Slova příbuzná
A teď hurá na ta slova příbuzná. Pro jistotu raději připomenu, co tento termín označuje.
Slova příbuzná musí v podstatě splňovat dvě kritéria. Jednak musí mít stejný kořen, tedy část slova, která je společná pro všechna příbuzná slova, jednak spolu musí významově souviset. S naším slovem VŮNĚ jsou tedy příbuzná slova:
- VONĚT,
- PŘIVONĚT,
- NEVONĚT,
- DOVONĚT,
- NAVONĚT,
- ZAVONĚT,
- VONNÝ,
- VOŇAVKA,
- VOŇAVKÁŘSKÝ,
- VOŇAVÝ,
- NEVOŇAVÝ,
- VONIČKA.
Že to tak na první pohled nevypadá? Říkáte si, že kořen těchto slov není stejný? Odpověď musíme hledat ve slovotvorbě. Slovo VŮNĚ je slovo odvozené od slovesa VONĚT a při tomto procesu došlo k alternaci samohlásek v kořeni: -o- se změnilo na -ů- (podobně je tomu například u vodit – vůdce, solit – sůl a podobně).
První pravidlo, že slovo příbuzné musí mít stejný kořen, jsme si tedy potvrdili, a druhá zákonitost je naštěstí zcela zřejmá – všechna výše uvedená příbuzná slova vyjadřují, že nám něco voní či nevoní.
Zdroj: článek Příbuzná slova ke slovu vůně
ZÁHOŘOVO LOŽE
I
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou —
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje,
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
~
Poutnice neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi,
a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní pod večerem?
kam tak pospícháš? tvá noha bosa,
a jeseň chladná — studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí. —
~
Poutníče milý! — než tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady,
a tvoje líce jako pěkné panny —
ale což tak bledé a smutně zvadlé,
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů к zemi níží?
~
Mládenče pěkný! nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci,
a při nejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu,
a mocný balzám v důvěře dříme. —
~
Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možné ze snův vytrhnouti!
a tam již zachází v chrastině jedné:
pán bůh ho posilň na jeho pouti!
II
Daleké pole, široké pole,
předlouhá cesta přes to pole běží,
a podlé cesty pahorek leží,
a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhláť to jedlice — však beze snětí,
jen malá příčka svrchu přidělána,
a na té příčce přibitý viděti
rozpjatý obraz Krista pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světa strany jimi ukazuje,
v dvě strany protivné, jakož cesta míří:
pravou na východ, kdež se světlo rodí,
levou na západ, kdež noc vojevodí.
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
že se tam s nimi též bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
zlořečené duše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,
však od levice vysvoboď své děti!
~
Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
okolo kříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
brzy zas vzdychá — těžce, zhluboka. —
~
Takto se loučí od své drahé panny
mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany,
aniž pak věda, sejdou-li
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Karel Jaromír Erben Básně a překlady
