Jazykolamy nejsou jen zábavnou hrou se slovy, ale především účinným nástrojem pro zlepšení výslovnosti, artikulace a plynulosti řeči. Právě proto si našly pevné místo nejen ve školní výuce, ale také v logopedii, herecké přípravě i domácím procvičování s dětmi.
V této doplňující části se zaměříme na praktické využití jazykolamů podle věku, obtížnosti a cíle procvičování. Ukážeme si, proč jsou některé jazykolamy považovány za nejtěžší české jazykolamy a jak s nimi pracovat tak, aby procvičování bylo efektivní a zároveň zábavné.
JAZYKOLAMY NA HLÁSKU T
I toto táto, to tato teta tuto tetu tahá!
Jedna teta byla teta tetě tetou, ne ta teta před tou tetou byla teta tetě tetou, až ta teta po tý tetě byla teta tetě tetou.
Kdy mohou splatiti Ti ti tiší hoši dluh?
Nemohu zaplatiti Ti tisícikorunou.
Teta Katy má taky tapety strakatý.
Teto, teto, zametete-li to tu po mně, nebo nezametete-li to tu po mně? Nezametete-li to tu po mně vy, zametu to tu tedy já.
MilošKratochvíl se narodil v roce 1948 v Praze. Vystudoval Střední průmyslovou školu potravinářské technologie. Pak ale změnil obor, podal si přihlášku na Karlovu univerzitu obor žurnalistika a byl přijat. Studium ale nakonec nedokončil. V roce 1970 se stal sportovním redaktorem v časopisu Stadion. Pak se vrhl na spisovatelskou dráhu a působil takříkajíc na volné noze. Začal psát prózu pro dospělé, scénáře, texty písniček, poezii, fejetony i pohádky.
MilošKratochvíl vydal několik básnických sbírek určených pro děti, například: Potkal kočkodán kočkonora (2000); Hodina smíchu (2000); Zapište si za uši (2001); Deset malých Bohoušků (2002); Létající koště (2003); Slavné pohádky s oponou (2017).
V naší poradně s názvem PSANÍ VELKÝCH PÍSMEN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Adam Podolský.
Dobrý den, mám jeden problém. U psaní velkých písmen mi nejde když se mluví o konkrétní osobě jako o Sestře jestli je s malé nebo velké
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Označení příslušníků rodiny jako je například syn, dcera, mamka, taťka, sestra, bratr, teta, strýc, bratranec, sestřenka, synovec, neteř, tchán, tchýně, snacha, zeť, se píší s malým písmenem na začátku slova.
V naší poradně s názvem VYPLÝVÁ NEBO VYPLÍVÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miloš Kvasnička.
Ze zkušeností na zahrádce vyplývá, že vyplít zahradu je nejlépe po vlahém dešti. Jenže nemám čas a vyplívám záhonky za sucha. To by šlo, ne?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Šlo by to, ale není to hezky česky. Moc se snažíte uplatnit slovo vyplívám. Mnohem lépe to vypadá takto:
Ze zkušeností na zahrádce vyplývá, že vyplít zahradu je nejlépe po vlahém dešti. Jenže nemám čas a tak pleji záhonky za sucha.
Děj se odehrává v malé železniční stanici v roce 1945, tedy v době vypjaté atmosféry druhé světové války, kdy stanicí denně projíždí několik takzvaně ostře sledovaných vojenských německých transportů. Hlavní postavou je mladý Miloš Hrma. Ten se po své tříměsíční neschopnosti vrací do práce. Léčil se z úrazu, který si způsobil, když se pokusil o sebevraždu kvůli své přítelkyni.
Místo a doba děje:
V protektorátu Čechy a Morava, druhá světová válka
V drtivé většině je použit jazyk spisovný, ale autor občas používá nespisovné výrazy jako prdeláč, ceckounek, fofrovat a podobně.
Hlavní myšlenka díla:
Kritika fašismu a druhé světové války, která přinesla mnoho škod na lidských životech.
Obsah:
Miloš Hrma nastoupí po několika měsících zpět do práce na malou železniční stanici, kde má zatím funkci záškoláka. Během těch měsíců, co byl pryč, se léčil ze svého pokusu o sebevraždu. Když ale nastoupí zpátky do svého zaměstnání, řeší se zde právě menší incident. Výpravčí Hubička se při noční službě miloval s telegrafistkou Zdeničkou a otiskl jí štábní razítka na pozadí, čehož si pak všimla dívčina matka. Tuto událost přijíždí řešit dopravní šéf Slušný, který měl mimochodem povýšit přednostu na dopravního inspektora, ale když ho uviděl, přednosta byl neupravený a celý ušpiněný od svých milovaných holubů. S vyšetřováním mu pomáhá rada Zedníček. Omezování osobní svobody to nakonec být nemohlo, protože Zdenička se přiznala, že to taky chtěla, a tak se rozhodnou, že s Hubičkou zavedou alespoň disciplinární řízení za hanobení němčiny, státního jazyka, protože na razítku byly německé nápisy. Hrma ale vidí v Hubičkovi svůj vzor, který o všem ví a který je statečný.
Stanicí jezdily často „ostře sledované“ vlaky, na frontu i z fronty, vozily těžké zbraně, vojáky či utrápená zvířata, kterých bylo Hrmovi strašně líto. Hrma sice Němce jako většina Čechů nenáviděl, ale když viděl pohledy zraněných a utrápených vojáků, uvědomil si, že to jsou také lidé. Když mu ovšem Hubička řekl, že tudy pojede druhý den okolo půlnoci jeden z ostře sledovaných vlaků naložen velkým množstvím zbraní, neváhal Hrma přislíbit Hubičkovi pomoc.
Druhý den za ním na stanici přišla Máša, kvůli které si tehdy podřezal žíly. Byl totiž nešťastný z toho, že selhal při jejich prvním milování. Nyní mu Máša přišla povědět, že se o to budou moci pokusit po
MilošKratochvíl patří mezi autory, kteří dokážou psát poezii srozumitelnou dětem, ale zároveň vtipnou i pro dospělé. Jeho texty jsou rytmické, hravé a velmi dobře se recitují.
Bleší cirkus je ukázkou básničky, která v pěti slokách vypráví ucelený příběh, má jasnou pointu a nabízí prostor pro výrazný přednes.
MilošKratochvíl patří mezi autory, kteří dokážou zvířata využít k vtipnému, ale zároveň trefnému sdělení. Texty jako Bajka nebo Věrný škrtič jsou oblíbené pro svou nadsázku a výrazné ponaučení.
Tyto básně se často objevují v recitačních soutěžích u starších dětí.
MilošKratochvíl je český autor dětské poezie, jehož díla se často objevují v recitačních sbírkách pro mladší školní věk. Jeho verše jsou hravé, obrazné a využívají jednoduché rytmické struktury s důrazem na humor, slovní hříčky a zapamatovatelnost.
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho času s
Divá Bára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné