kéž (částice), každý (zájmeno), všechno (zájmeno), co (zájmeno), který
(zájmeno), před (předložka), konečně (příslovce), všechny
(zájmeno), moje (zájmeno), jsou (sloveso), kteří (zájmeno), jenž
(zájmeno), takže (spojka), odkud (příslovce), seděl jsem
(sloveso), zvolit (sloveso), či (spojka), jedině (příslovce),
volný (přídavné jméno), dní (podstatné jméno), napil se
(sloveso), kolikerý (číslovka), svěží (přídavné jméno),
působí (sloveso), cesta (podstatné jméno), všechna (zájmeno)
tři (číslovka) hřiště (podstatné jméno), brzičko
(příslovce), podél (předložka) řeky (podstatné jméno), zas
(příslovce), snadno (příslovce), jsem (sloveso), nemile
(příslovce), pravidelně (příslovce), byli (sloveso), o
(předložka) tom (zájmeno), jednoznačně (příslovce), vysoko
(příslovce), zatímco (spojka), plavání (podstatné jméno),
pokaždé (příslovce), léčení (podstatné jméno), všichni
(zájmeno), můžeš (sloveso), kvůli (předložka), dalších
(přídavné jméno), by (sloveso), krásnější (přídavné
jméno), konečně (příslovce), chvíli (podstatné jméno), jsme
(sloveso), všichni (zájmeno), starosti (podstatné jméno), jednoho
(číslovka), ji (zájmeno), kolik (číslovka), lze (příslovce),
mají (sloveso), někteří (zájmeno), proč (příslovce), nechť
(částice), bez (předložka, podstatné jméno), jakmile (spojka).
2. cvičení na určení slovního druhu
Už není dítě, hraje si však stále dál. (spojka)
Však všichni víme, jak to bylo. (příslovce)
Každý ho měl rád. (zájmeno)
Všechno to bylo moc krásné. (zájmeno)
Podívej se, co se stalo! (zájmeno)
Když
se nebudeš učit, nikam to nedotáhneš. (spojka)
Když
mně se tak nechce! (částice)
Mám
volno jen
v neděli. (příslovce)
Jen
se neboj! (částice)
Jen
se schovali pod střechu, začalo pršet. (spojka)
Už
budu hodný! (částice)
To
mi slibuješ už
několik dní. (příslovce)
Slyšel
jsem jen slabounké tik tak.
(citoslovce)
Kdybych
tak
vyhrál milion! (částice)
Závodů
se zúčastnili jak chlapci, tak
dívky. (spojka)
Udělala
jsem to přesně tak,
jak jste mi řekli. (příslovce)
Kdybyste
náhodou jeli kolem,
tak se tam podívejte. (příslovce)
Procházeli
jsme se kolem
řeky. (předložka)
Kam
jdeš s tím kolem?
(podstatné jméno)
Nezapomeňte
na tu ozdobu uprostřed.
(příslovce)
Nejvíc
se mi líbila marcipánová růže uprostřed
dortu. (předložka)
V naší poradně s názvem SÁM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jolana Vladařová.
Proč je zájmeno sám ukazovací?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo SÁM je zájmeno, ale nejen ukazovací, ale také vymezovací.
Proč je zájmeno SÁM vymezovací? Odpověď naleznete v příkladové větě: To musí zvládnout sám. Zde slovo SÁM vyjadřuje myšlenku bez jiných jedinců.
Proč je zájmeno SÁM ukazovací? Je to tehdy, když slovo SÁM vyjadřuje toho, o němž je řeč - ukazuje na něj. Například: Sám to ví nejlíp. (ON-sám to ví nejlíp.)
1. slovní druh = Podstatná jména (latinsky substantiva) = Patří sem slova, která označují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností a dějů.
2. slovní druh = Přídavná jména (latinsky adjektiva) = Patří sem slova, která označují vlastnosti nebo vztahy podstatných jmen.
3. slovní druh = Zájmena (latinsky pronomina) = Patří sem slova, která zastupují
podstatná jména nebo přídavná jména.
4. slovní druh = Číslovky (latinsky numeralia)= Patří sem slova, která vyjadřují počet, pořadí, násobnost, díl celku.
5. slovní druh = Slovesa (latinsky verba) = Patří sem slova, která vyjadřují činnost, stav nebo změnu stavu.
