Čárky ve větách dokážou potrápit i ty, kteří si myslí, že český pravopis mají dávno v malíčku. Stačí jedna špatně umístěná čárka a význam věty se může změnit, zpomalit čtení nebo působit jednoduše rušivě, což je přesně to, čemu se chceme při psaní vyhnout. Právě proto má smysl se k pravidlům psaní čárek ve větě vracet, ujasňovat si je a hlavně si je prakticky procvičovat na konkrétních příkladech.
V následujícím doplnění článku se zaměříme na problematická a často hledaná místa českého pravopisu, jako je čárka před a to, rozdíly mezi volným a těsným přívlastkem nebo typické chyby při psaní čárek v jednoduchých větách i souvětích. Text je koncipovaný tak, aby pomohl nejen žákům a studentům, ale i dospělým, kteří chtějí psát jistěji, srozumitelněji a bez zbytečných pravopisných přešlapů.
ČÁRKY VE
VĚTĚ JEDNODUCHÉ
Čárkou ve větě jednoduché se
odděluje:
1.
Několikanásobný větný člen
Několikanásobný větný člen je takový
větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou
platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.
Několikanásobné větné členy oddělujeme
čárkou v případě, že:
nejsou spojeny spojkami a, i, nebo
(anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami,
pokud jsou jiném poměru než
slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
jsou k sobě přiřazeny bez spojek
(Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé
poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi
nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
jsou spojeny dvojitými
spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli
jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovacívýrazy spojují členy,
které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu,
nebo v maloobchodech.
spojky nebo a či vyjadřují
vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z
několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba.
Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
spojka nebo vyjadřuje opravu
výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.
Několikanásobné větné členy neoddělujeme
čárkou v případě, že:
jsou několikanásobné větné členy v poměru
slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na
zahradě máme jabloně a hrušky.
spojky nebo a či vyjadřují vztah
mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím
příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve
škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
se jedná o ustálená slovní
spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama
noha.
v případě, že se jedná o dvojité
spojovacívýrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti.
Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.
2.
Přívlastek postupně rozvíjející
Přívlastek postupně rozvíjející je
zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a
na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další
adjektivní přívlastek.
Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou
neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.
Částice se dále dělí do několika skupin. Jejich funkce a užití jsou vázány na ostatní výrazové prostředky, na obsah výpovědi a na konkrétní jazykovým ale i mimo jazykový kontext. Částice se tedy rozdělují na modální, intenzifikační, vytýkající, modifikační, odpověďové, negační a přací.
Modální částice
Mezi modální částice patří výrazy jako asi, snad, nejspíš, jistě, zajisté, možná, pravděpodobně. Tyto výrazy udávají stupeň pravděpodobnosti obsahu výpovědi. Jejich význam se pohybuje ve škále od velmi pravděpodobného až po vyloučené. Na tyto části se nedá doptat doplňovacími otázkami, ale lze jimi odpovídat na zjišťovací otázky. Například: Budeš večer doma? Snad. Vzhledem k jejich významu je jasné, že se běžně vyskytují o oznamovacích větách, případně ve zjišťovacích otázkách.
Intenzifikační částice
Částice intenzifikační určují intenzitu vlastnosti: velmi, moc, málo. Například: Jak se ti líbil film? Moc. Někdy dochází k záměně s příslovci. Obvykle intenzifikační částice stojí před slovesem na rozdíl od příslovcí. Byl pěkně nazlobený x bylo pěkně. Šíleně ji miloval ( = velmi) x vypadal šíleně (= hrozně).
Vytýkací částice
Částice vytýkací vytýká jistou složku výpovědi: právě, přímo, zrovna, obzvlášť. Od intenzifikačních částic se liší tím, že se mohou vztahovat i na podstatná jména. Tyto částice implikují skutečnosti, jejichž pravdivost je předpokladem pro smysluplné užití této částice ve větě. Na oslavu přišel jen Martin (= což nám jasně říká, že ostatní nepřišli). Tyto částice můžou platnost výpovědi buď omezovat: jenom, jen, pouze, nebo rozšiřovat: tak, rovněž. Vytýkací částice stojí před větným členem, který obsahuje vytčený výraz.
