Dlouhé básničky k recitaci: 3 originální texty

Dlouhá básnička k recitaci: Cesta domů

Tato báseň má klidnější začátek, postupně získává napětí a končí návratem do bezpečí. Hodí se pro recitátora, který umí pracovat s tempem a pauzou.

Za městem se cesta stáčí,

mezi pole, mezi stráně,

večer kráčí čím dál tišeji

a slunce klesá do červánků.

Vítr honí suché listí,

kutálí je přes kamení,

jako kdyby někam spěchalo

a samo nevědělo kam.

Jdu tou cestou úplně sám,

za zády už mizí město,

přede mnou jen dlouhá silnice

a na obzoru tmavý les.

Ve větvích se něco pohne,

zastavím se na okamžik.

Možná pták, co hledá místo,

kde by přečkal chladnou noc.

Možná vítr, možná kuna,

možná vůbec nic tam není.

Ale když je člověk sám,

slyší někdy dvakrát víc.

Zrychlím krok a cesta mizí

v šeru mezi staré stromy,

nad hlavou se první hvězda

rozsvítí jak malá stráž.

Potom spatřím mezi kopci

jedno známé žluté světlo.

Okno našeho starého domu

svítí tiše do krajiny.

Najednou už cesta není

ani dlouhá, ani cizí.

Každý kámen dobře poznávám,

každou zatáčku i strom.

Za vraty už štěká pes

a někdo rozsvěcí na chodbě.

Dveře vrznou, teplo dýchne

a já vím, že jsem zas doma.

Venku může foukat vítr,

les se může halit tmou,

ale člověk snáze kráčí,

když ví, kam se vrací domů.

Dlouhá básnička o přírodě: Když se probouzí ráno

Druhá básnička je vhodná pro klidnější přednes. Důležité jsou obrazy krajiny, postupné zesilování hlasu a změna tempa ve chvíli, kdy se probouzí celý den.

Ještě spí les pod kopcem,

ještě louka mlhou dýchá,

na stéblech se třpytí kapky

a nad rybníkem je ticho.

Ještě nikdo nespěchá,

cesty zůstávají prázdné,

jenom někde mezi keři

zašustí pár drobných křídel.

Potom přijde první světlo,

opře se o vrchol stromu,

pomalu se sklouzne níž

a probudí starou zahradu.

Na plot usedne malý kos,

nakloní svou černou hlavu,

jako kdyby kontroloval,

jestli ráno přišlo včas.

V trávě vstává sedmikráska,

otvírá své bílé lístky,

včela míří mezi květy,

čmelák hledá první zvonek.

U potoka voda běží,

přeskakuje malé kameny,

někam spěchá bez zastávky,

ale nikdy není pozdě.

Ze vsi zazní první vrata,

někdo vyjde před chalupu,

z komína se zvedne proužek

tenký jako šedá nit.

Slunce stoupá stále výš,

mlha mizí mezi poli,

na cestách se dlouhé stíny

krátí každým okamžikem.

Co před chvílí tiše spalo,

najednou se dává do pohybu.

Křídla, kroky, voda, listí,

všechno dostává svůj hlas.

A tak každé nové ráno

začne téměř nepozorovaně.

Nejdřív kapkou, potom ptákem,

nakonec se vzbudí svět.

Vtipná dlouhá básnička: Den, kdy nefungoval budík

Třetí text je určený pro živější přednes. Recitátor může zvýraznit jednotlivé situace, měnit výraz hlasu a před posledním veršem jednotlivých částí udělat krátkou pauzu.

V pondělí můj chytrý budík

rozhodl se, že nebude

dělat hluk už v šest hodin.

Prý si také odpočine.

Ležel tiše na poličce,

ani jednou nezazvonil.

Já jsem spal jak poleno

a čas mezitím šel dál.

První vstala naše kočka,

prošla pokoj sem a tam,

potom zjistila, že snídani

jí dnes nikdo nechystá.

Začala tedy vlastní budík:

nejdřív mňoukla, potom dvakrát,

pak mi skočila na peřinu

a usedla na můj nos.

Vyskočil jsem přesně v osm,

škola začínala právě.

Jednou rukou hledám ponožku,

druhou cpu se rohlíkem.

Batoh čeká pod stolem,

učebnice leží jinde,

sešit zřejmě přes noc získal

schopnost někam odcestovat.

Najdu botu, chybí druhá.

Najdu druhou, zmizí bunda.

Když už konečně mám všechno,

zjistím, že jsem bez klíčů.

Klíče leží v kuchyni,

přesně tam, kde vždycky bývají.

Jenže člověk, který spěchá,

vidí nejlíp věci poslední.

Vyrazím jak závodník,

schody beru po dvou, po třech,

autobus mi před očima

zamává a odjíždí.

Doběhnu pak ke škole,

udýchaný, celý rudý.

Na chodbě je podivné ticho,

nikde žádný spolužák.

Podívám se na nástěnku,

čtu ji jednou, čtu ji dvakrát:

„Dnes je ředitelské volno.“

A mně konečně dojde vše.

Domů kráčím pomaličku,

už se vůbec nikam neženu.

A můj budík? Ten měl zřejmě

lepší informace než já.