Vykání a tykání patří mezi témata, která se zdají na první pohled jednoduchá, ale v praxi dokážou překvapit i velmi zkušené mluvčí češtiny. Stačí jeden e-mail, krátká zpráva nebo společenské setkání a člověk si najednou není jistý, zda zvolil správnou formu oslovení.
Právě proto má smysl znát nejen základní pravidla, ale i jemné společenské nuance, které se s vykáním pojí. Správně zvolené vykání totiž není jen otázkou pravopisu, ale i respektu, profesionality a dobrých vztahů.
Etiketa tykání a vykání
Vykání či tykání vyjadřuje míru důvěrnosti společenského kontaktu osob. Vykání vystihuje daleko lépe vztah vzájemné úcty. Tykání je obvyklé mezi přáteli, příbuznými, mnohdy i vzdálenějšími. Tykají si mezi sebou děti, kamarádi a studenti. Dospělí také dětem tykají, ale jen do určitého věku, pak by měli raději přejít na vykání. Časté je také tykání v pracovních kolektivech. Je přirozené a odůvodnitelné v užších pracovních kolektivech, protože usnadňuje spolupráci.
Chcete si začít tykat s kolegou či kolegyní v zaměstnání, nebo s někým, s kým se často potkáváte ve svém volném čase? Pak mějte na paměti, že tykání je projevem důvěry, spřátelení. A opravdu pečlivě si rozmyslete, jestli nastala opravdu vhodná chvíle a zda je to ten pravý člověk na tykání. Když vám po čase začne být z jakéhokoli důvodu nepříjemný, těžko se dá vše vrátit zpět. Nejprve si však pečlivě přečtěte následující řádky, jestli jste to opravdu vy, kdo může tykání nabídnout.
Obecně platí, že týkání může navrhnout osoba společensky významnější, tedy žena, starší osoba a v pracovním prostředí je to osoba nadřízená.
Mezi osobami stejného pohlaví je to ten výrazně starší (u rozdílu do deseti let toto neřešte, je to jedno). Mezi dospělým mužem a dospělou ženou tykání navrhuje žena (zde ani třicet let rozdílu neznamená, že přednost získá muž). Žena by měla mít právo určovat vývoj společenského vztahu a měla by tedy tykání navrhovat jako první. Snad jen velmi vážený muž má právo navrhnout tykání ženě. Mladší může požádat staršího, aby mu tykal, přičemž on sám zůstane u vykání. Ale pozor, na pracovišti navrhuje tykání jedině šéf. Ani starší podřízený nebo podřízená žena nemohou přijít za šéfem a navrhnout mu tykání; o tom, koho si pustí blíž k tělu, si může rozhodovat jedině nadřízený, ne jeho podřízení. Nadřízený si ovšem musí být při návrhu tykání bezpečně jistý, že podřízení jeho nabídku rádi přijmou, protože mimo pracoviště jsou jejich pozice obrácené. Aby zjistil, jak se podřízení na nabídku tykání budou tvářit, může použít oslovení vykáním, ale ve spojení s křestním jménem („Kláro, mohla byste...“). K tomuto nepotřebuje svolení, neboť stále vyká, užití křestního jména však vytváří přátelštější formu komunikace.
Pokud vám někdo tykání navrhne, můžete ho přijmout s vděkem, ale také s určitým ostychem. A když se někdo dovolí vám tykat, neznamená to vždy hned, že můžete automaticky tykat i vy jemu. Pozor pak na nevhodné pokusy o tykání – například v opilosti nabídnete šéfovi tykání. Když se urazí, omluvte se mu. Může se ale stát, že tykání přijme, a vy ráno o celé situaci pochybujete. Je-li to možné, vyhněte se tykání i vykání a&nb
V naší poradně s názvem PRAVOPIS VYKÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jozef Vacval.
Dobrý deň,
Mal by som na Vás jednu otázku ohľadom českého pravovisu. Na webe máte uvedenú formu vykania. Ako príklad uvádzate:
tykanie: "četl jsi", vykanie: "četl jste" - jednotné číslo, "četli jste" - množné číslo.
Predpokladám, že "četl jste" sa jedná o jednotné číslo mužského rodu, pre ženský rod bude "četla jste".
Ako je však správne vykanie, ak oslovujem neznámu osobu, u ktorej neviem rod?
"Děkujeme, že jste nás podpořil" alebo "Děkujeme, že jste nás podpořili" ?
A v prípade oslovenia?
"Vážený návštevníku, děkujeme, že jste nás podpořil" alebo "Vážený návštevníku, děkujeme, že jste nás podpořili"?
Ďakujem
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Když nevíte rod, tak je lepší použít větu "Děkujeme za vaši podporu".
Vážený návštěvníku, děkujeme za Vaši podporu.
V e-mailech, zprávách a oficiální komunikaci hraje vykání zásadní roli. Používání tvarů vy, vám, vás je standardem při styku s neznámými osobami, klienty, úřady nebo obchodními partnery.
V praxi se doporučuje zachovat vykání minimálně do chvíle, než druhá strana sama navrhne přechod k tykání. Zvlášť v pracovním prostředí je vykání známkou profesionality.
Vždy si dobře rozmyslete, komu navrhujete tykání, případně čí návrh k tykání přijímáte. Návrh už není možné vrátit zpátky, a pokud ze sebe nechcete udělat nespolečenského barbara, na návratk vykání opravdu zapomeňte. Pokud už si s někým začnete tykat, je dobré na to nezapomenout při příštím setkání – vykání poté, co přijmete nabídku na tykání, je považováno za nevhodné.
Rovněž střídat tykací a vykací formu u téhož člověka je ve většině případů společensky nepřípustné. Zpravidla k němu dochází, pokud si mluvčí není jist svým postavením k oslovenému. Pokud se toho dopouští nevědomky nebo omylem, neměli bychom ho za to nijak vinit, ale jen ho upozornit, kterou formu preferujeme.
Na pracovišti je vykání standardem, pokud není výslovně dohodnuto jinak. Přechod k tykání může zlepšit atmosféru v týmu, ale zároveň může narušit profesní hranice.
Proto by měl návrh vždy vycházet od nadřízeného a být přijat oběma stranami s jistotou.
V soukromé korespondenci se zájmena vy/Vy, váš/Váš mohou, ale nemusí psát s velkým písmenem. Obecně však platí, že se zájmena s velkým písmenem (majuskulí) používají jako výraz úcty. Domněnka, že se mohou objevit pouze v oficiální korespondenci, tedy není správná. Pravidla navíc umožňují používat tento druh oslovení i v případě, že adresátem není jednotlivec, ale kolektiv (například: Dovoluji si Vaši firmu požádat...).
Pro webové stránky a propagační materiály neexistuje striktní pravidlo ohledně psaní počátečních písmen osobních či přivlastňovacích zájmen. Striktním pravidlem však je, že bychom v jednom materiálu (či na jedněch webových stránkách) měli s malými a velkými písmeny pracovat vždy jednotně!
Osud této královny inspiroval i český muzikál s názvem Antoinetta - královna Francie. Tento muzikál uvedla společnost Musical Production v divadle Hybernia. Muzikál už vidělo asi 70 000 diváků. Režisérem muzikálu byl Radek Balaš. Libreto k němu vytvořil i Jiří Hubač, hudbu napsal Jiří Škorpík a texty písní Pavel Vrba. V hlavní roli francouzské královny se předvedla i Iva Marešová. V roli Ludvíka se alternují Michal Novotný a Roman Vojtek, královnina milence Axela von Fersena hrají Peter Strenáčik a Dušan Vitázek. V muzikálu zazní písně: No tak jezte koláče (zpívají Kamelot, Fouquier-Tinville, Théroigne De Méricourt, Honoré De Mirebeau a francouzský lid), Adieu, dnešní oběde (Ludvík XVI. A jeho sekretář), Zůstaň, noci dlouhá (Marie Antoineta, markýza de Tourezl, Axel von Fersen), Když řekneš všechno (Marie Antoinetta a Axel von Fersen), Abych z vás nudou neumřela (Marie Antoinetta a Ludvík XVI.), Volnost, rovnost, bratrství (Kamelot, Honoré De Mirebeau, Théroigne De Méricourt, Fouquier-Tinville a komuna v ulicích Paříže), Vabank (Marie Antoinetta a Axel von Fersen), Půjde to I. (Théroigne De Méricourt, Honoré De Mirebeau, Fouquier-Tinville a komuna v ulicích Paříže), Etiketa(Marie Antoinetta, Marie Terezie Charlotta, Ludvík Karel, markýza De Tourzel, sekretář jeho Veličenstva a dvořané v Trianonu), Majestát (Ludvík XVI. A jeho sekretář), Královský pluk(Axel von Fersen a vojáci švédského regimentu), Velitel (Ludvík XVI. a Axel von Fersen), Lásku vám dát nedovedu (Marie Antoinetta a Ludvík XVI.), Kronika I. (Sekretář jeho veličenstva), Bastila/Můj lid je dobrý (Ludvík XVI. a komuna v ulicích Paříže), Váš muž nic nepochopil (Axel von Fersen), Adieu, Zámečku (Markýza de Tourezl a dvořané v trianonu), Ať žije král (Fouquier-Tinville a francouzský lid před branami Versailles), Je konec vlády (Výbor pro všeobecné blaho), Kronika (Sekretář jeho veličenstva), Na místo vivat, hanba jí (Marie Antoinetta), Revoluce (Axel von Fersen), Jak utíkat(Ludvík XVI.), Strážci lidu (Vojáci revoluční gardy), Zatčeni ve Varennes (instrumentální hudba), Ludvík Kapet (Poštmistr Drouet), Fersenův útěk (instrumentální hudba), Půjde to II. (Théroigne De Méricourt a komuna v ulicích Paříže), Nomen omen (Marie Antoinetta), Půjde to III. (Théroigne De Méricourt a komuna v ulicích Paříže), Závěť (Ludvík XVI.), Nic jako člověk, nic jak král (Ludvík XVI.), Taková drzost (Občan Drouet a občan Simon), Marseillaise (dívka a francouzský lid před revolučním tribunálem), Žaluji (Fouquier-Tinville, soudci a francouzský lid před revolučním tribunálem), Spojeni vzpomínkou (Axel von Fersen), Nenechte ani slzu skanout (Občan Hébert), Co zbývá nám (Marie Antoinetta), Poslední cesta (instrumentální hudba).
Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.
Jak Jaromil k štěstí přišel
Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.
Divotvorný meč
Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo