PROSLOV POSLEDNÍHO ROZLOUČENÍ bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Vytvořit vhodnou smuteční řeč není nic jednoduchého, obzvlášť řečníci z řad pozůstalých s tím mohou mít řadu problémů. Pro většinu z nich se jedná o nepříjemnou premiéru, a proto často nevědí, co si s tímto nelehkým slohovým útvarem počít, jak řeč sepsat, aby byla dostatečně na úrovni, vhodná, nepříliš dlouhá, ale ani krátká. Musí sami uvážit, co se hodí zmínit, a co z života zemřelého je lepší vynechat. Není proto divu, že řada rodin se nakonec rozhodne svěřit poslední rozloučení s jejich blízkým profesionálnímu řečníku.
Sepsání smuteční řeči
Smuteční proslov je náročný projev, který musí být na patřičné úrovni, k tomu řečníkovi pomůže dostatečná příprava. Řečník by se měl na projev řádně nachystat, sepsat si řeč, kterou by měl mít na smuteční akci s sebou, aby se nestalo, že zapomene, co plánoval říci a začne nevhodně improvizovat. I řečník, i když třeba profesionál, je jen člověk, a tak se mu může stát, že v řeči zadrhne, nebo ho svým citovým projevem rozhodí některý z pozůstalých, a on zapomene, co měl říct. Pro takové případy je opravdu nezbytné mít řeč sepsanou u sebe. Sepsaný projev by měl být umístěn do desek tmavé barvy, které na sebe nebudou nijak poutat pozornost, což znamená, že by na nich neměly být žádné obrázky, nápisy ani symboly. Desky jsou nezbytnou součástí, pozůstalí by neměli vidět, že je třeba smuteční řeč sepsána na zmuchlaném papíře, nebo že je řeč plná zaškrtaných slov.
Trvání smutečního projevu by mělo být kolem 5 minut, může být ale i kratší nebo delší, mluvčí by měl brát ohled i na smuteční hosty, pro něž setrvání ve smuteční síni bývá náročné.
Mít smuteční projev je velmi náročné, ještě těžší to je v případě, že se jedná o proslov k úmrtí velmi blízké osoby, jako jsou rodiče a sourozenci, děti. Následující dva vzory jsou jen ukázkami, jak je možné sepsat smuteční řeč pro pohřeb rodičů.
Pokud se v rodině, nebo mezi blízkými známými najde někdo, kdo je ochotný mít pohřební řeč, musí si ji obvykle taky sám připravit. Sepsat jí není nic jednoduchého, přestože u smuteční řeči není přísně stanovená osnova, kterou je třeba dodržovat. Náročnost tohoto slohového útvaru spočívá v tom, že řeč musí být vhodná, mít „hlavu a patu“ a obsahovat jen důležité informace sepsané vhodnou formou. Smuteční řeč by měla obsahovat úvodní část, v níž řečník přivítá účastníky pohřebního aktu a začne se svým projevem o zemřelém, ve druhé části se obvykle zachycuje život zemřelého jen v několika informacích, v poslední části se jedná o rozloučení a o slova útěchy pro pozůstalé. Upřímná účast je nezbytnou součástí celé smuteční řeči, i řečník z řad pozůstalých ji musí svým projevem vyjádřit všem členům rodiny a blízkým zemřelého. Naopak by se ve smuteční řeči neměly nijak zdůrazňovat záporné povahové vlastnosti zemřelého, nebo chyby, které v životě udělal. Při tvorbě smuteční řeči se řada řečníků uchyluje k velkému množství vzletných frází, které pak mohou celkové vyznění smuteční řeči rušit a kazit výsledný dojem. Mnoho profesionálních řečníků ve své smuteční řeči využívá velké množství básnických vyjádření, amatér by s nimi měl ale pracovat opatrně, aby jeho řeč nepůsobila zmateně a nepřirozeně. Samozřejmě by se některé básnické vyjádření mělo v proslovu objevit, ale nemusí jich být moc, lepší je si jejich použití pořádně promyslet. Součástí smuteční řeči mohou být také nejrůznější citáty, ať už se jedná o slova z básní, písní, anebo výroky slavných osobností. Smuteční řeč by jimi ale neměla být zahlcená, ideální je použít jen jeden, klidně na začátku jako úvod smuteční řeči, nebo na konci jako poslední slova rozloučení. Může jich být v řeči samozřejmě více, ale nesmí se to přehánět, aby nebyl v proslovu „citát za citátem“. Pokud je součástí projevu opravdová báseň, není nutné, aby ji řečník dokonale recitoval. Stačí, když jí řečník přizpůsobí tempo řeči.
Smuteční řeč je primárně určená pro pozůstalé, jim má sloužit jako útěcha v jejich smutku, a proto by se řečník měl obracet k nim a ne k zemřelému. Každý řečník z řad blízkých prožívá samozřejmě svůj vlastní žal, ale v jeho proslovu by se to nemělo výrazně projevit, neměl by se snažit strhávat pozornost jen ke svému smutku, protože ztráta milované osoby je velmi těžká pro všechny příbuzné a blízké přátelé. Během smutečního proslovu musí řečník zmínit několik informací o životě zemřelého, ale není třeba, aby popisoval celý jeho život. Sám nebo po domluvě s rodinou by měl vybrat několik bodů z jeho života, případně jeho záliby a vztah k rodině, dalším blízkým, zaměstnání. Pokud by některá informace vrhala špatné světlo na zemřelého, tak jí není třeba uvádět, pokud si to tedy rodina výslovně nepřeje, pak by ve smuteční řeči mohla zaznít, ale ve zjemněné formě.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že řeč na smuteční hostině se liší od projevu při smutečním aktu. Odlišností je několik, rozdíl je například v délce trvání projevu. Na hostině je obvykle řeč výrazně kratší, navíc obsah řeči vychází z toho, že hosté byli i na smutečním rozloučení se zemřelým, a tak slyšeli hlavní projev. Není tedy nutné opakovat informace o životě zemřelého. Součástí řeči na smuteční hostině je také obvykle poděkování za vyjádřené upřímné soustrasti. Řeč na smuteční hostině navíc nemusí mít stejný řečník, který měl proslov na posledním rozloučení. Řeč na smuteční hostině také nemusí mít tak oficiální znění, jako ta na pohřbu, projev na smuteční hostině může mít v podstatě každý. Obvykle ale smuteční hostinu zahajuje projev některého z blízkých příbuzných, po něm mohou následovat i krátké projevy dalších hostů, v nichž se zavzpomíná na zemřelého a na to, co pro řečníka znamenal.
Poslední rozloučení je akt, při kterém celý řečníkův smuteční projev musí být přizpůsoben této dané situaci. Hlasitost jeho řeči musí vycházet z akustiky a z množství smutečních hostů, aby ho každý slyšel. Na některých pohřbech nejsou řečníkům k dispozici mikrofony, takže řečník musí své hlasivky více namáhat, jinde si pozůstalí zase přejí, aby v pozadí zněla smuteční hudba, takže se řečník musí snažit, aby byl jeho projev zřetelnější. Na pohřbech bývají často jako smuteční hosté i starší lidé, i kvůli nim je třeba přizpůsobit nejen hlasitost, ale i tempo řeči. Řečník by neměl se svou řečí pospíchat, měl by dělat dostatečné pomlky, aby význam jeho slov všichni smuteční hosté chápali. Zároveň by věty měly být jednoduché. Složitá a dlouhá souvětí by mohla komplikovat porozumění. I samotného řečníka z řad blízkých příbuzných může při samotném pohřbu zasáhnout silný příval emocí, které neudrží pod kontrolou, základem je to překonat a řeč dokončit.
Smuteční řeč nemá takový význam pro zemřelého, je mnohem důležitější pro jeho blízké pozůstalé. Cílem každé smuteční řeči je poskytnout útěchu pozůstalým, ukázat jim, že nejsou na truchlení sami, že s nimi někdo sdílí jejich bolest. Zároveň smuteční řeč ukazuje všem smutečním hostům, co zemřelý znamenal pro svou rodinu a okolí.
