to. Uvědomuje si, jak moc se jeho vnímání světa změnilo od dětství. Přesto si ale v sobě část „malého chlapce“ uchoval na rozdíl od jiných dospělých lidí. Ztráta prince ho trápila, zároveň ale cítil radost, že princ je zase doma. Věděl, že dospělým přátelům o něm nemůže vyprávět, nikdy by ho nepochopili.
Ukázka:
Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.
Růže = Jedná se o rostlinu, která vyrostla na planetě ma
Babička – Postava babičky je v příběhu stěžejní. Babička působí jako milá, spravedlivá a hodná paní, která velmi miluje svoji rodinu. Zároveň je to dobrá věřící, která také věří v důležitost zvyků. Sama svá vnoučata učí zvykům a tradicím. Babička je v příběhu také rádkyní a důvěrnicí mnoha lidí. Těžko si zvyká na různé novoty, šťastněji než v moderně zařízené místnosti se cítí ve své světničce, kde je vše vybavené postaru.
Tereza – Paní Prošková je dcerou babičky. Se svým manželem se seznámila ve Vídni, kde si také přivykla na řadu panských způsobů. Přestože je to dcera babičky, tak se v mnoha věcech jejich pohledy rozcházejí. Například babička vykládá dětem staré příběhy a paní Prošková si raději bude číst knihy ze zámecké knihovny, než by poslouchala, nebo vyprávěla podobný příběh. Celkově v knize není příliš vykreslen vztah paní Proškové a babičky, jisté je jen, že paní Prošková měla babičku v úctě a plně jí důvěřovala, když jí svěřila starost o dům i vnoučata. Nelze také pochybovat, že paní Prošková velmi milovala svého manžela a děti. Zároveň také ale dávala přednost panskému životu před tím vesnickým.
Jan Prošek – Manžel Terezy, který pochází z Rakouska. Pan Prošek rozumí česky, přestože češtinou při příjezdu do Čech nemluví, ale i tak se dokázal s babičkou lehce dorozumět. Pan Prošek má velmi rád svou práci a dělá ji dobře. Zároveň ale má rád svou ženu, děti i tchýni. Pan Prošek přivykl životu na Starém bělidle a nepůsobí tak pansky, na rozdíl od své ženy.
Kněžna – Šlechtična, která v lidech z jejího panství vzbuzuje řadu protichůdných pocitů. Mnoho lidí jí samozřejmě osobně nezná, a tak věří různým lžím, které se o ní říkají. Kněžna je ale ve skutečnosti milá žena, která bohužel nemá děti, a proto se ujala dcery své přítelkyně a vychovala ji. Kněžna nemá problém vycházet s chudými lidmi, nad nikým se nepovyšuje a naslouchá babiččiným radám. Zároveň babičce závidí to, že jí lidé mají tak rádi, její povahu i vlastnosti. Velmi oceňuje její upřímnost.
Hortensie – Komtesa Hortensie je schovankou kněžny. Hortensie je milá dívka, která si velmi oblíbila rodinu Proškových, hlavně babičku a děti. Velmi ráda maluje. Vyrostla v Itálii a stýská se jí po její domovině, zároveň je ale vděčná kněžně, že se jí ujala. Má jí tak ráda, že jí nechce zarmoutit, když jí kněžna domluví sňatek s někým, koho nemiluje. Hortensie má velmi dobré sociální cítění, lituje ty, kteří se nemají tak dobře jako ona a je ochotná jim pomáhat. Má také pochopení pro nešťastnou lásku Viktorky.
Barunka – Barunka Prošková je nejstarší z babiččiných vnoučat. Tato postava má autobiografické rysy právě Boženy Něm
ESCALUS: veronský vévoda: Vévoda v příběhu působí jako neutrální postava, nepřiklání se na stranu ani jednoho z rodů. Jeho samotného nepřátelský svár několikrát zasáhne ztrátou příbuzných. Pokusí se jej vyřešit zákazem bojů. V příběhu působí jako spravedlivý a moudrý vládce města, který se nenechá ovlivnit ve svém rozhodnutí ani osobní ztrátou. Je rád, že se nepřátelství mezi Monteky a Kapulety vyřešilo, ale mrzí ho způsob řešení.
