PREZENTACE LUDVÍK XVI, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Marie Antoinetta je významnou historickou osobností, jejíž tragický konec ovlivnil nejen vztahy mezi obyvateli Francie, ale i vztahy mezi jednotlivými evropskými státy. Následující údaje uvedené ve článku mohou sloužit jako zdroj informací k případně tvorbě referátu či prezentace o životě této slavné ženy.
Muzikál
Osud této královny inspiroval i český muzikál s názvem Antoinetta - královna Francie. Tento muzikál uvedla společnost Musical Production v divadle Hybernia. Muzikál už vidělo asi 70 000 diváků. Režisérem muzikálu byl Radek Balaš. Libreto k němu vytvořil i Jiří Hubač, hudbu napsal Jiří Škorpík a texty písní Pavel Vrba. V hlavní roli francouzské královny se předvedla i Iva Marešová. V roli Ludvíka se alternují Michal Novotný a Roman Vojtek, královnina milence Axela von Fersena hrají Peter Strenáčik a Dušan Vitázek. V muzikálu zazní písně: No tak jezte koláče (zpívají Kamelot, Fouquier-Tinville, Théroigne De Méricourt, Honoré De Mirebeau a francouzský lid), Adieu, dnešní oběde (LudvíkXVI. A jeho sekretář), Zůstaň, noci dlouhá (Marie Antoineta, markýza de Tourezl, Axel von Fersen), Když řekneš všechno (Marie Antoinetta a Axel von Fersen), Abych z vás nudou neumřela (Marie Antoinetta a LudvíkXVI.), Volnost, rovnost, bratrství (Kamelot, Honoré De Mirebeau, Théroigne De Méricourt, Fouquier-Tinville a komuna v ulicích Paříže), Vabank (Marie Antoinetta a Axel von Fersen), Půjde to I. (Théroigne De Méricourt, Honoré De Mirebeau, Fouquier-Tinville a komuna v ulicích Paříže), Etiketa (Marie Antoinetta, Marie Terezie Charlotta, Ludvík Karel, markýza De Tourzel, sekretář jeho Veličenstva a dvořané v Trianonu), Majestát (LudvíkXVI. A jeho sekretář), Královský pluk(Axel von Fersen a vojáci švédského regimentu), Velitel (LudvíkXVI. a Axel von Fersen), Lásku vám dát nedovedu (Marie Antoinetta a LudvíkXVI.), Kronika I. (Sekretář jeho veličenstva), Bastila/Můj lid je dobrý (LudvíkXVI. a komuna v ulicích Paříže), Váš muž nic nepochopil (Axel von Fersen), Adieu, Zámečku (Markýza de Tourezl a dvořané v trianonu), Ať žije král (Fouquier-Tinville a francouzský lid před branami Versailles), Je konec vlády (Výbor pro všeobecné blaho), Kronika (Sekretář jeho veličenstva), Na místo vivat, hanba jí (Marie Antoinetta), Revoluce (Axel von Fersen), Jak utíkat(LudvíkXVI.), Strážci lidu (Vojáci revoluční gardy), Zatčeni ve Varennes (instrumentální hudba), Ludvík Kapet (Poštmistr Drouet), Fersenův útěk (instrumentální hudba), Půjde to II. (Théroigne De Méricourt a komuna v ulicích Paříže), Nomen omen (Marie Antoinetta), Půjde to III. (Théroigne De Méricourt a komuna v ulicích Paříže), Závěť (LudvíkXVI.), Nic jako člověk, nic jak král (LudvíkXVI.), Taková drzost (Občan Drouet a občan Simon), Marseillaise (dívka a francouzský lid před revolučním tribunálem), Žaluji (Fouquier-Tinville, soudci a francouzský lid před revolučním tribunálem), Spojeni vzpomínkou (Axel von Fersen), Nenechte ani slzu skanout (Občan Hébert), Co zbývá nám (Marie Antoinetta), Poslední cesta (instrumentální hudba).
