Charakteristika patří mezi slohové útvary, se kterými se žáci setkávají opakovaně během celé školní docházky, a přesto bývá zdrojem nejistoty. Někdo neví, co všechno má do textu zahrnout, jiný se bojí, že jeho práce bude působit nudně nebo příliš popisně bez hlubšího významu.
Právě dobře napsaná charakteristika ale dokáže čtenáře zaujmout, přiblížit mu osobnost člověka nebo literární postavy a ukázat, že autor textu umí přemýšlet, pozorovat a vyvozovat závěry. Pokud se naučíte správně pracovat s přímou i nepřímou charakteristikou a držet se přehledné osnovy, stane se z charakteristiky zvládnutelný a dokonce i zábavný slohový útvar.
FAQ – Často kladené otázky
Co je to charakteristika?
Charakteristika je popisný slohový útvar zaměřený na povahové rysy a chování.
Jaký je rozdíl mezi přímou a nepřímou charakteristikou?
Přímá vlastnosti pojmenovává, nepřímá je ukazuje na příkladech.
Jak napsat charakteristiku literární postavy?
Vycházejte z konkrétních situací z díla a sledujte vývoj postavy.
Je nutná osnova charakteristiky?
Ano, osnova charakteristiky pomáhá udržet text přehledný.
Co patří do závěru charakteristiky?
Shrnutí a osobní hodnocení autora.
Jak napsat charakteristiku sama sebe?
Vyváženě, s konkrétními příklady a sebereflexí.
Může být charakteristika subjektivní?
Ano, názor autora je přirozenou součástí textu.
Jaký čas se v charakteristice používá?
Nejčastěji přítomný nebo minulý.
Je charakteristika vhodná i pro 7. třídu?
Ano, slohová práce charakteristika osoby patří mezi základní učivo.
V naší poradně s názvem CHARAKTERISTIKA MAMINKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Natálie.
Dobrý den, potřebovala bych pomoci, jsem v druhém ročníku na střední škole a v úterý budeme psát slohovu práci z českého jazyka na charakteristiku postavy, vybrala jsem si moji maminkou a potřebovala bych poradit zda je to takhle v pořádku nebo jsou tam nějaké nedostatky. Na základní škole mi slohová práci vždy dělala problém a moc nevím jak na to. Předem děkuji za odpověď.
Ve svém příspěvku CHARAKTERISTIKA MAMINKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Natálie.
Dobrý den, potřebovala bych pomoci, jsem v druhém ročníku na střední škole a v úterý budeme psát slohovu práci z českého jazyka na charakteristiku postavy, vybrala jsem si moji maminkou a potřebovala bych poradit zda je to takhle v pořádku nebo jsou tam nějaké nedostatky. Na základní škole mi slohová práci vždy dělala problém a moc nevím jak na to. Předem děkuji za odpověď.
Přímá a nepřímá charakteristika – jaký je mezi nimi rozdíl
Při psaní charakteristiky se nejčastěji pracuje se dvěma základními způsoby popisu. Každý z nich má své místo a ideální je jejich vzájemná kombinace.
Přímá charakteristika pojmenovává vlastnosti člověka nebo postavy přímo, zatímco nepřímá charakteristika je ukazuje prostřednictvím chování, jednání nebo reakcí.
přímá charakteristika – otevřené pojmenování vlastnosti (je pracovitý, líný, odvážný)
nepřímá charakteristika – vlastnost vyplývá z činu nebo situace
Charakteristika je popisný slohový útvar, který se týká především osob. Zaměřuje se tedy na duševní vlastnosti (povahové rysy, schopnosti, zájmy). Duševní vlastnosti člověka se projevují ve vztahu k lidem, v jednání a ve vztahu k práci, a proto i tyto údaje patří do správné charakteristiky. Vlastnosti se dají vyjádřit jasným konstatováním (= přímá charakteristika), nebo konkrétními příklady jednání (= nepřímá charakteristika), případně srovnáním s jiným člověkem. Při psaní charakteristiky je důležitá volba vhodných výstižných výrazů, převaha hlavně přídavných jmen, případně sloves spojených s přídavnými jmény. Často se v charakteristice také objevují různá přirovnání.
K charakteristice jsem si vybrala mého nejmilejšího člena rodiny, se kterým mám toho nejvíce společného. Moje maminka se jmenuje Karolína Chudá a je jí 40 let. Maminka žije s naší rodinou v rodinném domku v malé vesničce blízko Českých Budějovic. Maminka je malé a štíhlé postavy, má dlouhé černé vlasy, které nosí často svázané do copu. Má zelené oči, rovný nos a hezký úsměv. Maminka nosí hezké fialové brýle a také se moc hezky obléká.
Moje maminka je moc hezká, milá, přátelská a sympatická. Má spoustu kamarádů, protože každému ráda pomůže a poradí. U nás na vesnici k ní chodí spousta dalších maminek na návštěvu, protože vědí, že si maminka na ně vždycky udělá čas. Moje maminka se vždy chová tak, aby nikomu neubližovala. Nikdy nikoho neuráží a nepomlouvá, jak to dělají jiní lidé. Maminka to nemá ráda a nerada takové nesmysly poslouchá. Také je upřímná a říká, co si myslí. Maminka je také velmi chytrá, vystudovala vysokou školu a pracuje jako účetní ve velké firmě. Proto je také dochvilná, nerada chodí do práce pozdě, nechce, aby na ní někdo musel čekat. Také často říká, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Je spolehlivá, když mi něco slíbí, vždycky to splní. Vím, že se na ni můžu vždy spolehnout. Maminka si na mě vždy udělá čas, i když má spoustu práce. Nejradši na ní mám, že udrží všechna tajemství, která jí svěřím a vždy když se trápím, tak najde způsob jak mě potěšit a rozveselit. Trošku mi na ní vadí, že je hodně starostlivá, hodně řeší, co mám na sobě, jestli mi není zima, nemám hlad, nebo mě někdo netrápí. Vím, že to myslí dobře, ale někdy to dost přehání. Maminka umí být také velmi umíněná, pokud si něco zamane, tak s ní nikdo jen tak nepohne, to trápí hlavně tatínka, který se s ní nerad hádá, protože ví, že nikdy nevyhraje. Pokud chce maminka něčeho dosáhnout, je ochotná tomu obětovat veškerý volný čas a sílu. Někdy sice bývá smutná, ale vždy si dokáže najít něco, co ji znovu motivuje a nabije pozitivní energií.
Maminka je srdcem a duší naší rodiny. Pokud by nás neřídila, pravděpodobně bychom spoustu věcí nezvládali v takové pohodě jako doteď. Maminka vychází s tatínkem, i přes občasné neshody, výborně. Často jí slyším říkat, že jsou na líbánkách. Vždycky ji mrzelo, že nemá více dětí, ale pro mě a mého staršího bratra by udělala cokoliv, klidně by za nás i dýchala, kdyby to bylo potřeba. Můj bratr s ní nevychází tak dobře jako já, protože má pocit, že ho maminka často sekýruje. Zárov
Charakteristika literární postavy: Katniss Everdeenová
Osnova:
Katniss Everdeenová
Vlastnosti a chování
Katnissina rodina
Vztahy a přátelé
Splátce a symbol
Vztah ke kraji a Kapitolu
Zájmy a schopnosti
Dojmy z Katniss
Shrnutí
Hunger games (= Hladové hry) jsou jedním ze současných literárních a filmových hitů. Tuto trilogii napsala Suzanne Collinsová a první díl vyšel v roce 2008, o čtyři roky později byl natočený i první díl. Hlavní hrdinkou je zde šestnáctiletá dívka Katniss Everdeenová, která žije se svojí rodinou ve velmi chudém Dvanáctém kraji. Katniss je hubené postavy, má šedé oči, milý úsměv a hnědé dlouhé vlasy, které často nosívá spletené do copu.
