William Shakespeare patří mezi autory, jejichž jméno zná téměř každý, ale jen málokdo si uvědomuje, jak rozsáhlé a mnohovrstevnaté jeho dílo skutečně je. Nejde jen o slavné tragédie, které se neustále objevují na jevištích divadel po celém světě, ale o promyšlený obraz lidských vášní, moci, lásky, zrady i smyslu života.
Tato doplňující část článku se zaměřuje na další souvislosti Shakespearovy tvorby, její význam pro současného čtenáře i studenty a na praktické využití jeho děl při výuce literatury a tvorbě referátů.
ROZBOR SHAKESPEAROVA DÍLA HAMLET
Mezi Shakespearovy nejznámější divadelní hry patří zcela nepochybně příběh o dánském princi Hamletovi. Tato tragédie byla vydána někdy v letech 1599 – 1602. Hlavním motivem této hry je pomsta. Příběh je psán v promluvách, které jsou místy velmi dlouhé. Jedná se hlavně o Hamletovy filozofické monology, v nichž převážně řeší otázky života. Jeho promluvy jsou často plné vtipu, ironie a někdy i dvojsmyslů. V knize se také objevuje velká řada rčení, přísloví i bohatých přirovnání. Hlavními postavami jsou tedy Hamlet, jeho strýc Claudius, Hamletova matka Gertruda, nejvyšší komoří Polonius a jeho děti Ofelie a Laertas. Svůj význam v příběhu mají i Hamletovi přátelé Horacio a Rosencrantz a Guildenstern.
Tragédie Hamlet, princ dánský se skládá z pěti jednání. Hamletův příběh začíná před branami královského hradu Elsinor, kde se střídá stráž důstojníků. S jedním z nich také přichází Hamletův přítel Horacio. Chce se sám přesvědčit, že se u hradu objevuje duch podobný zemřelému králi. Moc tomu ale nevěří, svůj názor změní, až když ducha spatří. Přestože má strach, rozhodne se ducha oslovit, ten mu ale neodpoví a se zakokrháním kohouta zmizí. Horacio se rozhodne, že o tom poví Hamletovi. Příběh pak pokračuje na hradě, kde se král Klaudius dovídá o pokusu norského prince Fortinbase napadnout dánské království, rozhodne se o tom informovat Fortinbasova strýce, který je králem. Norska. Král se také dovídá, že se hodlá do Francie vrátit syn komořího Laertes. Hamlet se na vládu svého strýce dívá velmi skepticky a ironicky. Nejvíce nesouhlasí s tím, že si ho jeho matka vzala dva měsíce po smrti jeho otce. Považuje to za zradu a je si jistý, že se Klaudius nemůže v ničem jeho otci vyrovnat. I přesto matku poslechne, když ho prosí, aby s nimi zůstal v Dánsku a nestudoval dál již. Právě ve chvíli, kdy se trápí matčinou zradou na otci, tak přichází Horacio a vypráví mu o přízraku, který je podobný bývalému králi oblečenému ve zbroji. Hamlet chce přízrak spatřit a vydá se s Horaciem k branám hradu. Cestou ho zpovídá, jak duch vypadá. Hamlet se obává, že přítomnost otcova ducha ve zbroji věští něco špatného.
Mezitím v domě komořího Polonia se Laertes loučí se svou sestrou Ofélií a varuje ji před Hamletem, bojí se, aby se do něj Ofélie nezamilovala a nevzdala se mu. Varuje ji, že to s ní Hamlet jistě nemyslí vážně. Mezitím přichází Polonius a také se loučí s Laertem, dává mu mnoho rad, jak se má ve Francii chovat. Radí mu například, aby si nechával pro sebe, co si myslí, také že má jednat s rozmyslem a vážit si pravých přát
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ PROJEV PRO SYNA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Postolková.
Dobrý večer, prosím o pomoc s proslovem, něco tu smolím ale nejde mi to řečník to ještě upraví, ale ten konec nevím. Je to pro nás ztráta a bolí to ale zustaneš v našich srdcích… byl mladý 29 let - tak něco v tom smyslu. Nevím zda mi pomůžete pohřeb je zítra. Tak jestli by jste pomohla ještě dnes? Dekuji postolkova - matka.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.
Jak Jaromil k štěstí přišel
Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.
Divotvorný meč
Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo
V naší poradně s názvem KDY JE POTŘEBA OVĚŘENÁ PLNÁ MOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslav Půhoný.
