ODBYLA je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Vyjmenovaná slova jsou slova, v jejichž kořenech, případně předponě (vy-, vý-), se píše po obojetných souhláskách tvrdé Y, tedy y nebo ý. Toto y nebo ý se pak píše i ve slovech odvozených. Výjimku mohou tvořit příjmení a po obojetných souhláskách se někdy píše y nebo ý také v názvech a křestních jménech. Seznam vyjmenovaných slov se může v různých učebnicích a dalších materiálech lišit, někde jsou uváděny jen vybrané názvy a vybraná křestní jména.
Odbýt a odbít
Se slovem odbít se nejčastěji setkáme ve spojení s hodinami. Pokud nám hodiny oznamují údery čas, jedná se o sloveso odbít s měkkým I. Odbít použijeme ale také v případě, že něco odpálíme (například rukou míč).
Příklady:
Hráč může míč odbít pouze rukou.
Hodiny odbily půlnoc.
Odbýt s tvrdým Y znamená, že něco uděláme ledabyle, odflákneme to. Odbýt také můžeme žádost nebo prosbu, a to pokud ji odmítneme.
Příklady:
Odbyla mě, že nemá čas.
Neodbývej domácí úkoly.
Zdroj: článek Výjimky ve vyjmenovaných slovech
SVATEBNÍ KOŠILE
Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela.
~
Na stěně nízké světničky
byl obraz boží rodičky,
rodičky boží s děťátkem,
tak jako růže s poupátkem.
~
A před tou mocnou světicí
viděti pannu klečící:
klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené;
slzy jí z očí padaly,
želem se ňádra zdvíhaly.
A když slzička upadla,
v ty bílé ňádra zapadla.
~
„Žel bohu! kde můj tatíček?
Již na něm roste trávníček!
Žel bohu! kde má matička?
Tam leží — podlé tatíčka!
Sestra do roka nežila,
bratra mi koule zabila.
~
Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.
~
Do ciziny se ubíral,
těšil mě, slzy utíral:
„ „Zasej, má milá, zasej len,
vzpomínej na mě každý den,
první rok přádla hledívej,
druhý rok plátno polívej,
třetí košile vyšívej :
až ty košile ušiješ,
věneček z routy poviješ.“ “
~
Již jsem košile ušila,
již jsem je v truhle složila,
již moje routa v odkvětě:
a milý ještě ve světě,
ve světě šírém, širokém,
co kámen v moři hlubokém.
Tři léta o něm ani sluch,
živ-li a zdráv — zná milý bůh!
~
Maria, panno přemocná!
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať —
aneb život můj náhle zkrať :
u něho život jarý květ —
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti!
buď pomocnicí v žalosti!“
~
Pohnul se obraz na stěně —
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i — zlé že znamení!
~
A slyš! na záspí kroků zvuk,
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
,, „Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
a zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?“ “
~
„Ach můj milý! ach pro nebe!
tu dobu myslím na tebe;
na tě jsem vždycky myslila,
za tě se právě modlila!“
~
,, „Ho, nech modlení — skoč a pojď,
skoč a pojď a mě doprovoď;
měsíček svítí na cestu:
já přišel pro svou nevěstu.“ “
~
„Ach pro boha! ach co pravíš?
Kamž bychom šli — tak pozdě již!
Vítr burácí, pustá noc,
počkej jen do dne — není moc.“
~
,, „Ho, den je noc, a noc je den —
ve dne mé oči tlačí sen!
Dřív než se vzbudí kohouti,
musím tě za svou pojmouti.
Jen neprodlévej, skoě a pojď,
dnes ještě budeš moje choť!“ “ —
~
Byla noc, byla hluboká,
měsíček svítil s
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady