KONÁ SE

FAQ – Často kladené otázky

Je správně „akce se koná“ nebo „akce je konná“?

Správně je pouze akce se koná. Tvar konná je v tomto významu chybný.

Může se někdy psát „konná“?

Ne, ve významu děje nebo události se tvar konná nepoužívá. Jde o pravopisnou chybu.

Jaký slovní druh je „koná“?

Koná je sloveso, konkrétně 3. osoba jednotného čísla slovesa konat.

Je rozdíl mezi „koná se“ a „se koná“?

Z hlediska pravopisu ne. Rozdíl je pouze stylistický a ve slovosledu.

Proč má slovo „výkonný“ dvě n?

Výkonný je přídavné jméno odvozené od podstatného jména výkon, proto má dvě „n“. Se slovesem konat nesouvisí.

Patří „konat“ mezi spisovná slovesa?

Ano, jde o plně spisovné sloveso, které se často používá v úředních a formálních textech.

Lze místo „koná se“ použít jiné sloveso?

Ano, v méně formálním stylu lze použít například „probíhá“ nebo „bude“, ale význam se může mírně posunout.

Je chyba napsat „konná akce“?

Ano, takové spojení je pravopisně i významově nesprávné.

Jak se vyhnout chybám v podobných výrazech?

Doporučuje se ověřit si základní tvar slovesa nebo použít jazykovou příručku, případně si pomoci dosazením jiného tvaru.

Zdroj: článek Konná nebo koná

Příběh

Ve svém příspěvku SKLOŇOVÁNÍ SLOVA DOUŠEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Jurdová.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.

Zdroj: příběh Skloňování slova doušek

Koná se × se koná – slovosled a význam

Tvary koná se a se koná jsou z hlediska pravopisu správné oba. Rozdíl mezi nimi není v gramatice, ale ve slovosledu a stylu. Čeština umožňuje poměrně volné pořadí slov, zejména u zvratných sloves.

V běžné praxi se častěji setkáte s variantou se koná, která působí přirozeněji v oznamovacích větách. Varianta koná se se může objevit například v úředních oznámeních nebo v textech, kde autor klade důraz na samotné sloveso.

Zdroj: článek Konná nebo koná

Akce se koná – správné užití v praxi

Spojení akce se koná patří mezi nejčastější praktické příklady, kde se chyba objevuje. Gramaticky jde o tvar slovesa konat se ve 3. osobě jednotného čísla. Sloveso zde vyjadřuje, že určitá událost skutečně proběhne.

Typické správné použití vypadá například takto:

• Akce se koná v plánovaném termínu.
• Přednáška se koná v aule školy.
• Festival se koná za každého počasí.

Ve všech těchto případech by podoba konná byla chybou, protože nejde o přídavné jméno, ale o slovesný tvar.

Zdroj: článek Konná nebo koná

Příklady užití ve větě

Sraz studentů našeho gymnázia se koná již tuto sobotu. Koná jen svou povinnost. Přednáška se koná ve třídě 4. A. Až dokoná svou práci, může se věnovat zábavě. Překonej se aspoň kvůli mně. Co ten toho pro společnost vykonal!

Zdroj: článek Konná nebo koná

Význam slovesa konat a konat se

Sloveso konat patří mezi knižnější výrazy a často nahrazuje běžnější slovesa dělat, činit nebo vykonávat. Používá se zejména v oficiálních textech, oznámeních, pozvánkách nebo právních formulacích.

Zvratná podoba konat se pak vyjadřuje, že určitá událost, akce nebo děj probíhá či proběhne. Právě proto se s ní setkáváme ve spojeních jako akce se koná nebo schůze se koná.

Zdroj: článek Konná nebo koná

Proč vzniká chyba „konná“

Chybný tvar konná se objevuje především v textech, kde autor váhá nad pravopisem a snaží se ho „pojistit“ zdvojeným písmenem. V češtině jsme zvyklí na přídavná jména se dvěma „n“, například výkonný, a právě tato analogie vede k omylům. Slovesný tvar koná ale s těmito přídavnými jmény nijak nesouvisí.

