Etiketa tykání a vykání
Vykání či tykání vyjadřuje míru důvěrnosti společenského kontaktu osob. Vykání vystihuje daleko lépe vztah vzájemné úcty. Tykání je obvyklé mezi přáteli, příbuznými, mnohdy i vzdálenějšími. Tykají si mezi sebou děti, kamarádi a studenti. Dospělí také dětem tykají, ale jen do určitého věku, pak by měli raději přejít na vykání. Časté je také tykání v pracovních kolektivech. Je přirozené a odůvodnitelné v užších pracovních kolektivech, protože usnadňuje spolupráci.
Chcete si začít tykat s kolegou či kolegyní v zaměstnání, nebo s někým, s kým se často potkáváte ve svém volném čase? Pak mějte na paměti, že tykání je projevem důvěry, spřátelení. A opravdu pečlivě si rozmyslete, jestli nastala opravdu vhodná chvíle a zda je to ten pravý člověk na tykání. Když vám po čase začne být z jakéhokoli důvodu nepříjemný, těžko se dá vše vrátit zpět. Nejprve si však pečlivě přečtěte následující řádky, jestli jste to opravdu vy, kdo může tykání nabídnout.
Obecně platí, že týkání může navrhnout osoba společensky významnější, tedy žena, starší osoba a v pracovním prostředí je to osoba nadřízená.
Mezi osobami stejného pohlaví je to ten výrazně starší (u rozdílu do deseti let toto neřešte, je to jedno). Mezi dospělým mužem a dospělou ženou tykání navrhuje žena (zde ani třicet let rozdílu neznamená, že přednost získá muž). Žena by měla mít právo určovat vývoj společenského vztahu a měla by tedy tykání navrhovat jako první. Snad jen velmi vážený muž má právo navrhnout tykání ženě. Mladší může požádat staršího, aby mu tykal, přičemž on sám zůstane u vykání. Ale pozor, na pracovišti navrhuje tykání jedině šéf. Ani starší podřízený nebo podřízená žena nemohou přijít za šéfem a navrhnout mu tykání; o tom, koho si pustí blíž k tělu, si může rozhodovat jedině nadřízený, ne jeho podřízení. Nadřízený si ovšem musí být při návrhu tykání bezpečně jistý, že podřízení jeho nabídku rádi přijmou, protože mimo pracoviště jsou jejich pozice obrácené. Aby zjistil, jak se podřízení na nabídku tykání budou tvářit, může použít oslovení vykáním, ale ve spojení s křestním jménem („Kláro, mohla byste...“). K tomuto nepotřebuje svolení, neboť stále vyká, užití křestního jména však vytváří přátelštější formu komunikace.
Pokud vám někdo tykání navrhne, můžete ho přijmout s vděkem, ale také s určitým ostychem. A když se někdo dovolí vám tykat, neznamená to vždy hned, že můžete automaticky tykat i vy jemu. Pozor pak na nevhodné pokusy o tykání – například v opilosti nabídnete šéfovi tykání. Když se urazí, omluvte se mu. Může se ale stát, že tykání přijme, a vy ráno o celé situaci pochybujete. Je-li to možné, vyhněte se tykání i vykání a&nb
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Pravopis vykání