6. slovní druh = Příslovce (latinsky adverbia) = Patří sem slova, která vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (čas, místo, způsob, důvod, míra).
7. slovní druh = Předložky (latinsky prepozice) = Patří sem slova, která pomáhají vytvářet fráze a modifikovat vztahy mezi větnými členy.
8. slovní druh = Spojky (latinsky konjunkce) = Patří sem slova, která spojují větné členy a věty.
9. slovní druh = Částice (latinsky partikule) = Patří sem slova, která signalizují vztah mluvčího k výpovědi, zvýrazňují určitý větný člen a vyjadřují modalitu věty.
10. slovní druh = Citoslovce (latinsky interjekce) = Patří sem slova, která vyjadřují nálady, pocity, vůli mluvčího, označují hlasy a zvuky.
Bohužel ne vždy je zařazení slov k jednotlivým slovním druhům jednoduché a přehledné. K přiřazení některých slov ke slovnímu druhu je nutné dát slovo do určitého kontextu (do věty). Některá slova mohou patřit k více slovním druhům.
Následuje seznam několika slov, které se dají zařadit k více slovním druhům. Jedná se jen o výběr slov, protože takových slov může být nekonečné množství.
ADAMOVI
(všechna podstatná jména rodu mužského životného končící -ovi, například dědovi, strýcovi, sousedovi, Filipovi a tak dále)
Podstatné jméno: příklad využití: K narozeninám dal Adamovi moc hezký dárek.
Přídavné jméno: příklad využití: Adamovi koně se proháněli po louce.
ALE
Spojka: příklad využití: Usmíval se, ale nebyl šťastný.
Částice: příklad využití: Ale je sympatická.
Citoslovce: příklad využití: Ale, ale, copak to děláš?
AŤ
Spojka: příklad využití: Ať jde o cizokrajné rostliny, nebo o exotická zvířata, cítili jsme silný úžas.
Částice: příklad využití: Ať už přestane pršet!
BACHA
Podstatné jméno: příklad využití: Večer vždy rád poslouchal skladby od Bacha.
V naší poradně s názvem SÁM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jabko.
Jaký je rozdíl slova sám ve větách? Liší se od sebe slovním druhem?
příklad:
Nepřišel s kamarády, jak bylo původně domluveno, přišel SÁM.
vs.
Přijel SÁM král Sultán Solimán.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo SÁM je vždy jen zájmeno. Nikdy se nevyskytuje jako jiný slovní druh. I v uvedených příkladech jde o to samé zájmeno SÁM, akorát jednou je to zájmeno druhu vymezovací a podruhé ukazovací.
Ve větě: Nepřišel s kamarády, jak bylo původně domluveno, přišel SÁM. Zde slovo SÁM vyjadřuje (vymezuje), že přišel bez jiných jedinců.
Ve větě: Přijel SÁM král Sultán Solimán. Zde slovo SÁM ukazuje na samotného krále, ten o němž je řeč. Přijel TEN-SÁM král Sultán Solimán.
Přivlastňují první, druhé a třetí osobě; pozor: pokud je vlastník ve větě podmětem, užívá se zájmeno svůj (Petr pozval na oslavu své přátele.)
Skloňování:
Zájmeno můj
1.
můj
má/moje
mé/moje
2.
mého
mé/mojí
mého
3.
mému
mé/mojí
mému
4.
mého můj (než.)
mou/moji
mé/moje
5.
můj
má/moje
mé/moje
6.
o mém
o mé/mojí
o mém
7.
mým
mou/mojí
mým
1.
mí/moji mé/moje (než.)
mé/moje
má/moje
2.
mých
3.
mým
4.
mé/moje
má/moje
5.
mí/moji mé/moje (než.)
mé/moje
má/moje
6.
o mých
7.
mými
K zapamatování
Tady můžete mít problém pouze v ženském rodě, kdy se chybuje v délce koncového "i". Určitě vám pomůže, když v těchto případech použijete ukazovací zájmeno ta. Řekněte si u daného případu buď té mojí, nebo tu moji, případně tou mojí. Sami vidíte a určitě i cítíte, kdy pak použít "i" a kdy "í".
Zájmeno tvůj
(tvá, tvé) se skloňuje stejně jako zájmeno můj (má, mé), stejně tak zájmeno svůj. Všechna tato zájmena se v podstatě skloňují podle vzoru mladý (což je vzor tvrdých přídavných jmen).
