INFORMACE O MARII TEREZII je přesně to, o čem vás chceme informovat v našem článku. Marie Antoinetta je významnou historickou osobností, jejíž tragický konec ovlivnil nejen vztahy mezi obyvateli Francie, ale i vztahy mezi jednotlivými evropskými státy. Následující údaje uvedené ve článku mohou sloužit jako zdroj informací k případně tvorbě referátu či prezentace o životě této slavné ženy.
Marie Antoinetta a její sourozenci
Prvním dítětem rodičů Marie Antoinetty byla dcera Marie Alžběta, která se narodila dne 5. února 1737, zemřela o tři roky později dne 7. června 1740.
Druhým dítětem byla dcera Marie Anna, která se narodila 6. října 1738. Tato arcivévodkyně se dožila 51 let (zemřela 19. listopadu 1789), v rodině ji nazývali Mariannou. Maria Anna mezi sourozenci nijak nevynikala, dobré vztahy měla s Marií Karolínou a s Marií Amálií, i s bratry Leopoldem a Maxmiliánem, s Marií Antoinettou ji dělil velký věkový rozdíl, a tak neměly sestry mnoho společného. Marie Anna se nikdy neprovdala, protože v roce 1757 prodělala tuberkulózu páteře, která způsobila zkřivené držení těla, v jehož důsledku Marii Anně vznikl hrb, tím se stala pro matčinu sňatkovou politiku nevhodnou. Marie Anna svůj život zasvětila pomáhání potřebným. Angažovala se při různých dobročinných příležitostech. Po smrti matky opustila Vídeň a žila v Klagenfurtu pod ochranou představené Alžbětinek. Arcivévodkyně se nestala sice jeptiškou, ale přijímala jejich duchovní cvičení.
Třetím dítětem rakouské královny byla Marie Karolína, která se narodila 12. ledna 1740, malá arcivévodkyně se ale dožila jen svých prvních narozenin, zemřela dne 25. ledna 1741.
Po třech dcerách konečně slavilo dne 13. března 1741 Rakousko narození syna arcivévody Josefa II. Habsbursko-Lotrinského. Za život se oženil dvakrát, první manželkou se mu stala milovaná Isabela Parmská, s níž strávil tři roky, během nichž se neúspěšně snažil získat její lásku. Spolu s Isabelou měl dvě dcery: Marii Terezii, která zemřela v sedmi letech na zápal plic a Kristýnu, která zemřela dokonce hned druhý den po porodu. Po smrti manželky se jako císař musel oženit, aby měl konečně mužského potomka, manželku mu zvolila matka, vybrala jeho sestřenici druhého stupně Marii Josefu Bavorskou. Josef svou druhou manželku ale nemiloval, dokonce jejich manželství nebylo pravděpodobně nikdy naplněno. Josef II. zemřel bez mužského potomka 20. února 1790 ve věku 48 let.
Další sestrou, s níž o mnoho mladší Marie Antoinetta nevycházela, byla Marie Kristýna, která se narodila 13. května 1742. Marie Kristýna byla odmalička oblíbencem obou rodičů. Matka ji rozmazlovala a i otec jí věnoval větší pozornost než jiným dcerám. Sourozenci včetně Marie Antoinetty na ni velmi žárlili, vadilo jim, že se k nim chová povýšeně, nelíbilo se jim ani, že ji rodiče neustále chválí, jak je hezká a talentovaná. Láska Marie Terezie k této dceři byla tak obrovská, že ji dokonce matka dovolila provdat se za muže, do něhož byla Marie Kristýna zamilovaná. Bylo to poprvé i naposled, kdy Marie Terezie dovolila některému svému dítěti uzavřít sňatek z lásky. Jejím vy
Po smrti otce se Marie Terezie stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou arcivévodkyní, vévodkyní lotrinskou a velkovévodkyní toskánskou. Ostatní tituly, které ji náležely (jako královna uherská, markraběnka moravská, královna česká atd.), si musela Marie Terezie nechat potvrdit. Po korunovaci manžela císařem se z ní také stala císařovna-manželka, ale Marie Terezie nebyla korunována, protože v tehdejší době se manželky nekorunovaly.
Začátky její vlády byly těžké, musela se vyrovnat s tím, že si vládci okolních zemí dělali nárok na některá území habsburské monarchie. I v monarchii se našli lidé, kteří nesouhlasili s ženou na trůnu. Postupně se ale situace uvnitř monarchie uklidnila, a Marie Terezie si mohla užívat své těhotenství. Její klid ale netrval dlouho, přerušily ho spory o Pragmatickou sankci.
S nástupem Marie Terezie na trůn okamžitě souhlasila Velká Británie, Dánsko, Nizozemí. Marie Terezie doufala, že s její vládou nebudou mít problémy ani Francouzi, Bavoři, Sasové a Prusové. Její přání se ale nevyplnilo.
