HÁDANKY PRO DĚTI JSEM VYSOKÝ JAKO STROM RUST

Příklady

Strážce varuje, že přese mě nikdo neprojde (nikoliv přeze mě neprojde).
Tvůj prudký hněv se přese mě valí, zdrcen jsem tvými hrůzami (nikoliv přeze mě valí).
Od teď povedu tuhle operaci já a všechno půjde přese mě (nikoliv půjde přeze mě).
Pokud chtějí svolení, budou muset jít přese mě (nikoliv jít přeze mě).
Můžu ti přese mě povolit sdílení internetu (nikoliv přeze mě povolit).
On se přese mne snaží vyškrábat na post šéfa strany (nikoliv přeze mne snaží).
Pamatuji si, jak se voda valila přese mě, až jsem se topil. (nikoliv valila přeze mě).
Které prase se to přese mě převalilo? (nikoliv přeze mě převalilo).
Obchodník říká, že při nákupu přese mě zákazník obdrží slevu 20% (nikoliv přeze mě obdrží).
Prcek v divadle říká, aspoň přese mne líp uvidí (nikoliv přeze mne uvidí).
Jenomže když jsem seděl na přístavku, zase přese mne neviděla dvě malá děvčata (nikoli přeze mě neviděla).
Při dokazování mluvil přese mě a nedodržoval pravidla (nikoliv mluvil přeze mě).
Máma jen přese mě tátovi vzkázala, že je v pořádku (nikoliv přeze mě vzkázala).
Až umřu ticho se vrátí a převalí se přese mě (nikoli převalí se přeze mě).
Přese mě jdou všechny požadavky, které mají co dočinění s naší infrastrukturou a službami (nikoli přeze mě jdou).
Můj syn je spjat s naší klinikou přese mě samého (nikoli spjat přeze mě).
Milan ze sebe shodil kabát a přehodil ho přese mě (nikoli přehodil ho přeze mě).
Vnímala jsem, jak se přese mě přelila její magie, ale nedokázala mne uchopit (nikoliv přelila se přeze mě).
Každý s bičem v ruce štve mě jako zvěř, já padám v muce u zdi kdes, leč přese mne dav Rusů slepě pádí si dál (nikoliv přeze mě slepě pádí).
Obdivuju ji, že nepodlehla tlaku a nedělala si reklamu přese mě (nikoliv nedělala reklamu přeze mne).
Přehnala se přese mne výheň tvého hněvu (nikoliv přehnala se přeze mne).
Slyšel jsem, že útoky na Danu budou teď ještě více vedeny přese mne a mé profesní působení (nikoli vedeny přeze mě).
Uvrhl jsi mě do hlubiny, doprostřed moří, obklopil mě proud, převalily se přese mne všechny tvé příboje a tvé vlny (nikoli převalily se přeze mne).
On přese mne míří na tebe (nikoliv míří přeze mne).
Rychle jsem mezi kluky skočil, abych je od sebe odtrhl, ale to jsem neměl dělat, protože bušili do mne, když nemohli do sebe tlouct přese mne (nikoli tlouct přeze mne).
Objednat si můžete přese mne nebo sami přímo na webu (nikoli objednat přeze mne).
Přihlášku musíte poslat jedině přese mě (nikoliv poslat přeze mě).
Z nějakého záhadného důvodu to řeší přese mě (nikoli přeze mě).
Nade mnou je majitel společnosti, takže toto nešlo přese mě (ni

(...více se dočtete ve zdroji)

Příběh

Ve svém příspěvku TĚŽKÉ HÁDANKY PRO DOSPĚLÉ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Olga.

Co je větší než Bůh?
# # Horší jako ďábel?
# # Chudý to mají!
# # Šťastným to chybí!
# # Když to budeš jíst, zemřeš!

NIC

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Mmmm.

Naďeje

Zdroj: příběh Těžké hádanky pro dospělé

Blahopřání k narozeninám pro maminku

Ani nevíš, milá mámo, jak moc tě ráda mám. Přemýšlím už od večera, co ti k tvým narozeninám dám. Asi srdce nebo zlato, já vážně nevím, co by se tak hodilo, zatím píšu aspoň přáníčko, aby tě, moje milá maminko, potěšilo. Všechno nejlepší k narozeninám.

~

Bez tebe bych v životě nikdy nedokázal to, co jsem dokázal. Když tak nad tím přemýšlím, tak bych bez tebe vůbec nebyl na světě.

~

Cos poprvé spatřila tento svět, nemohlo uběhnout tolik let. Jsi pořád krásná jak květ, každá žena ti může závidět. Za to, že jsi mi život dala, za to, že jsi mě vychovala, ráda bych ti pusu dala, ráda bych tě objala. Pusť za hlavu aspoň dnes všechny své chmury a starosti a pojďme si užít den plný lásky, štěstí a radosti.

~

Děkuju za všechno, cos pro mě udělala, že jsi mě jako malinkou přebalovala a když jsem brečela, v noci jsi nespala. Děkuju, maminko, že pro mě tu vždycky jseš a přeju ti, ať si ty narozeniny užiješ.

~

Děti by měli být v ideálním případě takové, aby na ně byli jejich rodiče pyšní. Já však s hrdostí všem mohu říct, že jsem pyšný na svou mámu. Vše nejlepší k tvým dnešním narozeninám.

~

Děti se co chvíli rodí, však jen jedna po světě chodí... Moje milovaná maminka, co mě vychovala od miminka. Nedám na ni dopustit, přáníčkem ji chci potěšit. Snad se mi to, mami, podařilo, přeju, aby ti u srdce dobře bylo a splnila se i tvá tajná přání, myslím na tebe bez ustání. Tvoje milující děťátko, co povyrostlo drobátko. Z lásky pro tebe.

~

Dnes je ti, maminko, o rok víc, ale bez kalendáře nepoznal bych nic. Pořád jsi ta stejná maminka jako dřív, akorát že teď vypadáš ještě líp.

~

Dobré mámy nejsou vždycky milé, milující, soucitné, chytré, vzdělané a sexy, ale ty jsi důkazem toho, že takové můžou být. Všechno nejlepší!

~

Hodně štěstí, pevné zdraví, máme tě moc rádi, mami, přejem ti k narozeninám, ať roky jdou krokem a s každým dalším rokem jenom kveteš nám.

~

Inspirace, kamarádka, kuchařka, řidička, poradkyně, životní vzor, učitelka a trenérka. Tím vším pro mě jsi, Mami. Děkuju a vše nejlepší k narozeninám.

~

Jak jen bych ti mohla poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělala. Jak poctivě a s láskou si se o mě starala a jak dobře jsi mě vychovala. Díky, maminko, že tu pro mě za všech okolností jsi a z celého srdce ti přeji, ať si své dnešní narozeniny užiješ do sytosti.

~

Jaký je to dar, když tě tady mám, mám tě moc ráda a vždycky vím, že budeš s náma. Krásné narozeniny, mami.

~

Jsem šťastné miminko, že tě mám, maminko, a i když už nejsem tak malá, mám tě pořád stejně moc ráda.

~

Krásné narozeniny, mami, jsme moc rádi, že jsi s námi, za všechno ti děkujem a&nb

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Přání k narozeninám pro maminku

Poradna

V naší poradně s názvem TĚŽKÉ HÁDANKY PRO DOSPĚLÉ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel R.Fukal.

Co je větší než Bůh?
# # Horší jako ďábel?
# # Chudý to mají!
# # Šťastným to chybí!
# # Když to budeš jíst, zemřeš!

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Je to smůla?

Zdroj: příběh Těžké hádanky pro dospělé

Charakteristika sama sebe

Osnova

Kdo jsem
Moje povaha
Já a rodina
Nejlepší přátelé
Vztah k Liberci
Škola
Moje zájmy
Co si o sobě myslím
Shrnutí

Jmenuji se Luisa Knottková. Maminka mi vybrala jméno podle své oblíbené dětské pohádkové postavy z knihy Luisa a Lotka od německého spisovatele Ericha Kästnera. Je mi dvanáct let a chodím do sedmé třídy. S rodiči bydlíme v Liberci v malém bytě. Jsem malé a nepříliš hubené postavy. Barvu očí jsem zdědila po tatínkovi, takže jsou modré. Naopak hnědou barvu vlasů mám po matce. Vždycky jsem se snažila vlasy hezky učesat, ale i přes mou snahu působily neupraveně, a tak jsem si je nechala loni ostříhat na kluka. Teď se mi lépe udržují. Podle doktorů bych měla nosit brýle, ale protože se mi vůbec nelíbí, tak je raději často zapomínám doma. Maminka se kvůli tomu často zlobí.

Myslím si, že jsem stejná jako všechny moje spolužačky. Někdy bývám náladová a protivná, hlavně když se mi něco nedaří. To se pak chovám nesnesitelně a jsem zlá i na ty, kteří si to nezaslouží. Táta mi vždycky říká, že bych se měla snažit být více společenská, ale mně můj společenský život vyhovuje takový, jaký je. Možná jsem trochu stydlivá, ale když mám někoho ráda, tak se s ním dokážu bavit. Jen se těžko seznamuji. S kamarády, které mám, ale bývám i velmi vtipná, protože se strašně ráda směju a nevadí mi udělat ze sebe šaška. Myslím si ale, že jsem velmi spolehlivá a ochotná pomoci. Když mým spolužákům chybí nějaké úkoly, nebo látka, tak jím vždy půjčím sešit. Možná jsem ale trochu líná, protože když nemám náladu, tak se snažím vyhýbat domácím povinnostem. To vždycky naštve rodiče a já pak na ně bývám ještě protivná. Mamka vždy říká, že se mnou „mlátí puberta“.
Mamka vždy říkala, že když jsem se narodila, tak měla pocit, že už nic tak dokonalého nedokáže znovu stvořit. Přesto se o to s tátou pokoušeli a já mám proto další dva mladší sourozence. Adamovi je devět let a Anetě je sedm. Protože je náš byt malý, tak musím mít pokoj dohromady s Anetou, což nepovažuji za spravedlivé, protože jsem nejstarší a měla bych mít nárok na soukromí. S Adamem vycházím celkem dobře, spoustu času tráví venku s kamarády, takže mi nijak doma nepřekáží. Horší je to s Anetou, která je podle táty mým opakem. Je ohromně společenská, a proto máme v pokoji neustále zástupy jejích kamarádek ze školy. Vadí mi, že mi často zasahují do mého soukromí. Rodiče to ale nechtějí pochopit, mají pocit, že je to tak v pořádku. Jinak jsou ale rodiče fajn. Někdy jsou trošku přísní, ale to asi musí být, když mají tři děti. Vždycky mi ale se vším pomůžou, ať už nechápu látku ve&

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Charakteristika

Příběh

Ve svém příspěvku HÁDANKY PRO DĚTI ONLINE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Regina07.

hádanka z angličtiny : I am the sun and I am a day. i am

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Anonym s.r.o..

It is Sunday.

Zdroj: příběh Hádanky pro děti online

Test z ukázek Malostranských povídek

Ze které povídky je tato ukázka: „Doma, to jsem věděl, dnes mne pohřešovat nebudou. Dovedl jsem; s onou prolhaností, která tak mnohého devítiletého, nadaného hocha krášlí, matce nalhat, že si staroměstská teta naše přeje, abych k ní navečer přišel. Rozumělo se samo sebou, že zůstanu tam přes noc, ráno ale že se dostavím určitě zas na mši, k ministrantské své povinnosti. Prozradím-li se později, co na tom, vždyť mohu vyprávět, jak svatý Václav slouží mši!“
Ze které povídky je tato ukázka: „Jednou jsem byla také na židovském pohřbu,“ pokračovala pološeptem paní ......., „ale to není hezké. Všechna zrcadla jsou zavěšena, aby prý neviděli mrtvolu, ať se obrátí, kam chtějí. Takhle je líp, nebožtíka je vidět pěkně ze všech stran – já bych řekla, že ta truhla stojí dvacet zlatých v stříbře, to je krása! Ale zasloužil si ji, dobrák, jakoby se na nás i z toho zrcadla usmíval.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Honem okna zavřít a začnem studovat. Devět hodin. A je úterek, dobrý den pro začátek studií! Začnu jako každý s občanským zákonem. Myslím, že to půjde dob-

„Ale já jsem se ani nezeptala, jak se to panu doktorovi první noci spalo,“ zní vesele zas ode dveří. „Koukej se, Kačenko, pan doktor. Dej dobrýtro – kompliment (kloní ji) tak! Duc! Duc! (dělá, jakoby ji házela na mne.) Dobře se spalo, to si myslím na takové posteli! (Už je u postele.) Kačenko, koukej, to se to hajá! (Klade ji už zas na postel.) Viď, mrško, to děláš paní? Je to postel!“ (zas si tak napolovic sama ke Kačence přilehla.)