Marie Antoinetta a LudvíkXVI. (sňatek s francouzským dauphinem)
Samotnému sňatku podle dobových zvyků předcházelo i oficiální namlouvání, na které francouzský král poslal do Vídně přes sto osob. Ani Marie Terezie se nenechala zahanbit a obstarala Marii Antonii výbavu za 400 000 dukátů, což bylo pro rakouskou po válkách zchudlou pokladnu mnoho. Před cestou došlo ve Vídni v augustiánském kostele dne 19. dubna ke královské svatbě v zastoupení. Následovaly oslavy, plesy a samozřejmě rozloučení s matkou, s níž se pak mladá arcivévodkyně již nikdy nesetkala. Na hranicích obou zemí pak došlo ke slavnostnímu předání arcivévodkyně, jak velela tehdejší tradice. Antonie se musela svléci v domě vybudovaném speciálně k této příležitosti a vzdát se všeho rakouského, musela tak opustit i svého milovaného psíka Mopse. Z domu pak vycházela již ve francouzském oblečení.
Svatba půvabné rakouské arcivévodkyně s nepříliš hezkým Ludvíkem se uskutečnila dne 16. května roku1770. V době svatby bylo Antonii čtrnáct let, Ludvík byl jen o rok starší než ona. Svatba proběhla ve Versailles, Antonie přijela do paláce v deset hodin do poledne, po poledni se setkala s Ludvíkem v královském kabinetu, kde na ni čekal oblečený ve zlatě a diamantech. Společně ruku v ruce se vydali do kaple následováni králem a pokrevními knížaty. Poklekli u oltáře a arcibiskup začal slavnostní ceremonii, které přihlížel nejen král ale i celá královská rodina. Během obřadu nasadil Ludvík novomanželce krásný prsten. Došlo také k podpisu potřebných dokumentů. Po svatbě je také čekala recepce velvyslanců a slavnost v Zrcadlovém sále, který byl pro tuto příležitost zvlášť vyzdoben. Svatební hostiny se zúčastnilo asi 6 000 významných hostů. Den byl zakončen luxusními hody v novém domě Královské opery. Na novomanželku svatební den velmi zapůsobil, nebyla schopna pořádně jíst, na rozdíl od svého manžela, který s jídlem nešetřil, ani když ho jeho děd upozornil, že by se neměl před svatební nocí přejídat. Ludvík reagoval svým osobitým způsobem, odpověděl, že se mu lépe spí po dobré večeři. Jeho reakce svědčila o tom, že mladý dauphin ani netušil, co ho má o svatební noci čekat. Novomanžele mělo také čekat překvapení v podobě ohňostroje, ale tomu zabránila bouře. Po ukončení slavností následovala ještě tradiční ceremonie uvádění novomanželů do lože. Před jejich ulehnutím arcibiskup loži požehnal, král pak předal Ludvíkovi noční košili a vévodkyně z Chartres pak pomohla do noční košile i jeho novomanželce. Novomanželský pár se společně usadil do postele, aby bylo jasné, že spolu budou sdílet lože. Pa
První potomek francouzského královského páru se narodila až osm let po svatbě tedy v roce 1778. Jednalo se o dívku, která dostala jméno Marie-Thérése. Princezna byla označovaná jako Madame Royale, a je to také jejich jediný potomek, který se dožil dospělosti. V roce 1799 se provdala za bratrance Ludvíka Antonína Bourbonského vévodu z Angoulême, sňatkem s ním se stalo, že 2. srpna roku 1830 byla prohlášena francouzskou královnou a její manžel se stal králem Ludvíkem XIX. Jejich "vláda" ale trvala jen dvacet minut. Pak byl Ludvík donucen jako jeho otec abdikovat ve prospěch svého desetiletého synovce Jindřicha, ale ani on se k vládě nedostal. Marie Tereza Bourbonská se po jejich abdikaci vydala s manželem, tchánem Karlem (i ten byl donucen abdikovat) a synovcem Jindřichem vydala do Rakouska.
V roce 1781 se narodil následník trůnu Ludvík Josef Xaver František Bourbonský,ten trpěl vrozenou deformací páteře, žeber a plic, která mu komplikovala dýchání. Ludvík Josef se ale svého následnictví nedočkal, zemřel ve věku sedmi let na tuberkulózu.
