SOUVETI KEŽ je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Slovo kéž je odvozeno od pradávného spojení ke -že uvozující větu s přáním, rozkazem nebo otázkou. Ptáte-li se, jaký je to slovní druh, tak se mrkněte níže, kde vám to vysvětlím. Podíváme se i na historii tohoto původního staročeského slova.
Slovo kéž
Slovo kéž pochází ze staré češtiny a vzniklo spojením archaického zájmena ké a zkrácené příklonné koncovky -že. Původně mělo význam nejen jako přací částice, ale i jako tázací částice podobné dnešním zda a zdali.
Příklady původního použití slova kéž namísto dnešního zda:
Kéž mi to činie jiní? (kéž = zda) otázka z legendy o Jidášovi ze 14. stol.
Kéž Naman byl zdráv vínem? (kéž = zda) otázka ve Sváru vody s vínem ze 14. stol.
Kéžť jest zbaven malomoci? (kéž = zda) otázka ve Sváru vody s vínem ze 14. stol.
Kéž jeho jest víno uzdravilo, malomocenstvie jeho zbavilo? (kéž = zda) otázka ve Sváru vody s vínem ze 14. stol.
Příklady původního použití slova kéž ve významu rozkazovacím nebo přacím:
Čbáne, ké sě modlíš! (= modli se!) v bajce O lišcě a čbánu ze 14. století.
Kéž pak sem dále přistoupíš! (= přistup...) od Václava Františka Kocmánka ze 17. stol.
Ale radše kýž mi povíš! (= pověz ...) od Václava Františka Kocmánka ze 17. stol.
Příklady původního použití slova kéž ve tvaru ký:
Ký si mě raději zabil! (ký si = kéž bys) Oberpfalcer, Jazyk knih černých, 283, doklad z r. 1603.
V naší poradně s názvem CVIČENÍ NA SLOVNÍ DRUHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petra.
Dobrý den, prosím, jaký slov.druh je spojení Kéž by bylo u nás ve městě....by bylo-je to sloveso?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovní druh slova BY je sloveso. Slovo BY je sloveso vyjadřující podmiňovací způsob.
Slovní druh slova BYLO je sloveso. Slovo BYLO je minulý čas od slovesa být.
Slovo kéž je vždy a jen částice, konkrétně částice podle původu vlastní a podle významu přací. Slovo kéž je částice, které uvozuje přací a rozkazovací větu.
Částice se podle původu dělí na:
Vlastní – nemohou zastávat funkci jiného slovního druhu: ať, kéž, ano.
Nevlastní – mohou být podle souvislosti i jiným slovním druhem: jistě, asi, prý.
Částice se dělí podle významu na:
Tázací – uvozují tázací věty: Jestlipak si to přečetl?
Můžete-li ve větě či souvětí nahradit slovo „níž“ slovem „níže“ (což je další podoba 2. stupně příslovce „nízko/nízce“), pak už určitě nebudete na pochybách, že jde v daném případě o příslovce. Zkuste tuto pomůcku u vzorových vět k 1. bodu našeho výkladu a zjistíte, že to opravdu nejde, když „níž“ vystupuje ve větě jako vztažné zájmeno.
A naopak, můžete-li v souvětí nahradit slovo „níž“ výrazy „které, kterou“ (například Donesla fotografii, na níž/na které byli spolu. Nepojedu na dovolenou s dívkou, s níž/se kterou si nerozumím.), pak jde stoprocentně o zájmeno.
Slovo BY je kondicionálový (podmiňovací) tvar slovesa BÝT pro:
třetí osobu čísla jednotného (on by spal, ona by přijela, ono by běhalo);
třetí osobu čísla množného (oni/muži by soupeřili, ony/ženy by přednášely, ona/mláďata by zívala).