Katniss je v knize i ve filmu kladnou postavou, přesto ne v každém čtenáři a divákovi vzbuzuje jen samé kladné pocity. U Katniss je těžké poznat, co si doopravdy myslí, své pocity ukrývá v sobě, nechce, aby ji někdo zranil. Špatně také navazuje nová přátelství, působí dost tvrdě a rozhodně. Za svým názorem si stojí a nemění ho. Katniss se také umí rozčílit, když se něco nedaří, nebo to není spravedlivé. Přestože pochází z chudého kraje, kde vzdělání není to hlavní, je vidět, že je chytrá a ví si rady. Katniss není ten typ, který by na sebe rád strhával pozornost, naopak příliš se jí to nelíbí, ale chápe, že někdy je pozornost dobrá a může ji pomoci, přesto ji nevyhledává a vlastně se ani neumí chovat tak, aby si lidi úmyslně získávala. Je třeba říct, že Katniss je opravdu věrná, pokud má někoho ráda, udělá vše, aby ho chránila, přestože se pak sama často vystavuje nebezpečí. Za svoji věrnost nežádá nic na oplátku. Po návratu z Arény smrti se Katniss snaží zlepšit život i jiné rodině, než je ta její. V posledním díle, kde se z ní povstalci snaží udělat symbol povstání, působí jako sebevědomá, tvrdá a tvrdohlavá žena, která si do ničeho nehodlá nechat mluvit a chce o svém osudu rozhodovat sama.
Katniss žije ve Dvanáctém kraji spolu se svou matkou a mladší sestrou Prim. O otce přišla při výbuchu v dole. V podstatě tak ale ztratila i matku, která se ze smrti manžela nikdy úplně nevzpamatovala, a dokonce se po jeho smrti nestarala ani o své dcery a utápěla se v lítosti. Katniss a Prim hrozila smrt hladem, nakonec je zachránila právě Katniss, která pochopila, že musí převzít matčinu zodpovědnost a postarat se o ně. Katniss udělá vše, aby je dokázala uživit, a tím zase probere matku k životu. V podstatě se dá říct, že Katniss se o Prim stará jako matka a velmi ji miluje. Prim je jediná, komu Katniss bezpodmínečně věří a uděla
Větněčlenská platnost slov se týká role, kterou slovo hraje ve větě jako větný člen. Ne všechna slova mají větněčlenskou platnost, např. spojky a částice. Větné členy jsou pak základními stavebními kameny věty a vztahují se k sobě navzájem.
Větný člen: Jednotka, která plní určitou funkci ve větě (např. podmět, přísudek, předmět, přívlastek, příslovečné určení).
Slovní druh: Třída slov na základě jejich morfologických a syntaktických vlastností (např. podstatná jména, slovesa, přídavná jména, zájmena, číslovky, příslovce, předložky, spojky, částice).
Syntax: Zkoumá vztahy mezi slovy ve větě a tvoření vět.
Větněčlenská platnost slov
Slova s větněčlenskou platností
Podstatná jména, slovesa, přídavná jména, zájmena, číslovky, příslovce, ale i některé tvary infinitivů v závislosti na kontextu.
Slova bez větněčlenské platnosti
Spojky, částice, předložky (tyto slova se do větných vztahů zapojují nepřímo, ale samy o sobě nejsou větnými členy).
Infinitiv
Může mít větněčlenskou platnost jako součást predikátu (např. u modálních sloves) nebo jako rozvíjející větný člen (např. u plnovýznamových sloves).
Příklad ve větě
Podmět: Žák čte knihu. (žák je podstatné jméno, které je v pozici podmětu).
Přívlastek: Hezká kniha. (hezká je přídavné jméno, které je v pozici přívlastku u podstatného jména kniha).
Předmět: Čtu knihu. (knihu je podstatné jméno v pozici předmětu).
Příslovečné určení: Jdu domů. (domů je příslovce v pozici příslovečného určení).
Modální sloveso s infinitivem: Mohu číst. (moci a číst spolu tvoří predikát).
Plnovýznamové sloveso s infinitivem: Chci číst. (chci je plnovýznamové sloveso a číst je v pozici předmětu).
Pochopení větněčlenské platnosti slov je klíčové pro správné porozumění stavbě a významu českých vět. Umožňuje identifikovat vztahy mezi slovy a určit jejich roli ve větě.
Prvním dítětem rodičů Marie Antoinetty byla dcera Marie Alžběta, která se narodila dne 5. února 1737, zemřela o tři roky později dne 7. června 1740.
Druhým dítětem byla dcera Marie Anna, která se narodila 6. října 1738. Tato arcivévodkyně se dožila 51 let (zemřela 19. listopadu 1789), v rodině ji nazývali Mariannou. Maria Anna mezi sourozenci nijak nevynikala, dobré vztahy měla s Marií Karolínou a s Marií Amálií, i s bratry Leopoldem a Maxmiliánem, s Marií Antoinettou ji dělil velký věkový rozdíl, a tak neměly sestry mnoho společného. Marie Anna se nikdy neprovdala, protože v roce 1757 prodělala tuberkulózu páteře, která způsobila zkřivené držení těla, v jehož důsledku Marii Anně vznikl hrb, tím se stala pro matčinu sňatkovou politiku nevhodnou. Marie Anna svůj život zasvětila pomáhání potřebným. Angažovala se při různých dobročinných příležitostech. Po smrti matky opustila Vídeň a žila v Klagenfurtu pod ochranou představené Alžbětinek. Arcivévodkyně se nestala sice jeptiškou, ale přijímala jejich duchovní cvičení.
Třetím dítětem rakouské královny byla Marie Karolína, která se narodila 12. ledna 1740, malá arcivévodkyně se ale dožila jen svých prvních narozenin, zemřela dne 25. ledna 1741.
Po třech dcerách konečně slavilo dne 13. března 1741 Rakousko narození syna arcivévody Josefa II. Habsbursko-Lotrinského. Za život se oženil dvakrát, první manželkou se mu stala milovaná Isabela Parmská, s níž strávil tři roky, během nichž se neúspěšně snažil získat její lásku. Spolu s Isabelou měl dvě dcery: Marii Terezii, která zemřela v sedmi letech na zápal plic a Kristýnu, která zemřela dokonce hned druhý den po porodu. Po smrti manželky se jako císař musel oženit, aby měl konečně mužského potomka, manželku mu zvolila matka, vybrala jeho sestřenici druhého stupně Marii Josefu Bavorskou. Josef svou druhou manželku ale nemiloval, dokonce jejich manželství nebylo pravděpodobně nikdy naplněno. Josef II. zemřel bez mužského potomka 20. února 1790 ve věku 48 let.
Další sestrou, s níž o mnoho mladší Marie Antoinetta nevycházela, byla Marie Kristýna, která se narodila 13. května 1742. Marie Kristýna byla odmalička oblíbencem obou rodičů. Matka ji rozmazlovala a i otec jí věnoval větší pozornost než jiným dcerám. Sourozenci včetně Marie Antoinetty na ni velmi žárlili, vadilo jim, že se k nim chová povýšeně, nelíbilo se jim ani, že ji rodiče neustále chválí, jak je hezká a talentovaná. Láska Marie Terezie k této dceři byla tak obrovská, že ji dokonce matka dovolila provdat se za muže, do něhož byla Marie Kristýna zamilovaná. Bylo to poprvé i naposled, kdy Marie Terezie dovolila některému svému dítěti uzavřít sňatek z lásky. Jejím vy
Slohový útvar popis osoby se zaměřuje na zachycení a popsání vzhledu osoby, jejích fyzických vlastností. Tento slohový útvar může obsahovat i popis vlastností člověka, ale ty musí být popsány jen okrajově, větší část textu musí být opravdu zaměřená na vnější znaky dané osoby, jaké má oči, vlasy, nos, postavu, ale i řeč a chůzi. Popis osoby musí být přesný, výstižný a logicky řazený. Nejprve se popisuje to na člověku nejvýraznější a postupuje se k podrobnostem (například se nejprve popíše tvar hlavy a až pak oči, nos, ústa a pak třeba různá znaménka a pihy atd.) Existují dva druhy popisu, popis prostý, který se snaží být co nejvíce názorný, a popis odborný, u něhož je nejdůležitější podrobnost.
Naopak charakteristika osoby se primárně zaměřuje na zachycení a popsání vlastností člověka a samotný popis jeho vzhledu je zde zachycen jen okrajově. V charakteristice se tedy objeví povahové vlastnosti člověka, jeho chování k dalším lidem (členům rodiny, přátelům, učitelům, ale i lidem v okolí), vztahy s dalšími lidmi, ale i vztah k přírodě, zvířatům a další. Při psaní charakteristiky může autor využívat různá přirovnání i rčení pro popis chování dané osoby. Důležité je také využít oba typy charakteristik, a to charakteristiku přímou, kdy jsou vlastnosti jedince přesně nazvány, a charakteristiku nepřímou, při níž jsou jen popsány bez přesné definice. Vhodné je obě charakteristiky kombinovat, to znamená uvést vlastnost dané osoby a současně i popsat. Například, pokud je daná osoba ochotná pomoci, tak popsat, kdy tak jedná.
U obou slohových útvarů je třeba zachycovat i negativní jevy dané osoby, to znamená, že u popisu by se měly objevit i věci, které třeba na té osobě nejsou úplně hezké a stejně tak charakteristika by měla obsahovat i špatné vlastnosti.
Oba slohové útvary jsou navíc psány subjektivně, to znamená, že ne s každou částí se musí čtenář vždy ztotožnit. U popisu mohou tedy někomu připadat třeba vlasy neupravené, jiný v tom ale může vidět záměrně ležérní účes, u charakteristiky zrovna tak může být jedna vlastnost vnímána jak kladně, tak zároveň i záporně.
U obou slohových útvarů je důležité dodržovat logickou stavbu celku. Není možné skákat od jednoho tématu ke druhému, k utřídění myšlenek je dobré si sestavit nejprve osnovu a té se pak držet. Vytvoření osnovy zároveň také pomůže se členěním textu do odstavců. V podstatě platí, že každý bod v osnově znamená jeden odstavec v textu. U popisu i charakteristiky je třeba také dbát na spisovnost, pokud je nezbytné použít nespisovný výraz, píše se v uvozovkách. Sestavení osnovy je u obou slohových útvarů individuální, některé body musí vždy daný slohový útvar obsahovat, jiné tam být nemusí a místo nich mohou být jiné informace.
Přímá charakteristika je způsob, kdy autor nebo vypravěč sdělí vlastnosti postavy napřímo. Není třeba nic odvozovat, protože vlastnosti jsou jasně formulovány. Tento typ charakteristiky bývá stručný, jasný a vhodný například do odborných, popisných nebo školních textů.
Příklady přímé charakteristiky
„Jan je pracovitý, spolehlivý a tichý.“
„Byla to přísná učitelka se smyslem pro spravedlnost.“
„Je to člověk, který se rychle rozhoduje.“
Kdy použít přímou charakteristiku
Hodí se tam, kde potřebujeme rychle předat jasnou informaci. Využívá se často ve školní slohové práci, v popisu osoby nebo ve vypravování, kde není čas na dlouhé naznačování vlastností.
Nepřímá charakteristika je jemnější a propracovanější způsob vykreslení postavy. Autor nevyslovuje vlastnosti přímo, ale nechává čtenáře, aby si je odvodil z chování, vzhledu, dialogů nebo reakcí postavy. Tato forma působí přirozeněji a čtenáře více vtahuje do děje.
Způsoby nepřímé charakterizace
Chování: Postava pomáhá druhým → působí laskavě.
Vzhled: Upravovaný zevnějšek může naznačit pečlivost.
Dialogy: Krátké ostře formulované věty mohou ukázat netrpělivost.
Reakce na konflikty: Vyhýbá se hádkám → je mírumilovná.
Příklady nepřímé charakteristiky
„Když spatřil starou paní s taškou, okamžitě k ní přispěchal.“
„Šaty měl vždy uhlazené a boty do posledního lesku.“
„Znovu se nadechla, ale ještě než odpověděla, sevřela ruce v pěst.“