HOLÉ PODMĚTY, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Vtipné básně k recitaci pro žáky 9. tříd.
Jiří Žáček
(4 sloky vtipné básně k recitaci)
Facka zleva, facka zprava,
to je naše denní strava;
jen se mrkni do novin,
kolik je tam volovin.
~
Třikrát denně čerstvé zprávy,
ale hlavně že jsme zdrávi;
hopsa hejsa ze schůze,
uzdraví nás klausfúze.
~
My jsme děti české matky,
holé ruce, holé zadky;
však náš národ ožije,
máme svoje mafie.
~
Facka zprava, facka zleva,
ale nám to vůbec neva;
zúčastni se ty i ty
kurzu nasertivity!
Zdroj: článek Vtipné básně k recitaci 9. třída
I
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou —
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje,
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
~
Poutnice neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi,
a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní pod večerem?
kam tak pospícháš? tvá noha bosa,
a jeseň chladná — studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí. —
~
Poutníče milý! — než tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady,
a tvoje líce jako pěkné panny —
ale což tak bledé a smutně zvadlé,
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů к zemi níží?
~
Mládenče pěkný! nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci,
a při nejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu,
a mocný balzám v důvěře dříme. —
~
Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možné ze snův vytrhnouti!
a tam již zachází v chrastině jedné:
pán bůh ho posilň na jeho pouti!
II
Daleké pole, široké pole,
předlouhá cesta přes to pole běží,
a podlé cesty pahorek leží,
a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhláť to jedlice — však beze snětí,
jen malá příčka svrchu přidělána,
a na té příčce přibitý viděti
rozpjatý obraz Krista pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světa strany jimi ukazuje,
v dvě strany protivné, jakož cesta míří:
pravou na východ, kdež se světlo rodí,
levou na západ, kdež noc vojevodí.
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
že se tam s nimi též bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
zlořečené duše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,
však od levice vysvoboď své děti!
~
Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
okolo kříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
brzy zas vzdychá — těžce, zhluboka. —
~
Takto se loučí od své drahé panny
mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany,
aniž pak věda, sejdou-li
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
I
Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
s věže pak slyšeli zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonka jemný,
tratící se v blízké stráně:
dřevatě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu páně.
~
A tu z vísky к boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes velký pátek právě.
~
V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušce kříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.
~
A hle! co se bělá v lese,
v černém lese za potokem?
Nějaká to veská žena,
ana v náručí cos nese.
I jde rychlým žena krokem,
svátečně jsouc oblečena,
tam tou strání za potokem -
pacholátko malé nese.
Běží žena, dolů běží,
pospíchá do chrámu páně:
tuť na blízku lesní stráně
kostel na pahorku leží.
A v úvale ku potoku
náhle ubystřuje kroků;
neb jak větřík volně věje,
z kostela slyšeti pění:
v kůru tam se právě pěje
Krista pána umučení.
Běží, běží podlé skály:
„Co to? mám-li věřit oku?
což mě moje smysly šálí?“
Stane, ohlíží se kolem —
rychle kroky zpět obrací,
stane zase, zas se vrací —
„Tam ten les, a zde ty klesty,
tamto vede cesta polem —
vždyť jsem nezbloudila s cesty!
Bože, co se se mnou děje!
což zde nejsem u kamena?
jaká se tu stala změna!“
Zase stojí, zase spěje,
celá jsoucí udivena,
oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
„Bože, jaká to tu změna!“
~
Tu, kde z divokého klestu,
od kostela tři sta kroků,
veliký čněl kámen v cestu,
co se nyní jeví oku?
Jeví se tu ženě, jeví
vchodem vršek otevřený —
vysvětliti sobě neví —
kámen v cestu postavený,
postavená celá skála,
jak by od věků zde stála.
Jeví se tu, jeví ženě
chodba pod zemí, eo síně
vyklenutá ve křemeně;
a tam, klenba kde se tratí,
ve tmavém pahorku klíně,
jakýs plamen znamenati.
I hoří to jasnoběle,
jako v noci svit měsíčka;
i zaplává rudoskvěle,
jak by západ to sluníčka.
~
I vidouc to žena žasne,
a ke vchodu až pokročí,
a zastíníc dlaní oči,
hledí v ono místo jasné.
„Bože, jak se to tam svítí!“
Oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
„Jak se to tam divně svítí!
což to asi může býti?“
Dále jíti však se bojí,
hledíc tam a venku stojí.
~
A co váhá, a co stojí,
v klenbu patříc neustále, '
mizí bázeň za pohledem,
zvědavost ji pudí předem,
a žena se béře dále.
Krok za krokem — a vždy dále
mocně ji to jíti pudí;
kro
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
Adam Novák
Nová ulice 123
Most
434 01
Kancelář prezidenta republiky
Hrad I. nádvoří č. p. 1
Hradčany
Praha 1
119 08
Most, 30. března 2016
Nesouhlas s odvoláním současného ministra školství a se jmenováním nového ministra školství
Vážený pane prezidente,
dne 25. března 2016 jste se při setkání s novináři zmínil o své nespokojenosti s výkonem pana Mgr. Jana Černého jako ministra školství, mládeže a tělovýchovy a o svém úmyslu ho z této funkce odvolat.
S Vaším rozhodnutím jako středoškolský učitel zásadně nesouhlasím, protože pan Mgr. Černý je po dlouhé době člověk na svém místě, který ví, co dělá, a jeho rozhodnutí dávají na rozdíl od jeho kolegů smysl. Panu Mgr. Černému se podařilo nastolit na ministerstvu, ale i v českém školství určitý pořádek, což nebylo po výkonech jeho předchůdců vůbec jednoduché, a proto považuji Vaše rozhodnutí odvolat takto schopného ministra za holé šílenství.
Sám uvažte, kolika ministrům školství se před ním podařilo sjednotit školní programy, zvýšit platy ve školství nejen pedagogickým pracovníkům a ještě novelizovat fungování mateřských školek. To vše dokázal tento ministr během tří let svého působení. A teď necelý rok před volbami by měl být podle Vás odvolán za „nekompetentnost“. Podle mého názoru a i názoru většiny učitelů je pan Mgr. Černý kompetentní dostatečně, obzvlášť když uvážíte, že sám učitelskou profesi vykonával, a tak na rozdíl od svých předchůdců ví, o čem mluví.
Všechna jeho rozhodnutí vychází ze snahy povznést české školství na vyšší úroveň a nenechat ho stagnovat na řádech z minulého režimu, což může samozřejmě vyvolat řadu odporu u lidí, kteří byli s minulým režimem spokojení. Vám jako prezidentovi České republiky by mělo záležet na tom, aby se český stát dostal na úroveň evropských států i v oblasti školství, a o to usiluje i pan Mgr. Černý. Měli byste být tedy na jedné lodi a neházet si klacky pod nohy jen kvůli osobním nesympatiím.
Vaše rozhodnutí odvolat tohoto schopného ministra nejenže poškodí české školství, ale také ztíží situaci předsedovi vlády, který bude muset najít vhodného kandidáta, ale i případnému novému ministrovi, který se bude muset během necelého jednoho roku seznámit s novým úřadem a s linií, kterou pan Mgr. Černý na tomto ministerstvu nastavil. Navíc ani volba vhodného ministra školství není příliš jednoduchá, protože je třeba mít na zřeteli zkušenosti kandidáta v tomto oborou.
Obracím se na Vás tedy jako na prezidenta naší republiky, abyste znovu uvážil, jestli Vaše rozhodnutí pana Mgr. Černého přinese opravdu českému školství spoustu dobrého, jak jste při jednání s novináři tvrdil,
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Vzor otevřeného dopisu pro prezidenta republiky
"Byla jsem královnou, a vy jste mi vzali mou korunu, manželkou, a vy jste zabili mého manžela, matkou a vy jste mě připravili o mé děti. Zbyla mi jen má krev, vezměte si ji, ale nenechte mě trpět dlouho." To Marie Antoinetta prohlásila poté co u soudu, přečetl prokurátor její obžalobu.
Vězení v Templu, kam byla Marie Antoinetta zavřená, bylo v hrozném stavu. Královnu čekal hlučný, plesnivý žalář, plný kouře, krysí moči a špatné hygieny.
Tělesný i duševní stav královny se během věznění horšil, královna hubla, vlasy jí šedivěly a vypadávaly, byla velmi bledá a často krvácela. Trpěla nedostatkem soukromí, neustále s ní byli v cele dva dozorci, kteří měli za úkol ji sledovat. Nesměla si krátit čas šitím, ani pletením. Často jen seděla, sledovala ruce, otáčela prsteny. Když už nemohla, škubala tapety a vytahovala z nich nitě, které pomocí špendlíků přeměňovala v jednoduchou krajku.
Marie Antoinetta dorazila do vězení Temple v Paříži ve tři hodiny ráno, poté co ji vytrhli z náručí své dcery Marie Terezy a její švagrové Madame Elizabeth. Syn Ludvík Karel jí byl odebrán již o měsíc dříve. Marie Antoinetta byla rychle eskortována do cely pod úrovní vězeňského nádvoří. Zděná podlaha byla pokrytá bahnem a vodou pocházející z nedaleké Seiny prosakující ze stěn (když bylo v Seině málo vody, tak stěny vězení vyschly a Marie Antoinetta mohla na nich pozorovat staré tapety zdobené, ironicky, kosatcem.). Královna upřeně sledovala holé zdi, našla v nich zabodnutí hřebík a na něj zavěsila své hodinky, a pak se natáhla na svou postel, kterou byla skládací dětská postýlka, věznitelé se domnívali, že ta je dostatečně dobrá pro královnu.
"Nejvíce infikovaná cela s několika krovy ze slámy jako postel," poznamenal dozorce, "to je vše, co je potřeba." Královnini strážci ale nebyli bez soucitu. Toussaint a Marie Anne Richardsovájí dokonce poskytli alespoň malý komfort v podobě polštáře, malého stolu se dvěma židlemi, dřevěnou krabičku s práškem a cínovou nádobu s pomádou. Marie Antoinetta a její dozorci byli ale pod neustálou kontrolou stráže (odděleni pouhou zástěnou od královny), která celý den pila, kouřila a hrála karty.
Když královna požádala madam Richardsovou o čerstvé oblečení, dozorkyně se neodvážila její přání splnit, protože se obávala přísných rozkazů revoluční vlády. Nicméně ale když si Madam všimla, že čepec Marie Antoinetty už dlouho nevydrží, riskla to a požádala pro ni o nový. Vládní úředníci žádost kupodivu vyslyšeli a královna obdržela dva úplně nové čepce (díky přesným záznamům úředníků, které se dochovaly dodnes, víme, že vládu stály 7
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Marie Antoinetta
Zdeněk Rýdl
(4 sloky vtipné básničky k recitaci od Zdeňka Rýdla)
Tam na střeše na římse, holubi maj soustředění,
jen tak s nudy lelkují, a sledují to lidské dění.
~
Povídaj si novinky, zobákama štěbetají,
mají tam přehled o světě a ty lidi dole znají.
~
Zrovna jeden přišel na to, jak udělat zábavu,
že nás budou bombardovat, trefovat se na hlavu.
~
Holkám míří na účesy, že budou víc krásné,
a chlapům na holé hlavy, tam se to krásně rozplácne !
Zdroj: článek Básně k recitaci 8. třída
Kdyby na světě zázraky byly
a slzy, které z očích chudých kanou,
se v jednu řeku slily,
těmito slanými slzami od pláče
zatopily by se ulice, náměstí, továrny, banky a paláce
a pláč a lkáni, padajíc v město bez ustání,
zbořilo by je, až by z něj jen poušť a holé trosky zbyly,
na kterých v noci bloudě, vyl by šakal ;
~
kéž by se potom aspoň Jeremiáš našel,
aby nad tím městem z hloubi duše plakal.