Zájmena jeho a jejich
Tato zájmena jsou nesklonná. Zájmeno její se skloňuje podle vzoru jarní (což je vzor měkkých přídavných jmen).
K zapamatování
Tady opět pozor na správnou délku "i". Chyby se často vyskytují v těchto případech: Nechci se bavit o jejích problémech. (Zde jako jednotné číslo ženského rodu, například problémy nějaké Pavly.) Nechci se bavit o jejich problémech. (Tady jde o množné číslo, například jde o problémy rodiny Novákových.)
Osobní zájmena jsou uzavřenou skupinou
slov, jejichž úkolem je označovat roli osoby v komunikaci a odkazovat.
Řadí se sem zájmeno já, která
označuje mluvčího, zájmeno ty, které označuje adresáta. Zájmena ona,
ono, on označují předmět komunikace. Zájmeno my označuje mluvčího a
další osoby, zájmeno vy adresáta a další osoby. Zájmena oni označují
předměty komunikace.
Do této skupiny se řadí i zvratné
zájmeno se. Toto zájmeno se používá tehdy, když se něco přivlastňuje
podmětu.
Je důležité si uvědomit, že tyto
zájmena se skloňují a že do této skupiny patří všechny tvary těchto zájmen
Zájmena osobní: já, ty, on, ona, ono,
my, vy, oni, ony, ona, se a všechny jejich tvary
Skloňování
osobních zájmen já, ty, on, ona, ono v jednotném čísle:
V naší poradně s názvem JAK, KDE, KUDY,PROČ, KAM... se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena.
Dobrý den,
chtěla bych se jen ujistit - syn nyní probírá ve škole slovní druhy a napsal, že "kde" je zájmeno. Jsou všechny otázky na příslovce, tj.: "kde,kudy,odkud,kam,
kdy,odkdy,dokdy, jak, proč" samy také příslovce jako slovní druh? Myslím si, že ano. Zájmeno je pouze Kdo (ptám se na osobu).
Pokud máte otázku na příslovce jak moc - je nutné rozdělit dvě slova na jak: příslovce a moc (v tomto případě jak i moc jsou příslovce?, ale ve spojení moc peněz by "moc" už byla číslovka?
Děkuji moc za informaci. Helena
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo KDE je příslovce a zároveň je to i jedna z pomocných otázek při určování příslovcí. Slovo KDE může být příslovce tázací, vztažné a neurčité. Příslovce tázací je například ve větě: Kde se setkávají rodiče?
Příslovce vztažné je například ve větě: To je to místo, kde se setkávají rodiče.
Příslovce neurčité je například ve větě: Mít kde smočit své tělo.
V ojedinělých případech slovo KDE může být i částice. Například ve větě: Ale kde že!
Slovo KDE nikdy není zájmeno.
Popírají existenci osoby, zvířete, věci či vlastnosti
Skloňování:
Zájmeno nikdo se skloňuje jako zájmeno ten (viz výše ukazovací zájmena), zájmeno nic, se skloňuje jako zájmeno náš (viz výše přivlastňovací zájmena), zájmena nijaký a žádný se skloňují podle vzoru mladý (viz přídavná jména), zájmeno ničí podle vzoru jarní (viz přídavná jména).
K zapamatování
Skloňování zájmen se všeobecně dělí na adjektivní (vzory přídavných jmen) a zájmenné (tvrdý vzor ten/měkký náš).
V naší poradně s názvem JAKÝ SLOVNÍ DRUH JE SLOVO COŽ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Honzi.
Prosím pomoc, potřebuji vědět jaký slovní druh je slovo což. Pomůže mi někdo s určením?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo což může být zájmeno, příslovce, částice nebo citoslovce. Nejčastěji je to ale částice a ačkoliv je slovo což podobné spojce, tak věty nespojuje, ale uvozuje.
Příklad, kde je slovo což částice:
Což teprve koprovka od babičky.
Příklad, kde je slovo což zájmeno:
Jedu k babičce na oběd, na což se moc těším.
Příklad, kde je slovo což citoslovce:
Nu což! Ať si dělá, co chce.
Vztažné zájmeno jenž je málo využívaným synonymem k zájmenu který. Mnoho lidí považuje toto zájmeno za zbytečné, komplikující text a mají problém s jeho skloňováním. Zájmeno jenž ale pomáhá lidem, kteří se živí psaním, aby v textu neopakovali neustále jen zájmeno který.
Má peněženka je prázdná. (zájmeno) Bratr má peněz dost. (sloveso) Nasadil si klaunovský nos. (podstatné jméno) Nos talíře na stůl. (sloveso) Tamara jí ráda zeleninu. (sloveso) Koupíme jí rajčata a papriky. (zájmeno) Važte si svého zdraví. (podstatné jméno) Jirka pokaždé zdraví pana Nováka. (sloveso) Všichni byli zdraví. (přídavné jméno) Kolem hřiště se zelenaly stromy. (předložka) Zítra pojedu kolem, tak se stavím. (příslovce) Musel s kolem do opravny. (podstatné jméno) Pokladní deník má na starosti paní Novotná. (přídavné jméno) Pracuje tam jako pokladní. (podstatné jméno) Byl jsem tu už před týdnem. (příslovce) Tu knížku jsem nesehnal. (zájmeno) Sešli se jen tři bývalí spolužáci. (číslovka) Tři si to místo, ať tě tolik nebolí. (sloveso) Přijdu k vám večer. (příslovce) Byl krásný letní večer. (podstatné jméno) Ukaž tu pětku tatínkovi! (podstatné jméno) Tatínkovi bratři jsou starší než on. (přídavné jméno) A to se podívejme. (částice) Koupil rohlíky a chleba. (spojka) Že by doopravdy nepřišla? (částice) Myslím, že určitě přijde. (spojka) Běhám, ale nebaví mě to. (spojka) Ale to je mi novina! (částice) Nesměj se tak hloupě. (příslovce) Tak už konečně pojď! (částice) Přišla, aby nás zkontrolovala. (spojka) Aby se jí tak něco stalo! (částice) Stojí vedle mě. (předložka) Jsem z ní úplně vedle. (příslovce) Jdi tam místo mě! (předložka) Sedni si na moje místo. (podstatné jméno)
Jednotlivým slovním druhům se budeme podrobněji věnovat v dalších příspěvcích na těchto webových stránkách. Takže pokud vás zajímá například duál (číslo dvojné), skloňování některých zájmen (jenž, jež a podobně), druhy číslovek, rod a vid sloves a další podrobnosti této problematiky, můžete se těšit na naše nové články.
Všechna slova české slovní zásoby lze zařadit do jedné z deseti skupin slovních druhů. Slovní druhy představují komplexní kategorie, které jsou vymezeny třemi aspekty, a to:
zda je slovo ohebné (podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno, číslovka, sloveso), či neohebné (příslovce, předložka, spojka, částice, citoslovce), a pokud je ohebné, zda se skloňuje (podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno, číslovka), nebo časuje (sloveso);
zda má slovo svůj věcný význam – je plnovýznamové (podstatné jméno, přídavné jméno; zájmeno, číslovka, sloveso, příslovce), nebo nemá – je neplnovýznamové – a získává ho až ve spojení se slovem plnovýznamovým (předložka, spojka, částice); o citoslovcích viz níže;
jaké je využití slova ve větě, jakou funkci ve větě plní (pojmenovává, zastupuje, ukazuje, odkazuje, spojuje, specifikuje, vyjadřuje city nebo postoje, napodobuje zvuky a podobně); slova plnovýznamová jsou ve větě větnými členy, slova neplnovýznamová nemají úlohu větných členů.
Budete-li se při rozlišování slovních druhů řídit těmito 3 základními kritérii, bude pro vás jejich určení jednodušší.
Ve svém příspěvku JAK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana.
Jsem zmatená... jak je tedy zájmeno nebo příslovce? Ze spojení zájmenné příslovce jsem pochopila, že se jedná o příslovce, ale ve shrnutí je napsané zájmeno.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Hano,
mnohokrát děkuji za upozornění na překlep. Samozřejmě, že „jak“ nemůže být zájmenem, jak vyplývá z předchozího výkladu. Ještě jednou děkuji za Vaše pozorné čtení a pokusím se o rychlou nápravu.
Předložky se dělí podle původu na vlastní (= primární) a nevlastní (= sekundární).