Modifikační částice
Mezi částice modifikační patří obvykle výrazy, které primárně řadíme k jiným slovním druhům, například: ale (spojka), tak (příslovce). Ukázka: mluv klidně (příslovce ) x klidně mluv (částice). Pokaždé má výraz jiný význam, a tak se jedná i o jiný slovní druh. Tyto části výpověď kontextualizují a modifikují s dalšími prostředky větný modus věty.
Odpověďové částice
Mezi částice odpověďové patří výrazy, kterými lze odpovídat na zjišťovací otázky: ano, ne. Protože odpovídají na obsah věty, tak se často označují jako větné ekvivalenty.
Negační částice
Do částic negačních patří výrazy ne a nikoli pro členskou negaci. Zaujalo ji nikoli jeho postavení, ale jeho humor.
Přací částice
Posledním a nejznámějším typem jsou částice přací (=preferenční). Tyto částice stojí zpravidla na začátku věty a slouží k vyjádření přání mluvčího. Patří sem výrazy: kéž, nechť. Příklady: Kéž přijde! Kéž by! Nechť se o to sám zaslouží!
Ve svém příspěvku PROSÍM O PŘÍKLADY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kik.
Dobrý den, byl by tu někdo hodný a napsal mi aspoň 5 vět se spojkou podřadící a 5 vět se spojkou souřadící ?? Děkuji :)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý den, posílám pár požadovaných příkladů…
1) Souvětí se spojkami souřadicími:
a. Zakopla jsem a natloukla si koleno.
b. Bolí mě koleno, neboť jsem na něj upadla.
c. Spadla jsem na koleno, a proto mě teď bolí.
d. Mám pohmožděné koleno, ale hlava zůstala celá.
e. Chceš to namazat, nebo tu bolest vydržíš?
2) Souvětí se spojkami podřadicími:
a. Prosila mě, abych jí skočil do lékárny.
b. Jakmile najdu svou peněženku, vyhovím jejímu přání.
c. Už rychle utíkej, protože to opravdu bolí.
d. I když jsem jí koleno namazal, zlobila se na mě dál.
e. Tak si myslím, že už ji do hor nikdy nedostanu.
Čárku píšeme, vyjadřuje-li tento spojovací výraz poměr vysvětlovací. Příklad: Učím se dva jazyky, a to španělštinu a angličtinu.
Čárku nepíšeme v případě, že je věta spojena s druhou větou souřadicí spojkou a, přičemž za ní následuje zájmeno to, které je vlastně podmětem této věty. Příklad: Zpívala tu písničku pořád dokola a to mě rozčilovalo.
Pomůcka: Zkuste místo spojovacího výrazu a to, použít jeho synonymum a sice, pokud věta bude dávat smysl, pak čárku napište, jde o poměr vysvětlovací.
2. a tak
Čárku píšeme, vyjadřuje-li tento spojovací výraz poměr důsledkový. Příklad: Výrobek měl vadu, a tak jsem ho šel vyměnit.
Čárku nepíšeme v případě, že je věta či větný člen spojen souřadicí spojkou a, za níž následuje příslovce tak. Příklad: Hora byla vysoká a tak strmá, že si na ni troufli jen ti nejlepší.
3. či, nebo
Čárku píšeme před těmito spojkami, vyjadřují-li poměr vylučovací, to znamená, že platí jen jedna možnost. Příklad: Chceš modrou, nebo červenou pastelku? Musíš zkoušky dobře zvládnout, nebo tě na tu školu nepřijmou.
