Téma

CHLAPECKE UCES KOHOUT


Vtipné básničky od známých autorů patří k textům, ke kterým se čtenáři i učitelé rádi vracejí, protože dokážou pobavit, překvapit a často i nenápadně přimět k zamyšlení. Humor v poezii má zvláštní schopnost spojovat generace – děti se smějí situacím a slovním hříčkám, dospělí v nich často objeví jemnou ironii nebo nadsázku. Právě básně Jiřího Žáčka a dalších známých autorů jsou ideální volbou pro recitaci, výuku i domácí čtení. Nabízejí rytmus, pointu a lehkost, díky nimž se poezie stává zábavou, nikoli povinností, a často otevírá cestu k hlubšímu vztahu k literatuře.


Podstatná jména začínají na písmeno "K"

Čeština je velmi bohatý jazyk. Svědčí o tom i následující přehled podstatných jmen začínajících na písmeno "K". Tento seznam není úplný, vychází ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z roku 2007 a neobsahuje řadu podstatných jmen vzniklých ze sloves (například kouření, koupání). V tabulce jsou uvedená nejen daná podstatná jména, ale i jejich rod, vzor, význam a původ daného slova.

PODSTATNÉ JMÉNO

ROD, VZOR

VÝZNAM SLOVA

PŮVOD SLOVA

Kabanos

Mužský, hrad

Laciný točený salám

Z románských jazyků

Kabaret

Mužský, hrad

1. zábavní podnik s humoristickým programem;

2.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Podstatná jména začínající na písmeno k

POLEDNICE

U lavice dítě stálo,

z plna hrdla křičelo.

„Bodejž jsi jen trochu málo,

ty cikáně, mlčelo!

~

Poledne v tom okamžení,

táta přijde z roboty:

a mně hasne u vaření

pro tebe, ty zlobo, ty!

~

Mlč! hle husar a kočárek —

hrej si! — tu máš kohouta!“ —

Než kohout, vůz i husárek

bouch, bác! letí do kouta.

~

A zas do hrozného křiku —

„I bodejž tě sršeň sám —!

že na tebe, nezvedníku.

Polednicí zavolám!

~

Pojď si proň, ty Polednice,

pojď, vem si ho zlostníka!“ —

A hle, tu kdos u světnice

dvéře zlehka odmyká.

~

Malá, hnědá, tváři divé

pod plachetkou osoba;

o berličce, hnáty křivé,

hlas — vichřice podoba!

~

„ „Dej sem dítě!“ “ — „Kriste pane!

odpusť hříchy hříšnici!“

Div že smrt jí neovane,

ejhle tuť — Polednici!

~

Ke stolu se plíží tiše

Polednice jako stín:

matka hrůzou sotva dýše,

dítě chopíc na svůj klín.

~

A vinouc je, zpět pohlíží —

běda, běda dítěti!

Polednice blíž se plíží

blíž — a již je v zápětí.

~

Již vztahuje po něm ruku —

matka tisknouc ramena:

„Pro Kristovu drahou muku!“

klesá smyslů zbavena.

~

Tu slyš: jedna — druhá — třetí

poledne zvon udeří;

klika cvakla, dvéře letí —

táta vchází do dveří.

~

Ve mdlobách tu matka leží,

k ňadrám dítě přimknuté:

matku zkřísil ještě stěží,

avšak dítě — zalknuté.

ZLATÝ KOLOVRAT

I

Okolo lesa pole lán,

hoj jede, jede z lesa pán,

na vraném bujném jede koni,

vesele podkovičky zvoní,

jede sám a sám.

~

A před chalupou s koně hop!

a na chalupu; klop, klop, klop!

„Hola hej! otevřte mi dvéře,

zbloudil jsem při lovení zvěře,

dejte vody pít!“

~

Vyšla dívčina jako květ,

neviděl také krásy svět;

přinesla vody ze studnice,

stydlivě sedla u přeslice,

předla, předla len.

~

Pán stojí, nevěda co chtěl,

své velké žízně zapomněl;

diví se tenké, rovné niti,

nemůže očí odvrátiti

s pěkné přadleny.

~

„Svohodna-li jest ruka tvá,

ty musíš býti žena má!“

dívčinu к boku svému vine —

„ „Ach pane! nemám vůle jiné,

než jak máti chce.“ “

~

„А kde je, děvče, máti tvá?

Nikohoť nevidím tu já.“ —

,, „Ach pane! má nevlastní máti

zej tra se s dcerou domů vrátí,

vyšly do města.“ “

II

Okolo lesa pole lán,

hoj jede, jede zase pán;

na vraném bujném jede koni,

vesele podkovičky zvoní,

přímo k chaloupce.

~

A před chalupou s koně hopl

a na chalupu: klop, klop, klop!

„Hola! otevřte, milí lidi,

ať oči moje brzo vidí

potěšení mé!

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

Odpovědi na hádanky pro děti

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Hádanky pro děti

Rytířův duch

Jana Ruthová
(3 sloky pro děti k recitaci)

Půlnoc bije v hradní věži,
sýček houká, chlup se ježí.
Vítr skučí, kvílí, duje:
Duch z obrazu vystupuje.

~

Nebohý rytíř zakletý,
za své činy byl prokletý.
Duch škobrtá po cimbuří,
vzdychá, heká, potom zuří:

„Nebaví mě hradem courat,
raději ho měli zbourat.
Přes tři sta let sem tam chodit...
Kdo mě přijde vysvobodit?“

~

Kohout třikrát zakokrhal,
měsíc na nebi se schoval -
Vytratil se duch,
zbyl po něm jen puch.

Zdroj: článek Vtipné básně k recitaci pro děti z 5. až 8. tříd ZŠ

Malá zmoklá slepice

Jiří Žáček
(4 sloky básničky pro děti k recitaci 5 třída, od Jiřího Žáčka)

Koko-koko-kolegyně,
kamarádky z ulice,
ještě na to myslím s děsem –
zdálo se mi včera, že jsem
malá zmoklá slepice!

~

Koko-koko-kolektivně
seděla jsem na hřadu,
snášela jsem, kdákala jsem
pronikavým kvočním hlasem,
když měl kohout poradu.

~

Koko-koko-koncem týdne
přišel sedlák: Puť, puť, puť!
Popadly mě silné dlaně:
Zejtra budeš na smetaně!
Zkrátka horor! Dobrou chuť!

~

Koko-koko-kolegyně,
Katko, Hanko, Alice –
upřímně mi odpovězte,
taky se vám zdává, že jste
malé zmoklé slepice?

Zdroj: článek Vtipné básně k recitaci pro děti z 5. až 8. tříd ZŠ

Říkadla pro Madlu a pro Kadla

Jiří Suchý
(9 slok básně k recitaci od Jiřího Suchého)

Kokrhal kohout kokrhal,

až bránici si potrhal.

Jakmile dozní pašije,

slepice mu ji zašije.

~

Letěla kachna, letěla,

hajný ji trefil do těla.

Zdá se mi, že ta kačena

nebyla příliš nadšena.

~

Daroval táta kotěti

pilulku proti početí.

Co si s ní kotě počalo,

o tom se příliš nepsalo.

~

Běžela liška k Táboru,

podlezla cestou závoru.

Jel kolem rychlík z Opavy

a liška už je bez hlavy.

~

Zpíval kos Božce fistulí,

že se k ní večer přitulí.

A když se ptáče ohlídlo,

Božka mu šlápla na křídlo.

~

Šine se slepýš po břiše,

po břiše pana Juliše.

A jeho žena Marie

mu k tomu zpívá árie.

~

Hryzala myška překližku,

fošna jí spadla na šišku.

Zůstala ležet na ponku

a myšák si vzal Japonku.

~

Zobali, vrabci zobali

igelitové obaly.

Když už je zobat nemohli,

tak si je dali na hlavy.

~

Stěžovala si slepice,

že prý je slabá na plíce.

A tím končíme říkadla

Jak pro Madlu tak Pro Kadla.

Zdroj: článek Vtipné básně k recitaci 9. třída

SVATEBNÍ KOŠILE

Již jedenáctá odbila,

a lampa ještě svítila,

a lampa ještě hořela,

co nad klekadlem visela.

~

Na stěně nízké světničky

byl obraz boží rodičky,

rodičky boží s děťátkem,

tak jako růže s poupátkem.

~

A před tou mocnou světicí

viděti pannu klečící:

klečela, líce skloněné,

ruce na prsa složené;

slzy jí z očí padaly,

želem se ňádra zdvíhaly.

A když slzička upadla,

v ty bílé ňádra zapadla.

~

„Žel bohu! kde můj tatíček?

Již na něm roste trávníček!

Žel bohu! kde má matička?

Tam leží — podlé tatíčka!

Sestra do roka nežila,

bratra mi koule zabila.

~

Měla jsem, smutná, milého,

život bych dala pro něho!

do ciziny se obrátil,

potud se ještě nevrátil.

~

Do ciziny se ubíral,

těšil mě, slzy utíral:

„ „Zasej, má milá, zasej len,

vzpomínej na mě každý den,

první rok přádla hledívej,

druhý rok plátno polívej,

třetí košile vyšívej :

až ty košile ušiješ,

věneček z routy poviješ.“ “

~

Již jsem košile ušila,

již jsem je v truhle složila,

již moje routa v odkvětě:

a milý ještě ve světě,

ve světě šírém, širokém,

co kámen v moři hlubokém.