Pěkná žínka, luzné podívání, ale, - ! Dívám se upřeně do zákoníku.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Děťátko ostýchavě jde kupředu. Slečna Máry jde hned za ním, pobádá je, aniž by mu určovala směr cesty. Chodí tak, až náhle řekne slečna: „Počkej!“, vezme děvče za ruku a vede ji nedaleko mezi hroby. Sundá z jistého železného kříže oprchalý, větrem a deštěm roztřepený věnec a zavěší tam nový, složený z bílých a černých umělých květin.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Nejveseleji jakoby ale byl měsíc svítil na střechy Ostruhové ulice, myslím, že zrovna na tiché ty střechy sousedních dvou domů „U Dvou slunců“ a „Hlubokého sklepa“. Podivné to střechy, hravě se dostaneš z jedné na druhou, a jsou samý kout, samý žlab, samé pokračování.“
Ze které povídky je následující ukázka: „Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak...“
Ze které povídky je tato ukázka: „Mnohý lehkovážný si snad pomyslí, že otevření nového krupařského krámu nebylo ani tak zvláštní událostí. Ale takovému bych řekl jen: „Ty nebohý!“ nebo bych docela jen pokrčil ramenama a neřekl ničeho. Tenkrát, když venkovan snad po dvacet let nebyl v Praze a pak Strahovskou bránou přišel až do Ostruhové ulice, byl zde kupec na témž rohu jako před dvaceti lety, pekař pod tímž štítem a hokynář v tomtéž domě. Tenkrát mělo vše svoje místo určené, zařídit najednou krupařství tam, kde bylo např. dřív kupectví, patřilo mezi věci tak hloupé, že na to nikdo ani nepomyslil.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Krásnooká se otočila, vystoupla do samoty ven. Stála vedle mne, zrak její spočíval na mně, cítil jsem ruku její vedle třesoucí se ruky své. Uchopil jsem ji za ruku, byla tak měkká. Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád, děvče následovalo volně. Bouře dostoupila teď svého vrchole. Vítr hnal se jako příval vodní, nebe i země ječely, nad hlavami se nám válely hromy, kolem nás jak by mrtví řvali z hrobů.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Obrat! Naprostý, radikální obrat, jakého bych byl nikdy ani neočekával. Obrat v přírodě i ve společnosti. Za prvé: Vlažné, usměvavé krásné dny a při nastalém teple rýma. Za druhé: cikorky konduktorčiny jsem se nasytil a právě jsem vypil kávu, kterou jsem si na lihu uvařil sám. Budu si napořád vařit kávu sám. Také v ostatním jsem učinil změnu. Konduktorka mně přinese už jen dnešní oběd zdola, k večeři si už seběhnu dolů do hostince. Nepotřebuji milostí a konduktorka v ochotě ochabla už naprosto. Aťsi, takhle bude líp. Pořád sedět nejde, člověk zpitomí a pokračuje v studiích tím pomaleji.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Oba seděli vždy odvráceni od okna a tedy napolo také odvráceni od stolku i od sebe a dívali se na kulečník; k stolku se obrátili jen, když se chtěli napít nebo dýmku si nacpat. Jedenáct let již zasedali tak den co den. A po těch jedenácte let nepromluvili na sebe ani slova, ba ani si jeden druhého nevšimnul.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Velevážená slečno! Tedy nemám být šťasten! – Sen prchnul, tlačím ruku k čelu, hlava mně víří v bolesti. Avšak ne – nechci kráčet cestou, která je dlážděna zmařenými nadějemi nejlepšího, jediného mého přítele! Nebohý příteli, tak ubohý, jak jsem já sám! Ovšem jste se ještě nerozhodla, ale jaképak je zde rozhodnutí možno? Nemohu žít v štěstí a vida svého Jeníka v zoufalství. I kdybyste mně podávala vskutku životní rozkoše, nemohu ji přijmout. Jsem rozhodnut, vzdám se všeho.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Takřka ve dvakráte čtyryadvaceti hodinách byl osud páně ...... zpečetěn. Všude ho ode dveří odbývali, že jsou „zlé časy“. Kde míval obědy, slyšel, že „dnes nic nezbylo“, nebo: „Jsme chudí, měli jsme jen hrách, to není pro vás.“ Uličníci kolem něho poskakovali a pokřikovali: „Domácí pán! Domácí pán!“
Ze které povídky je tato ukázka: „Stařec sebou škubnul. Pak zašeptal dívaje se upřeně k Petřínu: „Nemá to ceny – oblázky...“

„Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přece, pro nás i pro vás. Vy jste si je pracně sebral – strýčku, nechte je, prosím, všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat.“

„Mysleli jste snad,“ zašeptal zas stařec monotónně a s namáháním, „že jsem bohatý, a já vskutku...“
Ze které povídky je následující ukázka: „Celé město o něm mluvilo. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšna. Vypravovaly se věci podivné. Baroni, hrabata, knížata si ho prý hleděli získat za osobního lékaře. Ba jistý vládnoucí král mu učinil návrh přímo neslýchaný. Vůbec se co nejnaléhavěji ucházeli o něho všichni takoví, z jichž smrti by bylo mnoho lidí mělo radost. Ale on byl jako zabedněn. Ba vypravovalo se, že paní radová mu nesla plný pytlík dukátů, že se k němu ale nikdy nedostala, a naposled prý ji polil z pavlače vodou.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Sotva usedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveří mikulášského kostela a šla tímtéž směrem. Té říkali „bába milionová“. Jiné žebračky slibovaly, že pán bůh darovanou jim almužnu zaplatí stotisíckrát, ona šla hned do „milionů a milionů“. Milionová šla rovně, kdy chtěla, a kulhala, kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu ... . Plátěné suknice se jí kolem suchých hnátů plandaly skoro bez zašustění, do čela silně stažená modrá plachetka kývala se nahoru dolů. Její obličej byl mně vždy děsně protivný. Sama drobná vráska jako tenounké nudličky, sbíhající se ke špičatému nosu a ústům. Oči její byly žlutozelené jako u kočky.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Ostatně nemohu říci, že bych byl v chrámové té samot cítil tesknotu, strach. Také proč? Byl jsem si sice vědom neobyčejnosti svého podniku, ale žádné chyby, žádné vědomí hříchu neskličovalo a netisklo duši mou, naopak cítil jsem se nadšeným, povzneseným. Náboženské nadšení jakoby ze mne bylo učinilo zvláštního, vznešeného tvora, nikdy předtím – a přiznám se: nikdy také již potom necítil jsem se tak dokonalým, tak všeobecné závisti hodným. Jinde a jindy bych se bál třeba strašidel – ale zde v kostele nemšla strašila přece pražádné moci!“
Ze které povídky je tato ukázka: „Ale u „hlubokého sklepa“ stála setníkovic slečna Poldýnka a právě vypravovala paní radové Kdojekové: „On tam má tolik kouře, že je všechno jako uzené.“ A když přišla v poledne krupicová polívka na stůl, tvrdila slečna Poldýnka určitě, že „z ní cítí tabákový kouř“, a položila lžíci. Do večera si vyprávěli již veškeří sousedé, že v krámě páně ... zapáchá všechno tabákovým čmoudem, mouka že je jakoby pražena a kroupy uzeny. A již neříkali panu Vorlovi jinak než „uzený krupař“ – osud jeho byl rozhodnut.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Loudal se pomalu domů. Když přišel průjezdem až ke dvorku, opominul se podívat dle dávného obyčeje svého nahoru k Josefinčiným oknům. Bylo mu, jakoby byl vyvázl z nějakého nebezpečí, když podivně nejistým krokem vešel konečně do kuchyně Lakmusových. Oddechl si, krev mu počala proudit volněji a na Klárku promluvil s tak příjemně znějícím záchvěvem, jako předtím nikdy dříve. Nezdržel se ale dlouho, vešel hned do svého pokoje.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Kupko, kam se to díváte – vy slítnete ještě jednou!“

