JULES VERNE REFERÁT je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Tento článek pojednává o francouzském spisovateli J. Verneovi a může sloužit jako šablona a rádce při tvorbě referátu na téma Jules Verne.
LITERÁRNÍ DÍLO
JulesVerne se od dětství snažil o literární tvorbu. Jeho básně, povídky, písně ani divadelní hry se ale nesetkaly s větším ohlasem. Díky návštěvám literárních klubů se mu ale podařilo vydat několik knih. Žánr svých knih změnil až poté, co se nadchl pro geografii, zvolil si pak nový žánr, a to cestopis. Nakladatel Pierre-Jules Hetzel mu pak v roce 1862 vydal román Pět neděl v balóně, který byl velmi úspěšný. Hetzl pak nabídl Verneovi smlouvu, podle níž měl Verne napsat za rok dva svazky, odměnou za to mu bylo finanční jistota. Zároveň ale věděl, že potřebuje mít peníze i v budoucnu, a tak investoval peníze na burze.
Část peněz padla vždy i na jeho zálibu v cestování. Zážitky z těchto cest pak často reflektoval do svých románů. Navštívil například Anglii, Skotsko, Skandinávii, USA, severní Afriku, Nizozemí, Německo a Dánsko.
Většina knih, které JulesVerne napsal, patřila do cyklu Podivuhodné cesty, který rozšířil jeho syn o dalších osm knih. Verne mimo tento cyklus také napsal ještě knihy Doktor Ox a Trosečník z Cynthie.
Seznam knih, které JulesVerne a poté jeho syn Michel Verne napsali do cyklu Podivuhodné cesty, v závorce je uveden rok/ období, kdy kniha vznikla:
Jules Gabriel Verne se narodil 8. února roku 1828 ve městě Nantes. Verne je považován za jednoho z nejoblíbenějších autorů vědeckofantastické literatury, jejíž základy jsou právě v některých jeho dílech.
Otec Vernea pracoval jako právník a jeho matka pocházela z námořnické rodiny. JulesVerne měl ještě čtyři mladší sourozence, bratra Paula a sestry Annu, Mathildu a Marii.
Když mu bylo šest let, byl poslán do penzionátu při škole. O rok později nastoupil do školy v Saint-Stanislav. Verne zde patřil k lepším žákům, byl dobrý například v latině a zeměpisu. Poté studoval v semináři Saint-Donatien. Asi v šestnácti nastoupil na školu Lyceé Royal. Maturitu složil v osmnácti letech v roce 1846 v Rennes.
O jeho dětství se vypráví řada příhod, které nemusí být zrovna pravdivé. Jedním takovým příběhem je jeho snaha stát se plavčíkem v jedenácti letech a vydat se do Indie, aby získal korálový náhrdelník pro svoji sestřenici. Tomuto pokusu měli rodiče včas ale zabránit.
Když dokončil střední školu, šel do Paříže studovat práva. K nastěhování do Paříže si nevybral zrovna ideální dobu, protože zrovna probíhala revoluce. V Paříži žil v nájemním bytě s dalším studentem. Během studia prožil také svou první lásku, která ale neměla šťastný konec. Rodiče jeho milované dívky s jejich vztahem nesouhlasili, a tak ji provdali za jiného. Vzpomínky na toto „příkoří a nespravedlnost“ si v sobě Verne nesl po celý život a projevily se také v jeho literárních dílech, kde se objevují hrdinky, které byly nedobrovolně provdány. V Paříži často navštěvoval literární salóny a divadla. Sám se pokoušel psát hry, a také velmi četl. Mezi jeho oblíbené spisovatele patřil Victor Hugo a Alexander Dumas.
Život v Paříži ale pro něj nebyl jednoduchý po finanční stránce, často měl finanční problémy, které se snažil řešit i doučováním a výpomocí u advokáta, který byl jeho přítel. Nedostatek peněz způsobil také Verneův špatný zdravotní stav. Verne měl problémy se zažíváním a se žaludkem. Jeho zdravotní stav také zhoršovala paralýza obličejových nervů, kterou za život trpěl několikrát, pravděpodobně v důsledku zánětu středního ucha.
Radost také neměl z toho, že byl povolán do zbraně. Jeho názory byly od té doby silně antimilitaristické.
Advokátské zkoušky složil i přes různé těžkosti a začal tak pracovat jako advokát.
Verne se na svatbě svého přítele seznámil se sestrou nevěsty 26 letou Honorií Morelovou, která byla vdovou a měla dvě dcery. V roce 1857 se s ní oženil. Měli spolu syna Michela.
V roce 1886 se Verne ocitl blízko smrti, když na něj synovec v pominutí
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou v
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka. V příběhu
Na začátku je třeba zmínit, že celý život Marie Terezie byl velmi působivý, a vypsat vše zajímavé o této habsburské panovnici by zabralo opět mnoho kapitol s tím, že by se velká část informací již opakovala. Marie Terezie toho prožila opravdu hodně a stejně tak toho hodně dokázala, ukázala, že i "slabá" žena může být silnou panovnicí, která si nenechala nic líbit a bojovala jako lev ve snaze obhájit to, co ji právem patřilo. I přitom ale dokázala být stále ženou a hlavně matkou na sto procent. Nejenže porodila pro nás neuvěřitelné množství dětí, zároveň se ale o své děti zajímala, což v tehdejší době nebylo u šlechtičen vždy obvyklé. Marie Terezie zastávala názor, že úkolem každé ženy, tedy i panovnice, je především rodit děti a zajistit tak pokračování rodu. I v nejvyšších stupních těhotenství přitom zvládala nejen vládnout své zemi, ale i řídit svá vojska v zahraničí. Marie Terezie se tak stala první a hlavně jedinou ženou, která vládla v habsburské zemi. Byla tak jako jediná žena korunovaná českou královnou, ne jako manželka panovníka, ale jako sama vladařka.
Marie Terezie měla obrovské štěstí v lásce, směla si vzít muže, do něhož byla zamilovaná. S ním prožila jedno z nejharmoničtějších manželství. O Marie Terezie se také někdy říká, že byla velmi náruživá, ve skutečnosti to ale František Štěpán byl své ženě nevěrný. Marie Terezie o jeho pletkách věděla a trápily jí, i proto nejspíš tak usilovala o dodržování mravného chování ve Vídni, nechala proto vytvořit dokonce i speciální mravnostní policii, která pronásledovala nejen prostitutky. Trestem pro takto přistižené ženy bývalo ostříhání dohola, bičování, v některých případech i deportace na nucené práce.
Přestože jí její volba manžela vyšla, svým dcerám nedovolila vybrat si manžela, využívala je pro svou sňatkovou politiku, přestože sama prý kritizovala, když jiné dcery panovnických rodů byly bez vlastního svolení provdávány. Jedinou výjimku ve své sňatkové politice udělala u Marie Kristýny, které dovolila vybrat si manžela a provdat se tak z lásky, a u Marie Alžběty, která se mohla stát abatyší v Innsbrucku. Podobně jak jednala ohledně sňatků s dcerami, jednala i se syny, i u nich při výběru vhodných manželek rozhodoval fakt, jestli sňatkem s nimi dojde k rozšíření habsburské říše, anebo jestli se sňatkem dostanou Habsburkové na trůn cizího státu. Marie Terezie tím dosáhla toho, že se její děti dostaly na trůn sedmi různých království. Jejím dvěma synům Josefovi a Leopoldovi se dokonce povedlo stát se římskými císaři, po vzoru jejich otce i děda. Marie Terezie byla tedy dcerou císaře, za muže měla císaře a nakonec i dva císa
V posledních letech života byl u Marie Terezie diagnostikován vysoký krevní tlak i rozedma plic. Habsburská panovnice se dne 8. listopadu 1780 zúčastnila lovu bažantů, kde se ale nachladila. Nakonec onemocnění podlehla dne 29. listopadu 1780. Její tělo bylo vystavené pitvě, která prokázala, že panovnici nefungovala jedna plíce. Marie Terezie po smrti spočinula po boku svého manžela a její vychovatelky z dětství, kterou nechala pochovat v rodinné kryptě. Rakousko po své panovnici truchlilo, v celé zemi se pořádaly bohoslužby a čest jí vzdávali evropští panovníci včetně jejího životního nepřítele Fridricha II. Všichni museli ocenit, že Marie Terezie, přestože to neměla jednoduché, dokázala svůj stát ubránit před nepřáteli skoro ve stejné podobě, v jaké ji předal zemi její otec. Navíc v době její smrti bylo sedm jejich potomků na sedmi evropských trůnech.
