Předložky patří mezi slovní druhy, které vypadají na první pohled jednoduše, ale v praxi dokážou potrápit děti i dospělé. Stačí chvíle nepozornosti a rázem si nejsme jistí, zda jde o předložku, příslovce, nebo dokonce o předponu, a chyba je na světě.
Tato doplňující část článku je zaměřena na hlubší pochopení předložek, jejich rozlišení od jiných slovních druhů a praktické tipy, jak se v nich neztratit při psaní i procvičování českého jazyka.
Druhy předložek
Předložky se dělí podle původu na vlastní (= primární) a nevlastní (= sekundární).
Předložky vlastní jsou slova, která jsou jen předložkami, nejsou tedy nikdy nositeli významu. Primární předložky mohou být neslabičné a slabičné. Neslabičné jsou ty předložky, které jsou tvořeny jen jedním písmenem (souhláskou). V češtině se obvykle k takovýmto neslabičným předložkám vytváří druhá slabičná varianta, která je vokalizovaná (přidaly se samohlásky –e; -u). Například z neslabičnépředložky „s“ se vytvoří slabičná předložka „se“. Vokalizace neslabičných předložek ale není vždy nutná, například „s otcem“, v jiných případech ale ulehčuje výslovnost a srozumitelnost (například „se psem“ je výraznější než „s psem“).
Již žáci na prvním stupni se učí, že některé předložky se nepíší na konec řádku – patří sem všechny neslabičnépředložky (k, s, v, z), ale i jednopísmenné slabičnépředložky (o, u). V textových dokumentech na počítači se tyto předložky obvykle spojí se slovem nezlomitelnou mezerou (v textových dokumentech zvaná také jako pevná mezera), a tím si pisatel zajistí, že tato předložka bude vždy stát na stejném řádku jako podstatné jméno (nebo zájmeno, číslovka), k němuž patří.
Naopak předložky nevlastní mohou být i jiným slovním druhem a souvisí vždy na konkrétním použití daného slova. Například: kolem, díky, blízko.
Nevlastní předložky mohly vzniknout z příslovcí (skrz), z příslovcí, které byly dříve podstatnými jmény (navrch), z podstatných jmen (zásluhou), ze sloves (počínaje), od zájmen (co do), případně jako spřežka dvou předložek (zpod).
Ve svém příspěvku PŘEDLOŽKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaryn z Nemanic.
A co psani delsich predlozek ? Jako na, do, ve, se, ... ? taky na stejnem radku nabo uz mohu rozdelit ?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milada.
U delších předložek záleží na situaci. Když jde o formát s krátkými řádky, tak se předložky nespojují s následujícím slovem. Když je řádek dlouhý, tak se spojí.
Slabičné předpony obsahují samohlásku, a proto tvoří slabiku. Při psaní je potřebné jejich tvary odlišovat hlavně od předložek (např. vy vs. v, na vs. n).
Nejčastější slabičné předpony
po- (pokreslit, pomoci)
do- (dopsat, dodělat)
na- (napsat, namalovat)
o- (obarvit, opravit)
u- (učesat, uklidit)
vy- (vybrat, vypít)
za- (zabalit, zamknout)
Pozor na záměnu s předložkami:
šly jsme do školy × dostaly jsme dárek
Předložky jsou sedmým slovním druhem a řadí se k neohebným druhům. To znamená, že se předložky nedají nijak skloňovat a ani časovat, jejich tvar se tedy nemění v závislosti na pádu a ani času. Tento slovní druh se pojí s podstatnými jmény, zájmeny a číslovkami. Předložky nejsou plnovýznamovými slovy, ale ve větě mají svůj význam, vyjadřují vztahy mezi větnými členy, přestože samy větnými členy nejsou (jen ve spojení s jiným slovem). Latinský název pro tento slovní druh jsou prepozice.
Důležitou roli hraje také rozlišení na slabičné a neslabičné předpony. Vyslovujeme-li předponu jako samostatnou slabiku (se-, ze-), bývá to vodítko ke správnému pravopisu. Ne vždy je však výslovnost rozhodující, a proto je nutné znát i význam.
V naší poradně s názvem KDO S KOHO NEBO KDO Z KOHO? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Čepek.
Můžu poprosit o posouzení příkladů:
1) Pořad v TV: Kdo s koho? (nemá být "z", když už to je sama pádová otázka?
2) Soudní výraz: (.. jednání se přerušuje). Příšerný výraz !
Děkuji a zdravím.
Josef Čepek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Kdo s koho je fráze ze staročeštiny. Fráze kdo s koho vyjadřuje klání - kdo koho/co porazí. Jedná se o starou, dnes již zřídkakdy užívanou vazbu předložky s se 4. pádem. Tato vazba se vyskytuje pouze u spojení kdo s koho a být s to.
Vazbu s předložkou z (kdo z koho) můžeme také použít, ale pouze v situaci, když popisujeme například situace kdo z koho vymlátil duši nebo kdo z koho zešílel.
Předpony slabičné a neslabičné – přehled a vysvětlení
Předpony (prefixy) jsou části slova připojované před kořen. V češtině dělíme předpony na slabičné a neslabičné. Rozdíl mezi nimi souvisí především s tím, zda obsahují samohlásku a tvoří slabiku.
Neslabičnépředložky jsou jednopísmenné (k, s, v, z) a v textu se často vážou pevnou mezerou k následujícímu slovu. Jejich použití má význam i pro správnou typografii.
Víceslabičnépředložky vznikly z jiných slovních druhů a jejich rozpoznání vyžaduje porozumění kontextu celé věty.
Předpona s- se píše tam, kde sloveso s touto předponou a slova od něj odvozená mají význam směřování dohromady (na jedno místo, k sobě, spolu), tu se také vyslovuje tato předpona v slabičné podobě
se (například sejít se, seskupit, sešít, sepnout) a před v a nepárovými souhláskami s- (například sloučit, svinout, svézt, sbíhat se, scházet se, shromáždit se, spřátelit se, sbírat, scvrknout se)
Příklady: sejít se, scházet se, sehnat, shon, sebrat, sbírat, sevřít, svírat, sepnout, spínat, sdružit se, shromáždit se, srotit se, stisknout, sbalit, sklížit, slepit, spřáhnout, scelit, smísit, shrnout, skloubit, smrsknout, scvrknout se, stulit, sblížit se, spřátelit
Předpona s- se píše tam, kde sloveso s předponou a slova od něj odvozená mají význam směřování shora dolů nebo z povrchu pryč, tu se také vyslovuje předpona v slabičné podobě se (například sejít, seskočit) a před v a nepárovými souhláskami s- (například sjet, snést, smýt, svléct, spadnout, slétnout, stékat, srazit, smýt, smazat, sloupnout)
Pro zapamatování je užitečné spojovat předpony s významem pohybu, změny nebo směru. Slabičné předpony často vyjadřují dokončení nebo začátek děje, zatímco neslabičné předpony zdůrazňují změnu stavu.
Pomoci mohou i kontrastní dvojice slov, kde je rozdíl v předponě jasně patrný a snadno zapamatovatelný.
Předpony nemění jen tvar slova, ale velmi často i jeho význam. Právě proto je důležité rozlišovat slabičné a neslabičné předpony nejen formálně, ale i významově. Například rozdíl mezi slovy psát, napsat, opsat a vypsat spočívá výhradně v použité předponě.
Správné pochopení významu pomáhá vyhnout se chybám, zejména u dvojic s- a z-, kde se rozhoduje podle smyslu slovesa, nikoli pouze podle výslovnosti.
Předložky „s“, „se“ se pojí se sedmým pádem, u knižních zastaralých spojení se může objevit i u 4. pádu a může se objevit i ve spojení s 2. pádem, pokud se jedná o spojení, které vyjadřuje pohyb z povrchu pryč.
Naopak předložky „z“ , „ze“ se pojí jen s pádem druhým.