Dalším důvodem je i to, že spojení jako akce se koná patří spíše do formálního, úředního nebo knižního stylu. Pokud si pisatel není jistý významem slovesa konat, má tendenci tvar upravovat podle domnělých pravidel, která zde ale neplatí.

Zdroj: článek Konná nebo koná

Jak je to správně

• Správně je pouze podoba koná. Jde totiž o 3. osobu čísla jednotného slovesa konat.
• Konat je sloveso nedokonavé, které je poněkud knižním vyjádřením sloves dělat, činit, vykonávat.
• Sloveso konat se časuje tímto způsobem:
• číslo jednotné: 1. os. – konám; 2. os. – konáš, 3. os. – koná;
• číslo množné: 1. os. – konáme; 2. os. – konáte; 3. os. – konají.
• Rozkazovací způsob: konej, konejme, konejte.
• Příčestí činné: konal; příčestí trpné: konán.
• Přechodník přítomný mužský: konaje; přechodník přítomný ženský a střední: konajíc; přechodník přítomný množné číslo: konajíce.
• Podstatné jméno vytvořené od tohoto slovesa: konání.

Zdroj: článek Konná nebo koná

ČÁRKY VE VĚTĚ JEDNODUCHÉ

Čárkou ve větě jednoduché se  odděluje:

1. Několikanásobný větný člen

Několikanásobný větný člen je takový větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.

Několikanásobné větné členy oddělujeme čárkou v případě, že:

• nejsou spojeny spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami, pokud jsou jiném poměru než slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
• jsou k sobě přiřazeny bez spojek (Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
• jsou jednotlivé výrazy několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
• jsou spojeny dvojitými spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy, které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu, nebo v maloobchodech.
• spojky nebo a či vyjadřují vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z  několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba. Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
• spojka nebo vyjadřuje opravu výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.

Několikanásobné větné členy neoddělujeme čárkou v případě, že:

• jsou několikanásobné větné členy v poměru slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na  zahradě máme jabloně a hrušky.
• spojky nebo a či vyjadřují vztah mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
• jsou jednotlivé výrazy několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve  škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
• se jedná o ustálená slovní spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama noha.
• v případě, že se jedná o dvojité spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti. Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.

2. Přívlastek postupně rozvíjející

Přívlastek postupně rozvíjející je zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a  na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další adjektivní přívlastek.

Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.

3. Přívlastek volný

Přívlastek volný je rozvitý

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Čárky ve větách

Pábitelé

Rozbor díla:

Pábitelé jsou knihou pojmenovanou přímo po typu postavy, kterou Hrabal vymyslel a která je typická pro jeho tvorbu. Pábitel je člověk, který se dokáže uspokojit a rozptýlit naprostými maličkostmi. Nachází si své malé libůstky a často poněkud zvláštní koníčky, kterými se zabavuje a které dodávají jeho životu zajímavý tón. Ten mu ostatně dodává už sama postava svým vlastním podáním skutečnosti – při rozhovorech s ostatními mají Hrabalovy postavy tendenci přehánět, zveličovat a soustředit se zejména na to, co samy chtějí říci. Ačkoliv jsou Hrabalovy knihy výrazně dialogické, při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná ani tak o dialog, jako spíš o dva vzájemně propletené monology. Pábitelé jsou povětšinou postavy vyčleněné někde na okraji společnosti, bez nějaké společenské prestiže nebo dokonce vážnosti. Svými příběhy, pohledy na svět a zálibami se z nich ale stávají lidé zajímaví a ojedinělí, ač pořád trochu zvláštní. Nevšednost postav přitom poznáváme právě díky jazykové hře, kterou autor rozehrává zejména v prostoru přímých řečí. Hrabalův umělecký úhel pohledu odhaluje v lidech vymykajících se konvencím (ať už myšlenkovým, či institucionálním) doposud neviděnou ryzost, blížící se skoro jakési zvláštní formě svátosti. Jedná se o sbírku povídek.

Místo a doba děje:

Městečko u vody – Nymburk, pražská periferie – Libeň, různé hospůdky

Znaky:

Autor je pasivní pozorovatel nebo účastník děje.

Jazyk:

Obecná čeština, slang, vulgarismy, zjemnělé lyrické prvky, osobitost, barevnost.

Hlavní myšlenka:

Kniha staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.

Obsah:

První povídka v knize Pábitelé má název Jarmilka. Hlavní postavou je stejnojmenná mladá žena zaměstnaná v kladenské Poldovce, vypravěčem je pak jeden z tamních dělníků. Jarmilka je těhotná, otec dítěte si ji ale nechce vzít, nejdříve se nechce znát k dítěti, později ani k Jarmilce samotné. Ta je ze situace nešťastná, a přestože je její milenec idiot a hulvát, miluje ho a chtěla by s ním být. Pro radu si chodí k vypravěči, kterého oslovuje „strýčku“. Nastoupí na předporodní dovolenou, porodí krásné dítě, ale z ní samotné jako by nešťastná láska a zkrachovalý ideál o rodinném štěstí vysály život.

Hlavní postavou povídky Pan notář je starý muž sepisující na začátku povídky svoji závěť. Diktuje ji mladé sekretářce a my tak narážíme na kontrast mezi postavou staršího muže, který už se v životě chystá jen na smrt, a postavou mladé dívky, těšící se z krás světa. Ve druhé části povídky navštíví pan

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Bohumil Hrabal

Typy smuteční hostiny

Existuje několik variant smuteční hostiny, které se liší ve finanční i časové otázce. První varianta smuteční hostiny je ta, jejíž cena není tak vysoká a zároveň není ani časově náročná. Jedná se jen o malé setkání s nejbližšími příbuznými a přáteli zemřelého, které trvá jen zhruba půl hodiny a jehož náplní je jen přípitek. Pozvaní smuteční hosté se tedy sejdou na vybraném místě, spolu si připijí na zemřelého, mohou sklenici vína případně zajíst nějakým malým (obvykle slaným) občerstvením a po rozloučení s rodinou zemřelého odcházejí. Tento typ hostiny není ani časově a ani finančně náročný, pokud tedy pozůstalí nezvolí nejdražší víno na trhu.

Dražší jsou varianty smuteční hostiny, při nichž už se počítá s obědem. Takováto hostina se pak může konat v restauraci, která se nachází blízko místa smutečního obřadu, nebo v domě zemřelého, nebo v domě jeho blízkých příbuzných. Ani smuteční hostina konaná v restauraci se nijak výrazně neprodlužuje, obvykle je její součástí přípitek na počest zemřelého, krátký dvouchodový oběd, případně malý dezert, po jehož konzumaci pak smuteční hosté postupně odcházejí. Tato hostina tedy trvá maximálně dvě hodiny.

Posledním již zmíněným typem smuteční hostiny je varianta, kdy se kar koná v domě někoho z rodiny. V takovém případě občerstvení na smuteční hostině zajišťuje rodina, která ho může objednat z restaurace, nebo ho sama uvařit. Možností je, že i někteří smuteční hosté donesou něco malého k snědku. Takováto rodinná smuteční hostina se obvykle skládá nejen z přípitku na počest zesnulého, z oběda a dezertu, ale i posezení, které se může protáhnout i na několik hodin. Je potřeba, aby na něj byl zajištěn dostatek občerstvení.

