Slovní druhy patří mezi témata, která se na první pohled zdají jednoduchá, ale při konkrétních cvičeních dokážou pořádně potrápit. Jedno slovo může v různých větách fungovat úplně jinak a právě to je důvod, proč se v testech a diktátech objevují zbytečné chyby.
Pokud chcete mít v určování slovních druhů jasno, nestačí se učit jen poučky nazpaměť. Důležité je chápat význam slova v konkrétním kontextu, umět si položit správné otázky a trénovat na typických chytácích, které se vyskytují ve škole i v přijímacích zkouškách.
Řešení
1. Test na určování slovních druhů
kéž (částice), každý (zájmeno), všechno (zájmeno), co (zájmeno), který
(zájmeno), před (předložka), konečně (příslovce), všechny
(zájmeno), moje (zájmeno), jsou (sloveso), kteří (zájmeno), jenž
(zájmeno), takže (spojka), odkud (příslovce), seděl jsem
(sloveso), zvolit (sloveso), či (spojka), jedině (příslovce),
volný (přídavné jméno), dní (podstatné jméno), napil se
(sloveso), kolikerý (číslovka), svěží (přídavné jméno),
působí (sloveso), cesta (podstatné jméno), všechna (zájmeno)
tři (číslovka) hřiště (podstatné jméno), brzičko
(příslovce), podél (předložka) řeky (podstatné jméno), zas
(příslovce), snadno (příslovce), jsem (sloveso), nemile
(příslovce), pravidelně (příslovce), byli (sloveso), o
(předložka) tom (zájmeno), jednoznačně (příslovce), vysoko
(příslovce), zatímco (spojka), plavání (podstatné jméno),
pokaždé (příslovce), léčení (podstatné jméno), všichni
(zájmeno), můžeš (sloveso), kvůli (předložka), dalších
(přídavné jméno), by (sloveso), krásnější (přídavné
jméno), konečně (příslovce), chvíli (podstatné jméno), jsme
(sloveso), všichni (zájmeno), starosti (podstatné jméno), jednoho
(číslovka), ji (zájmeno), kolik (číslovka), lze (příslovce),
mají (sloveso), někteří (zájmeno), proč (příslovce), nechť
(částice), bez (předložka, podstatné jméno), jakmile (spojka).
2. Test na určení slovního druhu
Už není dítě, hraje si však stále dál. (spojka)
Však všichni víme, jak to bylo. (příslovce)
Každý ho měl rád. (zájmeno)
Všechno to bylo moc krásné. (zájmeno)
Podívej se, co se stalo! (zájmeno)
Když
se nebudeš učit, nikam to nedotáhneš. (spojka)
Když
mně se tak nechce! (částice)
Mám
volno jen
v neděli. (příslovce)
Jen
se neboj! (částice)
Jen
se schovali pod střechu, začalo pršet. (spojka)
Už
budu hodný! (částice)
To
mi slibuješ už
několik dní. (příslovce)
Slyšel
jsem jen slabounké tik tak.
(citoslovce)
Kdybych
tak
vyhrál milion! (částice)
Závodů
se zúčastnili jak chlapci, tak
dívky. (spojka)
Udělala
jsem to přesně tak,
jak jste mi řekli. (příslovce)
Kdybyste
náhodou jeli kolem,
tak se tam podívejte. (příslovce)
Procházeli
jsme se kolem
řeky. (předložka)
Kam
jdeš s tím kolem?
(podstatné jméno)
Nezapomeňte
na tu ozdobu uprostřed.
(příslovce)
Nejvíc
se mi líbila marcipánová růže uprostřed
dortu. (předložka)
Naproti
domu je krásná zahrada. (předložka)
Bydlím
hned naproti.
(příslovce)
Střela
šla těsně vedle.
(příslovce)
Neběhej
pořád a posaď se vedle
mě. (předložka)
Olga
je
už od dětství její nejlepší kamarádka. (sloveso)
Vídávám
je
spolu pořád. (zájmeno)
Místo
do práce musel k lékaři. (příslovce)
Jindra
přišel o vynikající místo.
(podstatné jméno)
V naší poradně s názvem ZÁJMENA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Oldřich Pražan.