MERKUCIO: šlechtic, příbuzný vévody a přítel Romea: Merkucio je jedním z nejlepších přátel Romea. Merkucio v příběhu působí jak prudký a výbušný mladík, který se neváhá chopit zbraně, aby pomstil čest svého přítele. Zároveň nenávidí Kapulety a nenechá si ujít příležitost se s nimi pustit do slovní, či i fyzické půtky. Merkucio se vyžívá v dlouhých promluvách často o ničem. Zároveň ale mohou působit jeho promluvy vtipně, například jeho konverzace s Juliinou chůvou. Merkucio nakonec doplatí na sváry mezi oběma rody.
PARIS: příbuzný vévody: Paris od začátku příběhu vystupuje jako nápadník Julie. Snaží se přemluvit Kapuleta, aby mu ji dal za ženu. Na jejím věku nevidí nic špatného. Nevadí mu, že je tak mladá. Julii má pravděpodobně opravdu rád a po její smrti, ji chce navštěvovat na hřbitově a v závěru si přeje zemřít po jejím boku. Paris doplatí na to, že se snaží bránit Juliinu (Kapuletovu) hrobku. Kdyby byl ochotný vyslechnout Romea a nereagoval tak prudce, mohl příběh v jeho případě dopadnout jinak.
MONTEK: otec Romea: Montek působí v příběhu jako starý muž, kterého také trápí svár mezi jeho a Kapuletovou rodinou. Zároveň je ale ochotný bránit čest své rodiny. Má velmi rád svého syna a trápí ho, když vidí, že je Romeo nešťastný.
PANÍ MONTEKOVÁ: matka Romea: Paní Monteková není v příběhu příliš výraznou postavou. I paní Monteková miluje svého syna a chce, aby byl šťastný.
ROMEO: Syn Monteka a hlavní hrdina: Romeo je mladý muž, který na začátku příběhu působí jako zoufalý mladík, který je nešťastně zamilován. V neopětované lásce se nějakou dobu utápí a má pocit, že již nikdy nikoho nebude milovat. Když se ale setká s Julií, je první láska lehce zapomenuta, takže Romeo působí mírně nestále. Jeho vztah s Julií postupuje ale velmi rychle. Romeo se nebojí vyznání svých citů. Romeo je ve městě známý jako hodný, mladý muž. Zároveň se ale mladý Montek snaží nezapojovat do sporů mezi rody. Když ale zemře jeden z jeho nejlepších přátel, pomstí se jeho vrahovi. Přestože pak svého činu lituje. Jeho lásku k Julii staví i nad svůj život.
BENVOLIO: Romeův bratranec a přítel: Benvolio v příběhu působí jako rozumný mladík, který ví, že fyzické řešení sporů nen
ALBUS BRUMBÁL – Brumbál je ředitelem školy v Bradavicích. Je zjevné, že se jedná o velmi mocného čaroděje, který udělá vše proto, aby pomohl Voldemorta zničit. Brumbál drží nad Harrym ochrannou ruku.
ARTHUR WEASLEY – Pan Weasley je otec Rona a pracuje na ministerstvu kouzel. Velmi ho fascinuje svět mudlů. Velmi miluje svou rodinu a klidně se ujímá těžkých úkolů pro Fénixův řád, jen aby pomohl zničit Voldemorta.
DRACO MALFOY – Draco je Harryho spolužák, který ale pochází ze zmijozelské koleje. Jeho rodina je mezi kouzelníky velmi důležitá a mocná, přestože patří ke Smrtijedům. Pro něj a jeho rodinu jsou velmi důležité peníze a moc. Draco je jedináček, a i proto jeho rodiče ale nejvíc milují jeho. Staví ho i nad Voldemorta. Draco je záludný, sebevědomý a urážlivý kouzelník, který se přidá ke Smrtijedům, ale není tam šťastný. Několikrát pak dostane šanci zničit Harryho, ale neudělá to. Harry mu pak zachrání život.