Tři léta o něm ani sluch,

živ-li a zdráv — zná milý bůh!

~

Maria, panno přemocná!

ach budiž ty mi pomocna:

vrať mi milého z ciziny,

květ blaha mého jediný;

milého z ciziny mi vrať —

aneb život můj náhle zkrať :

u něho život jarý květ —

bez něho však mě mrzí svět.

Maria, matko milosti!

buď pomocnicí v žalosti!“

~

Pohnul se obraz na stěně —

i vzkřikla panna zděšeně;

lampa, co temně hořela,

prskla a zhasla docela.

Možná, žeť větru tažení,

možná i — zlé že znamení!

~

A slyš! na záspí kroků zvuk,

a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!

,, „Spíš, má panenko, nebo bdíš?

Hoj, má panenko, tu jsem již!

Hoj, má panenko, co děláš?

a zdalipak mě ještě znáš,

aneb jiného v srdci máš?“ “

~

„Ach můj milý! ach pro nebe!

tu dobu myslím na tebe;

na tě jsem vždycky myslila,

za tě se právě modlila!“

~

,, „Ho, nech modlení — skoč a pojď,

skoč a pojď a mě doprovoď;

měsíček svítí na cestu:

já přišel pro svou nevěstu.“ “

~

„Ach pro boha! ach co pravíš?

Kamž bychom šli — tak pozdě již!

Vítr burácí, pustá noc,

počkej jen do dne — není moc.“

~

,, „Ho, den je noc, a noc je den —

ve dne mé oči tlačí sen!

Dřív než se vzbudí kohouti,

musím tě za svou pojmouti.

Jen neprodlévej, skoě a pojď,

dnes ještě budeš moje choť!

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady

JAZYKOLAMY NA RŮZNÉ HLÁSKY A HLÁSKOVÉ SKUPINY

Zdroj: článek Jazykolamy

Odpovědi na hádanky o zvířátkách

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Hádanky pro děti o zvířatech

Podstatná jména na D

Pro ukázku podstatných jmen dále uvádím podstatná jména začínající písmenem D. V závorce se vždy nachází rod daného podstatného jména a vzor, podle něhož se podstatné jméno skloňuje.

Seznam podstatných jmen na D

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Podstatná jména

Slovní druh slova si

Slovo si je zájmeno. Konkrétně jde o třetí pád čísla jednotného zájmena se. Školní mluvnice řadí toto zájmeno mezi zájmena osobní, stejně jako zájmena já, ty, on, ona, ono, my, vy, ni, ony, ona. Na rozdíl od těchto zájmen jde však o zájmeno zvratné (reflexivní), které nemá úplný soubor tvarů vyjadřující systém jeho mluvnických kategorií (tzv. paradigma). Zjednodušeně řečeno: neexistuje u něj nominativ, tedy 1. pád, ani nerozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Stejně jako výše uvedená zájmena se vztahuje k určité osobě, ale zastupuje takový jmenný výraz, který označuje ve větě tutéž podstatu jako výraz v podmětu (Učeš si vlasy. Ukliďte si po sobě.). Nebo se vztahuje ke konateli děje vyjádřeného infinitivem (Teta nám dovolila očistit si boty a nepřezouvat se.).

Slovník spisovné češtiny funkci si ve větě popisuje následovně:

  1. vyjadřuje, že původce děje je i cílem děje: věř si;
  2. vyjadřuje u vlastních zvratných sloves oslabený předmět nepřímý (tzv. dativ prospěchový): koupili si chatu; nebo vztah vzájemnosti mezi účastníky dvojího věcně stejného děje (původce jednoho je cílem druhého a naopak): podali si ruce; nadávali si;
  3. je-li součástí slovesné zvratné podoby, vyjadřuje bezděčnou činnost nebo samovolnou změnu stavu: zlomil si ruku;
  4. je-li ve spojení se slovesem prostým nezvratným, vyjadřuje výraznější účast na ději: musím si lehnout;
  5. je-li součástí (zpravidla předponových) zvratných sloves (tzv. dynamických), vyjadřuje expresivně průběh děje nebo činnosti do libosti, do sytosti: poležet si; jet si do hor;
  6. je stálou součástí sloves pouze zvratných: umínit si; stěžovat si.

Zdroj: článek Jaký slovní druh je slovo si

Autoři uvedeného obsahu

 Mgr. Jitka Konášová

 Mgr. Jan Novotný

 Mgr. Jana Válková

novinky a zajímavosti

Chcete odebírat naše novinky?


Dokažte, že jste člověk a napište sem číslicemi číslo třináct.