Zdroj: článek Smuteční hostina

Chování a vzhled řečníka

Řečník by se na tuto akci měl řádně připravit nejen tvorbou vhodné smuteční řeči, ale i svým vzhledem a vystupováním, aby působil důstojně. Při smuteční řeči musí řečník jednat s klidem, není vhodná přehnaná gestikulace, ani přecházení z místa na místo. Řečník by měl přijít k místu projevu a na něm po celou dobu zůstat. Jeho projev by měl navíc začít mírnou úklonou směrem k rakvi se zemřelým a stejně tak by měl i končit. Vždy tím řečník vzdává zemřelému čest. Řečník je navíc také první osobou, která vyjadřuje soustrast pozůstalým tím, že jim jako první kondoluje, až po něm přichází na řadu ostatní smuteční hosté. Vzhled řečníka je také velmi důležitý, je třeba, aby respektovat společenská pravidla i ohledně odívání, protože na pohřbu bude jednou z nejvýraznějších osob. Řečník musí být vhodně oblečen, pro muže to znamená obléknout se do tmavého obleku ideálně černé barvy, pokud se pohřeb koná v zimě a venku, je třeba, aby měl i tmavý kabát. Muži nesmí zapomínat i na vhodnou obuv, není možné, aby řečník přišel ve sportovní obuvi, i kdyby byla tmavé barvy. Vhodná je tedy společenská obuv, která je řádně vyčištěná. I špinavé boty totiž u řečníka nepůsobí dobře. Muž by měl být také čerstvě oholený a mít i upravené vlasy. Stejná pravidla platí i pro ženy, těm se doporučují tmavé šaty také ideálně černé barvy, ale je možná i jiná tmavá barva. Místo šatů můžou mít i tmavé společenské kalhoty s tmavou halenkou, nebo tmavý kostýmek. V případě pohřbu v zimě venku musí mít žena tmavý kabát. I u žen je důležitá vyleštěná společenská obuv. Na pohřbu by žena řečnice na sebe neměla strhávat pozornost výrazným make-upem, nebo účesem, líčení by proto mělo být decentní.

Zdroj: článek Smuteční proslov na pohřbu

Kdy se vyskytují dvě n

Dvě „n“ se vyskytují pouze ve slově výkonný (výkonná, výkonné, ...). Toto přídavné jméno je odvozeno od podstatného jména výkon, což znamená buď množství práce za určitou pracovní jednotku (Dělníkům na noční směně klesá výkon.), nebo výsledek nějaké činnosti (V zápase předvedli skvělé výkony.), či provedení nějaké činnosti. Označení toho, kdo nebo co nějakou činnost provádí, vykonává, je jí pověřen nebo je schopný a dosahuje velkého výkonu, vznikne připojením přípony -ný ke slovotvornému základu (výkon + ný). Proto dvě „n“ v tomto přídavném jméně!

Zdroj: článek Konná nebo koná

Jak si správný tvar snadno zapamatovat

Jednoduchou pomůckou je dosazení jiného tvaru slovesa konat. Pokud můžete bez problémů říct „akce se konala“ nebo „akce se bude konat“, pak je jasné, že správně píšete pouze jedno „n“.

Jakmile by vám dosazení jiného tvaru nešlo, jde pravděpodobně o chybu. Přídavné jméno konný či konná totiž v tomto významu v češtině vůbec neexistuje.

Zdroj: článek Konná nebo koná

Jak určit větně členskou platnost?

1. Najdeme přísudek – ten je základem rozboru.
2. Určíme podmět – kdo / co koná děj.
3. Ptáme se na další slova ve větě podle významu a vztahů.
4. Zkoumáme skloňování a vazby – větný člen často poznáme podle pádu a předložky.

Zdroj: článek Větně členská platnost

Obsah pověstí

Staré pověsti české

O Čechovi

Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.

K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.

Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.

O Krokovi a jeho dcerách

Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho času s

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Staré pověsti české

Pohádky

Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.

Jak Jaromil k štěstí přišel

Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.

Divotvorný meč

Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Božena Němcová (Barbora Novotná)