Svatba je slovo, které zná každý, přesto dokáže při psaní spolehlivě zmást. Na první pohled zní jednoduše, v mluvené řeči se ale kvůli výslovnosti často objevuje pochybnost, zda se nepíše s písmenem d. A právě tady vzniká věčné dilema svatba nebo svadba.
Tento článek se na problém dívá jako na celek – od pravopisu přes jazykové vysvětlení až po časté omyly, které se objevují ve školních diktátech, textech na internetu i v běžné komunikaci. Po dočtení už budete mít jasno a slovo svatba si s ničím nespletete.
Charakteristika svatby
Základní shrnutí informací o svatebním obřadu, co mu předchází, co je k němu nezbytné atd. obsahuje článek na serveru wikipedia.
Svatba již dnes není nezbytnou součástí soužití muže a ženy. Naopak velmi často se stává, že spolu muž a žena nežijí v manželství, není to tedy dnes neobvyklé. Zároveň je v současnosti také možné uzavírat sňatky s osobou stejného pohlaví, což bylo dříve absolutně nemyslitelné.
Možné je uzavřít buď církevní sňatek či občanský. Rozdíl je v tom, kdo obřad vede, pokud ho vede kněz, jedná se o církevní sňatek. Občanský obřad má na starosti obvykle obecní úředník (starosta atd.). Nezbytnou součástí českých svateb jsou i tradice, přestože se jich neobjevuje tolik, jako tomu bylo dříve.
- svatební tradice a hry
Tradice provázejí už samotné přípravy na svatbu. Řadí se sem hlavně pečení svatebních koláčků, které nikdy nesmí péct sama nevěsta. Během pečení by měl být upečen také jeden rohový koláč, který nevěsta „přidělí“ dívce, která by se měla tedy do roka a do dne vdát. Nevěsta svatební tradice také řeší v okamžiku, kdy si vybírá svatební šaty a vhodné doplňky. Podle tradice by totiž měla mít na sobě něco darovaného, něco půjčeného, něco starého, něco nového a něco modrého. S tím jí obvykle pomáhá svědkyně a případně i družičky. V den svatby se zpravidla zdobí auta všech svatebčanů s tím, že auta ženicha a nevěsty mají speciální výzdobu, aby bylo na první pohled patrné, kdo v daném autě jede. Často je výzdoba volena tak, aby se výzdoba z ženichova auta dala přidat k výzdobě z auta nevěsty pro cestu z obřadu, kdy už jedou společně. Zdobena nejsou jen auta, i svatebčané dostávají při příchodu na svatbu myrtové vývazky na šaty. Řada nevěst také respektuje tradici, že by v den svatby neměla být viděna ženichem, aby jim to nepřineslo smůlu. Některé nevěsty si navíc ani nepřejí, aby je před obřadem viděli ostatní svatebčané kromě nejbližších žen (svědkyně, družičky, matka atd.) Mezi klasické svatební zvyky, které se během svatebního dne objevují na řadě svateb, patří házení rýže na novomanžele při odchodu z obřadní síně / kostela. Rýže má symbolizovat bohatství a plodnost tohoto páru. Rýže je obvykle házena v okamžiku, kdy svatebčané vytvoří podél východu z obřadní síně špalír, který má symbolizovat společnou cestu novomanželů životem. Svatbu provází opravdu různé zvyky a žertíky, například po obřadu bývá také ještě před obřadní síní často ženichovi nasazován buď chomout na krk (chomout na svatbu některé půjčovny přímo půjčují), nebo přivázána koule na nohu, což mu má připomenout, že odteď je s nevěstou pevně svázán.
Pro ukázku podstatných jmen dále uvádím podstatná jména začínající písmenem D. V závorce se vždy nachází rod daného podstatného jména a vzor, podle něhož se podstatné jméno skloňuje.
Seznam podstatných jmen na D
ďábel (rod mužský, vzor pán) = pekelná bytost
dadaismus (rod mužský, vzor hrad) = literární a výtvarný směr vyznačující se rozbitím tradičního obsahu a formy a budující na náhodnosti
dafnie (rod ženský, vzor růže) = druh perloočky
daktyl (rod mužský, vzor hrad) = veršová stopa s jednou přízvučnou a dvěma nepřízvučnými slabikami
daktyloskopie (rod ženský, vzor růže) = metoda zjišťující totožnost podle otisků prstů
Každá nevěsta chce, aby její svatba byla tou nejlepší, nejoriginálnější a samozřejmě aby byla také nezapomenutelná. Neškodí se ale inspirovat u jiných svateb, které třeba sama navštívila. Inspiraci ale může čerpat i třeba z internetu. Obvykle se nevěsty inspirují, co se týká svatebních šatů, svatebního dortu, svatební kytice, svatební výzdoby na obřadu či hostině i ve výzdobě aut. A proto zde uvádím odkazy na vyhledávání několika inspirací na googlu.
Řečník by se na tuto akci měl řádně připravit nejen tvorbou vhodné smuteční řeči, ale i svým vzhledem a vystupováním, aby působil důstojně. Při smuteční řeči musí řečník jednat s klidem, není vhodná přehnaná gestikulace, ani přecházení z místa na místo. Řečník by měl přijít k místu projevu a na něm po celou dobu zůstat. Jeho projev by měl navíc začít mírnou úklonou směrem k rakvi se zemřelým a stejně tak by měl i končit. Vždy tím řečník vzdává zemřelému čest. Řečník je navíc také první osobou, která vyjadřuje soustrast pozůstalým tím, že jim jako první kondoluje, až po něm přichází na řadu ostatní smuteční hosté. Vzhled řečníka je také velmi důležitý, je třeba, aby respektovat společenská pravidla i ohledně odívání, protože na pohřbu bude jednou z nejvýraznějších osob. Řečník musí být vhodně oblečen, pro muže to znamená obléknout se do tmavého obleku ideálně černé barvy, pokud se pohřeb koná v zimě a venku, je třeba, aby měl i tmavý kabát. Muži nesmí zapomínat i na vhodnou obuv, není možné, aby řečník přišel ve sportovní obuvi, i kdyby byla tmavé barvy. Vhodná je tedy společenská obuv, která je řádně vyčištěná. I špinavé boty totiž u řečníka nepůsobí dobře. Muž by měl být také čerstvě oholený a mít i upravené vlasy. Stejná pravidla platí i pro ženy, těm se doporučují tmavé šaty také ideálně černé barvy, ale je možná i jiná tmavá barva. Místo šatů můžou mít i tmavé společenské kalhoty s tmavou halenkou, nebo tmavý kostýmek. V případě pohřbu v zimě venku musí mít žena tmavý kabát. I u žen je důležitá vyleštěná společenská obuv. Na pohřbu by žena řečnice na sebe neměla strhávat pozornost výrazným make-upem, nebo účesem, líčení by proto mělo být decentní.
Čeština
je velmi bohatý jazyk. Svědčí o tom i následující přehled
podstatných jmen začínajících na písmeno „D“. Tento seznam
není úplný, vychází ze Slovníku spisovné češtiny pro školu
a veřejnost z roku 2007 a neobsahuje řadu podstatných jmen
vzniklých ze sloves (například držení, doufání atd.).
V tabulce jsou uvedené nejen daná podstatná jména, ale i
jejich rod, vzor, význam a původ daného slova.
Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.
Týden v Tichém domě
Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.
Ukázka:
„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.
„I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“
„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -
Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny.
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci.
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám.
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě.
Tito tři spisovatelé tvořili ve stejné době, a přestože každý psal vlastním stylem o různých tématech, tak se vzájemně inspirovali. Němcová byla pro muže vzorem ideální ženské spisovatelky. Erben pak měl na Němcovou vliv v jejím rozhodnutí psát česky. Erben i Němcová se pak zúčastnili pohřbu Borovského, přestože se pak tak vystavili sledování policií. Navíc pohřeb Borovského pořádal Josef Němec. Řadu let se objevovala i tvrzení, že Božena Němcová položila při pohřbu na Havlíčkův hrob trnovou korunu jako symbol mučedníka. Nakonec toto tvrzení bylo vyvráceno.
Smuteční řeč není nezbytnou součástí pohřebního aktu. Rodina pozůstalých se může rozhodnout, že smuteční řeč bude nahrazena tichou variantou pohřbu, kdy bude puštěna jen hudba, a smuteční hosté jen věnují zemřelému tichou vzpomínku a bez veřejného projevu se s ním rozloučí. Při smutečním obřadu může mít projev více řečníků, projev totiž může pomoci pozůstalým se se smrtí zemřelého vyrovnat a rozloučit se s ním, když předtím třeba nedostali příležitost, nebo to před jeho smrtí nestihli.
Poslední rozloučení je akt, při kterém celý řečníkův smuteční projev musí být přizpůsoben této dané situaci. Hlasitost jeho řeči musí vycházet z akustiky a z množství smutečních hostů, aby ho každý slyšel. Na některých pohřbech nejsou řečníkům k dispozici mikrofony, takže řečník musí své hlasivky více namáhat, jinde si pozůstalí zase přejí, aby v pozadí zněla smuteční hudba, takže se řečník musí snažit, aby byl jeho projev zřetelnější. Na pohřbech bývají často jako smuteční hosté i starší lidé, i kvůli nim je třeba přizpůsobit nejen hlasitost, ale i tempo řeči. Řečník by neměl se svou řečí pospíchat, měl by dělat dostatečné pomlky, aby význam jeho slov všichni smuteční hosté chápali. Zároveň by věty měly být jednoduché. Složitá a dlouhá souvětí by mohla komplikovat porozumění. I samotného řečníka z řad blízkých příbuzných může při samotném pohřbu zasáhnout silný příval emocí, které neudrží pod kontrolou, základem je to překonat a řeč dokončit.
Smuteční řeč se může konat ve smuteční síni, kde se pozůstalí rozloučí se zemřelým, kterého často čeká kremace. Pohřební řeč se ale může konat přímo na hřbitově při pohřbívání do země, kde je řeč pronesená před tím, než je rakev zemřelého spuštěna do hrobu.