Se slovem BY se setkáme také tehdy, když podmiňovací tvar slovesa BÝT pro druhou osobu čísla jednotného (BYS) spojíme se zvratným slovesem (například česat se, zpívat si). Písmeno S ze slova BYS se totiž „přesune“ na konec zvratného zájmena a vzniknou tvary BY SES nebo BY SIS (ty by ses česal, ty by sis zpívala). (Poznámka: Uvedené tvary by ses a by sis jsou jediné spisovné! Tvary by jsi se, bys se, by jsi si, bys si jsou hyperkorektní, a tedy nespisovné.)
Slovo BY může být použito třemi způsoby a může mít tři různé významy:
Spojka
V souvětí může mít slovo BY platnost spojky, jež významově odpovídá spojce ABY. Vyjádření s takto užitým slovem BY jsou považována již za knižní. Například:
Potichu poslouchám, by mi nic neušlo.
Toužebně si přeji, by ses hned vrátil domů.
Částice
Existují i větné celky obsahující slovo BY v platnosti „básnické“ částice, kterou bychom mohli nahradit běžněji užívaným spojením KÉŽ BY. Například:
By raději již bylo dokonáno.
Pomocné sloveso
S oběma výše uvedenými způsoby použití slova BY se v současných textech či mluvě setkáme ojediněle. Naopak dnes a denně používáme slovo BY jako součást sloves v podmiňovacím způsobu. V tomto případě představuje slovo BY pomocné sloveso, které
ve spojení s příčestím minulým plnovýznamového slovesa tvoří složený slovesný tvar podmiňovacího způsobu přítomného (by zvítězil, by plakala, by spěchali);
ve spojení s příčestím minulým slovesa BÝT a s příčestím minulým plnovýznamového slovesa tvoří tvar podmiňovacího způsobu minulého (byl by upadl, byla by malovala, byli by získali).
pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)
3. Zájmena = pronomina
zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
Částice se dále dělí do několika skupin. Jejich funkce a užití jsou vázány na ostatní výrazové prostředky, na obsah výpovědi a na konkrétní jazykovým ale i mimo jazykový kontext. Částice se tedy rozdělují na modální, intenzifikační, vytýkající, modifikační, odpověďové, negační a přací.
Modální částice
Mezi modální částice patří výrazy jako asi, snad, nejspíš, jistě, zajisté, možná, pravděpodobně. Tyto výrazy udávají stupeň pravděpodobnosti obsahu výpovědi. Jejich význam se pohybuje ve škále od velmi pravděpodobného až po vyloučené. Na tyto části se nedá doptat doplňovacími otázkami, ale lze jimi odpovídat na zjišťovací otázky. Například: Budeš večer doma? Snad. Vzhledem k jejich významu je jasné, že se běžně vyskytují o oznamovacích větách, případně ve zjišťovacích otázkách.
Intenzifikační částice
Částice intenzifikační určují intenzitu vlastnosti: velmi, moc, málo. Například: Jak se ti líbil film? Moc. Někdy dochází k záměně s příslovci. Obvykle intenzifikační částice stojí před slovesem na rozdíl od příslovcí. Byl pěkně nazlobený x bylo pěkně. Šíleně ji miloval ( = velmi) x vypadal šíleně (= hrozně).
Vytýkací částice
Částice vytýkací vytýká jistou složku výpovědi: právě, přímo, zrovna, obzvlášť. Od intenzifikačních částic se liší tím, že se mohou vztahovat i na podstatná jména. Tyto částice implikují skutečnosti, jejichž pravdivost je předpokladem pro smysluplné užití této částice ve větě. Na oslavu přišel jen Martin (= což nám jasně říká, že ostatní nepřišli). Tyto částice můžou platnost výpovědi buď omezovat: jenom, jen, pouze, nebo rozšiřovat: tak, rovněž. Vytýkací částice stojí před větným členem, který obsahuje vytčený výraz.
Modifikační částice
Mezi částice modifikační patří obvykle výrazy, které primárně řadíme k jiným slovním druhům, například: ale (spojka), tak (příslovce). Ukázka: mluv klidně (příslovce ) x klidně mluv (částice). Pokaždé má výraz jiný význam, a tak se jedná i o jiný slovní druh. Tyto části výpověď kontextualizují a modifikují s dalšími prostředky větný modus věty.