Bavor Karel Albrechtse rozhodl uplatňovat svůj nárok na císařskou korunu i habsburské dědičné země. Jeho nárok vycházel z toho, že byl manželem arcivévodkyně Marie Amálie, která byla sestřenicí Marie Terezie. Po jeho vzoru začali vznášet nároky na některá území habsburské monarchie i Fridrich Augusta, který byl zároveň saským kurfiřtem a polským králem, a pruský panovník Fridrich II. Fridrich II. žádal celé Slezsko a za to MariiTerezii nabízel dva miliony zlatých, záruku rakouských držav v Říši a zasazení se o titul císaře pro jejího manžela. Na odpověď na svou nabídku vydržel Fridrich čekat měsíc a den, když do té doby neobdržel od habsburské panovnice odpověď, obsadila jeho pruská armáda Slezsko. Marie Terezie se pokusila Slezsko ubránit, ale její armáda byla ve špatném stavu v důsledku nekonečných válek s Tureckem. Fridrichovi nedalo moc práce rakouskou královnu porazit dne 10. dubna 1741 v bitvě u Mollwitz poblíž Vratislavi. Prusko tak získalo velkou část Slezska a povedlo se mu ji udržet téměř dvě století. Po vzoru Fridricha i ostatní státy jako Francie, Španělsko, Bavorsko a Sasko se toužily na pruském úspěchu přiživit. Když Karel Albrecht viděl Fridrichův úspěch, odhodlal se k vlastnímu jednání. Nejprve si zajistil podporu Francouzů i saského kurfiřta Fridricha Augusta, kterého si získal příslibem celé Moravy. Pak zaútočil. Spojenci dobyli v červenci 1741 hornorakouský Linec, do konce léta se jim povedlo dorazit do Českých Budějovic. Praha náporu nedokázala vzdorovat a 26. listopadu 1741 byla dobyta. Karel Albrecht se okamžitě nechal korunovat českým králem, v čemž ho p
Zájem o informace o této habsburské monarchii stoupl po uvedení filmu Marie Terezie Českou televizí. Na filmu se podílely čtyři veřejnoprávní televize: Česká televize, rakouská ORF, slovenská RTVS a maďarská MTVA v roce 2017. Premiéru měl film dne 1. ledna 2018. Snímek bylo potřeba rozdělit do dvou celovečerních filmů. Režisérem snímku byl Robert Dornhelm. Hlavní postavu císařovny ztvárnila Marie-Luise Stockinger, jejího manžela ve snímku zahrál Vojtěch Kotek. Scénář vytvořila Mirka Zlatníková, která si při tvorbě scénáře uvědomovala, že informace, které o MariiTerezii máme, vychází z životopisů, které často sama habsburská panovnice schvalovala a někdy si i do nich informace sama vymýšlela. I proto se scénáristka rozhodla vytvořit příběh o MariiTerezii z jejího pohledu, bez ohledu na to, jestli vše, co je ve snímku, je pravda. Film zachycuje nejen politické momenty za její vlády, ale zaměřuje se také na vztah s Františkem Štěpánem Lotrinským, její rodinou a významnými osobnostmi u jejího dvora.
V období let 1569 – 1584 žila Marie v Anglii, nijak zde nestrádala, ale nebyla úplně svobodná. Zacházeli s ní jako s královnou a zároveň byla Alžběta informována o každém jejím kroku. Marie po ty léta žila tiše a klidně, ale ve skutečnosti se snažila získat zpět svobodu a vládu. Neustále kula pikle a vedla různá diplomatická jednání, která řadu jejich anglických spojenců přivedla do Toweru, nebo rovnou na popraviště.
V Marii se za tu dobu vypěstovala nenávist k Alžbětě, protože měla dojem, že jí anglická královna ukradla syna. Jakub byl vychováván na anglickém dvoře nejzapřísáhlejšími nepřáteli své matky, bylo mu vtloukáno do hlavy, že matka je pro něj cizinka a v podstatě nepříjemná překážka v cestě za skotskou korunou, která mu právem náleží. Alžběta si žádné sblížení matky se synem nepřála. Naopak Marie tuto situaci nesla těžce a svůj hněv dala v dopise Alžbětě jasně najevo.
Anglický dvůr se rozhodl, že zbaví Marii jakékoliv možnosti pokračovat v dalších konspiracích a intrikách. Marii dostal na starosti Amylas Poulet, který ve svém snažení izoloval Marii od světa. To ale nevyhovovalo rádci královny Cecilovi, protože jeho plánům vyhovovala více provinilá Marie než ta nevinná. Přál si, aby pokračovala ve svých konspiracích, ideálně aby se zapletla do spiknutí proti Alžbětě, které už probíhalo. Podíl na něm měl Filip II, který vytvořil v Evropě protianglickou spikleneckou centrálu. Rádce Cecil o spiknutí dobře věděl, ale úmyslně ho nepotlačil, hodlal ho využít ve svých plánech proti Marii. Alžbětini zastánci vytvořili inscenované spiknutí na zavraždění Alžběty s jediným cílem, zatáhnout do něj Marii. To se také podařilo, Marie dala ve svém dopisu spiklencům souhlas se zavražděním královny Alžběty. A právě tento souhlas stačil k jejímu usvědčení ze zrady.
V té době byly Alžběta s Marií nejžádanějšími nevěstami v Evropě. O ruku Marie se ucházeli rakouský velkovévoda, Bourboni, španělský Filip II., jeho syn Don Carlos, švédštá i dánští králové. Alžběta si uvědomovala, že Mariino manželství ji může ohrozit, a tak hrozila, že bude sňatek skotské královny s rakouským velkovévodou, francouzským, nebo španělským králem považovat za nepřátelský akt. Naopak jí vůbec nevadili Mariini protestantští nápadníci, podle Alžběty by pro Marii byl nejlepší ženich z řad anglické, nebo skotské šlechty. Ideálně protestant.
Bylo jasné, že zdánlivé přátelství mezi královnou Marií a královnou Alžbětou může trvat jen tak dlouho, dokud se jedna z nich neprovdá. Sňatkovou politiku spolu obě řešily i v korespondenci. Marie ani na okamžik nepomýšlela na to, že by Alžbětě přiznala nějaké právo zasahovat do jejího sňatku. V dopise Alžbětě děkovala anglické královně za starost a slibovala, že si nevezme žádného muže, který by Alžbětu převyšoval, pokud jí Alžběta stanoví svou následníci. Alžběta na to reagovala tak, že Marii navrhla, aby se provdala za nápadníka, kterého vybere Alžběta a ona ji pak prohlásí svou následnicí. Marie s tím souhlasila, pokud by Alžběta obrátila pořadí, nejprve ji prohlásila následnicí, a pak by se provdala za navrhovaného nápadníka. Situace byla neřešitelná, ani jedna královna nechtěla nijak ustoupit. Jednání o sňatku trvaly dva roky. Alžběta Marii navrhla za manžela Roberta Dudleye hraběte z Leicesteru, který byl jejím poddaným, pravděpodobně i milencem a navíc neměl ani kapku královské krve, takže tuto nabídku považovala Marie za rouhání.
V politice (i sňatkové) obou z nich se projevovaly jejich rozdílné povahy, Marie při rozhodováních byla především ženou, Alžběta naopak panovnicí. Oběma svým způsobem vyhovoval jejich polovičatý a neupřímný mír. U Marie to bylo dáno její pohodlností, u Alžběty určitou bázlivostí z budoucnosti.
Alžběta si plně uvědomovala, že za velezradu je smrt. Necítila se dobře z představy, že by měla dát zabít v podstatě bezbrannou Marii. I proto v korespondenci žádala Marii, aby se vydala přímo jí a ne veřejnému soudu. Jen ona mohla Marii ušetřit veřejnému ponížení, odsouzení a popravy. Marie by mohla dožít někde v klidu a v ústraní. Marie ale byla vždy hrdá, a tímto způsobem nechtěla být zachráněna. Proces s Marií Stuartovnou byl od počátku zinscenován, výsledek byl jasný. Marie byla odsouzena k trestu smrti. Jediný, kdo ji mohl zachránit, byla Alžběta, ta měla právo udělit ji milost, i přesto, že byla Marie odsouzena. Alžběta to zvažovala. Nepřála si, aby si svět myslel, že Marii pronásleduje ona, chtěla, aby vina padla na anglický národ. Její váhání vyvolalo hněv u jejího národu. Až když se Alžběta ujistila, že Francie, Skotsko ani Španělsko nebudou bránit popravě skotské královny, tak s popravou tiše souhlasila. Nikdy ale nedala k Mariině popravě rozkaz.
Marie napsala anglické královně dopis v době, kdy Alžběta řešila, zda dát souhlas s popravou, v němž sepsala svá poslední přání. Přála si být pohřbena v milované Francii, chtěla spočinout vedle své matky. Zároveň si přála, aby její poprava byla veřejná, nechtěla, aby její nepřátelé tvrdili, že před smrtí konvertovala.
Sama Marie nejspíš doufala, že Alžběta její smrt nedopustí, přece jen byla královnou. Marie byla popravena 8. února 1587. Ještě před svou popravou napsala dopisy svému strýci Jindřichu III., Filipovi II a samozřejmě i papeži. Na popraviště se vydala po osmé ráno, když dokon
ila svou ranní modlitbu. Na popravišti se Marie ještě latinsky nahlas pomodlila, k její modlitbě se přidali i sloužící. Poté ji kat požádal o odpuštění za to, že ji musí popravit. Marie mu ho dala a poklekla ke špalku.. Poprava byla popsána v dobových zápisech, setnout královnu nebylo jednoduché a katovi se to povedlo až na třetí pokus. Poté chtěl její hlavy za vlasy zvednout před lidi, ale netušil, že Marie měla paruku, a tak mu její hlava upadla na zem. Jednou z posledních myšlenek, kterou královna pronesla : „v mém konci je můj počátek.“, chtěla manifestovat, že umírá jako mučednice katolické věci, že je nevinnou obětí kacířských nepřátel
Jak bylo zmíněno, poprava se uskutečnila bez Alžbětina výslovného souhlasu, a proto za Mariinu popravu svalila před světem vinu na podřízené.
Marie Sutartovana byla po popravě pochována v katedrále v Peterboroughu (východní Anglie), ale za vlády jejího syna Jakuba bylo její tělo exhumováno a pohřbeno ve Westminsterském opatství.
Alžbětu Mariin příjezd nepříjemně zaskočil. V posledním období se Alžběta skotské královny zastávala a chránila ji před odbojnými poddanými. V dopisech ji přemrštěně slibovala, že se za všech okolností na ní může spolehnout, ale nikdy ji nevyzvala, aby přijela do Anglie. Alžbětin rádce Cecil navíc v Marii spatřoval velké nebezpečí pro protestantismus v Anglii. Alžběta se rozhodla, že Marii nepřipustí ke svému dvoru, ale ani jí nedovolila odejít ze země. Držela ji tam prostřednictvím lží, falešných slibů a nejrůznějších lstí. Jejich situace byla patová. Alžběta prohlašovala, že Marii přijme, až když se očistí ze všech obvinění. S tím Marie souhlasila pod podmínkou, že soudkyní bude Alžběta. Ve skutečnosti si anglická královna moc dobře uvědomovala, že nemá nad skotskou královnou žádné pravomoci, stejně tak nemohla zahájit vyšetřování vraždy, která se stala v cizí zemi, nemohla se ani vměšovat do sporu skotské královny s jejími poddanými. Jedinou možností bylo, že se Marie sama a dobrovolně zúčastní soudního řízení. Protože měla Marie spojence ve Francii i ve Španělsku, nemohla být jen tak bezdůvodně donucena zúčastnit se tohoto tribunálu, a tak Angličané lstivě předstírali, že se lordi mají zodpovídat za svou vzpouru vůči své královně, ve skutečnosti angličtí soudci doufali, že se postaví proti královně. Moray ale svou nevlastní sestru neobvinil z napomáhání při vraždě, ale skotští lordi obvinili Bothwella. Nakonec došlo k dohodě, Marii měla být navrácen titul a svoboda, Moray si měl za to v zemi ponechat skutečnou vládu. Alžběta očekávala, že rozsudek bude pro Marii zničující, to se ale nestalo.
Na začátku je třeba zmínit, že celý život Marie Terezie byl velmi působivý, a vypsat vše zajímavé o této habsburské panovnici by zabralo opět mnoho kapitol s tím, že by se velká část informací již opakovala. Marie Terezie toho prožila opravdu hodně a stejně tak toho hodně dokázala, ukázala, že i "slabá" žena může být silnou panovnicí, která si nenechala nic líbit a bojovala jako lev ve snaze obhájit to, co ji právem patřilo. I přitom ale dokázala být stále ženou a hlavně matkou na sto procent. Nejenže porodila pro nás neuvěřitelné množství dětí, zároveň se ale o své děti zajímala, což v tehdejší době nebylo u šlechtičen vždy obvyklé. Marie Terezie zastávala názor, že úkolem každé ženy, tedy i panovnice, je především rodit děti a zajistit tak pokračování rodu. I v nejvyšších stupních těhotenství přitom zvládala nejen vládnout své zemi, ale i řídit svá vojska v zahraničí. Marie Terezie se tak stala první a hlavně jedinou ženou, která vládla v habsburské zemi. Byla tak jako jediná žena korunovaná českou královnou, ne jako manželka panovníka, ale jako sama vladařka.
Marie Terezie měla obrovské štěstí v lásce, směla si vzít muže, do něhož byla zamilovaná. S ním prožila jedno z nejharmoničtějších manželství. O Marie Terezie se také někdy říká, že byla velmi náruživá, ve skutečnosti to ale František Štěpán byl své ženě nevěrný. Marie Terezie o jeho pletkách věděla a trápily jí, i proto nejspíš tak usilovala o dodržování mravného chování ve Vídni, nechala proto vytvořit dokonce i speciální mravnostní policii, která pronásledovala nejen prostitutky. Trestem pro takto přistižené ženy bývalo ostříhání dohola, bičování, v některých případech i deportace na nucené práce.
Přestože jí její volba manžela vyšla, svým dcerám nedovolila vybrat si manžela, využívala je pro svou sňatkovou politiku, přestože sama prý kritizovala, když jiné dcery panovnických rodů byly bez vlastního svolení provdávány. Jedinou výjimku ve své sňatkové politice udělala u Marie Kristýny, které dovolila vybrat si manžela a provdat se tak z lásky, a u Marie Alžběty, která se mohla stát abatyší v Innsbrucku. Podobně jak jednala ohledně sňatků s dcerami, jednala i se syny, i u nich při výběru vhodných manželek rozhodoval fakt, jestli sňatkem s nimi dojde k rozšíření habsburské říše, anebo jestli se sňatkem dostanou Habsburkové na trůn cizího státu. Marie Terezie tím dosáhla toho, že se její děti dostaly na trůn sedmi různých království. Jejím dvěma synům Josefovi a Leopoldovi se dokonce povedlo stát se římskými císaři, po vzoru jejich otce i děda. Marie Terezie byla tedy dcerou císaře, za muže měla císaře a nakonec i dva císa
Marie Antoinetta a Ludvík XVI. (sňatek s francouzským dauphinem)
Samotnému sňatku podle dobových zvyků předcházelo i oficiální namlouvání, na které francouzský král poslal do Vídně přes sto osob. Ani Marie Terezie se nenechala zahanbit a obstarala Marii Antonii výbavu za 400 000 dukátů, což bylo pro rakouskou po válkách zchudlou pokladnu mnoho. Před cestou došlo ve Vídni v augustiánském kostele dne 19. dubna ke královské svatbě v zastoupení. Následovaly oslavy, plesy a samozřejmě rozloučení s matkou, s níž se pak mladá arcivévodkyně již nikdy nesetkala. Na hranicích obou zemí pak došlo ke slavnostnímu předání arcivévodkyně, jak velela tehdejší tradice. Antonie se musela svléci v domě vybudovaném speciálně k této příležitosti a vzdát se všeho rakouského, musela tak opustit i svého milovaného psíka Mopse. Z domu pak vycházela již ve francouzském oblečení.
Svatba půvabné rakouské arcivévodkyně s nepříliš hezkým Ludvíkem se uskutečnila dne 16. května roku1770. V době svatby bylo Antonii čtrnáct let, Ludvík byl jen o rok starší než ona. Svatba proběhla ve Versailles, Antonie přijela do paláce v deset hodin do poledne, po poledni se setkala s Ludvíkem v královském kabinetu, kde na ni čekal oblečený ve zlatě a diamantech. Společně ruku v ruce se vydali do kaple následováni králem a pokrevními knížaty. Poklekli u oltáře a arcibiskup začal slavnostní ceremonii, které přihlížel nejen král ale i celá královská rodina. Během obřadu nasadil Ludvík novomanželce krásný prsten. Došlo také k podpisu potřebných dokumentů. Po svatbě je také čekala recepce velvyslanců a slavnost v Zrcadlovém sále, který byl pro tuto příležitost zvlášť vyzdoben. Svatební hostiny se zúčastnilo asi 6 000 významných hostů. Den byl zakončen luxusními hody v novém domě Královské opery. Na novomanželku svatební den velmi zapůsobil, nebyla schopna pořádně jíst, na rozdíl od svého manžela, který s jídlem nešetřil, ani když ho jeho děd upozornil, že by se neměl před svatební nocí přejídat. Ludvík reagoval svým osobitým způsobem, odpověděl, že se mu lépe spí po dobré večeři. Jeho reakce svědčila o tom, že mladý dauphin ani netušil, co ho má o svatební noci čekat. Novomanžele mělo také čekat překvapení v podobě ohňostroje, ale tomu zabránila bouře. Po ukončení slavností následovala ještě tradiční ceremonie uvádění novomanželů do lože. Před jejich ulehnutím arcibiskup loži požehnal, král pak předal Ludvíkovi noční košili a vévodkyně z Chartres pak pomohla do noční košile i jeho novomanželce. Novomanželský pár se společně usadil do postele, aby bylo jasné, že spolu budou sdílet lože. Pa
Po celou dobu manželství se Marie Antoinetta nijak finančně neomezovala. Žila všemi módními výstřelky, pořádala nákladné plesy, hostiny, účastnila se různých společenských akcí jako divadel, oper, dostihů, nevynechala žádnou příležitost, kde by mohla předvést svůj půvab oděný do nejmodernějšího a nejvýstřednějšího oblečení. Stejně tak nešetřila penězi i v hazardu, kterému se ráda oddávala, netrápila se přitom tím, že často prohrávala nemalé částky placené ze státní pokladny. Marie Antoinetta byla ozdobou každé akce, které se zúčastnila, a lidé v jejím okolí ji pro její veselou povahu zbožňovali. Pro ženy byla navíc i módním vzorem, každá šlechtična se snažila napodobit její styl, ať už se jednalo o oděv, ale i účes či šperky.