~
Však člověk srdce má a srdce nejkrutější
má sladkou chvíli odpuštění,
má bolest smutná, cizí nejsmutnější
a proto, město, života radosti a bolesti mé, město,
jiná pomoc není,
než abych prominul a odpustil ti všecko,
vždyť lidé mají ze železa svaly
a přehlubokou víru,
že přijde slavný čas, kdy křivdy vyrovnají
a bolesti své svrchovanou míru
promění v radost —
a pro ten zítřek náš
již dnes bych odpustil ti vše, mé město, ulice má a dome,
však to, že tvoje rozhledny, věže a komíny pod mraky
tam nenechaly místo ani pro ptáky
i kdybych tě ještě stokrát víc miloval,
to ne.
~
Moudrosti srdce mého mnohem bližší pták
ve prachu cest
a aeroplán ať letí do oblak,
až třeba na Mont Blanc a na Mont Everest !
Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách
I.
Večer bývá tichý jak zamrzlý vodopád,
ale pavlač to je náruč Marie Panny,
vždyť ti, kteří s bojiště dne si přinesli těla poraněná,
si večer usednou na ni
a ona je mřížemi sevře jak měkkými prsty objala by je žena;
nebe je plné hvězd
a pod hvězdami na všecky rány, na všecky rány nějaký balsám jest.
~
Akáty naproti nad tratí vůněmi zvoní jak na návsi zvonice,
aby se vzpamatovali hříšníci a hříšnice,
ale milenci svá těla sepiali vášnivě a prudce,
a tak se zdálo, že na stráni modlí se samé sepiaté ruce
tise a odevzdaně,
že anděl zvěstoval užaslé Marii Panně
poselství lásky a síly.
~
Skoda, když už ta pavlač byla tou šťastnou svatou,
že ti, které chovala, už dávno, už dávno ukřižováni byli.
II.
Břink !
Bylo to jednou, jako by do okna hodil kdos kamenem.
Večer byl sladký, jako by rozhoupal se zvon v tvém srdci zmámeném
a hustou, černou pavučinu ticha protrhla píseň,
jež do vesmíru jak voda trhlinou do lodě na moři vniká.
~
To slečna domácích na klavír hrála,
ta malá blondýnka s modrýma očima,
již denně pokorně prosívám, aby mě trochu milovala
a před níž kleká duše má.
~
Holá!
Byla to píseň veselá, byla to píseň bouřlivá,
jako když v hospodě „U velryby“ sbor mariňáků zazpívá.
Myslil jsem rychle na její dívčí tělo,
na její něžnou kostru složenou z růžových kostí,
na níž se pružné maso přílivem radosti chvělo;
myslil jsem rychle na její pohled prostý,
jejž do not upřela jak v milencovy oči
a láska,
veliká láska stoupala ve mně od paty až k hlavě
jak v bílé bříze míza v jarní noci,
z večera stromek ten ani lístečku nemá a hole se ve větru mihá,
z rána však rozkvete listy, že nemá jich na světě tolik žádná kniha
a na každém báseň.
~
Škoda, chodí už chodí k té slečně čtyři oficíři,
z nichž jeden ji vezme si za ženu a s těžkostmi života smíří ;
škoda, by! bych ji měl jak před okny zahrádku, v jejíž prsti
rostly by růže, reseda, zvonečky, melisa,
a po jejíchž cestičkách chodily by na večer mé prsty.
~
Hrála,
zatím co srdce naše, ta neúmorná kladiva bušící na plnou pokladnu světa,
utichla docela a vesmír už nebyl tou lodí, do níž píseň jako voda cestu protrhla si,
to byla spíše sklenice, až po okraj plná krásy
a my z ní pili až do dna, až do dna z hluboká,
až hlava se zvrátila na zad a slza vhrkla do oka ;
vždyť krásy je nám třeba, jak lásky vody a chleba,
abychom plni jí, všecko konali krásně,
aby milenci
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Vtipné vánoční přání