Popis osoby patří mezi první slohové útvary, se kterými se žáci setkávají už na druhém stupni základní školy, a přesto dokáže mnohé potrápit. Napsat dobrý popis spolužáka totiž neznamená jen vyjmenovat barvu vlasů a očí, ale umět vystihnout člověka jako celek – jeho vzhled, chování i povahu.
Právě proto je důležité mít jasnou osnovu, držet se logického postupu a nebát se přidat vlastní pohled. Díky tomu vznikne sloh, který nepůsobí jako suchý seznam vlastností, ale jako živý a čtivý text, který má hlavu i patu.
Popis postavy jako školní sloh
Ve škole se popis postavy sloh nejčastěji objevuje v 6. třídě. Hodnotí se především dodržení osnovy, jazyková správnost a schopnost vystihnout osobnost člověka.
Pečlivě strukturovaný text a čitelné odstavce výrazně zvyšují šanci na dobré hodnocení.
Slovo košatá je ženský rod přídavného jména košatý. Znamená, že má mnoho větví nebo je hojně rozvětvený, a to buď doslova u stromů, nebo i přeneseně u něčeho, co je rozvětvené v jiném smyslu, například v myšlenkách, popisu atd.
Příklad ve větě
Košatá koruna stromu: Strom, který má mnoho větví.
Košatá myšlenka: Myšlenka, která se rozvíjí do mnoha směrů.
Košatá vyprávění: Vyprávění, která obsahují mnoho detailů a odboček.
Vypravování je útvarem slohového postupu vyprávěcího. Děj je jedinečný, neopakovatelný, uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti. Vypravováním tak vlastně někomu chcete písemně sdělit něco, co se stalo. Cílem vypravování je především zachytit a objasnit událost v jejím průběhu. Hlavní vlastností, kterou se vypravování liší od obyčejného popisu děje, je bezesporu napětí. Základními kameny vypravování by proto měly být uvedení do děje, zápletka, stupňování napětí přecházející ve vyvrcholení a rozuzlení. Vypravování se používá v literatuře jako základ pro román, povídku a také epickou poezii.
Osnova
1. Uvedení (seznámení s dějem, jeho otevření)
2. Zápletka (napětí)
3. Vyvrcholení
4. Rozuzlení (uzavření děje, poučení, dojmy)
Vypravování může být rozčleněno také do pěti fází
1. Expozice – úvodní situace, seznámení s postavami a prostředím
2. Kolize – zápletka – určitý problém nebo konflikt, který se stupňuje
3. Krize – vyvrcholení konfliktu
4. Peripetie – zvraty, komplikace, obraty ve vyprávění vedoucí k poslední fázi vyprávění
5. Rozuzlení a řešení situace
Osnova může být heslovitá, větná nebo citátová. V jedné osnově nestřídáme různé způsoby!
Dopis je jedním ze základních slohových útvarů, s nímž se člověk setkává již v dětství, a proto ho řada lidí nepovažuje za příliš složitý útvar, ale je třeba si uvědomit, že existují různé druhy dopisů. Tento slohový útvar se dělí na dvě hlavní skupiny, a to dopisy osobní a dopisy úřední, případně obchodní.
Ve školním prostředí se s tímto slohovým útvarem setkávají žáci už na prvním stupni základní školy. Sloh popis pracovního postupu bývá často zadáván formou výroby jednoduchého výrobku, receptu nebo popisu pokusu.
U mladších žáků se klade důraz hlavně na přehlednost, jednoduchost vyjadřování a dodržení osnovy. Postupně se přidává přesnost a odbornější slovní zásoba.
Ve škole se otevřený dopis často zadává jako sloh dopis, obvykle na druhém stupni základní školy. Žáci se tímto způsobem učí formulovat názor, pracovat s argumenty a dodržovat formální pravidla.
Typickým zadáním bývá například otevřený dopis starostovi, řediteli školy nebo prezidentovi.
Aby sloh působil živě, je dobré doplnit text drobnými detaily, přirovnáními nebo krátkými příklady chování. Právě tyto prvky dělají z obyčejného slohu zajímavý popis postavy.
Pomoci může také osobní názor nebo krátká vzpomínka, která vystihuje vztah autora ke spolužákovi.
Při psaní popisu osoby je důležité dodržet určitou posloupnost. Text by měl plynule přecházet od obecného představení k detailům a nakonec k celkovému hodnocení. Díky tomu bude popis osoby sloh přehledný a srozumitelný.
Nejprve je vhodné stručně představit, o koho se jedná, poté popsat vzhled a následně se zaměřit na povahové vlastnosti, chování a vztah autora k popisované osobě.
Božena Němcová napsala Babičku 19. Století, takže proto působí jazyk této knihy velmi zastarale. Často se zde objevují výrazy, které mohou u mladých lidí vyvolat úsměv na tváři, protože si je pojí s různými jinými významy. Vše je ale způsobeno historismy.
Příběh Babičky působí mile, není zde žádný nečekaný zvrat, žádná drastická zápletka. Jedná se o vyprávění o v podstatě idylickém životě babičky v domě její dcery.
V příběhu se objevují různě dlouhé pasáže s popisy předmětů, které mají Proškovi a další rodiny v domácnosti, nebo kněžna na zámku. Také zde nechybí líčení krajiny, které jen dokresluje idylku babiččina života.
Hlavní příběh o babičce je někdy přerušen různými příběhy, které babička (případně jiná postava) vypráví.