Vypravování patří mezi slohové útvary, se kterými se žáci setkávají už na prvním stupni základní školy a postupně se k němu vracejí v náročnější podobě. Není to náhoda – právě vypravování dává prostor fantazii, osobním zážitkům i schopnosti zaujmout čtenáře napětím a dějem.
Pokud pochopíte, co vypravování skutečně je, jak funguje jeho osnova a jaké znaky by v něm nikdy neměly chybět, psaní slohové práce se pro vás změní z nepříjemné povinnosti v tvůrčí činnost, kterou zvládnete s jistotou a bez stresu.
Vypravování jako slohová práce
Písemná forma vyprávění bývá většinou promyšlenější a uspořádanější. Vypravování patří mezi nejpopulárnější slohové práce. Je to dáno především líbivostí a přístupností tohoto žánru. Vypravování má navíc poměrně jasně danou osnovu, což také výrazně přispívá k jeho oblíbenosti.
Vypravování začíná krátkým úvodem, v němž autor komentuje celý příběh z určitého odstupu. Následuje expozice, kde je již čtenář seznámen s časem a místem příběhu. Další odstavec je věnován představení zápletky, což je klíčová část každého vypravování. Jako čtvrtý odstavec následuje vyvrcholení, jehož hlavní složkou je takzvaná gradace, tedy stupňování napětí. Předposlednímu odstavci se říká rozuzlení a dojde v něm k vyřešení dříve nastolené zápletky. Chybět nesmí ani závěr, kde se vypravěč opět vrací do přítomnosti a glosuje celé dění s větším nadhledem.
Hlavním kritériem pro hodnocení vypravování je již zmíněná přítomnost napětí a gradace. Pokud tyto dvě věci váš text postrádá, nejedná se o vypravování, ale o pouhý popis děje! V takovém případě je hodnotitel nucen klasifikovat tento nedostatek jako nedodržení žánru, což má za výsledek nedostatečné hodnocení.
Aby bylo vypravování pro čtenáře zajímavé a příjemně se četlo, je potřeba, aby autor do svého textu zahrnul následující:
V úvodu vypravování se obvykle stručně představí hlavní postavy a prostředí. Vlastní vypravování lze rozčlenit do tří částí: 1. začátek děje, 2. zápletka, 3. rozuzlení zápletky. Závěr vypravování může obsahovat hodnocení, stručné zamyšlení nebo náznak k možnému pokračování.
K živému a pro čtenáře (posluchače) přitažlivému vypravování přispívá nejen zajímavé téma (tj. o čem se vypráví), nýbrž i volba vhodných jazykových a kompozičních prostředků: bohatá slovní zásoba, dějová slovesa, synonyma, obrazná pojmenování, přísloví, užití tvarů času přítomného pro vyjádření událostí minulých, citlivé užívání prostředků spisovných i nespisovných, přímá řeč a nepřímá řeč, promyšlená větná stavba, dodržování i porušování časové posloupnosti dílčích dějových složek vypravovaného příběhu.
Osnova vypravování se nejčastěji skládá z úvodu, stati a závěru. V úvodu se čtenář seznamuje s prostředím a postavami, ve stati dochází k rozvíjení děje a v závěru k jeho uzavření. Tento postup platí i pro osnovu příběhu, pohádky nebo osobního vyprávění.
U slohového útvaru slohová práce vypravování je důležité, aby osnova zachycovala časovou posloupnost děje. Díky tomu se autor vyhne nelogickým skokům a zapomenutým událostem.
Ve svém příspěvku DĚKUJI :) se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marti.
Mockrát děkuji za toto cvičení. Moc mi pomohlo a je to super na procvičování.
Bylo by super přidat ještě více, třeba i těžších cvičení na velká a malá písmena a také hlavně chytáky :)
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Slovo košatá je ženský rod přídavného jména košatý. Znamená, že má mnoho větví nebo je hojně rozvětvený, a to buď doslova u stromů, nebo i přeneseně u něčeho, co je rozvětvené v jiném smyslu, například v myšlenkách, popisu atd.
Příklad ve větě
Košatá koruna stromu: Strom, který má mnoho větví.
Košatá myšlenka: Myšlenka, která se rozvíjí do mnoha směrů.
Košatá vyprávění: Vyprávění, která obsahují mnoho detailů a odboček.
Vypravování je útvarem slohového postupu vyprávěcího. Děj je jedinečný, neopakovatelný, uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti. Vypravováním tak vlastně někomu chcete písemně sdělit něco, co se stalo. Cílem vypravování je především zachytit a objasnit událost v jejím průběhu. Hlavní vlastností, kterou se vypravování liší od obyčejného popisu děje, je bezesporu napětí. Základními kameny vypravování by proto měly být uvedení do děje, zápletka, stupňování napětí přecházející ve vyvrcholení a rozuzlení. Vypravování se používá v literatuře jako základ pro román, povídku a také epickou poezii.
Osnova
1. Uvedení (seznámení s dějem, jeho otevření)
2. Zápletka (napětí)
3. Vyvrcholení
4. Rozuzlení (uzavření děje, poučení, dojmy)
Vypravování může být rozčleněno také do pěti fází
1. Expozice – úvodní situace, seznámení s postavami a prostředím
2. Kolize – zápletka – určitý problém nebo konflikt, který se stupňuje
3. Krize – vyvrcholení konfliktu
4. Peripetie – zvraty, komplikace, obraty ve vyprávění vedoucí k poslední fázi vyprávění
5. Rozuzlení a řešení situace
Osnova může být heslovitá, větná nebo citátová. V jedné osnově nestřídáme různé způsoby!
Wikipedie uvádí, že seminární práce (hovorově též seminárka) je typ školní práce, kterou zhotovují studenti na školách (vysoké, vyšší odborné, střední či jiné), a to buď samostatně (samostatná práce), nebo v určitých skupinách (skupinová práce), například ve dvojicích. Většinou se tato práce nepojí s její následnou obhajobou, v některých případech nicméně toto může být požadováno. Rovněž se s takovouto prací zpravidla nepojí ani oponentura.
Dle Wikipedie rozsah a požadavky na takovouto práci nebývají většinou určeny normami a podmínky zpracování tak většinou závisí pouze na požadavcích konkrétního učitele, který práci studentům zadal. Práce může mít například charakter rešerše, referátu a podobně. Zpravidla se jedná o práci písemnou, nicméně vyloučena není ani jiná forma (například videozáznam, softwarové dílo, umělecký výstup a podobně). Důvodem zhotovování obecně může být určité „procvičení,“ to znamená, že se jedná primárně o práci studijní, nikoli striktně vědeckou, která by měla přinášet nějaké nové poznatky. Nejde o závěrečnou či kvalifikační práci, jakou je například práce bakalářská (vyšší odborná škola bývá spjata s absolventskou prací), a na rozdíl od těchto se rovněž s touto prací zpravidla nepojí ani oponentura či následná obhajoba, jak již bylo uvedeno výše. Seminární práce bývá typická například pro jednotlivé předměty či kurzy na škole. Jako seminární práce se neoznačuje slohová práce spjatá s maturitní zkouškou (střední škola).
Seminární práce může být založena na rešerši odborné literatury, určitých pramenů a materie, přičemž smyslem může být procvičit, respektive prokázat schopnost studentů zorientovat se v určitém problému, případně procvičit si práci s odborným textem.
V případě vysokých škol bývá studium členěno zejména na semestry, ročníky nebo bloky, přičemž každý semestr, ročník nebo blok sestává z období výuky a zkoušek. Pakliže se zadaná práce pojí s určitým tímto časovým úsekem, hovoří se o semestrální práci („semestrálka“), případně o ročníkové práci, přičemž takováto práce může, ale nemusí být i rozsáhlejší než práce seminární.
Studenti, kteří zpracovávají takovouto práci, se někdy dopouštějí plagiátorství, přitom použití části, případně i celého cizího díla je možné i legálně, avšak musí být dodržena závazná pravidla včetně správných bibliografických citací.
Problémem bývá též takzvaný ghostwriting, tedy situace, kdy práci fakticky zhotovuje celou (nebo její část) někdo jiný než student (zpravidla za úplatu, například firma, kamarád, jiná osoba, která si takto přivydělává, a podobně); takovéto zhotovování práce pak postrádá onen původní studijní či vzdělávací smysl.
Mezi nejčastější chyby patří příliš obecné body, které autora při psaní nevedou, nebo naopak příliš detailní osnova, která svazuje a brání přirozenému projevu. Dalším problémem bývá nedodržení struktury úvod – stať – závěr.
Správně vytvořená slohová osnova má být pomocníkem, nikoli překážkou. Je proto důležité ji přizpůsobit typu textu i věku autora.
S postupy zapsanými přirozeným jazykem se v životě setkáváme nejčastěji, a to nejen jako jejich vykonavatel, ale také jako jejich tvůrce.