DUDLEY DURSLEY – Dudley je Harryho bratranec. Od začátku působí jako krutý a rozmazlený otesánek, jehož zábavou je někomu ubližovat a ničit věci. Rodiče ho bezvýhradně poslouchají a milují ho. Neuvědomují si, že z jejich syna vyrostl malý ničema. V závěru se ukáže, že jen Dudley si k Harrymu vytvořil kladný vztah, přestože to dříve nebylo poznat.
DVOJČATA WEASLEYOVA – Dvojčata Fred a George jsou starší sourozenci Rona. Milují legraci a tropí různé lumpárny. I oni se někdy těžce vyrovnávají s tím, že jejich rodina nemá moc peněz. Díky Harrymu si ale mohou otevřít obchod. I oni se několikrát statečně postaví proti Smrtijedům a Voldemortovi. Nakonec to ale jeden z nich zaplatí cenou nejvyšší.
GINNY WEASLEYOVÁ – Ginny je Ronova sestra. Ginny od počátku miluje Harryho, ale ten o ní jako o malou holku nemá zájem. Sám ji vnímá sourozenecky. To se ale změní věkem. Harry si uvědomí, že se mu Ginny líbí, že už to není to malé děvčátko, ale statečná, chytrá a vtipná dívka. I Ginny Harryho podpořila v jeho životním boji.
HARRY POTTER – Harry je hlavní postavou, jedná se o statečného chlapce, který se od dětství musí vyrovnat s tím, že ho jeho nejbližší příbuzní nenávidí. Až když se dozví pravdu o své rodině a svém původu, tak se jeho život začíná obracet k lepšímu. Harry je přátelský, odvážný a ochotný pomoci. Zároveň ale také se nevyhýbá problémům. Jak Harry roste, musí se vyrovnávat s problémy, které patří k jeho věku, například problémy s láskou.
HERMIONA GRANGEROVÁ – Hermiona je Harryho nejlepší kamarádka. Je velmi chytrá a má výbornou paměť. V kouzelnickém světě naráží na to, že její rodiče nejsou čaroději, a tak není čistého původu. P
Jirásek ve svých pověstech vycházel z kronik, pověstí, zkušeností, lidové slovesnosti a dalších. Zaměřil se na velmi široké dějinné období. Ve starých pověstech se ale nejvíce zaměřoval na úseky, které považoval pro Čechy za důležité. Často tam zdůrazňuje hrdinský rys některé z hlavní postav. Je znát také jeho postoj k jednotlivým králům, které považuje za dobré a které ne. Velmi v knize oceňuje české krále, nemá rád cizince. V jeho knize se velmi promítá jeho subjektivní postoj k daným událostem a osobám. Některé osobnosti a okamžiky českých dějin si idealizuje. Například v pověsti o Žižkovi je velmi znát, že postavu Žižky Jirásek zbožňoval. Cílem knihy bylo zjevně podpořit národní vědomí.
Je potřeba si uvědomit, že Jirásek příběhy starých pověstí staví na kontrastu dobra a zla, Čechů a Němců, pravdy a lži, bohatství a chudoby.
Někdy se snaží přiblížit kraji, o kterém píše tím, že v přímé řeči použije místní nářečí.
V roce 1994 se začal vysílat americký televizní seriál s názvem Přátelé. Během několika sezón se z něj stal jeden z nejoblíbenějších televizních seriálů všech dob. Seriál skončil po deseti letech, když byl na vrcholu a fanoušky měl po celém světě. Dodnes se vysílají reprízy tohoto seriálu, a tak se všechny věkové skupiny diváků mohou znovu a znovu bavit nad příhodami jeho šesti hlavních hrdinů. Jednou z hlavních postav je Chandler Muriel Bing. Chandler žije několik let v bytě v New Yorku se svým nejlepším kamarádem Joeym, poté se ale přestěhuje ke své přítelkyni Monice. Chandler je vyšší, střední postavy. Světle hnědé vlasy nosí na krátko ostříhané a upravené. Jeho oči mají modrou barvu.
Pro postavu Chandlera je v tomto seriálu typický humor, který je vždy protknutý ironií a sarkasmem. Jak jednou správně Joey poznamenal, Chandler bez humoru by nebyl Chandler. Je totiž zvyklý snad každou situaci nějakou frází okomentovat. Jeho přátelé jsou na jeho humor zvyklí a berou ho tak. Chandler také občas působí praštěně, obzvlášť ve chvílích, kdy se snaží zapůsobit na nějakou ženu, taková situace často vede k nějakému trapasu. U žen nemá moc úspěch, často se srovnává s Joeym. Je na něm znát, že si někdy příliš nevěří. Chandler je také přátelský a celkem dobře se seznamuje, přestože nebudí vždy nejlepší první dojem. Nakonec si ale většinu lidí získá svým humorem. Chandler se také hrozně rád baví, věčně vymýšlí s Joeym nové hry. Chandler rozhodně nepatří mezi nejstatečnější muže, hlavně ho děsí představa závazků. V takových chvílích se jeho hlas změní a on mluví jako holka. Chandler také rád pomáhá přátelům, přestože jeho rady třeba nejsou vždy nejlepší, tak se snaží. Bohužel ne vždy udrží tajemství, občas ho neúmyslně prozradí. Také působí dosti zženštile a ani si to neuvědomuje, zároveň neumí vzdorovat svým závislostem. Závislosti na kouření se přes veškerou snahu svých přátel nezbavil a někdy se k cigaretám také vrací.
Chandlera jeho dětství velmi ovlivnilo. Jako malý žil s oběma v rodiči v hezkém domě, vše se ale změnilo, když mu rodiče na Díkuvzdání oznámili, že se rozvádějí, protože si jeho otec našel někoho nového. Aby to nebylo pro malého chlapce málo, jeho otec si nenašel žádnou novou ženu, ale dal se dohromady s jejich sluhou. Chandler proto od té doby nenávidí oslavy Díkuvzdání a ani s rodiči nemá příliš dobrý vztah. V podstatě jejich ž
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka. V příběhu
Divá Bára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné
Pábitelé jsou knihou pojmenovanou přímo po typu postavy, kterou Hrabal vymyslel a která je typická pro jeho tvorbu. Pábitel je člověk, který se dokáže uspokojit a rozptýlit naprostými maličkostmi. Nachází si své malé libůstky a často poněkud zvláštní koníčky, kterými se zabavuje a které dodávají jeho životu zajímavý tón. Ten mu ostatně dodává už sama postava svým vlastním podáním skutečnosti – při rozhovorech s ostatními mají Hrabalovy postavy tendenci přehánět, zveličovat a soustředit se zejména na to, co samy chtějí říci. Ačkoliv jsou Hrabalovy knihy výrazně dialogické, při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná ani tak o dialog, jako spíš o dva vzájemně propletené monology. Pábitelé jsou povětšinou postavy vyčleněné někde na okraji společnosti, bez nějaké společenské prestiže nebo dokonce vážnosti. Svými příběhy, pohledy na svět a zálibami se z nich ale stávají lidé zajímaví a ojedinělí, ač pořád trochu zvláštní. Nevšednost postav přitom poznáváme právě díky jazykové hře, kterou autor rozehrává zejména v prostoru přímých řečí. Hrabalův umělecký úhel pohledu odhaluje v lidech vymykajících se konvencím (ať už myšlenkovým, či institucionálním) doposud neviděnou ryzost, blížící se skoro jakési zvláštní formě svátosti. Jedná se o sbírku povídek.
Místo a doba děje:
Městečko u vody – Nymburk, pražská periferie – Libeň, různé hospůdky
Kniha staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.
