Vypravování patří mezi slohové útvary, se kterými se žáci setkávají už na prvním stupni základní školy a postupně se k němu vracejí v náročnější podobě. Není to náhoda – právě vypravování dává prostor fantazii, osobním zážitkům i schopnosti zaujmout čtenáře napětím a dějem.
Pokud pochopíte, co vypravování skutečně je, jak funguje jeho osnova a jaké znaky by v něm nikdy neměly chybět, psaní slohové práce se pro vás změní z nepříjemné povinnosti v tvůrčí činnost, kterou zvládnete s jistotou a bez stresu.
Vypravování jako slohová práce
Písemná forma vyprávění bývá většinou promyšlenější a uspořádanější. Vypravování patří mezi nejpopulárnější slohové práce. Je to dáno především líbivostí a přístupností tohoto žánru. Vypravování má navíc poměrně jasně danou osnovu, což také výrazně přispívá k jeho oblíbenosti.
Vypravování začíná krátkým úvodem, v němž autor komentuje celý příběh z určitého odstupu. Následuje expozice, kde je již čtenář seznámen s časem a místem příběhu. Další odstavec je věnován představení zápletky, což je klíčová část každého vypravování. Jako čtvrtý odstavec následuje vyvrcholení, jehož hlavní složkou je takzvaná gradace, tedy stupňování napětí. Předposlednímu odstavci se říká rozuzlení a dojde v něm k vyřešení dříve nastolené zápletky. Chybět nesmí ani závěr, kde se vypravěč opět vrací do přítomnosti a glosuje celé dění s větším nadhledem.
Hlavním kritériem pro hodnocení vypravování je již zmíněná přítomnost napětí a gradace. Pokud tyto dvě věci váš text postrádá, nejedná se o vypravování, ale o pouhý popis děje! V takovém případě je hodnotitel nucen klasifikovat tento nedostatek jako nedodržení žánru, což má za výsledek nedostatečné hodnocení.
Aby bylo vypravování pro čtenáře zajímavé a příjemně se četlo, je potřeba, aby autor do svého textu zahrnul následující:
V úvodu vypravování se obvykle stručně představí hlavní postavy a prostředí. Vlastní vypravování lze rozčlenit do tří částí: 1. začátek děje, 2. zápletka, 3. rozuzlení zápletky. Závěr vypravování může obsahovat hodnocení, stručné zamyšlení nebo náznak k možnému pokračování.
K živému a pro čtenáře (posluchače) přitažlivému vypravování přispívá nejen zajímavé téma (tj. o čem se vypráví), nýbrž i volba vhodných jazykových a kompozičních prostředků: bohatá slovní zásoba, dějováslovesa, synonyma, obrazná pojmenování, přísloví, užití tvarů času přítomného pro vyjádření událostí minulých, citlivé užívání prostředků spisovných i nespisovných, přímá řeč a nepřímá řeč, promyšlená větná stavba, dodržování i porušování časové posloupnosti dílčích dějových složek vypravovaného příběhu.
V naší poradně s názvem CVIČENÍ NA SLOVNÍ DRUHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petra.
Dobrý den, prosím, jaký slov.druh je spojení Kéž by bylo u nás ve městě....by bylo-je to sloveso?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovní druh slova BY je sloveso. Slovo BY je sloveso vyjadřující podmiňovací způsob.
Slovní druh slova BYLO je sloveso. Slovo BYLO je minulý čas od slovesa být.
Slovesa jsou pátým slovním druhem, který se řadí také do skupiny ohebných slovních druhů, protože slovesa se dají časovat. Sloveso se ve větě vyskytuje obvykle v podobě přísudku (ale sloveso v infinitivu může být také třeba podmětem). Funkce slovesa v přísudku bývá zásadní, protože jeho úkolem je vyjadřovat činnost, stav, nebo i změnu stavu.
U slovesa se kromě mluvnických kategorií (osoba, číslo, čas, způsob, rod, vid, třída) dá určovat i jeho druh.
Slovesa tak mohou být plnovýznamová a neplnovýznamová. Plnovýznamová slovesa poznáme tak, že mají vlastní věcný význam. Dají se ještě dělit na činnostní a stavová. Neplnovýznamová slovesa obvykle potřebují spojit s plnovýznamovým slovesem, aby nesla jasný význam. Dost často se ale stává, že i neplnovýznamová slovesa ale mohou v jasně daném kontextu fungovat jako plnovýznamová, a tak tuto poučku zkomplikovat. Jak jistě víte, čeština je těžký jazyk s hromadou výjimek a chytáků...
