Modalitou se myslí vyjádření způsobu platnosti určité výpovědi. Částice mohou být využity k modalitě věty. Například věta Kéž bych nezapomněl přinést úkol. (věta může vyjadřovat potencionální děj: úkol se má donést zítra a já si přeji, abych na to nezapomněl; zároveň může vyjadřovat děj ireálný: už je po datumu odevzdání a já vyjadřuji lítost z nesplnění úkolu. Částice mohou ovlivňovat i jistotní modalitu (zřejmě, asi) i postojovou modalitu.
Ve svém příspěvku JAK URČIT SLOVNÍ DRUH U PŘÍSUDKU? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel LUcie .
Dobrý večer, moje otázka zní: Jak určit slovní druh u přísudku? např. Voda na koupání bude dnes teplá.
Podmětem je Voda, ale co přísudek, to nejspíše bude teplá, tím pádem by bylo slovo bude-sloveso a teplá- přídavné jméno? Děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ondra.
Rozbor věty: Voda na koupání bude dnes teplá.
Voda - podstatné jméno a podmět
na - předložka
koupání - podstatné jméno
bude - sloveso a přísudek
dnes - příslovce
teplá - přídavné jméno
Jedná se o věty, které jsou na sobě
mluvnicky nezávislé, které ale spolu souvisí obsahem. Například: Procházeli se
společně, ale nemluvili spolu.
Čárkami se neoddělujívěty
hlavní, které jsou v poměru slučovacím a které jsou spojené
spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Usmál se a odešel.
Čárkami se oddělujívěty,
které jsou v poměru slučovacím, ale nespojují je spojky a, i,
nebo (anebo), ani, či. Například: Přestaly mrazy, sníh roztál.
Čárkami se oddělují věty
hlavní, které jsou v jiném poměru než slučovacím (stupňovacím,
odporovacím, vylučovacím, důsledkovým, příčinným). Například: Přestalo
sněžit, dokonce vysvitlo slunce. Četl knihu, ale nerozuměl jí. Buď půjdu do
školy, nebo zůstanu doma. Nemohl jít ven, a proto si doma četl. Ztratil se,
neboť doma zapomněl mapu.
2. Podřadně spojené věty
Podřadný vztah mezi větami znamená,
že jedna věta závisí mluvnicky na druhé větě. Věty závislé se oddělují
čárkou. Pokud je závislá věta vložená do řídící věty, je oddělená čárkou z
obou stran. Například: Věděl, že mu nikdo nerozumí. Dům, který si včera
prohlíželi, v noci vyhořel.
Několikanásobný větný člen je takový
větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou
platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.
Několikanásobné větné členy oddělujeme
čárkou v případě, že:
nejsou spojeny spojkami a, i, nebo
(anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami,
pokud jsou jiném poměru než
slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
jsou k sobě přiřazeny bez spojek
(Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé
poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi
nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
jsou spojeny dvojitými
spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli
jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy,
které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu,
nebo v maloobchodech.
spojky nebo a či vyjadřují
vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z
několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba.
Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
spojka nebo vyjadřuje opravu
výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.
Několikanásobné větné členy neoddělujeme
čárkou v případě, že:
jsou několikanásobné větné členy v poměru
slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na
zahradě máme jabloně a hrušky.
spojky nebo a či vyjadřují vztah
mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím
příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve
škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
se jedná o ustálená slovní
spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama
noha.
v případě, že se jedná o dvojité
spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti.
Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.
2.
Přívlastek postupně rozvíjející
Přívlastek postupně rozvíjející je
zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a
na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další
adjektivní přívlastek.
Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou
neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.
V naší poradně s názvem JAKÝ SLOVNÍ DRUH JE SLOVO COŽ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Honzi.
Prosím pomoc, potřebuji vědět jaký slovní druh je slovo což. Pomůže mi někdo s určením?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo což může být zájmeno, příslovce, částice nebo citoslovce. Nejčastěji je to ale částice a ačkoliv je slovo což podobné spojce, tak věty nespojuje, ale uvozuje.
Příklad, kde je slovo což částice:
Což teprve koprovka od babičky.