V roce 1785 se narodil i druhý syn Ludvík Karel. Ten byl po smrti svých rodičů prohlášen králem ve věku osmi let. Fakticky ale nevládl, naopak jeho pozice se ke královskému životu ani zdaleka nepřibližovala. Ludvík byl stejně jako jeho rodiče uvězněn a zbytek života strávil ve vězení Temple, kde ho měl na starosti švec známý svou násilnou povahou. Jeho úkolem bylo krále "vychovat" v duchu francouzského lidu, k výchově využíval chlapcův dozorce hlavně bití a psychické týrání. Nakonec ale i Ludvíkův vychovatel byl popraven. Po jeho smrti se ale už o Ludvíka nikdo nestaral, žil izolován v cele, kde také ve věku deseti let nakonec i zemřel. Oficiální příčinou smrti byla tuberkulóza.
Nejmladším dítětem francouzského královského páru se stala Marie Žofie Helena Beatrice Bourbonskánarozená v roce 1786. O jejím původu se vedli dlouhé spory, nepřátelé královny tvrdili, že je dcerou královny a jejího milence švédského hraběte Axel von Fersena. Dítě ale zemřelo ani ne rok po svém narození na tuberkulózu.
Marie Antoinetta všechny své děti milovala a smrt Ludvíka Josefa i Marie Žofie ji velmi zasáhla. Vždy litovala, že nemá více dětí, přála si mít velkou rodinu, na kterou byla zvyklá z dětství.
S Antonií měla Marie Terezie plány již od jejího narození, rozhodla se jí využít k upevnění svého spojenectví s Francií. Při prvních jednáních měla několik želízek v ohni. Zájem o sňatek s mladou arcivévodkyní měl sám francouzský král Ludvík XV., ale i jeho vnuk LudvíkXVI., nakonec francouzský král ustoupil a habsburskou princeznu přenechal svému vnukovi. Oficiální žádost o její ruku obdržela Marie Terezie samozřejmě písemně, jak bylo tehdy zvykem. Rakouská královna se těšila na uzavření tohoto spojenectví, obávala se ale, aby se spojení jejich zemí nějak nepokazilo a aby k němu opravdu došlo. Vytoužené svatbě její dcery s francouzským následníkem mohl zabránit například pohlavní vývoj arcivévodkyně, která ještě ve čtrnácti letech neměla první menstruaci (to byla důležitá podmínka francouzského krále, nestál o budoucí královnu, která by nemohla mít děti). Antonie se ji ale nakonec zhruba dva měsíce před svatbou dočkala. Antonie se tak mohla vypravit do země, která se měla stát jejím domovem, a v níž se měla provdat za muže, kterého nikdy neviděla.
Přestože francouzská královna Marie Antoinetta v srpnu roku 1788 podporovala návrat Jacques Neckerado funkce ministra financí (Jacques Necker byl pařížský bankéř, který se v roce 1777 stal ministrem financí, ale usiloval o zlepšení finanční situace bez vypisování nový daní, čímž zemi ještě více zadlužil. Chtěl také omezit moc královských úředníků, kvůli čemuž byl odvolán. Po svém návratu do funkce podporoval svolání generálních stavů a snažil se přijít na řešení, jak spojit rozdělenou francouzskou společnost. Opět byl za svoje postoje později odvolán, což přispělo k začátku revoluce). Stejně tak Marie Antoinetta schválila koncesi dvojité reprezentace třetího majetku. Prostý lid ale tyto její postoje neocenil, navíc ji vnímali jako zastánkyni reakční koterie královského bratra Karla. Následující měsíce se politice nevěnovala, veškerá její pozornost patřila nemocnému synovi, který ale své nemoci podlehl.
Rok 1789 byl pro Francouze krizový, jak moc si ale královský pár ani zpočátku neuvědomoval. Při řešení revoluce se Marie Antoinetta ukázala jako silnější osobnost než její manžel. Když rozbouřený dav nespokojených Pařížanů zaútočil dne 14. července 1789 na vězení Bastilu, snažila se přesvědčit svého manžela, aby se uchýlil se svou armádou do Metzu. V tom ji ale manžel neposlechl, na její radu naopak Ludvík dal, když mu radila, aby odolal pokusům revolučního národního shromáždění o zrušení feudalismu a omezení královských výsad. Její vliv na krále si národní shromáždění dobře uvědomovalo, a tak o ni vznikaly nepřátelské články, které ji ukazovaly jako rozmařilou, zhýčkanou a sobeckou ženu (právě v tuto dobu ji byl připisován již zmíněný citát: "Když nemají chleba, nechte je jíst koláč!). Tlak na královskou rodinu byl obrovský, nakonec rodina opustila Versailles a odjela do Paříže, kde je revoluční hnutí zajalo. Pro Marii Antoinettu nastaly zlé časy, její přátelé buď opustili zemi, anebo skončili v Bastile, řada z nich byla popravena. Marie Antoinetta ale neztrácela odvahu a držela rodinu při sobě ve všech zlých časech, které rodinu čekaly.