Obsah:
První povídka v knize Pábitelé má název Jarmilka. Hlavní postavou je stejnojmenná mladá žena zaměstnaná v kladenské Poldovce, vypravěčem je pak jeden z tamních dělníků. Jarmilka je těhotná, otec dítěte si ji ale nechce vzít, nejdříve se nechce znát k dítěti, později ani k Jarmilce samotné. Ta je ze situace nešťastná, a přestože je její milenec idiot a hulvát, miluje ho a chtěla by s ním být. Pro radu si chodí k vypravěči, kterého oslovuje „strýčku“. Nastoupí na předporodní dovolenou, porodí krásné dítě, ale z ní samotné jako by nešťastná láska a zkrachovalý ideál o rodinném štěstí vysály život.
Hlavní postavou povídky Pan notář je starý muž sepisující na začátku povídky svoji závěť. Diktuje ji mladé sekretářce a my tak narážíme na kontrast mezi postavou staršího muže, který už se v životě chystá jen na smrt, a postavou mladé dívky, těšící se z krás světa. Ve druhé části povídky navštíví pan
Krátký román, vzpomínková próza, v níž se autor vrací do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Příběh vypráví o pivovaru za první republiky a rodině jeho správce, který byl ve skutečnosti jeho nevlastní otec. Očima vlastní maminky přibližuje autor atmosféru města v době převratných změn. Vzpomínky na dětství, rodiče, příbuzné a přátele, groteskní situace a šokující nápady jednotlivých postav, vyjádření radosti, ale i odpovědnosti v životě. Autor pomocí vyprávění přiblížil maloměšťácký život, jeho hodnoty a vývoj.
Místo a doba děje:
Středočeský kraj, město Nymburk, prvorepublikový městský pivovar.
Hlavní postavy:
Maryška – žena správce pivovaru, krásná, mladá a energická, nesvázaná, a co si usmyslí, to taky udělá
Francin – správce pivovaru, spořádaný člověk, který má rád řád a věci na svém místě, puntičkář milující svou ženu, o kterou by se rád staral
Pepin – švagr Maryšky, nespoutaný živel, pábitel, když vyprávěl vymyšlené historky, hrozně hulákal, rakouský voják, který víc pásl kozy, než bojoval; dal by se označit za dominantní postavu tohoto díla
Gruntorád – doktor, který léčí Maryšku
Bóďa – holič, který se stará o vlasy Maryšky a který jí je potom ustřihne
Znaky:
Epizody na sebe volně navazují.
Jazyk:
Hovorové a slangové výrazy, Pepinovo slovácké nářečí, košatější a obraznější, soustřeďující se na detaily, proud řeči je pozvolný a klidný.
Hlavní myšlenka:
Nápor moderního věku, loučení s poklidem maloměsta a s tradičními morálními hodnotami. Zkracování času a vzdáleností, stříhání vlasů, koňských ohonů a dámských sukní.
Obsah:
Celý příběh vypráví o Maryšce, manželce Francina, který je správcem pivovaru. Je velmi krásná, mladá, energická žena, která udělá vše, co si usmyslí. Nejčastěji se po městě projíždí na kole. Ve větru jí vlají její krásně dlouhé vlasy, a tak se za ní otáčejí nejen muži, ale i ženy. Francin a Maryška vlastní čtyři prasata. Maryška má zabíjačky velice ráda a zve na ně velkou spoustu lidí. Francin na rozdíl od ní zabíjačky nesnáší, ale Maryška si nikým nenechá zkazit náladu. Maryška si druhý den po zabíjačce jde k snídani usmažit řízek a zapíjí to pivem. Francin si o ní myslí, že opět jí jako neslušná a nespořádaná žena. Maryška chodí do kadeřnictví k Bóďovi. Vždy když jde z kadeřnictví, všichni kolemjdoucí jsou v úžasu nad její krásou, dokonce i její manžel. Ten jí vždycky přiveze z Prahy dárek. Jednoho dne přijede Francinův bratr Pepin, který je velice roztržitý. Co na srdci, to na jazyku. Francin z jeho návštěvy moc v