V naší poradně s názvem PSANÍ VELKÝCH PÍSMEN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Adam Podolský.
Dobrý den, mám jeden problém. U psaní velkých písmen mi nejde když se mluví o konkrétní osobě jako o Sestře jestli je s malé nebo velké
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Označení příslušníků rodiny jako je například syn, dcera, mamka, taťka, sestra, bratr, teta, strýc, bratranec, sestřenka, synovec, neteř, tchán, tchýně, snacha, zeť, se píší s malým písmenem na začátku slova.
Není rozdíl, použijeme-li kdykoli nebo kdykoliv (podobně jako kdokoli nebo kdokoliv, cokoli nebo cokoliv, kamkoli nebo kamkoliv,ačkoli nebo ačkoliv, odkudkoli nebo odkudkoliv a podobně), protože ani jedna varianta nenese žádný stylový příznak (není ani knižní, ani zastaralá) a jde o dvě zcela rovnocenné podoby zakončení: -koli a -koliv.
Důležité však je, abychom v jednom textu pro stejné případy volili jednotnou podobu.
Správně tedy můžete psát například:
Kdykoliv/kdykoliteta přijela, něco nám dovezla. Přineste do výtvarné výchovy cokoli/cokoliv, co se bude k podzimnímu tématu hodit. Tato nemoc může postihnout kohokoli/kohokoliv z nás. Jakkoli/jakkoliv se rozhodne, vždy to bude špatně.
Dita píše domácí úkol. Pyšná princezna je napínavá pohádka. Proč nesla liška pytel zázvoru? Plody vznikají z opylených květů. Po dlouhém běhu mě píchá v boku. Robátko ošetřil jelenovi kopýtko. Na trávě se třpytí kapičky rosy. Můj bratr chce být pilotem nebo pirátem. Teta pije kávu jen s mlékem. Slepýš není had. Jak vypadá ptakopysk?
Online diktát pro 2. stupeň ZŠ
Nalepil jsem obrázek slepýše na tvrdý papír a přidal krátký popisek. Pije netopýr krev stejně jako upír? Dívka se zapýřila, když klopýtla na schodech. Už brzy budeš za své činy pykat. Muzea opatrují mnoho písemných památek a vzácných rukopisů. Nespíte, protože zpytujete svědomí? Kup v papírnictví pytlík připínáčků. Mostní pilíř z pískovce zničila loňská povodeň. Vypiluj svou hru na píšťalku, ať na tebe můžeme být pyšní. Pivoňky měly přepychové květy, ale neustále se z nich sypal pyl. Naleštěná okna pivovaru se třpytila na slunci. Jazykozpytci se zabývají i pravopisnými jevy. Pýr plazivý je nejen obtížný plevel, ale i bylina, která léčí dnu a revma. Jaký je rozdíl mezi sudokopytníky a lichokopytníky?
Pokud zjistíte, že jste přece jen více chybovali, přečtěte si náš článek „Vyjmenovaná slova“, kde si můžete zopakovat nejen daná vyjmenovaná slova, ale najdete v něm i příklady slov, na které si máte dávat pozor.
Slovo si je zájmeno. Konkrétně jde o třetí pád čísla jednotného zájmena se.
Školní mluvnice řadí toto zájmeno mezi zájmena osobní, stejně jako zájmena já, ty, on, ona, ono, my, vy, ni, ony, ona.
Na rozdíl od těchto zájmen jde však o zájmeno zvratné (reflexivní), které nemá úplný soubor tvarů vyjadřující systém jeho mluvnických kategorií (tzv. paradigma). Zjednodušeně řečeno: neexistuje u něj nominativ, tedy 1. pád, ani nerozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Stejně jako výše uvedená zájmena se vztahuje k určité osobě, ale zastupuje takový jmenný výraz, který označuje ve větě tutéž podstatu jako výraz v podmětu (Učeš si vlasy. Ukliďte si po sobě.). Nebo se vztahuje ke konateli děje vyjádřeného infinitivem (Teta nám dovolila očistit si boty a nepřezouvat se.).