Marie Terezie usilovala o to být českou královnou z politických důvodů. Původně se ani nezamýšlela, že by se nechala korunovat českou královnou, nezáleželo jí na tom, usilovala jen o uherskou korunu. Česká koruna se jí ani nelíbila, přišla ji nemoderní, připomínala ji šaškovskou čapku, ale na hlavu si ji i přesto nasadila ráda, protože tím jasně zrušila veškeré nároky Karla Albrechta na český trůn. Do Prahy panovnice přijela dne 29. dubna 1743 ve velkolepém kočáru po boku manžela. Den před korunovací tedy dne 11. května 1743 se konala slavnostní bohoslužba. Už od šesti zval zvon Zikmund Svatovítského chrámu na bohoslužbu o sedmé hodině jak královnu, tak i přední zemské šlechtice. Bohoslužby a korunovace se ale neúčastnili všichni zemští šlechtici, protože řada z nich byla v emigraci, nebo na venkově, kam je královna vypověděla za jejich zradu. Nevypověděla ale všechny, řada šlechticů na svůj trest stále čekala.
Korunovace mladé panovnice probíhala stejně jako korunovace její otce z roku 1723. Biskup ji pomazal svatým olejem (v korunovačním řádu Karla IV. se počítalo s tím, že pomazání musí arcibiskup provést svatým olejem na hrudi i na lopatkách, panovnice by tak musela mít zezadu i zepředu otevřené šaty a košili, což ve středověku příliš nevadilo, ale v době vlády Marie Terezie se více dbalo na cudnost. Navíc se správně arcibiskup nesměl královny vůbec dotknout. Nakonec musel olomoucký biskup tento úkon jen naznačit a dokonala ho přizvaná abatyše z kláštera svatého Jiří na Pražském hradě, navíc královnu při tom obstoupil kroužek vybraných dam, aby ji nikdo nemohl okukovat) a pak ji převlékli do korunovačního roucha, se svatováclavskou korunou, žezlem a jablkem v rukou, ji pak slavnostně uvedli na královský trůn. Účastníci korunovace pak královně provolávali sláva "Vivat Marie Terezie" a následovaly i salvy z děl, hlasy trubek a bubnů. Ovace provolávali i lidé shromáždění před chrámem. Korunovace byla pak zakončená slavností ve Vladislavském sále, kde u 12 stolů zasedlo panstvo oděné do zlata a drahých kamenů ke slavnostní hostině. Královna byla štědrá i k prostému lidu, dopřála mu zadarmo víno i nechala mezi lid házet korunovační mince.
Po válkách o habsburské dědictví si Marie Terezie uvědomila, že Anglie pro ni není pravděpodobně nejlepším spojencem, věřila, že lépe by na tom byla s Francií jako spojencem. Habsburská panovnice věřila, že s Francií po boku by se jí podařilo získat zpět Slezsko od Pruska. Navíc pokud by se Francie přidala na stranu Rakouska, ztratilo by tak Prusko svého asi nejdůležitějšího spojence. K uzavření případného spojenectví s Francií musela ale Marie Terezie nejprve překonat nepřátelství Francouzů k Rakousku i k její osobě. Velvyslanci Václavu Antonínu Kounicovi se ale nepřátelství podařilo otupit, a když vyšlo najevo, že Anglie se také odhodlala k výměně spojenců, nic spojenectví Rakouska a Francie již nebránilo, obě mocnosti se dohodly, že v případě napadení si přijdou na pomoc. Marie Terezie jistá si podporou Francie poslala svou armádu do Čech, na to Prusko zareagovalo vpádem do Saska bez vyhlášení války. Tak se opět Marie Terezie dostala do války.
