Téma

VŽDYŤ


VŽDYŤ a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Báseň není zjevení, ale dílo těžké a neveliké jako dělnická práce. Revoluce prostupuje svět, řád nové tvorby vzchází. Doba duní rázem válek, třídními boji, pádem civilisace a komunistická země rodí se v chaosu jako bylo na počátku světa. Vtipné a hloupé výmysly literátů nic neplatí. Ano a ne, tvůj souhlas, soudruhu, a tvůj odpor je vysloven v této básnické knize a vše, co jest z tvého dobytého světa, v ni vešlo. Protože jsi chudý a nesvobodný, a protože žiješ jen zpola, jest ti říkati častěji ne než ano. Tvůj básník nemůže jinak. Nebudeš čísti o slávě města, ale o jeho pláči. Neboť tvoje je slzavé údolí. Revoluční píseň bude tě vyzývat, neboť boj je tvůj nástroj. Kniha je třídní a jejím obsahem jsi ty. Nový York, řvoucí svojí velikostí, obchodní podnikání před tebou je obludné a nepřátelské. Nuže, ať ho není! Nová, nová, nová je hvězda komunismu. Jeho pospolitá práce buduje nový sloh a mimo ni není modernosti.


Večer na pavlači

I.

Večer bývá tichý jak zamrzlý vodopád,

ale pavlač to je náruč Marie Panny,

vždyť ti, kteří s bojiště dne si přinesli těla poraněná,

si večer usednou na ni

a ona je mřížemi sevře jak měkkými prsty objala by je žena;

nebe je plné hvězd

a pod hvězdami na všecky rány, na všecky rány nějaký balsám jest.

~

Akáty naproti nad tratí vůněmi zvoní jak na návsi zvonice,

aby se vzpamatovali hříšníci a hříšnice,

ale milenci svá těla sepiali vášnivě a prudce,

a tak se zdálo, že na stráni modlí se samé sepiaté ruce

tise a odevzdaně,

že anděl zvěstoval užaslé Marii Panně

poselství lásky a síly.

~

Skoda, když už ta pavlač byla tou šťastnou svatou,

že ti, které chovala, už dávno, už dávno ukřižováni byli.

II.

Břink !

Bylo to jednou, jako by do okna hodil kdos kamenem.

Večer byl sladký, jako by rozhoupal se zvon v tvém srdci zmámeném

a hustou, černou pavučinu ticha protrhla píseň,

jež do vesmíru jak voda trhlinou do lodě na moři vniká.

~

To slečna domácích na klavír hrála,

ta malá blondýnka s modrýma očima,

již denně pokorně prosívám, aby mě trochu milovala

a před níž kleká duše má.

~

Holá!

Byla to píseň veselá, byla to píseň bouřlivá,

jako když v hospodě „U velryby“ sbor mariňáků zazpívá.

Myslil jsem rychle na její dívčí tělo,

na její něžnou kostru složenou z růžových kostí,

na níž se pružné maso přílivem radosti chvělo;

myslil jsem rychle na její pohled prostý,

jejž do not upřela jak v milencovy oči

a láska,

veliká láska stoupala ve mně od paty až k hlavě

jak v bílé bříze míza v jarní noci,

z večera stromek ten ani lístečku nemá a hole se ve větru mihá,

z rána však rozkvete listy, že nemá jich na světě tolik žádná kniha

a na každém báseň.

~

Škoda, chodí už chodí k té slečně čtyři oficíři,

z nichž jeden ji vezme si za ženu a s těžkostmi života smíří ;

škoda, by! bych ji měl jak před okny zahrádku, v jejíž prsti

rostly by růže, reseda, zvonečky, melisa,

a po jejíchž cestičkách chodily by na večer mé prsty.

~

Hrála,

zatím co srdce naše, ta neúmorná kladiva bušící na plnou pokladnu světa,

utichla docela a vesmír už nebyl tou lodí, do níž píseň jako voda cestu protrhla si,

to byla spíše sklenice, až po okraj plná krásy

a my z ní pili až do dna, až do dna z hluboká,

až hlava se zvrátila na zad a slza vhrkla do oka ;

vždyť krásy je nám třeba, jak lásky vody a chleba,

abychom plni jí, všecko konali krásně,

aby milenci

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách

Příběh

Ve svém příspěvku ANDREJ BABIŠ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk PURMA.

Vážený pane Ing. A. Babiši !

Jsem laik, ale jedno jsem nepochopil. Vy jste vláčen tiskem i televizemi. Důvodem je údajné porušení zákona v kauze Čapí hnízdo. PROČ NENÍ ŽALOVÁN TAKÉ TEN, KDO TOTO ÚDAJNÉ PORUŠENÍ ZÁKONA UMOŽNIL A TEDY TEHDEJŠÍ KALOUSKOVO MINISTERSTVO FINANCÍ ? Proč se o tomto "detailu" mlčí ? Vždyť bez souhlasu této instituce, která měla za povinnost vše překontrolovat, by nikdo nedostal ani haléř, natož korunu !!! Proč na to nikdo dodnes neupozornil ?

Zdeněk Purma

17. listopadu 112

284 01 Kutná Hora

Tel.: 777 140 147

azservis@ centrum.cz

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Reagovat

Zdroj: příběh Andrej Babiš

BLÁZNOVA UKOLÉBAVKA

Máš, má ovečko, dávno spát, i píseň ptáků končí.

Kvůli nám přestal vítr vát, jen můra zírá zvenčí.

Já znám její zášť, tak vyhledej skrýš

zas má bílej plášť a v okně je mříž.

Máš, má ovečko, dávno spát

a můžeš hřát, ty mě můžeš hřát.

Vždyť přijdou se ptát, zítra zas přijdou se ptát

jestli ty v mých představách už mizíš.

Máš, má ovečko, dávno spát, dnes máme půlnoc temnou.

Ráno budou nám bláznům lhát, že ráda snídáš se mnou.

Proč měl bych jim lhát, že jsem tady sám,

když Tebe mám rád, když Tebe tu mám.

Máš, má ovečko, dávno spát a můžeš hřát, ty mě můžeš hřát.

Vždyť přijdou se ptát, zítra zas přijdou se ptát, jestli ty v mých představách už mizíš.

Máš, má ovečko, dávno spát a můžeš hřát, ty mě můžeš hřát.

Vždyť přijdou se ptát, zítra zas přijdou se ptát, jestli ty v mých představách už mizíš.

Zdroj: článek Ukolébavky

Obsah

Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.

Týden v Tichém domě

Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.

Ukázka:

Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.

I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“

Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -

Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak voln

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Povídky malostranské

Určete slovní druhy

V následujícím cvičení se můžete přesvědčit, že určování slovních druhů není vždy snadné a jednoznačné, že záleží na tom, v jakém kontextu je daný výraz použit. Určujte tedy slovní druhy u stejných slov v různých větách (vybírejte z tradičních čísel 1–10: 1 podstatné jméno, 2 přídavné jméno, 3 zájmeno, 4 číslovka, 5 sloveso, 6 příslovce, 7 předložka, 8 spojka, 9 částice, 10 citoslovce):

Dnešní ráno bylo velmi chladné.

Přišli k nám brzy ráno .

Věděla jsem to jistě .

To je jistě on.

Tu dlouholetou soudní při  nakonec vyhrál.

Budu při  tobě stát až do smrti.

Mluv pomalu, vždyť ti není rozumět.

Vždyť se brzy uvidíme.

Už kvete černý bez .

Bez tebe tam určitě nepůjdu.

To jsou ale vousy!

Chtěl jsem přijít, ale rodiče mě nepustili.

Nestůj mezi dveřmi.

Leželi spolu na vyhřáté mezi .

Dlouho se  pozorovala v zrcadle.

Se  mnou můžeš vždy počítat.

Vykonal to zcela samozřejmě .

Samozřejmě že tam půjdu.


Zdroj: článek Cvičení na neohebné slovní druhy

V závěru roku 1560 bylo tedy jasné, že Marie ve Francii již nadále nezůstane, neměla důvod a Skotsko potřebovalo její návrat. Odjezd z Francie nebyl ale vůbec jednoduchý, vždyť tu žila 12 let, zároveň tu měla i své blízké příbuzné z matčiny strany, kteří ji podporovali a ochraňovali. Francie byla místem, které Marie milovala, a kde se cítila šťastná. Zároveň chápala, že ve Skotsku ji nečeká žádná procházka růžovým sadem, naopak skotští protestantští lordi neskrývali odpor k věřící katolické královně. Dávali přednost raději anglické Alžbětě, kterou chtěli provdat za skotského protestantského hraběte, a tím z ní udělat skotskou královnu, což i v tehdejší době bylo protiprávní. Kromě nepřátelské šlechty čekal na Marii ve Skotsku i nepřátelsky naladěný nevlastní bratr James Stuartovec, hrabě z Moray.

Cestu do rodného Skotska měla Marie naplánovanou přes Anglii, tušila ale, že problém by mohla dělat anglická královna Alžběta, ale Marie věřila, že se Alžběta spokojí s tím, že Marie neměla v plánu vymáhat svůj nárok na anglický trůn, přestože se ho ale nehodlala otevřeně vzdát. Alžbětě ale tento Mariin obojaký přístup nevyhovoval, chtěla, aby se Marie jasně zřekla svého nároku. Když tedy Marie žádala o svolení, aby směla projet Anglií, tak Alžbětina kladná odpověď byla podmíněna tím, že se Marie zřekne svého titulu. Marie to považovala za urážku, měla pocit, že Alžbětě ustoupila dostatečně, vždyť od smrti manžela nepoužila titul anglické královny a také o povolení projet Anglií žádat nemusela. Vydala se tedy na cestu i bez povolení. Netušila, že nakonec Alžběta její cestovní povolení poslala, opozdilo se o dva dny.

Zdroj: článek Marie Stuartovna

Blahopřání k narozeninám pro otce

Co řekneš, to platí, mám ráda tvou spolehlivost, tati. Je s tebou největší zábava, o jaké se mi jinak nezdává. Mám tě moc ráda, už od malička, jsi tatínek, co svou dceru pořád hýčká. Díky za všechno, cos pro mě udělal, přeju ti, aby tvůj narozeninový den za to stál.

~

Díky za všechno, tati, ať se ti to dvakrát vrátí, narozeniny si užívej, my ti přejeme jen to nej.

~

Dneska taťka slaví, snad se dobře baví. Horu zdraví, dárků dost, to Ti přeji strašně moc. Krásně ten den oslavuj a buď stále jenom svůj.

~

Dnešek je jedem z nejdůležitějších dní v celém roce: kdyby ses totiž nenarodil ty, nenarodil bych se ani já! Všechno nejlepší k narozeninám!

~

Drahý tatínku, když se tehdá v nebi stála fronta na senzačního tátu, stál jsem děsně dlouho, ale vím, že to mělo smysl! Krásné narozeniny tomu nejlepšímu tátovi na světě!

~

Hodně štěstí, tatínku, hodně štěstí, hodně zdraví, ať tě dnešní den moc baví.

~

K narozeninám ti přeji nej, tak se v pohodě a krásně měj. Jseš táta nejlepší náš, a narozeniny dneska máš. Dárek pro tebe už mám, taky že ti ho hned dám. Miluji tě hodně moc, ať je den nebo noc. Popřeji ti krásně teď, jsi sladký jako med.

~

Máme tě moc rádi. Ten náš táta srdce má ze zlata, ještě že ho máme, co zábavy s ním zažíváme...

~

Máš hodné, krásné, úspěšné dítě, které nezapomíná na narozeniny svého táty... co víc Ti můžu přát, než pořádný kus dortu?

~

Milému taťkovi budeme k narozeninám přát zdraví, štěstí, ať má vše, na co si jen vzpomene. A kdyby ještě trochu spokojenosti, určitě uvidíme i úsměv v jeho tváři, vždyť už teď se má, jako na polštáři. Dostane něco na sport, to on bude fit, hlavně věci na kolo, doufám, že nám hned neujede. Dnes má taťka velký den, slavíme to s ním a je nám hej.

~

Milý hodný tatínku, podávám ti kytičku, voní, voní jako med, chceš ji jindy nebo hned? Vše nejlepší k narozeninám přeje XXX.

~

Milý tatínku, k Tvým dnešním narozeninám Ti přeji, aby se Ti stokrát vrátila všechna Tvá starostlivost, láska a péče, kterou mě zahrnuješ.

