CVIKY NA DYSGRAFII

Reedukace a kompenzace dysgrafie

Reedukace se začíná vždy na úrovni, kterou dítě s jistotou zvládá, teprve pak se obtížnost zvyšuje. Důležité je rozvíjení hrubé a jemné motoriky, správné provádění uvolňovacích cviků, předcházení nesprávným návykům v držení psacího náčiní i nesprávným tvarům písmen.

Hrubá motorika se rozvíjí pohyby trupu, končetin a hlavy. Při psaní zapojujeme mnoho svalů, nadměrné zatížení svalových skupin způsobuje únavu, která se přenáší na celý organismus. Důležité je správné držení těla při psaní, poloha dolních končetin, jež jsou při psaní opřené o podložku, také vzdálenost hlavy od papíru a držení psacího náčiní.

Před psaním se provádí cvičení paží – uvolnění pletence ramenního. Není-li uvolnění dostatečné, je pohyb křečovitý, svalstvo je ve stálém napětí. Procvičení paže stejně jako svalů krku a trupu může být zařazeno i v průběhu psaní.

Pohyby paží: mávání, kroužení (let ptáka, sekání kosou, plavání kraulem), střídavé upažení a vzpažení, kroužení předloktím (navíjení klubka). Pohyby dlaní: vpřed, vzad, vpravo, vlevo, kroužení dlaněmi (mávání, kývání), tlačení proti sobě a uvolňování, zavírání dlaní v pěst a otevírání, střídání úderů dlaní a pěstí o podložku.

K rozvíjení jemné motoriky slouží řada cvičení prováděných v rámci jiných předmětů, například modelování, vytrhávání a skládání z papíru, navlékání korálků, skládání stavebnic, vybarvování omalovánek. Tato cvičení je vhodné provádět při každé příležitosti.

Plynulost a rytmus pohybů při psaní lze podporovat říkadly, písničkami, hudebním doprovodem nebo pouze slovním spojením. Uvolňovací i průpravné cviky pro jednotlivá písmena se provádí vždy několikrát. Cílem není přesné obtahování tvarů nebo přesné napodobování, ale plynulost a rytmus pohybů. Cviky se provádějí co nejčastěji, pokud možno před každým psaním.

Učitel předvádí tvar písmene nejdříve na tabuli, slovně svůj pohyb komentuje. Potom žáci obtahují vzor na tabuli. Pro cvičení kinestetické paměti je vhodné psát slova ve vzduchu se zavřenýma očima. Jednotlivá písmena mají více či méně opěrných bodů a jejich zapamatování může být pro dítě dysgrafika náročné – používají se pomocné linky bez ohledu na věk.

Pokud je porucha kombinovaná s dysortografií či dyslexií, zařazují se i cvičení smyslového vnímání – zrakové a sluchové percepce. Jestliže dítě nezvládá písmeno nebo spoje písmen, je nutné vrátit se na začátek a celý postup zopakovat. Některé děti mají obtíže při vybavování písmen, a to i ve vyšších ročnících. Využívá se proto přehled písmen, kdy se dítě může podívat v případě pochybností a neztrácí čas vzpomínáním. Dítě s dysgrafií by se nemělo přetěžovat, dává se přednost cvičením krátkým, častým a pečlivě prováděným.

Při reedukaci dysgrafie je využívána celá řada metod a metodik zabývajících se především rozvojem grafomotoriky. V deseti lekcích dítě provádí předepsané tvary a tahy – pracuje s barvou, houbou, špejlí s tuší, progresem. Základními cviky jsou kružnice, šneci, ležaté osmičky, velké i malé vlny a slabika „mo“. Alternativou těchto metodik je biofeedbeck, audiovizuální stimulace a edu-kineziologické cvičení.

Zdroj: Dysgrafik

Projevy dysgrafie

Dysgrafie je specifická porucha grafického projevu. Slovo dysgrafie je odvozeno z řeckého slova „grafein“, které znamená psát, a předpony „dys-„, která je překládána jako špatný či porušený. Postihuje především schopnost napodobit tvar písmen a jejich řazení.

