Slova příbuzná
A teď hurá na ta slova příbuzná. Pro jistotu raději připomenu, co tento termín označuje.
Slova příbuzná musí v podstatě splňovat dvě kritéria. Jednak musí mít stejný kořen, tedy část slova, která je společná pro všechna příbuzná slova, jednak spolu musí významově souviset. S naším slovem VŮNĚ jsou tedy příbuzná slova:
- VONĚT,
- PŘIVONĚT,
- NEVONĚT,
- DOVONĚT,
- NAVONĚT,
- ZAVONĚT,
- VONNÝ,
- VOŇAVKA,
- VOŇAVKÁŘSKÝ,
- VOŇAVÝ,
- NEVOŇAVÝ,
- VONIČKA.
Že to tak na první pohled nevypadá? Říkáte si, že kořen těchto slov není stejný? Odpověď musíme hledat ve slovotvorbě. Slovo VŮNĚ je slovo odvozené od slovesa VONĚT a při tomto procesu došlo k alternaci samohlásek v kořeni: -o- se změnilo na -ů- (podobně je tomu například u vodit – vůdce, solit – sůl a podobně).
První pravidlo, že slovo příbuzné musí mít stejný kořen, jsme si tedy potvrdili, a druhá zákonitost je naštěstí zcela zřejmá – všechna výše uvedená příbuzná slova vyjadřují, že nám něco voní či nevoní.
Zdroj: článek Příbuzná slova ke slovu vůně
ZÁHOŘOVO LOŽE
I
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou —
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje,
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
~
Poutnice neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi,
a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní pod večerem?
kam tak pospícháš? tvá noha bosa,
a jeseň chladná — studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí. —
~
Poutníče milý! — než tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady,
a tvoje líce jako pěkné panny —
ale což tak bledé a smutně zvadlé,
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů к zemi níží?
~
Mládenče pěkný! nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci,
a při nejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu,
a mocný balzám v důvěře dříme. —
~
Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možné ze snův vytrhnouti!
a tam již zachází v chrastině jedné:
pán bůh ho posilň na jeho pouti!
II
Daleké pole, široké pole,
předlouhá cesta přes to pole běží,
a podlé cesty pahorek leží,
a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhláť to jedlice — však beze snětí,
jen malá příčka svrchu přidělána,
a na té příčce přibitý viděti
rozpjatý obraz Krista pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světa strany jimi ukazuje,
v dvě strany protivné, jakož cesta míří:
pravou na východ, kdež se světlo rodí,
levou na západ, kdež noc vojevodí.
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
že se tam s nimi též bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
zlořečené duše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,
však od levice vysvoboď své děti!
~
Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
okolo kříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
brzy zas vzdychá — těžce, zhluboka. —
~
Takto se loučí od své drahé panny
mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany,
aniž pak věda, sejdou-li
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
Test na pády podstatných jmen
na dvorku, za oknem, maminku, za koláč, do setmění, jiskry v očích, u autobusu, k učitelce, po večerce, v obilí, na stromě, sousedé, pro kapradí, podél zahrady, o časopise, s týmem, u školy, vůně květin, od strýce, na stůl, blízko kostela, přes židli, klika dveří, kolem potoka, kvůli motorce, list papíru, díky spolužákovi, proti lupům, pod okny, světla autobusu
Řešení testu na pády podstatných jmen
na dvorku (6), za oknem (7), maminku (4), za koláč (4), do setmění (2), jiskry (1) v očích (6), u autobusu (2), k učitelce (3), po večerce (6), v obilí (6), na stromě (6), sousedé (1), pro kapradí (4), podél zahrady (2), o časopise (6), s týmem (7), u školy (2), vůně (1) květin (2), od strýce (2), na stůl (4), blízko kostela (2), přes židli (4), klika (1) dveří (2), kolem potoka (2), kvůli motorce (3), list (1) papíru (2), díky spolužákovi (3), proti lupům (3), pod okny (7), světla (1) autobusu (2)
Zdroj: článek Pády
Prosinec 1920
V žaláři,
kde slunce nikdy nezáří,
je stůl
a ten je chudý jak záhon, kde žádné nevzrostlo kvítí,
smutný jak klec, když ptáček ulétnul;
jen bochník chleba na něm jako slunce svítí
a číše smutek upijí.
~
Na tento stůl vsadili semeno bolesti,
když už ji v srdcích svých nemohli unésti
a z něho vyrostla květina podobná lilii,
měla však rudý květ,
který byl smutný jak lidské neštěstí
a krásný jako svět.
~
K tomuto květu
přiletěla z rána běloučká holubice,
žalující celičkému květu,
že je duší Josefa Kuldy
a letí rovnou z nemocnice;
tak je trpký život, když se žije
a přece jen že je to krásná věc,
že je to sladkostí plná dlaň,
krajina po dešti,
touha po štěstí,
že je to slunce, které krvácí jak postřelená laň
kámen moudrosti,
studna radosti,
pastýřská píseň na šalmaj,
že jsou to oči hezkého děvčete,
do nichž se člověk zadívá
a srdce zazpívá :
jen jednou kvete v roce máj,
jen jednou v žití láska.
~
To slovo
letělo jako pták do sítě hvězd
a nad hvězdami
to slovo tělem učiněno jest,
by přebývalo mezi námi.
~
Nevinný
sestoupil s nebe jak květ květiny,
přišel jak vůně na ulici,
nepoznán,
poznával své,
zatím co lidské srdce hlaholící
bilo na poplach,
že nevinný
přišel jak vůně na ulici,
sestoupil s nebe jak květ květiny.
~
To přece nevadí, že přítel mrtev jest
a že už zapáchá,
ze slov a vzdechů modlitby věnec počal plést,
aby jej položil na bílá oblaka;
obrátil oči do duše
a v čarodějné předtuše
pohlédl s úsměvem naň
a řekl:
Josefe Kuldo, pravím tobě, vstaň !
~
A hle, on vstal
a kdyby slunce nesvítilo k tanci,
byl by zaplakal,
vstal a po hřbitově lehce kráčel,
aby si rosou šaty neuméčel,
byl jako sen
a tvář měl docela jinou,
byl jako ženich, štěstím nešťasten
a voněl rozmarinou.
Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách