PROTOŽE je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Příběh Babičky a jejího života na Starém bělidle patří mezi nejkrásnější a nejznámější české knihy.
Obsah díla
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se
Ve svém příspěvku SKLOŇOVÁNÍ SLOVA DOUŠEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Jurdová.
Lámeme si hlavu, zda se říká po douškách nebo po doušcích?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Jurdová,
stručně řečeno, dle pravidel tvarosloví je správně po doušcích.
Mohu-li nabídnout delší vysvětlení, pak vězte, že všechna dvou- a víceslabičná podstatná jména mužská neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek -g, -k, -h, -ch, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku -ích, např. o rybnících, prostředcích, locích, doušcích, lístcích, nádeších.
Souhláska se před koncovkou mění (g > z, k > c, h > z, ch > š), a tak se často v mluveném projevu objevuje koncovka -ách, která konkuruje koncovce -ích, protože nevyžaduje alternaci (obměnu) předcházející souhlásky.
Koncovka -ách se dnes považuje (vedle koncovky -ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních, běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách, chlebíčcích i chlebíčkách, kouscích i kouskách, obláčcích i obláčkách, domcích i domkách, rybníčcích i rybníčkách, lesících i lesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. hrncích i hrnkách, dřevácích i dřevákách, teplácích i teplákách, modrácích i modrákách.
U některých slov se koncovka -ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale přesnou hranici pro jednotlivá slova mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově zabarvenými stanovit často ani nelze, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu; výklad se dokonce liší v českých mluvnicích a slovnících.
V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka -ích stále převažuje (s výjimkou zdrobnělin a expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je častá koncovka -ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na -ách postupně stírá.
Koncovka -ách je typická pro ustálené spojení „jde to jako na drátkách“. A dublety, tedy dvě pravopisné podoby téhož slova, se vyskytují u pomnožných jmen místních, např. v Jeseníkách i v Jesenících, v Javorníkách i v Javornících, v Dušníkách i v Dušnících.
Ale abychom se v tom bludišti pravidel nezamotali – v našem případě je spisovná pouze koncovka -ích (doušcích), kterou uvádějí všechny jazykové příručky.
Tvar douškách je totiž součástí skloňování podstatného jména rodu ženského – douška, což je poněkud zastarale to, co je připsáno dodatečně (zpravidla v dopise); dodatek, doložka, postskriptum. Nebo tento výraz knižně vyjadřuje zdrobnělinu ke slovu duše (mateří douška – matčina duše).
Doušek, na který se ptáte, je zcela jistě rodu mužského a označuje buď polknutí (pít malými doušky), nebo množství tekutiny, které lze najednou spolknout, malé množství tekutiny vůbec; lok, hlt (zbyly asi dva doušky vína).
Pijte tedy prosím po doušcích.
Druhý příběh o Harry Potterovi začal o letních prázdninách, které Harry trávil u Dursleyových. Cítil se opuštěný, protože se mu přátelé neozývali. Dursleyovi čekala návštěva Vernonových nadřízených. Vše se na to pečlivě chystalo, Harryho úkolem bylo zůstat absolutně potichu v pokoji, aby o něm hosté vůbec nevěděli. Harry s takovým plánem neměl problém, až na to že měl hlad, a dole byla spousta jídla, dokonce i dort. Když dorazil do pokoje, čekal tam na něj podivně vyhlížející skřítek, který se představil jako Dobby. Dobby se snažil Harryho přesvědčit, aby se už nevracel do Bradavic, ale Harry na to nechtěl za žádnou cenu přistoupit. Dokonce zjistil, že mu Dobby ukradl poštu od kamarádů, aby měl pocit, že na něj nikdo nemyslí. Když Dobby viděl, že Harryho nepřesvědčí, zvolil jinou strategii. Začal u Dursleyových kouzlit, dokonce shodil na návštěvu dort, což ale odnesl Harry. Kromě toho, že se setkal s hněvem strýce Vernona, se musel vyrovnat s tím, že mu přišlo varování o možném vyloučení ze školy, pokud bude nadále magii provozovat. Dursleovi se tak dozvěděli, že Harry nesmí doma kouzlit. Vernon ho proto zamknul v jeho pokoji s tím, že se už nikdy nevrátí do Bradavic. Byl tam zavřený několik dní, než mu na pomoc přišli sourozenci Weasleyovi. Přiletěl létajícím autem a Harryho dostali z domu. Dovezli ho k sobě domů do Doupěte, kde na ně ale čekala rozčilená paní Weasleyová. Nic ale nevyčítala Harrymu, naopak mu dala najíst a nechala ho odpočinout. Harrymu se tak setkal s malou Ginny, která z něj byla nervózní, protože byla do něj zamilovaná. Harry zbytek prázdnin strávil v Doupěti.