Za svůj život Marie Terezie porodila 16 dětí, z toho bylo jedenáct dcer. Těhotná strávila rakouská královna 19 let svého života, ne všechny děti donosila, podle některých pramenů prodělala císařovna asi sedm potratů. Se smrtí šesti dětí se ale musela matka vyrovnat. Na dětech Marie Terezie je dobře vidět, jak pro tehdejší společnost nebyla důležitá jména, klidně jméno zemřelého dítěte dali dalšímu potomkovi, neviděli na tom nic špatného. Dnešní doba je v tom ale jiná. Marie byla jako panovnice proslulá houževnatostí, mnoho času trávila v pracovně, kde se věnovala politickým záležitostem, vždy si ale našla čas na své děti. Pokud bylo některé z nich nemocné, zanechala svých panovnických povinností a spěchala za dítětem.
Marie Terezie byla ve výchově svých dětí velmi přísná, při jejich výchově kladla důraz na osobní hygienu a správnou stravu, chtěla, aby nebyli vybíraví a žádné jídlo neodmítali, zároveň se jí nelíbilo, když jejich strava obsahovala příliš mnoho cukru. Také se jí nelíbilo, když její děti byly příliš těsně baleny do plen, chtěla také, aby její potomci trávili hodně času na čerstvém vzduchu. Netrpěla u svých dětí umíněnost a neposlušnost. Pro děti starší šesti let začínalo také povinné pravidelné vyučování. Přestože její děti měly dostatek služebnictva, kojných, komorných, vychovatelek i učitelů, Marie Terezie na jejich vzdělávání neustále dohlížela. Některých jejich hodin (hlavně jazyků a hudby) se dokonce sama aktivně účastnila. Ráda s dětmi trávila čas, když se zrovna nemusela věnovat státnickým záležitostem, pak jim zpívala, hrála na cemballo, učila je tancovat. Společnost dětí ji pomáhala alespoň na chvíli utéct ze světa politiky. Marie Terezie si uvědomovala, že pro malé arcivévody a arcivévodkyně je důležité dodržovat denní režim, ten jim i sama organizovala. To ona určovala, kdy její děti budou vstávat, kdy půjdou spát, určovala, co, kdy a jak se budou učit i čemu se budou věnovat ve svém volném čase. Také je navštěvovala každé ráno po sedmé hodině, kde promlouvala i s jejich vychovateli. S dětmi trávila i odpoledne na procházkách, nebo projížďkách na koních. Snažila se je naučit své lásce k hudbě i divadlu, a tak s nimi nacvičovala každý rok divadelní vystoupení.
Snažila se dopřát svým dětem vše, co potřebovaly, ale zároveň je nerozmazlit, a tak její vlídná slova často střídaly i tresty a zákazy (třeba moučníků). I u ní platilo, že své potomky považovala za děti i v době, kdy už byly dospělé a měly vlastní životy. Josefovi například i jako svému spoluvládci dávala jasně najevo, že je pořád jejím dítětem a že by ji měl tím pádem poslouchat.
Nejznámější reformou katolické panovnice byla změna školství, kdy výnosem z roku 1774 stanovila, že děti ve věku 6 - 12 let by měli rodiče posílat do školy. Jednalo se o první povinnou školní docházku v naší zemi. V reformách Marii Terezii pomáhal Bedřich Vilém Haugwit, který připravil daňovou reformu. Církev i šlechta měli bez rozdílu platit daně, s čímž samozřejmě obě skupiny obyvatel nesouhlasily, považovaly to za porušení svých stavovských privilegií. Marie Terezie si samozřejmě uvědomovala, že ke správnému stanovení daní musí vědět, kolik obyvatel a kolik půdy vlastně vlastní. Proto císařovna roku 1751 ustanovila 16 krajů, v jejichž čele stáli hejtmani, jednalo se o právnicky vzdělané úředníky placené ze státních zdrojů. Jejich úkolem bylo dohlížet na soupis půdy a poskytovat veřejnosti bezplatně své úkony. Jejich práce zjednodušila vyměřování daní a pomáhala zvyšovat stav financí ve státní pokladně.
Marie Terezie také nechala udělat soupis obyvatel ve svých zemích, došlo i ke sčítání domů (a jejich číslování).
Marie Terezie reformovala také ústřední orgány habsburského soustátí. Marie Terezie se snažila o reformy v oblasti nejen správy monarchie, ale i práva ve státě. Královna usilovala o to, aby sama mohla rozhodovat o státních záležitostech,
V roce 1775 vydala také Robotní patent tereziánský, ten rozděloval poddané do 11 tříd podle majetku, tento dokument byl základem pro daňové zatížení poddaných, stanovoval také délku robotního pracovního dne na 8 hodin v zimě a v létě na 12 hodin.
Marie Terezie vydala v roce zákoník zvaný Constitutio Criminalis Theresiana, který se také nazýval Tereziána, nebo hrdelní řád. Již v době svého vzniku působil ale zastarale. v tehdejší době platila presumpce viny, takže obžalovaný musel dokazovat, že trestný čin nespáchal (dnes je to obráceně, obžalovanému se musí dokázat, že čin spáchal), zároveň nesměl mít například obžalovaný obhájce. Trestní zákoník stanovoval přesná pravidla (stupně, technické podmínky i dobu) pro právo útrpné (= torturu = mučení). Mučení ale podle zákona nemohl být vystaven každý, tortura nebyla určena pro šlechtice, osoby mající vysokou hodnost (výjimkou byl velmi závažný delikt), duševně choré, osoby do 14 let, muže nad 60 let, těžce nemocné a těhotné ženy. Tortura byla nakonec ale zcela zakázána v roce 1776.
V letech 1744 - 1745 vydala Marie Terezie dekrety vypovídající židovské obyvatelstvo z Čech, Moravy i Slezska. Zdůvodnila to tím, že se Židé údajné spolčili s jejím nepřítelem. Její rozhodnutí ale negativně ovlivnilo ekonomiku v Praze, a tak musela své rozhodnutí "zmírnit", židovskému obyvatelstvu dovolila návrat, pokud zaplatí "toleranční daň". Toto královnino rozhodnutí ale nebylo jediné zaměřené proti židovskému obyvatelstvu, Marie Terezie Židy diskriminovala i v roce 1758, kdy vydala rozhodnutí o tom, že Židé musí nosit zvláštní označení.
Po smrti otce se Marie Terezie stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou arcivévodkyní, vévodkyní lotrinskou a velkovévodkyní toskánskou. Ostatní tituly, které ji náležely (jako královna uherská, markraběnka moravská, královna česká atd.), si musela Marie Terezie nechat potvrdit. Po korunovaci manžela císařem se z ní také stala císařovna-manželka, ale Marie Terezie nebyla korunována, protože v tehdejší době se manželky nekorunovaly.
Začátky její vlády byly těžké, musela se vyrovnat s tím, že si vládci okolních zemí dělali nárok na některá území habsburské monarchie. I v monarchii se našli lidé, kteří nesouhlasili s ženou na trůnu. Postupně se ale situace uvnitř monarchie uklidnila, a Marie Terezie si mohla užívat své těhotenství. Její klid ale netrval dlouho, přerušily ho spory o Pragmatickou sankci.
S nástupem Marie Terezie na trůn okamžitě souhlasila Velká Británie, Dánsko, Nizozemí. Marie Terezie doufala, že s její vládou nebudou mít problémy ani Francouzi, Bavoři, Sasové a Prusové. Její přání se ale nevyplnilo.
