Jazykolamy nejsou jen zábavnou hrou se slovy, ale především účinným nástrojem pro zlepšení výslovnosti, artikulace a plynulosti řeči. Právě proto si našly pevné místo nejen ve školní výuce, ale také v logopedii, herecké přípravě i domácím procvičování s dětmi.
V této doplňující části se zaměříme na praktické využití jazykolamů podle věku, obtížnosti a cíle procvičování. Ukážeme si, proč jsou některé jazykolamy považovány za nejtěžší české jazykolamy a jak s nimi pracovat tak, aby procvičování bylo efektivní a zároveň zábavné.
JAZYKOLAMY NA HLÁSKU T
I toto táto, to tato teta tuto tetu tahá!
Jedna teta byla teta tetě tetou, ne ta teta před tou tetou byla teta tetě tetou, až ta teta po tý tetě byla teta tetě tetou.
Kdy mohou splatiti Ti ti tiší hoši dluh?
Nemohu zaplatiti Ti tisícikorunou.
Teta Katy má taky tapety strakatý.
Teto, teto, zametete-li to tu po mně, nebo nezametete-li to tu po mně? Nezametete-li to tu po mně vy, zametu to tu tedy já.
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho času s
Divá Bára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné
Jazykový,
jazýček, jazykolam (= věta, která slouží k procvičení
těžce vyslovitelných slovních spojení), jazylka (= kost v krku),
jazykověda (= lingvistika, věda zkoumající jazyk), jazykovědec,
jazykozpyt (= stejný význam jako u jazykovědy), cizojazyčný,
dvojjazyčný
Příklady
Moderátorka před
vysíláním zkoušela jazykolamy. Lyžař si při nehodě zlomil
jazylku. Na vysoké škole studoval jazykovědu. Nakladatel vydal
nový dvojjazyčný slovník.
U jazykolamů musí být zřetelná výslovnost a výrazná artikulace. Mluvčí si nemůže jazykolam jen tak zamumlat pod vousy. Pak by procvičování jazykolamů zcela postrádalo smysl. Jazykolamy mohou trénovat nejen dospělí lidé, ale i malé děti. U dětí je hlavní, aby je to bavilo a nebraly to jako nudnou povinnost.
Při procvičování jazykolamů se doporučuje začít pomalým tempem a postupně zrychlovat. Je vhodné se také nezaměřovat jen na jeden typ jazykolamů. Je potřeba si ještě uvědomit, že umět vyslovit jazykolamy není zárukou pro dráhu řečníka.
Iqaqa laziqikagika kwaze kwaqhawaka uqhoqhoqha. (Toto sice není český jazykolam, ale je považovaný za jeden z nejtěžších jazykolamů na světě, v překladu znamená: Skunk spadl dolů a zlomil si hrtan.)
Když napíšeš, že napíšeš, tak napiš a nepiš, že napíšeš, když nenapíšeš. To já, když napíšu, že napíšu, tak napíšu a nepíšu, že napíšu, když nenapíšu.
Krok ke zproletarizování všech vrstev.
Měla babka v kapse brabce, brabec babce v kapse píp. Zmáčkla babka brabce v kapse, brabec babce v kapse chcíp.
Na anesteziologickoresuscitačním oddělení resuscituje anesteziolog.
Na otorinolaryngologii ordinuje otorinolaryngolog.
Naše lomenice je mezi lomenicemi ta nejlomenicovatější lomenice.
Naše okenice je ze všech okenic ta nejokenicovatější.
Naše popelnice je mezi popelnicemi ta nejpopelnicovatější popelnice.
Naše posvíceníčko je ze všech posvíceníček to nejposvíceníčkovatější posvíceníčko.
Náš Popokatepetl je ze všech Popokatepetlů nejpopokatepetlovatější Popokatepetl.
Nejkulaťoulinkatější.
Nejkulaťoulinkatější kulička se kutálela po nejkulaťoulinkatější kuličce.
Nejneobhospodařovávatelnějšími.
Nejneosamostatňovávatelnějšími.
Nejneospravedlňovávatelnějšími.
Nejspravedlivější je krasobruslařský rychlorozhodčí.
Nejvyrukavičkovanější.
Nenadeodorantovat.
Neznepokojujte se meteorologickými proroctvími.
“O, kdybys, ty lyžaři nezalyžařivšísi, sis zalyžoval, byl bys zalyžařivšísi lyžař!”.
Pan Kaplan má chlapce střapce, ten chlapec má vrabce v kapse.
Patří rododendron do čeledi rododendronovitých či nerododendronovitých?
Žili, byli tři japonci. Jaxi, Jaxidraxi, Jaxidraxidraxonson. Žili byli tři japonky Cipi, Cipilipi, Cipilipiliponpon. Jaxi vzal si Cipi, Jaxidraxi vzal si Cipilipi, Jaxidraxidraxonson vzal si Cipilipilinponpon.
Příbuzná slova k jazyk tvoří rozsáhlou skupinu a často se objevují i ve vyšších ročnících základní školy. Tvrdé y zůstává zachováno ve všech významech, pokud jde o slovní rodinu.
Slovo jazyk se nevztahuje pouze k části těla, ale také k řeči, odborným názvům a přídavným jménům.
Jazykolamy pro děti by měly být kratší, rytmické a hravé. Důležité je, aby dítě neztratilo motivaci a procvičování vnímalo jako zábavu, nikoliv povinnost.
U mladších dětí se doporučuje zaměřit na jednu hlásku a jazykolam opakovat pomalu, s důrazem na správnou artikulaci.
Důvodem, proč si větu sveřepí šakali zavile vyli lidé pamatují, je její zvuková stavba. Opakování sykavek, měkkých i tvrdých souhlásek a krátkých slov vytváří rytmus, který připomíná jazykolam. Zároveň jde o ukázku aliterace, tedy opakování stejných nebo podobných hlásek na začátku slov, což je častý stylistický prostředek v poezii i v jazykových hrách.
Dita píše domácí úkol. Pyšná princezna je napínavá pohádka. Proč nesla liška pytel zázvoru? Plody vznikají z opylených květů. Po dlouhém běhu mě píchá v boku. Robátko ošetřil jelenovi kopýtko. Na trávě se třpytí kapičky rosy. Můj bratr chce být pilotem nebo pirátem. Teta pije kávu jen s mlékem. Slepýš není had. Jak vypadá ptakopysk?
Online diktát pro 2. stupeň ZŠ
Nalepil jsem obrázek slepýše na tvrdý papír a přidal krátký popisek. Pije netopýr krev stejně jako upír? Dívka se zapýřila, když klopýtla na schodech. Už brzy budeš za své činy pykat. Muzea opatrují mnoho písemných památek a vzácných rukopisů. Nespíte, protože zpytujete svědomí? Kup v papírnictví pytlík připínáčků. Mostní pilíř z pískovce zničila loňská povodeň. Vypiluj svou hru na píšťalku, ať na tebe můžeme být pyšní. Pivoňky měly přepychové květy, ale neustále se z nich sypal pyl. Naleštěná okna pivovaru se třpytila na slunci. Jazykozpytci se zabývají i pravopisnými jevy. Pýr plazivý je nejen obtížný plevel, ale i bylina, která léčí dnu a revma. Jaký je rozdíl mezi sudokopytníky a lichokopytníky?
Pokud zjistíte, že jste přece jen více chybovali, přečtěte si náš článek „Vyjmenovaná slova“, kde si můžete zopakovat nejen daná vyjmenovaná slova, ale najdete v něm i příklady slov, na které si máte dávat pozor.
Slovo si je zájmeno. Konkrétně jde o třetí pád čísla jednotného zájmena se.
Školní mluvnice řadí toto zájmeno mezi zájmena osobní, stejně jako zájmena já, ty, on, ona, ono, my, vy, ni, ony, ona.
Na rozdíl od těchto zájmen jde však o zájmeno zvratné (reflexivní), které nemá úplný soubor tvarů vyjadřující systém jeho mluvnických kategorií (tzv. paradigma). Zjednodušeně řečeno: neexistuje u něj nominativ, tedy 1. pád, ani nerozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Stejně jako výše uvedená zájmena se vztahuje k určité osobě, ale zastupuje takový jmenný výraz, který označuje ve větě tutéž podstatu jako výraz v podmětu (Učeš si vlasy. Ukliďte si po sobě.). Nebo se vztahuje ke konateli děje vyjádřeného infinitivem (Teta nám dovolila očistit si boty a nepřezouvat se.).
Slovník spisovné češtiny funkci si ve větě popisuje následovně:
vyjadřuje, že původce děje je i cílem děje: věř si;
vyjadřuje u vlastních zvratných sloves oslabený předmět nepřímý (tzv. dativ prospěchový): koupili si chatu; nebo vztah vzájemnosti mezi účastníky dvojího věcně stejného děje (původce jednoho je cílem druhého a naopak): podali si ruce; nadávali si;
je-li součástí slovesné zvratné podoby, vyjadřuje bezděčnou činnost nebo samovolnou změnu stavu: zlomil si ruku;
je-li ve spojení se slovesem prostým nezvratným, vyjadřuje výraznější účast na ději: musím si lehnout;
je-li součástí (zpravidla předponových) zvratných sloves (tzv. dynamických), vyjadřuje expresivně průběh děje nebo činnosti do libosti, do sytosti: poležet si; jet si do hor;
je stálou součástí sloves pouze zvratných: umínit si; stěžovat si.