Předložky vlastní jsou slova, která jsou jen předložkami, nejsou tedy nikdy nositeli významu. Primární předložky mohou být neslabičné a slabičné. Neslabičné jsou ty předložky, které jsou tvořeny jen jedním písmenem (souhláskou). V češtině se obvykle k takovýmto neslabičným předložkám vytváří druhá slabičná varianta, která je vokalizovaná (přidaly se samohlásky –e; -u). Například z neslabičné předložky „s“ se vytvoří slabičná předložka „se“. Vokalizace neslabičných předložek ale není vždy nutná, například „s otcem“, v jiných případech ale ulehčuje výslovnost a srozumitelnost (například „se psem“ je výraznější než „s psem“).
Již žáci na prvním stupni se učí, že některé předložky se nepíší na konec řádku – patří sem všechny neslabičné předložky (k, s, v, z), ale i jednopísmenné slabičné předložky (o, u). V textových dokumentech na počítači se tyto předložky obvykle spojí se slovem nezlomitelnou mezerou (v textových dokumentech zvaná také jako pevná mezera), a tím si pisatel zajistí, že tato předložka bude vždy stát na stejném řádku jako podstatné jméno (nebo zájmeno, číslovka), k němuž patří.
Naopak předložky nevlastní mohou být i jiným slovním druhem a souvisí vždy na konkrétním použití daného slova. Například: kolem, díky, blízko.
Nevlastní předložky mohly vzniknout z příslovcí (skrz), z příslovcí, které byly dříve podstatnými jmény (navrch), z podstatných jmen (zásluhou), ze sloves (počínaje), od zájmen (co do), případně jako spřežka dvou předložek (zpod).
V naší poradně s názvem URČOVÁNÍ SLOVNÍCH DRUHŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavla.
jej
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo jej může být jednak zájmeno a rovněž i citoslovce.
Jej, ty jsi ale krásná Pavla. Jej je citoslovce.
Uviděl jsem jej, jakmile vstoupil do dveří. Jej je zájmeno.
Tázací zájmena jsou zájmena,
kterými začínají otázky. Jejich cílem je žádat o informace. Pokud využijeme
zájmeno kdo, je jasné, že zjišťujeme neznámou osobu. Pokud se použije
zájmeno co, ptáme se na neznámé zvíře nebo neznámou věc. Zájmenem jaký
se ptáme na neznámou vlastnost. Zájmeno který slouží k výběru. Zájmeno čí
se použije, pokud chceme vědět, komu něco patří.
K těmto zájmenům lze přidat
přípony -pak, -že. Například: kdopak, copak, kterýpak, jakýpak, čípak,
kdože, cože, který že, jaký že, čí že. Tato přípona se při skloňování
nemění.
I u těchto zájmen je u lidských
párových orgánů v 7. pádě koncovka -ma. Například: Jakýma rukama?
Tázací zájmena: kdo, co, jaký,
který, čí
Skloňování
tázacích zájmen kdo, co:
ZÁJMENA
PÁDY
KDO
CO
1.
pád
Kdo
Co
2.
pád
Koho
Čeho
3.
pád
Komu
Čemu
4.
pád
Koho
Co
5.
pád
-
-
6.
pád
O kom
O čem
7.
pád
S kým
S čím
Skloňování
tázacích zájmen jaký a čí v jednotném čísle:
Osobní zájmeno MY vyjadřuje podmět v množném čísle, a tím v podstatě určuje, že podmětem je skupina osob, do které patřím i já (my všichni včetně mě). Například: My (= naše skupina) se v lese neztratíme. My (naše skupina včetně mě) nemáme rádi lež.
Zájmeno MI je variantou výrazu mně. Zájmeno MI se tedy používá v 3. pádu u osobního zájmena já (komu? Čemu? Mně/mi). Zájmeno mi nikdy není podmětem vzhledem k pádům, ke kterým se vztahuje. Například: Půjč mi (= mně; mé osobě) tužku. Nelíbí se mi (mně; mé osobě) tvé lhaní.
Označují první, druhou a třetí osobu jednotného a množného čísla
Skloňování:
Zájmeno já a ty
1.
já
ty
2.
mne/mě
tebe/tě
3.
mně/mi
tobě/ti
4.
mne/mě
tebe/tě
5.
-
-
6.
o mně
o tobě
7.
mnou
tebou
K zapamatování
Pokud máte problém s tím, kdy napsat mně a kdy mě, a nejste si schopni zapamatovat, že mně je ve 3. a 6. pádu a mě se píše v 2. a 4. pádu, tak si zkuste vytvořit nějakou mnemotechnickou pomůcku.