Jen šlechta ale dauphinku milovala, obyčejní lidé ji naopak nadávali a dávali ji vše za vinu, vnímali její utrácení a nenáviděli ji za to. Říkali ji Madame Deficit. Náhrdelníková aféra, která nadzvedla mandle mnoha Francouzům, také utvrdila obyčejný lid o tom, že jejich názor je správný bez ohledu k tomu, že Marie Antoinetta v tomto případě byla nevinná.
Pojmem náhrdelníková aféra je myšlená údajná koupě velmi cenného diamantového náhrdelníku Marií Antoinettou, ve skutečnosti ke koupi tohoto vzácného klenotu ale nedošlo. Překrásný náhrdelník posázený 540 diamanty v hodnotě 1 600 000 livrů nechal původně vyrobit francouzský král Ludvík XV. pro svou milenku madame du Barry, než byl ale náhrdelník vyroben a on by ho stihl zaplatit, tak bohužel král zemřel. Zlatníkům, kteří šperk vyrobili, nezbylo nic jiného než najít jiného kupce. Šperk nešlo totiž z finančních důvodů rozebrat a jednotlivé diamanty prodat, nejen že by na tom nevydělali, ale prodělali by, protože kupní cena diamantů byla nižší než prodejní. Od počátku věřili, že Marie Antoinetta známá svou láskou ke krásným předmětům, koupi neodmítne. Ale i francouzské královně přišla cena náhrdelníku přemrštěná, a tak ho odmítla. Po náhrdelníku ale zatoužila hraběnka de la Motte, lákala ji představa diamantů, které by bylo možné rozprodat, a tak rychle zbohatnout. Když hraběnka klenotníky kontaktovala, tak ti ji mylně pokládali za důvěrnou přítelkyni královny a věřili jejím falešným slibům, že dokáže královnu ke koupi přemluvit. Zároveň rozehrála hraběnka hru i s kardinálem Louisem de Rohanem, který usiloval o přízeň královny a uvěřil, že by zprostředkováním této koupě mohl získat královninu náklonnost. Hraběnka mu navíc navrhla, aby Marii Antoinettě na nákup tohoto cenného šperku přispěl, a protože kardinál netušil, že je jen hraběnčin beránek a věřil, že Marie Antoinetta opravdu zamýšlí šperk koupit, tak se svou úlohou v nákupu souhlasil. Aby si
Zároveň během roku 1559 ztratila Marie i svého největší spojence, francouzského krále Jindřicha II., který zemřel. Marie se tak stala francouzskou královnou a František II. králem Francie. Korunováni byli v Remeši. Ve skutečnosti ale ani jeden z nich neměl žádnou faktickou moc, protože za ně vládli strýcové Marie de Guise. Marie svého manžela měla velmi ráda, byl to její nejlepší přítel z dětství. I František měl svou ženu velmi rád, snažil se s ní strávit co nejvíce času a vyrovnat se jí v jejích oblíbených aktivitách (lov, sport), což pro něj nebylo moc jednoduché, protože byl nemocný. Lékaři navíc chtěli, aby se šetřil, stejně tak si to přála i jeho matka Kateřina Medicejská. František to ale odmítal.
Rok 1560 nebyl pro Marii Stuartovnu šťastný. Nejprve v červnu zemřela Marie de Guise. Ztráta matky jí trápila spíše z politického hlediska (matku řadu let neviděla), ta pro dceru od jejího odjezdu do Francie spravovala Skotsko a snažila se zemi udržet. Po její smrti se ale ukázalo, že země je uprostřed náboženských i politických konfliktů. Jejich řešení připadalo Marii Stuartovně a jejímu manželovi Františkovi, ten ale v prosinci roku 1560 také zemřel. Jeho ztráta byla pro Marii tragédií z osobního hlediska – ztratila milého přítele z dětství, ale i tragédií z toho politického hlediska – jeho smrtí zároveň ztratila i své postavení v Evropě. František byl navíc také jejím zastáncem proti své matce Kateřině Medicejské, která neměla Marii nikdy ráda, nelíbila se jí její povaha, přišla jí příliš nezkrotná a hrdá. Dávala jí za vinu, že se jejímu synovi Františkovi zhoršoval zdravotní stav. Jako mladá královna vdova se stala předmětem evropských královských námluv, zájem o ni projevili králové i šlechtici ze Španělska, Rakouska, Švédska i Dánska. Marie neměla ale zájem vstoupit hned do dalšího manželství. Zároveň věděla, že ji čeká výrazná životní změna.
