SMUTEČNÍ BÁSEŇ je přesně to, o čem vás chceme informovat v našem článku. Vytvořit vhodnou smuteční řeč není nic jednoduchého, obzvlášť řečníci z řad pozůstalých s tím mohou mít řadu problémů. Pro většinu z nich se jedná o nepříjemnou premiéru, a proto často nevědí, co si s tímto nelehkým slohovým útvarem počít, jak řeč sepsat, aby byla dostatečně na úrovni, vhodná, nepříliš dlouhá, ale ani krátká. Musí sami uvážit, co se hodí zmínit, a co z života zemřelého je lepší vynechat. Není proto divu, že řada rodin se nakonec rozhodne svěřit poslední rozloučení s jejich blízkým profesionálnímu řečníku.
Obsah smuteční řeči
Pokud se v rodině, nebo mezi blízkými známými najde někdo, kdo je ochotný mít pohřební řeč, musí si ji obvykle taky sám připravit. Sepsat jí není nic jednoduchého, přestože u smuteční řeči není přísně stanovená osnova, kterou je třeba dodržovat. Náročnost tohoto slohového útvaru spočívá v tom, že řeč musí být vhodná, mít „hlavu a patu“ a obsahovat jen důležité informace sepsané vhodnou formou. Smuteční řeč by měla obsahovat úvodní část, v níž řečník přivítá účastníky pohřebního aktu a začne se svým projevem o zemřelém, ve druhé části se obvykle zachycuje život zemřelého jen v několika informacích, v poslední části se jedná o rozloučení a o slova útěchy pro pozůstalé. Upřímná účast je nezbytnou součástí celé smuteční řeči, i řečník z řad pozůstalých ji musí svým projevem vyjádřit všem členům rodiny a blízkým zemřelého. Naopak by se ve smuteční řeči neměly nijak zdůrazňovat záporné povahové vlastnosti zemřelého, nebo chyby, které v životě udělal. Při tvorbě smuteční řeči se řada řečníků uchyluje k velkému množství vzletných frází, které pak mohou celkové vyznění smuteční řeči rušit a kazit výsledný dojem. Mnoho profesionálních řečníků ve své smuteční řeči využívá velké množství básnických vyjádření, amatér by s nimi měl ale pracovat opatrně, aby jeho řeč nepůsobila zmateně a nepřirozeně. Samozřejmě by se některé básnické vyjádření mělo v proslovu objevit, ale nemusí jich být moc, lepší je si jejich použití pořádně promyslet. Součástí smuteční řeči mohou být také nejrůznější citáty, ať už se jedná o slova z básní, písní, anebo výroky slavných osobností. Smuteční řeč by jimi ale neměla být zahlcená, ideální je použít jen jeden, klidně na začátku jako úvod smuteční řeči, nebo na konci jako poslední slova rozloučení. Může jich být v řeči samozřejmě více, ale nesmí se to přehánět, aby nebyl v proslovu „citát za citátem“. Pokud je součástí projevu opravdová báseň, není nutné, aby ji řečník dokonale recitoval. Stačí, když jí řečník přizpůsobí tempo řeči.
Smuteční řeč je primárně určená pro pozůstalé, jim má sloužit jako útěcha v jejich smutku, a proto by se řečník měl obracet k nim a ne k zemřelému. Každý řečník z řad blízkých prožívá samozřejmě svůj vlastní žal, ale v jeho proslovu by se to nemělo výrazně projevit, neměl by se snažit strhávat pozornost jen ke svému smutku, protože ztráta milované osoby je velmi těžká pro všechny příbuzné a blízké přátelé. Během smutečního proslovu musí řečník zmínit několik informací o životě zemřelého, ale není třeba, aby popisoval celý jeho život. Sám nebo po domluvě s rodinou by měl vybrat několik bodů z jeho života, případně jeho záliby a vztah k rodině, dalším blízkým, zaměstnání. Pokud by některá informace vrhala špatné světlo na zemřelého, tak jí není třeba uvádět, pokud si to tedy rodina výslovně nepřeje, pak by ve smuteční řeči mohla zaznít, ale ve zjemněné formě.
Existuje několik variant smuteční hostiny, které se liší ve finanční i časové otázce. První varianta smuteční hostiny je ta, jejíž cena není tak vysoká a zároveň není ani časově náročná. Jedná se jen o malé setkání s nejbližšími příbuznými a přáteli zemřelého, které trvá jen zhruba půl hodiny a jehož náplní je jen přípitek. Pozvaní smuteční hosté se tedy sejdou na vybraném místě, spolu si připijí na zemřelého, mohou sklenici vína případně zajíst nějakým malým (obvykle slaným) občerstvením a po rozloučení s rodinou zemřelého odcházejí. Tento typ hostiny není ani časově a ani finančně náročný, pokud tedy pozůstalí nezvolí nejdražší víno na trhu. Dražší jsou varianty smuteční hostiny, při nichž už se počítá s obědem. Takováto hostina se pak může konat v restauraci, která se nachází blízko místa smutečního obřadu, nebo v domě zemřelého, nebo v domě jeho blízkých příbuzných. Ani smuteční hostina konaná v restauraci se nijak výrazně neprodlužuje, obvykle je její součástí přípitek na počest zemřelého, krátký dvouchodový oběd, případně malý dezert, po jehož konzumaci pak smuteční hosté postupně odcházejí. Tato hostina tedy trvá maximálně dvě hodiny. Posledním již zmíněným typem smuteční hostiny je varianta, kdy se kar koná v domě někoho z rodiny. V takovém případě občerstvení na smuteční hostině zajišťuje rodina, která ho může objednat z restaurace, nebo ho sama uvařit. Možností je, že i někteří smuteční hosté donesou něco malého k snědku. Takováto rodinná smuteční hostina se obvykle skládá nejen z přípitku na počest zesnulého, z oběda a dezertu, ale i posezení, které se může protáhnout i na několik hodin. Je potřeba, aby na něj byl zajištěn dostatek občerstvení.
William Shakespeare je typickým autorem renesanční literatury. Jeho díla jsou světského rázu bez náboženských motivů, které byly pro předcházející období typické. Jeho dramata jsou psána veršem, který ale není vždy rýmovaný. Verše působí bez rytmu a měly by se přednášet s důrazem na druhé slabice. Shakespeare začínal jako většina autorů tradičním jazykem, postupně si ale utvořil vlastní styl, který je kompromisem mezi tradičním a volným stylem.
SHAKESPEAROVA DÍLA:
Antonius a Kleopatra – tragédie
Bouře - romance
Coriolanus – tragédie
Cymbelín - romance
Dobrý konec vše napraví - komedie
Dva šlechtici z Verony - komedie
Dva vznešení příbuzní – romance (autor i John Fletcher)
Fénix a hrdlička – báseň
Hamlet - tragédie
Jak se vám líbí - komedie
Jindřich IV. – historická hra
Jindřich V. – historická hra
Jindřich VI. – historická hra
Jindřich VIII. – historická hra (autor i John Fletcher)
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že řeč na smuteční hostině se liší od projevu při smutečním aktu. Odlišností je několik, rozdíl je například v délce trvání projevu. Na hostině je obvykle řeč výrazně kratší, navíc obsah řeči vychází z toho, že hosté byli i na smutečním rozloučení se zemřelým, a tak slyšeli hlavní projev. Není tedy nutné opakovat informace o životě zemřelého. Součástí řeči na smuteční hostině je také obvykle poděkování za vyjádřené upřímné soustrasti. Řeč na smuteční hostině navíc nemusí mít stejný řečník, který měl proslov na posledním rozloučení. Řeč na smuteční hostině také nemusí mít tak oficiální znění, jako ta na pohřbu, projev na smuteční hostině může mít v podstatě každý. Obvykle ale smuteční hostinu zahajuje projev některého z blízkých příbuzných, po něm mohou následovat i krátké projevy dalších hostů, v nichž se zavzpomíná na zemřelého a na to, co pro řečníka znamenal.
Smuteční proslov je náročný projev, který musí být na patřičné úrovni, k tomu řečníkovi pomůže dostatečná příprava. Řečník by se měl na projev řádně nachystat, sepsat si řeč, kterou by měl mít na smuteční akci s sebou, aby se nestalo, že zapomene, co plánoval říci a začne nevhodně improvizovat. I řečník, i když třeba profesionál, je jen člověk, a tak se mu může stát, že v řeči zadrhne, nebo ho svým citovým projevem rozhodí některý z pozůstalých, a on zapomene, co měl říct. Pro takové případy je opravdu nezbytné mít řeč sepsanou u sebe. Sepsaný projev by měl být umístěn do desek tmavé barvy, které na sebe nebudou nijak poutat pozornost, což znamená, že by na nich neměly být žádné obrázky, nápisy ani symboly. Desky jsou nezbytnou součástí, pozůstalí by neměli vidět, že je třeba smuteční řeč sepsána na zmuchlaném papíře, nebo že je řeč plná zaškrtaných slov.
Trvání smutečního projevu by mělo být kolem 5 minut, může být ale i kratší nebo delší, mluvčí by měl brát ohled i na smuteční hosty, pro něž setrvání ve smuteční síni bývá náročné.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ PROJEV PRO SYNA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Postolková.
Dobrý večer, prosím o pomoc s proslovem, něco tu smolím ale nejde mi to řečník to ještě upraví, ale ten konec nevím. Je to pro nás ztráta a bolí to ale zustaneš v našich srdcích… byl mladý 29 let - tak něco v tom smyslu. Nevím zda mi pomůžete pohřeb je zítra. Tak jestli by jste pomohla ještě dnes? Dekuji postolkova - matka.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Poslední rozloučení je akt, při kterém celý řečníkův smuteční projev musí být přizpůsoben této dané situaci. Hlasitost jeho řeči musí vycházet z akustiky a z množství smutečních hostů, aby ho každý slyšel. Na některých pohřbech nejsou řečníkům k dispozici mikrofony, takže řečník musí své hlasivky více namáhat, jinde si pozůstalí zase přejí, aby v pozadí zněla smuteční hudba, takže se řečník musí snažit, aby byl jeho projev zřetelnější. Na pohřbech bývají často jako smuteční hosté i starší lidé, i kvůli nim je třeba přizpůsobit nejen hlasitost, ale i tempo řeči. Řečník by neměl se svou řečí pospíchat, měl by dělat dostatečné pomlky, aby význam jeho slov všichni smuteční hosté chápali. Zároveň by věty měly být jednoduché. Složitá a dlouhá souvětí by mohla komplikovat porozumění. I samotného řečníka z řad blízkých příbuzných může při samotném pohřbu zasáhnout silný příval emocí, které neudrží pod kontrolou, základem je to překonat a řeč dokončit.
I smuteční hostina nese význam hlavně pro pozůstalé, kteří zde sdílí společně svou bolest. Mohou se dělit o vzpomínky na zemřelého a těšit se z nich. Cílem tedy není dobře a zadarmo se najíst, a proto množství a typ jídla není při této slavnosti to hlavní. Pokud je ale hlavní chod součástí smuteční hostiny, tak se některé rodiny uchylují k oblíbenému jídlu zemřelého, anebo jídlům, které se podávají na různých rodinných akcích (svíčková s knedlíkem atd.) vždy je ale důležité mít na paměti, že i při této smuteční hostině je hlavní poskytnout rodině zemřelého útěchu.
Smuteční řeč nemá takový význam pro zemřelého, je mnohem důležitější pro jeho blízké pozůstalé. Cílem každé smuteční řeči je poskytnout útěchu pozůstalým, ukázat jim, že nejsou na truchlení sami, že s nimi někdo sdílí jejich bolest. Zároveň smuteční řeč ukazuje všem smutečním hostům, co zemřelý znamenal pro svou rodinu a okolí.