S Weasleovými navštívil i Příčnou ulici, aby si mohli studenti nakoupit potřebné věci do školy. Weasleyovi neměli ale moc peněz, takže spoustu věcí kupovali z druhé ruky. Do Příčné ulice se dostali pomocí kouzelného prášku a cestování krbem. Harry ale špatně vyslovil místo, kam chce přenést, a tak skončil o ulici dál v Obrtlé ulici, v obchodě Borgin & Burkes, kde byl zrovna i pan Malfoy s Dracem, aby prodal některé zakázané předměty, kdyby ho navštívili zaměstnanci ministerstva kouzel. Z Obrtlé ulice se dostal pomocí Hagrida, který ho přivedl k Weasleyovým. Společně s Weasleovými se vydal do banky ke Gringottovým, kde viděl, že Weasleyovi opravdu nemají moc peněz. Pak se vydali do knihkupectví nakoupit knihy, zrovna tam měl autogramiádu Zlatoslav Lockhart, který okouzlil jak paní Weasleyovou, tak i Hermionu. Lockhart Harryho hned poznal a vyfotil se s ním, také mu daroval své knihy (Harry je daroval Ginny) a
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho č
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou v
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka. V příběhu
Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.
Jak Jaromil k štěstí přišel
Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.
Divotvorný meč
Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo
Jmenuji se Luisa Knottková. Maminka mi vybrala jméno podle své oblíbené dětské pohádkové postavy z knihy Luisa a Lotka od německého spisovatele Ericha Kästnera. Je mi dvanáct let a chodím do sedmé třídy. S rodiči bydlíme v Liberci v malém bytě. Jsem malé a nepříliš hubené postavy. Barvu očí jsem zdědila po tatínkovi, takže jsou modré. Naopak hnědou barvu vlasů mám po matce. Vždycky jsem se snažila vlasy hezky učesat, ale i přes mou snahu působily neupraveně, a tak jsem si je nechala loni ostříhat na kluka. Teď se mi lépe udržují. Podle doktorů bych měla nosit brýle, ale protože se mi vůbec nelíbí, tak je raději často zapomínám doma. Maminka se kvůli tomu často zlobí.
Myslím si, že jsem stejná jako všechny moje spolužačky. Někdy bývám náladová a protivná, hlavně když se mi něco nedaří. To se pak chovám nesnesitelně a jsem zlá i na ty, kteří si to nezaslouží. Táta mi vždycky říká, že bych se měla snažit být více společenská, ale mně můj společenský život vyhovuje takový, jaký je. Možná jsem trochu stydlivá, ale když mám někoho ráda, tak se s ním dokážu bavit. Jen se těžko seznamuji. S kamarády, které mám, ale bývám i velmi vtipná, protože se strašně ráda směju a nevadí mi udělat ze sebe šaška. Myslím si ale, že jsem velmi spolehlivá a ochotná pomoci. Když mým spolužákům chybí nějaké úkoly, nebo látka, tak jím vždy půjčím sešit. Možná jsem ale trochu líná, protože když nemám náladu, tak se snažím vyhýbat domácím povinnostem. To vždycky naštve rodiče a já pak na ně bývám ještě protivná. Mamka vždy říká, že se mnou „mlátí puberta“. Mamka vždy říkala, že když jsem se narodila, tak měla pocit, že už nic tak dokonalého nedokáže znovu stvořit. Přesto se o to s tátou pokoušeli a já mám proto další dva mladší sourozence. Adamovi je devět let a Anetě je sedm. Protože je náš byt malý, tak musím mít pokoj dohromady s Anetou, což nepovažuji za spravedlivé, protože jsem nejstarší a měla bych mít nárok na soukromí. S Adamem vycházím celkem dobře, spoustu času tráví venku s kamarády, takže mi nijak doma nepřekáží. Horší je to s Anetou, která je podle táty mým opakem. Je ohromně společenská, a proto máme v pokoji neustále zástupy jejích kamarádek ze školy. Vadí mi, že mi často zasahují do mého soukromí. Rodiče to ale nechtějí pochopit, mají pocit, že je to tak v pořádku. Jinak jsou ale rodiče fajn. Někdy jsou trošku přísní, ale to asi musí být, když mají tři děti. Vždycky mi ale se vším pomůžou, ať už nechápu látku ve&
Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.