Marii Stuartovnu zklamalo, že ji nikdo po příjezdu do Skotska nevítal, ale vlastně ji to nepřekvapilo. Věděla, že za dobu, kdy žila ve Francii, pronikla protestantská reformace i do Skotska. Nejvlivnější muž Skotska, který byl zároveň i jejím nevlastním bratrem, patřil k zatvrzelým protestantům. Právě kvůli jeho vlivu mu Marie musela svěřit vedení státních záležitostí, bez ohledu na postoj její katolické církve k té jeho protestantské (katolictví neuznávalo protestantství, protestanty považovalo za kacíře). Po jejím příjezdu její nevlastní bratr uznal její královskou svrchovanost, stačilo mu, že to on měl skutečnou moc v zemi ve svých rukou, nevadilo mu sledovat Marii při slavnostních příležitostech. Stejně jako hrabě Moray, byl i druhý nejvlivnější muž v zemi Maitland z Lethingtonu protestantem. I on Marii uznal za skotskou královnu, vyhovovalo mu, že za její vlády měl dost volnou ruku v rozhodování jako státní tajemník.
Do sporu se Marie Stuartovna nakonec dostala s náboženským fanatikem Johnem Knoxem, lidovým kazatelem, který založil Skotskou církev, tvrdil, že kněz skotské církve je nadřazen královské moci jako ochránce božího práva. Vadilo mu, že Marie měla právo konat ve své domácí kapli katolické bohoslužby, s čímž skotský parlament souhlasil, protože jinak Marie Stuartovna zajistila všem svým poddaným úplnou svobodu vyznání. Knox přesvědčil prostý lid, a ti se postavili na odpor proti Marii, která na to z Francie nebyla zvyklá.
Dne 13. května 1717 se ve Vídni narodila Alžbětě Kristýně Brunšvické a rakouskému císaři Karlu VI. první dcera, která dostala jméno Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna. Byla jejich druhým dítětem. Už od jejího narození bylo jasné, že pokud se jejím rodičům nenarodí syn, bude Marie Terezie jednou vládnout. Její otec totiž v roce 1713 vydal dokument zvaný Pragmatická sankce, v níž ustanovil, že pokud vymřou mužští potomci Habsburků, smí na trůn usednout i žena.
Marie Terezie neměla příliš dobrý vztah se svou matkou Alžbětou Kristýnou Brunšvickou, ta ji totiž dávala často najevo, že je pro ni nejstarší dcera jen slabou náhradou za zemřelého syna. Marie Terezie nezažila od matky moc mateřského citu, dokonce musela svou matku oslovovat "Vaše Veličenstvo", jak ji oslovovali i její poddaní, a pokud se chtěla s matkou setkat, musela nejprve požádat o audienci. Malá rakouská arcivévodkyně se vzdělávala nejen v náboženství, ale významnou složkou jejího vzdělávání byly i dějiny a výuka cizích jazyků: latiny, francouzštiny a němčiny. Stejně tak ve vyučování nechybělo ani kreslení, tanec a hudba. Její výchovu měli na starosti jezuité. Umělecké sklony, které královna od dětství projevovala, musely nakonec ustoupit státnickým záležitostem, které ji čekaly.
Marie Terezie měla tři sourozence, bratr Leopold Jan byl prvorozený, ale zemřel dřív, než se Marie Terezie narodila. Výborný vztah měla Marie Terezie se sestrou Marií Annou, dívky byly společně vychovávány a měly k sobě velmi blízko. Marii Terezii na sestře záleželo, a když se stala královnou, dovolila jí, aby se také provdala z lásky. Posledním sourozencem byla sestra Marie Amálie, která se ale dožila jen šesti let.
Alžběta trvala na sňatku Marie s hrabětem z Leicesteru, ale netušila, že Mary již má jiného nápadníka, lorda Henryho Darnleyho. Ten se v únoru 1565 vydal z Londýna do Edinburghu, aby se seznámil s Marií. Setkali se dne 17. února na zámku Wemyss ve městě Fife. Marie se do něj snad na první pohled zamilovala. Ta Marie, o ní se zajímali evropští králové a knížata, se ucházela o tohoto 19letého chlapce. K tomuto sňatku bylo zapotřebí i svolení papeže, protože lord Darnley a skotská královna Marie byli v příbuzenském vztahu 4. stupně (Darnley byl poloviční Mariin bratranec skrz dvě různá manželství jejich babičky Margaret Tudorovny).
Z plánované svatby nebyli nadšení dva nejmocnější muži Skotska. Moray si přál, aby se Marie provdala do ciziny, ale mladý Darnley mu překazil plány, Moray předpokládal, že Darnley se nespokojí s formální mocí a bude si přát vykonávat královskou moc jako král manžel. K čemuž nakonec opravdu došlo. Ani lord Maitland nebyl z plánovaného sňatku nadšený, Darnley by mohl ohrozit i jeho postavení. Pomalu se kolem těchto dvou mužů formovala skupina reformovaných skotských šlechticů ochotných bránit jejich zájmy.