Kdo je dysgrafik? Jde o to, že dítě si obtížně zapamatovává tvary písmen a zaměňuje písmena tvarově podobná. Charakteristické je křečovité, těžkopádné a neúhledné písmo. Dětem s touto poruchou činí také problémy týkající se dodržování liniatury (výšky písma). Podstatné je, že tato porucha žádným způsobem neovlivňuje intelekt. Dysgrafie je velmi často spojená s dyslexií.

Projevy

• mezery mezi písmeny tam, kde nemají být;
• pomalé tempo;
• časté chyby v opisu, přepisu a diktátu;
• různé druhy písma (velká, malá, psací, tiskací);
• časté přestávky;
• chybné držení psacího náčiní, bolest prstů při psaní;
• čím více se soustředí na grafickou stránku, tím méně pozornosti věnuje pravopisným jevům.

Dysgrafie se nejčastěji projevuje v první třídě na základní škole, kdy je dítě nucené k psaní prvních slov. Jak poznáte, že je dítě dysgrafik? Jednoduše, pokud začnete pozorovat, že má zvýšený problém s písmem, navštivte lékaře, který nejprve vyloučí možnost motorické poruchy ruky a poté jednoduchými testy určí, zda dítě trpí dysgrafií. Pokud se dítě ve psaní nezlepší do dvou let od začátku povinné školní docházky, měla by určitě následovat diagnostika a test.

Více se o této problematice dozvíte zde.

Zdroj: Dysgrafik

Kompenzace dysgrafie

Kompenzace dysgrafie nastupuje v období, kdy reedukace nebyla neúspěšná nebo byla provedena pozdě nebo nebyla realizována vůbec. Výrazné zlepšení písma u jedinců s dysgrafií nelze předpokládat. Reedukační postupy, ačkoli jsou ověřené i u starších jedinců, jsou časově náročné a vyžadují výraznou motivaci dítěte. U většiny dětí (nejen s poruchami psaní) se s přibývajícím věkem zhoršuje písmo. Jedinec málo dbá na kvalitu písma, které se zhoršuje až do nečitelnosti. Písmo je nečitelné tak, že poznámky nepřečte dítě samo, učitel ani rodič. Pomalé tempo psaní způsobuje, že stále nestíhá, dopisuje a časem rezignuje.

Mezi kompenzační mechanismy se řadí užití tiskacího písma nebo psaní skriptem. V naukových předmětech se doporučuje vlepování předtištěných poznámek do sešitu, případně nákresů a schémat, která žák doplňuje nebo zvýrazňuje.

Další alternativou je psaní na počítači například v programu Word, kde je možné zvolit automatické opravy či využít jiné utility. V současné době lze informační materiály skenovat, kopírovat, fotografovat například mobilními telefony s vysokým rozlišením. Místo opisování nebo psaní poznámek při výkladu může student nahrát hlasový záznam na diktafon, hlasový záznamník ve formátu MP3 nebo mobilní telefon. Zvukový materiál lze převést do stolního počítače, notebooku nebo PDA počítače. Se všemi druhy médií lze libovolně manipulovat a zpracovávat je například do multimediálních prezentací v programu Power-Point, které se dají velice dobře využít ke studiu.

Zdroj: Dysgrafik

Přímé zdroje diagnostických informací

Přímým zdrojem diagnostických informací je analýza školních výkonů a speciální testy i zkoušky hodnotící výkony dítěte v jednotlivých percepčních oblastech.

Vyšetření dítěte se skládá z několika částí, většinou jej provádí speciální pedagog nebo psycholog, který s dítětem provede krátký rozhovor a naváže osobní kontakt. Dítě se při neformálním hovoru uvolní, je zbaveno napětí, popíše své problémy a způsob, jak se s nimi vyrovnává, možnosti jejich překonávání, situaci v rodině a ve škole, dosavadní nápravná opatření a podobně. Během hovoru má odborník možnost posoudit řeč, hodnotit slovní zásobu, vyjadřovací schopnosti, výslovnost a jiné.

Mezi další vyšetření patří zjištění úrovně intelektu – IQ (inteligenční kvocient) – pro vyloučení poruchy v důsledku nižší úrovně mentálních schopností. Vyšetření provádí individuálně a standardizovanými metodami zásadně psycholog. Nejčastěji používaný je Wechslerův test, který je určen pro děti od 5 do 16 let. Test se skládá z deseti subtestů, neprovádí se najednou u dětí s oslabenou pozorností a soustředěností. Dále se používají Ravenovy progresivní matice upravené odborníky pro běžnou populaci; jejich předností je snadné a rychlé vyhodnocení.

Následuje vyšetření čtení, zahrnující vyšetření rychlosti čtení, porozumění čtenému textu, analýzu chyb a chování dítěte při čtení. Používají se standardizované testy čtení s různou obtížností, testy se provádí jednotlivě a zapisují se na záznamový arch. Výkon ve čtení se srovnává s normovanými texty posledního průzkumu čtenářské dovednosti z osmdesátých let. Vyšetřuje se psaní a pravopis dítěte. Sleduje se samostatný písemný projev i opis textu. Při vyšetření pravopisu se používá zvláštních diktátů, srovnávají se diktáty psané ve škole a v poradně. Zjišťuje se rozvoj grafomotoriky i psacích návyků (způsob sezení při psaní, držení psacího náčiní, způsob a rychlost psaní), provádí se analýza chyb.

Cenné informace o grafomotorice poskytují kresebné zkoušky – test Binderové, obkreslování obrazců Matějčka a Vágnerové, test lidské postavy Goodenoughové a jiné.

Standardizované zkoušky pro dysgrafii prozatím nejsou, v praxi se užívají osvědčené a ověřené postupy. Úroveň psaní hodnotí speciální pedagog z hlediska grafické, pravopisné a obsahové stránky, přičemž se všechny oblasti v hodnocení vzájemně ovlivňují. Diagnostickými nástroji jsou opis, přepis, diktát a volný písemný projev. Hodnotícími ukazateli grafické stránky písemného projevu jsou: sezení při psaní, držení psacího náčiní, pracovní tempo, tvary písmen (plynulost tahů, přítlak), velikost písmen, rychlost vybavování písmen a jejich uspořádání na ploše.

Žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělání způsobem, který odpovídá jejich potřebám, při současném využití speciálních pomůcek. Při hodnocení těchto žáků, jejich přijímání ke studiu i při jeho ukončování se přihlíží k povaze postižení nebo zvýhodnění (zákon 561/2004 Sb., vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných).

Zdroj: Dysgrafik

Cvičení

Proces osvojování psaní vytváří dvě vzájemně se ovlivňující oblasti - grafomotoriku a mentální funkce. Předpokladem správné techniky psaní je dodržení hygienických a pracovních návyků. Psaní vyžaduje správné sezení a držení těla, kdy je hlava nesena v prodloužení trupu, vzdálenost očí od podložky je 30–35 cm. Dolní končetiny se opírají o podložku a holenní i stehenní kosti svírají přibližně pravý úhel. Ruce se zlehka opírají o psací stůl.

Výcvik psaní v 1. ročníku se dělí na tři období, v první, přípravné fázi nazývané předslabikářová se připravují žáci na psaní. Podpůrná cvičení, která se provádí před psaním i v jeho průběhu jsou například pohyby prstů – dotýkání prstů obou rukou, postupně dotýkání palce s dalšími prsty, oddalování a přibližování prstů (nůžky), mávání prstů, kroužení, „hra na klavír“. Využívá se sestava z dlaní – dotyk špičkami prstů k sobě (špička lodě), dotyk palců a ukazováčků (brýle), hnízdo z dlaní. A poslední je cvičení pohybové paměti – opakování cviků předvedených učitelem, spojování cviků do krátkých sestav, sledování uvolňovacích cviků a jejich nápodoba zpaměti.

Správné držení psacího náčiní je předpokladem plynulého psaní, které je třeba cvičit od předškolního věku, kdy dítě bere do ruky tužku nebo klasickou pastelku. Ruka se zlehka dotýká malíčkem papíru, psací náčiní drží dítě ve třech prstech. Ukazováček vede pohyb dolů, prostředníček nahoru a palec podporuje pohyb vpřed. Pro nácvik správného úchopu lze použít již v předškolním věku tužky, pastelky a násadky takzvaného trojhranného programu.

Uvolňovací cviky (průpravné cviky) předcházejí nácviku psaní. Provádí se nejprve na svislé ploše, protože pohyb směrem dolů je nejsnazší, potom na šikmé a nakonec na vodorovné podložce. Žáci mohou používat křídy, voskové pastely, uhel, tužky s měkkou tuhou. Psací náčiní musí snadno zanechávat stopu, aby si dítě nezvykalo na silný tlak. Cviky se provádí zpočátku na balicí papír či jinou velkou plochu papíru, která se postupně zmenšuje, dítě používá stále menší formát, až je schopno provést nacvičený tvar do linek.

Ve druhé fázi, takzvané slabikářové, jde o vlastní nácvik psaní. Výuka začíná psaním tvarových prvků písmen v liniatuře. Prvky písmen píšou žáci měkkou tužkou a později plnicím perem – musí co nejpřesněji napodobit tvar, velikost, sklon čar, oblouků, oválů a zátrhů. Také dodržují plynulé psaní a esteticky rytmizují grafický záznam v liniatuře. Psaní písmen psací abecedy vychází z poznání tiskacích písmen. Od začátku nácviku se využívají čtyři základní formy práce – opisování textu napsaného psacím písmem, přepis tištěného textu, diktát a autodiktát. V této fázi žáci píší především do písanek.

Učitel probere a upevní s žáky poslední písmeno abecedy a nastává poslední, třetí etapa psaní, kdy dochází ke zdokonalování rukopisu. Tato etapa se nazývá poslabikářové období. Děti opakují, vylepšují rukopis, celkovou úpravnost a psaní s porozuměním. Trvale je opravováno sezení a držení pera při práci. Rychlost psaní bývá asi 10 písmen za minutu a výška písma se snižuje na 5 milimetrů.

Ve 2. ročníku žáci vylepšují svůj rukopis a celkovou úpravnost. Učí se psát plynulým rovnoměrným pohybem slova i celé věty, správně umisťují diakritická znaménka a docvičují písmenka z 1. ročníku. Prodlužuje se doba aktivního psaní a průměrná rychlost psaní se blíží k 20 písmenům za minutu. Dbá se na jednoduchou úpravu písemných prací.

Osobitý rukopis se vytváří ve 3. ročníku a nesmí být v rozporu s požadavky na čitelnost, úhlednost a rychlost psaní, v tomto období je kvantita psaní 32 písmen za minutu. Ve třetím ročníku je velikost písma už mezi 3–4 milimetry. Sklon písma by měl být asi 70 stupňů, pokud je sklon menší, je písmo ležaté a málo čitelné. Sklon písma nad 90 stupňů vytváří písmo zvrácené. Úprava písma souvisí s uspořádáním textu na ploše. Písařskou zručností, rozumovými schopnostmi spolu s rozvojem motorických schopností je ovlivněna rychlost písma, která je kvantitativním znakem písma

Ve 4. a 5. ročníku si žáci opakují, upevňují a rozvíjejí dovednosti, znalosti i návyky v psaní. Grafický záznam používají ve všech předmětech, formují písemně své myšlenky a názory.

K nácviku se využívá takzvaná schůdková metoda:

• 1 schůdek: Uvolňovací cviky
• 2. schůdek: Písmena a spoje písmen
• 3 schůdek: Slova, věty, shoda mezi grafikou a akustickou podporou
• 4. schůdek: Aplikace gramatických pravidel
• 5. schůdek: Samostatný písemný projev

Zdroj: Dysgrafik