Týden v Tichém domě
Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.
Ukázka:
„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.
„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak voln
Obsah je takové shrnutí příběhu, které se ale vůbec nemůže vyrovnat přečtení Poláčkovy knihy. Obsah je stručně shrnutý do několika různých příběhů, které Péťa s kamarády prožil. Názvy příběhů souvisí s jejich obsahem. Ne s názvy kapitol v knize.
Výprask od Habrováků
Kluci táhnou do války proti Habrovákům. Vezmou s sebou taky holky. Čeněk se cestou posmívá Péťovi, že je ženich a že miluje Evu Svobodovou. Cestou si dívky zpívají a Habrováci je podle dívčího zpěvu najdou a chlapce zmlátí. Výprasku utečou jen dívky a Zilvar. Čenda výprask vyčítá Péťovi, a proto se chlapci cestou domů hádají a perou. Uklidní se, až když potkají pana Fajsta.
Požár
Kluci se rozhodli zahrát si na požár. Potřebovali budovy, které mohou zapálit, a tak Péťa ukradl strejdovi Vařekovi krabice od látek. Na krabice chlapci napsali názvy budov a krabice zapálili. Éda si při požáru propálil kalhoty.
Ukázka:
Čeněk Jirsák stál opodál a šklebil se, ale jenom trošku a pravil, to není žádný opravdivý požár, když se nezvoní na poplach. Když u nás hořel hraběcí špýchar, tak se zvonilo na všechny zvony a někteří vybíhali ven v podvlíkačkách, jak byli, protože to bylo v noci. Bejval to uznal, já jsem to taky uznal, všichni to uznali a Bejval pravil: "Tak zvoň na poplach!" A Čeněk Jirsák zvonil a tak si s námi hrál, ačkoli nikdo nechtěl, aby si s námi hrál. Veškerá dědina lehla popelem a Éda Kemlink si propálil kalhoty' a brečel, že takhle nemůže domů.
Koupání
Péťa se dočasně nekamarádí s Čendou Jirsákem. Kluci se rozhodnou, že se půjdou koupat. Cestou se k nim přidal malý Vašek. Vašek skočí do vody, ale neumí plavat. Nakonec ho zachrání Zilvar, který pro něj skočil a vytáhl ho. Ostatní chlapci ho rozdýchali. Cestou domů pak Zilvar vysvětluje Vaškovi, jak se plave.
Vosy
Příští týden se ve škole předávalo vysvědčení. Péťa dostal dvě dvojky a už plánuje, co udělá s penězi, které dostane od rodičů. Pan Fajst stál před školou a čekal, jestli o chlapci pozdraví. Jediný Zilvar nepozdravil a ještě se mu posmíval. Péťa se přestal bavit s Tondou, protože mu nechtěl půjčit kolo a začal se bavit s Čendou. Který začne Tondu pomlouvat. Chlapci se rozhodli, že pojedou do Itálie, aby jim Tonda záviděl. Péťu maminka poslala k ševci, ale on cestou potkal Tondu a ten se ho snažil usmířit a řekl mu, že má nový vynález. Ochočí si vosy a bude vydělávat na medu. Aby si Péťu udobřil, půjčil mu kolo, aby byl rychleji zpět od ševce. Všichni chlapci se sešli a vydali se na vosy. Rozhodli se, že je z hnízda vyčoudí, ale vosy vyletěly druhou
Hra Romeo a Julie začíná prologem, v němž vystupuje chór, který převypráví příběh dávného nepřátelství veronských rodů Kapuletů a Monteků. Z těchto rodů pocházejí oba hlavní hrdinové. Již z prologu je jasné, jak příběh dopadne.
První jednání
1. scéna
Scéna začíná na veronském náměstí, kde se spolu baví dva sluhové od Kapuletů. Jeden z nich se neustále vychloubá, že až potká Monteky, tak je spráská a jejich ženy znásilní. V tom okamžiku přicházejí sluhové od Monteků. Oba Kapuletovi sluhové vědí, že si ale musí začít Montekové, aby byli v právu. Proto naplánují, jak Monteky vyprovokují. Sluhové se chvíli dohadují a pak tasí zbraně. Boj zastaví Benvolio, ale vytáhne u toho meč. V tu chvíli přichází Tybalt a začne se bít s Benvoliem. Sbíhají se obyvatelé Verony a jsou na oba rody rozzlobeni. Přibíhají i pan Kapulet s paní Kapuletovou a pan Montek s paní Montekovou. Oba muži se také chtějí zapojit do boje. Boj zastaví až vévoda, který rozhodne, že již nesmí dojít k žádnému boji mezi těmito rody pod trestem smrti. Všichni odcházejí a zůstanou jen Montekovi s Benvoliem. Benvolio jim popravdě vypoví, jak začal boj. Paní Monteková se ho také ptá, jestli neviděl Romea. Benvolio přizná, že ho spatřil, jak se o samotě prochází. Montekovi vědí, že je Romeo nešťastný, ale nevědí proč a to je trápí. Benvolio jim slíbí, že od přicházejícího Romea zjistí, co ho trápí. Romeo mu svěří, že je zamilovaný, ale že jeho láska nemá naději, protože se zamiloval do ženy, která složila slib, že bude jeptiškou.
2. scéna
I druhá scéna se odehrává na ulici, kde i Kapulet projevuje zájem o to, aby byl mezi oběma rody mír. Zároveň ho mladý Paris žádá o ruku Julie. Kapulet má ale pocit, že je Julie ještě mladá, je jí teprve třináct let. Nebude ale jejich případné lásce bránit. Zve také Parise na maškarní ples, který pořádá. Seznam hostů dá svému sluhovi, aby pozvané obešel. Sluha ale neumí číst, a tak poprosí přicházejícího Benvolia a Romea, aby mu to přečetli. Ti tak učiní a sami se rozhodnou, že na ples půjdou. Romeo jde hlavně proto, že na plese bude i jeho láska Rosallina.
3. scéna
Paní Kapuletová přichází za Julií, aby s ní vedla vážný rozhovor o svatbě. U rozhovoru zůstává i chůva, která Julii vychovala. Chůva vzpomíná, jaká byla Julie jako dítě. Paní Kapuletová velmi chválí Parise, považuje ho za nejkrásnějšího muže z města. Julie matce nevzdoruje, slibuje, že si bude Parise na plese více všímat.
4. scéna
Další scéna začíná před domem Kapuletů, kde se Romeo, Benvolio a Merkucio chystají vejít dovnitř. Benvolio a Merkucio se těší, jak budou tančit a zlomí pá
Pro dnešní charakteristiku jsem si vybral svého spolužáka Pavla. Pavel se mnou chodí do deváté třídy. Spolužáky jsme už od třetí třídy, kdy se do našeho města přistěhoval. S Pavlem nejsme přátelé, vlastně se ani nemáme moc rádi, ale neděláme si velké problémy. Pavel je vysoké a svalnaté postavy. Hnědé vlasy má ostříhané nakrátko a jeho oči jsou také sytě hnědé. Většina dívek ho považuje za velmi hezkého.