Příklad, kde je slovo což zájmeno:
Jedu k babičce na oběd, na což se moc těším.
Příklad, kde je slovo což citoslovce:
Nu což! Ať si dělá, co chce.
1. slovní druh = Podstatná jména (latinsky substantiva) = Patří sem slova, která označují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností a dějů.
2. slovní druh = Přídavná jména (latinsky adjektiva) = Patří sem slova, která označují vlastnosti nebo vztahy podstatných jmen.
3. slovní druh = Zájmena (latinsky pronomina) = Patří sem slova, která zastupují
podstatná jména nebo přídavná jména.
4. slovní druh = Číslovky (latinsky numeralia)= Patří sem slova, která vyjadřují počet, pořadí, násobnost, díl celku.
5. slovní druh = Slovesa (latinsky verba) = Patří sem slova, která vyjadřují činnost, stav nebo změnu stavu.
6. slovní druh = Příslovce (latinsky adverbia) = Patří sem slova, která vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (čas, místo, způsob, důvod, míra).
7. slovní druh = Předložky (latinsky prepozice) = Patří sem slova, která pomáhají vytvářet fráze a modifikovat vztahy mezi větnými členy.
8. slovní druh = Spojky (latinsky konjunkce) = Patří sem slova, která spojují větné členy a věty.
9. slovní druh = Částice (latinsky partikule) = Patří sem slova, která signalizují vztah mluvčího k výpovědi, zvýrazňují určitý větný člen a vyjadřují modalitu věty.
10. slovní druh = Citoslovce (latinsky interjekce) = Patří sem slova, která vyjadřují nálady, pocity, vůli mluvčího, označují hlasy a zvuky.
Bohužel ne vždy je zařazení slov k jednotlivým slovním druhům jednoduché a přehledné. K přiřazení některých slov ke slovnímu druhu je nutné dát slovo do určitého kontextu (do věty). Některá slova mohou patřit k více slovním druhům.
Následuje seznam několika slov, které se dají zařadit k více slovním druhům. Jedná se jen o výběr slov, protože takových slov může být nekonečné množství.
ADAMOVI
(všechna podstatná jména rodu mužského životného končící -ovi, například dědovi, strýcovi, sousedovi, Filipovi a tak dále)
Podstatné jméno: příklad využití: K narozeninám dal Adamovi moc hezký dárek.
Přídavné jméno: příklad využití: Adamovi koně se proháněli po louce.
ALE
Spojka: příklad využití: Usmíval se, ale nebyl šťastný.
Částice: příklad využití: Ale je sympatická.
Citoslovce: příklad využití: Ale, ale, copak to děláš?
AŤ
Spojka: příklad využití: Ať jde o cizokrajné rostliny, nebo o exotická zvířata, cítili jsme silný úžas.
Částice: příklad využití: Ať už přestane pršet!
BACHA
Podstatné jméno: příklad využití: Večer vždy rád poslouchal skladby od Bacha.
Citoslovce: příklad využití: Dej si na mě bacha!
BĚHEM
Podstatné jméno: příklad využití: Zlepšoval si zdravotní stav během.
Předložka: příklad využití: Během vyučování se nesmí používat mobilní telefony.
BLÍZKO
Příslovce: příklad využití: Seděl vedle mě příliš blízko.
Předložka: příklad využití: Nastěhoval se blízko nemocnice.
Ve svém příspěvku POUŽÍVÁNÍ SPOJKY NEBO MÍSTO SPOJKY A VE VĚTĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing. Jaroslav Mokrý.
Mám na mysli používání těchto spojek například při vyjmenovávání násobných předmětů jako větných částí:
1. Lesníci vysázeli douglasky, lípy, javory nebo modříny.
2. V masopustním průvodu jsme viděli děti i dospělé bez masek, komedianty v různých maškarních kostýmech nebo medvědy a další zvířata v kašírovaných maskách.
Patřím k dříve narozeným, a proto časté používání vylučovací spojky "nebo" místo souřadící spojky "a" v psané češtině (prakticky nikdy v mluvené) považuji za zásadní jazykovou chybu, v lepším případě za zlozvyk. Dopouštějí-li se toho novináři, tím hůř pro ně, pro jazyk i pro mládež, která se pořádně česky nikdy nenaučila. Dnešní škola toho totiž není schopna.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petr.
Protože mně irituje používání spojek vylučovacích nebo či jako slučovacích, našel jsem na Wikipedii, že spojka nebo je spojka slučovací ale i vylučovací. Kde se stala chyba?
Promluví Babiš či Havlíček.
Promluví Babiš nebo Havlíček.
BUDOU MLUVIT OBA NEBO JEN JEDEN Z NICH???
Měl jsem z maturity pouze dvojku v r.1968, ale jak se česky do budoucna domluvíme, když i jednoduché věty budou matoucí. Není to záměr, abychom raději mluvili německy, anglicky, latinsky, rusky?
Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.
Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:
slučovací – a, i, ani, nebo, či, nadto; dvojité: jak – tak, hned – hned, jednak – jednak, zčásti – zčásti, dílem – dílem, tu – tu, ať – ať, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, jednou – jednou, ani – ani
stupňovací – i, ba, nadto, přímo, navíc, hlavně, a dokonce, dokonce i, nebo i, nebo dokonce, nebo aspoň; dvojité: ba i – ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce
odporovací – ale, avšak, však, nýbrž, leč, naopak, jenže, jenomže, a přece, a přesto, ovšem, zato, a ne, a nikoli; dvojité: sice – ale, jenomže, jistě – ale, ne – ale ani, ne tak – jako spíše
vylučovací – nebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – ať, ať – nebo, ať – či
příčinné a důvodové – neboť, vždyť, totiž
vysvětlovací – a to, a sice
důsledkové – tedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy
Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).
Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:
příčinný (je vyjádřen například pomocí spojek: protože, že, poněvadž, jelikož, ježto, anžto, když)
účinkový (že, až, takže, div že)
důvodový (jestliže, protože, když)
účelový (aby, by, ať)
podmínkový (jestliže, -li, když, kdyby, pakliže)
přípustkový (ač, ačkoliv, přestože, i když, ani když, i kdyby, ani kdyby, třebaže, jakkoliv, byť, nechť)
časový (když, právě když, zrovna když, teprve když, až, než, dokud, sotva, sotvaže, mezitímco, zatímco, kdykoli, pokaždé když, jak, hned jak, jen jak, sotva, jakmile)
způsobový (jak, jako, jako by, jako kdyby, jako když, tím – že, tak – že, tak – aby, jinak než, tak – jak, tolik – kolik)
obsahový (že, aby, zda, zdali, -li, jestli)
výjimkový (leda, ledaže)
vztah průvodní okolnosti (aniž, bez toho že, bez toho aby)
Částice se dále dělí do několika skupin. Jejich funkce a užití jsou vázány na ostatní výrazové prostředky, na obsah výpovědi a na konkrétní jazykovým ale i mimo jazykový kontext. Částice se tedy rozdělují na modální, intenzifikační, vytýkající, modifikační, odpověďové, negační a přací.
Modální částice
Mezi modální částice patří výrazy jako asi, snad, nejspíš, jistě, zajisté, možná, pravděpodobně. Tyto výrazy udávají stupeň pravděpodobnosti obsahu výpovědi. Jejich význam se pohybuje ve škále od velmi pravděpodobného až po vyloučené. Na tyto části se nedá doptat doplňovacími otázkami, ale lze jimi odpovídat na zjišťovací otázky. Například: Budeš večer doma? Snad. Vzhledem k jejich významu je jasné, že se běžně vyskytují o oznamovacích větách, případně ve zjišťovacích otázkách.
Intenzifikační částice
Částice intenzifikační určují intenzitu vlastnosti: velmi, moc, málo. Například: Jak se ti líbil film? Moc. Někdy dochází k záměně s příslovci. Obvykle intenzifikační částice stojí před slovesem na rozdíl od příslovcí. Byl pěkně nazlobený x bylo pěkně. Šíleně ji miloval ( = velmi) x vypadal šíleně (= hrozně).
Vytýkací částice
Částice vytýkací vytýká jistou složku výpovědi: právě, přímo, zrovna, obzvlášť. Od intenzifikačních částic se liší tím, že se mohou vztahovat i na podstatná jména. Tyto částice implikují skutečnosti, jejichž pravdivost je předpokladem pro smysluplné užití této částice ve větě. Na oslavu přišel jen Martin (= což nám jasně říká, že ostatní nepřišli). Tyto částice můžou platnost výpovědi buď omezovat: jenom, jen, pouze, nebo rozšiřovat: tak, rovněž. Vytýkací částice stojí před větným členem, který obsahuje vytčený výraz.
Modifikační částice
Mezi částice modifikační patří obvykle výrazy, které primárně řadíme k jiným slovním druhům, například: ale (spojka), tak (příslovce). Ukázka: mluv klidně (příslovce ) x klidně mluv (částice). Pokaždé má výraz jiný význam, a tak se jedná i o jiný slovní druh. Tyto části výpověď kontextualizují a modifikují s dalšími prostředky větný modus věty.
Odpověďové částice
Mezi částice odpověďové patří výrazy, kterými lze odpovídat na zjišťovací otázky: ano, ne. Protože odpovídají na obsah věty, tak se často označují jako větné ekvivalenty.
Negační částice
Do částic negačních patří výrazy ne a nikoli pro členskou negaci. Zaujalo ji nikoli jeho postavení, ale jeho humor.
Přací částice
Posledním a nejznámějším typem jsou částice přací (=preferenční). Tyto částice stojí zpravidla na začátku věty a slouží k vyjádření přání mluvčího. Patří sem výrazy: kéž, nechť. Příklady: Kéž přijde! Kéž by! Nechť se o to sám zaslouží!
Rovnou si řekněme, že správně je: vzpomněl si na mě. A proč? Protože tvar mě se píše vždy ve 2. a 4. pádu (bez koho, čeho; koho, co) osobního zájmena já. Tvar mně se pak používá vždy ve 3. a 6. pádu (komu, čemu; o kom, o čem). Že si nejste schopni zapamatovat toto pravidlo? Tak si zkuste pomoci nějakou mnemotechnickou pomůckou, naštěstí je jich pro tento případ celkem dost, takže si můžete vybrat tu, která se vám bude zamlouvat nejvíce.
Ta první radí si do dané věty vložit dubletu mne. Jestliže zní věta logicky, pak se zájmeno já bude v tomto případě psát mě, v našem případě tedy: Vzpomněl si na mě/mne. (Jiný příklad: Seznámila mě/mne se svým přítelem.) Když je výsledná věta nesmyslná, pak do ní bude patřit mně (například: Mně/Mne to nemusíš připomínat. Vyprávěla mu o mně/mne.).
Další možností je doplnit v dané větě tvar zájmena ty. Pokud je možné do věty doplnit tebe, napište mě, v našem případě to tedy bude: Vzpomněl si na mě/tebe. (Jiný příklad: Beze mě/tebe tam bude nuda.) A když lze do věty doplnit tvar tobě, pak je správně podoba mně (například: Mně/Tobě to nemusíš připomínat. Chtěl po mně/tobě, abych mu vrátila prstýnek.).
Jestli jste si stále nevybrali, pak už tady mám jen poslední „berličku“. Když si řeknete například bez Honzy (či vidím Honzu), je správně mě, protože slovo Honza má 2 slabiky a mě jsou jen 2 písmena (v našem případě tedy: Vzpomněl si na mě / na Honzu.). Jestliže se do dané věty hodí Honzovi (o Honzovi), pak je správně mně, protože slovo Honzovi má 3 slabiky a mně jsou 3 písmena (například: Vyprávěla mu o mně / o Honzovi.).
Pokud máte ještě nějaké lepší mnemotechnické pomůcky týkající se této problematiky, tedy ať už slovesa vzpomněl, či zájmena mně/mě, tak neváhejte a podělte se o ně s námi. Možná tím pomůžete dalším zapomnětlivcům.
U vypravování je kladen důraz na dějová slovesa a konkrétní podstatná jména. Dále krátké věty (i jednočlenné), věty zvolací nebo přímá řeč, které zvyšují živost a větší působivost vypravování.
Jazykové prostředky
Dějová slovesa, podstatná jména, slova citově zabarvená
V psaném projevu může některým z nás činit problém, zda do daného kontextu patří právě mě, nebo naopak mně.
Pokud si nejste schopni zapamatovat, že mě se píše vždy ve 2. a 4. pádu a mně se používá vždy ve 3. a 6. pádu, tak si zkuste vytvořit nějakou mnemotechnickou pomůcku.
Například do dané věty vložte dubletu mne. Jestliže zní věta logicky, pak se zájmeno já bude v tomto případě psát mě (například: Nepojede tam beze mě/mne ani náhodou. Seznámila mě/mne se svým přítelem.). Když to není možné, napište mně (například: Mně/Mne musíš věřit. Vyprávěla mu o mně/mne.).
Komu se uvedený způsob objasnění moc nelíbí, může to zkusit třeba tak, že v dané situaci doplní tvar zájmena ty. Pokud je možné do věty doplnit tebe, napište mě (například: Beze mě/tebe tam bude nuda. Ale mě/tebenepozvali.), když lze do věty doplnit tvar tobě, pak je správně podoba mně (například: Mně/Tobě tu knížku půjčit nechce. Chtěl po mně/tobě, abych mu vrátila prstýnek.).
A jelikož se říká, že do třetice všeho dobrého, tak vám nezatajím ani třetí „berličku“. Když si řeknete například bez Tondy (či vidím Tondu), je správně mě, protože slovo Tonda má 2 slabiky a mě jsou jen 2 písmena. Jestliže se do dané věty hodí Tondovi (o Tondovi), pak je správně mně, protože slovo Tondovi má 3 slabiky a mně jsou 3 písmena.
Ve svém příspěvku PODMĚT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milada Davidová.
Rozbor věty jednoduché :"Chcete někdo něco?" Podmět nevyjádřený /Vy/, přísudek Chcete,předmět ve 4.p.něco.Jaký větný člen je zájmeno někdo? Děkuji za vysvětlení.M.Davidová
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)
3. Zájmena = pronomina
zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
Asi největší problém vám bude dělat odlišování částic od příslovcí a spojek. Ale třeba vám pomůže, když si zapamatujete alespoň některé z uvedených zásad:
částice obvykle stojí na začátku věty (pokud stojí ve větě, lze je z věty vypustit)
částice na rozdíl od spojek nespojují věty ani větné členy
částice neplní ve větě funkci větného členu
částice fungují jako takzvané kontaktní prostředky (ano, ne, dobře, asi, jistě apod.)
příslovce rozvíjejí slovesa, ptáme se na ně: kde, odkud, kam, kdy, odkdy, dokdy, jak, proč apod.
Ve svém příspěvku PODMĚT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anadar.
Dobrý den, nevím si rady s rozborem této věty. "Stačí jen vybrat to správné období." Nemůže zde být podmětem infinitiv "vybrat" (kdo co stačí – vybrat období?) A je "období" součástí podmětu? A co pak další větné členy? Děkuji. A.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Vedlejší věta vyjadřuje doplněk věty řídící. Závisí na slovese věty řídící a zároveň se vztahuje k jménu v podmětu nebo v předmětu této věty. Obvykle závisí na slovese smyslového vnímání (například cítit, vidět, slyšet), ale není to podmínkou. Často je uvozena spojkou jak, jako.
Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ KONTAKT E MAIL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bohumil Jiroušek.
Přeji vše NEJ, hodně zdraví a pevné nervy Mému premiérovi Andreji Babišovi k jeho dnešním narozeninám.Vypusťte z hlavy "stádo" hlupáků, závistivců a jim podobných. Užijte v kruhu rodinném klid a pohodu.
Hezky den přeje Jiroušek Bohumil
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Pavel.
Vláda ČR + parlament
Včera jsem se ve zprávách doslechl, že má opět v příštím roce dojít ke zvýšení starobních důchodů a to po několikáté opět procentuelně. Podle mne je to jenom podvod a prohloubení rozdílu mezi nejchudší vrstvou a bohatými a v tom má pravdu pan Okamura s názorem, že přidání má být dáno paušální částkou a to například při minulém přidání o 900,-Kč v průměru došlo u nás v domově důchodců, že tu jedna paní dostala přidáno 170,- a došlo ke zvýšení poplatků o 450,-. Tím pádem musí doplácet její rodina. Prostě ke zvýšení poplatků za pobyt by mělo být také procentuelně a ne zvýšení důchodů by mělo být dáno částkou, nikoliv procenty , nebo vlastní stejně jako přidání mělo být procentuelní i zvýšení poplatků nebo má být přidání paušální částkou- na Škonec, když jdete do obchodu dojde ke zvýšení cen a neptají se Vás do jaké skupiny důchodců patříte. Vím, že to bude schváleno většinou poslanců a proč by ne nakonec si vytvářejí svůj budoucí důchod. V souvislosti s tím mě zaujala debata na zrušení maturit z matematiky. Chápu to, že je to asi trochu nadání (sám jsem neměl s tímto předmětem neměl problém ani na ČVUT) a vždy jsem měl názor, že tento předmět má vliv na inteligenci, logiku a myšlení člověka a proto pochybuji, že vláda a poslanci byli skutečně dobří v matematice, protože mi mnohdy chybí logika v jejich rozhodování.
Označují první, druhou a třetí osobu jednotného a množného čísla
Skloňování:
Zájmeno já a ty
1.
já
ty
2.
mne/mě
tebe/tě
3.
mně/mi
tobě/ti
4.
mne/mě
tebe/tě
5.
-
-
6.
o mně
o tobě
7.
mnou
tebou
K zapamatování
Pokud máte problém s tím, kdy napsat mně a kdy mě, a nejste si schopni zapamatovat, že mně je ve 3. a 6. pádu a mě se píše v 2. a 4. pádu, tak si zkuste vytvořit nějakou mnemotechnickou pomůcku.
Například do dané věty vložte dubletu mne. Pokud to jde, pak se zájmeno já bude v tomto případě psát jako mě (Nevydrží beze mě/mne ani minutu. Viděla mě/mne s jinou.). Když to není možné, napište mně (Mně/Mne musíš věřit. Vyprávěla mu o mně/mne.).
Komu nevyhovuje předchozí způsob objasnění, ať si zkusí vždy v dané situaci doplnit tvar zájmena ty. Jestliže lze do věty doplnit tebe, napište mě (Beze mě/tebe tam rozhodně nepůjdou. Mě/Tebetam rozhodně nečekali.), pokud se vám tam hodí tobě, pak je správně podoba mně (Mně/Tobě to nedali. Chtěl po mně/tobě peníze.).
Podle některých je nejlepší tato mnemotechnická pomůcka: Když si řeknu bez Vaška (či vidím Vaška), je správně mě, protože slovo má 2 slabiky a mě jsou jen 2 písmena. Jestliže se do dané věty hodí Vaškovi (o Vaškovi), pak je správně mně, protože slovo má 3 slabiky a mně jsou 3 písmena.
Čárku nepíšeme před spojky souřadicí, jsou-li v poměru slučovacím (a, i, ani, nebo).
Příklad: Zůstanu doma a budu uklízet. Na svatbě ochutnám dort i koláče. Nepřijela babička ani dědeček. Na dovolené jsme se koupali nebo chodili do lesa.
Pozor: Potkáte-li tyto spojky uprostřed souvětí, může být před nimi čárka, i když jsou s další větou v poměru slučovacím. Jak je to možné? Spojují dvě věty stejné úrovně (dvě věty hlavní nebo dvě věty vedlejší stejného druhu), ale je mezi ně vložena jiná věta vedlejší, viz názorný příklad níže (kdybyste už zapomněli zkratky používané ve škole, pak VH = věta hlavní, VV = věta vedlejší).
Příklad: Vybral jsem si knížku (1VH), která měla velmi zajímavý obal (VV přívlastková), a odnesl ji k pokladně (2VH). Nechtěli jíst, co jsme jim uvařili, ani pít, co jsme jim nalili.
Čárku vždy píšeme před spojky podřadicí, dále pak před spojky souřadicí, které nejsou v poměru slučovacím, ale vyjadřují mezi větami či větnými členy například poměr stupňovací (příklad: Prodávají různé kuchyňské nádobí, a dokonce i zástěry.), odporovací (příklad: Měl čas, a přesto za námi nepřišel.), vylučovací (příklad: Peníze, nebo život!), příčinný/důvodový (příklad: Požádal jsem ho o pomoc, neboť jsem mu důvěřoval.), důsledkový (příklad: Důvěřuji mu, a proto jsem ho požádal o pomoc.) či vysvětlovací (příklad: Přihlášku musíš odevzdat podepsanou, a to oběma rodiči.). Je-li vztah mezi větnými členy nebo větami vyjádřen pomocí dvojitých souřadicích spojek, pak čárku píšeme před druhou z nich, ne však, začíná-li spojkou a: jednak..., jednak; jednak... a jednak), viz následující příklad.
Příklad:Hned byla tam, hned vedle. Nelíbí se mi, jednak má velký nos a jednak nosí divné brýle.
Spojky podřadicí, mezi něž patří i spojka
-li, připojují vedlejší věty v souvětí k větě hlavní v poměru podřadném a vyjadřují vztahy závislé věty k větě řídící. Spojky
jestliže, -li, když
často uvozují vedlejší větu podmínkovou, čímž vyjadřují podmínku, při které může nastat děj věty řídící.
Proces osvojování psaní vytváří dvě vzájemně se ovlivňující oblasti - grafomotoriku a mentální funkce. Předpokladem správné techniky psaní je dodržení hygienických a pracovních návyků. Psaní vyžaduje správné sezení a držení těla, kdy je hlava nesena v prodloužení trupu, vzdálenost očí od podložky je 30–35 cm. Dolní končetiny se opírají o podložku a holenní i stehenní kosti svírají přibližně pravý úhel. Ruce se zlehka opírají o psací stůl.
Výcvik psaní v 1. ročníku se dělí na tři období, v první, přípravné fázi nazývané předslabikářová se připravují žáci na psaní. Podpůrná cvičení, která se provádí před psaním i v jeho průběhu jsou například pohyby prstů – dotýkání prstů obou rukou, postupně dotýkání palce s dalšími prsty, oddalování a přibližování prstů (nůžky), mávání prstů, kroužení, „hra na klavír“. Využívá se sestava z dlaní – dotyk špičkami prstů k sobě (špička lodě), dotyk palců a ukazováčků (brýle), hnízdo z dlaní. A poslední je cvičení pohybové paměti – opakování cviků předvedených učitelem, spojování cviků do krátkých sestav, sledování uvolňovacích cviků a jejich nápodoba zpaměti.
Správné držení psacího náčiní je předpokladem plynulého psaní, které je třeba cvičit od předškolního věku, kdy dítě bere do ruky tužku nebo klasickou pastelku. Ruka se zlehka dotýká malíčkem papíru, psací náčiní drží dítě ve třech prstech. Ukazováček vede pohyb dolů, prostředníček nahoru a palec podporuje pohyb vpřed. Pro nácvik správného úchopu lze použít již v předškolním věku tužky, pastelky a násadky takzvaného trojhranného programu.
Uvolňovací cviky (průpravné cviky) předcházejí nácviku psaní. Provádí se nejprve na svislé ploše, protože pohyb směrem dolů je nejsnazší, potom na šikmé a nakonec na vodorovné podložce. Žáci mohou používat křídy, voskové pastely, uhel, tužky s měkkou tuhou. Psací náčiní musí snadno zanechávat stopu, aby si dítě nezvykalo na silný tlak. Cviky se provádí zpočátku na balicí papír či jinou velkou plochu papíru, která se postupně zmenšuje, dítě používá stále menší formát, až je schopno provést nacvičený tvar do linek.
Ve druhé fázi, takzvané slabikářové, jde o vlastní nácvik psaní. Výuka začíná psaním tvarových prvků písmen v liniatuře. Prvky písmen píšou žáci měkkou tužkou a později plnicím perem – musí co nejpřesněji napodobit tvar, velikost, sklon čar, oblouků, oválů a zátrhů. Také dodržují plynulé psaní a esteticky rytmizují grafický záznam v liniatuře. Psaní písmen psací abecedy vychází z poznání tiskacích písmen. Od začátku nácviku se využívají čtyři základní formy práce – opisování textu napsaného psacím písmem, přepis tištěného textu, diktát a autodiktát. V této fázi žáci píší především do&nbs