Slovník spisovné češtiny funkci si ve větě popisuje následovně:
vyjadřuje, že původce děje je i cílem děje: věř si;
vyjadřuje u vlastních zvratných sloves oslabený předmět nepřímý (tzv. dativ prospěchový): koupili si chatu; nebo vztah vzájemnosti mezi účastníky dvojího věcně stejného děje (původce jednoho je cílem druhého a naopak): podali si ruce; nadávali si;
je-li součástí slovesné zvratné podoby, vyjadřuje bezděčnou činnost nebo samovolnou změnu stavu: zlomil si ruku;
je-li ve spojení se slovesem prostým nezvratným, vyjadřuje výraznější účast na ději: musím si lehnout;
je-li součástí (zpravidla předponových) zvratných sloves (tzv. dynamických), vyjadřuje expresivně průběh děje nebo činnosti do libosti, do sytosti: poležet si; jet si do hor;
je stálou součástí sloves pouze zvratných: umínit si; stěžovat si.
V následujícím přehledu jsou vypsány české jazykolamy, které slouží k procvičení výslovnosti různých hlásek. Před nastudováním seznamu jazykolamů si je třeba uvědomit, že některé jazykolamy jsou vhodné k procvičení více hlásek a hláskových skupin. Proto by se v seznamu daly zařadit k více hláskám. Každý člověk by si měl tedy sám zvolit jazykolamy, které mu vyhovují. U kratších jazykolamů obvykle platí, že je vhodné je opakovat několikrát za sebou.
Na celnici cizí synci, clili více cizích mincí. Mincí clili synci moc, clili mince celou noc.
Na cvičišti čtyři svišti piští.
Z čeho chceš sčítat čísla?
JAZYKOLAMY NA HLÁSKU D
Datel dutě zadutal nad dutou dutinou dubu.
Dutý datel dá tam tady tudy tyto dudy.
Jdou dvě děti dědit dědictví po dědovi.
JAZYKOLAM NA HLÁSKU Ě
Kotě v bytě hbitě motá nitě.
Květo, kup poupě, je to skvělá koupě.
JAZYKOLAMY NA HLÁSKU F
Floutek Franta flámoval ve Flóřině fraku.
JAZYKOLAMY NA HLÁSKU H
Had hádá hadu záhadu.
Hravý hroch Hubert hrozně hrabal na hromadě harampádí.
JAZYKOLAMY NA HLÁSKY J A L
Bylo-li by libo ryby?
Bylo-li libo limo? Toliko nebylo-li by pivo.
Jelen letěl jetelem, jetelem letěl jelen.
Letěl jelen jetelem.
Lolita dělá jelita. Jelita ta jsou elita. Elita mezi jelity, to jsou ta jelita Lolity!
Má Jája jojo? Jo.
Naleje-li mi Julie oleje, naolejuji olejem koleje.
Nalejí-li oleje, nenalejí-li oleje.
Nalili-li lilii vodu, či nenalili-li lilii vodu.
Naolejuješ-li mi linoleum či nenaolejuješ mi linoleum? Nenaolejuješ-li mi linoleum, naolejuji si ho sám.
Náš táta má neolemovanou čepici. Olemujeme-li mu ji nebo neolemujeme-li mu ji?
Olemujeme-li mu to, nebo neolemujeme-li mu to?
Řekni Lili, nalili-li liliputáni liliím vodu!
U poklopu klika klapla, pak kapka ukápla.
Víla Lívie vije ve vile z lilií věnec pro Júlii.
V Londýně u lorda Donalda dávali lahodné bledule, hladoví blondýni lepili okolo loudavě cedule.
Vylije-li Lívie litr lihu, lifruje-li ho do Lýbie?
JAZYKOLAMY NA K
Od poklopu ku poklopu, kyklop kouli koulí.
Kopyto klopýtlo. Kobyla kopyty klapala.
Na Prokopa promokne kdekterá kopa.
Náš pan kaplan v kapli plakal.
JAZYKOLAMY NA HLÁSKY M a N
Dalajláma v lomu láme slámu.