Vzhledem k Ludvíkově nerozhodnosti byla Marie Antoinetta ta, která se snažila dostat rodinu do bezpečí. V květnu 1790 se vydala za významným členem národního shromáždění vikomtem de Mirabeau, který stále doufal, že se mu podaří obnovit královskou autoritu. Marie Antoinetta mu ale zcela nikdy nedůvěřovala a navíc král odmítl uvažovat o tom, že by způsobil občanskou válku, ke které by plány Mirabeau vedly. Podporu královna hledala také u royalistů v provincích a přátel mimo Francii. Za podpory těchto přátel a s pomocí švédského hraběte Hansa Axela von Fersena, francouzského aristokrata Ludvíka Au
Za svůj život Marie Terezie porodila 16 dětí, z toho bylo jedenáct dcer. Těhotná strávila rakouská královna 19 let svého života, ne všechny děti donosila, podle některých pramenů prodělala císařovna asi sedm potratů. Se smrtí šesti dětí se ale musela matka vyrovnat. Na dětech Marie Terezie je dobře vidět, jak pro tehdejší společnost nebyla důležitá jména, klidně jméno zemřelého dítěte dali dalšímu potomkovi, neviděli na tom nic špatného. Dnešní doba je v tom ale jiná. Marie byla jako panovnice proslulá houževnatostí, mnoho času trávila v pracovně, kde se věnovala politickým záležitostem, vždy si ale našla čas na své děti. Pokud bylo některé z nich nemocné, zanechala svých panovnických povinností a spěchala za dítětem.
Marie Terezie byla ve výchově svých dětí velmi přísná, při jejich výchově kladla důraz na osobní hygienu a správnou stravu, chtěla, aby nebyli vybíraví a žádné jídlo neodmítali, zároveň se jí nelíbilo, když jejich strava obsahovala příliš mnoho cukru. Také se jí nelíbilo, když její děti byly příliš těsně baleny do plen, chtěla také, aby její potomci trávili hodně času na čerstvém vzduchu. Netrpěla u svých dětí umíněnost a neposlušnost. Pro děti starší šesti let začínalo také povinné pravidelné vyučování. Přestože její děti měly dostatek služebnictva, kojných, komorných, vychovatelek i učitelů, Marie Terezie na jejich vzdělávání neustále dohlížela. Některých jejich hodin (hlavně jazyků a hudby) se dokonce sama aktivně účastnila. Ráda s dětmi trávila čas, když se zrovna nemusela věnovat státnickým záležitostem, pak jim zpívala, hrála na cemballo, učila je tancovat. Společnost dětí ji pomáhala alespoň na chvíli utéct ze světa politiky. Marie Terezie si uvědomovala, že pro malé arcivévody a arcivévodkyně je důležité dodržovat denní režim, ten jim i sama organizovala. To ona určovala, kdy její děti budou vstávat, kdy půjdou spát, určovala, co, kdy a jak se budou učit i čemu se budou věnovat ve svém volném čase. Také je navštěvovala každé ráno po sedmé hodině, kde promlouvala i s jejich vychovateli. S dětmi trávila i odpoledne na procházkách, nebo projížďkách na koních. Snažila se je naučit své lásce k hudbě i divadlu, a tak s nimi nacvičovala každý rok divadelní vystoupení.
Snažila se dopřát svým dětem vše, co potřebovaly, ale zároveň je nerozmazlit, a tak její vlídná slova často střídaly i tresty a zákazy (třeba moučníků). I u ní platilo, že své potomky považovala za děti i v době, kdy už byly dospělé a měly vlastní životy. Josefovi například i jako svému spoluvládci dávala jasně najevo, že je pořád jejím dítětem a že by ji měl tím pádem poslouchat.