~

Narozeniny jsou výjimečné dny, kdy uzavíráme jednu kapitolu a začínáme psát novou. Nezáleží na tom, kolik kapitol Tvá kniha má, ale co v ní stojí! Krásné narozeniny!

~

Na tom světě, tatínku, je to jako nebe. Mám tady svou maminku a mám taky TEBE! Díky, táto, že tě mám, všechno nej, nej k narozkám.

~

Ó, tatínku náš, šedivou hlavu máš. Že i vousy kdysi jinou barvu měly, málem jsme již zapomněli. Že je tu už šedesátka, prozradí pohled do zrcátka. Hůlka, co v ko

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Přání k narozeninám pro otce

Ve lví stopě

Jan Neruda
(4 sloky básně k recitaci do recitační soutěže)

Byl podvečer. My v poušti, na oasy kraji.

Tak ticho kol! I Arabi, již jindy bujně hrají,

dnes mlčí schouleni; jak teskný zjev !

»Co je vám, muži?« — »Pane, zde byl lev.« —

»Že lev? A kdy« — »To, pane, těžko říci,

snad dnes, snad před týdnem, snad před měsíci;

však jisto jest: sem spěla jeho chůze —

snad cítíš, kraj jak po něm strnul v hrůze !«

~

Jak necítil bych! Vždyť jsem z české země.

Ten divný strach, ten promluvil již ke mně:

Kdy nejbujněj jsem vykročil si, v ráz

až k srdci zasáhnul mi náhlý mráz.

Jak by se kolem skalné hory ptaly:

»Co v zemi obrů chceš, ty muži malý ?«

jak udiven by pohléd' na mne kraj ten němý:

»Jsi sláb — přespříliš sláb jsi na mne českou zemi !«

~

Pout tíži cítíme a jsme přec na svobodě —

strach běží po lidech, mrak běží po přírodě,

zpěv před věky se naposledy zdvih'

a odletěl a kdesi v modru ztich'.

Vždyť i v ta šerá vlků našich hejna

se zabořila plachá bázeň stejná,

ač věčný hlad je rve a krvežízeň mučí,

ke skále tlačí se a jenom psovsky skučí.

~

Jak na poušti, kde lev si lehl polem,

po širých Čechách teskno dýše kolem.

Jen jednou krajem tím šel národ lev,

jen jednou, před dávnem hřměl jeho řev,

a sama země slouchá s zatajeným dechem,

zda hrůzný hrom ten nevrátí se echem,

a co kde dýše, choulí se v své skrýši

a s chvěním cítí: Jsme zde ve lví říši.

Zdroj: článek Jan Neruda a jeho básně k recitaci

V předměstské uličce

Začíná uprostřed města a vede až v předměstská pole,

točíc se velikou oklikou,

ti, kteří bydlí v ní, myslím, že nepočítají do tisíc peníze svoje;

v noci tu chodec je bezmála zázrak

a jde-li, s akátů, které živoří u zdi před černou fabrikou,

pod nohy pokorně stíny mu padají naznak.

~

Továrna v noci leží tu jako na márách Jairova dcera,

smuteční pokrývka noci její tvary skrývá

a ačkoliv kroky mé duní jako hrany znění

a ačkoliv píseň pohřební pod mrakem havran zpívá,

mrtva není, není,

ale spí.

~

Vždyť toto hrobové ticho se z rána hned v samo sebe sřítí,

až zazní sirény a až se rozběhnou stojící kola,

až tímto hlaholem továrna vzbudí se ke svému každodennímu žití.

~

A když jsem kolem šel, hledal jsem zlá a rouhavá slova,

bych jimi pokořil ten její majestát,

bych jimi z ruky pero vyrazil básníku, který snad ještě dneska chtěl by psát

na tento obraz civilisace a kapitálu devotní chválu.

~

Železem prosáklý vzduch zde životu ubírá síly

a řemeny trhají údy lidských těl silou nerozvážnou,

jako by trhaly snad jen na louce kopretiny,

jen aby stroj se napojil krví vlažnou;

hle, jak se pyšní ty tlakoměry, odhadující sílu, hle, jak se blýští válce,

hle, jak vysoko trčí komíny, jako by byly to lafety děl,

jež ústím upřeny k hvězdám, k velké se chystají válce,

ve které člověk ješitný i nad vesmírem zvítězit by chtěl.

~

A když jsem před ní stál, tu náhle zazněly ke mně

z malého okna domku, jenž zdál se ještě menším, zvuky sládnoucí tmou,

byla to kolébka a chlácholila jemně

bolavou duši mou,

~

houpy - hou, houpy - hou

~

a já jsem cítil sílu zvuků těch, jež nejen, že ticho přemohly,

ale též pokořily krásu továrny, jež se tu hrdě tměla,

těm zvukům šplounavým jak vlny moře, vysoké zdi odolat nemohly,

pod jejich tíhou se celá továrna chvěla,

nade vším zvítězily silou svou,

~

houpy - hou, houpy - hou.

~

V té chvíli jsem poznal zbytečnost prokletí a byl jsem spravedlivý,

ta továrna se přec sama již proklíná a sama sebe viní, uprostřed tisíců srdcí.

At si jen stojí tu, ať si jen trčí dál komíny svými k nebi,

vždyť pro štěstí chudých, pro štěstí celého světa není ji

docela zapotřebí.

Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách

Charakteristika literární postavy: Harry Potter

Osnova

  1. Seznámení s Harrym Potterem
  2. Harryho vlastnosti
  3. Harryho rodina
  4. Harryho přátelé a nepřátelé
  5. Harryho vztah ke kouzelnickému světu
  6. Harry a škola
  7. Harryho zájmy a schopnosti
  8. Jak se Harry vnímá
  9. Dojmy z Harryho Pottera

Příběh J. K. Rowlingové o mladém kouzelníkovi je známý po celém světě. Harry Potter se stal oblíbeným literárním i filmovým hrdinou. Jeho fanoušky nejsou jen děti, ale řadu příznivců má i mezi dospělými, kteří na jeho příbězích vyrůstali. I pro mě jeho osudy patří k těm příběhům, na něž budu těžko zapomínat. Harry James Potter se narodil dne 31. července roku 1980 v Godrikově dole. Jeho příběh sice začíná smrtí jeho rodičů, ale hlavní události v jeho životě nastanou, až když nastoupí na kouzelnickou školu. Harry je štíhlé, nepříliš vysoké postavy. Jeho tmavé, husté a věčně rozježené vlasy schovávají jizvu ve tvaru blesku, kterou má na čele. Pod nepříliš moderními brýlemi se ukrývají zelené oči, jejichž barvou se velmi podobá své matce.