S Pavlem se neznáme zas tak dobře, ale vždy na mě působil velmi sebevědomě. Vždycky se snaží být vůdcem, aby bylo po jeho. Ani od svých nejlepších přátel si nedá do ničeho mluvit, pokud se rozhodne, že něco chce. Pavel nejedná sebevědomě jen se spolužáky, ale i s učiteli, kterým to příliš nevadí a nejspíš ho za to i uznávají. Anebo se ho bojí, tak či tak, mu to vždy projde. Rozhodně není stydlivý, klidně a bez problémů se s každým seznamuje. O Pavlovi se nedá říct, že by byl zrovna pilný, práci se dost často vyhýbá a nejraději ji přehrává na někoho jiného. Na spoustu lidí působí zpočátku velmi přátelsky, ale jeho postoj se rychle změní, pokud se mu nový známý nelíbí. Také bývá velmi náladový, nesnáší, když se mu něco nedaří, to si pak vybíjí vztek na svém okolí, hlavně na lidech, které nemá rád. Pavel je ale také cílevědomý, když si stanoví, čeho chce dosáhnout, tak jde za každou cenu za tím, a to se mi na něm docela líbí. Díky tomu pro naši třídu zajistil velkou řadu výletů. Rád se chlubí svými úspěchy. Nerad ale dělá ústupky a je urážlivý. Pavla také jeho přátelé považují za velmi zábavného, na každé akci bývá středem pozornosti, a to i na třídních exkurzích nebo návštěvách divadel a muzeí. Nemá ale rád, když někdo vtipkuje na jeho účet, to se pak urazí, případně vtipálka provokuje tak dlouho, až dojde ke konfliktu, který odnese právě ten vtipálek. Kritiku nese opravdu těžce. Pokud má ale někoho rád, umí se ho zastat a neváhá se za toho člověka klidně i poprat. Myslím, že ve třídě jsou jen dvě skupiny lidí. Spolužáci, kteří Pavla zbožňují, a ti, kteří se ho bojí a nemají ho rádi.
O Pavlových rodičích toho moc nevím, protože s ním nežijí. Rozvedli se a on už několik let spolu s mladším bratrem žije u prarodičů (rodiče jeho matky). Jeho bratr Filip chodí do šesté třídy a s Pavlem skvěle vychází. Pavel se o něj opravdu stará a nikomu nedovolí, aby Filipovi ubližoval. Také spolu každé ráno chodí do školy a Pavel mu někdy nosí i svači
Malý princ = Malý princ je v tomto příběhu chlapcem, který pochází z planety daleko od Země. Jeho planeta je velmi malá a ohrožována baobaby. Malý princ se o svoji planetu vzorně stará, a když mu na ní vyroste růže, utvoří si k ní vztah. Stejně se ale rozhodne planetu opustit a poznat další části vesmíru. Prochází různými planetami, na nichž potkává osoby, které obvykle reprezentují jednu lidskou vlastnost. V podstatě odchází ze všech planet zklamaný. I Země ho svým způsobem zklame, přestože tu potká různé tvory a lidi. Malý princ je ještě dítě, a proto jeho vnímání světa je velmi černobílé. Je to uzavřená osoba ponořená do vlastních myšlenek. Má ale dobré srdce.
Ukázka:
„Ale kdepak! Já na nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“
Podíval se na mne užasle.
„Na vážné věci!“
Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.
„Mluvíš jako ti dospělí!“
To mě trochu zahanbil. A ještě nemilosrdně dodal: „Všechno spleteš dohromady ... Všechno pomícháš!“
Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy: „Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk! – a nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“
„Cože to je?“
„Pýchavka!“
Malý princ byl teď hněvem celý bledý.
Letec = Části příběhu, ve kterých se objeví postava letce, jsou psány v ich-formě. Autor do této postavy promítá i sám sebe. Hned začátek knihy je psán z jeho pohledu a vypráví o jeho zálibě v malování, která kvůli nepochopení dospělých byla potlačená. Letec před šesti lety ztroskotal v poušti v Africe a musel si sám opravit letadlo. Tam se také setkal s malým princem. Letec je dospělý člověk, který si svou dospělost uvědomuje právě při kontaktu s malým princem a zahanbuje ho to. Uvědomuje si, jak moc se jeho vnímání světa změnilo od dětství. Přesto si ale v sobě část „malého chlapce“ uchoval na rozdíl od jiných dospělých lidí. Ztráta prince ho trápila, zároveň ale cítil radost, že princ je zase doma. Věděl, že dospělým přátelům o něm nemůže vyprávět, nikdy by ho nepochopili.