Dceři na uvedenou adresu Masarykova universita zaslala písemné sdělení do vlastních rukou. Doručovatelka aniž by zkoumala přítomnost příjemce/zvonek ve vchodové části domu/ vhodila oznámení o korespondenci do příslušné poštovní schránky, s vyznačením hodiny. Dcera odpoledne odcestovala do Brna. Na onu adresu přijede až po uplynutí doby skladování na poště, v dobu, kdy jak uvedeno pošta po nevyzvednutí zásilku doručí na adresu vhozením do schránky. Obsah zásilky je pro dceru důležitý.
Mohu nechat přeposlat na adresu do Brna, ale dcera bydlí na privátě, nemá schránku. Celé by se složitě komplikovalo. Nabízí se řešení převzetí zásilky na základě udělené
plné moci, kde budou uvedeny veškeré údaje, údaj o tom, že pověřuje svého otce rovněž bydlícího na adrese doručení. Musí být podpis plné moci ověřen ??? Je to pro ni
finanční výdaj, časová ztráta za nekvalitní službu České pošty. Děkuji za odpověď.
S pozdravem Půhoný
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Ověřená plná moc může vyřešit tuto situaci. V plné moci musí být napsáno, že zmocnitel požaduje, aby zmocněnec jeho jménem převzal zásilku číslo XXXX. Dále je třeba uvést čísla občanských průkazů obou osob a je třeba ověřit jeden podpis zmocnitele - dcery. Dcera může plnou moc sepsat v Brně a a nechat ji tam i ověřit a pak ji zaslat domů expresní zásilkou, například přes Zásilkovnu. Je to ale kostrbaté a úřednice na poště může dělat problémy, protože pošta má vlastní řešení těchto situací, a to je průkaz příjemce. Informace o tom jak ho zařídit, najdete na stránkách https://www.ceskaposta.cz/s… . Pro předejití dalším podobným nepříjemnostem je dobré průkaz příjemce mít připravený.
Pokud se v rodině, nebo mezi blízkými známými najde někdo, kdo je ochotný mít pohřební řeč, musí si ji obvykle taky sám připravit. Sepsat jí není nic jednoduchého, přestože u smuteční řeči není přísně stanovená osnova, kterou je třeba dodržovat. Náročnost tohoto slohového útvaru spočívá v tom, že řeč musí být vhodná, mít „hlavu a patu“ a obsahovat jen důležité informace sepsané vhodnou formou. Smuteční řeč by měla obsahovat úvodní část, v níž řečník přivítá účastníky pohřebního aktu a začne se svým projevem o zemřelém, ve druhé části se obvykle zachycuje život zemřelého jen v několika informacích, v poslední části se jedná o rozloučení a o slova útěchy pro pozůstalé. Upřímná účast je nezbytnou součástí celé smuteční řeči, i řečník z řad pozůstalých ji musí svým projevem vyjádřit všem členům rodiny a blízkým zemřelého. Naopak by se ve smuteční řeči neměly nijak zdůrazňovat záporné povahové vlastnosti zemřelého, nebo chyby, které v životě udělal. Při tvorbě smuteční řeči se řada řečníků uchyluje k velkému množství vzletných frází, které pak mohou celkové vyznění smuteční řeči rušit a kazit výsledný dojem. Mnoho profesionálních řečníků ve své smuteční řeči využívá velké množství básnických vyjádření, amatér by s nimi měl ale pracovat opatrně, aby jeho řeč nepůsobila zmateně a nepřirozeně. Samozřejmě by se některé básnické vyjádření mělo v proslovu objevit, ale nemusí jich být moc, lepší je si jejich použití pořádně promyslet. Součástí smuteční řeči mohou být také nejrůznější citáty, ať už se jedná o slova z básní, písní, anebo výroky slavných osobností. Smuteční řeč by jimi ale neměla být zahlcená, ideální je použít jen jeden, klidně na začátku jako úvod smuteční řeči, nebo na konci jako poslední slova rozloučení. Může jich být v řeči samozřejmě více, ale nesmí se to přehánět, aby nebyl v proslovu „citát za citátem“. Pokud je součástí projevu opravdová báseň, není nutné, aby ji řečník dokonale recitoval. Stačí, když jí řečník přizpůsobí tempo řeči.
Smuteční řeč je primárně určená pro pozůstalé, jim má sloužit jako útěcha v jejich smutku, a proto by se řečník měl obracet k nim a ne k zemřelému. Každý řečník z řad blízkých prožívá samozřejmě svůj vlastní žal, ale v jeho proslovu by se to nemělo výrazně projevit, neměl by se snažit strhávat pozornost jen ke svému smutku, protože ztráta milované osoby je velmi těžká pro všechny příbuzné a blízké přátelé. Během smutečního proslovu musí řečník zmínit několik informací o životě zemřelého, ale není třeba, aby popisoval celý jeho život. Sám nebo po domluvě s rodinou by měl vybrat několik bodů z jeho života, případně jeho záliby a vztah k rodině, dalším blízkým, zaměstnání. Pokud by některá informace vrhala špatné světlo na zemřelého, tak jí není třeba uvádět, pokud si to tedy rodina výslovně nepřeje, pak by ve smuteční řeči mohla zaznít, ale ve zjemněné formě.
Ve svém příspěvku ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ NA VYBER SEKU PO ZEMRELYCH RODICICH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Slowiakova.
V roce 2018 mi zemreli oba rodice.Po jejich smrti prisel sek s vyuctovanim za plyn na jmeno otce.Jak mam napsat cestne prohlaseni,abych ho mohla vybrat,jsem dcera zemrelych.Dekuji za odpoved.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
V naší poradně s názvem PLNÁ MOC NA VŠECHNO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jirina kuntova.
Dobrý den mam dotaz mam od otce 3 roky plnou moc v zastupování ve vsech vecech muzu vse tedy delat bez neho děkují
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Teoreticky byste měla mít možnost dělat vše za svého otce, ale v praxi jsou s tím problémy, protože jednotlivé instituce požadují plnou moc určenou jen pro konkrétní úkon. Dobré je mít v takové plné moci uvedeno vysvětlení, proč je plná moc v plném rozsahu, například kvůli nemohoucnosti nebo kvůli trvalé nepřítomnosti v ČR. Taktéž výrazně pomůže, když je tato plná moc sepsána u notáře, jako notářský zápis se všemi náležitostmi.
Smutečníproslov je náročný projev, který musí být na patřičné úrovni, k tomu řečníkovi pomůže dostatečná příprava. Řečník by se měl na projev řádně nachystat, sepsat si řeč, kterou by měl mít na smuteční akci s sebou, aby se nestalo, že zapomene, co plánoval říci a začne nevhodně improvizovat. I řečník, i když třeba profesionál, je jen člověk, a tak se mu může stát, že v řeči zadrhne, nebo ho svým citovým projevem rozhodí některý z pozůstalých, a on zapomene, co měl říct. Pro takové případy je opravdu nezbytné mít řeč sepsanou u sebe. Sepsaný projev by měl být umístěn do desek tmavé barvy, které na sebe nebudou nijak poutat pozornost, což znamená, že by na nich neměly být žádné obrázky, nápisy ani symboly. Desky jsou nezbytnou součástí, pozůstalí by neměli vidět, že je třeba smuteční řeč sepsána na zmuchlaném papíře, nebo že je řeč plná zaškrtaných slov.
Trvání smutečního projevu by mělo být kolem 5 minut, může být ale i kratší nebo delší, mluvčí by měl brát ohled i na smuteční hosty, pro něž setrvání ve smuteční síni bývá náročné.
Existuje několik variant smuteční hostiny, které se liší ve finanční i časové otázce. První varianta smuteční hostiny je ta, jejíž cena není tak vysoká a zároveň není ani časově náročná. Jedná se jen o malé setkání s nejbližšími příbuznými a přáteli zemřelého, které trvá jen zhruba půl hodiny a jehož náplní je jen přípitek. Pozvaní smuteční hosté se tedy sejdou na vybraném místě, spolu si připijí na zemřelého, mohou sklenici vína případně zajíst nějakým malým (obvykle slaným) občerstvením a po rozloučení s rodinou zemřelého odcházejí. Tento typ hostiny není ani časově a ani finančně náročný, pokud tedy pozůstalí nezvolí nejdražší víno na trhu.
Dražší jsou varianty smuteční hostiny, při nichž už se počítá s obědem. Takováto hostina se pak může konat v restauraci, která se nachází blízko místa smutečního obřadu, nebo v domě zemřelého, nebo v domě jeho blízkých příbuzných. Ani smuteční hostina konaná v restauraci se nijak výrazně neprodlužuje, obvykle je její součástí přípitek na počest zemřelého, krátký dvouchodový oběd, případně malý dezert, po jehož konzumaci pak smuteční hosté postupně odcházejí. Tato hostina tedy trvá maximálně dvě hodiny.
Posledním již zmíněným typem smuteční hostiny je varianta, kdy se kar koná v domě někoho z rodiny. V takovém případě občerstvení na smuteční hostině zajišťuje rodina, která ho může objednat z restaurace, nebo ho sama uvařit. Možností je, že i někteří smuteční hosté donesou něco malého k snědku. Takováto rodinná smuteční hostina se obvykle skládá nejen z přípitku na počest zesnulého, z oběda a dezertu, ale i posezení, které se může protáhnout i na několik hodin. Je potřeba, aby na něj byl zajištěn dostatek občerstvení.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že řeč na smuteční hostině se liší od projevu při smutečním aktu. Odlišností je několik, rozdíl je například v délce trvání projevu. Na hostině je obvykle řeč výrazně kratší, navíc obsah řeči vychází z toho, že hosté byli i na smutečním rozloučení se zemřelým, a tak slyšeli hlavní projev. Není tedy nutné opakovat informace o životě zemřelého. Součástí řeči na smuteční hostině je také obvykle poděkování za vyjádřené upřímné soustrasti. Řeč na smuteční hostině navíc nemusí mít stejný řečník, který měl proslov na posledním rozloučení. Řeč na smuteční hostině také nemusí mít tak oficiální znění, jako ta na pohřbu, projev na smuteční hostině může mít v podstatě každý. Obvykle ale smuteční hostinu zahajuje projev některého z blízkých příbuzných, po něm mohou následovat i krátké projevy dalších hostů, v nichž se zavzpomíná na zemřelého a na to, co pro řečníka znamenal.
Řečník by se na tuto akci měl řádně připravit nejen tvorbou vhodné smuteční řeči, ale i svým vzhledem a vystupováním, aby působil důstojně. Při smuteční řeči musí řečník jednat s klidem, není vhodná přehnaná gestikulace, ani přecházení z místa na místo. Řečník by měl přijít k místu projevu a na něm po celou dobu zůstat. Jeho projev by měl navíc začít mírnou úklonou směrem k rakvi se zemřelým a stejně tak by měl i končit. Vždy tím řečník vzdává zemřelému čest. Řečník je navíc také první osobou, která vyjadřuje soustrast pozůstalým tím, že jim jako první kondoluje, až po něm přichází na řadu ostatní smuteční hosté. Vzhled řečníka je také velmi důležitý, je třeba, aby respektovat společenská pravidla i ohledně odívání, protože na pohřbu bude jednou z nejvýraznějších osob. Řečník musí být vhodně oblečen, pro muže to znamená obléknout se do tmavého obleku ideálně černé barvy, pokud se pohřeb koná v zimě a venku, je třeba, aby měl i tmavý kabát. Muži nesmí zapomínat i na vhodnou obuv, není možné, aby řečník přišel ve sportovní obuvi, i kdyby byla tmavé barvy. Vhodná je tedy společenská obuv, která je řádně vyčištěná. I špinavé boty totiž u řečníka nepůsobí dobře. Muž by měl být také čerstvě oholený a mít i upravené vlasy. Stejná pravidla platí i pro ženy, těm se doporučují tmavé šaty také ideálně černé barvy, ale je možná i jiná tmavá barva. Místo šatů můžou mít i tmavé společenské kalhoty s tmavou halenkou, nebo tmavý kostýmek. V případě pohřbu v zimě venku musí mít žena tmavý kabát. I u žen je důležitá vyleštěná společenská obuv. Na pohřbu by žena řečnice na sebe neměla strhávat pozornost výrazným make-upem, nebo účesem, líčení by proto mělo být decentní.
Poslední rozloučení je akt, při kterém celý řečníkův smuteční projev musí být přizpůsoben této dané situaci. Hlasitost jeho řeči musí vycházet z akustiky a z množství smutečních hostů, aby ho každý slyšel. Na některých pohřbech nejsou řečníkům k dispozici mikrofony, takže řečník musí své hlasivky více namáhat, jinde si pozůstalí zase přejí, aby v pozadí zněla smuteční hudba, takže se řečník musí snažit, aby byl jeho projev zřetelnější. Na pohřbech bývají často jako smuteční hosté i starší lidé, i kvůli nim je třeba přizpůsobit nejen hlasitost, ale i tempo řeči. Řečník by neměl se svou řečí pospíchat, měl by dělat dostatečné pomlky, aby význam jeho slov všichni smuteční hosté chápali. Zároveň by věty měly být jednoduché. Složitá a dlouhá souvětí by mohla komplikovat porozumění. I samotného řečníka z řad blízkých příbuzných může při samotném pohřbu zasáhnout silný příval emocí, které neudrží pod kontrolou, základem je to překonat a řeč dokončit.
Úvod smuteční řeči by měl být klidný, stručný a důstojný. Řečník obvykle přivítá přítomné a krátce vysvětlí, proč se dnes všichni sešli. Vhodné je použít jednoduché věty a vyhnout se složitým obratům.
Už v úvodu je důležité nastavit tón celé řeči – pomalé tempo, klidný hlas a srozumitelný projev pomáhají vytvořit atmosféru tichého rozloučení.
Druhý příběh o Harry Potterovi začal o letních prázdninách, které Harry trávil u Dursleyových. Cítil se opuštěný, protože se mu přátelé neozývali. Dursleyovi čekala návštěva Vernonových nadřízených. Vše se na to pečlivě chystalo, Harryho úkolem bylo zůstat absolutně potichu v pokoji, aby o něm hosté vůbec nevěděli. Harry s takovým plánem neměl problém, až na to že měl hlad, a dole byla spousta jídla, dokonce i dort. Když dorazil do pokoje, čekal tam na něj podivně vyhlížející skřítek, který se představil jako Dobby. Dobby se snažil Harryho přesvědčit, aby se už nevracel do Bradavic, ale Harry na to nechtěl za žádnou cenu přistoupit. Dokonce zjistil, že mu Dobby ukradl poštu od kamarádů, aby měl pocit, že na něj nikdo nemyslí. Když Dobby viděl, že Harryho nepřesvědčí, zvolil jinou strategii. Začal u Dursleyových kouzlit, dokonce shodil na návštěvu dort, což ale odnesl Harry. Kromě toho, že se setkal s hněvem strýce Vernona, se musel vyrovnat s tím, že mu přišlo varování o možném vyloučení ze školy, pokud bude nadále magii provozovat. Dursleovi se tak dozvěděli, že Harry nesmí doma kouzlit. Vernon ho proto zamknul v jeho pokoji s tím, že se už nikdy nevrátí do Bradavic. Byl tam zavřený několik dní, než mu na pomoc přišli sourozenci Weasleyovi. Přiletěl létajícím autem a Harryho dostali z domu. Dovezli ho k sobě domů do Doupěte, kde na ně ale čekala rozčilená paní Weasleyová. Nic ale nevyčítala Harrymu, naopak mu dala najíst a nechala ho odpočinout. Harrymu se tak setkal s malou Ginny, která z něj byla nervózní, protože byla do něj zamilovaná. Harry zbytek prázdnin strávil v Doupěti.
S Weasleovými navštívil i Příčnou ulici, aby si mohli studenti nakoupit potřebné věci do školy. Weasleyovi neměli ale moc peněz, takže spoustu věcí kupovali z druhé ruky. Do Příčné ulice se dostali pomocí kouzelného prášku a cestování krbem. Harry ale špatně vyslovil místo, kam chce přenést, a tak skončil o ulici dál v Obrtlé ulici, v obchodě Borgin & Burkes, kde byl zrovna i pan Malfoy s Dracem, aby prodal některé zakázané předměty, kdyby ho navštívili zaměstnanci ministerstva kouzel. Z Obrtlé ulice se dostal pomocí Hagrida, který ho přivedl k Weasleyovým. Společně s Weasleovými se vydal do banky ke Gringottovým, kde viděl, že Weasleyovi opravdu nemají moc peněz. Pak se vydali do knihkupectví nakoupit knihy, zrovna tam měl autogramiádu Zlatoslav Lockhart, který okouzlil jak paní Weasleyovou, tak i Hermionu. Lockhart Harryho hned poznal a vyfotil se s ním, také mu daroval své knihy (Harry je daroval Ginny) a
Smuteční řeč se může konat ve smuteční síni, kde se pozůstalí rozloučí se zemřelým, kterého často čeká kremace. Pohřební řeč se ale může konat přímo na hřbitově při pohřbívání do země, kde je řeč pronesená před tím, než je rakev zemřelého spuštěna do hrobu.