Které ze zájmen “jeho” a “svého” je zpodstatnělé.
Jak se definují zájmena zpodstatnělá.
Děkuji moc.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Zpodstatnělá zájmena se v určitých kontextech mohou stát z přivlastňovacích zájmen, což znamená, že plní funkci podstatného jména.
Například zájmeno našim ve větě Fandil našim fotbalistům není zpodstatnělé, ale ve větě Jdeme na víkend k našim na chalupu zpodstatnělé je. Zájmeno SVÉHO je zpodstatnělé ve spojení Nedosáhli svého. Zde má slovo svého funkci podstatného jména (nedosáhnout svého = nedosáhnout splnění cíle, plánu).
Také ve spojení Hleď si svého je slovo svého zpodstatnělé zájmeno (hledět si svého = nestarat se o věci druhých). Zájmeno JEHO je zpodstatnělé ve spojení Přijali jsme jeho. Zde má slovo jeho funkci podstatného jména (přijmout jeho = přijmout tohoto konkrétního člověka).
Ve svém příspěvku URČENÍ PODMĚTU VE VĚTĚ S ČÍSLOVKOU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra Misařová.
Jak určit podmět ve větě Pět žáků přišlo pozdě. Deset dívek závod vzdalo.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Misařová,
ve větách, které uvádíte, jde o specifickou formu podmětu, a to o tzv. numerativ neboli genitiv numerativní (existuje například i genitiv záporový: nebylo tam ani človíčka; nebo genitiv partitivní: v řece ubylo vody).
Podoba spojení číslovky a počítaného předmětu je dána slovnědruhovým charakterem číslovky: číslovky jeden, dva, tři, čtyři jsou svou povahou přídavná jména, takže se počítaný předmětý s nimi musí mluvnicky shodovat v pádě a částečně také v rodě a čísle (na drátě seděla jedna vlaštovka; za domem mňoukaly dvě kočky apod.) U ostatních základních číslovek, které mají povahu podstatného jména (tedy číslovky pro hodnoty 5–99 a rovněž neurčité číslovky kolik, několik, tolik), se jako základní prostředek vyjádření kvantovosti ustálil počítaný předmět ve 2. pádě množného čísla (tedy genitiv numerativní: na drátě sedělo pět vlaštovek; za domem mňoukalo několik koček).
Jinými slovy: U podmětu typu pět vozů, šest dívek, deset psů atd. řídí koncovku v přísudku číselný výraz a vyžaduje zakončení přísudku na -o: Pět vozů bylo odtaženo na záchytné parkoviště. Šest dívek nepřineslo omluvenku. Jsou-li podmětem výrazy jako desítky, stovky, tisíce, miliony, miliardy, píšeme v příčestí -y, u výrazu tisíce lze zvolit i koncovku -o: Stovky fanoušků se rozburácely na tribunách. Tisíce lidí se sešly (i sešlo) na náměstí.
A jednoduché shrnutí na závěr: Genitiv numerativní je výsledkem historického vývoje a nemá žádnou významovou funkci, je to čistě formální pravidlo. Číslovka je v tomto případě chápána jako přívlastek kvantitativní. Jako podmět tedy označte v těchto případech podstatné jméno ve druhém pádě (tj. v genitivu), abych byla naprosto konkrétní, ve Vašich větách to bude žáků, dívek.
P.S. Je ale možné, že na základní škole nebude chybou jako podmět označit celé spojení, tedy pět žáků, deset dívek.
Tázací zájmena jsou zájmena,
kterými začínají otázky. Jejich cílem je žádat o informace. Pokud využijeme
zájmenokdo, je jasné, že zjišťujeme neznámou osobu. Pokud se použije
zájmenoco, ptáme se na neznámé zvíře nebo neznámou věc. Zájmenem jaký
se ptáme na neznámou vlastnost. Zájmenokterý slouží k výběru. Zájmenočí
se použije, pokud chceme vědět, komu něco patří.
K těmto zájmenům lze přidat
přípony -pak, -že. Například: kdopak, copak, kterýpak, jakýpak, čípak,
kdože, cože, který že, jaký že, čí že. Tato přípona se při skloňování
nemění.