Smuteční řeč není nezbytnou součástí pohřebního aktu. Rodina pozůstalých se může rozhodnout, že smuteční řeč bude nahrazena tichou variantou pohřbu, kdy bude puštěna jen hudba, a smuteční hosté jen věnují zemřelému tichou vzpomínku a bez veřejného projevu se s ním rozloučí. Při smutečním obřadu může mít projev více řečníků, projev totiž může pomoci pozůstalým se se smrtí zemřelého vyrovnat a rozloučit se s ním, když předtím třeba nedostali příležitost, nebo to před jeho smrtí nestihli.
Profesionální řečník má při této těžké chvíli jednu obrovskou výhodu, a tou je jeho nezaujatost. Se zemřelým se obvykle neznal (není to ale pravidlo), a tak nehrozí, že by ho přemohly emoce. Profesionální řečník má navíc obvykle několik svých vzorů smutečních řečí, a ty jen doplňuje o informace, které dostal od pozůstalých o zemřelém. Profesionál je navíc zvyklý na veřejné projevy, a tak je u něj méně pravděpodobné zakoktání, přeřeknutí (samozřejmě není vyloučené, stává se to i těm nejlepším), navíc umí pracovat s hlasem, ví, jak nahlas mluvit, kdy udělat pomlku a poskytnout čas pozůstalým na projevy emocí. Stejně tak se s emocemi pozůstalých umí vyrovnat.
Smuteční řeč se může konat ve smuteční síni, kde se pozůstalí rozloučí se zemřelým, kterého často čeká kremace. Pohřební řeč se ale může konat přímo na hřbitově při pohřbívání do země, kde je řeč pronesená před tím, než je rakev zemřelého spuštěna do hrobu.
Řečník by se na tuto akci měl řádně připravit nejen tvorbou vhodné smuteční řeči, ale i svým vzhledem a vystupováním, aby působil důstojně. Při smuteční řeči musí řečník jednat s klidem, není vhodná přehnaná gestikulace, ani přecházení z místa na místo. Řečník by měl přijít k místu projevu a na něm po celou dobu zůstat. Jeho projev by měl navíc začít mírnou úklonou směrem k rakvi se zemřelým a stejně tak by měl i končit. Vždy tím řečník vzdává zemřelému čest. Řečník je navíc také první osobou, která vyjadřuje soustrast pozůstalým tím, že jim jako první kondoluje, až po něm přichází na řadu ostatní smuteční hosté. Vzhled řečníka je také velmi důležitý, je třeba, aby respektovat společenská pravidla i ohledně odívání, protože na pohřbu bude jednou z nejvýraznějších osob. Řečník musí být vhodně oblečen, pro muže to znamená obléknout se do tmavého obleku ideálně černé barvy, pokud se pohřeb koná v zimě a venku, je třeba, aby měl i tmavý kabát. Muži nesmí zapomínat i na vhodnou obuv, není možné, aby řečník přišel ve sportovní obuvi, i kdyby byla tmavé barvy. Vhodná je tedy společenská obuv, která je řádně vyčištěná. I špinavé boty totiž u řečníka nepůsobí dobře. Muž by měl být také čerstvě oholený a mít i upravené vlasy. Stejná pravidla platí i pro ženy, těm se doporučují tmavé šaty také ideálně černé barvy, ale je možná i jiná tmavá barva. Místo šatů můžou mít i tmavé společenské kalhoty s tmavou halenkou, nebo tmavý kostýmek. V případě pohřbu v zimě venku musí mít žena tmavý kabát. I u žen je důležitá vyleštěná společenská obuv. Na pohřbu by žena řečnice na sebe neměla strhávat pozornost výrazným make-upem, nebo účesem, líčení by proto mělo být decentní.