Ukázka:
Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.
Růže = Jedná se o rostlinu, která vyrostla na planetě ma
K charakteristice jsem si vybrala mého nejmilejšího člena rodiny, se kterým mám toho nejvíce společného. Moje maminka se jmenuje Karolína Chudá a je jí 40 let. Maminka žije s naší rodinou v rodinném domku v malé vesničce blízko Českých Budějovic. Maminka je malé a štíhlé postavy, má dlouhé černé vlasy, které nosí často svázané do copu. Má zelené oči, rovný nos a hezký úsměv. Maminka nosí hezké fialové brýle a také se moc hezky obléká.
Moje maminka je moc hezká, milá, přátelská a sympatická. Má spoustu kamarádů, protože každému ráda pomůže a poradí. U nás na vesnici k ní chodí spousta dalších maminek na návštěvu, protože vědí, že si maminka na ně vždycky udělá čas. Moje maminka se vždy chová tak, aby nikomu neubližovala. Nikdy nikoho neuráží a nepomlouvá, jak to dělají jiní lidé. Maminka to nemá ráda a nerada takové nesmysly poslouchá. Také je upřímná a říká, co si myslí. Maminka je také velmi chytrá, vystudovala vysokou školu a pracuje jako účetní ve velké firmě. Proto je také dochvilná, nerada chodí do práce pozdě, nechce, aby na ní někdo musel čekat. Také často říká, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Je spolehlivá, když mi něco slíbí, vždycky to splní. Vím, že se na ni můžu vždy spolehnout. Maminka si na mě vždy udělá čas, i když má spoustu práce. Nejradši na ní mám, že udrží všechna tajemství, která jí svěřím a vždy když se trápím, tak najde způsob jak mě potěšit a rozveselit. Trošku mi na ní vadí, že je hodně starostlivá, hodně řeší, co mám na sobě, jestli mi není zima, nemám hlad, nebo mě někdo netrápí. Vím, že to myslí dobře, ale někdy to dost přehání. Maminka umí být také velmi umíněná, pokud si něco zamane, tak s ní nikdo jen tak nepohne, to trápí hlavně tatínka, který se s ní nerad hádá, protože ví, že nikdy nevyhraje. Pokud chce maminka něčeho dosáhnout, je ochotná tomu obětovat veškerý volný čas a sílu. Někdy sice bývá smutná, ale vždy si dokáže najít něco, co ji znovu motivuje a nabije pozitivní energií.
Maminka je srdcem a duší naší rodiny. Pokud by nás neřídila, pravděpodobně bychom spoustu věcí nezvládali v takové pohodě jako doteď. Maminka vychází s tatínkem, i přes občasné neshody, výborně. Často jí slyším říkat, že jsou na líbánkách. Vždycky ji mrzelo, že nemá více dětí, ale pro mě a mého staršího bratra by udělala cokoliv, klidně by za nás i dýchala, kdyby to bylo potřeba. Můj bratr s ní nevychází tak dobře jako já, protože má pocit, že ho maminka často sekýruje. Zároveň
1.květen: Svátek práce (dříve svatý Josef, svatý Filip a Jakub)
PRANOSTIKY:
Dívka, která zůstala na večer prvomájový nepolíbená, do roka uschla.
Filipa a Jakuba déšť - to zlá zvěst.
Filipa a Jakuba mráz - to obilí plný klas.
Jestli se Filip a Jakub zasměje, jistě se hnedle také čočka zaseje.
Kolik Filipa Jakuba krapek, tolik sena kopek.
Na Filipa a Jakuba chrousti hučí, o Martině studený vítr fičí.
Na Filipa a Jakuba koníček trávy naškubá.