I u těchto zájmen je u lidských
párových orgánů v 7. pádě koncovka -ma. Například: Jakýma rukama?
Tázací zájmena: kdo, co, jaký,
který, čí
Skloňování
tázacích zájmen kdo, co:
ZÁJMENA
PÁDY
KDO
CO
1.
pád
Kdo
Co
2.
pád
Koho
Čeho
3.
pád
Komu
Čemu
4.
pád
Koho
Co
5.
pád
-
-
6.
pád
O kom
O čem
7.
pád
S kým
S čím
Skloňování
tázacích zájmen jaký a čí v jednotném čísle:
Vztažnézájmenojenž je málo využívaným synonymem k zájmenu který. Mnoho lidí považuje toto zájmeno za zbytečné, komplikující text a mají problém s jeho skloňováním. Zájmenojenž ale pomáhá lidem, kteří se živí psaním, aby v textu neopakovali neustále jen zájmeno který.
V naší poradně s názvem SÁM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jabko.
Jaký je rozdíl slova sám ve větách? Liší se od sebe slovním druhem?
příklad:
Nepřišel s kamarády, jak bylo původně domluveno, přišel SÁM.
vs.
Přijel SÁM král Sultán Solimán.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo SÁM je vždy jen zájmeno. Nikdy se nevyskytuje jako jiný slovní druh. I v uvedených příkladech jde o to samé zájmeno SÁM, akorát jednou je to zájmeno druhu vymezovací a podruhé ukazovací.
Ve větě: Nepřišel s kamarády, jak bylo původně domluveno, přišel SÁM. Zde slovo SÁM vyjadřuje (vymezuje), že přišel bez jiných jedinců.
Ve větě: Přijel SÁM král Sultán Solimán. Zde slovo SÁM ukazuje na samotného krále, ten o němž je řeč. Přijel TEN-SÁM král Sultán Solimán.
Osobní zájmena jsou uzavřenou skupinou
slov, jejichž úkolem je označovat roli osoby v komunikaci a odkazovat.
Řadí se sem zájmenojá, která
označuje mluvčího, zájmenoty, které označuje adresáta. Zájmena ona,
ono, on označují předmět komunikace. Zájmenomy označuje mluvčího a
další osoby, zájmenovy adresáta a další osoby. Zájmena oni označují
předměty komunikace.
Do této skupiny se řadí i zvratné
zájmenose. Toto zájmenose používá tehdy, když se něco přivlastňuje
podmětu.
Je důležité si uvědomit, že tyto
zájmena se skloňují a že do této skupiny patří všechny tvary těchto zájmen
Zájmena osobní: já, ty, on, ona, ono,
my, vy, oni, ony, ona, se a všechny jejich tvary
Skloňování
osobních zájmen já, ty, on, ona, ono v jednotném čísle:
V naší poradně s názvem SÁM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jolana Vladařová.
Proč je zájmeno sám ukazovací?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo SÁM je zájmeno, ale nejen ukazovací, ale také vymezovací.
Proč je zájmeno SÁM vymezovací? Odpověď naleznete v příkladové větě: To musí zvládnout sám. Zde slovo SÁM vyjadřuje myšlenku bez jiných jedinců.
Proč je zájmeno SÁM ukazovací? Je to tehdy, když slovo SÁM vyjadřuje toho, o němž je řeč - ukazuje na něj. Například: Sám to ví nejlíp. (ON-sám to ví nejlíp.)
Přivlastňují první, druhé a třetí osobě; pozor: pokud je vlastník ve větě podmětem, užívá se zájmenosvůj (Petr pozval na oslavu své přátele.)
Skloňování:
Zájmeno můj
1.
můj
má/moje
mé/moje
2.
mého
mé/mojí
mého
3.
mému
mé/mojí
mému
4.
mého můj (než.)
mou/moji
mé/moje
5.
můj
má/moje
mé/moje
6.
o mém
o mé/mojí
o mém
7.
mým
mou/mojí
mým
1.
mí/moji mé/moje (než.)
mé/moje
má/moje
2.
mých
3.
mým
4.
mé/moje
má/moje
5.
mí/moji mé/moje (než.)
mé/moje
má/moje
6.
o mých
7.
mými
K zapamatování
Tady můžete mít problém pouze v ženském rodě, kdy se chybuje v délce koncového "i". Určitě vám pomůže, když v těchto případech použijete ukazovací zájmeno ta. Řekněte si u daného případu buď té mojí, nebo tu moji, případně tou mojí. Sami vidíte a určitě i cítíte, kdy pak použít "i" a kdy "í".
Zájmenotvůj
(tvá, tvé) se skloňuje stejně jako zájmeno můj (má, mé), stejně tak zájmenosvůj. Všechna tato zájmena se v podstatě skloňují podle vzoru mladý (což je vzor tvrdých přídavných jmen).
Zájmena jeho a jejich
Tato zájmena jsou nesklonná. Zájmenojejí se skloňuje podle vzoru jarní (což je vzor měkkých přídavných jmen).
K zapamatování
Tady opět pozor na správnou délku "i". Chyby se často vyskytují v těchto případech: Nechci se bavit o jejích problémech. (Zde jako jednotné číslo ženského rodu, například problémy nějaké Pavly.) Nechci se bavit o jejich problémech. (Tady jde o množné číslo, například jde o problémy rodiny Novákových.)
V naší poradně s názvem JAK, KDE, KUDY,PROČ, KAM... se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena.
Dobrý den,
chtěla bych se jen ujistit - syn nyní probírá ve škole slovní druhy a napsal, že "kde" je zájmeno. Jsou všechny otázky na příslovce, tj.: "kde,kudy,odkud,kam,
kdy,odkdy,dokdy, jak, proč" samy také příslovce jako slovní druh? Myslím si, že ano. Zájmeno je pouze Kdo (ptám se na osobu).
Pokud máte otázku na příslovce jak moc - je nutné rozdělit dvě slova na jak: příslovce a moc (v tomto případě jak i moc jsou příslovce?, ale ve spojení moc peněz by "moc" už byla číslovka?
Děkuji moc za informaci. Helena
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo KDE je příslovce a zároveň je to i jedna z pomocných otázek při určování příslovcí. Slovo KDE může být příslovce tázací, vztažné a neurčité. Příslovce tázací je například ve větě: Kde se setkávají rodiče?
Příslovce vztažné je například ve větě: To je to místo, kde se setkávají rodiče.
Příslovce neurčité je například ve větě: Mít kde smočit své tělo.
V ojedinělých případech slovo KDE může být i částice. Například ve větě: Ale kde že!
Slovo KDE nikdy není zájmeno.
Zatímco zájmeno který je stylisticky neutrální, zájmenojenž má knižní a spisovný charakter. Používá se především v psaných projevech, odborných textech a formální komunikaci.
Zájmeno co je naopak hovorové a ve spisovném textu se hodí jen omezeně. Procvičování těchto rozdílů pomáhá zvolit správný tvar podle komunikační situace.
Zájmenojenž se skloňuje podle rodu, čísla a pádu, podobně jako zájmeno který. Pro správné určení tvaru je nutné si uvědomit, ke kterému podstatnému jménu se vztahuje.
Důležité je také pamatovat na náslovné n- po předložkách, například ve tvarech na něž, s nímž, bez nichž. Právě tyto tvary bývají častým zdrojem chyb v testech i běžném psaní.
Zpravidla platí, že vztažnézájmenojenžse používá v souvislosti s podstatnými jmény rodu mužského životného i neživotného. A vztažnézájmenojež se naopak vztahuje k podstatným jménům rodu ženského a středního.
Popírají existenci osoby, zvířete, věci či vlastnosti
Skloňování:
Zájmenonikdo se skloňuje jako zájmeno ten (viz výše ukazovací zájmena), zájmenonic, se skloňuje jako zájmeno náš (viz výše přivlastňovací zájmena), zájmena nijaký a žádný se skloňují podle vzoru mladý (viz přídavná jména), zájmenoničí podle vzoru jarní (viz přídavná jména).
K zapamatování
Skloňování zájmen se všeobecně dělí na adjektivní (vzory přídavných jmen) a zájmenné (tvrdý vzor ten/měkký náš).
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho času s