POVĚSTI K VYTISKNUTÍ, nejen o tom se dočtete v tomto článku. S příběhy Aloise Jiráska se děti setkávají už ve školách. Ne vždy je kniha přijímána s nadšením, i přesto ale mnoho jeho příběhů patří k těm nejkrásnějším pověstem o českých dějinách.
Obsah pověstí
Staré pověsti české
O Čechovi
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho č
Jirásek ve svých pověstech vycházel z kronik, pověstí, zkušeností, lidové slovesnosti a dalších. Zaměřil se na velmi široké dějinné období. Ve starých pověstech se ale nejvíce zaměřoval na úseky, které považoval pro Čechy za důležité. Často tam zdůrazňuje hrdinský rys některé z hlavní postav. Je znát také jeho postoj k jednotlivým králům, které považuje za dobré a které ne. Velmi v knize oceňuje české krále, nemá rád cizince. V jeho knize se velmi promítá jeho subjektivní postoj k daným událostem a osobám. Některé osobnosti a okamžiky českých dějin si idealizuje. Například v pověsti o Žižkovi je velmi znát, že postavu Žižky Jirásek zbožňoval. Cílem knihy bylo zjevně podpořit národní vědomí.
Je potřeba si uvědomit, že Jirásek příběhy starých pověstí staví na kontrastu dobra a zla, Čechů a Němců, pravdy a lži, bohatství a chudoby.
Někdy se snaží přiblížit kraji, o kterém píše tím, že v přímé řeči použije místní nářečí.
Uvedený životopis Williama Shakespeara může sloužit jako pomůcka pro tvorbu referátu na téma William Shakespeare.
Přesné datum narození Williama Shakespeara není známé, v pramenech je ale uvedené jeho datum křtu, a to je 26. dubna 1564. Stalo se tak ve městě Stratford nad Avonou, kde Shakespeare prožil podstatnou část svého života. Shakespeare nepocházel z chudých poměrů, jeho otec se živil jako úspěšný rukavičkář a matka pocházela z bohaté velkostatkářské rodiny. Jeho rodiče měli včetně Williama osm dětí. O dětství Williama Shakespeara toho není mnoho známo, ví se ale, že ve Stratfordu navštěvoval gymnázium, kde se věnoval latině a klasickému umění (tento studijní program byl totiž na všech gymnáziích). Shakespeare se také již v 18 letech oženil, a to dokonce s ženou o osm let starší, s Annou Hathawayovou. Celkově jejich svatba byla připravena ve spěchu, pravděpodobným důvodem bylo těhotenství Anny. Zhruba šest měsíců po svatbě se totiž narodila jejich první dcera Susanne. O dva roky (1585) později se manželům narodila dvojčata, syn Hamnet a dcera Judith. Hamnet se ale nedožil dospělosti. O Shakespearově životě v období mezi lety 1585 a 1952 toho není moc známo. Různí životopisci mu přisuzují různé životní události. Některé pověsti říkají, že byl pytlákem a před trestem utekl do Londýna, jiné pověsti říkají, že pracoval jako domácí učitel, nebo že začal pracovat u divadla jako hlídač koní.
Shakespeare nepatřil k těm autorům, kteří by se proslavili až po své smrti. Úspěch zažil již za svého života, přestože není známé, kdy začal psát. Jisté je, že některé jeho hry byly v Londýně hrány již v roce 1592. Shakespeare se také stal členem divadelní společnosti Lord Chamberlain´s Men, kde fungoval jako herec a dramatik. V této společnosti působil, i když pak změnila název na King´s men. Tato společnost sídlila v divadle Globe, které z jedné desetiny vlastnil i Shakespeare. Postupně Shakespeare přestal fungovat jako herec a soustředil se hlavně na tvorbu divadelních her. Většinu her napsal v letech 1590 – 1604. Psal komedie, historické hry i tragédie. Většinu času během své herecké a autorské kariéry prožil v Londýně, případně ve Stratfordu. Z Williama Shakespeara se stal velmi dobře finančně zajištěný muž, který si mohl dokonce koupit jeden z největších domů ve Stratfordu (dům se nazýval New Place) a zároveň i dům na londýnském předměstí. V roce 1613 se ale natrvalo vrátil do rodného města, kde žil až do smrti. Londýn ale při některých příležitostech navštívil. Žádnou z divadelních her už po tomto roce nenapsal. Dokonce jeho poslední tři hry pravděpodobně ani nenapsal sám, ale podílel se na tom také autor John Fletcher. Shakespeare zemřel 23. dubna 1616 a většinu svého majetku odkázal nejstarší dceři Susanne s tím, že majetek předá svému prvnímu synovi. Susanne ale s manželem Johnem Hallem měli ale jen dceru Alžbětu, která zemřela bezdětná. Ani Judith s manželem Thomasem Quineym se nedočkali od svých tří dětí vnoučat.
Shakespeare byl pohřben před oltářem v kostele Holly Trinity Church.