Čárku před těmito spojkami nepíšeme, vyjadřují-li poměr slučovací, to znamená, že spojka nebo/či vyjadřuje možné alternativy. Příklad: Povrch stezky je vhodný pro jízdu na kole či na kolečkových bruslích. U babičky jsme jezdili na kole nebo chodili na houby.
Ve svém příspěvku POUŽÍVÁNÍ SPOJKY NEBO MÍSTO SPOJKY A VE VĚTĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing. Jaroslav Mokrý.
Mám na mysli používání těchto spojek například při vyjmenovávání násobných předmětů jako větných částí:
1. Lesníci vysázeli douglasky, lípy, javory nebo modříny.
2. V masopustním průvodu jsme viděli děti i dospělé bez masek, komedianty v různých maškarních kostýmech nebo medvědy a další zvířata v kašírovaných maskách.
Patřím k dříve narozeným, a proto časté používání vylučovací spojky "nebo" místo souřadící spojky "a" v psané češtině (prakticky nikdy v mluvené) považuji za zásadní jazykovou chybu, v lepším případě za zlozvyk. Dopouštějí-li se toho novináři, tím hůř pro ně, pro jazyk i pro mládež, která se pořádně česky nikdy nenaučila. Dnešní škola toho totiž není schopna.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petr.
Protože mně irituje používání spojek vylučovacích nebo či jako slučovacích, našel jsem na Wikipedii, že spojka nebo je spojka slučovací ale i vylučovací. Kde se stala chyba?
Promluví Babiš či Havlíček.
Promluví Babiš nebo Havlíček.
BUDOU MLUVIT OBA NEBO JEN JEDEN Z NICH???
Měl jsem z maturity pouze dvojku v r.1968, ale jak se česky do budoucna domluvíme, když i jednoduché věty budou matoucí. Není to záměr, abychom raději mluvili německy, anglicky, latinsky, rusky?
Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.
Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:
slučovací – a, i, ani, nebo, či, nadto; dvojité: jak – tak, hned – hned, jednak – jednak, zčásti – zčásti, dílem – dílem, tu – tu, ať – ať, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, jednou – jednou, ani – ani
stupňovací – i, ba, nadto, přímo, navíc, hlavně, a dokonce, dokonce i, nebo i, nebo dokonce, nebo aspoň; dvojité: ba i – ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce
odporovací – ale, avšak, však, nýbrž, leč, naopak, jenže, jenomže, a přece, a přesto, ovšem, zato, a ne, a nikoli; dvojité: sice – ale, jenomže, jistě – ale, ne – ale ani, ne tak – jako spíše
vylučovací – nebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – ať, ať – nebo, ať – či
příčinné a důvodové – neboť, vždyť, totiž
vysvětlovací – a to, a sice
důsledkové – tedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy
Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).
Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:
příčinný (je vyjádřen například pomocí spojek: protože, že, poněvadž, jelikož, ježto, anžto, když)
účinkový (že, až, takže, div že)
důvodový (jestliže, protože, když)
účelový (aby, by, ať)
podmínkový (jestliže, -li, když, kdyby, pakliže)
přípustkový (ač, ačkoliv, přestože, i když, ani když, i kdyby, ani kdyby, třebaže, jakkoliv, byť, nechť)
časový (když, právě když, zrovna když, teprve když, až, než, dokud, sotva, sotvaže, mezitímco, zatímco, kdykoli, pokaždé když, jak, hned jak, jen jak, sotva, jakmile)
způsobový (jak, jako, jako by, jako kdyby, jako když, tím – že, tak – že, tak – aby, jinak než, tak – jak, tolik – kolik)
obsahový (že, aby, zda, zdali, -li, jestli)
výjimkový (leda, ledaže)
vztah průvodní okolnosti (aniž, bez toho že, bez toho aby)
Ve svém příspěvku SLOVNÍ DRUHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Válková.
Dobrý den, pane Němečku,
oba výrazy jsou opravdu přídavným jménem.
Hlídající = přídavné jméno dějové
Hlídací = přídavné jméno účelové
Přeji krásné svátky jara :)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jan Němeček.
