Přídavná jména dokážou potrápit i žáky, kteří jinak češtinu zvládají bez problémů, a nejčastěji k tomu dochází právě u koncovek a přivlastňovacích tvarů. Stačí malá nepozornost a z dobře napsané věty je rázem pravopisná chyba.
Pravidelné procvičování je proto klíčem k jistotě, ať už se připravuješ na diktát, test nebo přijímačky. Díky cíleným cvičením na přídavná jména si postupně osvojíš správné tvary a psaní i/y začne dávat smysl.
Pravopis přídavných jmen přivlastňovacích
Největší problémy v pravopise dělají přídavná jména přivlastňovací podle vzoru otcův v množném čísle (otcovy / otcovi). Pokud se jedná o přivlastňovací přídavné jméno rodu mužského životného podle vzoru otcův, píše se v 1. pádě množného čísla koncovka -i (například otcovi psi). Ve 4. pádě množného čísla je pak koncovka -y (například pro otcovy psy).
pády
Rod mužský životný
Jednotné číslo
Množné číslo
1. pád
Otcův pes
Otcovi psi
2. pád
Otcova psa
Otcových psů
3. pád
Otcovu psu
Otcovým psům
4. pád
Otcova psa
Otcovy psy
5. pád
Otcův pse
Otcovi psi
6. pád
Otcově / otcovu psu
Otcových psech
7. pád
Otcovým psem
Otcovými psy
U přivlastňovacích přídavných jmen rodu mužského neživotného podle vzoru otcův se píše v 1. pádě množného čísla koncovka -y (například otcovy stroje).
Přídavná jména přivlastňovací se skloňují tedy podle vzorů otcův a matčin. Přivlastňovací přídavná jména se poznají podle toho, že se na ně ptáme otázkou: ČÍ JE TO?
Skloňování přídavných jmen přivlastňovacích rodu mužského životného i neživotného v čísle jednotném i množném podle vzoru otcův:
PÁD
JEDNOTNÉ ČÍSLO
MNOŽNÉ ČÍSLO
1. pád
Otcův pes, otcův dům
Otcovi psi; otcovy domy
2. pád
Otcova psa, otcova domu
Otcových psů, otcových domů
3. pád
Otcovu psu, otcovu domu
Otcovým psům, otcovým domům
4. pád
Otcova psa; otcův dům
Otcovy psy, otcovy domy
5. pád
Otcův pse, otcův dome
Otcovi psi, otcovy domy
6. pád
O otcově (/u) psu; o otcově (/u) domu
O otcových psech, o otcových domech
7. pád
S otcovým psem, s otcovým domem
S otcovými psy, s otcovými domy
Skloňování přídavných jmen přivlastňovacích rodu mužského životného i neživotného v čísle jednotném i množném podle vzoru matčin:
Na první pohled se může zdát, že slova otcovi a otcovy souvisejí se stejným významem. Ve skutečnosti však pocházejí z odlišných slovních druhů, a proto se píší a používají jinak.
Rozdíl mezi výrazy otcovi a otcovy spočívá v jejich slovním druhu: jeden je tvar podstatného jména otec, druhý patří k přivlastňovacímu zájmenu otcův. Správný zápis si lze snadno ověřit pomocí otázek „komu?“ a „čí?“.
Přídavná jména přivlastňovací vyjadřují, komu nebo čemu něco patří. Ptáme se na ně otázkou čí?.
Velmi častým tématem je psaní i/y u přivlastňovacích přídavných jmen, například u tvarů otcovy, matčiny, otcovi, matčiných. Rozhodující je rod a pád podstatného jména.
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se