S touto svatbou nesouhlasila ani anglická královna, velmi ji rozhněvalo, že Marie odmítla jejího milého přítele Leicestera. Navíc ani netušila, za jakým účelem se lord Darnley vydal do Skotska. V prvním návalu vzteku dala proto zavřít do Toweru lady Lennoxovou, Darnleyovu matku. Aby se vyhnula ostudě, vyhodila spěšně i svůj poslední triumf, nabídla Marii otevřeně a závazně nástupnictví v Anglii, pokud by za manžela přijela hraběte Leicestera. Věděla, že o toto nástupnictví Marie usilovala již řadu let, a tak věřila, že jí ustoupí. Marie už ale nestála o to stát se anglickou královnou, chtěla být jen manželkou muži, do něhož se zamilovala. Alžběta z toho byla zoufalá, ona se ještě nikdy neprovdala a Marie již má druhého manžela, navíc zcela potupně odmítla nejen její nabídku následnictví na anglickém trůnu, veřejně odmítla, a tím i zostudila Alžbětina nejmilejšího přítele Leicestera. Stejně tak Marie vůbec nedbala na Alžbětin protest proti Darnleyovi.
Marie si ale prosadila svou a za Darnleye se provdala. Brzy po svatbě si Darnley uvědomil, jaký přístup k moci svatbou s Marií získal, stal se skotským králem – manželem. Tento titul mu neměl přinášet žádnou faktickou moc, tu stále držela v rukou jeho manželka. Darnley si ale dělal stále větší nároky na pravomoci, dožadoval se dokonce i spoluvlády. Marie si nakonec začala uvědomovat, že se oddala muži, který ji nebyl hoden a který si kousek po kousku bral vše, co mu v prvním vzplanutí vášně a bez úvahy dala. Nakonec se mu snažila jeho pravomoci co nejvíce okleštit. Darnley nebyl zván k zasedání státní rady, nesměl mít ve znaku královské insignie a byl degradován na prince manžela. Zastání neměl Darnley ani u skotské šlechty, která vnímala jeho násilnickou a žárlivou povahu. Jeho žárlivost naplno propukla, když nechal zavraždit Mariina oblíbeného sekretáře Davida Rizzia, kterého dokonce podezíral, že je skutečným otcem Mariina ještě nenarozeného syna. Před vraždou se dokonce spojil se spiklenci, k nimž patřil i Moray.
Marii smrt Rizzia rozzuřila, plně si uvědomovala, kdo to způsobil, ale potřebovala mezi spiklence vrazit klín, a k tomu se rozhodla využít svého manžela. Neuplynulo ani 24 hodin od vraždy a Marie předstírala porodní bolesti a přivolala k sobě Darnleye, tomu se líbilo, jak je pokorná a jak k němu vzhlížela, a tak jí prozradil všechny účastníky spiknutí, a dokonce jí pomohl, aby mohla utéct z moci spiklenců.
Moray byl rád, že se zbavil Rizzio, který měl na Marii velký vliv, a rozhodl se situaci ve Skotsku urovnat, navrhl proto smír. Odbojní lordi měli upustit od potupného střežení královny, a té měla být navrácena její neomezená moc. Královna pak na oplátku měla na vše zapomenout a vrahům sekretáře odpustit. Marie s tím nehodlala souhlasit, ale aby uspala ostražitost rebelů, tak s návrhem Moray velkomyslně souhlasila. Marii si povedlo utéct z moci spiklenců a Darnleye vzala s sebou. Dne 19.
ervna 1566 se jim narodil syn, budoucí skotský král Jakub. Marie si pro něj přála kromě skotského trůnu i trůn anglický. Svého syna milovala, ale k manželovi cítila už jen odpor, obzvlášť když se jí do rukou dostal jeho písemný souhlas se zavražděním Rizzia. Manžela nenáviděla, ale nemohla nechat manželství rozvést, pokud chtěla, aby se v budoucnu stal její syn dědicem anglického trůnu, a tak se rozhodla alespoň zachovávat zdání nenarušeného manželství. Dokonce by ji ani nevadilo, kdyby měl manžel milenky, ten chtěl ale jen ji.
Marie byla ve své době jednou z nejžádanějších nevěst. Za svého života byla provdána celkem třikrát. Prvním ženichem byla František II. Francouzský. Jejich svatba proběhla v roce 1558, kdy bylo Františkovi 14 a Marii 16. Druhým manželem byl Jindřich Stuart lord Darnley, do něhož se Marie zamilovala, ale její vášeň rychle opadla. Svatba proběhla v roce 1565, kdy mu bylo devatenáct a Marii dvacet tři let. Posledního manžela si Marie také vybrala z lásky. Byl jím James Hepburn, lord Bothwell, který se s ní oženil v roce 1567. Marii v té době bylo 25 let, Bothwellovi bylo 33 let.