Děkuji velice, a to i za vyjasnění druhu přídavných jmen i za přání k Velikonocům. Jsem rád, že jsem na vaše vebovky natrefil a budu je využívat i v budoucnu. Zdraví Jan Němeček
Někdy „což“ funguje spíše jako prostředek logického navázání děje. Nejde o klasickou spojku jako „a“, „ale“, „protože“, ale významově se jí může blížit.
Příklad:
Neodpověděla mi, což mě překvapilo.
Povaha výrazu je stále zájmenná, ale jeho funkce je především spojovací.
Ve svém příspěvku URČENÍ PODMĚTU VE VĚTĚ S ČÍSLOVKOU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra Misařová.
Jak určit podmět ve větě Pět žáků přišlo pozdě. Deset dívek závod vzdalo.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Misařová,
ve větách, které uvádíte, jde o specifickou formu podmětu, a to o tzv. numerativ neboli genitiv numerativní (existuje například i genitiv záporový: nebylo tam ani človíčka; nebo genitiv partitivní: v řece ubylo vody).
Podoba spojení číslovky a počítaného předmětu je dána slovnědruhovým charakterem číslovky: číslovky jeden, dva, tři, čtyři jsou svou povahou přídavná jména, takže se počítaný předmětý s nimi musí mluvnicky shodovat v pádě a částečně také v rodě a čísle (na drátě seděla jedna vlaštovka; za domem mňoukaly dvě kočky apod.) U ostatních základních číslovek, které mají povahu podstatného jména (tedy číslovky pro hodnoty 5–99 a rovněž neurčité číslovky kolik, několik, tolik), se jako základní prostředek vyjádření kvantovosti ustálil počítaný předmět ve 2. pádě množného čísla (tedy genitiv numerativní: na drátě sedělo pět vlaštovek; za domem mňoukalo několik koček).
Jinými slovy: U podmětu typu pět vozů, šest dívek, deset psů atd. řídí koncovku v přísudku číselný výraz a vyžaduje zakončení přísudku na -o: Pět vozů bylo odtaženo na záchytné parkoviště. Šest dívek nepřineslo omluvenku. Jsou-li podmětem výrazy jako desítky, stovky, tisíce, miliony, miliardy, píšeme v příčestí -y, u výrazu tisíce lze zvolit i koncovku -o: Stovky fanoušků se rozburácely na tribunách. Tisíce lidí se sešly (i sešlo) na náměstí.
A jednoduché shrnutí na závěr: Genitiv numerativní je výsledkem historického vývoje a nemá žádnou významovou funkci, je to čistě formální pravidlo. Číslovka je v tomto případě chápána jako přívlastek kvantitativní. Jako podmět tedy označte v těchto případech podstatné jméno ve druhém pádě (tj. v genitivu), abych byla naprosto konkrétní, ve Vašich větách to bude žáků, dívek.
P.S. Je ale možné, že na základní škole nebude chybou jako podmět označit celé spojení, tedy pět žáků, deset dívek.
V naší poradně s názvem PLNÁ MOC KE ZRUŠENÍ SIPO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Loffelmann Vladimir.
Prosím o zaslání vzoru plné moci na zrušení SIPO z důvodu prodeje bytu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Já, Jméno Příjmení, narozen Den/Měsíc/Rok, trvale bytem Název ulice, číslo, Jméno Města, číslo občanského průkazu XXXX
uděluji tímto plnou moc panu / paní Jméno, Příjmení, narozeného / narozené Den/Měsíc/Rok, trvale bytem Název ulice, číslo, Jméno Města, číslo občanského průkazu XXXX,
aby mě zastupoval/a ve všech věcech a při jednání s Českou poštou a.s. a při jednání s právnickými a fyzickými osobami, ve věci zrušení Soustředěného inkasa plateb obyvatelstva (SIPO), u něhož jsem veden jako plátce a je mi přiděleno spojovací číslo XXXXXX.
Svému zmocněnci umožňuji:
- činit mým jménem veškeré úkony, včetně úkonů písemných,
- podávat návrhy a žádosti,
- přijímat veškeré doručované písemnosti,
- podávat řádné i mimořádné opravné prostředky při správních, soudních, či jiných řízeních a vzdávat se jich,
- přijímat plnění nároků, jejich přijetí potvrzovat a případně neplněné nároky vymáhat,
- uznávat uplatněné nároky, případně se nároků vzdávat a uzavírat smíry.
Plná moc je udělena na dobu neurčitou a je sjednána v Název Města dne DD.MM.ROK.
Úředně ověřený podpis zmocnitele: ...............
Podpis zmocněnce: ................ (podpis nemusí být ověřený)
Spojky souřadící a podřadící – přehled a vysvětlení
Spojky jsou neohebným slovním druhem a slouží k tomu, aby spojovaly části věty nebo celé věty dohromady. Rozlišujeme dva hlavní typy spojek: souřadící a podřadící. Každý typ spojuje věty jiným způsobem a vyjadřuje jiný vztah mezi větami.
Citoslovce emocionální a kontaktová jsou považována za subjektivní, protože vyjadřují pocity a vůli mluvčího, na rozdíl od citoslovcí zvukomalebných, která jsou vnímána jako objektivní, protože ty jen převádějí zvuk do artikulované podoby.
Je potřeba si uvědomit, že mezi citoslovce rozhodně nepatří neartikulované či částečně artikulované zvuky, jako jsou různé skřeky, vzdechy a výkřiky, které se řadí k parajazykovým prostředkům.
Některá citoslovce vznikla z ohebných slovních druhů, které postupně častým používáním ztratila svou souvislost se základovým slovem. Patří sem výrazy jako: člověče, vole, panebože atd. citoslovce se tedy dají dále rozdělit na vlastní a nevlastní. Vlastní citoslovce mají povahu citoslovcí od počátku na rozdíl od nevlastních, které obvykle vznikly ustrnutím slov v některém tvaru (běda, panebože, panečku)
Citoslovce nemusí být vždy jen jednoslovná, existují i víceslovné výrazy jako je například: basta fidli, k čertu, do prkýnka.
I pro tuto knihu, stejně jako pro mnoho dalších Poláčkových knih, je typický humor. Poláček tuto knihu napsal krátce předtím, než byl poslán do Terezína. Kniha pak vyšla až po válce, takže se Poláček nedožil jejího vydání. Kniha je výjimečná v tom, že, přestože ji Poláček psal jako dospělý, tak je děj zachycován z pohledu dítěte. Poláček u této knihy odvedl svou práci opravdu dobře, protože postava hlavního dětského hrdiny je velmi realistická.
Kniha vykresluje život na malých městech právě z pohledu dětí. Přibližuje nám maloměstské prostředí i pomoci jazyku, který autor zvolil a který je pro tuto knihu velmi typický. Protože Poláček zřetelně kombinuje silně spisovný jazyk s hovorovými výrazy, a tím vytváří vynikající humorné situace. Výrazy a fráze, které jindy působí velmi strojeně, jsou najednou vykompenzovány výrazem hovorovým.
Příběh na sebe přímo nenavazuje, jednotlivé kapitoly jsou různé události, které mohli nastat bezprostředně za sebou, ale zároveň mezi nim mohl být i klidně delší časový interval.
Příběh chlapců, který je v knize vykreslený, působí velmi reálně. Čtenář může mít pocit, že vše, co čte, se opravdu takto odehrálo.
Co se týká jazykových prostředků, autor zde velmi staví na kontrastu spisovné a nespisovné řeči, často se v příběhu objevuje i přímá řeč. Autor se v knize nezaměřuje na žádné rozsáhlé popisy prostředí, zachycuje jen to, co je pro příběh nutné znát. Kniha působí velmi realisticky i díky ich formě, v níž je psána.
Vystihuje činnost, jak její jednotlivé části následují za sebou v logicky stanoveném pořadí, v časové posloupnosti
Srozumitelnosti napomáhají nákresy, obrázky
Návod, jak zacházet s nějakým strojem, jak ho uvést do chodu
Výroba nebo oprava nějakého předmětu
Kuchařský recept
Jazykové prostředky
Odborné výrazy
Výrazy bez citového zabarvení
Dějová slovesa, časová příslovce
Podstatná jména slovesná
Jednoduché věty, vedlejší věty časové, účelové
Osnova
Nadpis: Věta o tom, k čemu postup slouží (pro lepší pochopení).
Popis vstupu: Přesný popis toho, s čím postup pracuje. Týká se jak materiálu, tak informací. Něco z toho může být proměnlivé (lodní smyčku lze vázat z různých provazů), ale přesto to obvykle podléhá nějakým podmínkám (provaz musí být dost dlouhý).
Popis výstupu: Přesný popis výsledku naší práce ve vztahu ke vstupnímu materiálu. Přinejmenším musí být jasné, jestli je výsledkem uzel, číslo, slovo, vyléčený pacient nebo raketa.
Pracovní podmínky: Přesný popis předpokladů, které musí být splněny, aby návod fungoval, například co musí vykonavatel umět.
Teprve potom jsou na řadě jednotlivé kroky postupu.
Osnova:
ÚVOD – výrobek, pomůcka, pokus
VLASTNÍ POKUS – pracovního postupu
a) příprava pracovních nástrojů, potřeb k výrobě, pomůcek
b) postup při zhotovení výrobku – jednotlivé hlavní činnosti
c) závěrečné úprava
ZÁVĚR – zhodnocení výroby, využití výrobku, výsledek pokusu
Několikanásobný podmět je vyjádřený několika souřadnými výrazy. Jednotlivé členy tohoto typu podnětu mohou být spojeny čárkami, nebo spojkami: a, i, nebo. Pokud má podmět více než dva výrazy používá se kombinace (například tři slova: mezi prvním a druhým slovem podmětu je čárka, druhý a třetí dělí pak vybraná spojka).
Jaká koncovka v přísudku u několikanásobného podmětu?
Několikanásobný podmět může obsahovat podstatná jména stejného rodu.
Pokud se jedná o rod mužský životný, píše se v přísudku koncovka –i (například: Atleti a plavci se společně zúčastnili turnaje).
U několikanásobného podmětu rodu mužského neživotného se naopak píše v přísudku koncovka –y (například: Stromy a keře se ve větru nakláněly.).
U několikanásobného podmětu rodu ženského píšeme v přísudku koncovku –y (například: Sestry a kamarádky vyrazily na společnou dovolenou.).
U několikanásobného podmětu rodu středního se píše v přísudku koncovka –a (například: Kuřata a housata se proháněla u babičky po dvoře).
Stejně tak často se ale stává, že podmět obsahuje podstatná jména různého rodu nebo čísla.
Jestliže je alespoň jeden člen několikanásobného podmětu rodu mužského životného, píše se v přísudku koncovka –i (například: Žirafy a sloni netrpělivě čekali na krmení.).
Jestliže ale není v několikanásobném podmětu člen rodu mužského životného píšeme u přísudku koncovku –y (například: Chaty a domy v našem okolí se pomalu rozpadaly.)
Pokud ale stojí přísudek ve větě před několikanásobným podmětem, může se koncovka příčestí minulého u přísudku shodovat s rodem nebližšího jména. Pak je povolen obojí způsob pravopisu. (například: Na louce se pásly kozy, koně a krávy. X Na louce se pásli kozy, koně a krávy.)
Pokud je podmět v čísle jednotném a žádný člen není v rodu mužském životném se píše u přísudku koncovka –y (například: Kočka a kotě se válely na peci.).