Pro účely tohoto článku nás ale zajímá skupina plnovýznamových sloves.
Zajímavá je historie tohoto slova, které od pradávna označovalo produkt vzniklý redukcí vařené ovocné šťávy. Podle Machkova etymologického slovníku slovo povidla patrně souvisí se staroindickým pavitra, čistý, a původně znamenalo vyčištěnou případně cezenou šťávu. Jiné teorie však slovo povidla odvozují od slovesa vít, podle kterých jsou povidla něco, co vzniklo vitím, mícháním vařené ovocné šťávy.
Při vypravování mají dějováslovesa velmi důležitou roli, jejich úkolem je totiž posouvat děj, žádné správné vypravování se bez nich tedy neobejde a nelze je při vypravování vynechat.
V naší poradně s názvem URČOVÁNÍ SLOVA BY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dolby.
Dobrý den,
chtěl bych se zeptat, jaký slovní druh je slovo by ve větě - Kéž by k takovým příhodám nedocházelo.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Ve větě: Kéž by k takovým příhodám nedocházelo. Je slovo BY tvar slovesa "být" v podmiňovacím způsobu, který vyjadřuje podmínku nebo hypotetickou situaci.
Jak již bylo zmíněno, plnovýznamová sloves se dělí na slovesa činnostní (jinak také akční, či dějová) a stavová. Slovesa akční vyjadřují nějakou činnost, která vyšla od určitého činitele, na rozdíl od těch stavových, které vyjadřují stav či jeho změnu.
Akční slovesa se mohou také ještě dělit na:
Předmětová: tato slovesa k sobě váží nějaký předmět, bez jeho uvedení není informace úplná a věta může postrádat smysl. Například sloveso věnovat. Nelze napsat jen: „Pavel věnuje.“ Je potřeba větu doplnit o informaci co a třeba i komu, aby věta dávala smysl. Musí tedy znít třeba takto: „Pavel věnuje peníze místní charitativní organizaci.“
Bezpředmětová: tento typ sloves nevyžaduje žádnou vazbu s předmětem, ta tam může být, ale není nutná. Věta i bez předmětu totiž dává smysl. Například sloveso odejít. Věta: „Adam odešel.“ je významově úplná.
Zvratná: tento typ sloves se pojí s předmětem zvratného zájmena (si, se). Patří sem například sloveso bát (se).
Pomocná slovesa se pak dělí na vlastní pomocná (být, mít), sponová (stát se, být), modální (chtít, mít, muset).
Dějových sloves je obrovské množství a vypisovat všechna do jednoho článku by bylo příliš zdlouhavé, a tak pro pochopení, co jsou dějováslovesa, může sloužit následující výběr.
Dějováslovesa od písmene K
Aby čeština nebyla až příliš jednoduchá, stává se, že některá slova mohou být jak dějová, tak stavová. Záleží pak na uživateli, jak je v kontextu vyhodnotí.
Kabelovat posílat kabelem (zprávu)
Kácet podtětím, vyvracení porážet
Kadeřit činit kadeřavým (přirozeně vlnícím)
Kádrovat prověřovat po kádrové stránce
Kachlíčkovat obkládat kachlíčky
Kakat dětský výraz pro kálení
Kálet vyměšovat výkaly
Kalibrovat určovat a označovat míry na měřidlech
Kalit kazit, činit kalným; hovorový výraz pro bavení se s alkoholem
Kalkulovat vypočítávat náklady, uvažovat
Kamenovat házet na někoho, po někom kamením
Kamuflovat zastírat, maskovat
Kanalizovat vybavovat kanalizací
Kandidovat ucházet se o nějakou funkci, hodnost
Kaňkat dělat inkoustové skvrny
Kapalnit činit kapalným
Kapat stékat po kapkách; začínat pršet;
Kápnout expresivní výraz pro uhodnutí; náhodou se setkat
U vypravování je kladen důraz na dějováslovesa a konkrétní podstatná jména. Dále krátké věty (i jednočlenné), věty zvolací nebo přímá řeč, které zvyšují živost a větší působivost vypravování.
Jazykové prostředky
Dějováslovesa, podstatná jména, slova citově zabarvená
Vypravování je útvarem slohového postupu vyprávěcího. Děj je jedinečný, neopakovatelný, uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti. Vypravováním tak vlastně někomu chcete písemně sdělit něco, co se stalo. Cílem vypravování je především zachytit a objasnit událost v jejím průběhu. Hlavní vlastností, kterou se vypravování liší od obyčejného popisu děje, je bezesporu napětí. Základními kameny vypravování by proto měly být uvedení do děje, zápletka, stupňování napětí přecházející ve vyvrcholení a rozuzlení. Vypravování se používá v literatuře jako základ pro román, povídku a také epickou poezii.
Osnova
1. Uvedení (seznámení s dějem, jeho otevření)
2. Zápletka (napětí)
3. Vyvrcholení
4. Rozuzlení (uzavření děje, poučení, dojmy)
Vypravování může být rozčleněno také do pěti fází
1. Expozice – úvodní situace, seznámení s postavami a prostředím
2. Kolize – zápletka – určitý problém nebo konflikt, který se stupňuje
3. Krize – vyvrcholení konfliktu
4. Peripetie – zvraty, komplikace, obraty ve vyprávění vedoucí k poslední fázi vyprávění
5. Rozuzlení a řešení situace
Osnova může být heslovitá, větná nebo citátová. V jedné osnově nestřídáme různé způsoby!
Nejprve se musíte sami rozhodnout, o čem vlastně chcete vypravovat. Co má být tématem vaší slohové práce. Ideálním předmětem k vypravování jsou různé dobrodružné příběhy, příběhy podivných, zajímavých či komických setkání.
Pakliže se vám v poslední době nepřihodila žádná věc, o které byste chtěli vypravovat, můžete si svůj příběh vymyslet. Lze vypravovat originálně nějaký pohádkový příběh, nebo se můžete inspirovat ve fantasy.
2. Chronologie příběhu
Když si vymyslíte téma svého vypravování, měli byste si rozvrhnout, jak ho zpracujete. Jednoduchý a osvědčený princip je, že se budete přidržovat časové osy. To znamená, že vypravujete příběh tak, jak se skutečně odehrál. Tak vypadá i obecná kompozice slohových útvarů:
Úvod
Nejprve čtenáře seznámíte s prostředím, popřípadě postavami, které budou ve vašem příběhu figurovat. Je to krátké uvedení do situace.
Stať (zápletka, vlastní příhoda)
Postupně přejdete k jádru celého příběhu – odhalíte zápletku příběhu. Dobré je, když se pokusíte děj v tomto okamžiku vygradovat, vystupňovat problém. To je například ono komické setkání nebo vylekání se, dobrodružný zážitek a tak dále. Na tuto část vypravování je kladen největší důraz.
Závěr
V poslední části vypravování by mělo přijít rozuzlení zápletky, popřípadě nějaké poučení. Kupříkladu poté, co jste se vylekali podivných a strašidelných zvuků v temném lese, jste zjistili, že se v listí proháněl pouze zajíc, který byl z vás stejně vyplašený jako vy z něho.
3. Závěrečná kontrola
Pokud vám připadá, že se nějaké slovo v práci často opakuje, projděte celý text znovu a vždy, když v něm narazíte na toto slovo, podtrhněte si ho. Podle toho poznáte, jak často dané slovo v práci je. Tento postup vám také usnadní jeho nahrazování, protože ihned uvidíte, kde se slovo nachází.
Konec prázdnin se už blížil, a my jsme stále naši prázdninovou záhadu nevyluštili. Už jsme začali ztrácet naději, že zjistíme, kdo za tím vším stojí a jak to dělá. Když v tom najednou ......
6. Vytvoř prázdninový komiks na téma: Zázrak u vody
a) Komiks
b) Ke komiksu vytvoř osnovu
c) Komiks převeď do vypravování
7. Z následující nabídky si vyber hlavní postavu prázdninového vypravování.
Osamocený student cestující autostopem nebo pěšky po České republice
Malý chlapec toužící se naučit plavat
Středoškolačka chystající se na první brigádu
Holčička trávící léto u babičky s dědou
7.2. Napiš vypravování s vybraným hlavním hrdinou.
Vypravování je slohový útvar, jehož cílem je vyprávět příběh – skutečný nebo smyšlený. Klíčová je dějovost, tedy sled událostí, které na sebe navazují v čase.
Hodnotí se především:
jasná dějová linie (úvod – zápletka – vyvrcholení – závěr),