Harry od dětství vyrůstá v nekouzelnickém prostředí u příbuzných, kteří se mu příliš nevěnují, a proto je prvních jedenáct let velmi osamělý. Nemá se komu svěřit se svými trápeními, a ani jeho problémy nikoho nezajímají. Až ve škole najde přátele, kterým se může svěřovat, s čímž ale může mít někdy problémy. Nakonec svým dvěma nejlepším přátelům zcela důvěřuje, přestože někdy o nich zapochybuje. Když mu například o prvních letních prázdninách nepřichází od Rona a Hermiony žádná pošta, tak se domnívá, že na něj zapomněli. Přátelé jsou pro Harryho velmi důležití, a tak je pro ně ochotný udělat vše, dokonce klidně riskuje i svůj život. Harry je také velmi odvážný a smělý, jen tak se něčeho nezalekne, a i když cítí strach, tak ho dokáže překonat. Neváhá se postavit zlu, když cítí, že je to správné. Jak se ukáže ve třetím díle Harry Potter a vězeň z Azkabanu, nejvíce se právě bojí toho, že bude mít strach. Přestože v některých chvílích působí Harry nesměle, například když se snaží oslovit dívku, která se mu velmi líbí, je zároveň také velmi přátelský. S přáteli, obzvláště s Ronem, se někdy chová jako správný puberťák a je velmi veselý. Oba chlapci třeba neváhají si domácí úkoly na hodinu jasnovidectví vymýšlet. Že má Harry rád humor, je jasné už z toho, že podporuje Ronovy bratry Freda a George v tom, aby si otevřeli obchod s žertovnými předměty. Dokonce jim na to dá peníze. Harry rozhodně není lakomý, v době kdy netušil nic o kouzelnickém světě, žádné peníze neměl a domníval se, že je jenom chudý sirotek. Až později se&nb

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Charakteristika

Test z ukázek Malostranských povídek

  1. Ze které povídky je tato ukázka: „Doma, to jsem věděl, dnes mne pohřešovat nebudou. Dovedl jsem; s onou prolhaností, která tak mnohého devítiletého, nadaného hocha krášlí, matce nalhat, že si staroměstská teta naše přeje, abych k ní navečer přišel. Rozumělo se samo sebou, že zůstanu tam přes noc, ráno ale že se dostavím určitě zas na mši, k ministrantské své povinnosti. Prozradím-li se později, co na tom, vždyť mohu vyprávět, jak svatý Václav slouží mši!
  2. Ze které povídky je tato ukázka: „Jednou jsem byla také na židovském pohřbu,“ pokračovala pološeptem paní ......., „ale to není hezké. Všechna zrcadla jsou zavěšena, aby prý neviděli mrtvolu, ať se obrátí, kam chtějí. Takhle je líp, nebožtíka je vidět pěkně ze všech stran – já bych řekla, že ta truhla stojí dvacet zlatých v stříbře, to je krása! Ale zasloužil si ji, dobrák, jakoby se na nás i z toho zrcadla usmíval.“
  3. Ze které povídky je tato ukázka: „Honem okna zavřít a začnem studovat. Devět hodin. A je úterek, dobrý den pro začátek studií! Začnu jako každý s občanským zákonem. Myslím, že to půjde dob-

    „Ale já jsem se ani nezeptala, jak se to panu doktorovi první noci spalo,“ zní vesele zas ode dveří. „Koukej se, Kačenko, pan doktor. Dej dobrýtro – kompliment (kloní ji) tak! Duc! Duc! (dělá, jakoby ji házela na mne.) Dobře se spalo, to si myslím na takové posteli! (Už je u postele.) Kačenko, koukej, to se to hajá! (Klade ji už zas na postel.) Viď, mrško, to děláš paní? Je to postel!“ (zas si tak napolovic sama ke Kačence přilehla.)

    Pěkná žínka, luzné podívání, ale, - ! Dívám se upřeně do zákoníku.“

  4. Ze které povídky je tato ukázka: „Děťátko ostýchavě jde kupředu. Slečna Máry jde hned za ním, pobádá je, aniž by mu určovala směr cesty. Chodí tak, až náhle řekne slečna: „Počkej!“, vezme děvče za ruku a vede ji nedaleko mezi hroby. Sundá z jistého železného kříže oprchalý, větrem a deštěm roztřepený věnec a zavěší tam nový, složený z bílých a černých umělých květin.“
  5. Ze které povídky je tato ukázka: „Nejveseleji jakoby ale byl měsíc svítil na střechy Ostruhové ulice, myslím, že zrovna na tiché ty střechy sousedních dvou domů „U Dvou slunců“ a „Hlubokého sklepa“. Podivné to střechy, hravě se dostaneš z jedné na druhou, a jsou samý kout, samý žlab, samé pokračování.
  6. Ze které povídky je následující ukázka: „Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.“
  7. Ze které povídky je tato ukázka: „Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak...“
  8. Ze které povídky je tato ukázka: „Mnohý lehkovážný si snad pomyslí, že otevření nového krupařského krámu nebylo ani tak zvláštní událostí. Ale takovému bych řekl jen: „Ty nebohý!“ nebo bych docela jen pokrčil ramenama a neřekl ničeho. Tenkrát, když venkovan snad po dvacet let nebyl v Praze a pak Strahovskou bránou přišel až do Ostruhové ulice, byl zde kupec na témž rohu jako před dvaceti lety, pekař pod tímž štítem a hokynář v tomtéž domě. Tenkrát mělo vše svoje místo určené, zařídit najednou krupařství tam, kde bylo např. dřív kupectví, patřilo mezi věci tak hloupé, že na to nikdo ani nepomyslil.
  9. Ze které povídky je tato ukázka: „Krásnooká se otočila, vystoupla do samoty ven. Stála vedle mne, zrak její spočíval na mně, cítil jsem ruku její vedle třesoucí se ruky své. Uchopil jsem ji za ruku, byla tak měkká. Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád, děvče následovalo volně. Bouře dostoupila teď svého vrchole. Vítr hnal se jako příval vodní, nebe i země ječely, nad hlavami se nám válely hromy, kolem nás jak by mrtví řvali z hrobů.“
  10. Ze které povídky je tato ukázka: „Obrat! Naprostý, radikální obrat, jakého bych byl nikdy ani neočekával. Obrat v přírodě i ve společnosti. Za prvé: Vlažné, usměvavé krásné dny a při nastalém teple rýma. Za druhé: cikorky konduktorčiny jsem se nasytil a právě jsem vypil kávu, kterou jsem si na lihu uvařil sám. Budu si napořád vařit kávu sám. Také v ostatním jsem učinil změnu. Konduktorka mně přinese už jen dnešní oběd zdola, k večeři si už seběhnu dolů do hostince. Nepotřebuji milostí a konduktorka v ochotě ochabla už naprosto. Aťsi, takhle bude líp. Pořád sedět nejde, člověk zpitomí a pokračuje v studiích tím pomaleji.
  11. Ze které povídky je tato ukázka: „Oba seděli vždy odvráceni od okna a tedy napolo také odvráceni od stolku i od sebe a dívali se na kulečník; k stolku se obrátili jen, když se chtěli napít nebo dýmku si nacpat. Jedenáct let již zasedali tak den co den. A po těch jedenácte let nepromluvili na sebe ani slova, ba ani si jeden druhého nevšimnul.“
  12. Ze které povídky je tato ukázka: Velevážená slečno! Tedy nemám být šťasten! – Sen prchnul, tlačím ruku k čelu, hlava mně víří v bolesti. Avšak ne – nechci kráčet cestou, která je dlážděna zmařenými nadějemi nejlepšího, jediného mého přítele! Nebohý příteli, tak ubohý, jak jsem já sám! Ovšem jste se ještě nerozhodla, ale jaképak je zde rozhodnutí možno? Nemohu žít v štěstí a vida svého Jeníka v zoufalství. I kdybyste mně podávala vskutku životní rozkoše, nemohu ji přijmout. Jsem rozhodnut, vzdám se všeho.“
  13. Ze které povídky je tato ukázka: „Takřka ve dvakráte čtyryadvaceti hodinách byl osud páně ...... zpečetěn. Všude ho ode dveří odbývali, že jsou „zlé časy“. Kde míval obědy, slyšel, že „dnes nic nezbylo“, nebo: „Jsme chudí, měli jsme jen hrách, to není pro vás.“ Uličníci kolem něho poskakovali a pokřikovali: „Domácí pán! Domácí pán!“
  14. Ze které povídky je tato ukázka: „Stařec sebou škubnul. Pak zašeptal dívaje se upřeně k Petřínu: „Nemá to ceny – oblázky...“

    „Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přece, pro nás i pro vás. Vy jste si je pracně sebral – strýčku, nechte je, prosím, všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat.“

    „Mysleli jste snad,“ zašeptal zas stařec monotónně a s namáháním, „že jsem bohatý, a já vskutku...

  15. Ze které povídky je následující ukázka: „Celé město o něm mluvilo. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšna. Vypravovaly se věci podivné. Baroni, hrabata, knížata si ho prý hleděli získat za osobního lékaře. Ba jistý vládnoucí král mu učinil návrh přímo neslýchaný. Vůbec se co nejnaléhavěji ucházeli o něho všichni takoví, z jichž smrti by bylo mnoho lidí mělo radost. Ale on byl jako zabedněn. Ba vypravovalo se, že paní radová mu nesla plný pytlík dukátů, že se k němu ale nikdy nedostala, a naposled prý ji polil z pavlače vodou.
  16. Ze které povídky je tato ukázka: „Sotva usedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveří mikulášského kostela a šla tímtéž směrem. Té říkali „bába milionová“. Jiné žebračky slibovaly, že pán bůh darovanou jim almužnu zaplatí stotisíckrát, ona šla hned do „milionů a milionů“. Milionová šla rovně, kdy chtěla, a kulhala, kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu ... . Plátěné suknice se jí kolem suchých hnátů plandaly skoro bez zašustění, do čela silně stažená modrá plachetka kývala se nahoru dolů. Její obličej byl mně vždy děsně protivný. Sama drobná vráska jako tenounké nudličky, sbíhající se ke špičatému nosu a ústům. Oči její byly žlutozelené jako u kočky.“
  17. Ze které povídky je tato ukázka: „Ostatně nemohu říci, že bych byl v chrámové té samot cítil tesknotu, strach. Také proč? Byl jsem si sice vědom neobyčejnosti svého podniku, ale žádné chyby, žádné vědomí hříchu neskličovalo a netisklo duši mou, naopak cítil jsem se nadšeným, povzneseným. Náboženské nadšení jakoby ze mne bylo učinilo zvláštního, vznešeného tvora, nikdy předtím – a přiznám se: nikdy také již potom necítil jsem se tak dokonalým, tak všeobecné závisti hodným. Jinde a jindy bych se bál třeba strašidel – ale zde v kostele nemšla strašila přece pražádné moci!“
  18. Ze které povídky je tato ukázka: „Ale u „hlubokého sklepa“ stála setníkovic slečna Poldýnka a právě vypravovala paní radové Kdojekové: „On tam má tolik kouře, že je všechno jako uzené.“ A když přišla v poledne krupicová polívka na stůl, tvrdila slečna Poldýnka určitě, že „z ní cítí tabákový kouř“, a položila lžíci. Do večera si vyprávěli již veškeří sousedé, že v krámě páně ... zapáchá všechno tabákovým čmoudem, mouka že je jakoby pražena a kroupy uzeny. A již neříkali panu Vorlovi jinak než „uzený krupař“ – osud jeho byl rozhodnut.“
  19. Ze které povídky je tato ukázka: „Loudal se pomalu domů. Když přišel průjezdem až ke dvorku, opominul se podívat dle dávného obyčeje svého nahoru k Josefinčiným oknům. Bylo mu, jakoby byl vyvázl z nějakého nebezpečí, když podivně nejistým krokem vešel konečně do kuchyně Lakmusových. Oddechl si, krev mu počala proudit volněji a na Klárku promluvil s tak příjemně znějícím záchvěvem, jako předtím nikdy dříve. Nezdržel se ale dlouho, vešel hned do svého pokoje.
  20. Ze které povídky je tato ukázka: „Kupko, kam se to díváte – vy slítnete ještě jednou!“