Například do dané věty vložte dubletu mne. Pokud to jde, pak se zájmeno já bude v tomto případě psát jako mě (Nevydrží beze mě/mne ani minutu. Viděla mě/mne s jinou.). Když to není možné, napište mně (Mně/Mne musíš věřit. Vyprávěla mu o mně/mne.).
Komu nevyhovuje předchozí způsob objasnění, ať si zkusí vždy v dané situaci doplnit tvar zájmena ty. Jestliže lze do věty doplnit tebe, napište mě (Beze mě/tebe tam rozhodně nepůjdou. Mě/Tebetam rozhodně nečekali.), pokud se vám tam hodí tobě, pak je správně podoba mně (Mně/Tobě to nedali. Chtěl po mně/tobě peníze.).
Podle některých je nejlepší tato mnemotechnická pomůcka: Když si řeknu bez Vaška (či vidím Vaška), je správně mě, protože slovo má 2 slabiky a mě jsou jen 2 písmena. Jestliže se do dané věty hodí Vaškovi (o Vaškovi), pak je správně mně, protože slovo má 3 slabiky a mně jsou 3 písmena.
Ve svém příspěvku SLOVA PLNOVÝZNAMOVÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Romana.
Proč větné členy (což jsou podmět a přísudek) jsou slova plnovýznamová ?
př. pes štěkal - pes je zvíře a štěkal je činnost, tak to mají význam
náš i váš pes štěkal - náš, i , váš, - zájmeno a předložka nemají význam ???
Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý den,
pokud jste pozorně četla náš článek, tak v jeho úvodu je vysvětleno, že plnovýznamovými slovními druhy jsou podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa a příslovce. Neplnovýznamová slova, která svůj význam získávají až ve spojení se slovem plnovýznamovým, jsou předložky, spojky a částice.
Vy v první větě mluvíte o větných členech, a pak se ptáte, jak je to se zájmenem či předložkou. Nelze míchat dohromady tyto dva termíny (slovní druh x větný člen).
Výše jsem tedy uvedla, jak je to se slovními druhy, nyní stručné vysvětlení k větným členům.
Větnými členy mohou být pouze slova plnovýznamová, tedy výše uvedená podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa a příslovce (v některých případech i citoslovce). Z čehož vyplývá, že zbývající slovní druhy, ty neplnovýznamové (předložky, spojky a částice), nejsou samy o sobě větnými členy, bývají jen jejich součástí (např. na kole, zelený a modrý svetr apod.).
Nepleťte si tedy prosím slovní druhy a větné členy…
Rody podstatných jmen jsou tři: mužský, ženský a střední. Rod se latinsky nazývá genus. Rod mužský (maskulinum) v jednotném čísle poznáme tak, že před podstatné jméno se dá zařadit zájmeno TEN, před podstatné jméno rodu ženského (feminum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TA a před podstatné jméno rodu středního (neutrum) v jednotném čísle se přidává zájmeno TO.
ČÍSLO
Číslo u podstatných jmen může být jednotné (singulár) a množné (plurál). Existují ale i podstatná jména, u nichž se takto číslo určit nedá, protože je jejich číslo omezené. Latinsky se tyto skupiny nazývají singularia a pluralia.
Podstatná jména, která patří do singularií, jsou v jednotném čísle (ve většině případů množné číslo nelze ani utvořit). Singularita se obvykle týkají jevů, které jsou neohraničené a jedinečné. Pokud se u nich tvoří množné číslo, pak slouží k označení různosti, intenzity a případně opakování. Do singularií patří jména látková, hromadná, abstrakta a unika.
Látková podstatná jména označují materiální jev. Jedná se o nejrůznější soudržné materiály, chemické prvky a podobně. Například: voda, olej, písek, mouka. Pokud se u těchto podstatných jmen utvoří plurál, tak se tím jasně vymezí celek (dvě kávy- tím se myslí dva šálky kávy) případně intenzita (tiché vody).
Podstatná jména hromadná označují jev, který je vnímán jako jednolitý, ale skládá se z fyzicky dělitelných jevů, například: listí (skládá se z jednotlivých listů), nádobí, žactvo, vojsko, mládež, jehličí.
Abstraktní podstatná jména označují nefyzické jevy, často vlastnosti a děje, například nebezpečí, demokracie, moudrost.
Unika jsou podstatná jména, která označují jedinečné jevy, jejichž singulár vyplývá právě z jejich jedinečnosti: Slunce, svět.
Plurália jsou více známá jako jména pomnožná, která mají tvar množného čísla, i když mohou označovat jen jednu věc. Mezi podstatná jména pomnožná se často řadí ty názvy předmětů, které označují věci složené ze dvou částí, například nůžky, kalhoty, brýle. Dále se sem řadí párové orgány a části těla, například plíce a záda; různé nemoci, například spalničky; svátky, například Vánoce; a další běžné předměty, například dveře.
PODSTATNÁ JMÉNA SLOVESNÁ
Zvláštní kategorií u podstatných jmen jsou podstatná jména slovesná, která se tvoří ze slovesného tvaru. Mohou se tvořit ze sloves, která nemají trpné příčestí, takové podsta
Bohužel neexistuje vymezená skupina otázek, které by vám pomohly přímo určit, že jde o zájmeno, jako je tomu například u příslovcí nebo u přídavných jmen. Proč tomu tak je? Vyplývá to z věcného významu tohoto slovního druhu. Výše jsme zmiňovali, že zájmena zastupují podstatná nebo přídavná jména, případně na ně ukazují či odkazují, to znamená, že se na ně budeme ptát stejnými otázkami, jako bychom se ptali na tyto dva slovní druhy, které ve větě zastupují. Odtud je také zřejmý název "zájmena" - dáváme je "za jména".
Možná bude nejlepší, když si to ukážeme přímo na konkrétních příkladech...
Bez ní tam bude nuda. - Jak se zeptáte na označené slovo? Bez koho, čeho, tedy pádovou otázkou, kterou bychom se ptali na podstatné jméno. Ale označuje tento výraz konkrétní osobu? Ne. Pak je zcela zřejmé, že jde o zájmeno.
Jehosestra je velmi zábavná. - Jak bude znít otázka na vyznačené slovo? Čí sestra, zeptáme se tedy stejně, jako bychom se ptali na přídavné jméno. Ale vyjadřuje daný výraz, o jakou konkrétní sestru jde? Je Hugova, sousedova, nebo dědečkova? Ne. Pak tedy vězte, že jde opět o zájmeno.
!! Samy pádové otázky (kdo, co, koho, čeho, komu, čemu, ...) a otázky, jimiž se ptáme na přídavná jména (který, jaký, čí, kterého, jakým, ...), jsou zájmeny.
Slovo si je zájmeno. Konkrétně jde o třetí pád čísla jednotného zájmena se.
Školní mluvnice řadí toto zájmeno mezi zájmena osobní, stejně jako zájmena já, ty, on, ona, ono, my, vy, ni, ony, ona.
Na rozdíl od těchto zájmen jde však o zájmeno zvratné (reflexivní), které nemá úplný soubor tvarů vyjadřující systém jeho mluvnických kategorií (tzv. paradigma). Zjednodušeně řečeno: neexistuje u něj nominativ, tedy 1. pád, ani nerozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Stejně jako výše uvedená zájmena se vztahuje k určité osobě, ale zastupuje takový jmenný výraz, který označuje ve větě tutéž podstatu jako výraz v podmětu (Učeš si vlasy. Ukliďte si po sobě.). Nebo se vztahuje ke konateli děje vyjádřeného infinitivem (Teta nám dovolila očistit si boty a nepřezouvat se.).
Slovník spisovné češtiny funkci si ve větě popisuje následovně:
vyjadřuje, že původce děje je i cílem děje: věř si;
vyjadřuje u vlastních zvratných sloves oslabený předmět nepřímý (tzv. dativ prospěchový): koupili si chatu; nebo vztah vzájemnosti mezi účastníky dvojího věcně stejného děje (původce jednoho je cílem druhého a naopak): podali si ruce; nadávali si;
je-li součástí slovesné zvratné podoby, vyjadřuje bezděčnou činnost nebo samovolnou změnu stavu: zlomil si ruku;
je-li ve spojení se slovesem prostým nezvratným, vyjadřuje výraznější účast na ději: musím si lehnout;
je-li součástí (zpravidla předponových) zvratných sloves (tzv. dynamických), vyjadřuje expresivně průběh děje nebo činnosti do libosti, do sytosti: poležet si; jet si do hor;
je stálou součástí sloves pouze zvratných: umínit si; stěžovat si.