Smuteční řeč není nezbytnou součástí pohřebního aktu. Rodina pozůstalých se může rozhodnout, že smuteční řeč bude nahrazena tichou variantou pohřbu, kdy bude puštěna jen hudba, a smuteční hosté jen věnují zemřelému tichou vzpomínku a bez veřejného projevu se s ním rozloučí. Při smutečním obřadu může mít projev více řečníků, projev totiž může pomoci pozůstalým se se smrtí zemřelého vyrovnat a rozloučit se s ním, když předtím třeba nedostali příležitost, nebo to před jeho smrtí nestihli.
Smuteční řeč se může konat ve smuteční síni, kde se pozůstalí rozloučí se zemřelým, kterého často čeká kremace. Pohřební řeč se ale může konat přímo na hřbitově při pohřbívání do země, kde je řeč pronesená před tím, než je rakev zemřelého spuštěna do hrobu.
Řečník by se na tuto akci měl řádně připravit nejen tvorbou vhodné smuteční řeči, ale i svým vzhledem a vystupováním, aby působil důstojně. Při smuteční řeči musí řečník jednat s klidem, není vhodná přehnaná gestikulace, ani přecházení z místa na místo. Řečník by měl přijít k místu projevu a na něm po celou dobu zůstat. Jeho projev by měl navíc začít mírnou úklonou směrem k rakvi se zemřelým a stejně tak by měl i končit. Vždy tím řečník vzdává zemřelému čest. Řečník je navíc také první osobou, která vyjadřuje soustrast pozůstalým tím, že jim jako první kondoluje, až po něm přichází na řadu ostatní smuteční hosté. Vzhled řečníka je také velmi důležitý, je třeba, aby respektovat společenská pravidla i ohledně odívání, protože na pohřbu bude jednou z nejvýraznějších osob. Řečník musí být vhodně oblečen, pro muže to znamená obléknout se do tmavého obleku ideálně černé barvy, pokud se pohřeb koná v zimě a venku, je třeba, aby měl i tmavý kabát. Muži nesmí zapomínat i na vhodnou obuv, není možné, aby řečník přišel ve sportovní obuvi, i kdyby byla tmavé barvy. Vhodná je tedy společenská obuv, která je řádně vyčištěná. I špinavé boty totiž u řečníka nepůsobí dobře. Muž by měl být také čerstvě oholený a mít i upravené vlasy. Stejná pravidla platí i pro ženy, těm se doporučují tmavé šaty také ideálně černé barvy, ale je možná i jiná tmavá barva. Místo šatů můžou mít i tmavé společenské kalhoty s tmavou halenkou, nebo tmavý kostýmek. V případě pohřbu v zimě venku musí mít žena tmavý kabát. I u žen je důležitá vyleštěná společenská obuv. Na pohřbu by žena řečnice na sebe neměla strhávat pozornost výrazným make-upem, nebo účesem, líčení by proto mělo být decentní.
Pozůstalí se nejprve musí rozhodnout, jestli se bude kar konat a kolik peněz do něj chtějí investovat. Až poté vybírají vhodné místo a starají se o zajištění občerstvení. V případě, že součástí smuteční hostiny bude i oběd, musí zvolit vhodný pokrm, nebo rozhodnout mezi kterými jídly se bude (třeba v restauraci) vybírat. V případě, že je restaurace, nebo dům konání smuteční hostiny dál od místa pohřebního aktu, je třeba také zajistit odvoz pro pozvané. Ještě před konáním pohřebního aktu, se známým a blízkým zemřelého posílá oznámení o úmrtí, k němuž se případně může přidat i pozvánka na hostinu. Vždy je dobré si také dopředu říct, kdo bude mít na smuteční hostině uvítací projev a jestli si rodina přeje, aby jim známí při ní ještě jednou kondolovali.