Jen jeden den bez beden.
Konec pranic pro nic za nic.
Máma má málo máku.
Má máma má malou zahrádku.
Mahátmá v tmách hmatá tchána hnát.
Máti, máte mátu? Nemáte-li mátu, kdo tu mátu máti má?
Mrně v Brně vrní v trní, že ho brní brňavka.
Za domama má má máma malou zahrádku.
JAZYKOLAMY NA HLÁSKY P A B
Blb v úprku brk' u krbu.
Kopyto klopýtlo. Kobyla kopyty klapala.
Na Prokopa promokne kdekterá kopa.
Pokopete-li mi to pole, nebo nepokopete-li mi to pole.
Před potokem pět kop konopí, za potokem pět kop konopí.
JAZYKOLAMY NA HLÁSKY R A Ř
Barva larva.
Bratr z Břve pořád řve.
Bratře střez neteř.
Budou bratři tři třít řidítka?
Byl jeden Řek, a ten mi řek, abych mu řek, kolik je v Řecku řeckých řek. A já mu řek, že nejsem Řek, abych mu řek, kolik je v Řecku řeckých řek.
Byly přičteny přiřčené ceny, tak z čeho chceš sčítat?
Cyril vyryl celý celer pro Cyrilku.
Doktůrek mi nedal prášků - uvař, brášku, trošku hrášku!
Dolar libra rubl.
Drbu vrbu.
Dřeš dřez a jazz.
Já rád játra, ty rád játra, ty rád játra, já rád játra, co nám brání dát si játra?
Jedna bedna zaneřáděná, druhá bedna nezaneřáděná.
Jelen lyrorohý.
Je Olivier olivrejovaný nebo neolivrejovaný?
Je připraveno psí šestispřeží?
Jiří řeže dříví z dřínu, tři sta řízů za vteřinu, Jiří řeže dříví z břízy, za vteřinu čtyři řízy.
motře Petře, nepřepepřete mi toho vepře, jak mi, kmotře Petře, toho vepře přepepříte, tak si toho přepepřeného vepře sám sníte.
Koncert pro klavír a orchestr.
Kraksna klapla.
Krále Lávru hrál Karel Leraus.
Králíček králičí král s králicí Klárou na klavír hrál. Králice Klára dobře hrála a králíčata tancovala.
Král klel krucipísek klacku.
Královna Klára na klavír hrála.
Lorenzova transformace hrála hlavní roli v teorii relativity.
Mařeno, řekni "ř", neřeknu, vy byste se mi řehtali.
Odneste ten revolver do laboratoře.
Paní Pekařová praštila pana Pekaře po pravé paži, protože pil plno půllitrů piva, přišel pozdě, propil peníze. Pitomec.
Pořízek se řítil řádně uřícen.
Pralinku prolezla prý plíseň.
Probošt Prokop překop příkop.
Proletariát sroloval roletu.
Pro pokrok prokuristy Proroka po kroku pokrop Prokopa.
Prorok Prokop poklop prokop
Prut plul rychle po proudu a v láhvi se lyricky perlil ricinový olej.
Přišel za mnou jeden Řek, a ten mi řek, abych mu řek, kolik je v Řecku řeckých řek. A já mu řek, že nejsem řek, abych mu řek, kolik je v Řecku řeckých řek.
Revolverem provrtal leporelo.
Revolvery se revolverují v revolverárně.
Rozdrbaný doktor Drtikol drtí drn za drnem.
Rumplcimprcampl klimprklastr.
Řapík řebříčku řízl Řinu do prstu.
Řehoř Řehořovič řeže řeřichu.
Řevnivý řezník řezal dceři rázně řezy.
Řežu a žeru, řežeš a žereš, žerou a řežou, žeru a řežu, žereš a řežeš, řežou a žerou.
Řízni dřív dřevo z bříz.
Šla Prokopka pro Prokopa, pojď, Prokope pojíst oukropa.
Treska tleskla Terce, Terka tleskla tresce.
Tři sta třicet tři stříbrných křepelek přeletělo přes stři sta třicet tři stříbrných střech.