Odpověďové částice
Mezi částice odpověďové patří výrazy, kterými lze odpovídat na zjišťovací otázky: ano, ne. Protože odpovídají na obsah věty, tak se často označují jako větné ekvivalenty.
Negační částice
Do částic negačních patří výrazy ne a nikoli pro členskou negaci. Zaujalo ji nikoli jeho postavení, ale jeho humor.
Přací částice
Posledním a nejznámějším typem jsou částice přací (=preferenční). Tyto částice stojí zpravidla na začátku věty a slouží k vyjádření přání mluvčího. Patří sem výrazy: kéž, nechť. Příklady: Kéž přijde! Kéž by! Nechť se o to sám zaslouží!
Slova LECCOS a LECCO se řadí mezi zájmena, konkrétně mezi zájmena neurčitá, což napovídá, že označují nějakou neurčitou skutečnost. Slovo LECOS není spisovné, proto by se nemělo objevovat ve spisovných textech.
Obě uvedená spisovná slova jsou významově rovnocenná, můžeme tudíž používat jak LECCOS, tak LECCO a věta či souvětí se nezmění.
Co se týče četnosti výskytu spisovných variant, Český národní korpus uvádí v 1. a 4. pádě častěji podobu s „S“ na konci, tedy LECCOS. Rovněž Slovník spisovného jazyka českého zmiňuje tuto podobu jako častější.
Přestože není slovo LECOS považováno za spisovné, v některých publikacích ho lze najít (jedná se o chybu). Nachází se například v knize Den co den (autorka Terézia Mora).
Slovo LECCOS (i slovo LECCO) má stejný význam jako zájmena všelicos nebo mnohé.
Dalšími variantami slova LECCOS jsou zájmena ledasco, ledacos a ledaco.
Čárku nepíšeme před spojky souřadicí, jsou-li v poměru slučovacím (a, i, ani, nebo).
Příklad: Zůstanu doma a budu uklízet. Na svatbě ochutnám dort i koláče. Nepřijela babička ani dědeček. Na dovolené jsme se koupali nebo chodili do lesa.
Pozor: Potkáte-li tyto spojky uprostřed souvětí, může být před nimi čárka, i když jsou s další větou v poměru slučovacím. Jak je to možné? Spojují dvě věty stejné úrovně (dvě věty hlavní nebo dvě věty vedlejší stejného druhu), ale je mezi ně vložena jiná věta vedlejší, viz názorný příklad níže (kdybyste už zapomněli zkratky používané ve škole, pak VH = věta hlavní, VV = věta vedlejší).
Příklad: Vybral jsem si knížku (1VH), která měla velmi zajímavý obal (VV přívlastková), a odnesl ji k pokladně (2VH). Nechtěli jíst, co jsme jim uvařili, ani pít, co jsme jim nalili.
Čárku vždy píšeme před spojky podřadicí, dále pak před spojky souřadicí, které nejsou v poměru slučovacím, ale vyjadřují mezi větami či větnými členy například poměr stupňovací (příklad: Prodávají různé kuchyňské nádobí, a dokonce i zástěry.), odporovací (příklad: Měl čas, a přesto za námi nepřišel.), vylučovací (příklad: Peníze, nebo život!), příčinný/důvodový (příklad: Požádal jsem ho o pomoc, neboť jsem mu důvěřoval.), důsledkový (příklad: Důvěřuji mu, a proto jsem ho požádal o pomoc.) či vysvětlovací (příklad: Přihlášku musíš odevzdat podepsanou, a to oběma rodiči.). Je-li vztah mezi větnými členy nebo větami vyjádřen pomocí dvojitých souřadicích spojek, pak čárku píšeme před druhou z nich, ne však, začíná-li spojkou a: jednak..., jednak; jednak... a jednak), viz následující příklad.
Příklad:Hned byla tam, hned vedle. Nelíbí se mi, jednak má velký nos a jednak nosí divné brýle.