Otázky, kterými se ptáme na příslovce, se dají lehce vydedukovat, když si uvědomíme druhy příslovcí. Na příslovce místa připadají otázky: KDE?, KAM?, KUDY? Příslovce času poznáme podle otázek: KDY? ODKDY? DOKDY? JAK DLOUHO? Příslovce způsobu nám pomůže určit otázka: JAK?, u příslovcí míry je otázka míry doplněná o slovo moc: JAK MOC?. U posledního typu příslovcí příčiny, je situace složitější: často se také jedná o otázku JAK?, ale z uvedeného příslovce musí vyplývat, PROČ se něco stalo.
1.květen: Svátek práce (dříve svatý Josef, svatý Filip a Jakub)
PRANOSTIKY:
Dívka, která zůstala na večer prvomájový nepolíbená, do roka uschla.
Filipa a Jakuba déšť - to zlá zvěst.
Filipa a Jakuba mráz - to obilí plný klas.
Jestli se Filip a Jakub zasměje, jistě se hnedle také čočka zaseje.
Kolik Filipa Jakuba krapek, tolik sena kopek.
Na Filipa a Jakuba chrousti hučí, o Martině studený vítr fičí.
Na Filipa a Jakuba koníček trávy naškubá.
Na Filipa a Jakuba se má vysévat čočka.
Na Jakuba a Filipa zelená se každá lípa.
Na prvního máje déšť, málo sena, žita jest.
Před Filipem deštík noční úrodu nám věští roční.
Prší-li na prvního května, bývá málo žita a sena.
Prší-li na prvního máje, bude později sucho a neurodí se seno.
Prší-li na prvního máje, bude později sucho a neurodí se víno.
Prší-li na svatého Filipa a Jakuba v noci, bude úrodný rok.
První květen deštivý – polím a loukám škodlivý.
VYSVĚTLENÍ:
Hned první pranostika souvisí s tím, že tento den je považován nejen za svátek práce, ale i lásky. Každá dívka by tedy měla dostat polibek (v Čechách se zachovává tradice, že má polibek proběhnout pod rozkvetlou třešní), aby byla během roku zdravá a neuschnula. Druhá a třetí pranostika se týkají počasí v tento den. Pokud by pršelo, bylo by to špatné pro zemědělce, pokud bude ale mrznout, tak to obilí neuškodí, spíše naopak. Jiné pranostiky se týkají vysévání čočky, či rostoucí trávy. Poslední pranostiky se týkají deště v tento den. Pokud by pršelo, bude v dalších měsících sucho a příliš se neurodí.
2. květen: svátek má Zikmund
3. květen: svátek má Alexej (dříve svatý Filip, svatý Florián a Jakub Menší, Kříž)
PRANOSTIKY:
Jestli se Filip a Jakub zasměje, jistě se hnedle čočka zaseje.
Na Filipa Jakuba chrousti hučí, o Martině studený vítr fučí.
Svatý kříž, ovčí střiž.
VYSVĚTLENÍ:
První dvě pranostiky jsou stejně jako na 1. Května, protože svatý Filip a Jakub měli svátek i v tento den. První pranostika doporučuje setí čočky v tento den, druhá zase předvídá počasí podle toho, jaké je počasí v tomto období. Poslední pranostika je rada pro chovatele ovcí, že je vhodné v tuto dobu stříhat ovce, zima již nepřijde, takže není potřeba, aby měly vlnu.
4. květen: svátek má Květoslav (dříve svatý Florián)
PRANOSTIKY:
Déšť svatého Floriána je ohňová rána.
Je-li o dni svatého Floriána veliký vítr, jest toho roku mnoho ohňů.
Svatý Florián si ještě může nasadit sněhový klobouk.
* O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, především větné, slovosledné a rytmické. Například stojí-li jméno samostatně, mívá koncovku delší (Vrať tu knihu Michalovi). U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popřípadě titulu a jména) se koncovka -ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, případně se koncovky -ovi a -u střídají, u posledního slova však musí být -ovi (Přejeme panu doktoru Michalu Novákovi mnoho úspěchů. Nebo:Přejeme panu doktorovi Michalu Novákovi mnoho úspěchů.)