Bavor Karel Albrechtse rozhodl uplatňovat svůj nárok na císařskou korunu i habsburské dědičné země. Jeho nárok vycházel z toho, že byl manželem arcivévodkyně Marie Amálie, která byla sestřenicí Marie Terezie. Po jeho vzoru začali vznášet nároky na některá území habsburské monarchie i Fridrich Augusta, který byl zároveň saským kurfiřtem a polským králem, a pruský panovník Fridrich II. Fridrich II. žádal celé Slezsko a za to Marii Terezii nabízel dva miliony zlatých, záruku rakouských držav v Říši a zasazení se o titul císaře pro jejího manžela. Na odpověď na svou nabídku vydržel Fridrich čekat měsíc a den, když do té doby neobdržel od habsburské panovnice odpověď, obsadila jeho pruská armáda Slezsko. Marie Terezie se pokusila Slezsko ubránit, ale její armáda byla ve špatném stavu v důsledku nekonečných válek s Tureckem. Fridrichovi nedalo moc práce rakouskou královnu porazit dne 10. dubna 1741 v bitvě u Mollwitz poblíž Vratislavi. Prusko tak získalo velkou část Slezska a povedlo se mu ji udržet téměř dvě století. Po vzoru Fridricha i ostatní státy jako Francie, Španělsko, Bavorsko a Sasko se toužily na pruském úspěchu přiživit. Když Karel Albrecht viděl Fridrichův úspěch, odhodlal se k vlastnímu jednání. Nejprve si zajistil podporu Francouzů i saského kurfiřta Fridricha Augusta, kterého si získal příslibem celé Moravy. Pak zaútočil. Spojenci dobyli v červenci 1741 hornorakouský Linec, do konce léta se jim povedlo dorazit do Českých Budějovic. Praha náporu nedokázala vzdorovat a 26. listopadu 1741 byla dobyta. Karel Albrecht se okamžitě nechal korunovat českým králem, v čemž ho p
Zájem o informace o této habsburské monarchii stoupl po uvedení filmu Marie Terezie Českou televizí. Na filmu se podílely čtyři veřejnoprávní televize: Česká televize, rakouská ORF, slovenská RTVS a maďarská MTVA v roce 2017. Premiéru měl film dne 1. ledna 2018. Snímek bylo potřeba rozdělit do dvou celovečerních filmů. Režisérem snímku byl Robert Dornhelm. Hlavní postavu císařovny ztvárnila Marie-Luise Stockinger, jejího manžela ve snímku zahrál Vojtěch Kotek. Scénář vytvořila Mirka Zlatníková, která si při tvorbě scénáře uvědomovala, že informace, které o Marii Terezii máme, vychází z životopisů, které často sama habsburská panovnice schvalovala a někdy si i do nich informace sama vymýšlela. I proto se scénáristka rozhodla vytvořit příběh o Marii Terezii z jejího pohledu, bez ohledu na to, jestli vše, co je ve snímku, je pravda. Film zachycuje nejen politické momenty za její vlády, ale zaměřuje se také na vztah s Františkem Štěpánem Lotrinským, její rodinou a významnými osobnostmi u jejího dvora.
Dne 13. května 1717 se ve Vídni narodila Alžbětě Kristýně Brunšvické a rakouskému císaři Karlu VI. první dcera, která dostala jméno Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna. Byla jejich druhým dítětem. Už od jejího narození bylo jasné, že pokud se jejím rodičům nenarodí syn, bude Marie Terezie jednou vládnout. Její otec totiž v roce 1713 vydal dokument zvaný Pragmatická sankce, v níž ustanovil, že pokud vymřou mužští potomci Habsburků, smí na trůn usednout i žena.
Marie Terezie neměla příliš dobrý vztah se svou matkou Alžbětou Kristýnou Brunšvickou, ta ji totiž dávala často najevo, že je pro ni nejstarší dcera jen slabou náhradou za zemřelého syna. Marie Terezie nezažila od matky moc mateřského citu, dokonce musela svou matku oslovovat "Vaše Veličenstvo", jak ji oslovovali i její poddaní, a pokud se chtěla s matkou setkat, musela nejprve požádat o audienci. Malá rakouská arcivévodkyně se vzdělávala nejen v náboženství, ale významnou složkou jejího vzdělávání byly i dějiny a výuka cizích jazyků: latiny, francouzštiny a němčiny. Stejně tak ve vyučování nechybělo ani kreslení, tanec a hudba. Její výchovu měli na starosti jezuité. Umělecké sklony, které královna od dětství projevovala, musely nakonec ustoupit státnickým záležitostem, které ji čekaly.
Marie Terezie měla tři sourozence, bratr Leopold Jan byl prvorozený, ale zemřel dřív, než se Marie Terezie narodila. Výborný vztah měla Marie Terezie se sestrou Marií Annou, dívky byly společně vychovávány a měly k sobě velmi blízko. Marii Terezii na sestře záleželo, a když se stala královnou, dovolila jí, aby se také provdala z lásky. Posledním sourozencem byla sestra Marie Amálie, která se ale dožila jen šesti let.
Dne 18. srpna 1765 zemřel František Štěpán na srdeční infarkt. Ztráta milovaného manžela byla pro Marii Terezii hroznou ranou. Po jeho smrti chodila Marie Terezie až do své smrti oděná jen v černém a své šperky a ostatní oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky manžela nechala pohřbít v rodinné kapucínské kryptě, kde hodlala také jednou spočinout po jeho boku. Peníze, které po sobě František Štěpán zanechal (asi 18 milionů zlatých), použila Marie Terezie k umoření státního dluhu (asi 12 milionů), zbytek peněz nechala pro své děti.
Marie Terezie se po smrti manžela prezentovala jako zlomená vdova, která se rozhodla o státní záležitosti podělit se synem formou spoluvlády, v dokumentu ale z roku 1765 jasně stanovila, že se odmítá vzdát panování. V podstatě si tedy přála, aby starosti řešil Josef, ale moc aby zůstala v jejích rukou. To bylo ale pro mladého císaře nepřípustné, obzvlášť proto že každý měl jinou představu o vládě. Marie Terezie byla oproti Josefovi více citově založená, ovlivněná vírou, Josef naopak chladně kalkuloval a vše podřizoval prospěšnosti zemi bez ohledu, jestli to není v rozporu s právem. Josefovi se navíc zalíbily osvícenské myšlenky, které jeho matka považovala za opium a jed pro srdce a mysl zbožných poddaných.
První krize v jejich společné vládě nastala v okamžiku, kdy se Josef rozhodl začít šetřit, a proto spojil svůj dvůr s matčiným, zrušil tak řadu úřednických míst, omezil náklady na lov, dokonce snížil i počet koní v císařských maštalích, zrušil i dvorské slavnosti. Matka mu pak vyčítala, že to dělá jen proto, že nemá rad slavnosti, společnost, lov ani tanec. Marie Terezie se snažila jeho šetření zmírnit bez toho, aby jeho nařízení zrušila.
Marie Terezie nesouhlasila ani s Josefovými cestami po říši, nechápala, proč by se měl snažit o propagaci své osoby, nebo proč by měl poznávat svou říši. Josef se i přesto na cestu vydal, cestoval inkognito a nebál se přespávat v hostincích a jíst obyčejná jídla jako lid v jeho říši. Z cest po říši se Josef vracel zděšený tím, co je v jeho státě možné.
Výsledkem jeho cest bylo rozhodnutí centralizace a sjednocení správy celé monarchie, hospodářské reformy, modernizace armády. Rozhodl se, že významná místa, by neměli zastávat lidi, jen proto že mají "správný původ", ale nemají patřičné vzdělání, nikdo by podle něj neměl těžit jen z titulu.
Matka se synem se nikdy nemohli shodnout v otázkách víry. Marie Terezie vychovávaná v přísné katolické víře, vždy věřila, že vládne z Boží milosti. Josef II. na rozdíl od ní věřil, že své právo vládnout nedostal od boha ale od svých poddaných, v
