Popis a charakteristika osoby patří mezi slohové útvary, se kterými se žáci setkávají velmi brzy, ale jejich zvládnutí rozhodně není samozřejmost. Na první pohled vypadají podobně, přesto se liší cílem, stavbou textu i tím, na co se autor soustředí nejvíce.
Právě proto má smysl se k tomuto tématu vracet, doplňovat ho o praktické rady, typické chyby a jasná vodítka, která pomohou napsat text přehledně, srozumitelně a v souladu s požadavky školy.
Rozdíl mezi popisem a charakteristikou
Slohový útvar popis osoby se zaměřuje na zachycení a popsání vzhledu osoby, jejích fyzických vlastností. Tento slohový útvar může obsahovat i popis vlastností člověka, ale ty musí být popsány jen okrajově, větší část textu musí být opravdu zaměřená na vnější znaky dané osoby, jaké má oči, vlasy, nos, postavu, ale i řeč a chůzi. Popis osoby musí být přesný, výstižný a logicky řazený. Nejprve se popisuje to na člověku nejvýraznější a postupuje se k podrobnostem (například se nejprve popíše tvar hlavy a až pak oči, nos, ústa a pak třeba různá znaménka a pihy atd.) Existují dva druhy popisu, popis prostý, který se snaží být co nejvíce názorný, a popis odborný, u něhož je nejdůležitější podrobnost.
Naopak charakteristika osoby se primárně zaměřuje na zachycení a popsání vlastností člověka a samotný popis jeho vzhledu je zde zachycen jen okrajově. V charakteristice se tedy objeví povahové vlastnosti člověka, jeho chování k dalším lidem (členům rodiny, přátelům, učitelům, ale i lidem v okolí), vztahy s dalšími lidmi, ale i vztah k přírodě, zvířatům a další. Při psaní charakteristiky může autor využívat různá přirovnání i rčení pro popis chování dané osoby. Důležité je také využít oba typy charakteristik, a to charakteristiku přímou, kdy jsou vlastnosti jedince přesně nazvány, a charakteristiku nepřímou, při níž jsou jen popsány bez přesné definice. Vhodné je obě charakteristiky kombinovat, to znamená uvést vlastnost dané osoby a současně i popsat. Například, pokud je daná osoba ochotná pomoci, tak popsat, kdy tak jedná.
U obou slohových útvarů je třeba zachycovat i negativní jevy dané osoby, to znamená, že u popisu by se měly objevit i věci, které třeba na té osobě nejsou úplně hezké a stejně tak charakteristika by měla obsahovat i špatné vlastnosti.
Oba slohové útvary jsou navíc psány subjektivně, to znamená, že ne s každou částí se musí čtenář vždy ztotožnit. U popisu mohou tedy někomu připadat třeba vlasy neupravené, jiný v tom ale může vidět záměrně ležérní účes, u charakteristiky zrovna tak může být jedna vlastnost vnímána jak kladně, tak zároveň i záporně.
U obou slohových útvarů je důležité dodržovat logickou stavbu celku. Není možné skákat od jednoho tématu ke druhému, k utřídění myšlenek je dobré si sestavit nejprve osnovu a té se pak držet. Vytvoření osnovy zároveň také pomůže se členěním textu do odstavců. V podstatě platí, že každý bod v osnově znamená jeden odstavec v textu. U popisu i charakteristiky je třeba také dbát na spisovnost, pokud je nezbytné použít nespisovný výraz, píše se v uvozovkách. Sestavení osnovy je u obou slohových útvarů individuální, některé body musí vždy daný slohový útvar obsahovat, jiné tam být nemusí a místo nich mohou být jiné informace.
Ve škole se popis postavy sloh nejčastěji objevuje v 6. třídě. Hodnotí se především dodržení osnovy, jazyková správnost a schopnost vystihnout osobnost člověka.
Pečlivě strukturovaný text a čitelné odstavce výrazně zvyšují šanci na dobré hodnocení.
Jmenuji se Luisa Knottková. Maminka mi vybrala jméno podle své oblíbené dětské pohádkové postavy z knihy Luisa a Lotka od německého spisovatele Ericha Kästnera. Je mi dvanáct let a chodím do sedmé třídy. S rodiči bydlíme v Liberci v malém bytě. Jsem malé a nepříliš hubené postavy. Barvu očí jsem zdědila po tatínkovi, takže jsou modré. Naopak hnědou barvu vlasů mám po matce. Vždycky jsem se snažila vlasy hezky učesat, ale i přes mou snahu působily neupraveně, a tak jsem si je nechala loni ostříhat na kluka. Teď se mi lépe udržují. Podle doktorů bych měla nosit brýle, ale protože se mi vůbec nelíbí, tak je raději často zapomínám doma. Maminka se kvůli tomu často zlobí.
Myslím si, že jsem stejná jako všechny moje spolužačky. Někdy bývám náladová a protivná, hlavně když se mi něco nedaří. To se pak chovám nesnesitelně a jsem zlá i na ty, kteří si to nezaslouží. Táta mi vždycky říká, že bych se měla snažit být více společenská, ale mně můj společenský život vyhovuje takový, jaký je. Možná jsem trochu stydlivá, ale když mám někoho ráda, tak se s ním dokážu bavit. Jen se těžko seznamuji. S kamarády, které mám, ale bývám i velmi vtipná, protože se strašně ráda směju a nevadí mi udělat ze sebe šaška. Myslím si ale, že jsem velmi spolehlivá a ochotná pomoci. Když mým spolužákům chybí nějaké úkoly, nebo látka, tak jím vždy půjčím sešit. Možná jsem ale trochu líná, protože když nemám náladu, tak se snažím vyhýbat domácím povinnostem. To vždycky naštve rodiče a já pak na ně bývám ještě protivná. Mamka vždy říká, že se mnou „mlátí puberta“. Mamka vždy říkala, že když jsem se narodila, tak měla pocit, že už nic tak dokonalého nedokáže znovu stvořit. Přesto se o to s tátou pokoušeli a já mám proto další dva mladší sourozence. Adamovi je devět let a Anetě je sedm. Protože je náš byt malý, tak musím mít pokoj dohromady s Anetou, což nepovažuji za spravedlivé, protože jsem nejstarší a měla bych mít nárok na soukromí. S Adamem vycházím celkem dobře, spoustu času tráví venku s kamarády, takže mi nijak doma nepřekáží. Horší je to s Anetou, která je podle táty mým opakem. Je ohromně společenská, a proto máme v pokoji neustále zástupy jejích kamarádek ze školy. Vadí mi, že mi často zasahují do mého soukromí. Rodiče to ale nechtějí pochopit, mají pocit, že je to tak v pořádku. Jinak jsou ale rodiče fajn. Někdy jsou trošku přísní, ale to asi musí být, když mají tři děti. Vždycky mi ale se vším pomůžou, ať už nechápu látku ve
V mém životě zaujímají přátelé velmi důležité místo, bez nich bych se cítila velmi osamělá a postrádala bych tak v životě to správné „koření“. A právě takovým kořením mého života je moje skvělá kamarádka Andrea Soukupová. Andrea je o několik let starší než já a letos ji čekají významné osmnácté narozeniny. Andrea navštěvuje místní gymnázium a je ve třetím ročníku. Její rodiče vlastní ve městě restauraci, která je velmi oblíbená mezi turisty i místními obyvateli.
Andrein vzhled není typicky dívčí, naopak na první pohled si ji může řada lidí splést s chlapcem, čemuž nahrává i její vysoká, hubená a trochu chlapecká postava. Andy rozhodně nepatří k dívkám typu „krev a mléko“. Naopak na jejím těle se moc tuku, ale ani svalů nenachází.
Typický pro ni je i její krátký, rozježený účes, který i svou barvou odvádí pozornost od jejího hubeného obličeje. Andrea už totiž dva roky ráda střídá různé barvy vlasů a momentálně se dostala k modré barvě. Její dříve černé vlasy tedy obohatila o velké množství modrých pramenů, její vlasy teď působí více modré než černé. I její tvář ale dokáže člověka zaujmout. Její zelené oči se ukrývají za tmavými obroučkami brýlí a pod hustým, tmavým a neupraveným obočím. Její malé oči jsou zároveň ale rámované dlouhými řasami, které jí kdekdo závidí. Její malý nosík působí roztomile, ale trochu nepatřičně v porovnání s její velkou pusou, která ukrývá řady dokonalých a bělostných zubů. Zubům Andrea věnuje patřičnou pozornost, protože ví, že svým úsměvem dokáže obměkčit i největšího zarytce.
Jak jsem již zmínila, pro Andy je typické, že její postava působí chlapeckým dojmem. Její hrudník je plochý a celé tělo působí spíše hubeně, než štíhle. Sama o sobě říká, že vypadá jako hošík, který se příliš rychle „vytáhnul“ do výšky, ale zapomněl u toho nabrat nějaký ten sval. Výrazné má Andrea i dlaně rukou, jsou totiž často plné mozolů a ztvrdlé kůže. Její tělo také bývá velmi často pokryté škrábanci a modřinami. Ještě se snad nestalo, aby na svém těle neměla ani jednu modřinu, nebo škrábanec.
Andrein styl oblékání je velmi svérázný, oblékne si cokoliv má ve skříni a ani ji příliš nevadí, že to k sobě zrovna nepasuje. I přesto jí to ale sluší. Andrea pochází z bohatší rodiny, a proto má v šatníku i řadu velmi drahých kousků. Stejně tak ale klidně nosí i oblečení ze „sek
Vystihuje činnost, jak její jednotlivé části následují za sebou v logicky stanoveném pořadí, v časové posloupnosti
Srozumitelnosti napomáhají nákresy, obrázky
Návod, jak zacházet s nějakým strojem, jak ho uvést do chodu
Výroba nebo oprava nějakého předmětu
Kuchařský recept
Jazykové prostředky
Odborné výrazy
Výrazy bez citového zabarvení
Dějová slovesa, časová příslovce
Podstatná jména slovesná
Jednoduché věty, vedlejší věty časové, účelové
Osnova
Nadpis: Věta o tom, k čemu postup slouží (pro lepší pochopení).
Popis vstupu: Přesný popis toho, s čím postup pracuje. Týká se jak materiálu, tak informací. Něco z toho může být proměnlivé (lodní smyčku lze vázat z různých provazů), ale přesto to obvykle podléhá nějakým podmínkám (provaz musí být dost dlouhý).
Popis výstupu: Přesný popis výsledku naší práce ve vztahu ke vstupnímu materiálu. Přinejmenším musí být jasné, jestli je výsledkem uzel, číslo, slovo, vyléčený pacient nebo raketa.
Pracovní podmínky: Přesný popis předpokladů, které musí být splněny, aby návod fungoval, například co musí vykonavatel umět.
Teprve potom jsou na řadě jednotlivé kroky postupu.
Osnova:
ÚVOD – výrobek, pomůcka, pokus
VLASTNÍ POKUS – pracovního postupu
a) příprava pracovních nástrojů, potřeb k výrobě, pomůcek
b) postup při zhotovení výrobku – jednotlivé hlavní činnosti
c) závěrečné úprava
ZÁVĚR – zhodnocení výroby, využití výrobku, výsledek pokusu
Ve školním prostředí se s tímto slohovým útvarem setkávají žáci už na prvním stupni základní školy. Slohpopis pracovního postupu bývá často zadáván formou výroby jednoduchého výrobku, receptu nebo popisu pokusu.
U mladších žáků se klade důraz hlavně na přehlednost, jednoduchost vyjadřování a dodržení osnovy. Postupně se přidává přesnost a odbornější slovní zásoba.
Aby sloh působil živě, je dobré doplnit text drobnými detaily, přirovnáními nebo krátkými příklady chování. Právě tyto prvky dělají z obyčejného slohu zajímavý popis postavy.
Pomoci může také osobní názor nebo krátká vzpomínka, která vystihuje vztah autora ke spolužákovi.
Při psaní popisu osoby je důležité dodržet určitou posloupnost. Text by měl plynule přecházet od obecného představení k detailům a nakonec k celkovému hodnocení. Díky tomu bude popis osoby sloh přehledný a srozumitelný.
Nejprve je vhodné stručně představit, o koho se jedná, poté popsat vzhled a následně se zaměřit na povahové vlastnosti, chování a vztah autora k popisované osobě.
Osnova popisu krajiny by měla obsahovat úvod, hlavní část a závěr. V úvodu je vhodné uvést, kde se krajina nachází a co je jejím hlavním motivem. V hlavní části se podrobně popisuje popředí, střední část a pozadí krajiny. Závěr by měl shrnovat celkový dojem a případně zmínit i pocity, které krajina vyvolává.
Úvod
Místo (lokalita, region, obec, ulice atd.).
Obecný popis krajiny (např. hornatá, rovinatá, lesnatá, atd.).
Hlavní motiv (např. dominantní budova, řeka, les, pole).
Doba vzniku popisu (aktuální nebo historická).
Autor popisu (pokud je to relevantní).
Hlavní část
Popředí: První plán, co je nejblíže pozorovateli, detaily. Popis prvků v popředí (rostliny, budovy, vodní plochy, cesty, apod.).
Střední část: Prostor mezi popředím a pozadím, co je ve středu zájmu. Popis prvků ve střední části (terén, stavby, vegetace, apod.).
Pozadí: Vzdálenější partie krajiny, co je za střední částí. Popis prvků v pozadí (hory, lesy, obloha, apod.). Barvy, tvary, světelné podmínky, atmosféra.
Závěr
Celkový dojem z krajiny.
Emoce, pocity, myšlenky, které krajina vyvolává.
Subjektivní hodnocení (pokud je vhodné).
Kulturní a historické souvislosti (pokud jsou relevantní).
S postupy zapsanými přirozeným jazykem se v životě setkáváme nejčastěji, a to nejen jako jejich vykonavatel, ale také jako jejich tvůrce.
Postup návodový může být doplňován i o prvky popisné a informační a může rovněž přecházet ve výklad s rostoucí odborností. Vlastností textu má být srozumitelnost, explicitnost, kompletnost a souvislost (časová a logická návaznost). Jedná se o text kohezní (soudržný), sukcesivní a spíše explikativní, i když jde v podstatě o enumeraci (výčet) dílčích činností. Instrukce musejí být spojeny „záměrem autora, cílem textu, jedním tématem a progresivní časovou perspektivou“.
Útvar návodového postupu je návod a jeho různé druhy. Návod se však převážně považuje za slohový útvar (jako dynamizovaný popis pracovního postupu) slohového postupu popisného.
Popis pracovního postupu se vyznačuje přesným a výstižným vyjadřováním a přehledností. K přesnému vyjadřování přispívají především zejména odborné názvy (termíny). Jednotlivé činnosti (fáze postupu) jsou zachyceny v přesné časové posloupnosti.
Jak vypadá kvalitní popis pracovního postupu přirozeným jazykem, co by mělo být součástí dobrého návodu a co je nutno dodržet?
Na co si dát pozor:
Jazyková správnost. Pokud je něco česky, je šance, že to má jasně daný význam (na kterém se všichni shodnou). Pokud něco není česky, nemá to význam žádný, i kdyby se všichni shodli na tom, co tím asi autor myslel a jaký je nejpravděpodobnější význam daného slova.
Instrukce musí být poznat jako instrukce.
Instrukce musí být popsány dost podrobně, aby bylo jasné, co a jak dělat.
Všechna neznámá slova, termíny a podobně musí být jasně a jednoznačně vysvětlena.
Jasná návaznost instrukcí („co dělat dál“); zejména u rozhodování je nutno pokrýt všechny alternativy.
Při opakovaném provádění instrukcí musí být jasné, které instrukce se opakují a za jakých podmínek.
Pokud postup nekončí na konci popisu, je třeba konec výslovně sdělit.
Pokrytí všech očekávaných eventualit (co je či není očekáváno, je vhodné vypsat už u pracovních podmínek).
K charakteristice jsem si vybrala mého nejmilejšího člena rodiny, se kterým mám toho nejvíce společného. Moje maminka se jmenuje Karolína Chudá a je jí 40 let. Maminka žije s naší rodinou v rodinném domku v malé vesničce blízko Českých Budějovic. Maminka je malé a štíhlé postavy, má dlouhé černé vlasy, které nosí často svázané do copu. Má zelené oči, rovný nos a hezký úsměv. Maminka nosí hezké fialové brýle a také se moc hezky obléká.
Moje maminka je moc hezká, milá, přátelská a sympatická. Má spoustu kamarádů, protože každému ráda pomůže a poradí. U nás na vesnici k ní chodí spousta dalších maminek na návštěvu, protože vědí, že si maminka na ně vždycky udělá čas. Moje maminka se vždy chová tak, aby nikomu neubližovala. Nikdy nikoho neuráží a nepomlouvá, jak to dělají jiní lidé. Maminka to nemá ráda a nerada takové nesmysly poslouchá. Také je upřímná a říká, co si myslí. Maminka je také velmi chytrá, vystudovala vysokou školu a pracuje jako účetní ve velké firmě. Proto je také dochvilná, nerada chodí do práce pozdě, nechce, aby na ní někdo musel čekat. Také často říká, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Je spolehlivá, když mi něco slíbí, vždycky to splní. Vím, že se na ni můžu vždy spolehnout. Maminka si na mě vždy udělá čas, i když má spoustu práce. Nejradši na ní mám, že udrží všechna tajemství, která jí svěřím a vždy když se trápím, tak najde způsob jak mě potěšit a rozveselit. Trošku mi na ní vadí, že je hodně starostlivá, hodně řeší, co mám na sobě, jestli mi není zima, nemám hlad, nebo mě někdo netrápí. Vím, že to myslí dobře, ale někdy to dost přehání. Maminka umí být také velmi umíněná, pokud si něco zamane, tak s ní nikdo jen tak nepohne, to trápí hlavně tatínka, který se s ní nerad hádá, protože ví, že nikdy nevyhraje. Pokud chce maminka něčeho dosáhnout, je ochotná tomu obětovat veškerý volný čas a sílu. Někdy sice bývá smutná, ale vždy si dokáže najít něco, co ji znovu motivuje a nabije pozitivní energií.
Maminka je srdcem a duší naší rodiny. Pokud by nás neřídila, pravděpodobně bychom spoustu věcí nezvládali v takové pohodě jako doteď. Maminka vychází s tatínkem, i přes občasné neshody, výborně. Často jí slyším říkat, že jsou na líbánkách. Vždycky ji mrzelo, že nemá více dětí, ale pro mě a mého staršího bratra by udělala cokoliv, klidně by za nás i dýchala, kdyby to bylo potřeba. Můj bratr s ní nevychází tak dobře jako já, protože má pocit, že ho maminka často sekýruje. Zárov