S příběhy z Jiráskových pověstí se setkávají již děti na základní škole. Jazyk samozřejmě působí v dnešní době zastarale, to ale nic nemění na tom, že jsou příběhy napsány poutavě. Tato kniha by měla být i dnes čtena i z toho důvodu, ze kterého ji Jirásek pravděpodobně napsal, tedy proto, aby byla posílena národní hrdost Čechů a aby sloužila jako připomínka českých dějin.
Koncovky podstatných jmen vyjadřují mluvnické kategorie pádu, čísla a rodu. Jejich správné určování je klíčové pro zvládnutí pravopisu i tvorby plynulého psaného projevu. Následující přehled shrnuje základní pravidla, rozdíly mezi vzory a obsahuje také cvičení vhodná k vytištění.
Pro školní použití je vhodné připravit samostatný list obsahující doplňovací a určovací cvičení. Tento článek může sloužit jako podklad pro tvorbu pracovních materiálů.
Diktáty pro 4. třídu k vytisknutí – přehled a tipy
Diktáty ve 4. třídě rozvíjejí schopnost aktivně používat pravopisné jevy, se kterými se děti postupně seznamují. Patří sem hlavně vyjmenovaná slova, předpony s-/z-, mě/mně, psaní přímé řeči či shoda podmětu s přísudkem.
Pravopisná pravidla patří mezi základní stavební kameny českého jazyka. V šestém ročníku je důležité nejen teoreticky ovládat učivo, ale také jej pravidelně procvičovat. Níže najdete přehled nejčastějších okruhů, které lze snadno procvičit formou pracovních listů.
Koncovky přídavných jmen – přehled a cvičení k vytisknutí
Koncovky přídavných jmen určujeme podle jejich druhu a podle rodu, čísla a pádu podstatného jména, ke kterému se vztahují. Přídavná jména dělíme na tvrdá, měkká a přivlastňovací. Každý typ má odlišné koncovky, které je nutné správně rozlišovat.
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka. V příběhu
Barbora Novotná se narodila 4. února 1820 ve Vídni. O datu jejího narození se ale vedou různé spekulace, stejně jako o jejím původu. Některé informace vedou totiž k domněnce, že rakouský Němec Johann Pankl, který pracoval jako panský kočí u vévodkyně Zaháňské, a česká služka Terezie Novotná nejsou jejími pravými rodiči. Datum jejího narození by pak měl být datem zápisu jejich osvojení dítěte. Některé zdroje jako možnou matku Barbory Novotné uvádí sestru kněžny Kateřiny Zaháňské. Barbora dostala nové příjmení Panklová v létě 1820 po svatbě rodičů. Jedná se o hypotézy, které nelze plně prokázat a ani vyvrátit.
Dětství Barbora Panklová prožila v Ratibořicích u České Skalice. Mezi jejím pátým a devátým rokem se tam o ni starala její babička Marie Magdalena Novotná, tkadlena z Náchodska. Babička na ní také velmi zapůsobila. Velký dojem na ni také udělali lidé ze zámku, jim se přiblížila, když jako dospívající dívka byla na výchově v rodině panského úředníka ve Chvalkovicích. Spoustu času zde také strávila v zámecké knihovně.
Roku 1837 se Barbora Panklová vdala za úředníka finanční stráže Josefa Němce. S tímto asi o deset let starším mužem měla čtyři děti (tři syny a dceru). Josef Němec patřil mezi žáky Josefa Jungmanna. V jeho zaměstnání tak jeho nadřízení s nevolí sledovali jeho projevy češství a nevelkou snaživost v zaměstnání. To byly také důvody, proč byl tak často služebně překládán na různá místa. Ustavičné stěhování pak ničilo vztahy v rodině. Němcové ale tato neklidná existence po boku Josefa Němce prospívala v její epické tvorbě. Po jednoročních pobytech v Červeném Kostelci, v Josefově, v Litomyšli a v Polné (zde žili o něco déle) se rodina přestěhovala do Prahy. Němcová hned zapadla do vlasteneckého prostředí, které ji s nadšením přijalo, protože toužilo po ženské osobnosti podle novodobých představ. V té době sice v tomto prostředí působila Magdalena Dobromila Rettigová, autorka Domácí kuchařky, básní i povídek, ale ta nemohla všem dobovým aspiracím stačit. Navíc zemřela v roce 1845, tedy v době, kdy Němcová vstupovala do literatury. Němcová se osobně stýkala s F. Palackým, P. J. Šafaříkem, F. L. Čelakovským, J. K. Tylem, K. J. Erbenem, K. Havlíčkem Borovským a dalšími předními Čechy. S Václavem Bolemírem Nebeským měla i poměr. Vlastenecká společnost ji přijala s obdivem, protože se Němcová stala rovnocennou partnerkou pro jejich učené debaty. Ona pak zahořela obdivem ke vzdělání.
Jen první básně (Ženám českým, Slavné ráno) byly ještě povzbuzováním – slavnostními výzvami. Při jejich uveřejnění v časopise Květy v roce 1845 své díl podepsala jako Božena.