Básně pro 7. ročník: výběr k recitaci

1. Za oknem září

Středně obtížná, klidná báseň o podzimu a návratu domů.

Za oknem září poslední den,
na skle se ztrácí ospalý sen.
Vítr si pohrává s korunou lip,
večer je chladnější o jeden vtip.

Na chodník seskočil kaštan jak míč,
léto si sbalilo kufry a pryč.
V kaluži převrací oblohu déšť,
vlaštovko, kam asi poletíš, než

nad městem rozsvítí lampy svůj kruh
a z komínů zvedne se kouřový pruh?
Já schovám ruce do kapes a jdu,
podzim má zvláštní a tichou náladu.

Doma už konvice zazpívá tón,
za dveřmi zůstane studený shon.
A když déšť bubnuje do parapetů,
připadá mi, že mám blíž k celému světu.

2. Sedmá bé

Lehčí, veselá báseň ze školního prostředí.

V sedmé bé je časně zrána
každá židle rozvrzaná.
Někdo hledá sešit, tužku,
někdo loví v tašce hrušku.

Na tabuli rostou zlomky,
v hlavách zase otazníky.
Kuba šeptá: „To je hračka!“
Pak ho zradí malá značka.

O přestávce dveře vržou,
všichni svoje tempo drží.
Někdo spěchá na svačinu,
jiný řeší domácí vinu.

A když zvonek školu zavře,
každý rychle domů míří.
Zítra zase v sedmé bé
nový školní příběh ožije.

3. Telefon v kapse

Středně obtížná báseň o mobilu, soustředění a světě kolem nás.

Telefon v kapse tiše spí,
než první zpráva zazvoní.
Pak druhá, třetí, krátký tón,
a den se vměstná do ikon.

Palec se rozběhne po skle,
minuty mizí skoro potmě.
Sto tváří, tisíc krátkých vět,
a přitom venku čeká svět.

Na lavičce se směje kluk,
za rohem tramvaj zvedá hluk.
Na nebi mrak se láme v půl,
vítr si pohrává s cedulí škol.

Tak někdy displej prostě zhasni,
ať nejsou všechny chvíle prázdné.
Ne všechno musíš sdílet hned,
něco je hezčí jenom vidět.

4. Když se bojím

Středně obtížná báseň o odvaze. Hodí se pro klidnější, výrazný přednes.

Když se bojím, není slyšet
žádný hrom a žádný křik.
Jen se někde uvnitř schová
malý, neposedný stín.

Říká: „Radši nikam nechoď,
nezkoušej to, zůstaň stát.“
Ale někdy stačí krok,
který umí strachy hnát.

Odvaha není velké gesto,
není plášť a není meč.
Někdy znamená se ozvat,
jindy říct jen pravdu včas.

Někdy přiznat: „Nevím přesně.“
Někdy začít ještě jednou.
A když uděláš ten krok,
stíny bývají hned menší.

5. Kamarád

Lehčí až středně obtížná báseň o přátelství.

Kamarád není ten, kdo vždycky
řekne přesně to, co chceš.
Někdy řekne: „Tohle nešlo,“
a ty dobře víš, že nelže.

Neslibuje hory, moře,
nepíše ti každou noc.
Ale když se něco pokazí,
přijde, i když neví, jak pomoct.

Směje se tvým starým vtipům,
zná tvůj trapas z prvních tříd.
A když všichni někam spěchají,
umí chvíli vedle být.

Přátelství se špatně měří,
nemá známku, cenu, řád.
Poznáš ho v té obyčejné chvíli,
kdy je někdo prostě rád, že tě má rád.

6. Město po dešti

Obtížnější báseň s obrazným jazykem a výraznou atmosférou.

Město po dešti se leskne,
jako by si obléklo
tisíc malých stříbrných zrcadel
a do každého ukrylo světlo.

Autobusy kreslí čáry,
kola šustí přes kaluž.
Na semaforu zelená blikne
a proud lidí vyráží už.

Výlohy plavou v mokrém skle,
neon se třese pod nohama.
Nad střechou se mraky trhají
a večer přichází branami.

Pak někdo otevře deštník,
jiný ho složí a jde dál.
Město si po dešti oddechne,
jako by celý den dech zadržovalo.

7. Strom na kraji pole

Obtížnější, pomalejší báseň vhodná pro soutěžní recitaci.

Na kraji pole stojí strom,
sám proti větru, sám proti dnům.
Pamatuje sníh i letní žár,
křik vran i ranní mlžný cár.

Nikdo mu neřekl, kam má jít,
a tak se naučil na místě žít.
Kořeny drží hlínu jak dlaň,
větve se zvedají vzhůru jak přání.

Kolikrát kolem projel vůz,
kolikrát zmizel ranní mráz,
kolikrát někdo na chvíli stál
a potom zase pospíchal dál.

Strom nikam nespěchá. Přesto ví,
že každý rok se něco promění.
A možná právě proto tu je:
aby nám připomněl, co zůstává.

8. Tajemství půdy

Středně obtížná, lehce napínavá báseň s příběhem.

Na půdě prasklo staré prkno,
venku už dávno padla tma.
V krabici pod zaprášeným křeslem
ležela mapa neznámá.

Čára se vinula přes tři domy,
pak kolem kostela a zdí.
V rohu byl křížek, pod ním věta:
„Kdo hledá rychle, nenajde nic.“

Vzal jsem si baterku, sešel dolů,
v hlavě mi běžel tajný plán.
Jenže pod schody čekala máma:
„Kam jdeš tak pozdě úplně sám?“

Mapu jsem schoval zpátky do kapsy,
výprava musí chvíli spát.
Některá tajemství jsou nejlepší tehdy,
když se máš zítra na co ptát.

9. Minuta před zvoněním

Lehčí, svižná báseň s humorem.

Minuta před zvoněním
je delší nežli celý den.
Sešit leží otevřený,
já však koukám z okna ven.

Paní učitelka vysvětluje,
proč se mění slovní tvar.
Já už v duchu vidím dveře,
chodbu, schody, venku park.

Padesát devět vteřin zbývá,
pak už jenom padesát.
Čas se vleče jako šnek,
který odmítá pospíchat.

A pak zazní ostrý zvonek,
všichni zvednou hlavy v mžik.
Nejrychlejší věc na škole?
Žák, když slyší poslední „cink“.

10. Dvě cesty

Obtížnější zamyšlená báseň o rozhodování a dospívání.

Dvě cesty vedou od nádraží,
jedna je široká, druhá se ztrácí.
Jedna má značky, lampy a směr,
druhá jen trávu a tichý šelest.

Kdyby mi někdo předem řekl,
kam přesně dojdu za pár let,
možná by zmizelo překvapení,
které nás nutí poznávat svět.

Ne každá odbočka je chyba,
ne každý omyl znamená pád.
Někdy se musíš kousek vrátit,
abys pak věděl, kudy se dát.

A tak si vybírám krok za krokem,
ne podle mapy, co napsal jiný.
Cesta se tvoří právě tím,
že po ní opravdu jdeme sami.