Po celou dobu manželství se Marie Antoinetta nijak finančně neomezovala. Žila všemi módními výstřelky, pořádala nákladné plesy, hostiny, účastnila se různých společenských akcí jako divadel, oper, dostihů, nevynechala žádnou příležitost, kde by mohla předvést svůj půvab oděný do nejmodernějšího a nejvýstřednějšího oblečení. Stejně tak nešetřila penězi i v hazardu, kterému se ráda oddávala, netrápila se přitom tím, že často prohrávala nemalé částky placené ze státní pokladny. Marie Antoinetta byla ozdobou každé akce, které se zúčastnila, a lidé v jejím okolí ji pro její veselou povahu zbožňovali. Pro ženy byla navíc i módním vzorem, každá šlechtična se snažila napodobit její styl, ať už se jednalo o oděv, ale i účes či šperky.
Jen šlechta ale dauphinku milovala, obyčejní lidé ji naopak nadávali a dávali ji vše za vinu, vnímali její utrácení a nenáviděli ji za to. Říkali ji Madame Deficit. Náhrdelníková aféra, která nadzvedla mandle mnoha Francouzům, také utvrdila obyčejný lid o tom, že jejich názor je správný bez ohledu k tomu, že Marie Antoinetta v tomto případě byla nevinná.
Pojmem náhrdelníková aféra je myšlená údajná koupě velmi cenného diamantového náhrdelníku Marií Antoinettou, ve skutečnosti ke koupi tohoto vzácného klenotu ale nedošlo. Překrásný náhrdelník posázený 540 diamanty v hodnotě 1 600 000 livrů nechal původně vyrobit francouzský král Ludvík XV. pro svou milenku madame du Barry, než byl ale náhrdelník vyroben a on by ho stihl zaplatit, tak bohužel král zemřel. Zlatníkům, kteří šperk vyrobili, nezbylo nic jiného než najít jiného kupce. Šperk nešlo totiž z finančních důvodů rozebrat a jednotlivé diamanty prodat, nejen že by na tom nevydělali, ale prodělali by, protože kupní cena diamantů byla nižší než prodejní. Od počátku věřili, že Marie Antoinetta známá svou láskou ke krásným předmětům, koupi neodmítne. Ale i francouzské královně přišla cena náhrdelníku přemrštěná, a tak ho odmítla. Po náhrdelníku ale zatoužila hraběnka de la Motte, lákala ji představa diamantů, které by bylo možné rozprodat, a tak rychle zbohatnout. Když hraběnka klenotníky kontaktovala, tak ti ji mylně pokládali za důvěrnou přítelkyni královny a věřili jejím falešným slibům, že dokáže královnu ke koupi přemluvit. Zároveň rozehrála hraběnka hru i s kardinálem Louisem de Rohanem, který usiloval o přízeň královny a uvěřil, že by zprostředkováním této koupě mohl získat královninu náklonnost. Hraběnka mu navíc navrhla, aby Marii Antoinettě na nákup tohoto cenného šperku přispěl, a protože kardinál netušil, že je jen hraběnčin beránek a věřil, že Marie Antoinetta opravdu zamýšlí šperk koupit, tak se svou úlohou v nákupu souhlasil. Aby si
Poprava se nijak neodkládala. V 11 hodin ráno dne 16. října 1793 se objevil popravčí Sanson. Podle paní Baultové, když stříhal královniny vlasy, dával si lokny jejich vlasů do své kapsy. "Viděla jsem to." řekla paní Baultová "A přeji si, abych ten pohled nikdy neviděla." Královna se na svou poslední cestu pečlivě oblékala, při převlékání do vybraných šatů ji pozoroval dozorce, což se nelíbilo královnině služebné, která se před královnu postavila, aby ji bránila před až příliš zvědavým pohledem.
V půl jedné byla Marie Antoinetta přivezena pod gilotinu na Place de la Revolution (dnes známé jako Náměstí svornosti). Marie Antoinetta na sobě měla bílé šaty, bílou čepici s černou stuhou na hlavě a v ruce držela bílý kapesník, který pak podala katu Henrymu Sansonovi se slovy: "Otřete mi tu gilotinu, ať mi nezamaže límeček." S rukama svázanými za sebou vystoupila na lešení pevným a důstojným krokem, jako kdyby se chystala uvést na místo trůn na boku svého manžela. Cestou ji provázely výkřiky, pohledy, smích ale i lítost lidu. Královna cítila jistě velké ponížení. Když se dostala k lešení, neúmyslně šlápla na nohu kata. "Promiňte," zdvořile se mu omluvila. Když poklekla, vykřikla napůl slyšitelnou modlitbu, pak zvedla pohled a podívala se na věže Templu: "Adieu, opět mé děti," řekla "Jdu za vaším otcem." Poprava se nijak neodkládala, po pádu královniny hlavy dav volal "Vive la République!"= Ať žije republika! Lidem nenáviděná francouzská královna skonala ve věku 37 let.
Dcera Marie Antoinety Marie Tereza neměla o popravě matky tušení. Ve své místnosti ve vězení napsala na zeď: "Marie Tereza je nejvíc nešťastná bytost na světě. Nemůže získat žádné zprávy o své matce, ani se s ní nespojila, ačkoli jí tisíckrát žádala... Žij, má dobrá matko! Kterou miluju velmi, ale o které neslyším žádné zprávy. Ó můj otec! Dívá se na mne z nebe, život byl k ní krutý. Ó můj bože! Odpusť těm, kteří mou rodinu nechali zemřít."
Ve stejném vězení byl také osmiletý Ludvík Karel. O jehož osudu měl rozhodnut Revoluční výbor, ten ale nevěděl co s ním, nechtělo se jim popravit osmiletého chlapce, ale zároveň si uvědomovali, že chlapec má nárok na trůn. Situace byla zapeklitá a vyřešila se až smrtí malého Ludvíka Karla.
"Byla jsem královnou, a vy jste mi vzali mou korunu, manželkou, a vy jste zabili mého manžela, matkou a vy jste mě připravili o mé děti. Zbyla mi jen má krev, vezměte si ji, ale nenechte mě trpět dlouho." To Marie Antoinetta prohlásila poté co u soudu, přečetl prokurátor její obžalobu.
Vězení v Templu, kam byla Marie Antoinetta zavřená, bylo v hrozném stavu. Královnu čekal hlučný, plesnivý žalář, plný kouře, krysí moči a špatné hygieny.
Tělesný i duševní stav královny se během věznění horšil, královna hubla, vlasy jí šedivěly a vypadávaly, byla velmi bledá a často krvácela. Trpěla nedostatkem soukromí, neustále s ní byli v cele dva dozorci, kteří měli za úkol ji sledovat. Nesměla si krátit čas šitím, ani pletením. Často jen seděla, sledovala ruce, otáčela prsteny. Když už nemohla, škubala tapety a vytahovala z nich nitě, které pomocí špendlíků přeměňovala v jednoduchou krajku.
Období kolem 2. srpen 1793
Marie Antoinetta dorazila do vězení Temple v Paříži ve tři hodiny ráno, poté co ji vytrhli z náručí své dcery Marie Terezy a její švagrové Madame Elizabeth. Syn Ludvík Karel jí byl odebrán již o měsíc dříve. Marie Antoinetta byla rychle eskortována do cely pod úrovní vězeňského nádvoří. Zděná podlaha byla pokrytá bahnem a vodou pocházející z nedaleké Seiny prosakující ze stěn (když bylo v Seině málo vody, tak stěny vězení vyschly a Marie Antoinetta mohla na nich pozorovat staré tapety zdobené, ironicky, kosatcem.). Královna upřeně sledovala holé zdi, našla v nich zabodnutí hřebík a na něj zavěsila své hodinky, a pak se natáhla na svou postel, kterou byla skládací dětská postýlka, věznitelé se domnívali, že ta je dostatečně dobrá pro královnu.
"Nejvíce infikovaná cela s několika krovy ze slámy jako postel," poznamenal dozorce, "to je vše, co je potřeba." Královnini strážci ale nebyli bez soucitu. Toussaint a Marie Anne Richardsovájí dokonce poskytli alespoň malý komfort v podobě polštáře, malého stolu se dvěma židlemi, dřevěnou krabičku s práškem a cínovou nádobu s pomádou. Marie Antoinetta a její dozorci byli ale pod neustálou kontrolou stráže (odděleni pouhou zástěnou od královny), která celý den pila, kouřila a hrála karty.
Když královna požádala madam Richardsovou o čerstvé oblečení, dozorkyně se neodvážila její přání splnit, protože se obávala přísných rozkazů revoluční vlády. Nicméně ale když si Madam všimla, že čepec Marie Antoinetty už dlouho nevydrží, riskla to a požádala pro ni o nový. Vládní úředníci žádost kupodivu vyslyšeli a královna obdržela dva úplně nové čepce (díky přesným záznamům úředníků, které se dochovaly dodnes, víme, že vládu stály 7
Na začátku je třeba zmínit, že celý život Marie Terezie byl velmi působivý, a vypsat vše zajímavé o této habsburské panovnici by zabralo opět mnoho kapitol s tím, že by se velká část informací již opakovala. Marie Terezie toho prožila opravdu hodně a stejně tak toho hodně dokázala, ukázala, že i "slabá" žena může být silnou panovnicí, která si nenechala nic líbit a bojovala jako lev ve snaze obhájit to, co ji právem patřilo. I přitom ale dokázala být stále ženou a hlavně matkou na sto procent. Nejenže porodila pro nás neuvěřitelné množství dětí, zároveň se ale o své děti zajímala, což v tehdejší době nebylo u šlechtičen vždy obvyklé. Marie Terezie zastávala názor, že úkolem každé ženy, tedy i panovnice, je především rodit děti a zajistit tak pokračování rodu. I v nejvyšších stupních těhotenství přitom zvládala nejen vládnout své zemi, ale i řídit svá vojska v zahraničí. Marie Terezie se tak stala první a hlavně jedinou ženou, která vládla v habsburské zemi. Byla tak jako jediná žena korunovaná českou královnou, ne jako manželka panovníka, ale jako sama vladařka.
Marie Terezie měla obrovské štěstí v lásce, směla si vzít muže, do něhož byla zamilovaná. S ním prožila jedno z nejharmoničtějších manželství. O Marie Terezie se také někdy říká, že byla velmi náruživá, ve skutečnosti to ale František Štěpán byl své ženě nevěrný. Marie Terezie o jeho pletkách věděla a trápily jí, i proto nejspíš tak usilovala o dodržování mravného chování ve Vídni, nechala proto vytvořit dokonce i speciální mravnostní policii, která pronásledovala nejen prostitutky. Trestem pro takto přistižené ženy bývalo ostříhání dohola, bičování, v některých případech i deportace na nucené práce.
Přestože jí její volba manžela vyšla, svým dcerám nedovolila vybrat si manžela, využívala je pro svou sňatkovou politiku, přestože sama prý kritizovala, když jiné dcery panovnických rodů byly bez vlastního svolení provdávány. Jedinou výjimku ve své sňatkové politice udělala u Marie Kristýny, které dovolila vybrat si manžela a provdat se tak z lásky, a u Marie Alžběty, která se mohla stát abatyší v Innsbrucku. Podobně jak jednala ohledně sňatků s dcerami, jednala i se syny, i u nich při výběru vhodných manželek rozhodoval fakt, jestli sňatkem s nimi dojde k rozšíření habsburské říše, anebo jestli se sňatkem dostanou Habsburkové na trůn cizího státu. Marie Terezie tím dosáhla toho, že se její děti dostaly na trůn sedmi různých království. Jejím dvěma synům Josefovi a Leopoldovi se dokonce povedlo stát se římskými císaři, po vzoru jejich otce i děda. Marie Terezie byla tedy dcerou císaře, za muže měla císaře a nakonec i dva císa
V posledních letech života byl u Marie Terezie diagnostikován vysoký krevní tlak i rozedma plic. Habsburská panovnice se dne 8. listopadu 1780 zúčastnila lovu bažantů, kde se ale nachladila. Nakonec onemocnění podlehla dne 29. listopadu 1780. Její tělo bylo vystavené pitvě, která prokázala, že panovnici nefungovala jedna plíce. Marie Terezie po smrti spočinula po boku svého manžela a její vychovatelky z dětství, kterou nechala pochovat v rodinné kryptě. Rakousko po své panovnici truchlilo, v celé zemi se pořádaly bohoslužby a čest jí vzdávali evropští panovníci včetně jejího životního nepřítele Fridricha II. Všichni museli ocenit, že Marie Terezie, přestože to neměla jednoduché, dokázala svůj stát ubránit před nepřáteli skoro ve stejné podobě, v jaké ji předal zemi její otec. Navíc v době její smrti bylo sedm jejich potomků na sedmi evropských trůnech.