„Kam se dívám? Ke knihaři se dívám. Vy ani nevíte, že čte už po dvacet let den co den navečer životopis Husův, že pokaždé při tom pláče. Díval jsem se, jestli se už dnes rozplakal; ještě ne!“

„Hlouposti, kdybyste si všímali něčeho jiného než knihařů, vy mladíci,“ a Novomlýnský zaluskal prsty. „Jestlipak jste si už všimli nové kojné naproti u hrnčířů, to je holka, jak? Ale je jako žluva, nedodrží.“
Ze které povídky je tato ukázka: „V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský oblek, zapadala hlavička pod soukennou čepicí hluboko do límce z bavlněného astrachánu a v létě, když měl šedivý, kostkovaný šat lehký nebo ještě lehčí šat plátěný, kývala se nejistě jako na slabé šťopce. V létě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a mluviti začal. Ale ...... vstal, sklapnul knihu a šel, neodvětiv ani slova.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parazol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval, – jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže ze střechy nejstaršího fiakra.“
Ze které povídky je tato ukázka: „Byl jsem si již vědom všeho. Cítil jsem se k smrti zahanben – zoufale nešťasten – hlava se mně náhle rozbolela a točila se jako v divokém víru. Bolest pro matku, kteráž mne asi co ztraceného oplakávala a jíž to jsem nejspíše nesmírného zármutku způsobil, svírala mi srdce a křečovitě dusila dech. Chtěl jsem honem dolů, honem předstoupit před matku – ale nohy náhle bezvládně sklesly, hlava sklouzla po zdi a ležel jsem na podlaze. Nesmírné štěstí as, že skoro současně se dostavil pláč. Zpočátku slzy pálily jako oheň, pak mně ulevovaly.“

Zdroj: článek Test z ukázek Povídek malostranských

SVATEBNÍ KOŠILE

Již jedenáctá odbila,

a lampa ještě svítila,

a lampa ještě hořela,

co nad klekadlem visela.

~

Na stěně nízké světničky

byl obraz boží rodičky,

rodičky boží s děťátkem,

tak jako růže s poupátkem.

~

A před tou mocnou světicí

viděti pannu klečící:

klečela, líce skloněné,

ruce na prsa složené;

slzy jí z očí padaly,

želem se ňádra zdvíhaly.

A když slzička upadla,

v ty bílé ňádra zapadla.

~

„Žel bohu! kde můj tatíček?

Již na něm roste trávníček!

Žel bohu! kde má matička?

Tam leží — podlé tatíčka!

Sestra do roka nežila,

bratra mi koule zabila.

~

Měla jsem, smutná, milého,

život bych dala pro něho!

do ciziny se obrátil,

potud se ještě nevrátil.

~

Do ciziny se ubíral,

těšil mě, slzy utíral:

„ „Zasej, má milá, zasej len,

vzpomínej na mě každý den,

první rok přádla hledívej,

druhý rok plátno polívej,

třetí košile vyšívej :

až ty košile ušiješ,

věneček z routy poviješ.“ “

~

Již jsem košile ušila,

již jsem je v truhle složila,

již moje routa v odkvětě:

a milý ještě ve světě,

ve světě šírém, širokém,

co kámen v moři hlubokém.

Tři léta o něm ani sluch,

živ-li a zdráv — zná milý bůh!

~

Maria, panno přemocná!

ach budiž ty mi pomocna:

vrať mi milého z ciziny,

květ blaha mého jediný;

milého z ciziny mi vrať —

aneb život můj náhle zkrať :

u něho život jarý květ —

bez něho však mě mrzí svět.

Maria, matko milosti!

buď pomocnicí v žalosti!“

~

Pohnul se obraz na stěně —

i vzkřikla panna zděšeně;

lampa, co temně hořela,

prskla a zhasla docela.

Možná, žeť větru tažení,

možná i — zlé že znamení!

~

A slyš! na záspí kroků zvuk,

a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!

,, „Spíš, má panenko, nebo bdíš?

Hoj, má panenko, tu jsem již!

Hoj, má panenko, co děláš?

a zdalipak mě ještě znáš,

aneb jiného v srdci máš?“ “

~

„Ach můj milý! ach pro nebe!

tu dobu myslím na tebe;

na tě jsem vždycky myslila,

za tě se právě modlila!“

~

,, „Ho, nech modlení — skoč a pojď,

skoč a pojď a mě doprovoď;

měsíček svítí na cestu:

já přišel pro svou nevěstu.“ “

~

„Ach pro boha! ach co pravíš?

Kamž bychom šli — tak pozdě již!

Vítr burácí, pustá noc,

počkej jen do dne — není moc.“

~

,, „Ho, den je noc, a noc je den —

ve dne mé oči tlačí sen!

Dřív než se vzbudí kohouti,

musím tě za svou pojmouti.

Jen neprodlévej, skoě a pojď,

dnes ještě budeš moje choť!“ “ —

~

Byla noc, byla hluboká,

měsíček svítil s

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Obsah

Obsah je takové shrnutí příběhu, které se ale vůbec nemůže vyrovnat přečtení Poláčkovy knihy. Obsah je stručně shrnutý do několika různých příběhů, které Péťa s kamarády prožil. Názvy příběhů souvisí s jejich obsahem. Ne s názvy kapitol v knize.

Výprask od Habrováků

Kluci táhnou do války proti Habrovákům. Vezmou s sebou taky holky. Čeněk se cestou posmívá Péťovi, že je ženich a že miluje Evu Svobodovou. Cestou si dívky zpívají a Habrováci je podle dívčího zpěvu najdou a chlapce zmlátí. Výprasku utečou jen dívky a Zilvar. Čenda výprask vyčítá Péťovi, a proto se chlapci cestou domů hádají a perou. Uklidní se, až když potkají pana Fajsta.

Požár

Kluci se rozhodli zahrát si na požár. Potřebovali budovy, které mohou zapálit, a tak Péťa ukradl strejdovi Vařekovi krabice od látek. Na krabice chlapci napsali názvy budov a krabice zapálili. Éda si při požáru propálil kalhoty.

Ukázka:

Čeněk Jirsák stál opodál a šklebil se, ale jenom trošku a pravil, to není žádný opravdivý požár, když se nezvoní na poplach. Když u nás hořel hraběcí špýchar, tak se zvonilo na všechny zvony a někteří vybíhali ven v podvlíkačkách, jak byli, protože to bylo v noci. Bejval to uznal, já jsem to taky uznal, všichni to uznali a Bejval pravil: "Tak zvoň na poplach!" A Čeněk Jirsák zvonil a tak si s námi hrál, ačkoli nikdo nechtěl, aby si s námi hrál. Veškerá dědina lehla popelem a Éda Kemlink si propálil kalhoty' a brečel, že takhle nemůže domů.

Koupání

Péťa se dočasně nekamarádí s Čendou Jirsákem. Kluci se rozhodnou, že se půjdou koupat. Cestou se k nim přidal malý Vašek. Vašek skočí do vody, ale neumí plavat. Nakonec ho zachrání Zilvar, který pro něj skočil a vytáhl ho. Ostatní chlapci ho rozdýchali. Cestou domů pak Zilvar vysvětluje Vaškovi, jak se plave.

Vosy

Příští týden se ve škole předávalo vysvědčení. Péťa dostal dvě dvojky a už plánuje, co udělá s penězi, které dostane od rodičů. Pan Fajst stál před školou a čekal, jestli o chlapci pozdraví. Jediný Zilvar nepozdravil a ještě se mu posmíval. Péťa se přestal bavit s Tondou, protože mu nechtěl půjčit kolo a začal se bavit s Čendou. Který začne Tondu pomlouvat. Chlapci se rozhodli, že pojedou do Itálie, aby jim Tonda záviděl. Péťu maminka poslala k ševci, ale on cestou potkal Tondu a ten se ho snažil usmířit a řekl mu, že má nový vynález. Ochočí si vosy a bude vydělávat na medu. Aby si Péťu udobřil, půjčil mu kolo, aby byl rychleji zpět od ševce. Všichni chlapci se sešli a vydali se na vosy. Rozhodli se, že je z hnízda vyčoudí, ale vosy vyletěly druhou

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Bylo nás pět

Velikonoční koledy pro děti

Velikonoční koledy pro děti bývají tradičnější. Tématem bývá prosba o vajíčko, případně něco jiného dobrého. Absolutní většina koled je pro chlapce. Koled pro dívky je opravdu minimum a jedná se o určitou odpověď na příchod koledníků. Věk koledníků se odráží často ve výběru koledy. Malé dítě se nebude učit dlouhou koledu. Je třeba si uvědomit, že koledy jsou si velmi podobné a někdy se liší jen několika slovy. Smysl koled ale obvykle zůstává stejný.

Ukázka velikonočních koled pro dívky

KROPENATÁ SLEPIČKA

Kropenatá slepička

snesla bílá vajíčka,

obarvím je, vymaluji,

všechny chlapce podaruji,

pentličky si nastříhám,

na pomlázku jim je dám.

KOLEDNÍCI

Koledníci jdou,

pomlázku nesou,

zpívají koledy,

„vajíčko dejte mi“.

Ať je pěkně malované,

od srdíčka darované.

TOHO JÁ RÁDA MÁM

Komu já vajíčko daruju,

toho já upřímně miluju,

komu já vajíčko dám,

toho já ráda mám.

HODY, HODY

Hody, hody, slepičko, dej mi jedno vajíčko.

Já jej s láskou vybarvím, na výslužku připravím.

Až přijde milý ráno k nám, já mu pak to vejce dám.

ČOKOLÁDA

Stavil se u mě zajíček.

Nechal tu pro tebe balíček.

Je v něm spousta čokolády.

Tak neváhej, máš ho tady.

Ukázka Velikonočních koled pro kluky

HODY, HODY DOPROVODY

Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný,

nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý,

slepička vám snese jiný,

za kamny v koutku,

na vrbovým proutku,

proutek se ohýbá,

vajíčko kolíbá,

proutek se zláme,

slepička z něj spadne.

Vajíčko se odkoulí

do strejčkovy stodoly,

vajíčko křáp, slepička kdák,

panímámo, máte mi ho dát!

JÁ JSEM MALÝ ZAJÍČEK

Hody, hody, doprovody,

já jsem malý zajíček,

utíkal jsem podle vody,

nesl košík vajíček.

Potkala mě koroptvička,

chtěla jedno červené,

že mi dá lán jetelíčka

a já říkal: Ne, ne, ne.

Na remízku mezi poli,

mám já strýčka králíčka,

tomu nosím každým rokem,

malovaná vajíčka.

POMLÁZKA

Upletl jsem pomlázku,

je hezčí než z obrázku,

všechny holky, které znám,

navštívím a vymrskám,

než mi dají vajíčko,

vyplatím je maličko.

MALÝ KOLEDNÍČEK

Já jsem malý koledníček, tetičko,

přišel jsem si pro červený vajíčko.

Pro vajíčko červený,

pro koláč bílý, jsem-li já vám, tetičko,

koledníček milý?

PANÍMÁMA

Panímámo zlatičká, darujte nám vajíčka,

nedáte-li vajíčka, uteče vám slepička

do horního rybníčka

a z rybníčka do louže,

kdo jí odtud pomůže?

PANÍ KMOTRA

Paní kmotra, slyšte chásku,

přicházíme na pomlázku,

opentlené žilky máme,

kdo nám nedá, uhlídáme!

Paní kmotra, nemeškejte

barevná vajíčka dejte.

SKŘIVÁNEK

Zas skřivánek zpívá

a svítí sluníčko,

dojdi k&n

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Velikonoční koledy

Skloňování slova milý

Číslo jednotné, rod mužský životný:

1. pád: (kdo, co?) milý, např.: Přišel i můj milý skřítek.
2. pád: (koho, čeho?) milého, např.: Bez milého kamaráda.
3. pád: (komu, čemu?) milému, např.: Milému příteli.
4. pád: (koho, co?) milého, např.: Potřebuji pozdravit mého milého tatínka.
5. pád: (oslovujeme, voláme) milý, např.: Hej Ty! Milý člověče!
6. pád: (o kom, o čem?) milém, např.: Pohádka o milém princi.
7. pád: (s kým, s čím?) milým, např.: Strávila večer s milým člověkem.

Číslo jednotné, rod mužský neživotný:
(Vše je stejné jako u životného, až na tvar ve 4. pádu.)

1. pád: (kdo, co?) milý, např.: Můj milý mobil.
2. pád: (koho, čeho?) milého, např.: Bez milého přijetí.
3. pád: (komu, čemu?) milému, např.: Robot poděkoval dalšímu milému stroji.
4. pád: (koho, co?) milý, např.: Dostala jsem milý dárek.
5. pád: (oslovujeme, voláme) milý, např.: Zapni se! Můj milý počítači!
6. pád: (o kom, o čem?) milém, např.: Snila jsem o mém milém květu.
7. pád: (s kým, s čím?) milým, např.: Přivítal se semnou milým polibkem.

Číslo jednotné, rod ženský:

1. pád: (kdo, co?) milá, např.: Moje milá přítelkyně.
2. pád: (koho, čeho?) milé, např.: Bez mojí milé kamarádky.
3. pád: (komu, čemu?) milé, např.: Napsal jsem mojí milé mamince.
4. pád: (koho, co?) milou, např.: Dostala jsem milou zprávu.
5. pád: (oslovujeme, voláme) milá, např.: Hola, hola! Moje školo milá!
6. pád: (o kom, o čem?) milé, např.: Zdálo se mi o mé milé přítelkyni.
7. pád: (s kým, s čím?) milou, např.: Překvapil mě milou zprávou.

Číslo jednotné, rod střední:

1. pád: (kdo, co?) milé, např.: Milé dítě.
2. pád: (koho, čeho?) milého, např.: Dieta bez mého milého ovoce.
3. pád: (komu, čemu?) milému, např.: Dal jsem pamlsek milému štěněti.
4. pád: (koho, co?) milé, např.: Dostala jsem milé přání k svátku.
5. pád: (oslovujeme, voláme) milé, např.: Dobrý den! Milé obecenstvo!
6. pád: (o kom, o čem?) milém, např.: Zdálo se mi o mém milém zvířátku.
7. pád: (s kým, s čím?) milým, např.: Ohromil mě milým překvapením.

Číslo množné, rod mužský životný:

1. pád: (kdo, co?) milí, např.: Přišli i moji milí skřítci.
2. pád: (koho, čeho?) milých, např.: Bez mých milých kamarádů.
3. pád: (komu, čemu?) milým, např.: Našim milým přátelům.
4. pád: (koho, co?) milé, např.: Potřebuji pozdravit mé milé medvídky.
5. pád: (oslovujeme, voláme) milí, např.: Hej Vy! Milí lidé!
6. pád: (o kom, o čem?) milých, např.: Pohádka o milých princeznách.
7. pád: (s kým, s čím?) milými, např.: Strávila večer s milými lidmi.

Číslo množné, rod mužský neživotný:
(Vše je stejné jako u životného, až na tvar v&

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Pravopis milý a milí

Obsah díla

Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.

1. Kapitola

Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.

2. Kapitola

Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Babička

Obsah

Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.

Týden v Tichém domě

Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.

Ukázka:

„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.

„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“

„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -

Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak voln

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Povídky malostranské

Moji versus mojí

Pro názornější přehled nabízím kompletní skloňování tohoto zájmena (stejné skloňování mají i zájmena tvůj a svůj):

Číslo jednotné
	rod mužský	rod ženský	rod střední
1. pád	můj	má/moje	mé/moje
2. pád	mého	mé/mojí	mého
3. pád	mému	mé/mojí	mému
4. pád	mého, můj (neživ.)	mou/moji	mé/moje
5. pád	můj	má/moje	mé/moje
6. pád	o mém	o mé/mojí	o mém
7. pád	mým	mou/mojí	mým
Číslo množné
	rod mužský	rod ženský	rod střední
1. pád	mí/moji	mé/moje	má/moje
	mé/moje (neživ.)
2. pád	mých	mých	mých
3. pád	mým	mým	mým
4. pád	mé/moje	mé/moje	má/moje
5. pád	mí/moji	mé/moje	má/moje
	mé/moje (neživ.)

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Moji a mojí v pravidlech českého pravopisu

ZÁHOŘOVO LOŽE

I

Šedivé mlhy nad lesem plynou,

jako duchové vlekouce se řadem;

jeřáb ulétá v krajinu jinou —

pusto a nevlídno ladem i sadem.

Vítr od západu studeně věje,

a přižloutlé listí tichou píseň pěje.

Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni

listové na dubě šepcí ji znova:

ale málokdo pochopuje slova,

a kdo pochopí, do smíchu mu není.

~

Poutnice neznámý v hábitě šerém,

s tím křížem v ruce na dlouhé holi,

a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,

kam se ubíráš nyní pod večerem?

kam tak pospícháš? tvá noha bosa,

a jeseň chladná — studená rosa:

zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,

dobréhoť hosta každý rád vidí. —

~

Poutníče milý! — než tys ještě mladý,

ještě vous tobě nepokrývá brady,

a tvoje líce jako pěkné panny —

ale což tak bledé a smutně zvadlé,

a tvoje oči v důlky zapadlé!

Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?

snad že neštěstí tvé tělo svíží

lety šedivými dolů к zemi níží?

~

Mládenče pěkný! nechoď za noci,

možné-li, budem rádi ku pomoci,

a při nejmenším snad potěšíme.

Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:

neníť bez léku nižádného želu,

a mocný balzám v důvěře dříme. —

~

Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,

neníť ho možné ze snův vytrhnouti!

a tam již zachází v chrastině jedné:

pán bůh ho posilň na jeho pouti!

II

Daleké pole, široké pole,

předlouhá cesta přes to pole běží,

a podlé cesty pahorek leží,

a dřevo štíhlé stojí na vrchole:

štíhláť to jedlice — však beze snětí,

jen malá příčka svrchu přidělána,

a na té příčce přibitý viděti

rozpjatý obraz Krista pána.

Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,

ruce probité roztahuje v šíři:

v dvě světa strany jimi ukazuje,

v dvě strany protivné, jakož cesta míří:

pravou na východ, kdež se světlo rodí,

levou na západ, kdež noc vojevodí.

Tam na východě nebeská je brána,

tam u věčném ráji bydlí boží svatí;

a kdo dobře činí, čáka jemu dána,

že se tam s nimi též bude radovati.

Ale na západě jsou pekelná vrata,

tam plane mořem síra i smola,

tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,

zlořečené duše v ohnivá kola.

Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,

však od levice vysvoboď své děti!

~

Tu na tom pahorku leže na kolenou

náš mladý poutník v ranním světla kmitu,

okolo kříže ruku otočenou,

vroucně objímá dřevo beze citu.

Brzy cos šepce, slzy roně z oka,

brzy zas vzdychá — těžce, zhluboka. —

~

Takto se loučí od své drahé panny

mládenec milý v poslední době,

ubíraje se v cizí světa strany,

aniž pak věda, sejdou-li

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Odpovědi na hádanky pro děti

Běhá to okolo chalupy, dělá to cupity dupity? (Dešťové kapky)
Běžím, běžím, nemám dech. Přitom ležím na zádech. Kdo jsem? (Řeka)
Bílá jako mléko je, tichem všechno přikryje. Auto, domy, stromy, lidi nikdo neuvidí. (Mlha)
Brzy ráno, když je rosa, seká louku. Je to... (Kosa)
Co se nečeše hřebenem, ale rukou? (Ovoce)
Čtyři rohy, žádné nohy, chaloupkou to pohne? (Šnek)
Do šatu mě nabíráš, pak přede mnou zavíráš, v teple pro mne slzí oči, vše se za mnou venku točí, beru z hlavy klobouky, nepouštěj mne do mouky. Kdo jsem? (Vítr)
Dvě sovy vedle sebe sedí, aniž o sobě vědí? (Oči)
Hleďme na ni, parádnici: puntíky má na čepici. Bílý závoj, nožka laní, pozor na tu krásnou paní! (Muchomůrka)
Chodí v koruně, král není, nosí ostruhy, rytíř není. Má šavli, husar není, k ránu budívá, ponocný není? (Kohout)
Jede, jede panáček, má placatý zobáček, kde voděnka crčí, tam nosejček strčí? (Kachna)
Jedna hlavička, jedna nožička. Hlavička když zčervená, konec nožky znamená.
(Zápalka)
Kdo bez štětce a bez barev, obarví nám pestře les? (Podzim)
Kolik udělá vrabec kroků za sto roků? (Ani jeden, protože skáče)
Létá vzduchem, motýl to není, koulí sudy, Honzík to není. Skáče, hopsá, vidíš ho, viď? Nestůj, koukej, honem ho chyť. (Míč)
Má ji ráda kráva. A též srnka, zajíci, koza, kůň a králíci. (Tráva)
Maličký sklípek, na dvou hřadách slípek a červený kohoutek? (Ústa, zuby, jazyk)
Mám pěknou hlavičku a jednu nožičku, hovím si v mechu v lesíčku. (Houba)
Máš ji, když se všechno daří, nejde chytit do dlaní, když ji máš, tak celý záříš, přijde sama, bez ptaní. (Radost)
Má to klobouček, jednu nožičku, pěkně si sedí v mechu, v lesíčku? (Houba)
Má to oči jako kočka, má to ocas jako kočka, mňouká to jako kočka, a není to kočka? (Kocour)
Nemá ruce, nemá nohy a přeci vrata otevírá. (Vítr)
Na vysokém stonku z luk obláček si nesl kluk. Foukl trochu, foukl víc - a z obláčku není nic. (Pampeliška)
Otec má tisíce synů, každému čepici sjedná a sobě nemůže. (Dub a žaludy)
Posečená znovu roste a tak pořád, třeba po sté. Stoupneš na ni, přece stává.
Ptal se chlapec sluníčka: „Mohou chodit jablíčka?“ Slunce na zem posvítilo,
velice se podivilo. Opravdu tam jablíčka vozí jehel kulička. Dupe, funí, naříká, je to tíha veliká. (Ježek)
Puťa, puťa, puť, přeji dobrou chuť. Zrnka zobu zoby zob, panímámo ještě hoď.
Běží kolem sestřička, žluťounká je celičká. Naše máma slepice sezobala nejvíce.
(Kuře)
Rozdělí se o svačinu, počká, když hned nemáš čas, jdete spolu na zmrzlinu, rád posloucháš jeho hlas. (Kamarád)
Sedí panna v&

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Hádanky pro děti

Hádanky pro děti k vytisknutí (bez odpovědí)

Běhá to okolo chalupy, dělá to cupity dupity?
Běžím, běžím, nemám dech. Přitom ležím na zádech. Kdo jsem?
Bílá jako mléko je, tichem všechno přikryje. Auto, domy, stromy, lidi nikdo neuvidí.
Brzy ráno, když je rosa, seká louku. Je to...
Co se nečeše hřebenem, ale rukou?
Čtyři rohy, žádné nohy, chaloupkou to pohne?
Do šatu mě nabíráš, pak přede mnou zavíráš, v teple pro mne slzí oči, vše se za mnou venku točí, beru z hlavy klobouky, nepouštěj mne do mouky. Kdo jsem?
Dvě sovy vedle sebe sedí, aniž o sobě vědí?
Hleďme na ni, parádnici: puntíky má na čepici. Bílý závoj, nožka laní, pozor na tu krásnou paní!
Chodí v koruně, král není, nosí ostruhy, rytíř není. Má šavli, husar není, k ránu budívá, ponocný není?
Jede, jede panáček, má placatý zobáček, kde voděnka crčí, tam nosejček strčí?
Jedna hlavička, jedna nožička. Hlavička když zčervená, konec nožky znamená.
Kdo bez štětce a bez barev, obarví nám pestře les?
Kolik udělá vrabec kroků za sto roků?
Létá vzduchem, motýl to není, koulí sudy, Honzík to není. Skáče, hopsá, vidíš ho, viď? Nestůj, koukej, honem ho chyť.
Má ji ráda kráva. A též srnka, zajíci, koza, kůň a králíci.
Maličký sklípek, na dvou hřadách slípek a červený kohoutek?
Mám pěknou hlavičku a jednu nožičku, hovím si v mechu v lesíčku.
Máš ji, když se všechno daří, nejde chytit do dlaní, když ji máš, tak celý záříš, přijde sama, bez ptaní.
Má to klobouček, jednu nožičku, pěkně si sedí v mechu, v lesíčku?
Má to oči jako kočka, má to ocas jako kočka, mňouká to jako kočka, a není to kočka?
Na vysokém stonku z luk obláček si nesl kluk. Foukl trochu, foukl víc - a z obláčku není nic.
Nemá ruce, nemá nohy a přeci vrata otevírá.
Otec má tisíce synů, každému čepici sjedná a sobě nemůže.
Posečená znovu roste a tak pořád, třeba po sté. Stoupneš na ni, přece stává.
Slunce v dešti kreslí most malým dětem pro radost.
Ptal se chlapec sluníčka: „Mohou chodit jablíčka?“ Slunce na zem posvítilo,
velice se podivilo. Opravdu tam jablíčka vozí jehel kulička. Dupe, funí, naříká, je to tíha veliká.
Puťa, puťa, puť, přeji dobrou chuť. Zrnka zobu zoby zob, panímámo ještě hoď.
Běží kolem sestřička, žluťounká je celičká. Naše máma slepice sezobala nejvíce.
Rozdělí se o svačinu, počká, když hned nemáš čas, jdete spolu na zmrzlinu, rád posloucháš jeho hlas.
Sedí panna v síti, oči se jí svítí?
Stojí krejčí na pasece, tisíc jehel s sebou nese.
Stoupnu si na další nohy, hned jsem hodně veliký hlavou skoro u oblohy, pod botami

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Hádanky pro děti

Odpovědi na hádanky o ovoci a zelenině

Bez slabiky „re“ je to Barbora.
Se slabikou „re“ chutná kysele v buchtách akorát. (Rebarbora)
Černají se v lese, na slunci i na pasece,
Jejich keře píchají, ale plody chutnají. (Ostružiny)
Červené, jsem, šťavnaté jsem, voňavé jsem a zdravé jsem. (Jablko)
Je ve tmě důleček, v tom důlečku kulka,
na té kulce chrásteček, na chrástečku plno kuliček. (Brambory)
Kdo každého rozpláče? (Cibule)
Kdo k němu čichá, v malé chvíli uroní slzy krokodýlí.
Ne každému takhle škodí, k ovaru se tuze hodí. (Křen)
Když jsme jí svlékali, vždycky jsme plakali. (Cibule)
Komu srubnou hlavu a krev neteče? (Zelí)
Květ nahoře, plody dole, nenajdeš ho ve stodole.
Prohlédni si sklep a spíž, co to je, už asi víš.
A když je máš na talíři, k obědu sníš nejvíc čtyři. (Brambory)
Má tvar jako báň kostela. Sukni, co si jen ráčí.
Uvnitř panenku doběla, po které oči pláčí. (Cibule)
Má tvar pistole nastříkané žlutě.
Když je na stole, dělá nám chutě.
V horké černé Africe, živí se jím opice. (Banán)
Naříkají hospodyňky, když mě zlobí mandelinky.
Naříká i hospodář, když mě málo okopáš.
Naříkají kuchaři, když mě málo povaří. (Brambora)
Patří mezi ovoce, a když přijdou Vánoce, tak ho rozkrojí.
Hledají hvězdičku, ke štěstí cestičku. (Jablko)
Pěstuje se v řádkách. Vidět je jen chrást, aby se zvěř měla v poli na čem pást.
A taky dětem pro radost, aby cukroví měly dost. (Cukrová řepa)
Podobá se zvonu, ale nezvoní,
Zraje v korunách stromů, ne však v jabloních. (Hruška)
Popelka ho přebírá. Pne se do výše.
Kdo si na něm pochutnává? Holub nejspíše. (Hrách)
Rostou na pasece. Modrají se v lese pod smrky a doubky.
Tomu, kdo je mlsá, zmodrá nos a pusa a zčernají zoubky. (Borůvky)
Rostou v řádku na poli pod zelenou natí.
Když se pečou, v údolí dým se kudrnatí.
Sloupnou si je se solí kluci pihovatí. (Brambory)
Sedí panna na hrádkách v devatero kabátkách a těm,
kdo ji svlečou, slzy z očí tečou. (Cibule)
Sedí panna v zeleném, v kabátečku červeném,
tlačíš- li ji, pláče, v srdci jí kámen skáče. (Třešeň)
Svítí sytou žlutí, není k nakousnutí,
kdo ho dá naráz do pusy, toho kysele podusí. (Citron)
Vyšla kráska na procházku, měla srdce na provázku. (Jahoda)
Za kadeřavou hlavičku vytáhnu z nory lištičku.
Sáhni si, je hladká, ukousni, je sladká. (Mrkev)
Zdvojené jako náušničky je nosí dívky na uších.
Špaček a kos je labužnicky kradou sadařům po koších. (Třešně)
Zelené, žluté, červené, člověku žízeň zažene.
Který strom má v září k mání, tohle sladké pochutnání. (Jabloň)
Znáte tlustou holčičku? Nosí žlutou sukničku.

Zdroj: článek Hádanky pro děti – ovoce a zelenina

Hádanky o ovoci a zelenině k vytisknutí (bez odpovědí)

Bez slabiky „re“ je to Barbora. Se slabikou „re“ chutná kysele v buchtách akorát.
Černají se v lese, na slunci i na pasece,
Jejich keře píchají, ale plody chutnají.
Červené, jsem, šťavnaté jsem, voňavé jsem a zdravé jsem.
Je ve tmě důleček, v tom důlečku kulka,
na té kulce chrásteček, na chrástečku plno kuliček.
Kdo každého rozpláče?
Kdo k němu čichá, v malé chvíli uroní slzy krokodýlí.
Ne každému takhle škodí, k ovaru se tuze hodí.
Komu srubnou hlavu a krev neteče?
Květ nahoře, plody dole, nenajdeš ho ve stodole.
Prohlédni si sklep a spíž, co to je, už asi víš.
A když je máš na talíři, k obědu sníš nejvíc čtyři.
Má tvar jako báň kostela. Sukni, co si jen ráčí.
Uvnitř panenku doběla, po které oči pláčí.
Má tvar pistole nastříkané žlutě.
Když je na stole, dělá nám chutě.
V horké černé Africe, živí se jím opice.
Naříkají hospodyňky, když mě zlobí mandelinky.
Naříká i hospodář, když mě málo okopáš.
Naříkají kuchaři, když mě málo povaří.
Patří mezi ovoce, a když přijdou Vánoce, tak ho rozkrojí.
Hledají hvězdičku, ke štěstí cestičku.
Pěstuje se v řádkách. Vidět je jen chrást, aby se zvěř měla v poli na čem pást.
A taky dětem pro radost, aby cukroví měly dost.
Podobá se zvonu, ale nezvoní.
Zraje v korunách stromů, ne však v jabloních.
Popelka ho přebírá. Pne se do výše.
Kdo si na něm pochutnává? Holub nejspíše.
Rostou na pasece. Modrají se v lese pod smrky a doubky.
Tomu, kdo je mlsá, zmodrá nos a pusa a zčernají zoubky.
Rostou v řádku na poli pod zelenou natí.
Když se pečou, v údolí dým se kudrnatí.
Sloupnou si je se solí kluci pihovatí.
Sedí panna na hrádkách v devatero kabátkách a těm,
kdo ji svlečou, slzy z očí tečou.
Sedí panna v zeleném, v kabátečku červeném,
tlačíš- li ji, pláče, v srdci jí kámen skáče.
Svítí sytou žlutí, není k nakousnutí,
kdo ho dá naráz do pusy, toho kysele podusí.
Vyšla kráska na procházku, měla srdce na provázku.
Za kadeřavou hlavičku vytáhnu z nory lištičku. Sáhni si, je hladká, ukousni, je sladká.
Zdvojené jako náušničky je nosí dívky na uších.
Špaček a kos je labužnicky kradou sadařům po koších.
Zelené, žluté, červené, člověku žízeň zažene.
Který strom má v září k mání, tohle sladké pochutnání.
Znáte tlustou holčičku? Nosí žlutou sukničku.
Když jsme jí svlékali, vždycky jsme plakali.

Zdroj: článek Hádanky pro děti – ovoce a zelenina

HÁDANKY PRO DĚTI JSEM VYSOKÝ JAKO STROM RUST ME NEVIDÍŠ

Příklady

Příběh

Blahopřání k narozeninám pro maminku

Poradna

Charakteristika sama sebe

Osnova

Příběh

Test z ukázek Malostranských povídek

SVATEBNÍ KOŠILE

Obsah

Výprask od Habrováků

Požár

Ukázka:

Koupání

Vosy

Velikonoční koledy pro děti

Ukázka velikonočních koled pro dívky

KROPENATÁ SLEPIČKA

KOLEDNÍCI

TOHO JÁ RÁDA MÁM

HODY, HODY

ČOKOLÁDA

Ukázka Velikonočních koled pro kluky

HODY, HODY DOPROVODY

JÁ JSEM MALÝ ZAJÍČEK

POMLÁZKA

MALÝ KOLEDNÍČEK

PANÍMÁMA

PANÍ KMOTRA

SKŘIVÁNEK

Skloňování slova milý

Obsah díla

1. Kapitola

2. Kapitola

Obsah

Týden v Tichém domě

Ukázka:

Moji versus mojí

ZÁHOŘOVO LOŽE

Odpovědi na hádanky pro děti

Hádanky pro děti k vytisknutí (bez odpovědí)

Odpovědi na hádanky o ovoci a zelenině

Hádanky o ovoci a zelenině k vytisknutí (bez odpovědí)

Autoři uvedeného obsahu