Tři tisíce tři sta třiatřicet stříbrných křepelek přeletělo přes tři tisíce tři sta třiatřicet stříbrných střech.
Třpytný břit zřel, stříbřitý břit třel. Tvrdíš, že sis přiskřípl prsty mezi dvířka skříně.
U Řezáčů řinčel řetěz při řezání řezanky.
Ve skříni se skrývá skřítek před skřivanem.
V hlavní roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus a na klavír hrála Klára Králová.
V králíkárně měli bál králíčata Klára král.
Vrba vrbě drbe hrb.
Vytři ty tři trychtýře.
Zvíře zařve, zvíře zavře.
JAZYKOLAMY NA HLÁSKU S A Š
Copak si to šuškáte v květináči, muškáte? Šuškáte do ouška mouše, že vás stále něco kouše.
Ještě štěstí, že se nesešli!
Kočka kašle kvůli šavli.
Letadlo nevznese se ze sesečené trávy.
Moci noci kosí šosy.
Myši v koši.
Na cvičišti čtyři svišti piští.
Nesnese se se sestrou.
Naše Saša šustí slušivými šustivými šaty.
Pan Šustil sušil šusťák v sušárně.
Sazeč dnes všecko nevysází.
Sčeš si vlasy z čela a osuš si šosy!
Sešli se na resuscitačním sále se šesti lůžky.
Silvie syčí jako sýček.
Slyšel sysel? Slyšel! Vyšel sysel? Vyšel! Tiše vyšel sysel z Pyšel, tiše vyšel, tiše přišel.
Skákalo psisko přes příkopisko.
Skryl list skleslý ze seschlých bříz.
Strýc Šusta suší švestky: pět švestek, šest švestek, pět švestek, šest švestek,
Svišť sice svisle visel. Zasvištěl svišť, slyšel sysel.
Sysli nesli sysla v sesli. Sesle praskla: Sysle, slez!
Šil švec sešlý se šlí sesli.
Šine si to sem člověk ze Žacléře.
Šísovo sousoší Šťastný sen.
Šmytec. Smyčec šmytec. Smyčec šmytec.
Šuškali ještěrky na štěrku.
Už si usuš šos.
Ve spíži špíz spí.
JAZYKOLAMY NA HLÁSKU T
I toto táto, to tato teta tuto tetu tahá!
Jedna teta byla teta tetě tetou, ne ta teta před tou tetou byla teta tetě tetou, až ta teta po tý tetě byla teta tetě tetou.
Kdy mohou splatiti Ti ti tiší hoši dluh?
Nemohu zaplatiti Ti tisícikorunou.
Teta Katy má taky tapety strakatý.
Teto, teto, zametete-li to tu po mně, nebo nezametete-li to tu po mně? Nezametete-li to tu po mně vy, zametu to tu tedy já.
Tu ti, teto, tato tátova teta tyká!
Ty Kadle, netykej Madle, Madla nemá tykadla!
Ty Tibeťani Ti tykají.
Zamete to ta teta nebo nezamete to ta teta?
JAZYKOLAMY NA HLÁSKU V
Neúnavně vlci vyli, nejvíc vyl však Džugašvili.
Veruna Vítová viděla na věži velmi velikého víra, Veruno Vítová vemte vídle a vyžeňte velmi velikého výra z věže ven.
JAZYKOLAMY NA HLÁSKY Z A Ž
Můžeš čekat až za železničním mostem, jež zde stojí přes (již) šest let.
Zaželezilo-li se železo, či nezaželezilo-li se železo?
Zebru zebou zuby, zubr se zas zubí.
Žalně svou žalobu žaluje žába žabáku v kalužině.
Že je žezlo ze železa?
Žížala žužlá žoužel v louži.
JAZYKOLAMY NA RŮZNÉ HLÁSKY A HLÁSKOVÉ SKUPINY
Brzy prsty scvrnkly hrst zrn scvrklých.
Chrt pln skvrn zdrhl z Brd.
Chrt vtrhl skrz trs chrp v čtvrť Krč.
Klotyldo, kloktej koktejl! Neklej a kloktej!
Kolouch, kohout s mouchou mnohou, s hloupou chloubou houpou nohou, plavou dlouhoustrouhou ouzkou, chroupou oukrop s pouhou houskou.
Nás nejvíc sžírá žárlivost.
Není-li snad slimáčice sličnější slimáka.
Není spaní jako spaní, ale spaní s paní, to je spaní.
Neúnavně vlci vyli, nejvíc vyl však Džugašvili.
Petr Fletr pletl svetr. Pletl Petr Fletr svetr? Svetr pletl Petr Fletr.
Iqaqa laziqikagika kwaze kwaqhawaka uqhoqhoqha. (Toto sice není český jazykolam, ale je považovaný za jeden z nejtěžších jazykolamů na světě, v překladu znamená: Skunk spadl dolů a zlomil si hrtan.)
Když napíšeš, že napíšeš, tak napiš a nepiš, že napíšeš, když nenapíšeš. To já, když napíšu, že napíšu, tak napíšu a nepíšu, že napíšu, když nenapíšu.
Krok ke zproletarizování všech vrstev.
Měla babka v kapse brabce, brabec babce v kapse píp. Zmáčkla babka brabce v kapse, brabec babce v kapse chcíp.
Na anesteziologickoresuscitačním oddělení resuscituje anesteziolog.
Na otorinolaryngologii ordinuje otorinolaryngolog.
Naše lomenice je mezi lomenicemi ta nejlomenicovatější lomenice.
Naše okenice je ze všech okenic ta nejokenicovatější.
Naše popelnice je mezi popelnicemi ta nejpopelnicovatější popelnice.
Naše posvíceníčko je ze všech posvíceníček to nejposvíceníčkovatější posvíceníčko.
Náš Popokatepetl je ze všech Popokatepetlů nejpopokatepetlovatější Popokatepetl.
Nejkulaťoulinkatější.
Nejkulaťoulinkatější kulička se kutálela po nejkulaťoulinkatější kuličce.
Nejneobhospodařovávatelnějšími.
Nejneosamostatňovávatelnějšími.
Nejneospravedlňovávatelnějšími.
Nejspravedlivější je krasobruslařský rychlorozhodčí.
Nejvyrukavičkovanější.
Nenadeodorantovat.
Neznepokojujte se meteorologickými proroctvími.
“O, kdybys, ty lyžaři nezalyžařivšísi, sis zalyžoval, byl bys zalyžařivšísi lyžař!”.
Pan Kaplan má chlapce střapce, ten chlapec má vrabce v kapse.
Patří rododendron do čeledi rododendronovitých či nerododendronovitých?
Žili, byli tři japonci. Jaxi, Jaxidraxi, Jaxidraxidraxonson. Žili byli tři japonky Cipi, Cipilipi, Cipilipiliponpon. Jaxi vzal si Cipi, Jaxidraxi vzal si Cipilipi, Jaxidraxidraxonson vzal si Cipilipilinponpon.
V jeho díle je patrný odraz autobiografičnosti – hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou zručností a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách se projevují i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je velmi populární i v zahraničí – bylo přeloženo do více než 28 jazyků.
Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, které vyšly jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů
Skřivánek na niti, 1959 – připraveno k vydání, které se neuskutečnilo
Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek
Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; pábiteli Hrabal nazýval osobité vypravěče, kteří se navenek zdají obhroublí, ale milují život zvláštním způsobem – v jejich vyprávění (která Hrabal nazýval pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel
Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela skládající se z jedné věty, literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků
Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmována – film Ostře sledované vlaky (1966) byl oceněn Oscarem v roce 1968
Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965 – v roce 1969 zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na niti, film však okamžitě putoval „do trezoru“
Kopretina, 1965
Automat Svět, 1966 – výbor z již dříve vydaných povídek
Bohumil Hrabal uvádí..., 1967 – antologie jeho oblíbených autorů
Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím, někdy též pod názvem Toto město je ve společné péči nájemníků
Morytáty a legendy, 1968
Domácí úkoly, 1970
Poupata, 1970 – básně a povídky, náklad byl zničen již ve skladech
Městečko u vody – vzpomínková trilogie:
Postřižiny, 1976 – próza
Krasosmutnění, 1979 – povídky
Harlekýnovy milióny, 1981 – próza
Slavnosti sněženek, 1978 – povídky
Městečko, kde se zastavil čas, 1978 – vzpomínková próza
Každý den zázrak, 1979 – povídky
Něžný barbar, 1981 (v Čechách až 1991)
Kluby poezie, 1981
Obsluhoval jsem anglického krále, 1971 (1980 vydáno v cizině, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989) – zfilmováno roku 2006
Domácí úkoly z pilnosti, 1982
Listování ve stínech grafických listů, 1983
Domácí úkoly z poetiky, 1984
Hovory lidí, 1984 – povídky
Život bez smokingu, 1986 – povídky
Vita nuova, 1986 – trilogie vyprávějící o Hrabalovi samém, jeho ženě a jejich přátelích z období života v Praze, a to očima spisovatelovy ženy (psáno ich-formou v ženském rodě)
Proluky, 1987 (v Čechách až v roce 1991)
Svatby v domě, 1987 (v Čechách až 1991) – autobiografická próza
Knížka pro Robinsony (a taky pro Pátky), 1987 – povídky (společně s O. Pavlem a K. Poláčkem)
Můj svět, 1988 – povídky
Příliš hlučná samota, 1989
Kličky na kapesníku, 1989
Bílý koníček, Rukopis, Fiktivní korespondence, 1989
Chcete vidět zlatou Prahu?, 1989 – výbor z povídek, editor Jaromír Pelc
Tři novely, 1989 – obsahuje Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé a Obsluhoval jsem anglického krále
Kouzelná flétna, 1989 (vydáno 1990)
Bambino di Praga / Barvotisky / Krásná Poldi, 1990
Kdo jsem, 1990
Krajiny Bohumila Hrabala, 1990
Totální strachy, 1990
Listopadový uragán, 1990
Schizofrenické evangelium, 1990 – povídky
Ponorné říčky, 1990
Růžový kavalír, 1991
Ztracená ulička, 1991 – poezie z roku 1948
Básnění, 1991
Slavná Vantochova legenda, 1991
Židovský svícen, 1991
Atomová mašina značky PERKEO, 1991 – povídky
Jarmilka, 1992
Hrabal, 1992 – obsahuje Něžný barbar, Příliš hlučná samota, Městečko, kde se zastavil čas
Večerníčky pro Cassia, 1993
Happy end, 1993 – novela
Hořící vajgly v uchu, 1993
Inaugurace a vnitřní monolog, 1993
I balóny mohou vzlétnout, 1993 – eseje, úvahy
A havran krák už Nikdykrát, 1993 – úvahy
Česká republiko, dobrý den, 1993 – úvahy, eseje
Pábení, 1993
Rukověť pábitelského učně, 1993 – povídky
Kafkárna, 1994 – obsahuje Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Toto město je ve společné péči obyvatel, Morytáty a legendy, Etudy
Obrazy v hlubině času, 1994 – obsahuje Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar
Texty, 1994 – úvahy
Hlučná samota, 1994
Nymfy v důchodu, 1994
Pražské pavlačové anekdoty, 1994 – anekdoty, mikropovídky
Křehký dluh (Hrabal spisy 1), 2017 – lyrika a existenciální texty období před publikací první sbírky povídek
Skřivánek na niti (Hrabal spisy 2), 2014 – povídky z 60. let: Perlička na dně, Pábitelé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Morytáty a legendy
Jsme jako olivy (Hrabal spisy 3), 2015 – novely: Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota
Rukověť pábitelského učně (Hrabal spisy 4), 2016 – texty z časů normalizace: Slavnosti sněženek, Krasosmutnění, Harlekýnovy milióny, Autíčko + ostatní texty 1. části 12.svazku SSBH
Život bez rukávů (Hrabal spisy 5), 2016 – autobiografická trilogie
Divá Bára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné děvče, nebála se nadpřirozených bytostí, nevadilo ji v noci chodit kolem hřbitova, dokonce se naučila plavat i potápět. Dokonce jednou volala čerta, a když se neobjevil, přestala na něj věřit. Nebála se ani hada, pokud to šlo, odehnala ho, pokud to nešlo, tak ho zabila. Dokonce se nebála ani za bouřky, považovala blesky za posly boží, a protože měla ráda boha, tak se nebála jeho posla. Jakub svou dceru velmi miloval, ale kromě něj měla Bára zastání jen u svých kamarádů u Elšky a Jozífka. Oba byli její vrstevníci, ale Jozífek byl velmi malý, a proto si na něj spolužáci často dovolovali. Ona ho chránila, přestože ji jeho rodina (kostelník a jeho žena) neměla ráda, dokonce jí jednou od nich vyhnali, když tam její pes dělal povyk. Bára se rozhodla, že tam již nikdy nevkročí. Zcela rozdílně ji přijímali u Elšky doma, její otec byl farář a spolu s ním Elšku vychovávala jeho sestra panna Pepinka. Oba s Bárou vycházeli velmi dobře, a když viděli, že má Elšku opravdu ráda, tak i jí měli rádi. Bára chodila na faru velmi ráda, líbilo se jí, jak se tam vše lesklo a jak to tam bylo hezké. Bára se o Elšku také ráda starala, ráda jí česala vlasy, velmi obdivovala jejich barvu a hebkost. Když dětem bylo dvanáct, tak šel Jozífek na studie a Elška byla poslána k bohaté tetě do Prahy, aby se naučila způsobům. Bára tak zůstala na vesnici sama jen s tatínkem a psem Lišajem. Uplynuly tři roky, než se Elška opět vrátila domů. Nejprve se její pražská teta díky novému lékaři uzdravila. Lékař jí zcela změnil léčení, donutil jí koupat se každý den ve studené vodě, hodně chodit, jíst a pít. Tento přístup jí opravdu pomohl, a tak panna Pepinka pro Elšku zajela. Elška v Praze vyrostla do krásy, každý na vesnici ji obdivoval a ženy začaly žárlit na Báru, že jí Elška věnuje tolik pozornosti. Nejvíce se zlobila paní kostelníková, která Báru neměla vůbec ráda. Panna Pepinka měla s Elškou velké plány, hodlala jí vdát za správce, který byl velmi bohatý. Měl ale také spoustu špatných vlastností, byl pomstychtivý, strašpytel a zlý. Pro pannu Pepinku byly ale důležité peníze. Elška ale o jejich plánech zpočátku neměla ani tušení. Jednou si takhle spolu Elška s Bárou povídaly o Jozífkovi, Elška se ptala Báry, jestli ho má rada. Měla ho ráda jako kamaráda, jinak ne. Dívky se spolu vydaly na svatého Jana Křtitele házet věneček do vody. Elška dobře věděla, na koho bude myslet, Bára ale nevěděla. Elšky věneček plul dál po řece, zatímco Báry se zaseknul na vrbě. Ta si z toho nic nedělala. Elška tvrdila, že je to znamení, že se Bára vdá zde. Bára na Ešlce poznala, že je zamilovaná, ta jí přiznala, že má ráda toho nového lékaře pražské tety. Že si spolu píší (lékař psal dopisy za tetu). Teta jí navíc slíbila, že udělá vše proto, aby se mohli vzít. Elška doufala, že na ní její milý nezapomene. Bára si jen přála, aby mohla být i pak se svou nejlepší přítelkyní.