Jedná se o věty, které jsou na sobě
mluvnicky nezávislé, které ale spolu souvisí obsahem. Například: Procházeli se
společně, ale nemluvili spolu.
Čárkami se neoddělují věty
hlavní, které jsou v poměru slučovacím a které jsou spojené
spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Usmál se a odešel.
Čárkami se oddělují věty,
které jsou v poměru slučovacím, ale nespojují je spojky a, i,
nebo (anebo), ani, či. Například: Přestaly mrazy, sníh roztál.
Čárkami se oddělují věty
hlavní, které jsou v jiném poměru než slučovacím (stupňovacím,
odporovacím, vylučovacím, důsledkovým, příčinným). Například: Přestalo
sněžit, dokonce vysvitlo slunce. Četl knihu, ale nerozuměl jí. Buď půjdu do
školy, nebo zůstanu doma. Nemohl jít ven, a proto si doma četl. Ztratil se,
neboť doma zapomněl mapu.
2. Podřadně spojené věty
Podřadný vztah mezi větami znamená,
že jedna věta závisí mluvnicky na druhé větě. Věty závislé se oddělují
čárkou. Pokud je závislá věta vložená do řídící věty, je oddělená čárkou z
obou stran. Například: Věděl, že mu nikdo nerozumí. Dům, který si včera
prohlíželi, v noci vyhořel.
Je to ingredience, bez níž skvělou omáčku opravdu nepřipravíte. Učitelka, k níž jsem opravdu nechoval vřelé city, naštěstí již odešla. Vzpomněla si na tu pohádkovou knížku, v níž byly strašidelné obrázky. Nepojedu na dovolenou s dívkou, s níž si nerozumím.
Ve všech výše uvedených příkladech je slovo „níž“ zájmenem, respektive tvarem vztažného zájmena rodu ženského ve 2., 3., 6. a 7. pádě čísla jednotného. Aby to bylo zcela jasné, nabízím přehledné skloňování zájmena „jež“ v rodu ženském (nikoli středním).
jednotné číslo
množné číslo
1. pád
jež
jež
2. pád
jíž, níž*
jichž, nichž*
3. pád
jíž, níž*
jimž, nimž*
4. pád
již, niž*
jež, něž*
5. pád
6. pád
níž*
nichž*
7. pád
jíž, níž*
jimiž, nimiž*
* Podoby s takzvaným náslovným n- se používají po předložkách, například k níž, o níž, před níž, s níž a podobně.
Zájmeno jenž/jež/jež uvozuje vedlejší větu vztažnou a vyjadřuje její vztah zpravidla k určité osobě nebo věci uvedené ve větě řídící (viz souvětí uvedená výše jako příklad). Používá se především v psaných projevech.
Mario a kouzelník je novela z třicátých let devatenáctého století od německého spisovatele Thomase Manna. Dá se označit za novelu politickou, protože na několika stránkách přesně popisuje vliv fašismu na lidi. Pod zdánlivě jednoduchou dějovou linií se skrývá politicko-antifašistický podtext. Celá knížka byla předzvěstí nástupu fašistického režimu, což je naznačeno například všeobecným chováním obyvatel k cizincům a povýšeným sebevědomím Cipolly.
Žánr:
Politická novela
Styl:
Spisovatel si umí dokonale hrát se slovy a skládat opravdu neskutečné věty a souvětí.
Hlavní motivy:
Mussoliniho éra, pobřežní městečko, letní žár. A večer s kouzelníkem, který se ukáže být hypnotizérem a velmi nelidským manipulátorem, který místo pobavení lidi ovládá, zesměšňuje a ponižuje. Tragický konec je pak humánní satisfakcí, zvlášť když situace čím dál více připomíná alegorii.
Hlavní postavy:
Mário – kdysi nejrychlejší číšník v malém italském městečku toužící po krásné Silvestře.
Kouzelník – samolibý „umělec“, vizionář a hybatel osudů.