Na Filipa a Jakuba se má vysévat čočka.
Na Jakuba a Filipa zelená se každá lípa.
Na prvního máje déšť, málo sena, žita jest.
Před Filipem deštík noční úrodu nám věští roční.
Prší-li na prvního května, bývá málo žita a sena.
Prší-li na prvního máje, bude později sucho a neurodí se seno.
Prší-li na prvního máje, bude později sucho a neurodí se víno.
Prší-li na svatého Filipa a Jakuba v noci, bude úrodný rok.
První květen deštivý – polím a loukám škodlivý.
VYSVĚTLENÍ:
Hned první pranostika souvisí s tím, že tento den je považován nejen za svátek práce, ale i lásky. Každá dívka by tedy měla dostat polibek (v Čechách se zachovává tradice, že má polibek proběhnout pod rozkvetlou třešní), aby byla během roku zdravá a neuschnula. Druhá a třetí pranostika se týkají počasí v tento den. Pokud by pršelo, bylo by to špatné pro zemědělce, pokud bude ale mrznout, tak to obilí neuškodí, spíše naopak. Jiné pranostiky se týkají vysévání čočky, či rostoucí trávy. Poslední pranostiky se týkají deště v tento den. Pokud by pršelo, bude v dalších měsících sucho a příliš se neurodí.
2. květen: svátek má Zikmund
3. květen: svátek má Alexej (dříve svatý Filip, svatý Florián a Jakub Menší, Kříž)
PRANOSTIKY:
Jestli se Filip a Jakub zasměje, jistě se hnedle čočka zaseje.
Na Filipa Jakuba chrousti hučí, o Martině studený vítr fučí.
Svatý kříž, ovčí střiž.
VYSVĚTLENÍ:
První dvě pranostiky jsou stejně jako na 1. Května, protože svatý Filip a Jakub měli svátek i v tento den. První pranostika doporučuje setí čočky v tento den, druhá zase předvídá počasí podle toho, jaké je počasí v tomto období. Poslední pranostika je rada pro chovatele ovcí, že je vhodné v tuto dobu stříhat ovce, zima již nepřijde, takže není potřeba, aby měly vlnu.
4. květen: svátek má Květoslav (dříve svatý Florián)
PRANOSTIKY:
Déšť svatého Floriána je ohňová rána.
Je-li o dni svatého Floriána veliký vítr, jest toho roku mnoho ohňů.
Svatý Florián si ještě může nasadit sněhový klobouk.
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
2. červenec: svátek má Patricie (dříve Navštívení panny Marie)
PRANOSTIKY:
Déšť na Navštívení Panny Marie potrvá do Zuzany.
Když na Navštívení Matky Boží prší, čtyřicet dní se voda vrší.
Navštívení Panny Marie čisté přináší ovoce jisté.
Prší-li na den Navštívení Panny Marie, tak dešťů máme bez konce.
Prší-li na den Panny Marie navštívení, čtyřicet dní jasno není.
Prší-li na den Panny Marie navštívení, po čtyřicet dní bez deště není.
VYSVĚTLENÍ:
Všechny pranostiky k tomuto dni se týkají deště. Pranostiky předvídají, že pokud v tento den prší, tak bude pršet i několik následujících období.
3. červenec: svátek má Radomír
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
4. červenec: svátek má Prokop
PRANOSTIKY:
Déšť na Prokopa - zmokne každá kopa.
Fouká-li vítr na svatého Prokopa dopoledne, nastane drahota do půl roka, fouká-li odpoledne, nastane od půle roku, fouká-li však po celý den, bude drahota po celý rok.
Když prší na svatého Prokopa, promokne každá kopa.
Na Prokopa promokne kdekterá kopa.
Prokop – zelí okop!
Svatého Prokopa den, nešťastný den.
Svatý Prokop – štěpy okop!
Svatý Prokop hřiba nakop.
Svatý Prokop seje houby.
Svatý Prokop, žitu kořen podkop.
VYSVĚTLENÍ:
Některé pranostiky k tomuto dni se také týkají deště. Druhá pranostika zase říká, že na základě doby, kdy v tento den fouká vítr,se dá odvodit, kdy bude draho. Jiné pranostiky se týkají růstu hub (díky dešti), stromů, obilí i zelí.
5. červenec: Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
6. červenec: Upálení mistra Jana Husa
PRANOSTIKA:
Po svatém Janu Husi šelma sedlák, který srpy nebrousí.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika pravděpodobně znamená, že je lepší, když se v tento den nikdo nechystá sekat trávu a kosit obilí.
7. červenec: svátek má Bohuslava
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
8. červenec: svátek má Nora (dříve Kilián)
PRANOSTIKA:
Kolik žita narostlo do svatého Kiliána, tolik už ostane.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika se týká úrody obilí. Vyznívá z ní, že se zemědělci již nemusí bát, že by měli menší úrodu, než dosud narostla. To co už mají, to jim zůstane.
9. červenec: svátek má Drahoslava
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
10. červenec: svátek má Libuše a Amálie (dříve Sedmi bratří, Oliva)
Alena Nová Severní ulice 78 České Budějovice 370 06
Antonín Černý Starosta města Městský úřad U Viaduktu11 České Budějovice 370 06
České Budějovice, 1. září 2016
Nesouhlas s postupem zastupitelstva města při prodeji městských pozemků
Vážení zastupitelé města,
před osmi lety, kdy většina z Vás byla do úřadu zvolena poprvé, jste ve svých předvolebních slibech lákali voliče na to, že jste jim slibovali, že budete dělat vše proto, aby se našemu městu dařilo lépe a aby vzkvétalo, aby občané zde vedli spokojený život, a že uděláte vše proto, aby nevyužívaný městský majetek byl prodán případným zájemcům. Díky těmto slibům jste ve volbách od obyvatel města České Budějovice obdrželi potřebné hlasy a dostali jste se do zastupitelstva. Vaši voliči Vám pomohli dostat se do čela města a na oplátku čekali, že Vy po svém zvolení začnete plnit vše, co jste slibovali.
Neupírám Vám změny, které jste po svém prvním zvolení nastolili. Někdy to byly změny k lepšímu, někdy se to úplně nepovedlo, to ale k úřadování zřejmě patří. Voliči ale po Vašem zvolení čekali, kdy při jednáních začnete řešit problematiku, kterou si snad každá politická strana v našem městě dala jako hlavní předvolební slib, a to prodej nevyužívaného, případně nadbytečného městského majetku. Všichni voliči očekávali, že tuto otázku začnete řešit brzy po Vašem zvolení, protože předcházejícímu zastupitelstvu bylo velmi vyčítáno, že tento majetek neřeší, a ten chátrá. Jako Váš volička jsem Vám věřila, že Vy stejnou chybu neuděláte. I přesto jsem byla zpočátku Vašeho působení velmi zklamaná, protože jste městský majetek vůbec neřešili. Až ve druhé polovině Vašeho prvního volebního období se konečně na programu zasedání Zastupitelstva města České Budějovice objevil bod týkající tohoto městského majetku. Zklamáním pro mě bylo, že jste se nedohodli na odprodeji hmotného, ani nehmotného majetku. Věřila jsem ale, že to byl jen první pokus, že problémy, které se kolem tohoto prodeji objevily, vyřešíte, a bude se dál o tom jednat.
Na několik měsíců vše ale utichlo, přestože řada občanů našeho města se na tuto problematiku snažila vehementně upozornit. Až v posledním roce Vašeho prvního volebního období jste konečně dospěli ke shodě o prodeji hmotného městského majetku. Po zveřejnění vyhlášky o tomto prodeji Vás kontaktovala řada zájemců, kteří byli ochotni od města odkoupit různé stroje. Velká část těchto zájemců ale nakonec vycouvala, protože prodej tohoto majetku provázel obrovský byrokratický boj, při němž bylo zřejmé, že části městského úřadu spolu nejen nespolupracují, ale dokonce si vzájemně odporují. Téměř po roce se Vám nakonec podařilo hmotný nevyužívaný majetek prodat, a Vy jste