Postup návodový může být doplňován i o prvky popisné a informační a může rovněž přecházet ve výklad s rostoucí odborností. Vlastností textu má být srozumitelnost, explicitnost, kompletnost a souvislost (časová a logická návaznost). Jedná se o text kohezní (soudržný), sukcesivní a spíše explikativní, i když jde v podstatě o enumeraci (výčet) dílčích činností. Instrukce musejí být spojeny „záměrem autora, cílem textu, jedním tématem a progresivní časovou perspektivou“.
Útvar návodového postupu je návod a jeho různé druhy. Návod se však převážně považuje za slohový útvar (jako dynamizovaný popis pracovního postupu) slohového postupu popisného.
Popis pracovního postupu se vyznačuje přesným a výstižným vyjadřováním a přehledností. K přesnému vyjadřování přispívají především zejména odborné názvy (termíny). Jednotlivé činnosti (fáze postupu) jsou zachyceny v přesné časové posloupnosti.
Jak vypadá kvalitní popis pracovního postupu přirozeným jazykem, co by mělo být součástí dobrého návodu a co je nutno dodržet?
Na co si dát pozor:
Jazyková správnost. Pokud je něco česky, je šance, že to má jasně daný význam (na kterém se všichni shodnou). Pokud něco není česky, nemá to význam žádný, i kdyby se všichni shodli na tom, co tím asi autor myslel a jaký je nejpravděpodobnější význam daného slova.
Instrukce musí být poznat jako instrukce.
Instrukce musí být popsány dost podrobně, aby bylo jasné, co a jak dělat.
Všechna neznámá slova, termíny a podobně musí být jasně a jednoznačně vysvětlena.
Jasná návaznost instrukcí („co dělat dál“); zejména u rozhodování je nutno pokrýt všechny alternativy.
Při opakovaném provádění instrukcí musí být jasné, které instrukce se opakují a za jakých podmínek.
Pokud postup nekončí na konci popisu, je třeba konec výslovně sdělit.
Pokrytí všech očekávaných eventualit (co je či není očekáváno, je vhodné vypsat už u pracovních podmínek).
Otevřený dopis se nejčastěji uplatňuje ve chvílích, kdy pisatel nechce oslovit pouze jednoho adresáta, ale zároveň upozornit širší veřejnost na konkrétní problém. Proto se tento typ dopisu často zveřejňuje na internetu, v novinách nebo na sociálních sítích.
Ve školním prostředí se otevřený dopis objevuje jako slohová práce, kde se hodnotí nejen obsah, ale také dodržení formálních náležitostí a jazyková úroveň.
1. cvičení: Přiřaďte podstatná jména rodu ženského ke správným vzorům
VZORY ŽENSKÉHO RODU
ŽENA
RŮŽE
PÍSEŇ
KOST
Nabídka
Svíce
Laň
Laskavost
Hladina
Borovice
Láhev
Myš
Mýtina
Lavice
Pánev
Drzost
Šňůra
Medvědice
Jabloň
Část
Polévka
Slepice
Tramvaj
Pověst
2. cvičení: Rozdělte podstatná jména podle čísel
ŽENSKÝ ROD
JEDNOTNÉ ČÍSLO
MNOŽNÉ ČÍSLO
Do Evropy
S žárovkami
V noře
Na zdech
S vidličkou
K zálibám
O opici
U silnic
Za výlohou
Pod šňůrami
Na podlahu
S hadicemi
Radost
V pohádkách
K večeři
V soutěžích
S oblohou
Výmluvy
Ve výhni
O představách
3. cvičení: Podtrhněte podstatná jména rodu ženského
Pod lípou, lískový keř, v rákosí, na maliny, klíče, blízko ulice, z konve, o víkendu, dobré bidlo, z pampelišek, s bičíkem, v umyvadle, s osudem, na zem, z komína, k ještěrce, pod střechami, u srdce, ovce, bez víry.
Pokud zjistíte, že s doplňováním máte potíže, přečtěte si náš článek „Vyjmenovaná slova“, kde si můžete zopakovat nejen daná vyjmenovaná slova, ale najdete v něm i příklady slov, na které si máte dávat pozor.
Pokud zjistíte, že s doplňováním máte potíže, přečtěte si náš článek „Vyjmenovaná slova“, kde si můžete zopakovat nejen daná vyjmenovaná slova, ale najdete v něm i příklady slov, na které si máte dávat pozor.