Mezitím ale panna Pepinka nezahálela, pan správce k nim chodil neustále na návštěvu, až se najednou začalo povídat, že večer se v zádušním lese zjevuje strašidlo. Správce, který se bál, přestal chodit na návštěvu večer, ale Elšky se nevzdal, přestože ta si ho vzít nechtěla. Bohužel jí ale lékař přestal psát, a ona nevěděla, co se děje, prosila tedy správce, aby počkal, že si svatbu rozmyslí. Správce nadšený nebyl, ale nic jiného mu nezbylo. Mezitím se Elška od Báry dozvěděla, že se jí líbí myslivec, se kterým se jednou setkala na pastvě, kde ji přišel na pomoc, když se do sebe pustily krávy, ona ho ale vyhnala, protože by mu mohly ublížit, také ho viděla, jak z vrby vzal její věneček a schoval si ho. Občas ho potkávala v lese, ale nikdy spolu nemluvili. Bára věděla, že myslivec nepatří mezi nejhezčí muže, ale přesto se jí na něm něco líbilo. Nevěřila ale, že by zrovna on mohl mít zájem o ni.
Jednou se takhle na faře dlouho zdržel a musel se vracet až večer, aby se nebál, šel ho kostelník Vlček doprovodit s pacholkem. Když se vydali na cestu, uviděli strašidlo, kostelník se tak vyděsil, až utekl. Strašidlo správce nadzvedlo a řeklo mu, že se má držet dál od Elšky. Mezitím ale kostelník ve vsi zburcoval půl vsi a všichni se vydali za strašidlem, viděli utíkat bílou postavu a pronásledovali ji až na most, kde strašidlo zmizelo, zůstaly po něm jen dvě bílé plachty a hnědá suknice s červenou lemovkou, poznali tak, že je to Báry. Správce i kostelník velmi nadávali, jen pacholek se smál, že ho vyděsila žena. Paní Pepinka se na Báru velmi zlobila a na chvíli ji usmířila jen představa, že díky Báře možná onemocní paní kostelníková, když ale zjistila, co Bára udělala správci, opravdu se na ni zlobila. Elška se o tom dozvěděla až ráno, lidé mezitím Báru hledali. Jakub, který o tom nevěděl, se ráno vydal do vsi pro dobytek, ale nikdo mu ho nechtěl kvůli Báře dát. Jakub se rozčílil, že Bára neudělala nic špatného, a když se k ní tak chovají, tak on s ní může odejít. Bára mezitím došla za panem farářem a vysvětlovala mu, proč to udělala a jak z mostu zmizela (plaval pod vodou). Pan farář s konšely se dohodly na trestu, Bára měla noc strávit v kostnici na hřbitově, aby poznala, co je to strach. Báře to ale nevadilo. Ostatní ženy ji ale velmi litovaly, přišlo jim to moc přísné. I paní kostelníkové se Báry zželelo. Bára tedy byla v noci zavřená v kostnici a trápila se tím, jak jí lidé opovrhují a že nemá maminku. Plakala a modlila se. Ke kostnici se vydal její otec i se psem. Oba jí tam v noci strážili, aby se nebála. Ráno přicházel ke hřbitovu myslivec a spatřil Jakuba, nechápal, proč tam spí. Jakub mu vypověděl, co lidé Báře udělali, a myslivec se rozzlobil, vypáčil dveře a chtěl Báru vyvést ven. Ta nechtěla, aby si lidé mysleli, že rozsudek nesplnila. Myslivec řekl Báře, že jí má už dlouho rád, že se mu líbí, jak je silná a statečná, a že by si ji chtěl vzít, kdyby ho i ona chtěla. Bára souhlasila. Celá vesnice byla překvapená, mysleli, že Bára zkrotne a ona se místo toho chystala vdávat. Panna Pepinka nepřipustila, aby Bára z vesnice odešla před svatbou. Nakonec i osud Elšky dopadl dobře, od tety přišlo psaní, že veškerý majetek odkáže Elšce jen, když si vezme toho lékaře. Elška se radovala a těšila se i na svou svatbu. Ještě před Bářinou svatbou se s ní všichni smířili, dokonce i paní kostelníkova, dokonce jí předala lístek od Jozífka, ve kterém jí psal, že ji vždy miloval a že jen kvůli ní odmítal být knězem, teď když se vdá, on rád přání rodičů splní. Myslivec si pak odvedl Báru k sobě domů, kde žili spolu s Jakubem a starou myslivcovou. V myslivně Bára viděla, že má myslivec na postelí zavěšený její věneček.