    „Kam se dívám? Ke knihaři se dívám. Vy ani nevíte, že čte už po dvacet let den co den navečer životopis Husův, že pokaždé při tom pláče. Díval jsem se, jestli se už dnes rozplakal; ještě ne!“

    „Hlouposti, kdybyste si všímali něčeho jiného než knihařů, vy mladíci,“ a Novomlýnský zaluskal prsty. „Jestlipak jste si už všimli nové kojné naproti u hrnčířů, to je holka, jak? Ale je jako žluva, nedodrží.“

  21. Ze které povídky je tato ukázka: „V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský oblek, zapadala hlavička pod soukennou čepicí hluboko do límce z bavlněného astrachánu a v létě, když měl šedivý, kostkovaný šat lehký nebo ještě lehčí šat plátěný, kývala se nejistě jako na slabé šťopce. V létě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a mluviti začal. Ale ...... vstal, sklapnul knihu a šel, neodvětiv ani slova.
  22. Ze které povídky je tato ukázka: „Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parazol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval, – jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže ze střechy nejstaršího fiakra.“
  23. Ze které povídky je tato ukázka: „Byl jsem si již vědom všeho. Cítil jsem se k smrti zahanben – zoufale nešťasten – hlava se mně náhle rozbolela a točila se jako v divokém víru. Bolest pro matku, kteráž mne asi co ztraceného oplakávala a jíž to jsem nejspíše nesmírného zármutku způsobil, svírala mi srdce a křečovitě dusila dech. Chtěl jsem honem dolů, honem předstoupit před matku – ale nohy náhle bezvládně sklesly, hlava sklouzla po zdi a ležel jsem na podlaze. Nesmírné štěstí as, že skoro současně se dostavil pláč. Zpočátku slzy pálily jako oheň, pak mně ulevovaly.“



Zdroj: článek Test z ukázek Povídek malostranských

POKLAD

I

Na pahorku mezi buky

kostelíček s věží nízkou;

s věže pak slyšeli zvuky

hájem a sousední vískou.

Není zvuk to zvonka jemný,

tratící se v blízké stráně:

dřevatě to rachot temný,

zvoucí lid do chrámu páně.

~

A tu z vísky к boží slávě

vzhůru běží zástup hojný:

veský lid to bohabojný,

a dnes velký pátek právě.

~

V chrámě truchlo: holé stěny;

oltář černá rouška kryje,

na roušce kříž upevněný;

v kůru zpívají pašije.

~

A hle! co se bělá v lese,

v černém lese za potokem?

Nějaká to veská žena,

ana v náručí cos nese.

I jde rychlým žena krokem,

svátečně jsouc oblečena,

tam tou strání za potokem -

pacholátko malé nese.

Běží žena, dolů běží,

pospíchá do chrámu páně:

tuť na blízku lesní stráně

kostel na pahorku leží.

A v úvale ku potoku

náhle ubystřuje kroků;

neb jak větřík volně věje,

z kostela slyšeti pění:

v kůru tam se právě pěje

Krista pána umučení.

Běží, běží podlé skály:

„Co to? mám-li věřit oku?

což mě moje smysly šálí?“

Stane, ohlíží se kolem —

rychle kroky zpět obrací,

stane zase, zas se vrací —

„Tam ten les, a zde ty klesty,

tamto vede cesta polem —

vždyť jsem nezbloudila s cesty!

Bože, co se se mnou děje!

což zde nejsem u kamena?

jaká se tu stala změna!“

Zase stojí, zase spěje,

celá jsoucí udivena,

oči rukou si protírá,

o krok blíže se ubírá:

„Bože, jaká to tu změna!“

~

Tu, kde z divokého klestu,

od kostela tři sta kroků,

veliký čněl kámen v cestu,

co se nyní jeví oku?

Jeví se tu ženě, jeví

vchodem vršek otevřený —

vysvětliti sobě neví —

kámen v cestu postavený,

postavená celá skála,

jak by od věků zde stála.

Jeví se tu, jeví ženě

chodba pod zemí, eo síně

vyklenutá ve křemeně;

a tam, klenba kde se tratí,

ve tmavém pahorku klíně,

jakýs plamen znamenati.

I hoří to jasnoběle,

jako v noci svit měsíčka;

i zaplává rudoskvěle,

jak by západ to sluníčka.

~

I vidouc to žena žasne,

a ke vchodu až pokročí,

a zastíníc dlaní oči,

hledí v ono místo jasné.

„Bože, jak se to tam svítí!“

Oči rukou si protírá,

o krok blíže se ubírá:

„Jak se to tam divně svítí!

což to asi může býti?“

Dále jíti však se bojí,

hledíc tam a venku stojí.

~

A co váhá, a co stojí,

v klenbu patříc neustále, '

mizí bázeň za pohledem,

zvědavost ji pudí předem,

a žena se béře dále.

Krok za krokem — a vždy dále

mocně ji to jíti pudí;

kro

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

POLEDNICE

U lavice dítě stálo,

z plna hrdla křičelo.

„Bodejž jsi jen trochu málo,

ty cikáně, mlčelo!

~

Poledne v tom okamžení,

táta přijde z roboty:

a mně hasne u vaření

pro tebe, ty zlobo, ty!

~

Mlč! hle husar a kočárek —

hrej si! — tu máš kohouta!“ —

Než kohout, vůz i husárek

bouch, bác! letí do kouta.

~

A zas do hrozného křiku —

„I bodejž tě sršeň sám —!

že na tebe, nezvedníku.

Polednicí zavolám!

~

Pojď si proň, ty Polednice,

pojď, vem si ho zlostníka!“ —

A hle, tu kdos u světnice

dvéře zlehka odmyká.

~

Malá, hnědá, tváři divé

pod plachetkou osoba;

o berličce, hnáty křivé,

hlas — vichřice podoba!

~

„ „Dej sem dítě!“ “ — „Kriste pane!

odpusť hříchy hříšnici!“

Div že smrt jí neovane,

ejhle tuť — Polednici!

~

Ke stolu se plíží tiše

Polednice jako stín:

matka hrůzou sotva dýše,

dítě chopíc na svůj klín.

~

A vinouc je, zpět pohlíží —

běda, běda dítěti!

Polednice blíž se plíží

blíž — a již je v zápětí.

~

Již vztahuje po něm ruku —

matka tisknouc ramena:

„Pro Kristovu drahou muku!“

klesá smyslů zbavena.

~

Tu slyš: jedna — druhá — třetí

poledne zvon udeří;

klika cvakla, dvéře letí —

táta vchází do dveří.

~

Ve mdlobách tu matka leží,

k ňadrám dítě přimknuté:

matku zkřísil ještě stěží,

avšak dítě — zalknuté.

ZLATÝ KOLOVRAT

I

Okolo lesa pole lán,

hoj jede, jede z lesa pán,

na vraném bujném jede koni,

vesele podkovičky zvoní,

jede sám a sám.

~

A před chalupou s koně hop!

a na chalupu; klop, klop, klop!

„Hola hej! otevřte mi dvéře,

zbloudil jsem při lovení zvěře,

dejte vody pít!“

~

Vyšla dívčina jako květ,

neviděl také krásy svět;

přinesla vody ze studnice,

stydlivě sedla u přeslice,

předla, předla len.

~

Pán stojí, nevěda co chtěl,

své velké žízně zapomněl;

diví se tenké, rovné niti,

nemůže očí odvrátiti

s pěkné přadleny.

~

„Svohodna-li jest ruka tvá,

ty musíš býti žena má!“

dívčinu к boku svému vine —

„ „Ach pane! nemám vůle jiné,

než jak máti chce.“ “

~

„А kde je, děvče, máti tvá?

Nikohoť nevidím tu já.“ —

,, „Ach pane! má nevlastní máti

zej tra se s dcerou domů vrátí,

vyšly do města.“ “

II

Okolo lesa pole lán,

hoj jede, jede zase pán;

na vraném bujném jede koni,

vesele podkovičky zvoní,

přímo k chaloupce.

~

A před chalupou s koně hopl

a na chalupu: klop, klop, klop!

„Hola! otevřte, milí lidi,

ať oči moje brzo vidí

potěšení mé!“

Vyšla babice,

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Podmiňovací způsob minulý

V současné češtině se podmiňovací způsob minulý prakticky neužívá. Setkáváme se s ním spíše jen jako s prostředkem zdůraznění nebo stylizace. Základní významový rys, který minulý podmiňovací způsob vyjadřuje, je neuskutečnitelnost děje spočívající v tom, že daný děj v minulosti měl/mohl proběhnout jinak: Kdyby mi to byl řekl včas, byl bych mu to odpustil. Kdybych tehdy býval udělal takovou věc, vůbec bych ti to byl neřekl. Pro zdůraznění se někdy používají ještě tvary s bývat: Byl bych mu to býval řekl, ale vždyť on by toho tolik litoval!

Jednotné číslo

  • 1. os. byl bych nesl
  • 2. os. byl bys nesl
  • 3. os. byl by nesl

Množné číslo

  • 1. os. byli bychom nesli
  • 2. os. byli byste nesli
  • 3. os. byli by nesli

Skloňování

  • Já, tedy 1. os. č. j., má tvar: kdybych
  • Ty, tedy 2. os. č. j., má tvar: kdybys
  • On, ona, ono, tedy 3. os. č. j, má tvar: kdyby
  • My, tedy 1. os. č. mn., má tvar: kdybychom
  • Vy, tedy 2. os. č. mn., má tvar: kdybyste
  • Oni, ony, ona, tedy 3. os. č. mn., má tvar: kdyby

Zdroj: článek Pravopis a gramatika slova kdybyste

Druhy spojek

Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.

Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:

  • slučovací – a, i, ani, nebo, či, nadto; dvojité: jak – tak, hned – hned, jednak – jednak, zčásti – zčásti, dílem – dílem, tu – tu, ať – ať, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, jednou – jednou, ani – ani
  • stupňovací – i, ba, nadto, přímo, navíc, hlavně, a dokonce, dokonce i, nebo i, nebo dokonce, nebo aspoň; dvojité: ba i – ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce
  • odporovací – ale, avšak, však, nýbrž, leč, naopak, jenže, jenomže, a přece, a přesto, ovšem, zato, a ne, a nikoli; dvojité: sice – ale, jenomže, jistě – ale, ne – ale ani, ne tak – jako spíše
  • vylučovací – nebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – ať, ať – nebo, ať – či
  • příčinné a důvodové – neboť, vždyť, totiž
  • vysvětlovací – a to, a sice
  • důsledkové – tedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy

Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).

Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:

  • příčinný (je vyjádřen například pomocí spojek: protože, že, poněvadž, jelikož, ježto, anžto, když)
  • účinkový (že, až, takže, div že)
  • důvodový (jestliže, protože, když)
  • účelový (aby, by, ať)
  • podmínkový (jestliže, -li, když, kdyby, pakliže)
  • přípustkový (ač, ačkoliv, přestože, i když, ani když, i kdyby, ani kdyby, třebaže, jakkoliv, byť, nechť)
  • časový (když, právě když, zrovna když, teprve když, až, než, dokud, sotva, sotvaže, mezitímco, zatímco, kdykoli, pokaždé když, jak, hned jak, jen jak, sotva, jakmile)
  • způsobový (jak, jako, jako by, jako kdyby, jako když, tím – že, tak – že, tak – aby, jinak než, tak – jak, tolik – kolik)
  • obsahový (že, aby, zda, zdali, -li, jestli)
  • výjimkový (leda, ledaže)
  • vztah průvodní okolnosti (aniž, bez toho že, bez toho aby)

Zdroj: článek Spojky

Obsah Romea a Julie

Hra Romeo a Julie začíná prologem, v němž vystupuje chór, který převypráví příběh dávného nepřátelství veronských rodů Kapuletů a Monteků. Z těchto rodů pocházejí oba hlavní hrdinové. Již z prologu je jasné, jak příběh dopadne.

První jednání

1. scéna

Scéna začíná na veronském náměstí, kde se spolu baví dva sluhové od Kapuletů. Jeden z nich se neustále vychloubá, že až potká Monteky, tak je spráská a jejich ženy znásilní. V tom okamžiku přicházejí sluhové od Monteků. Oba Kapuletovi sluhové vědí, že si ale musí začít Montekové, aby byli v právu. Proto naplánují, jak Monteky vyprovokují. Sluhové se chvíli dohadují a pak tasí zbraně. Boj zastaví Benvolio, ale vytáhne u toho meč. V tu chvíli přichází Tybalt a začne se bít s Benvoliem. Sbíhají se obyvatelé Verony a jsou na oba rody rozzlobeni. Přibíhají i pan Kapulet s paní Kapuletovou a pan Montek s paní Montekovou. Oba muži se také chtějí zapojit do boje. Boj zastaví až vévoda, který rozhodne, že již nesmí dojít k žádnému boji mezi těmito rody pod trestem smrti. Všichni odcházejí a zůstanou jen Montekovi s Benvoliem. Benvolio jim popravdě vypoví, jak začal boj. Paní Monteková se ho také ptá, jestli neviděl Romea. Benvolio přizná, že ho spatřil, jak se o samotě prochází. Montekovi vědí, že je Romeo nešťastný, ale nevědí proč a to je trápí. Benvolio jim slíbí, že od přicházejícího Romea zjistí, co ho trápí. Romeo mu svěří, že je zamilovaný, ale že jeho láska nemá naději, protože se zamiloval do ženy, která složila slib, že bude jeptiškou.

2. scéna

I druhá scéna se odehrává na ulici, kde i Kapulet projevuje zájem o to, aby byl mezi oběma rody mír. Zároveň ho mladý Paris žádá o ruku Julie. Kapulet má ale pocit, že je Julie ještě mladá, je jí teprve třináct let. Nebude ale jejich případné lásce bránit. Zve také Parise na maškarní ples, který pořádá. Seznam hostů dá svému sluhovi, aby pozvané obešel. Sluha ale neumí číst, a tak poprosí přicházejícího Benvolia a Romea, aby mu to přečetli. Ti tak učiní a sami se rozhodnou, že na ples půjdou. Romeo jde hlavně proto, že na plese bude i jeho láska Rosallina.

3. scéna

Paní Kapuletová přichází za Julií, aby s ní vedla vážný rozhovor o svatbě. U rozhovoru zůstává i chůva, která Julii vychovala. Chůva vzpomíná, jaká byla Julie jako dítě. Paní Kapuletová velmi chválí Parise, považuje ho za nejkrásnějšího muže z města. Julie matce nevzdoruje, slibuje, že si bude Parise na plese více všímat.

4. scéna

Další scéna začíná před domem Kapuletů, kde se Romeo, Benvolio a Merkucio chystají vejít dovnitř. Benvolio a Merkucio se těší, jak budou tančit a zlomí pá

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Romeo a julie

Obsahy jednotlivých dílů

HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ

Dursleyovi žijící v Zobí ulici v Kvikálkově působili jako normální rodina s rozmazleným malým synkem Dudleym. Před světem se snažili utajit, že jsou příbuzní s Potterovými, které považovali za divné kvůli jejich „úchylce“. Jednoho dne se strýc Vernon vydal jako obvykle do práce. Cestou ale zažíval podivné situace. Měl pocit, že vidí kočku číst mapu, viděl podivně oblečené lidi, kteří se dokonce bavili o nějakých Potterových. Znejistilo ho to, doufal, že nemluví o jejich příbuzných Potterových. Když ve večerních zprávách slyšel o dalších podivných událostech, které se toho dne staly, tak se zeptal své ženy Petunie, jestli nemá nějaké zprávy o své sestře. Paní Dursleyová se na něj utrhla a oba odešli spát. Pan Vernon se před spaním ještě uklidnil, vždyť Potterovi ani jejich syn Harry se jich přece nijak netýkají. V noci před domem Dursleových se objevil profesor Brumbál s profesorkou McGonagallovou, ta se ho vyptávala, jestli vše, co dnes slyšela, je pravda. Brumbál ji potvrzoval, že Potterovi zemřeli v souboji s lordem Voldemortem a útok přežil jen Harry. Voldemort při útoku nejspíš zemřel. Harryho jedinými příbuznými byli Dursleyovi, kteří ale kouzelnický svět nenáviděli. Harry, kterého přivezl Hagrid, bude následujících několik let žít u této mudlovské rodiny.

Příběh pak pokračoval o deset let později. Ten den měl Dudley narozeniny, rozčiloval se, že dostal málo dárků, a tak mu rodiče slíbili další dva. Pak se s ním a jeho kamarádem hodlali vydat do zoologické zahrady, ale paní, která měla hlídat Harryho, si zlomila nohu, takže Harry musel jet s nimi. V autě Harry vyprávěl, že se mu zdálo o létající motorce. Dursleyovi to z nějakého důvodu rozčílilo. Harry v zoologické zahradě soucítil s hadem, kterého všichni otravovali. Překvapeně zjišťoval, že had mu rozumí. Dudley si všimnul, že had je aktivní a od terária odstrčil Harryho, kterého to rozzuřilo, v tom okamžiku zmizelo sklo terária a had se vydal ven, cestou na Dudleyho výhružně zasyčel. Pan Dursley to z nějakého důvodu dával za vinu Harrymu.

O letních prázdninách se pak Harry snažil trávit co nejvíc času mimo dům. Jedno ráno přišel do kuchyně, kde teta Petunie barvila Dudleyho staré oblečení, aby měl Harry stejnokroj do školy. Přišel tam i strýc Vernon a Dudley. Vernon poslal Dudleyho pro poštu, ten tam poslal Harryho. Harry kromě běžné pošty objevil dopis pro něj. Než ho ale stihl přečíst, strýc Vernon mu ho zabavil. Vernona a Petunii vyděsilo, že pisatelé věděli, že Harry spí v přístěnku, a tak mu přenechali jeden z Dudleyho pokojů. I následující dny přicházely do domu dopisy pro Harryho. Strýc Vernon nakone

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Harry Potter: Joanne Rowlingová

Autoři uvedeného obsahu

 Mgr. Jitka Konášová

 Mgr. Jan Novotný

 Mgr. Jana Válková

 Mgr. Světluše Vinšová


Vždyť
<< PŘEDCHOZÍ PŘÍSPĚVEK
vzdyt slovni druh
NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍSPĚVEK >>