4. Pozor, nejprve si uvědomte, zda jde o podstatné jméno, nebo o přídavné jméno, a pak správně doplňte i/y
Zdroj: článek Test na určování vzorů přídavných jmen
Téma
ODPOLEDNE
Cvičení na shodu přísudku s podmětem
(Shoda podmětu s přísudkem)
Zdroj: článek Shoda přísudku s podmětem
Slovní druhy
1. slovní druh = Podstatná jména (latinsky substantiva) = Patří sem slova, která označují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností a dějů.
2. slovní druh = Přídavná jména (latinsky adjektiva) = Patří sem slova, která označují vlastnosti nebo vztahy podstatných jmen.
3. slovní druh = Zájmena (latinsky pronomina) = Patří sem slova, která zastupují podstatná jména nebo přídavná jména.
4. slovní druh = Číslovky (latinsky numeralia) = Patří sem slova, která vyjadřují počet, pořadí, násobnost, díl celku.
5. slovní druh = Slovesa (latinsky verba) = Patří sem slova, která vyjadřují činnost, stav nebo změnu stavu.
6. slovní druh = Příslovce (latinsky adverbia) = Patří sem slova, která vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (čas, místo, způsob, důvod, míra).
7. slovní druh = Předložky (latinsky prepozice) = Patří sem slova, která pomáhají vytvářet fráze a modifikovat vztahy mezi větnými členy.
8. slovní druh = Spojky (latinsky konjunkce) = Patří sem slova, která spojují větné členy a věty.
9. slovní druh = Částice (latinsky partikule) = Patří sem slova, která signalizují vztah mluvčího k výpovědi, zvýrazňují určitý větný člen a vyjadřují modalitu věty.
10. slovní druh = Citoslovce (latinsky interjekce) = Patří sem slova, která vyjadřují nálady, pocity, vůli mluvčího, označují hlasy a zvuky.
Bohužel ne vždy je zařazení slov k jednotlivým slovním druhům jednoduché a přehledné. K přiřazení některých slov ke slovnímu druhu je nutné dát slovo do určitého kontextu (do věty). Některá slova mohou patřit k více slovním druhům.
Následuje seznam několika slov, které se dají zařadit k více slovním druhům. Jedná se jen o výběr slov, protože takových slov může být nekonečné množství.
ADAMOVI
(všechna podstatná jména rodu mužského životného končící -ovi, například dědovi, strýcovi, sousedovi, Filipovi a tak dále)
Podstatné jméno: příklad využití: K narozeninám dal Adamovi moc hezký dárek.
Přídavné jméno: příklad využití: Adamovi koně se proháněli po louce.
ALE
Spojka: příklad využití: Usmíval se, ale nebyl šťastný.
Částice: příklad využití: Ale je sympatická.
Citoslovce: příklad využití: Ale, ale, copak to děláš?
AŤ
Spojka: příklad využití: Ať jde o cizokrajné rostliny, nebo o exotická zvířata, cítili jsme silný úžas.
Částice: příklad využití: Ať už přestane pršet!
BACHA
Podstatné jméno: příklad využití: Večer vždy rád poslouchal skladby od Bacha.
Citoslovce: příklad využití: Dej si na mě bacha!
BĚHEM
Podstatné jméno: příklad využití: Zlepšoval si zdravotní stav během.
Předložka: příklad využití: Během vyučování se nesmí používat mobilní telefony.
BLÍZKO
Příslovce: příklad využití: Seděl vedle mě příliš blízko.
Předložka: příklad využití: Nastěhoval se blízko nemocnice.
DOBŘE
Příslovce: příklad využití: Po obědě se necítil moc dobře.
Částice: příklad využití: No dobře, vzdávám se.
DOMŮ
Podstatné jméno: příklad využití: Mnoho domů ve městě má rozbitý výtah.
Příslovce: příklad využití: Ze školy ji doprovodil domů.
DOSPĚLÝ
Podstatné jméno: příklad využití: Dospělý vždy zodpovídá za děti.
Přídavné jméno: příklad využití: Bratr už je dospělý.
JE
Zájmeno: příklad využití: Znal je z dětství.
Sloveso: příklad využití: Obraz je překrásný.
JEN
Podstatné jméno: příklad využití: Japonský jen v Čechách neplatí.
Příslovce: příklad využití: Časopis byl jen pro děti.
Částice: příklad využití: Jen kdybys nepovídal!
JÍ
Zájmeno: příklad využití: Napsal jí milostný dopis.
Sloveso: příklad využití: K obědu rád jí těstoviny.
KDYBY
Spojka: příklad využití: Potěšilo by mě, kdyby mě navštívila.
Částice: příklad využití: Kdyby mi zavolal!
KOLEM
Podstatné jméno: příklad využití: Na výlet jeli s kolem.
Příslovce: příklad využití: Vezmi to kolem.
Předložka: příklad využití: Na procházku šli kolem rybníka.
KOS
Podstatné jméno: příklad využití: Na zahradě krásně zpíval kos.
Sloveso: příklad využití: Kos tu trávu pořádně!
LEŽ
Podstatné jméno: příklad využití: Lež má krátké nohy, daleko neujde.
Sloveso: příklad využití: Lež klidně a nehýbej se.
MÍSTO
Podstatné jméno: příklad využití: Uvolnilo se místo na ředitelství.
Příslovce: příklad využití: Místo k lékaři zůstal doma v posteli.
Předložka: příklad využití: Šel za školu místo tělocviku.
NAPROTI
Příslovce: příklad využití: Šel mi naproti.
Předložka: příklad využití: Naproti kostelu stála bývalá škola.
ODPOLEDNE
Podstatné jméno: příklad využití: Dnešní odpoledne se nám moc podařilo.
Příslovce: příklad využití: Škola skončila odpoledne.
OSEL
Podstatné jméno: příklad využití: Osel se ztratil u lesa.
Sloveso: příklad využití: Zemědělec osel svá pole.
OZÁŘENÍ:
Podstatné jméno: příklad využití: Ozáření rentgenem je pro miminka nebezpečné.
Přídavné jméno: příklad využití: Ozáření lidé jsou v obrovském nebezpečí.
POKLADNÍ
Podstatné jméno: příklad využití: Pokladní spočítala denní tržbu.
Přídavné jméno: příklad využití: Zloděj utekl s pokladní kasou.
POMOCÍ
Podstatné jméno: příklad využití: S jeho pomocí to dokázal.
Předložka: příklad využití: Pomocí internetu našel nové informace.
PRÁVĚ
Příslovce: příklad využití: Četl článek právě o tomto tématu.
Částice: příklad využití: No právě že s tebou nesouhlasím!
PROTO
Příslovce: příklad využití: Žák dostal od učitele co proto.
Spojka: příklad využití: Nesouhlasil s volbami, a proto odstoupil.
Částice: příklad využití: No proto!
RÁNO
Podstatné jméno: příklad využití: Ráno bylo mlhavé.
Příslovce: příklad využití: Na návštěvu k babičce pojedu zítra ráno.
SE
Zájmeno: příklad využití: U zkoušky se velmi přepočítal.
Předložka: příklad využití: Šel na procházku se psem.
UPROSTŘED
Příslovce: příklad využití: Stál uprostřed.
Předložka: příklad využití: Uprostřed náměstí stál vodotrysk.
VEČER
Podstatné jméno: příklad využití: Včerejší večer byl v slavnostní atmosféře.
Příslovce: příklad využití: K nám na návštěvu nechoď večer.
VEDRO
Podstatné jméno: příklad využití: Letní vedro mě velmi trápilo.
Příslovce: příklad využití: Je mi velké vedro.
VLIVEM
Podstatné jméno: příklad využití: Pod vlivem alkoholu se každý chová jinak.
Předložka: příklad využití: Vlivem nečekaných okolností neuspěl u zkoušky.
VŠAK
Spojka: příklad využití: Fandili jsme hokejistům, oni však nevyhráli.
Částice: příklad využití: Však si to ještě povíme!
ZDRAVÍ (patří sem i další slova tvořená podobným způsobem)
Podstatné jméno: příklad využití: Kouřením si ničil své zdraví.
Přídavné jméno: příklad využití: Zdraví lidé často sportují.
ZRANĚNÍ
Podstatné jméno: příklad využití: Jeho zranění vypadalo škaredě.
Přídavné jméno: příklad využití: Zranění lidé často panikaří.
ŽE
Částice: příklad využití: Že jsi mi to neřekla!
Spojka: příklad využití: Slyšel, že jsi nemocný.
Zdroj: článek Slova, která můžeme zařadit k více slovním druhům
Děti Marie Terezie
Za svůj život Marie Terezie porodila 16 dětí, z toho bylo jedenáct dcer. Těhotná strávila rakouská královna 19 let svého života, ne všechny děti donosila, podle některých pramenů prodělala císařovna asi sedm potratů. Se smrtí šesti dětí se ale musela matka vyrovnat. Na dětech Marie Terezie je dobře vidět, jak pro tehdejší společnost nebyla důležitá jména, klidně jméno zemřelého dítěte dali dalšímu potomkovi, neviděli na tom nic špatného. Dnešní doba je v tom ale jiná. Marie byla jako panovnice proslulá houževnatostí, mnoho času trávila v pracovně, kde se věnovala politickým záležitostem, vždy si ale našla čas na své děti. Pokud bylo některé z nich nemocné, zanechala svých panovnických povinností a spěchala za dítětem.
Marie Terezie byla ve výchově svých dětí velmi přísná, při jejich výchově kladla důraz na osobní hygienu a správnou stravu, chtěla, aby nebyli vybíraví a žádné jídlo neodmítali, zároveň se jí nelíbilo, když jejich strava obsahovala příliš mnoho cukru. Také se jí nelíbilo, když její děti byly příliš těsně baleny do plen, chtěla také, aby její potomci trávili hodně času na čerstvém vzduchu. Netrpěla u svých dětí umíněnost a neposlušnost. Pro děti starší šesti let začínalo také povinné pravidelné vyučování. Přestože její děti měly dostatek služebnictva, kojných, komorných, vychovatelek i učitelů, Marie Terezie na jejich vzdělávání neustále dohlížela. Některých jejich hodin (hlavně jazyků a hudby) se dokonce sama aktivně účastnila. Ráda s dětmi trávila čas, když se zrovna nemusela věnovat státnickým záležitostem, pak jim zpívala, hrála na cemballo, učila je tancovat. Společnost dětí ji pomáhala alespoň na chvíli utéct ze světa politiky. Marie Terezie si uvědomovala, že pro malé arcivévody a arcivévodkyně je důležité dodržovat denní režim, ten jim i sama organizovala. To ona určovala, kdy její děti budou vstávat, kdy půjdou spát, určovala, co, kdy a jak se budou učit i čemu se budou věnovat ve svém volném čase. Také je navštěvovala každé ráno po sedmé hodině, kde promlouvala i s jejich vychovateli. S dětmi trávila i odpoledne na procházkách, nebo projížďkách na koních. Snažila se je naučit své lásce k hudbě i divadlu, a tak s nimi nacvičovala každý rok divadelní vystoupení.
Snažila se dopřát svým dětem vše, co potřebovaly, ale zároveň je nerozmazlit, a tak její vlídná slova často střídaly i tresty a zákazy (třeba moučníků). I u ní platilo, že své potomky považovala za děti i v době, kdy už byly dospělé a měly vlastní životy. Josefovi například i jako svému spoluvládci dávala jasně najevo, že je pořád jejím dítětem a že by ji měl tím pádem poslouchat.
Nejoblíbenějším dítětem Marie Terezie byla její dcera Marie Kristýna, které se v rodině přezdívalo "Mimi", jen jí dovolila její matka provdat se z lásky. Ostatní děti využila pro svou sňatkovou politiku včetně Marie Antonie, kterou provdala za francouzského krále Ludvíka XVI., Marie Karolíny, kterou provdala za neapolsko-sicilského prince Ferdinanda. Neváhala do svých svatebních intrik zaplést i následníka trůnu Josefa II., kterého dokonce oženila dvakrát, a to s Isabelou Parmskou, do níž se ale Josef II. zamiloval, a po její smrti i s Marií Josefou Bavorskou, jíž ale Josef nenáviděl. Oženila také syna Petra Leopolda, který výhodným sňatkem získal nejen snoubenku Marií Ludoviku, s níž měl šestnáct dětí, ale i Toskánské vévodství.
Zdroj: článek Marie Terezie - referát a prezentace
Pranostiky na celý měsíc srpen
PRANOSTIKY:
- Ať si kdo chce, co chce, říká - v srpnu ještě do rybníka.
- Co červenec neupeče, to již srpnu neuteče.
- Co červenec neuvaří, srpen nedopeče.
- Co červenec neuvaří, to už září nedosmaží.
- Co se v srpnu neuvaří, ani v září se nezdaří.
- Co se v srpnu nezvládne, ani v září se nepodaří.
- Co srpen nedopeče, září nedovaří.
- Hřímá-li v srpnu, lze čekat osmého dne opět bouřku.
- Hřímá-li v srpnu, praví se, že budoucího roku hojná úroda a množství deště jest k doufání.
- Hřímání v srpnu úrody dobré a hovad hynutí znamená.
- I když v srpnu ze strnišť občas fučí, horko nás přece jen mučí.
- I když ze strnišť občas fučí, horko nás přece jen mučí.
- Jak Vavřinec zavaří, Bartoloměj zasmaží, tak se podzimek daří.
- Jestli často v srpnu bude hřmíti, můžeme v zimě dost větrů míti.
- Jsou-li v srpnu hory kalný, budou v zimě mrazy valný.
- Když fouká v srpnu severák, bude dlouho pěkně pak.
- Když je v srpnu ráno hodně rosy, mají z toho radost vosy.
- Když jsou v srpnu velké rosy, zůstane obyčejně pěkné počasí.
- Když nás srpen deštěm nepokropí, ten už potom škody nenatropí.
- Když pálí srpen, bude pálit i víno.
- Když srpen zpočátku hřeje, ledový vítr v zimě dlouho věje.
- Když v srpnu moc hřímá, bude na sníh bohatá zima.
- Když v srpnu naprší, tak než se oběd pojí, všecko slunce vysuší.
- Mlhy na lukách, potocích a řekách v srpnu zvěstují trvalé počasí.
- Moc hub srpnových - moc vánic sněhových.
- Nejsou-li v srpnu hřiby, nebude v zimě sněhu.
- Není-li nový měsíc jako karanbunkulus jasný, ale červený, pošmourný, na novu svém vlhký den znamená.
- Poslední ty dva dni tohoto měsíce dobře vyšetři a první dva dni následujícího měsíce, jestli se pěkné a jasné počasí ukáže, teda Bachus bude pěknými hrozny okrášlen.
- Půlnoční větry v srpnu přinášejí stálé počasí.
- Ranní mlhy koncem měsíce ukazují na studený podzim a na časný příchod zimy.
- Rosí-li v srpnu silně tráva, pěkné povětří se očekává.
- Šedá mlha v srpnu nezdravá.
- Silné rosy v srpnu zadělávají na dobrou pohodu.
- Srpen a únor - tepla a zimy úmor.
- Srpen k zimě hledí a rád vodu cedí.
- Srpen klasy sklidí a ovoce dospělé vidí.
- Srpen má nejkrásnější počasí v roce.
- Srpen z počátku-li hřeje, zima pak se dlouho sněhem skvěje.
- Srpen začíná, co červenec končil.
- Srpnová horka ničemu neuškodí.
- Srpnové ráno bez rosy - srpnové odpoledne s bouřkou.
- Srpnový déšť - jako ženský pláč.
- Svítí-li čtvrtý den jako zlato, silného větru čekej hned za to. Pakliť jest velmi černý v prostředku, čekej pěkného počasí, to věz vskutku. A tak do konce bude trvati.
- Teplé a suché léto přivádí za sebou mírný podzimek, tuhou zimu a nejlepší víno.
- Teplý a suchý srpen - výborné víno.
- Udělá-li se v srpnu deštivo, prší med a dobré víno.
- V srpnu již nelze slunci mnoho věřit.
- V srpnu když půlnoční vítr věje, bez deště slunéčko hřeje.
- V srpnu mlhy na výšinách - jistá voda, když v nížinách - to pohoda.
- V srpnu slunce parné ovoci a vínu zdárné.
- V srpnu-li máš hojně slunečnosti, budeš mít vína dosti.
- Vesele bude řinčet kosa, je-li v srpnu hodně rosa.
- Z počátku toho měsíce říká se, že opět studený vítr ze strnišť fouká.
VYSVĚTLENÍ:
Hned první pranostika říká, přestože není takové vedro, stále je ještě dostatečné teplo na koupání. I jiné pranostiky zmiňují teplo v tomto měsících. Další pranostiky dávají do souvislosti měsíce červenec, srpen a září. Obzvlášť v zemědělství jsou na sobě velmi závislé. Září je závislé na předcházejících měsících, pokud v červenci a v srpnu nebylo hezké počasí, tak to září již nezachrání. Pokud bude naopak bouřka v srpnu, tak to znamená, že zemědělce čeká dobrá úroda. Jiné pranostiky zase dávají do souvislosti úrodu hub a množství sněhu v zimě. Pokud bude v srpnu hub málo, bude málo i sněhu. Jiné pranostiky se zase týkají úrody vína.
Zdroj: článek Pranostiky na srpen
Pranostiky na jednotlivé dny
1. červenec: svátek má Jaroslava
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
2. červenec: svátek má Patricie (dříve Navštívení panny Marie)
PRANOSTIKY:
- Déšť na Navštívení Panny Marie potrvá do Zuzany.
- Když na Navštívení Matky Boží prší, čtyřicet dní se voda vrší.
- Navštívení Panny Marie čisté přináší ovoce jisté.
- Prší-li na den Navštívení Panny Marie, tak dešťů máme bez konce.
- Prší-li na den Panny Marie navštívení, čtyřicet dní jasno není.
- Prší-li na den Panny Marie navštívení, po čtyřicet dní bez deště není.
VYSVĚTLENÍ:
Všechny pranostiky k tomuto dni se týkají deště. Pranostiky předvídají, že pokud v tento den prší, tak bude pršet i několik následujících období.
3. červenec: svátek má Radomír
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
4. červenec: svátek má Prokop
PRANOSTIKY:
- Déšť na Prokopa - zmokne každá kopa.
- Fouká-li vítr na svatého Prokopa dopoledne, nastane drahota do půl roka, fouká-li odpoledne, nastane od půle roku, fouká-li však po celý den, bude drahota po celý rok.
- Když prší na svatého Prokopa, promokne každá kopa.
- Na Prokopa promokne kdekterá kopa.
- Prokop – zelí okop!
- Svatého Prokopa den, nešťastný den.
- Svatý Prokop – štěpy okop!
- Svatý Prokop hřiba nakop.
- Svatý Prokop seje houby.
- Svatý Prokop, žitu kořen podkop.
VYSVĚTLENÍ:
Některé pranostiky k tomuto dni se také týkají deště. Druhá pranostika zase říká, že na základě doby, kdy v tento den fouká vítr,se dá odvodit, kdy bude draho. Jiné pranostiky se týkají růstu hub (díky dešti), stromů, obilí i zelí.
5. červenec: Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
6. červenec: Upálení mistra Jana Husa
PRANOSTIKA:
- Po svatém Janu Husi šelma sedlák, který srpy nebrousí.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika pravděpodobně znamená, že je lepší, když se v tento den nikdo nechystá sekat trávu a kosit obilí.
7. červenec: svátek má Bohuslava
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
8. červenec: svátek má Nora (dříve Kilián)
PRANOSTIKA:
- Kolik žita narostlo do svatého Kiliána, tolik už ostane.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika se týká úrody obilí. Vyznívá z ní, že se zemědělci již nemusí bát, že by měli menší úrodu, než dosud narostla. To co už mají, to jim zůstane.
9. červenec: svátek má Drahoslava
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
10. červenec: svátek má Libuše a Amálie (dříve Sedmi bratří, Oliva)
PRANOSTIKY:
- Den Sedmi bratří když je deštivý, bývá pak déšť trvanlivý.
- Déšť na Sedm bratrů - hnijí kobzole.
- Jaká povětrnost na Sedm bratří, taková po sedm týdnů patří.
- Na den Sedmi bratří když prší, sedm neděl déšť dovrší.
- Na svatou Olivu se má sít len.
- Neprší-li na Sedm bratří, bývají suché žně.
- Prší-li na sedm bratří, sedm neděl střecha neuschne.
VYSVĚTLENÍ:
Většina pranostik se opět týká deště, zase pranostiky předvídají, že déšť nebude jen v tento den, ale i v následující období. Zároveň déšť přinese špatnou úrodu kobzolí. Pokud by v tento den nepršelo, bude sucho i v období žní.
11. červenec: svátek má Olga
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
12. červenec: svátek má Božek
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
13. červenec: svátek má Markéta (dříve Markyta)
PRANOSTIKY:
- Déšť o Markytě trvá čtrnáct dní a zvěstuje špatný čas pro sklízení sena i obilí.
- Muchavá Markyta vysype měch much.
- Na Markétu když prší, ořechy ze stromu srší.
- Na Markétu obyčejně těžké bouřky přicházejí.
- Na Markétu-li pršívá, čtrnáct dnů vlhko bývá.
- Není-li na svatou Markétu slunečno, dostaneme sotva seno domů za sucha.
- Okolo svaté Markyty jsou bouřky nasety.
- Prší-li na svatou Markétu, opadají ořechy vlašské a ořechy lískové zčerviví.
- Svatá Markéta, hodila srp do žita.
- Svatá Markyta češe první hrušky.
- Svatá Markyta mouchy rozsypá.
- Svatá Markyta vede žence do žita.
- Svatá Markyta velí: „Lidé, okopávejte zelí!“
- Zapláče-li Markyta, bude dešťů dosyta.
- Ženci na pole, včely z pole.
VYSVĚTLENÍ:
Některé pranostiky jsou opět o deštivém počasí, které zároveň způsobí i že, budou opadávat ořechy a že pokosená tráva neproschne. Jiné pranostiky upozorňují na to, že začíná doba sklízení obilí i zelí. Dvě pranostiky se také týkají množství much v tomto období. Jiná pranostika varuje před množstvím bouřek v tomto období.
14. červenec: svátek má Karolína
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
15. červenec: svátek má Jindřich (dříve Rozeslání apoštolů)
PRANOSTIKY:
- Na den Rozeslání apoštolů bývá devět bouřek.
- Věje-li v den Rozeslání apoštolů jižní vítr, bude velká drahota a tam, odkud vítr věje velká láce.
VYSVĚTLENÍ:
První pranostika varuje před možnými bouřkami v tomto období. Druhá pranostika předvídá, kde bude draho a kde levněji na základě povětrnostních podmínek. Pokud by vál vítr z jihu, bude špatná sklizeň a tím i větší drahota, naopak v místě, odkud vítr fouká, tam tak bude sklizeň lepší a tím tam bude i levněji.
16. červenec: svátek má Luboš
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
17. červenec: svátek má Martina
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
18. červenec: svátek má Drahomíra (dříve Kamil)
PRANOSTIKA:
- O svatém Kamilu slunce má největší sílu.
VYSVĚTLENÍ:
V tento den by sluneční svit měl být nejsilnější.
19. červenec: svátek má Čeněk (dříve Vincent)
PRANOSTIKA:
- Je-li na svatého Vincence slunečno, bude hodně vína.
VYSVĚTLENÍ:
Pokud bude v tento den svítit slunce, bude i dobrá úroda vína.
20. červenec: svátek má Ilja (dříve Eliáš)
PRANOSTIKY:
- Do svatého Eliáše i pod křovím schne, po něm ani na křoví.
- Na svatého Eliáše dopoledne léto, odpoledne podzim.
- Na svatého Eliáše dopoledne léto, odpoledne podzim, na svatého Jakuba dopoledne léto, odpoledne zima.
- O svatém Eliáši bouřky často straší.
- Svatý Eliáš odřezává prvý plást.
VYSVĚTLENÍ:
Pranostiky se opět věnují počasí, některá z nich varuje před bouřkami, jiná před deštěm. Další varují k tomu, že může docházet ke změnám počasí, které budou působit, jako kdyby se měnilo roční období.
21. červenec: svátek má Vítězslav (dříve Praxed a Daniel)
PRANOSTIKY:
- Na proroka Daniele nalije též do mandele.
- Na svatého Praxeda mlha zrána k zemi usedá.
VYSVĚTLENÍ:
Obě pranostiky se opět vztahují k počasí, předvídají déšť i ranní mlhy.
22. červenec: svátek má Magdaléna (dříve Máří Magdaléna)
PRANOSTIKY:
- Je-li na svatou Máří Magdalénu vítr, jde dobře každý obchod.
- Je-li na svatou Máří Magdalénu vítr, jde dobře každý obchod neboť půjdou hodně kupci na len.
- Když prší na svatou Máří Magdalénu, vzroste obilí.
- Marie Magdaléna své hříchy oplakává, proto rádo poprchává.
- Na Máří Magdalénu očekávej jistý déšť.
- Na svatou Magdalénu pohoda - pro včely výhoda; a když slota - to lichota.
- Neuzavírali se sňatky – sňatek uzavřený v tento den přinášel smůlu.
- O jejím svátku se doporučovalo stříhat vlasy zvláště těm, kteří chtěli, aby vyrostly ještě delší.
- Prší-li v den svaté Máří Magdalény, obilí i v stodole se zazelení.
- Svatá Máří vybírá hnízda komáří.
- V den Maří Magdalény rádo poprchává, neboť svého Pána oplakává.
- V ten den rádo poprchává, poněvadž Máří Magdaléna Pána svého oplakává.
- V ten tohoto svátku se nemělo koupat, protože se věřilo, že by koupajícího stáhly pod vodu její dlouhé vlasy.
VYSVĚTLENÍ:
První dvě pranostiky dávají do souvislosti povětrnostní podmínky a obchod. Třetí pranostika zase říká, že pokud bude pršet, tak obilí ještě poroste. Čtvrtá pranostika se týká deštivého počasí. Podle této pranostiky v tento den prší, protože Máří Magdaléna pláče nad svými hříchy. Jiná pranostika radí, že v tento den by se neměli lidé brát, protože by manželství nebylo šťastné. Naopak se doporučuje ostříhat si vlasy, protože ty pak ještě více povyrostou. Další radou ve výčtu pranostik je, že by se lidé v tento den neměli raději koupat, protože by se mohli utopit. Podle pranostiky by je pod vodu stáhly dlouhé vlasy Máří Magdalény.
23. červenec: svátek má Libor (dříve Apolinář)
PRANOSTIKA:
- Když prší o Apolináři, dlouho se z lesů paří.
VYSVĚTLENÍ:
Pranostika říká, že pokud bude pršet v tento den, tak pára z lesů půjde ještě dlouho.
24. červenec: svátek má Kristýna
PRANOSTIKA:
- Kolem svaté Kristýny dozrávají maliny.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika slouží jako informační zdroj, který lidem říká, kdy lze očekávat sběr malin.
25. červenec: svátek má Jakub
PRANOSTIKY:
- Co do svatého Jakuba odkvete, do Havla uzraje.
- Deště před Jakubem po tři dni špatní proroci jsou žitných dní.
- Do Jakuba zelíčko, po Jakubě zelí.
- Jak je teplý svatý Jakub, tak studené jsou Vánoce.
- Jakub bez deště - tuhá zima.
- Jakub naseče, Anna upeče.
- Jakub-li vlaží, žaludy kazí.
- Jaký den jest před polednem nebo odpoledne svatého Jakuba, takové bude povětří před nebo po narození Páně.
- Je-li teplo na Jakuba, bude zima na Vánoce.
- Je-li teplý svatý Jakub, studené jsou Vánoce.
- Kolik mračen na Jakuba, tolik v zimě sněhu.
- Na Jakuba déšť jako žravý jed kazí modrý na pohance květ, proto vzácný bývá v oulech med.
- Na Jakuba hrom do duba.
- Na Jakuba prvních brambor průba.
- Na svatého Jakuba čeká mnohá huba.
- Na svatého Jakuba dopoledne léto, odpoledne zima.
- Na svatého Jakuba, brambor prvá úroda.
- O svatém Jakubě přicházejí silné bouře.
- Pakli na Jakuba slunce svítí, má pak krutá zima býti.
- Parno o Jakubu - zima o Vánocích.
- Pěkný den před svatým Jakubem slibuje pěkné žně.
- Prší-li na svatého Jakuba, hádá se o suchém a teplém počasí.
- Svatý jakub dává kukuřici klasy, Anna vlasy.
- Svatý Jakub si rád zahromuje.
- Svatý Jakub Větší na sníh věští.
- Tři dni před Jakubem jasné, urodí se žito krásné.
- Z které strany sv. Jakub fouká, v té straně bude drahá mouka.
VYSVĚTLENÍ:
Některé pranostiky varují, že deště před tímto dnem přinesou špatnou úrodu. Jiné pranostiky říkají, že zelenina, která do té doby moc nevyrostla, po tomto dni poroste velmi rychle. Jiná pranostika dává do souvislosti počasí v tento den a počasí o Vánocích. Čím větší bude teplo v červenci, tím větší bude zima na Vánoce. Jiná pranostika zase upozorňuje na množství hub, kterým se v tomto období daří růst. Další pranostika varuje před silnými bouřkami. Jedna pranostika upozorňuje, že nastává období první sklizně brambor.
26. červenec: svátek má Anna
PRANOSTIKY:
- Annenské chladné rosy ohlašují pěkné časy.
- Bábo, bábo, svatá Anno, dej aby uzrálo!
- Je-li svatá Anna prokřehlá, přijde zima studená.
- K Anně svatý hodina ze dne se tratí.
- Když na svatou Annu mravenci pilně lezou a dělají si kopky, hádá se na tuhou zimu.
- O svaté Anně sedlák si žita nažne.
- O svaté Anně žitečko se nažne.
- Od svatej Anky - žimne podranky.
- Okolo svaté Anky chladné poránky.
- Svatá Anna - chladna zrána.
- Svatá Anna pšenku žala.
- Svatá Anna žito žala.
- Zvětšují-li na svatou Annu mravenci své hromady, lze očekávati tuhou zimu.
VYSVĚTLENÍ:
Počasí v tento den zase může být předzvěstí počasí v zimě. Pokud prší a je chladno, bude i studená zima. V tomto období se na základě sledování mravenců dá také vysledovat, jaká zima nás čeká. Jiné pranostiky se týkají žní.
27. červenec: svátek má Věroslav
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
28. červenec: svátek má Viktor
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
29. červenec: svátek má Marta
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
30. červenec: svátek má Bořivoj (dříve Andin)
PRANOSTIKA:
- Na svatého Abdona ve švech praská stodola.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika říká, že sklizně jsou plném proudu, nebo dokonce i u konce, a proto jsou stodoly plné.
31. červenec: svátek má Ignác
PRANOSTIKY:
- Od svatého Ignáca- léto se obracá.
- Při svatém Ignáci strniska se obrací.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika říká, že letní počasí pomalu začíná přecházet do podzimního.
Zdroj: článek Pranostiky na červenec
Pranostiky na jednotlivé dny
1. srpen: svátek má Oskar (dříve Petr Faber)
PRANOSTIKY:
- Je-li od Petra do Vavřince parno, bývá v zimě studeno.
- Kukačka si na Petrův den ucpe zobák koláčem.
- Petrův déšť - oráčův přítel.
VYSVĚTLENÍ:
První předpověď říká, že jak bude v tomto období teplo, stejně tak bude v zimě chladno. Pokud v tento den prší, tak to může zemědělství jen prospět.
2. srpen: svátek má Gustav
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
3. srpen: svátek má Miluše
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
4. srpen: svátek má Dominik
PRANOSTIKY:
- Čím více puká půda na Dominika, tím více ještě bude svítit slunce.
- Na Dominika parna - mrva marná.Parno na Dominika zvěstuje tuhou zimu.
- Potí-li se Dominik, bude ještě Marek v kožiše.
VYSVĚTLENÍ:
V tomto období bývá dost velké vedro, které je předzvěstí kruté zimy.
5. srpen: svátek má Kristián
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
6. srpen: svátek má Oldřiška
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
7. srpen: svátek má Lada (dříve Kajetán)
PRANOSTIKA:
- Na svatého Kajetána otvírá se stodol brána.
VYSVĚTLENÍ:
Pranostika říká, že se otevírají stodoly, aby se do nich mohla svážet sklizeň.
8. srpen: svátek má Soběslav
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
9. srpen: svátek má Roman
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
10. srpen: svátek má Vavřinec
PRANOSTIKY:
- Do svatého Vavřince nechval pšenice.
- Jak Vavřinec navaří, tak se podzim podaří.
- Je-li počasí o svatém Vavřinci pěkné, možno se těšit na deště.
- Když den svatého Vavřince a Nanebevzetí Panny Marie pěkný jest, tedy očekávají vinaři dobrý vinný podzimek.
- Když o svatém Vavřinci slunce svítí, budeme dobré víno míti.
- Krásně-li o Vavřinci a Bartoloměji, na dobrý podzimek máš velkou naději.
- Na svatého Vavřince brambory do hrnce!
- Na svatého Vavřince bude-li pěkný čas, přinese hojně vína dobrého; byť pak pršelo, neškodí nic, když toliko slunce jest.
- Na svatého Vavřince čtyři řípy do hrnce.
- Na svatého Vavřince hop zemáky do hrnce!
- Na svatého Vavřince jdou oříšky do věnce.
- Na svatého Vavřince první podzimní den.
- Na svatého Vavřince slunečnost – vína hojnost.
- Na Vavřince povětří krásný, bude podletí suchý a jasný.
- Nalezne-li se na svatého Vavřince na vinici zralý hrozen, bude hojnost dobrého vína.
- Pěkné počasí na svatého Vavřince ukazuje na pěkný podzim.
- Pěkně-li na Vavřince a Bartoloměje, krásný podzime se na nás zasměje.
- Počasí na svatého Vavřince jaké jest, takové se udrží několik dní.
- Počasí na Vavřince jaké jest, takové udrží se po několik dnů.
- Prší-li jen týden po svatém Rochu, bramborů každý den trochu.
- Přijde-li pršlavý Vavřinec, bude myší plný záhonec.
- Svatého Vavřince – svícen do světnice.
- Svatý Vavřinec - nebeský ohnivec.
- Svatý Vavřinec - první podzimec.
- Svatý Vavřinec dá létu první žduchanec.
- Svatý Vavřinec odnáší srp a zapřahá pluh.
- Svatý Vavřinec ohnivých slz napláče.
- Svatý Vavřinec vyprázdnil polní hostinec.
- Vavřincův déšť - myší úroda.
- Vavřinec - první podzimec.
- Vavřinec tepla nepřidá, Bartoloměj ubere.
- Vavřinec ukazuje, jaký podzim nastupuje.
VYSVĚTLENÍ:
Většina pranostik se týká počasí v tento den, a jakou je předzvěstí počasí na podzim a v zimě. Pokud v tento den bude hezky, bude dobrá úroda vína. Zároveň se věnuje sklizni i dalších plodin, jako jsou například brambory a řípa. Déšť by způsobil špatnou úrodu brambor a hodně myší na polích. Zároveň by po tomto dni už neměly být velká vedra.
11. srpen: svátek má Zuzana
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
12. srpen: svátek má Klára
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
13. srpen: svátek má Alena
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
14. srpen: svátek má Alan (dříve Smil)
PRANOSTIKA:
- Po svatém Smilu slunce ztrácí již svou sílu.
VYSVĚTLENÍ:
Pranostika říká, že sice i nadále bude svítit slunce, ale jeho paprsky již nebudou tak silné, protože se blíží podzim.
15. srpen: svátek má Hana (dříve Nebevzetí Panny Marie, Terezie)
PRANOSTIKY:
- Den Nanebevzetí Panny Marie pěkný čas, přinese hojně dobrého vína.
- Je-li jasno a teplo o Nanebevzetí Panny Marie, bývá dobré víno.
- Je-li o Nanebevzetí panny Marie pěkně, nastane požehnaný podzimek a počasí bude příznivé vinné révě.
- Na Marie Nebevstoupení prvních vlaštoviček loučení.
- Na Nanebevzetí léto odletí.
- Nanebevzetí a větry ze strnišťat jsou poslové podzimu.
- O Nanebevzetí jasno před východem slunce, nastane požehnaný podzimek.
- Pak-li byl jasný den Nanebevzetí Marie Panny, tak se hojnost dobrého vína očekává.
- Pak-li o Nanebevzetí Marie Panny prší, tak padesát dní mokrých k očekávání máme.
- Panna Maria vlaštovky svolává.
- Slunce-li o Nanebevzetí Panny Marie svítí, lze hojnost vína se nadíti.
- Svatá královna dává první výlupek.
- Svatá Terezie zasazuje zimní okna.
VYSVĚTLENÍ:
První pranostika říká, že pokud je v tento den pěkně, tak bude i dobrá a velká úroda vína. Jiná pranostika říká, že se přiblížil čas, kdy vlaštovky budou odlétat do teplých krajin a léto se bude chýlit ke konci. Jiná pranostika říká, že tento den a větry z holých polí jsou předzvěstí blížícího se podzimu. Jiná pranostika zase tvrdí, že pokud v tento den prší, tak nás bude čekat déšť ještě minimálně měsíc.
16. srpen: svátek má Jáchym (dříve svatý Roch)
PRANOSTIKY:
- Když prší na svatého Rocha, je pak pěkný podzimek.
- Ke svatému Rochu bývá hojnost hrachu.
- Na svatýho Rocha přibude brambor trocha.
- O svatém Rochu brambor jen trochu.
- Prší-li jen týden po svatém Rochu, bramborů každý den trochu.
VYSVĚTLENÍ:
Pokud v tento den prší, tak je to předzvěstí hezké podzimu. Jiné pranostiky se zmiňují o úrodě brambor a hrachu, obě úrody mohou být ovlivněny počasím.
17. srpen: svátek má Petra
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
18. srpen: svátek má Helena
PRANOSTIKY:
- Přinese-li déšť svatá Helena, bývá otava dlouho zelená.
- Svaté Helence pletou ženci věnce.
VYSVĚTLENÍ:
Pokud v tento den prší, tak tráva vydrží v tom roce dlouho zelená. Druhá pranostika se zmiňuje o probíhajících žních.
19. srpen: svátek má Ludvík (dříve Sebald)
PRANOSTIKA:
- Na den svatého Sebalda vybírají včelaři med.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika je spíše radou, kdy je vhodné sbírat med ve včelích úlech.
20. srpen: svátek má Bernard
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
21. srpen: svátek má Johana (dříve svatý Samuel)
PRANOSTIKA:
- Na svatého Samuela mlynář novou mouku mele.
VYSVĚTLENÍ:
I tato pranostika se týká v podstatě žní, protože je již sklizená část obilí, takže se z něho dá mlít nová mouka.
22. srpen: svátek má Bohuslav
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
23. srpen: svátek má Sandra (dříve svatý Filip)
PRANOSTIKA:
- Má-li Filip hromy v průvodu, značí to brzký déšť a úrodu.
VYSVĚTLENÍ:
Pokud je v tento den bouřka, tak bude pršet a ovlivní to i úrodu.
24. srpen: svátek má Bartoloměj
PRANOSTIKY:
- Bartoloměj svatý léto nenavrátí.
- Bartoloměj svatý odpoledne krátí.
- Bartolomějské větry ovsy lámou.
- Bouří-li na svatého Bartoloměje, bouří po něm ještě více.
- Den Bartoloměje jest pravidlo celého podzimku.
- Dozrál-li hrozen do Bartoloměje, dobrým vínem sudy naleje.
- Fouká-li na Bartoloměje z Moravy, vorej sedláčku, pomali; fouká-li na Bartoloměje vítr z Čech, pak si sedláčku, s oráním pospěš!
- Hřmí-li po svatém Bartoloměji, bude podzim dlouhý a pěkný.
- Jak Bartoloměj velí, takový bude podzim celý.
- Jaké počasí na den svatého Bartoloměje bude, takové počasí celého podzimku znamená.
- Jaké počasí o svatém Bartoloměji, takové bude i celý podzim.
- Jaký čas jest na svatého Bartoloměje, takový celý podzimek bude; bude-li tento den pěkný čas, znamená příjemný podzimek.
- Je-li bouřka na Bartoloměje, na podzim se pořád změna děje.
- Je-li na Bartoloměje čas, je z lisu kvas.
- Krásně-li o Bartoloměji, vinaři se smějí.
- Máme-li střídavé počasí na Bartoloměje, máme též střídavý podzim.
- Na Bartoloměje moc mraků - v zimě moc sněhu.
- Na svatého Bartoloměje sedlák žito seje.
- Nerostou-li na Bartoloměje hřiby, neočekávej v zimě sněhu.
- O svatém Bartoloměji naplije jelen do řeky, a proto se nemá již nikdo koupat.
- Od svatého Bartoloměje slunce již tolik nehřeje.
- Pěkně-li na svatého Bartoloměje, pijí vinaři.
- Pěkně-li na Vavřince a Bartoloměje, krásný podzimek se na nás zasměje.
- Pěkně-li o Bartoloměji, na pěkný podzim máme naději.
- Pěkný čas na svatého Bartoloměje – dobrý podzimek, než se kdo naděje.
- Po Bartoloměji studený rosy, nechoďte ráno bosi.
- Sucho na Bartoloměje - mrzané zimy naděje.
- Svatý Bartoloměj zavádí mraky a činí konec bouřkám.
- Svatý Bartolomi létu hlavu zlomí.
- Svatý Bartolomi všemu hlavu zlomí.
VYSVĚTLENÍ:
První dvě pranostiky se týkají toho, že léto pomalu končí a že i dny se pomalu zkracují. Pokud v tento den jsou bouřky, tak budou trvat i v dalším čase. Jiné pranostiky zase zmiňují, že jak bude tento den, tak bude vypadat i podzim. Jiné pranostiky se zase týkají sklizně vína, které by mělo být dobré, pokud již stihlo do tohoto dne dozrát. Pokud bude v tento den zamračeno, mělo by být v zimě dost sněhu, pokud ale nerostou hřiby, tak žádný sníh nebude. Jiná pranostika říká, že se začíná po ránu ochlazovat, takže již je lepší ráno nechodit bez bot. Předposlední pranostika zase říká, že tento den je vlastně takovým koncem léta.
25. srpen: svátek má Radim (dříve Ludvík)
PRANOSTIKA:
- Od Ludvíka krále bouře je namále a o Augustině táhnou již do zimní síně.
VYSVĚTLENÍ:
V tento hrozí ještě bouřky, které ale budou pomalu ustupovat, protože se blíží zima.
26. srpen: svátek má Luděk (dříve svatý Zeferin)
PRANOSTIKA:
- Svatý Zeferin poslední klásky sbírá.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika říká, že se blíží konec žní.
27. srpen: svátek má Otakar
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
28. srpen: svátek má Augustýn (dříve Augustin)
PRANOSTIKY:
- Jak je teplo o Augustinu, tak bude studeno na Kateřinu.
- Ještě svatý Augustýn rád vyhledává stín.
- Kol svatého Augustina odcházejí pryč teplé dny.
- O svatém Augustinu léto opouští krajinu.
- Svatý Augustin udělá z tepla stín.
VYSVĚTLENÍ:
Pranostiky se týkají tepla v tento den a v následujících obdobích. Jak bude v tento den teplo, stejně tak bude chladno v budoucnu. Zároveň již končí pomalu léto a teplo mizí.
29. srpen: svátek má Evelína (dříve Stětí Jana Křtitele, Jan Křtitel)
PRANOSTIKY:
- Jana stětí – vlaštovka od nás letí.
- Když na den Stětí svatého Jana prší, velikou zkázu ořechy trpěti mají.
- Na Jana stětí vlaštovky od nás letí.
- Na svatého Jana stětí čápi do tepla letí.
- Na svatého Jana Stětí hotov žito k setí.
- Na svatého Jana stětí mají se ožínati bramborové nati.
- Na svatého Jana stětí vlaštovička od nás letí.
- Prší-li na den stětí svatého Jana Křtitele, zkazí se ořechy.
- Stětí svatého Jana – přestávají již parna.
VYSVĚTLENÍ:
Většina pranostik se týká stěhování ptáků do teplých krajin. Druhá pranostika zase říká, že pokud bude pršet, bude to pohroma pro úrodu ořechů. Poslední pranostika zase říká, že končí pravá vedra.
30. srpen: svátek má Vladěna
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
31. srpen: svátek má Pavlína
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
Zdroj: článek Pranostiky na srpen
Obsah Romea a Julie
Hra Romeo a Julie začíná prologem, v němž vystupuje chór, který převypráví příběh dávného nepřátelství veronských rodů Kapuletů a Monteků. Z těchto rodů pocházejí oba hlavní hrdinové. Již z prologu je jasné, jak příběh dopadne.
První jednání
1. scéna
Scéna začíná na veronském náměstí, kde se spolu baví dva sluhové od Kapuletů. Jeden z nich se neustále vychloubá, že až potká Monteky, tak je spráská a jejich ženy znásilní. V tom okamžiku přicházejí sluhové od Monteků. Oba Kapuletovi sluhové vědí, že si ale musí začít Montekové, aby byli v právu. Proto naplánují, jak Monteky vyprovokují. Sluhové se chvíli dohadují a pak tasí zbraně. Boj zastaví Benvolio, ale vytáhne u toho meč. V tu chvíli přichází Tybalt a začne se bít s Benvoliem. Sbíhají se obyvatelé Verony a jsou na oba rody rozzlobeni. Přibíhají i pan Kapulet s paní Kapuletovou a pan Montek s paní Montekovou. Oba muži se také chtějí zapojit do boje. Boj zastaví až vévoda, který rozhodne, že již nesmí dojít k žádnému boji mezi těmito rody pod trestem smrti. Všichni odcházejí a zůstanou jen Montekovi s Benvoliem. Benvolio jim popravdě vypoví, jak začal boj. Paní Monteková se ho také ptá, jestli neviděl Romea. Benvolio přizná, že ho spatřil, jak se o samotě prochází. Montekovi vědí, že je Romeo nešťastný, ale nevědí proč a to je trápí. Benvolio jim slíbí, že od přicházejícího Romea zjistí, co ho trápí. Romeo mu svěří, že je zamilovaný, ale že jeho láska nemá naději, protože se zamiloval do ženy, která složila slib, že bude jeptiškou.
2. scéna
I druhá scéna se odehrává na ulici, kde i Kapulet projevuje zájem o to, aby byl mezi oběma rody mír. Zároveň ho mladý Paris žádá o ruku Julie. Kapulet má ale pocit, že je Julie ještě mladá, je jí teprve třináct let. Nebude ale jejich případné lásce bránit. Zve také Parise na maškarní ples, který pořádá. Seznam hostů dá svému sluhovi, aby pozvané obešel. Sluha ale neumí číst, a tak poprosí přicházejícího Benvolia a Romea, aby mu to přečetli. Ti tak učiní a sami se rozhodnou, že na ples půjdou. Romeo jde hlavně proto, že na plese bude i jeho láska Rosallina.
3. scéna
Paní Kapuletová přichází za Julií, aby s ní vedla vážný rozhovor o svatbě. U rozhovoru zůstává i chůva, která Julii vychovala. Chůva vzpomíná, jaká byla Julie jako dítě. Paní Kapuletová velmi chválí Parise, považuje ho za nejkrásnějšího muže z města. Julie matce nevzdoruje, slibuje, že si bude Parise na plese více všímat.
4. scéna
Další scéna začíná před domem Kapuletů, kde se Romeo, Benvolio a Merkucio chystají vejít dovnitř. Benvolio a Merkucio se těší, jak budou tančit a zlomí pár dívčích srdcí. Romeo si myslí, že večer stráví v koutě pozorující svou lásku a přátelé.
5. scéna
U Kapuletů začíná ples a Romeo spatří krásnou dívku. V tu chvíli si uvědomí, že doteď nikoho nemiloval. Ptá se sluhy, co je to za dívku, ale ten to netuší. Jeho hlas ale zaslechne Tybalt a pozná ho. Chce se s ním být, ale Kapulet to nedovolí, vidí, že se Romeo chová slušně, a tak nechce, aby se u něj Romeovi něco stalo. Rozčilený Tybalt raději z plesu odejde. Romeo mezitím tančí s Julií. Oba se do sebe zamilují a vymění si několik polibků. Když Julie odchází za matkou, Romeo se dozví, kdo je ta dívka, která ho okouzlila. Společně s přáteli Romeo odchází. Julie posílá chůvu, aby zjistila, kdo byl ten muž, do něhož se zamilovala. Od chůvy se dozvídá, že je to Romeo Montek. Julie je z toho nešťastná a odchází do ložnice.
Ukázka
Já že jsem miloval? To jsem byl slepý.
Tohle je křišťál. Tamto byly střepy.
Ukázka
Křivdíš své ruce, poutníčku můj milý,
vždyť poutá moji ruku oddaně,
tím dotykem se obě políbily,
jak při modlitbě jsou teď spoutané.
Ukázka:
Jediná moje láska musí být
jediná moje nenávist. Ten cit
dříve než narodil se, zemřít měl,
Můj milovaný je můj nepřítel.
Druhé jednání
Druhé jednání začne promluvou chóru, který shrne city obou milenců.
1. scéna
Romeo se v noci prochází kolem zahrad Kapuletových a rozhodne se přeskočit plot. U toho ho spatří Merkucio a Benvolio, myslí si, že stále truchlí po Rosallině, a tak odejdou.
2. scéna
Romeo stojí pod Juliiným balkonem a šeptem jí vyznává lásku, mezitím na balkon přichází Julie a i ona mu ji vyzná, aniž by tušila, že je Romeo pod balkonem. Romeo ji osloví, oba si uvědomují nebezpečí, které Romeovi hrozí, když je v jejich zahradách, ale Romeovi je to jedno. Domluví se, že se vezmou. Julie zítra k Romeovi pošle ráno posla, kterému má Romeo říci, kde a kdy se sejdou. Oba jsou díky vzájemné lásce velmi šťastní.
Ukázka:
Romeo, Romeo, ach, proč jsi Romeo?
Zřekni se otce, zapři svoje jméno,
a jestli nechceš, zapřu já svůj rod
a navždy budu patřit pouze tobě.
3. scéna
Romeo jde za Lorenzem, aby ho požádal, aby je oddal. Lorenzo se vrací ze sběru bylinek a myslí si, že Romeo nespí kvůli jeho nešťastné lásce k Rosallině. Je ale rád, že Romeo se té pošetilé lásky zřekl. Zároveň ho překvapilo, že se Romeo tak rychle dokázal zamilovat do jiné ženy. Nakonec souhlasí s tím, že je oddá, protože věří, že jejich svatba usmíří oba rody.
4. scéna
Na Romeo čekají Benvolio s Merkuciem, jsou rádi, že má Romeo najednou dobrou náladu. Přichází tam Juliina chůva, ze které si Merkucio dělá legraci. Romeovi přátelé odejdou a Romeo se s chůvou domluví, že Julie odpoledne přijde k bratrovi Lorenzovi a chůva mu v noci spustí žebřík z Juliina pokoje, aby k ní mohl vyšplhat.
5. scéna
Julie netrpělivě čeká na chůvu, která konečně přichází. Po dlouhém rozhovoru, kdy ji chůva napíná, se konečně dovídá o chystané svatbě a odchází za Lorenzem.
6. scéna
Bratr Lorenzo je oddá.
Třetí jednání
1. scéna
Třetí jednání začíná v ulicích Verony, kde se Benvolio a prchlivý Merkucio setkávají s Tybaltem, který čeká na Romea. Merkucio se s Tybaltem vzájemně urážejí. Přichází Romeo a Tybalt ho chce vyzvat na souboj, Romeo to odmítá s tím, že to nemůže udělat, protože musí mít Tybalta z nějakého tajného důvodu rád. Merkucio nevydrží urážky, kterými Tybalt Romea zahrnuje a tasí. Romeo se je snaží dostat od sebe, ale Tybalt Merkucia bodne pod Romeovou rukou. Merkucio umírá. Romeo cítí vinu a vztek. Když se vrátí Tybalt, tak Romeo s Tybaltem bojují a Tybalt zemře. Benvolio donutí Romea utéct, protože zná rozkaz vévody popravit toho, kdo se bil. Přichází stráže, chtěli zatknout Tybalta, ale vidí, že zemřel. Benvolio vévodovi popravdě vypoví, jak se to stalo. Paní Kapuletová ale chce smrt Romea za ten zločin na Tybaltovi. Paní Kapuletová totiž nevěří, že by Tybalt zabil Merkucia. Montek se naopak svého syna zastává. Vykonal jen spravedlivý trest. Vévoda rozhodne, že Romea potrestá vyhnanstvím z Verony. Romeo se nesmí vrátit pod trestem smrti.
Ukázka
Merkucio: Mor na vaše rody!
Žrádlo pro červy ze mne udělaly!
Tohle je konec! Mor na vaše rody!
2. scéna
Julie mezitím netuší, co se na ulici stalo a těší se na Romeův noční příchod. Chůva jí ale přijde sdělit informace o souboji. Julie se chvíli domnívá, že zemřel Romeo a cítí obrovský žal. Pak se dozví, že Romeo zabil jejího bratrance. Na chvíli se na Romea zlobí, ale pak si uvědomí, že její manžel je pro ni víc důležitý než její bratranec. Trápí se ale tím, že je Romeo vyhnán z Verony. Chůva jí slíbí, že Romea najde u bratra Lorenza a pošle ho za Julií.
3. scéna
Mezitím se Romeo dozvídá od Lorenza, že byl odsouzen k vyhnanství, tento trest považuje za horší než smrt, protože musí být od Julie, velmi se trápí. Přichází chůva, která ho společně s knězem povzbudí. Chůva odchází s vědomím, že Romeo za Julií večer přijde. Lorenzo Romeovi slibuje, že mu bude posílat zprávy do Mantovy a pokusí se pro něj vyprosit milost.
4. scéna
Večer se Kapuletovi dohodnou s Parisem na jeho sňatku s Julií, který se má konat ve čtvrtek.
5. scéna
Romeo odchází od Julie a naopak paní Kapuletová k Julii přichází. Sděluje ji, že Romeo se trestu nevyhne a že Julie se bude vdávat. Ta si odmítá vzít Parise. Nakonec se pan Kapulet rozčílí a řekne, že buď si Parise vezme, nebo ji vyžene z domu. Chůva Julii přemlouvá, aby si Parise vzala, že je lepší než Romeo. Julie předstírá souhlas a chystá se za Lorenzem.
Čtvrté jednání
1. scéna
Julie přichází k Lorenzovi, kde je ale už Paris, který s knězem domlouvá čtvrteční svatbu. Paris věří, že ho Julie miluje. Julie chce od Lorenza radu, co má udělat, protože si Parise nevezme, nezradí svou lásku. Radši se probodne dýkou, kterou si přinesla. Lorenzo jí pomůže. Dá jí extrakt z bylinek, který navodí stav podobný smrti na dobu 42 hodin. Všichni ji budou považovat za mrtvou a až ji donesou do hrobky, tak si pro ni přijde Romeo a společně odejdou do Mantovy. Julie s plánem souhlasí.
2. scéna
Julie přichází domů a slibuje, že už bude poslušná. Svatba se přesouvá na zítřejší den. Vše se musí přichystat.
3. scéna
Julie přemluví chůvu, aby ji přes noc nechala samotnou a přes určité pochybnosti vypije obsah lahvičky, kterou dostala od bratra Lorenze.
4. scéna
Čtvrtá scéna se odehrává ráno, kdy se celý dům chystá na svatbu. Přichází už i Paris. Chůva se vydává za Julií, aby jí pomohla chystat se na svatbu.
5. scéna
Chůva najde mrtvou Julii, přichází i paní Kapuletová, pan Kapulet, Paris a kněz Lorenzo. Rodiče i Paris se velmi trápí. Lorenzo se je snaží utěšit, že takto je Julii určitě lépe. Svatební oslavy se změní na smuteční hostinu.
Páté jednání
1. scéna
Romeo se v Mantově od svého sluhy dozvídá, že Julie zemřela a je pochována v hrobce Kapuletů. Hodlá umřít a být pochován s ní. Proto se vydá za chudým lékárníkem a přemluví ho, aby mu dal jed. Vydá se pak do Verony.
2. scéna
Bratr Lorenzo se dozvídá, že bratr Jan nemohl Romeovi předat vzkaz. Rozhodl se tedy, že Julii z hrobky pomůže sám a napsal Romeovi znovu. Hodlal Julii schovat u sebe.
3. scéna
Paris jde se svým pážetem na hřbitov. Paris přikáže pážeti, aby zůstal venku, schoval se a dal mu znamení, jestliže se bude někdo blížit. Když Paris vejde do hrobky, slyší znamení od pážete. Schová se a uvidí přicházejícího Romea s jeho sluhou. Romeo dá sluhovi dopis pro jeho otce a pošle ho pryč. Jeho sluha se ale venku schová. Paris si myslí, že jde Romeo zhanobit mrtvé, a tak se mu postaví. Romeo se s ním nechce být. Chce zemřít. Dojde ale k souboji a Paris zemře, před smrtí si přeje spočinout vedle Julie. Romeo ho tam zanese, rozloučí se s Julií a vypije jed. Romeo zemře. Přichází otec Lorenzo a vidí Romeova sluhu. Dozvídá se, že Romeo je v hrobce. Má o něj strach. Když přijde do hrobky, vidí krev, mrtvého Parise i Romea. V tu chvíli se probouzí Julie. Lorenzo z venku slyší hlasy a chce odvést Julii. Ta ale odmítne opustit mrtvého Romea. Lorenzo odchází. Julie se pokusí otrávit tak, že políbí Romeova ústa, na kterých ulpěl jed. Protože se ale blíží stráže, tak se probodne Romeovou dýkou. Strážný najdou znovu zemřelou Julii, mrtvého Romea i Parise. Chytnou kněze i Romeova sluhu. V tu chvíli přichází vévoda a Kapuletovi. Chtějí vědět, co se to děje. Přichází i Montek a dozvídá se o smrti syna. Zároveň informuje vévodu o smrti své ženy, kterou zlomilo vyhnanství Romeovo. Vévoda vyzpovídá Lorenza, a tak se všichni dozví, že Romeo a Julie byli manželé. Přiznal také, že dal Julii uspávací nápoj, po kterém vypadala jako mrtvá. Řekl, že Romeo se o jeho plánu bohužel nedozvěděl, a tak se vydal sám pro Julii, ale našel už mrtvého Romea i Parise. Řekl také, že Julie bez Romea odmítla odejít. Sluha dosvědčil, že to on řekl Romeovi o tom, že Julie zemřela. Nakonec se oba rody usmířily. Montek slíbil, že vystaví Julii krásný památník se zlatou sochou. Kapulet zase vystaví zlatou sochu Romeovi.
Ukázka:
Vévoda: Monteku, Kapulete, vaše zášť
se obrátila proti vám a nebe
miláčky vaše zahubilo láskou.
I já, že jsem byl příliš shovívavý,
ztratil své drahé. Všechny stihl trest.
Zdroj: článek Romeo a julie
Pranostiky na jednotlivé dny:
1.leden: Nový rok (státní svátek: Den obnovy samostatného českého státu)
PRANOSTIKY:
- Jak na Nový rok, tak po celý rok.
- Jakým, kdo je na Nový rok, takový bude po celý rok.
- Je-li dopoledne na Nový rok pěkně, bude příznivé počasí o žních v kraji, je-li pěkně odpoledne, bude o žni pěkně na horách.
- Je-li na Nový rok hezky, budou pěkné žně.
- Jestli na Nový rok třeba jen tolik slunka zasvítí, co by vozka bičem mrsknul, bude srpen jasný.
- Jsou-li červánky v novoroční den, přinesou jistě samou slotu jen.
- Na Nový rok déšť - o Velikonocích sníh.
- Na Nový rok, do zimy skok.
- Na Nový rok nebe rudé - nepohoda, svízel velká bude.
- Na Nový rok o slepičí krok.
- Na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o krok dále, na Hromnice o hodinu více.
- Na Nový rok se nemá jíst nic od ptáka, aby z domu štěstí neodletělo.
- Na Nový rok se nemá nic půjčovat, ani ze stavení vynášet, protože by to při hospodaření v příštím roce scházelo.
- Na Nový rok zrána jasné lesky, prorokují v létě časté blesky.
- Novoroční noc jasná a klidná, bude povětrnost pro úrodu vlídná.
- Novoroční noc světlá a tichá bez deště a větru znamená dobrý rok.
- Novoroční vítr od východu pro dobytek mor, vítr od západu králům smrt, od poledne mor lidem, od půlnoci neúrodu přinášel.
- Nový rok tmavý – Velká noc bílá.
- Připadne-li na čtvrtek, předpovídá se mírná zima, větrné jaro, parné léto, krásný podzim, mnoho ovoce a hojnost obilí.
- Připadne-li na neděli, lze očekávat mírnou zimu, úrodné jaro a větrné léto.
- Připadne-li na pátek, nutno se obávat očních nemocí, také lidé budou hojně mříti, a dokonce i hrozí válka.
- Připadne-li na sobotu, bývá málo obilí, málo větrů, mnoho ovoce, ale také mnoho zimnic.
- Připadne-li na středu, lze očekávat příznivý rok, mnoho vína, ale žádný med.
- Připadne-li na úterý, bude zima ještě krutější, ale zato úrodný rok.
- Svítí-li na Nový rok, co by forman pár koní okšíroval a zapřáhl, bude sedlák pohodlně klidit.
VYSVĚTLENÍ:
Tyto pranostiky ve většině případů předpovídají, jaké bude počasí v průběhu roku. Jedna pranostika říká, že během roku bude podobné počasí jako na Nový rok (pokud bude na 1. ledna teplo, bude teplý celý rok, pokud bude deštivo, bude během roku hodně pršet). Jiná pranostika odkazuje k tomu samému. Pokud bude na Nový rok pěkné počasí, bude v průběhu roku tak hezky, že bude velká úroda. Další pranostika zas odkazuje k tomu, že pokud bude na začátku nového roku pršet, na Velikonoce bude naopak sněžit. Další pranostiky se zabývají tím, na který den Nový rok připadá, podle toho je třeba očekávat různý průběh roku. Jiné pranostiky slouží jako doporučení, co se na Nový rok nemá dělat (například nejíst nic z ptactva, nic nepůjčovat a chovat se dobře).
2. leden: svátek mají Karina a Vasil (dříve svatý Makara/Makarius)
PRANOSTIKY:
- Jaká povětrnost bude na svatého Makaria, taková bude i v září.
- Jaké počasí na svatého Makaria bývá, takové se i v září ozývá.
- Když Makary pohodný, září bude chladný.
- Jestliže na ochtáb svatého Štěpána slunce svítí, ovčího dobytka budeme hojnost míti.
VYSVĚTLENÍ:
První tři pranostiky předvídají, že počasí v září bude podobné jako v tento den. Poslední pranostika říká, že pokud bude svítit slunce, bude i dostatek dobytka.
3. leden: svátek mají Radmila a Radmil (ochtáb sv. Jana)
PRANOSTIKA:
- Je-li po 3. lednu počasí krásné, přijdou na jaře bouře časné.
- Je-li třetí den ledna jasný, časné bouřky.
VYSVĚTLENÍ:
Tyto pranostiky říkají, že pokud po tomto dni bude krásné počasí, bouřky začnou v tomto roce brzy.
4. leden: svátek má Diana (dříve svatá Ida a svatý Titus, ochtáb Mláďátek)
PRANOSTIKA:
- Den svatého Tita dne mnoho nepřidá.
- Je-li na ochtáb Mláďátek mlha, bude vlhké léto a na podzim mnoho nemocí.
- Svatá Ida, ta dne přidá.
VYSVĚTLENÍ:
Dvě lednové pranostiky říkají, že se bude den prodlužovat, ale ne o mnoho. Třetí pranostika říká, že pokud bude v tento den mlha, bude léto vlhké a na podzim bude mnoho nemocných.
5. leden: svátek má Dalimil (Nejsvětější jméno Ježíš)
PRANOSTIKY:
- Je-li na Jména Ježíš hezký den, bude úrodný rok; je-li vítr, bude málo ovoce.
- Na Jména Ježíš - ke kamnům nejblíž.
VYSVĚTLENÍ:
První pranostika opět předvídá úrodu. Pokud bude hezky, bude úroda dobrá, pokud bude ale foukat vítr, úroda nebude velká. Druhá pranostika upozorňuje, že v tento den bývá velká zima, a tak je lepší se schovat doma.
6. leden: svátek mají Kašpar, Melichar a Baltazar (Tři králové)
PRANOSTIKY:
- Je-li na Boží křtění měsíc v úplňku, toho roku lze očekávat povodně.
- Je-li na Tři krále jasno, zdaří se pšenice.
- Je-li na Tři krále větrno, zamíchá se planetami a bude úrodno.
- Je-li na Tři krále větrno, zamíchají se planety, a proto nebude platit vánoční pranostika.
- Je-li tříkrálová noc hvězdnatá, budou se rodit beránci, býčci, kozlíci a kluci.
- Již nás mrazy nepoplení, minulo tě Boží křtění.
- Na Tři krále hodně hvězd, je hodně kobzolí.
- Na Tři krále mnoho hvězd, urodí se hodně brambor.
- Na Tři krále mrzne stále.
- Na Tři krále o krok dále.
- Na Tři krále – zima stále.
- Na tři krále, zima stále, mnoho hvězd a o skok dále.
- Padají-li na Tři krále sedláci, bude úrodný rok.
- Tři králové mosty staví, nebo je boří.
- Tři králové pouštějí vodu na pole.
- Třpytí-li se hvězdy tu noc před Třemi králi, rodí se hojně bílí beránci.
VYSVĚTLENÍ:
Většina těchto pranostik předvídá úrodu v tomto roce, například pokud budou svítit hvězdy, urodí se brambory, jestliže bude jasno, podaří se pšenici, pokud bude foukat vítr, bude celkově dobrá úroda. Jiné pranostiky předvídají povodně/ deště, pokud bude pršet v tento den.
7. leden: svátek má Vilma (dříve svatý Lucián a svatý Knut)
PRANOSTIKY:
- Na svatého Knuta přichází zima krutá.
- O svatém Luciánu bývá často mlha k ránu.
VYSVĚTLENÍ:
Obě pranostiky se týkají počasí, jedna předvídá velké mrazy a druhá mlhy.
8. leden: svátek má Čestmír (dříve svatý Erhart, svatý Severín)
PRANOSTIKA:
- Na svatého Severína věší se maso do komína.
- O svatém Erhartu zima zebe do nártu.
VYSVĚTLENÍ:
Tyto pranostiky odkazují na dané zimní počasí.
9. leden: svátek mají Vladan a Valtr (dříve svatý Baziliš)
PRANOSTIKA:
- O svatým Baziliši zima všudy čiší.
VYSVĚTLENÍ:
I tato pranostika odkazuje k zimnímu počasí v tomto období.
10. leden: svátek má Břetislav
PRANOSTIKA:
- Když 10. ledna slunce svítí, budeme žita, vína hojnost míti.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika podle počasí v tento den předvídá, jaká bude během roku úroda.
11. leden: svátek má Bohdana (dříve svatý Hygien/Hyginus)
PRANOSTIKA:
- Na svatého Hygina pravá zima začíná.
VYSVĚTLENÍ:
V tento den by měla být velká zima.
12. leden: svátek má Pravoslav (dříve svatý Arkadyus)
PRANOSTIKA:
- Na svatého Arkadya, zima teprve se začíná.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika říká, že pravá zima teprve přijde.
13. leden: svátek má Edita
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
14. leden: svátek má Radovan (dříve svatý Vigil a svatý Hilarius)
PRANOSTIKY:
- Svatý Hilarus - vyndej saně, schovej vůz.
- Svatý Vigil z ledu mosty zřídil, a když nezřídil, to je břídil.
VYSVĚTLENÍ:
Obě pranostiky se týkají zimního počasí, první říká, že by lidé ještě neměli počítat s oteplením, druhá zase, že v tuto dobu ještě bude dost mrznout.
15. leden: svátek má Alice (dříve svatý Pavel poustevník)
PRANOSTIKA:
- Na den svatého Pavla poustevníka pěkný den - dobrý rok; větrný den - mokrý rok.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika říká, jaké počasí se dá čekat během roku podle toho, jaké je počasí v tento den.
16. leden: svátek má Ctirad (Významný den: Den památky Jana Palacha; dříve svatý Marcel)
PRANOSTIKA:
- Na svatého Marcela zima leze do těla.
VYSVĚTLENÍ:
I tato pranostika odkazuje k zimnímu počasí.
17. leden: svátek má Drahoslav (dříve svatý Antonín poustevník)
PRANOSTIKA:
- Na svatého Antonína dáme maso do komína.
- Svatý Antonín najde-li ledy, tak je láme, nenajde-li, nadělá je.
- Svatý Antonín poustevník přináší led, nebo jej láme, nemá-li žádný, vyrobí hned.
VYSVĚTLENÍ:
Tyto pranostiky odkazují také k počasí. Říkají, že pokud v tento den mrzne, tak v následujících nebude, a naopak, pokud nemrzne, tak začne.
18. leden: svátek mají Vladislav a Vladislava (dříve svatý Prisk/Priska)
PRANOSTIKA:
- Na svatého Priska pod saněmi píská.
VYSVĚTLENÍ:
Pranostika odkazuje k zimě v tomto období.
19. leden: svátek má Doubravka (dříve Alžběta, Kanut)
PRANOSTIKA:
- Je-li na svatého Kanuta teplý den, urodí se hodně obilí.
- Když na Alžbětu sněží, sníh dlouho poleží.
- Když na Doubravku sněží, sníh dlouho poleží.
- Na svatého Kanuta přichází zima třeskutá.
VYSVĚTLENÍ:
Pranostiky opět odkazují k počasí. První pranostika počítá s tím, že by mohlo být v ten den teplo, další pranostiky již očekávají krutou zimu.
20. leden: svátek mají Ilona a Sebastián (dříve svatý Fabián a svatý Šebestián)
PRANOSTIKY:
- Fabiánská zima pálí.
- Fabiánské mrazy málokdy schází.
- Fabiánské zimy i cikán se bojí.
- Jestli se na svatého Fabiána a Šebestiána někdo rozstůně, ne tak brzo a ne tak snadno ku zdraví přijde.
- Když přichází Fabián se Šebestiánem, je možno ve stromech zaslechnout novou mízu.
- Na svatého Fabiána a Šebestiána stromům opět míza dána.
- Na svatého Fabiána cesta zvoní pod nohama.
- Na svatého Šebestiána se musí někdo utopit, nebo zmrznout.
- Nezmrzne-li cikán do Fabiána a Šebestiána, potom už nezmrzne.
- O svatém Fabiánu a Šebestiánu zalézá zima za nehty i otužilému cikánu.
- Stromy se dají prořezávat jen do svatého Fabiána a Šebestiána.
- Svatý Fabián je zimy pán.
VYSVĚTLENÍ:
Většina pranostik odkazuje ke kruté zimě, která v tuto dobu stále může být. Některé pranostiky ale už upozorňují na to, že se ve stromech probouzí nový život. Jedna pranostika sloužila jako rada pro zahrádkáře, dokdy je vhodné prořezávat stromy.
21. leden: svátek má Běla (dříve svatá Anežka Římská)
PRANOSTIKY:
- Je-li na svatou Anežku obleva, bude v létě hodně bouřek.
- Kape-li svatá Anežka se střípky, přijdou vhod i zhryzky.
- O svaté Anežce od kamen se nechce.
- Svatá Anežka kape ze stříšky, sedláče schovej zhryzky.
- Svatá Anežka když laskavá, vypustí skřivana z rukáva.
VYSVĚTLENÍ:
Většina pranostik předpokládá, že by v tento den mohlo pršet, či být obleva. Pokud by to tak bylo, přineslo by to neúrodu. Zhryzky jsou zbytky píce.
22. leden: svátek mají Slavomír a Slavomíra (dříve svatý Vincenc)
PRANOSTIKY:
- Blesk slunečný na svatého Vincence znamená rok na víno nosný.
- Jasný den na Vincence dá hojnost dobrého vína.
- Jasné slunko na Vincence k vinobraní chystá věnce.
- Je-li na svatého Vincence pěkně a teplo, budou velká parna v létě a teplé noci v srpnu.
- Je-li na svatého Vincence slunečno, bude hodně vína.
- Jestliže na den svatého Vincence svítí slunce, pamatuj, abys měl velký sud, poněvadž réva dá hrozny.
- Jsou-li o Vincenci vody plné koleje, na dobré víno ten rok není naděje.
- Když přichází Anežka s Vincentem, je možno ve stromech zaslechnout novou mízu.
- Když se Vincenc sluní, víno sudy plní.
- Na den svatého Vincence blesk slunečný, znamená rok ve víně být hojný.
- Na svatého Vincence seď doma u pece.
- Na svatého Vincence slunečnost dává vína hojnost.
- Na Vincence slunce všudy naplňuje vínem sudy.
- Slunce-li na svatého Vincence svítí, budeme hojnost žita a vína míti.
- Svítí-li slunce na svatého Vincence, třeba pro víno i žito starat se o žence.
- Vincence slunečnost dává vína hojnost.
VYSVĚTLENÍ:
Tyto pranostiky se věnují vlivu počasí v tento den na budoucí úrodu, hlavně na úrodu vína.
23. leden: svátek má Zdeněk (dříve Zasnoubení Panny Marie)
PRANOSTIKY:
- Je-li na Zasnoubení Panny Marie na stromech jinovatka, bude vlhký rok.
- Na Zasnoubení Panny Marie zima největší je.
VYSVĚTLENÍ:
První pranostika se zabývá předpovědí pro tento rok, pokud bude v tento den mráz, mělo by v průběhu roku hodně pršet. Druhá pranostika říká, že v tento den bude velká zima.
24. leden: svátek má Milena (dříve svatý Timotej)
PRANOSTIKA:
- Svatý Timotej ledy láme, nemá-li je, nadělá je.
- Svatý Timoteus přemýšlí, kde nechal vůz.
VYSVĚTLENÍ:
Pranostiky se týkají počasí, říkají, že počasí se zcela obrátí. Pokud jsou v ten den ledy, tak začnou tát, pokud nejsou, tak začne mrznout.
25. leden: svátek má Miloš (dříve Obrácení svatého Pavla)
PRANOSTIKY:
- Bude-li na den svatého Pavla vítr vát, budou toho roku na vojnu vojáky brát; z které strany toho dne věje, z té strany přijdou kupci na obilé.
- Den jasný Pavla svatého znamená hojnost dobrého.
- Den svatého Pavla na víru obrácení zimu mění.
- Jasno na den Pavla obrácení přináší hojně božího nadělení.
- Jasný den Pavla svatého slibuje mnoho dobrého.
- Je-li jasný Den svatého Pavla obrácení, těš se na bohaté posvícení.
- Jestli bude vítr váti, budou na vojnu volati.
- Jestli déšť a sníh sněžiti, bude mnohý hladem mříti.
- Jestliže na Den svatého Pavla obrácení přijde déšť, či bude-li sněžit, mnohým lidem toho roku bude hlad hroziti.
- Když je voda v koleji, šetřte v žlabě odjedí.
- Medvěd na svatého Pavla obrácení obrací se na druhý bok.
- Na Pavla obrácení též i zima se promění: buď popustí, nebo zhustí.
- Na svatého Pavla pohoda - jistá Boží úroda a když sníh neb déšť, to je pro hospodáře zlá zvěst.
- Na svatého Pavla když jsou mlhy, bude tento rok mnoho nemocí. Je-li však ten den jasný, bude úrodný rok.
- Na svatého Pavla obrácení nechť prší, či sníh věje, bída v tomto roce z polí zeje.
- Od které strany na den svatého Pavla obrácení vítr věje, z té strany přijdou kupci na obilí a na té straně se obilí nejvíce platí.
- Pakli mlha zem přikryje, mor všemu tvoru zvěstuje.
- Potí-li se Dominik, bude Marek ještě v kožiše.
- Slunce na den Pavla obrácení značí obilíčka rozmnožení.
- V den obrácení svatého Pavla, když teče voda po silnici, šetřte pro dobytek píci.
VYSVĚTLENÍ:
Tyto pranostiky často odkazují k budoucí hojnosti, ke změně počasí, k válce, či rady odkud přijdou kupci pro obilí. Některé pranostiky říkají, že pokud v tento den prší, bude během roku velká neúroda.
26. leden: svátek má Zora (dříve svatý Polykarp)
PRANOSTIKA:
- Na svatého Polykarpa plná sněhu každá škarpa.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika odkazuje k zimnímu počasí v tuto dobu.
27. leden: svátek má Ingrid (Významný den: Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti)
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
28. leden: svátek má Otýlie (dříve svatý Karel Veliký)
PRANOSTIKA:
- Je-li Karel Veliký málo ledový, únor to zase napraví.
VYSVĚTLENÍ:
Pranostika říká, že velká zima ještě přijde v únoru, pokud není v tuto dobu.
29. leden: svátek má Zdislava (dříve svatý František Saleský)
PRANOSTIKA:
- Na Saleského Františka meluzína si často zapíská.
VYSVĚTLENÍ:
Tato pranostika říká, že v tento den je často větrno/ meluzína v komíně.
30. leden: svátek mají Robin a Erna
Na tento den pravděpodobně nepřipadá žádná konkrétní pranostika.
31. leden: svátek má Marika (dříve svatý Vigil, Vergilius)
PRANOSTIKY:
- Svatý Vigil mosty z ledu zřídil, když nezřídil, tak je zřítil.
- Svítí-li na Virgilia slunce, jaro čeká nedaleko.
VYSVĚTLENÍ:
První pranostika říká, že pokud v této době nemrzne, tak začne, a naopak, pokud mrzne, tak přestane. Druhá říká, že pokud v tento den svítí slunce, tak se blíží jaro.
Zdroj: článek Pranostiky na leden
Rozbor díla Babička
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka. V příběhu hrají svoji roli i kněžna, její schovanka Hortensie, dcera hospodských Kristla, její nápadník Míla a i bláznivá Viktorka.
Příběh začíná přestěhováním babičky k její dceři Terezii Proškové. Babička do té doby žila v malé pohorské vesnici u slezských hranic, protože chtěla ale pomoci své dceři, která se i s rodinou stěhovala z Vídně do Čech, přestěhovala se k nim. Její vnoučata z ní byla hned od začátku unesená, babička si je získala i dárky, které jim přivezla. Babička se na začátku necítila v domě Proškových dobře, přišlo jí, že si žijí příliš pansky, na což ona nebyla zvyklá. Paní Tereza jí ale předala úkoly hospodyně a babička byla spokojená. Díky ní děti zjistily, jak se peče chleba, i jak se vyrábí sirky. Děti babičku velmi obdivovaly, líbila se jim také malovaná truhla, kterou si přivezla, i stříbrný tolar, který nosila na řetízku. Babička si tohoto tolaru velmi vážila, protože jej dostala od císaře Josefa.
Babička si za čas na život u Proškových zvykla a vypěstovala si určité návyky, v létě například vstávala ve čtyři hodiny, pak vstala, pomodlila se, oblékla se a předla, dokud nebyl čas, aby se postarala o zvířata a probudila děti. Mnoho času trávila s dětmi, kterým vyprávěla různé příhody, chodila s nimi na procházky, při nichž občas potkali Viktorku, o které se vědělo, že je bláznivá a s nikým nemluví, žije v jeskyni a v noci sedává u splavu a zpívá. I přes její podivné chování, ji děti měly rády a moc si přály jí pomoc, chtěly, aby Viktorka začala žít s nimi. Viktorce ale již nebylo pomoci. Babičku velmi zajímalo, co se Viktorce stalo, že se zbláznila.
Kromě Viktorky se babička a Proškovi také často setkávali s panem myslivcem a panem mlynářem, kteří často chodili kolem jejich domu. Oba se pak vždy zastavili na kus řeči. Kolem také chodíval panský hlídač, kterého ale děti neměly rády, protože věděly, že není dobrý člověk a že krade. Jednou za rok je také navštívil kupec Vlach, který jim vždy vyprávěl různé příhody, a paní Prošková od něj nakupovala. Někdy se také zastavil myslivec Beyer z Krkonoš, tomu se nejvíce líbil malý Jeník, věřil, že z něj bude dobrý myslivec, až vyroste. Babička ráda s každým prohodila pár vlídných slov, neměla ale příliš ráda paní správcovou, a tak při její návštěvě obvykle raději odešla z domu. Paní správcová se totiž nad babičkou velmi povyšovala a opovrhovala jejími zvyky.
Babička každou neděli ráno chodila do kostela, na cestu se vždy hezky oblékla, což se hlavně dětem líbilo. Vždy na ni čekaly, když se z kostela vracela. Společně se pak odpoledne vydávaly k mlynářovým, kde si děti hrály s jejich dcerou, ale také s dětmi Kudrnovými. Kudrnovi byli velmi chudí a lidé se jich dost často štítili, protože jedli i veverky a kočky. Babičce ale nevadilo, že si její vnoučata s nimi hrají. Při jedné návštěvě ve mlýně vyprávěla babička, jak dostala tolar od císaře pána.
Tenkrát byla ještě velmi mladá a vydala se s kmotrou prodávat vlněné houně, cestou ale potkaly pána, který se kochal krajinou pomocí dalekohledu. Dali se spolu do řeči, pánovi se líbilo, jak se babička i kmotra vyjadřují o císaři a jeho matce, a proto dal babičce na památku tolar a koupil od nich houni. Obě se tak dozvěděli, že to on je císař. V neděli večer pak obvykle zašla babička do hospody. Měla velmi ráda dceru hospodských Kristlu, která byla velmi hezká, a chlapci se za ní jen otáčeli.
Na návštěvu chodila babička s vnoučaty také do myslivny. Při jedné takové cestě se zastavily u trosek rýznburského hradu, kde se posadily a vyprávěly si příběhy o statečném ovčákovi, i o hluchoněmé holčičce, která zázrakem začala slyšet a mluvit. V tom ale spatřily kněžnu, jak se k nim blíží na koni. Kněžna je mile pozdravila a babička jí nabídla jahody, které natrhaly, kněžna jahodu ale odmítla, když jí babička vyprávěla o tom, že v nebi chodí Panna Marie a rozdává ovoce malým dětem, některé si ale vzít ovoce nesmí, protože jejich matky ovoce jedí místo nich. Kněžna ale jahody přijala jako dárek pro Hortensii a pozvala babičku s vnoučaty na její zámek. Po jejím odjezdu se děti začaly těšit, až se podívají do zámku, a pokračovaly v cestě do myslivny, kde jim myslivec vyprávěl, co se stalo Viktorce, že se zbláznila.
Viktorka pocházela ze sedlácké rodiny. Bývala nejkrásnější a nejpracovitější dívkou v okolí, žádný z mládenců ji ale nezaujal natolik, aby si ho chtěla vzít. Až jednou k jejich vesnici přitáhli myslivci. Jeden z nich, s černýma očima, jí začal všude pronásledovat, Viktorka nevěděla, co si o tom má myslet, chránila se před ním i škapulířem a chystala se raději rychle se provdat. Jednou se ale vydala na louku, a tam si poranila nohu, myslivec jí tam našel, ošetřil ji a vyznal jí lásku. Viktorka se do něj zamilovala, a když myslivci odtáhli pryč, šla za ním. Asi za rok se vrátila, byla těhotná a bláznivá. Nevrátila se domů, žila v lese, a když porodila, tak dítě hodila do splavu, od té doby tam večer sedávala a zpívala ukolébavku. Do rodného dvora se vrátila jen dvakrát, poprvé když se vdávala její sestra za muže, kterého si měla vzít Viktorka, rozhodila tam květiny a po druhé, když umíral její otec, tak se s ním přišla rozloučit.
Druhý den se vnoučata s babičkou vydaly na zámek za kněžnou. Babičku překvapilo, jak se tam lidé chovali namyšleně. Kněžna je mile přijala. Dětem i babičce se líbila také kněžnina schovanka Hortensie, která je obdarovala růží, a pak děti provedla po zámku. Mezitím babička kněžně vyprávěla, jak přišla o manžela v pruské válce, a jak se z Pruska vydala sama se třemi dětmi domů k jejím rodičům, jak byli rádi, že ji vidí, přestože jejího manžela Jiřího litovali. Také jí vyprávěla o dětech, o synovi, který pracoval jako tkadlec, a dcerách Tereze a Dorotě. Kněžna pak pozvala babičku i děti na snídani. Hortensie poslal po vnoučatech nějaké peníze pro Kudrnovy děti. Kněžna na radu babičky pak z Kudrny udělala poklasného, aby vždy měla jeho rodina co jíst. Kněžna si babičku oblíbila a slíbila jí, že ji vždy ráda vyslechne.
S Hortensií se babička a děti setkaly nedlouho poté, když se vydala na projížďku. Chvíli si s nimi povídala, vyprávěla jim i o životě v Itálii. Hortensii i kněžnu pak viděly druhý den při oslavách Božího těla, kdy se obě zúčastnily mše v kostele. Babička se pak s dětmi chystala po průvodu jet domů. Jela s nimi i Kristla s Mílou, který se Kristle velmi líbil.
Ve svatojánský předvečer se celá rodina Proškových chystala na svátek pana Proška. Babička odcházela spát jako poslední a spatřila Kristlu, jak běží se svatojánským věnečkem. Babička vzpomínala, jak byla mladá a chovala se úplně stejně jako Kristla. Druhý den se na Starém bělidle slavil Janův svátek. Přišli popřát i mlynář, myslivec a Kristla, která jim také vyprávěla, jak Míla a jeho kamarádi potrestali Taliána, který ji pronásledoval. Když ho Míla nachytal, jak se k ní snaží večer dostat, tak ho s přáteli chytili, namazali kolomazí a přivázali k bidlu, s nímž musel dojít na zámek. Kristla se teď bála jeho pomsty. K Proškovým přijela také kněžna s Hortenzií. Ostatní návštěvníky překvapilo, jak se babička chovala k paní kněžně. Kněžna si s nimi hezky povídala a dozvěděla se také o Taliánovi, rozhodla se, že se o to postará.
V době pouti se vydala babička s Barunkou, Mančinkou a Kristlou na pouť. Došli až do Svatoňovic, kde spali u svých známých. Druhý den se vydali do kostela a pak kupovali pro sebe a své známé poutí. Babička pomohla své známé, která neměla dost peněz, aby si koupila klokočový růženec, po kterém toužila. Kristla si na pouti koupila obroučku s hořícími srdci a Míla si koupil obroučku s dvěma složenýma rukama. Vyměnili si je. Kristla mu dala své srdce a on jí ruku. Cestou zpět se chlapci zastavili na jednom místě a začali opravovat hrob s devíti kříži. Dívky se pak dozvěděli příběh o dvou snoubencích, kteří tragicky zemřeli, když jejich lásce nepřál mužův sok a muže zabil. Dívka se pak zabila. Cestou slyšely dvě varianty toho příběhu, věděly, že nikdy nezjistí, jak to bylo doopravdy. Když se vrátili domů, čekali tam na ně jejich rodiny a oni se rozešli do svých domovů.
Podzim začal smutně, protože paní kněžna s Hortenzií odjely zpět do Vídně, a tam se s nimi musel vydat i pan Prošek. Celá krajina se začala měnit, stromy opadaly, a tak i Viktorku bylo zdálky vidět, když scházela z vrchu. Babička si s dětmi i nadále ráda povídala. Jednou si povídaly o pověsti, která říkala, že bude v zemi zle, až se socha Sibyly na mramorovém koni propadne do země. Barunka se o svou zemi bála, ale babička ji utěšovala, že se bát nemusí, lidé svoji zemi budou bránit. Na Starém bělidle se často vzpomínalo na pana Proška, kněžnu i Hortensii. O svátku Všech svatých si ale babička i děti zavzpomínaly i na další lidi, za něž zapálily svíčku. Po Dušičkách začaly přástvy, které se konaly i na Starém bělidle, scházely se tu ženy, společně předly a vyprávěly sobě i dětem různé příběhy, pohádky, ale řešily i vánoční zvyky a různé recepty. Děti milovaly babiččina vyprávění a snažily se jí přesvědčit, aby jim začala vyprávět dřív, než ostatní přijdou. Babička to ale nikdy neudělala. Na Vánoce přijeli na návštěvu k Proškovým i babiččin syn a synovec. Babička byla šťastná, že je vidí. I děti se s ním rády potkaly, velmi se jim líbil, protože prý připomínal dědečka. Na Štědrý den babička podělila dobytek i drůbež, taká se část večeře hodila do potoka a zahrabala se v sadu. U Proškových praktikovaly různé vánoční zvyky, například se sléval vosk, pouštěly se ořechové skořápky, třáslo se bezem a krájelo se jablíčko. Na Štěpána čekala chlapce koleda, na Tři krále pak zase přišel pan učitel, aby napsal tři krále na dveře. Pak přišly hody, zabíjačky a různé oslavy, například oslava na počest svaté Doroty. Na masopust se paní Prošková s dětmi vydala do města, kde děti viděly průvod v maskách. Pak začaly přípravy na Velikonoce. Babička dětem vyprávěla o Kristovi a důležitosti Velikonoc. Na Smrtnou neděli děti vynášely smrt, na Květnou pak dívky trhaly kočičky, na Velký pátek se babička s Barunkou společně modlily a šly k božímu hrobu. Na Bílou sobotu se uklízelo a peklo. Na Boží hod babička nechala v chrámu vysvětit jídlo. V pondělí přišla klasická koleda.
S přicházejícím jarem začalo také přibývat v řece vody. Mlynář to sledoval se znepokojením, protože věděl, že může přijít povodeň. I babička se na ní začala připravovat. Nechala věci odnést do vyššího patra, drůbež přestěhovala na stráň a paní Proškovou a děti poslala k myslivcovým. Sama s Voršou v domě zůstala, aby ho hlídala. Přišel k ní i Míla, aby tam byl, kdyby byl nějaký problém. Další den bylo celé údolí zatopené vodou, naštěstí to jejich stavení ustálo. Začala se blížit doba, kdy se jim měl vrátit tatínek z Vídně. Nejprve ale děti začala čekat škola. Děti vždy své zážitky vyprávěly babičce, mamince se příliš nesvěřovaly, protože věděly, že by je za některé lumpárny nepochválila. Babička také zjistila, že se Míla trápí, protože to začalo vypadat, že bude muset na 14 let na vojnu. Správcova dcera mu totiž neodpustila, že kvůli němu musel odjet Talián, na kterého si myslela, také rychtářovic dcera se na něj zlobila, protože si ho chtěla vzít, ale on jí odmítl.
Děti pak zjistily, že se jim tatínek ještě nějakou dobu nevrátí, protože Hortenzie onemocněla, a tak museli zůstat ve Vídni. Proškovi také zasáhla Kristlina starost o Mílu, věděla, že Míla nemá dost peněz, aby se z vojny vyplatil. Babička se jí proto snažila utěšit, a vyprávěla jí, jak se ona dala dohromady s jejím Jiřím. Že i on měl narukovat, když jí chránil před chtivostí důstojníka, že ale utekl do Kladska, kde se pod vlivem alkoholu nechal zapsat do pruské armády, že za ním přijela, vzala si ho a zůstala tam s ním. Kristlu příběh ale příliš neutěšil, protože za ní přišel Míla a oznámil jí, že musí narukovat. Kristla věděla, že jí otec bude nutit, aby si vzala někoho jiného. Oba milenci byli nešťastní.
K těmto smutným událostem ale přibyla i jedna veselá. K Proškovým na návštěvu přišel i pan Beyer se synem Orlem. Orel se dětem velmi líbil. Pan Beyer už se zase těšil, až si jednou bude moci odvézt Jana k sobě do myslivny. Přišel k nim na návštěvu také pan myslivec a pana Beyera překvapilo, když zjistil, že Viktorka stále žije. Muži vyprávěli různé příhody, které zažili. Pan Beyer vyprávěl třeba o lidské nespravedlnosti. Jeden vrah zabil svého přítele, ale protože měl hezkou tvář, tak ho lidé litovali. Druhý muž zabil ženu, která ho velmi trápila, ale protože byl ošklivý, tak s ním lidé zacházeli zle. On byl jediný, kdo se k němu zachoval soucitně, protože pocházeli ze stejného kraje. Vrah jen litoval, že se k němu nikdo nechoval, tak jako pan Beyer, pak by nezabil. Při návratu pana Beyera a Orla domů jim daly děti věci na památku. Adélka dala Orlovi na památku růži, kterou dostala od Hortenzie (Orel svou růži pak opatroval a jednou se pro Adélku vrátil a vzal si ji). Mezitím byl Míla odveden, Kristla byla nešťastná, ale babička jim dodala naději, že se snad neloučí na dlouho, ani jeden tomu nerozuměl, ale doufali, že babička ví, co říká.
Před žněmi se konečně na zámek vrátila kněžna s Hortenzií, která byla sice již zdravá, ale vypadala velmi nešťastně. Za to na Starém bělidle teď bylo veselo, děti byly nadšené, že mají tatínka zpět. I babička byla ráda, pana Proška jen překvapilo, jak se babička najednou zajímá, jak kněžna tráví volný čas. Také babičce přinesl dopis od dcery, ve kterém ji píše, že se bude vdávat a jak to bude možné, že za babičkou oba přijedou. Jednou odjeli Proškovi do města a zůstala jen babička, aby hlídala dům. Na návštěvu ale zrovna přišla Hortenzie, babička poznala, co Hortenzii trápí. Také ji velmi překvapilo, že ji Hortenzie chtěla namalovat, ale souhlasila s tím pod podmínkou, že obrázek dostane rodina po její smrti. Kněžna, která vyzvedávala Hortenzii, ji pozvala na zámek, aby ji Hortenzie mohla namalovat. Babička byla ráda, konečně tak dostala příležitost s kněžnou pohovořit o tom, co ji trápilo. Druhý den přišla obrovská bouřka, při které blesk zasáhl do hrušně, která byla nad domem. Nikomu se u Proškových ale naštěstí nic nestalo a babička se proto vydala do zámku, kde kněžně prozradila, že je Hortenzie nešťastně zamilovaná. Kněžna chtěla jen její dobro, a proto se rozhodla, že dovolí Hortenzii, aby si vzala svého učitele kreslení. Když se spokojená babička vrátila domů, tak se dozvěděla, že blesk zabil Viktorku, která stála pod stromem, našel jí myslivec a připravil jí k pohřbu. Děti o zemřelé Viktorce pak vyprávěly při další návštěvě zámku i Hortenzii, která slíbila, že ji jim i myslivcovým namaluje. Hortenzie byla na první pohled mnohem šťastnější než minule a byla za to velmi vděčná babičce. Na oslavě žní Kristla jako nejkrásnější dívka měla tu čest předat věnec paní kněžně, to také udělala, kněžna se jí ptala, proč nemá žádného tanečníka a jestli jí může někoho obstarat. V tom se objevil Míla v selském oblečení. Kněžna ho vyplatila. Kristla byla velmi šťastná. Oba milenci děkovali babičce, protože věděli, že je to její práce. Také jim šla babička na svatbě za starosvatou.
Babička si na Staré bělidlo zvykla a zamilovala si ho, stejně jako lidi, kteří žili v jeho okolí. S láskou sledovala, jak jí vnoučata rostou. Bohužel ne vše, co se dělo, bylo šťastné. Velmi litovala Hortenzii, která zemřela, ale zanechala po sobě syna, kterého vychovávala kněžna. Smrt babičky byla klidná a rychlá. Pohřebního průvodu se zúčastnilo mnoho lidí i z okolí, kněžna tento průvod sledovala z okna a pronesla u toho památnou větu: „Šťastná to žena!“
Zdroj: článek Božena Němcová (Barbora Novotná)
Obsah díla
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se ustrojila, předla a přitom si zpívala. Asi hodinu potom, co vstala, šla nakrmit zvířata. Babička všechna zvířata velmi milovala, ale uměla se na ně i rozzlobit. Takhle se jednou rozzlobila na psy: Sultána a Tyrla, kteří přes noc zakousli deset malých káčátek. Babička si hned běžela stěžovat panu Proškovi, kterého to pobavilo, ale psy potrestal. Psi pak již nikdy domácím zvířatům neublížili. Když babička nakrmila zvířata, chodila budit Barunku, Jeníka a Vilémka. Chlapcům pomáhala i s mytím, ale nepomáhala jim s oblékáním, protože se v moderním oblečení nevyznala a často nevěděla kam, která část oblečení patří. Když byly děti ustrojeny, tak se společně pomodlily a šly na snídani. Potom babička často předla, v létě sedávala venku na lavičce pod lípou a v zimě ve své sedničce u kolovrátku. Chodila také s dětmi na procházku, při které často sbíraly byliny a potom je sušily. Byliny také získávaly od báby kořenářky, která chodila z Krkonoš. Děti se vždy těšily, až bába přijde, protože jim pak vyprávěla o Ribrcoulovi. Babička s dětmi také sedávala u potoku, kde si děti máchaly nohy a posílaly větvičky po vodě. Když někdy trhaly květiny, chodila k nim Viktorka a nosila jim také květiny. Viktorka byla bláznivá, s nikým nemluvila, chodila v otrhaném oblečení, žila v jeskyni v lese a ve dne v noci sedávala u splavu a zpívala. Děti měly o Viktorku starost, chtěly, aby žila s nimi a přály si, aby i Viktorce patřila krásná jasná hvězda.
3. Kapitola
Dům Proškových nebyl velký, ale byl velmi hezký. Před domem byla zahrádka, dům měl dvůr, uprostřed něhož rostla lípa a pod ní stávala lavička. Kolem domu vedly dvě cesty. Jedna cesta vedla k sušírně, kde se na podzim sušívalo ovoce a ořechy, na tyto dobroty často tajně chodívali oba kluci. Vždy byli překvapení, jak to babička poznala. Kolem jejich domu často chodíval myslivec, kterého vždy babička zvala na návštěvu. Myslivec, i když měl práci, šel a někdy se u nich zapomněl. Kolem Starého Bělidla chodíval také mlynář, který si velmi rád tropil z dětí legraci. Další, kdo chodil kolem domu, byl panský hlídač, kterého se ale nejprve děti bály, protože jim služka Bětka řekla, že nosí v pytli neposlušné děti. Babička ale Bětce vyhubovala. Děti i tak neměly o hlídači dobré mínění, protože věděly, že krade. Z domu také někdy zahlédly kněžnu, které jezdila na koni po okolí. Večer za babičkou a dětmi chodila na návštěvu Kristla, dcera hospodských. Kristla byla velmi krásná.
Babička raději odcházela z domu, když měla přijít na návštěvu paní správcová, protože ji neměla ráda. Paní správcová byla namyšlená a pohrdala dobrotou babičky. Při první návštěvě jí totiž babička nabídla chléb a sůl, což vzbudilo u paní správcové pohrdání.
Jednou za rok se také na Starém bělidle objevil i kupec Vlach, od kterého paní Prošková mnoho kupovala. Babička v domě ráda vítala i olejkáře, dráteníka a žida. Do domu nepustila jen cikány, o které se sice postarala, dala jim najíst, ale hned je zase vyprovodila.
Velmi ráda měla ale celá rodina myslivce Beyera z Krkonoš. Ten měl velice rád Jeníka, kterého ostatní považovali za Lucipera. On by ho rád vzal k sobě do hor jako myslivce. Rád a hezky vyprávěl o životě myslivce v horách.
4. Kapitola
Každou neděli se babička vystrojila a vydala se do kostela na mši. Ze mše se pak vracela s lidmi z okolí. Děti na ní čekávaly a chodily jí naproti. Ona jim vždy z kostela něco přinesla, například jablíčko. Dětem se velmi líbilo, jak to babičce v neděli velice sluší. Někdy po obědě si přisedla k Barunce a nechávala si vískat vlasy, občas u toho také usnula. Odpoledne vzala děti a šly společně do mlýna, kde jim mlynářka připravila hostinu. Děti si tam hrávaly s mlynářovic Mančinkou a s dětmi Kudrnů. Kudrnovi byli chudou rodinou, ale dobře živenou, protože se nebáli jíst vrány, kočky a veverky. Mnoho lidí včetně paní mlynářové se jich proto štítilo. Zároveň ale také se paní mlynářová nebála tyto děti nakrmit. Jednou u nich kočku ochutnala i Mančinka, která si ale myslela, že je to zajíček. V létě si děti spolu hrály za stodolou, v zimě si hrály na peci. Někdy si hrály na rodinu a na školu. Při jedné návštěvě jim tam babička vyprávěla, jak dostala tolar od císaře Josefa. To se takhle vydala se svou kmotrou k Novému Plesu, aby tam prodaly vlněné houně, které vyrobily. Potkaly pána, který se rozhlížel po kraji dalekohledem. Tehdy velmi mladá babička se do toho dalekohledu směla i podívat. Když se neznámý muž dozvěděl, že se obě každý den modlí za císaře a jeho matku, dal babičce tolar a koupil od nich houni za vysokou cenu. Také jim prozradil, že to on je císař. Tento příběh se všem velmi líbil. Večer se pak babička vydávala k hospodě, kde byla zábava. Ráda pozorovala Kristlu, která se chlapcům velmi líbila.
5. Kapitola
Jednou za dva – tři týdny se babička s dětmi vydávala na návštěvu k rodině myslivce. Jednou se cestou zastavily pod zbořeninou rýznburského hradu a děti babičku zavedly do altánku, kde někdy sedávalo panstvo a snídalo. Odtud pozorovaly krajinu a Jan vzpomínal na příběh o ovčákovi Ctiborovi, který kradl v lese, vytrhl jedli i s kořeny. Viděl ho pán a odpustil mu to, protože ovčák nezapíral. Dokonce mu dal jídlo pro jeho rodinu a vzal ho jednou na turnaj do Prahy, kde Ctibor bojoval a také zvítězil. Babička zase dětem vyprávěla příběh o kostelíčku na Boušíně. Kdysi se Turýnským narodila holčička, která byla hluchá i němá. Tato holčička se jednou sama vypravila podívat na beránky, ale ztratila se v lese a nemohla najít cestu zpět, bála se a měla hlad a žízeň. V tom se najednou ocitla u studánky a začala se modlit. Holčička najednou začala slyšet zvuk zvonečků. Zvonily zvonečky oveček, které se blížily ke studánce i s pastevcem. Dívka ovčáka oslovila. Ovčák dovedl děvče k rodičům, kteří byli šťastní, že jejich dcera mluví a slyší a z vděčnosti postavili u studánky tento kostelík. Děti poslouchaly příběh, který jim babička vyprávěla, a spatřily, že se k zřícenině blíží kněžna na koni. Děti i babička se s kněžnou pozdravily. Babička kněžně nabídla jahody a u toho kněžně vyprávěla, že ona sama jahody nejí od okamžiku, kdy jí zemřelo dítě. Kněžna se jí ptala, proč tomu tak je. Babička ji vyprávěla, že v nebi chodí Panna Marie a rozdává ovoce malým dětem, žádné ale ovoce nedostanou ty děti, jejichž matky je jedí. Když to kněžna slyšela, svou jahodu odložila. Přijala ale jahody jako dárek a pozvala babičku i s dětmi druhý den na zámek. Kněžna odjela a děti se velmi těšily na zítřejší návštěvu. Děti s babičkou pokračovaly v cestě k myslivně. Děti si šly hrát se dvěma syny myslivcovými. Hospodyně zatím připravila hostinu. Babička jim vyprávěla, že se potkaly s kněžnou. Myslivec babičce říkal, že kněžnu lituje, protože má kolem sebe mnoho lidí, kteří jí lžou. Myslivec vyprávěl příběh o Viktorce.
6. Kapitola
Viktorka pocházela z rodiny sedláka z Žernova. Bývala to velmi krásná a pracovitá dívka. Mnoho mládenců si ji chtělo vzít, ona ale žádného nechtěla. Za Viktorkou ale začal chodit jeden myslivec. Byl všude, kde ona. V kostele, na louce, ve vesnici. Měl černé oči, které Viktorku neustále pronásledovaly. Kvůli jeho očím mu lidé říkali černý myslivec. Viktorka si stěžovala dívkám, že všude za ní chodí, dívky si myslely, že jí to nevadí, že kdyby jí to vadilo, tak mu to jistě dávno řekla. Viktorka jim prozradila, že mu to již vzkázala po jeho příteli, ale on jí odpověděl, že si může chodit, kam bude chtít. Viktorka se rozhodla, že si vezme prvního muže, který jí bude chtít, jen aby zmizela z vesnice. O ruku jí přišel požádat muž jménem Tondy Šíma. Viktorka se sňatkem okamžitě souhlasila, což přišlo rodičům divné, když do té doby všechny muže odmítala. Matka se jí tedy zeptala, čím to je a Viktorka se jí svěřila se svým strachem z černého myslivce. Matka jí proto vzala ke kovářce, která měla zkušenosti s různými uhranutími. Kovářka jí pochválila, že s ním nikdy nemluvila a dala jí škapulíř, který měla neustále nosit na krku a neměla se s myslivcem vůbec bavit. Svatba Viktorky a Tondy byla domluvená za tři neděle. Viktorka byla veselejší, ale někdy ji stále trápil strach z toho, že ji myslivec pozoruje. Jednou se ale vydala na louku na jetelinu, ale poranila se, čeledín jí tam našel s nohou ošetřenou. Kovářka se pak od Viktorky dozvěděla, že ji pomohl myslivec, který jí nohu ovázal a vyznal jí lásku. Když se dozvěděl, že se před ním chtěla chránit škapulířem, tak jí ho vzal. Kovářka tušila, že to nevěstí nic dobrého. Viktorka zůstávala ve své komůrce a ležela celé dny jako zabitá. Mezitím myslivci dostali rozkaz odchodu. Večer se Viktorka od sestry dozvěděla, že myslivci odtáhli a že jí černý myslivec vzkazuje, že se ještě uvidí. Ráno nebyla Viktorka doma. Utekla za myslivcem. Přes rok Viktorku ve vesnici nikdo neviděl. Po roce jí ale spatřili ovčáci, jak se potuluje u lesa. Zjevně byla těhotná, s nikým nepromluvila, lidí se stranila. Našla si úkryt v jeskyni. Rodiče i sestra se jí snažili dostat domů. Jednou večer vzala Viktorka své dítě ke splavu a hodila ho do vody. Od té doby každý večer a noc zpívala u splavu ukolébavku. Tonda si nakonec vzal Viktorčinu sestru. V den svatby se ve dvoře domu objevila Viktorka a rozhodila tam květiny. Viktorka se do rodného domu vrátila jen jednou, a to když jí umíral otec. Mařenka jí tam přivedla. Viktorka vložila svému nemocnému otci do rukou petrklíč a ten umíral šťastný, že Viktorku ještě vidí. Viktorka pak utekla. Patnáct let žila sama v lese. Před lidmi většinou utíkala, s nikým nepromluvila, jen jednou napadla německého písaře ze zámku a pokousala ho. Ze spárů Viktorky ho dostali dva pacholci, písař pak z Čech zmizel, ale nikdo jeho odchodu nelitoval.
Myslivec dovypravoval a babička s dětmi se vypravila zpět domů.
7. Kapitola
Druhý den se babička s dětmi chystala na zámek. Matka dětem před cestou přikazovala, aby se chovaly slušně. Překvapilo ji, že babička s sebou nese plachetku, přestože neprší. Babička nechtěla jít s prázdnýma rukama. Cestou potkaly dětí Kudrnů, které jim záviděly, že jdou do zámku. Babiččina vnoučata jim slíbila, že jim něco ze zámku přinesou a budou jim vyprávět. Všichni, koho cestou k zámku potkali, je mile zdravili. Jiná atmosféra byla ale na zámku, tam se lidé chovali namyšleně, a když už se rozhodli babičku pozdravit, tak zdravili v cizích jazycích, ve kterých babička neuměla odpovědět. U bran zámku je vyzvedl pan Prošek a dovedl je do zámku a nechal je paní kněžně u komorníka Leopolda ohlásit. Leopold se netvářil nadšeně a nechal je čekat, protože nevěřil, že by je kněžna opravdu přijala. Kněžně je přijala ve svém překrásném kabinetě v světlozelené barvě. Babička i děti se kněžně poklonily. Kněžna nabídla babičce, aby se posadila, ta se ale bála, aby se s ní sedátko nepropadlo, přesto se ale posadila. Kněžna si povídala s dětmi, když vstoupila komtesa Hortensie, která byla kněžninou schovankou. Hortensie dala dětem, babičce i kněžně jednu z růží, které natrhala. Hortensie pak děti odvedla, aby jim ukázala zámek. Kněžna mezitím přikázala Leopoldovi, aby nechal přichystat snídani. Kněžna pak ukazovala babičce svou rodinu na obrazech, babička jí vyprávěla o jejím setkání s císařem Josefem a přiznala, že i znala pruského krále, protože její manžel Jiří sloužil v pruské armádě. Babička kněžně vyprávěla, jak byla se svým mužem v Kladsku, když byl ve válce, jak byl zraněn a od tohoto zranění zemřel, jak tam zůstala sama se třemi dětmi a pomohl jí manželův nejlepší přítel. Nakonec se rozhodla, že se vrátí radši do Čech, než by tam zůstala a dala děti do výchovy. S dětmi šla sama a bylo to velmi těžké, často neměly co jíst, ale vždy se našli dobří lidé, kteří jim pomohli. Když už přišla domů, popadl ji strach, jak ji přijmou její rodiče. Ti ji nejprve nepoznali, ale pak byli šťastní, že se jim vrátila i s dětmi, i když Jiřího litovali. Kněžně také vyprávěla o svých dětech. Jak se její syn Kašpar učil na tkalce a pak se vydal do světa, nakonec se usadil v Dobrušce. Děvčata se věnovala domácím pracím, aby mohly jít do pořádné služby. Terezka pak šla k sestřenici pracovat do Vídně. O Terezu se sestřenice Dorota starala jako matka. Pomohla jí i se svatbou. Na místo Terezy šla pak k Dorotě mladší Johanka, která se tam má velmi dobře. Babička také vyprávěla, jak jí zemřeli rodiče šest týdnů po sobě, ani smrt je nerozdělila.
Kněžna pak odvedla babičku do salónu, kde byly i děti s Hortensií. Babička snídani odmítla, protože byla zvyklá snídat polévku. Hortensie jim dala peníze pro Kudrnovy děti. I kněžna jim chtěla pomoci, babička jí ale poradila, aby spíše dala Kudrnovi práci. Ta slíbila, že z něj udělá poklasného, protože to se může procházet po polích i se svým flašinetem. Kněžna babičce řekla, že jí pro příště může říct kdykoli, cokoli, vždy ji ráda vyslechne. Když babička s dětmi odešla, kněžna se za nimi dívala a prohlásila na babiččinu adresu: „Šťastná to žena!“
8. Kapitola
Na louce si hrála Adélka s bratry. Jan a Vilém pozorovali mravence, Adélka si zase hrála s beruškou. Přijela k nim Hortensie a chlapcům vyprávěla o mravencích. Ti ji poslouchali a mezitím přišla babička s Barunkou a nesly různé kvítí a koření. Hortensie se divila, k čemu to nesou, jestli tu nemají lékárnu. Babička jí vysvětlila, že lékárna je daleko a někdy je takové léčení drahé, ona o bylinkách něco ví a některé léky si umí sama vyrobit. Lidé z okolí si pak pro ně chodí. Barunka Hortensii také prozradila, že květiny nesou na věnce na oslavu Božího těla, protože Barunka a Mančinka půjdou za družičky stejně jako Helena a Adéla a kluci za sedláčky. I Hortensie půjde na procesí. Hortensie vzpomínala na život v Itálii, teď již neměla žádné příbuzné. V Itálii jí zůstala přítelkyně Giovanna, po které se jí stýskalo. Byla ale kněžně vděčná, že ji přijala a velmi ji za to milovala. Hortensie děti s babičkou doprovodila kousek cesty a děti se mohly vystřídat v jízdě na jejím koni. Druhý den bylo krásně a děti se chystaly na procesí. Došli všichni do města, kde šli do kostela. Děti nedávaly úplně pozor, všímaly si i kněžny a Hortensie, které seděly nad lidmi. Potom následoval průvod, všude se to hemžilo nádhernými kroji. Babička s dětmi se chystala domů, rodiče tam hodlali zůstat na oběd. Babička nabídla Kristle, aby jela s nimi. Ta se ohlížela po jednom mladíkovi i on se na ni díval. Tento mladík Jakub Míla se k nim přidal na cestu, z čehož měla Kristla radost. Cestou si v kočáře povídali. Například o Taliánovi, který Kristlu pronásledoval, Mílu to zlobilo. Když dojeli domů, tak babička doma pověsila čerstvé věnečky.
9. Kapitola
Ve svatojánský předvečer se na Starém Bělidle konaly přípravy na oslavy svátků pana Proška. Všude se uklízelo a peklo. Vše se chystalo dlouho do večera. Babička ještě v noci kontrolovala, že všude pozhasínaly oheň a že nic nehrozí. Radši se šla podívat i do pece na stráni. V sadě viděla, jak se na stráni mihla bílá postava a poznala, že je to Kristla, která jistě uvila svatojánský věneček, aby zjistila, kdo bude její milý. Babička u toho zavzpomínala, jak sama kdysi vila věneček a spatřila pak tvář svého manžela. Druhý den byli rodiče v kostele, a děti na ně čekaly. Věnec, přání a dary byly přichystané doma na oslavy. Přišla i Kristla, která malému Janovi donesla holoubátka jako dárek. Kristla babičce u toho vyprávěla, jak se zase u nich v hospodě objevil Talián, který jí nadbíhal, ale že přišel i Míla se svými přáteli a dělali si z Taliána legraci, až Talián naštvaně odešel. Talián pak u ní večer zaťukal na okénko, na pomoc jí přišel Míla s přáteli. Míla totiž šel za Kristlou a viděl Taliána, jak se blíží k jejímu okénku. Namazali mu nohy kolomazí a přivázali ho k bidlu. Talián takhle sám musel dojít do zámku. Kristla se teď bála, aby se jim nepomstil tak, že by přemluvil rychtáře, aby musel Míla na vojnu, která trvala 14 let. Babička se snažila Kristlu utěšit. Přijeli rodiče a začali oslavy svátku. Přišel i myslivec a mlynář. Objevila se i kněžna s Hortenzií, které se neostýchaly usednout ke stejnému stolu s dalšími hosty. Malý Jan od nich dostal krásnou knihu se zvířaty. Kněžna si moc hezky povídala s myslivcem a shodli se, že by neměl trestat malé krádeže, které slouží k tomu, aby se lidem ulevilo v jejich bídě. Babička také kněžně řekla o Taliánovi, ta slíbila, že se o to postará. Všichni obdivovali, jak se babička baví s paní kněžnou. Oslavy trvaly do noci.
10. Kapitola
Přiblížila se doba pouti, i babička s panímámou, Kristlou, Mančinkou a Barunkou se na pouť vydaly. Cestou potkaly pastevce, který pozorováním brouků dokázal poznat, jestli bude pršet, nebo ne. Vůdce pouti Martinec rozhodl, že se vydají na cestu, nejprve se ale pomodlili, poté se pokropili svěcenou vodou, vzali kříž a rozloučili se s těmi, kteří s nimi neodcházeli. Cestou se zpívalo a rozjímalo. Barunka byla velmi zvědavá na okolí a snažila se babičky vyptávat, ale babička jí odmítala při pouti odpovídat, měla se raději modlit. Děvčata se ale raději věnovala lesním jahodám. Večer došli poutníci do Svatoňovic. Nejprve šli ke studánce, která byla u kostela, u té se pomodlili a napili se vody. Poté se lidé rozešli k noclehu. Babička a panímáma spaly u paní správcové, kterou znaly z mládí. Kristla s Ančou spaly u jedné vdovy, Kristla doufala, že druhý den se k nim přidá i Míla s Tomešem, který měl rád Anču, a chystali svatbu. Anča si přála, aby se Míla vyslovil a aby Kristla se vdávala ve stejný den jako ona. Druhý den u kostela opravdu čekal Míla i Tomeš. Po kostele se všichni šli vykoupat a poté si kupovali poutí, mnoho z nich kupovalo poutí i pro své známé. Babička velmi litovala paní Fouskovou, která si přála klokočový růženec, ale neměla na něj dost peněz. Babička se tajně domluvila s jedním prodejcem a zbytek za paní Fouskovou doplatila. Barunka si toho ale všimla. Kristla si koupila obroučku s hořícími srdci, Míla si také koupil obroučku, ale se dvěma složenýma rukama. Poutníci se pak rozloučili se svými hostiteli a vydali se domů. Cestou si děvčata všimla, že chlapci opravují velký hrob s devíti křížky. Anče jim vyprávěla, že se kdysi měl panoš Heřman oženit. V den svatby ho jeho matka přemlouvala, aby ke své milé nejezdil, že se něco špatného stane. On ale vyrazil, a když jeli na svatbu, tak je přepadl druhý nápadník dívky se svými kamarády. Začali se bít a Heřman byl zabit, když to dívka viděla, tak si do srdce vrazila nůž. Svatebčani pak zabili i Heřmanova soka, zahynulo při tom právě devět lidí. Stará Fousková na to ale Anče řekla, že to bylo trochu jinak. Prý byl Heřman zabit na cestě k nevěstě spolu s jeho mládek a starosvatem. Nevěsta mezitím na něj čekala, a když slyšela zvonit umíráček, tak chtěla vědět, kdo zemřel. Zjistila, že Heřman a u jeho těla si pak probodla srdce. Ženy se shodly na tom, že je těžko někdo může rozsoudit, který příběh je pravdivý. Míla jen pravil, že byl přece jen Heřman šťastnější, než jeho sok, protože on věděl, že ho jeho vyvolená miluje. Děvčata pak na kříže pověsily věnce a pomodlily se. Nedaleko Žernova na ně čekali jejich sousedé. Po modlení v kostele, poděkovali jejich vůdci, postavili kříž do kapličky a rozešli se do svých domovů. Když se loučila Anča s Kristlou, všimla si, že má Kristla jiný prstýnek, než si koupila. Míla to vysvětlil. Kristla mu dala srdce a on jí ruku. I Proškovi čekali na své poutníky.
11. Kapitola
Na podzim odjela kněžna s Hortensií a panem Proškem do Vídně. U Prošků tak zavládl stesk po otci. I v okol domu zavládlo smutno a ticho. Stráně žloutly, a i Viktorka již byla zdálky vidět, když scházela z vrchu. Děti i babička velmi vzpomínaly i na paní kněžnu a Hortensii. Někdy se procházely s babičkou po okolí, jednou se babičky Barunka zeptala, jestli ve Vartě sedí Sibyla na mramorovém koni. Babička řekla, že ano, že podle pověsti, až se celá do země propadne, tak bude v zemi zle. Barunka se bála představy, že by opravdu česká země byla roznesena na kopytech. Babička je těšila, že lidé budou svou zemi bránit, jako by děti bránily svou matku.
O svátku Všech svatých šla babička jako obvykle do kostela a děti na ní čekaly, věděly, že jim donese svíčky a půjdou obětovat za duše. Vždy svíčky přilepily po stole a při každém pronesly jméno toho, za koho obětovaly. Poslední svíčky byly bezejména za ty, na něž nikdo nepamatuje. Týden po Dušičkách začal padat sníh. Děti se ze sněhu velmi radovaly. Měly také rády přástvy, při nichž se dračky scházely, draly peří a povídaly si, také dětem vyprávěly příběhy o strašidlech, drábech a různých nadpřirozených bytostech.
Ze zimních trhů dostala Adélka dřevěnou desku, na níž byla abeceda a velmi se těšila, až jí bude učit učitel.
Dětem se také velmi líbilo, když babička snesla z půdy kolovrat. Vždy, když předla, vyprávěla dětem pohádky a veselé písně. Jejich matku to ale velmi netěšilo, raději četla knihy ze zámecké knihovny. Děti a ostatní matčiny příběhy zajímaly jen, když vyprávěla o vídeňském životě.
Někdy se děti z babičky snažily dostat pohádku dříve, než se přadleny sešly, ale babička se nikdy nenechala umluvit. Na Staré bělidlo tak přicházely přást Krisla, Cilka Kudrnovic, Bětčiny a Voršiny známé, panímámá s Mančinkou, paní myslivcová, někdy i Anča.
Před vánočními svátky se střídalo povídání pohádek s porovnáváním receptů na vánočky a s popisováním různých vánočních zvyků. Děti se totiž velmi těšily jak na vánočky, tak na pouštění svíček a na koledu.
12. Kapitola
Na Starém bělidle, ale i v myslivně a ve mlýně bylo zvykem, že když někdo přišel, tak dostal najíst a napít dosyta. Na Vánoce k Proškovým přijel babiččin syn Kašpar a synovec z Olešnice. Babička byla velmi šťastná. Dětem se strýček velmi líbil, obzvlášť když jim babička řekla, že vypadá jako jejich dědeček. Nemohly se na něj vynadívat. Kašpar i synovec se k dětem chovali velmi mile. Na Štědrý den byl každý v hospodářství podělen, i dobytek a drůbež. Část z večeře byla také hozena do potoku a zahrabána v sadu. Drobky se pak hodily do ohně, aby oheň neškodil. Bětka pak třásla bezem, aby věděla, kde je její milý. Ve světnici mezitím děvčata slévaly vosk a děti pouštěly svíčky v ořechových skořápkách. Mamince se to příliš nelíbilo, mezitím odkrajovala Janovi a Barunce jablíčka, u žádného z nich nebyla čistá hvězdička, nikdo z nich nebude úplně šťastný. Jablíčko ale přálo štěstí Adélce a Vilémovi. Děti se těšily na dárky od Jezulátka.
Na Štěpána šli chlapci na koledu do myslivny a do mlýna. Na Tři krále pak zas přišel pan učitel koledovat a psát tři krále na dveře. Po Třech králích se na „dlouhou noc“ sešli na Starém bělidle přátelé a bavili se a tančili. Po dlouhé noci zase přišli hody, zabíjačky, oslavy na počest svaté Doroty, kdy některé děti chodily po vesnici a v domech hrály představení z života svaté Doroty. Dětem Proškových se to velmi líbilo, jen maminka nemohla pochopit, že se jim taková hloupost mohla líbit.
Poté děti s maminkou jely do města na masopust, babička nechtěla jet. Děti jí pak vyprávěly, koho tam viděly. Poslední den masopustu byl průvod v maskách, v čele průvodu šel Masopust ověšený hrachem, každá hospodyně si kousek utrhla a dala ho husám do hnízd, aby se jim dobře sedělo.
Po masopustu začaly přípravy na Velikonoce. Babička vyprávěla dětem o Kristovi a postní neděli oblékla smutkový oděv. Přešly sváteční neděle Černá, Družebná, Kýchavná. Smrtnou neděli děti vynášely smrt. Děvčata oblékly slaměný došek Mařenu a pak jí hodily do potoka. Na Květnou neděli Barunka natrhala kočičky. Na Škaredou středu babička vynesla kolovrat na půdu, protože se blížilo teplo. Na zelený čtvrtek děti věděly, že budou snídat jidášky s medem. Med měly od pana otce. Na Velký pátek vzbudila babička z dětí jen Barunku a spolu s ní a Bětkou a Voršou se modlily podle zvyku. Spatřily Viktorku, která měla v ruce petrklíč. Barunka jí o něj poprosila a Viktorka jí ho dala. Odpoledne šla babička s dětmi k božímu hrobu. Babička v tento den držela přísný půst.
Na Bílou sobotu se v celém stavení uklízelo, vařilo a peklo. Večer šly Barunka, babička a matka na vzkříšení do chrámu. Na boží hod vzala babička do kostela ke svěcení jídlo, které pak doma jedli. Drůbež i dobytek pak dostaly také svůj díl jídla. V pondělí ženy čekala klasická koleda, kdy muži chodili a ženy řádně vymrskali. Dostali za to vajíčko a jablko.
13. Kapitola
Pomalu nastalo jaro a lidé začali pracovat na polích, začali se také objevovat hadi, ale jak babička říkala dětem, do svatého Jiří nebyli jedovatí. Chlapci učili malou Adélku otloukat vrbové píšťalky, té se to ale nedařilo. Rodině přišel dopis od tatínka, že přijede za 40 dní, Vilém se rozhodl, že udělá čtyřicet čárek na dveře a vždy ráno jednu smaže.
Mlynář si všiml, že stoupá voda, jak tál sníh. Bylo jasné, že to může být velmi zlé, ve vodě se začaly objevovat kry a voda stále stoupala. Mlynářští chodili neustále vodu strážit. Věděli, že voda pak s sebou bere vše, co jí stojí v cestě. Věděla to i babička, která nařídila, aby se věci odklidily do vrchního patra, drůbež se odstěhovala n stráň, kráva se dala k myslivcovým. K nim také šly děti s maminkou. Babička se rozhodla zůstat v domě. S ní tam zůstala Vorša a psi. Vody stále přibývalo a babička se musela přestěhovat do vrchního patra. Míla s Kudrnou šli k babičce, aby ve stavení nezůstala bez muže, ale babička poslala Kudrnu domů, když má doma děti, aby se mu něco nestalo. Ráno bylo celé údolí zatopené vodou. Naštěstí to stavení vydrželo a voda začala opadat.
Děti se těšily, že se jim pomalu tatínek vrátí, věděly, že nejprve k nim přijde pan Beyer a že budou čarodějnice a děti půjdou do školy. Také šly všechny kromě Adélky, které zůstala s babičkou. Babička je šla vyprovodit, večer na ně pak s Adélkou u cesty čekala. U cesty viděla čekat mlynářovi na Mančinku. Mlynářovi jí vyprávěli, jaké má teď Míla trápení, protože se bojí, že bude muset na vojnu. Správcova dcera se totiž na něj stále zlobí kvůli Taliánovi a rychtářovic dcera si Mílu chtěla vzít za muže, ale on jí odmítl. Bál se, že teď se mu pomstí. Děti přišly a vyprávěly, jaké to je ve škole, že se z Jana stal dohlížitel, ale sám tropí lumpárny, když to pan učitel nevidí. Stejně jako většina školáků. Také je příliš nebavila němčina. Děti se babičce svěřovaly s jejich lumpárnami, ale věděly, že jejich maminka by pro ně takové pochopení neměla.
14. Kapitola
Po prvním máji neměly děti ve čtvrtek školu a pomáhaly babičce v zahrádce. Potom se dozvěděly, že přišel dopis od tatínka, že nebude moct přijet, protože Hortensie onemocněla, a tak zůstávají ve Vídni. Děti i maminka plakaly. Také velmi litovaly Hortensii. Babička se snažila Terezku rozveselit, a tak jí posílala po návštěvách, aby přišla na jiné myšlenky. Věděla, že má Terezka manžela ráda a že se bez něj trápí. Na zahrádku za babičkou a Barunkou přišla Kristla a byla velmi uplakaná, že si je jistá, že Mílu odvedou. Babička se jí snažila utěšit, že jistě ho otec vyplatí. Kristla ale říkala, že Mílův otec již nemá peníze a že její otec jí na to peníze nedá. Navíc pokud Mílu odvedou, tak ji jistě budou nutit, aby se vdala za jiného, ale ona jiného nechce. Babička pak poslala Barunku za dětmi a vyprávěla Kristle, jak to bylo s ní a jejím manželem, když byla mladá. S Jiřím se znali od dětství, protože vyrůstali v sousedních chalupách, Jiří se měl ale stát knězem, jak si jeho matka přála, a tak na to studoval. Stal se ale tkadlcem, jak si přál jeho strýc a pak šel do světa. Když se vrátil, zakoukali se do sebe. Jenže v té době babičce nadbíhal jeden důstojník. Jiří se vrátil zrovna nešťastně, když muže brali k odvodům, a tak se musel u matky schovávat, aby ho neodvedli. Jednou ale večer slyšel, jak si důstojník počkal na babičku a zasáhl. Důstojník se mu chtěl pomstít, a tak Jiří utekl do Kladska, kde se měli sejít o pouti. Tam se také sešli a babička zjistila, že se mezitím z něj stal voják. Jednou šel s nejlepším přítelem do hospody, opili se a ráno zjistili, že se upsali, že narukují do pruské armády. Jiří babičku prosil, aby s ním zůstala a vzala si ho. Ta souhlasila. Pak se s jeho strýcem vydala domů, aby to vysvětlila rodičům. Ti neměli velkou radost. Babička se pak vrátila za Jiřím. Když babička dovyprávěla, přišel za nimi Míla, že je voják a musí za tři dny narukovat.
15. Kapitola
Když šla jednou babička opět dětem naproti ze školy, nesla jim šťastnou novinu, že přijel na návštěvu pan Beyer a s ním jeho syn. Kluci se šťastně hnali domů, i pan Beyer je rád viděl. Děti velmi zaujal chlapec, kterého pan Beyer nazýval Orel. Orel byl zhruba ve věku Barunky. Dětí se vyptával, jak se jim líbí ve škole a jestli by Jan raději nešel k němu do lesa. Orel se jde dětem pochlubit s ručnicí a Jan se mu na oplátku chlubí knihou, kterou dostal od Hortensie. Pan Beyer se velmi těší, až k němu půjde Jan, ale Jana trochu mrzí, že tam nebude v tu dobu Orel, protože ten půjde zase k jejich myslivci, aby poznal trochu lehčí práci. Pan Beyer ho utěšuje, že má ještě dva mládence a dceru Mařenku. Paní Prošková všem oznamuje, že je Hortensii lépe a že brzy přijedou, kněžna se s Hortensií zdrží ale jen 14 dní, pak pojedou do Itálie. Všichni jsou rádi, že je Hortensii lépe. Na návštěvu přišel i myslivec. Ten vyprávěl, jak za ním přišel správce pro dříví. Myslivec mu dal ťafku za chudáka Mílu. Babička panu Beyerovi vyprávěla, oc se Mílovi stalo. Děti se vrátily a Orlík říkal, že viděl Viktorku. Pan Beyer se velmi divil, že ještě žije. Pan myslivec mu říkal, že jí kolikrát vídá a že již neumí představit, že by jí nepotkával, protože mu k tomuto místu patří. Pan Beyer ho chápe, i on má místa a věci v lese, které rád navštěvuje. Myslivec k tomu přidává příhodu, jak pokáceli krásnou břízu, jemu jí bylo velmi líto, měl pocit, že k němu mluví a prosí ho, aby jí zachránil. Beyer zase vzpomíná, jak jednou špatně střelil srnu a ta byla zraněná, a tak musel k ní a nožem ji zabít. Velmi litoval, že jí způsobil takovou bolest. Od té doby nerad střílí srnky, vždy před sebou vidí její oči. Pak pokračoval příběhem o popravě dvou mužů. Jeden byl ve tváři krasavec a zabil svého nejlepšího přítele. Druhý byl velmi ošklivý a zabil ženu, která ho trápila. Všichni velmi litovali popravy krasavce. Beyer šel do vězení za tím ošklivým, protože pocházeli ze stejné krajiny. Ten byl moc rád, že za ním někdo přišel a ruku mu podal. Řekl Beyerovi, že kdyby se k němu někdo choval předtím tak hezky jako on, tak by nezabil.
Maminka rozhodla, že děti nemusí druhý den do školy, aby si užili návštěvu. Druhý den po snídani šli chlapci s Beyerem do myslivny a babička s Barunkou a Adelkou do hospody rozloučit se s Mílou. Hospoda byla plná lidí. Krista velmi trpěla, že se musí s Mílou rozloučit. Babička se s Mílou loučila se slovy, že jejich loučení snad nebude na dlouho. Tak dala milencům naději. Odpoledne se i Beyer s Orlíkem loučili. Paní Prošková jim dala jídlo na cestu, chlapci dali Orlovi něco na památku, barunka mu dala pásku okolo klobouku. Adélka mu na radu babičky dala růžičku, co dostala od Hortensie. Pan Beyer říkal, jestli to není škoda, že ji jistě ztratí v lesích. Orel ale řekl, že se o ní bude starat a nosit jen ve svátek. Nikdo tenkrát netušil, že jednou si Orlík Adélku vezme.
16. Kapitola
Bylo krásné léto a na zámku se vše chystalo na příjezd hraběnky. Paní Prošková na úklid pomáhala dohlížet. Mnozí se na příjezd hraběnky těšili, ale někteří, kteří v době její nepřítomnosti byli pyšní, začali se chovat mileji. Babička se za kněžnu modlila každý den, sama její příjezd s napětím očekávala a nejen kvůli příjezdu jejího zetě. Na začátku srpna, když začínaly žně, tak kněžna přijela. Dcera správce byla velmi zklamaná, protože Talián s ní nepřijel. Babička byla jen smutná, že s Janem nepřijela Johanka, která v dopise slibovala, že tak učiní, aby babičce představila muže (Chorvata), kterého si chce vzít. Prošek ale babičce dal od ní dopis o tom, že je strýc nemocný a ona nemůže Dorotu nechat na práci samotnou, také že po svatbě jak to bude možné, tak přijede s ním do Čech. Její ženich se jmenuje Jura. Pan Prošek babičku ujistil, že je Jura dobrý člověk a kovář. Děti se těšily, že s nimi tatínek zůstane celou zimu a bude je vozit na saních. Děti tatínkovi vyprávěly, co je nového. Na návštěvu přišli i myslivcovi, kteří se vyptávali na zdraví Hortensie. Podle tatínka byla Hortensie zdravá, ale velmi ze změnila, vypadá smutně a nešťastně. Kněžna se rozhodla, že ji provdá za syna jejich přátel, který je velmi hodný. Pan Prošek velmi litoval Mílu a Kristlu, sám vzpomínal, že byl na vojně jen 14 dní, pak ho vyplatili a on je za to rád, ale že kdyby šlo o rodinu, tak by šel i bojovat. Přivítat se přišla i Kristla, potom také babičce přečetla dopis od Míly, jak na ní myslí, že se mu stýská a neustále musí myslet na ta slova, která mu řekla babička, jestli Kristla neví, jak to babička myslela, že se snad zase brzy uvidí. Babička jí ale svůj plán neprozradila.
Začala se ale častěji vyptávat pana Proška, jak kněžna tráví svůj volný čas. To Proška překvapilo, protože babička nikdy nebyla na zámek tak zvědavá. Za několik dní odjela rodina Proškových do města a doma zůstala jen babička, aby hlídala dům. V tom viděla Hortensii, jak se k ní blíží. Hortensie se divila, že je babička sama, ta jí prozradila, že se rodina vydala do města, aby si užila otce. Hortensie se cítila vinna, že kvůli její nemoci byl pan Prošek tak dlouho od dětí. Babička jí utěšovala, že si to Bůh přál. Babička viděla, že Hortensie je smutná, a tak se jí ptala, co jí je. Hortensie jí ale příčinu svého trápení neprozradila. Hortensie se vyptávala, co je nového a prozradila, že kněžna jela do myslivny a že se zde sejdou, protože Hortensie chtěla malovat. Babička Hortensii donesla chléb, med, máslo a smetánku. Obě spolu poseděly pod lípou a Hortensie babičce ukazovala, co nakreslila. Kreslila místní okolí, nakreslila i Viktorku. Hortensii zajímalo, jestli opravdu nejde Viktorce nějak pomoci. Babička jí řekla, že ne a že je to tak lepší. Babičkasi také všimla obrázku moc hezkého muže. Hortensie jí prozradila, že je to její učitel malování a začervenala se u toho, takže babička poznala, co Hortensii vlastně trápí. Hortensie poprosila babičku, jestli by jí mohla namalovat, aby obrázek děti měly na památku. Babička se styděla, nakonec ale souhlasila pod podmínkou, že děti obrázek nedostanou, dokud neumře. Přišla kněžna a babička u ní prosila o pomoc pro Mílu a Kristlu. Kněžna slíbila, že se o něco pokusí. Také dovolila babičce, aby přišla do zámku a Hortensie jí mohla malovat a ona sama předá obrázek babiččině rodině po její smrti.
17. Kapitola
Druhý den ráno bylo všem jasné podle dusna, že přijde bouře. Bouřka také přišla a pan Prošek viděl Viktorku stát pod stromem, volal na ní, aby se schovala. Ona toho ale nedbala. Celá rodina byla doma během té bouřky. Všichni se báli. Najednou blesk udeřil přímo nad jejich domem, naštěstí se domu nic nestalo. Druhý den viděli, že blesk narazil do staré hrušky, která měla větve nad domem. Babička se pak vydala do zámku, kde byla přivedena přímo ke kněžně, která s ní potřebovala mluvit. Zeptala se babičky, jak myslela tu narážku, že se Hortensii udělá lépe až přijde do Itálie a uvidí, co má její srdce rádo. Babička jí tedy prozradila, že si všimla, že Hortensie si nechce vzít hraběte, ale že má rada učitele malování. Kněžna byla překvapená, protože Hortensie o něm nikdy nemluvila. Kněžna byla ráda, že jí to babička prozradila, přeje si jen štěstí Hortensie. Babička se pak vydala domů, kde se dozvěděla, že Viktorku zasáhl blesk, když stála pod stromy u její jeskyně. Myslivec jí našel a donesl jí do myslivny, kde ji připrav k pohřbu.
Druhý den babička šla s dětmi do zámku a když vyprávěly kněžně a Hortensii o smrti Viktorky, kterou měly rády, tak Hortensie slíbila, že jim a myslivcovým Viktorku namaluje. Potom začala Hortensie malovat děti. Ty se na své obrázky těšily. Babička to s radostí sledovala a krotila neposednost dětí, u toho si všímala, že vypadá Hortensie šťastnější, také se sem tam zadívala na babičku, líbala ji na čelo, hladila vlasy, dokonce i ruku jí políbila, věděla, že to babička jí zajistila její štěstí.
Potom se šla celá rodina kromě paní Proškové rozloučit s Viktorkou. Kterou myslivec nechal pochovat u kostela, který turynský pán nechal postavit za uzdravení své němé dcery. Myslivec ještě k jejímu hrobu zasadil jedli, protože je Viktorka měla ráda.
18. Kapitola
Z podobizen dětí měla celá rodina radost. Protože kněžna s Hortensií se chystaly do Itálie, určil pan správce termín dožínek na konec pšeničných žní. Kristla jako nejkrásnější dívka z okolí měla paní hraběnce předávat věnec. Vše se na tuto slávu chystalo, Kristla byla velmi nervózní. Při oslavách se všichni bavili, ženci vyvolávali paní, aby dlouho byla živa a zdráva. Za to jim paní kněžna děkovala, nejvíce děkovala Kristle za věnec hezké přání. Také řekla Kristle, že si všimla, že všichni jsou v páru, jen ona je sama, a proto jí obstarala tanečníka. V tom ze salónu vyšel Míla v selském oblečení. Kristla byla šťastná. Kněžna nechtěla, aby jí děkovali, a tak zašla raději do salónu. Všichni koukali, kde se tam Míla vzal, ten rozdal mezi všechny měšec, který mu pro ně dala Hortensie. Oba velmi děkovali babičce, protože věděli, že je to její práce. Kristla babičce také žertem hrozila, protože babička věděla, že byl Míla schován u Václava, aby o něm nevěděla. Všichni tančili a bavili se. Babička byla ráda, že se vše podařilo, jak si přála. I přes to, že psaníčkům příliš nevěřila, požádala Barunku, aby s ní napsala dopis Johance. V něm jí psala, jak se zdravotně cítí, že doufá, že u Dorotky jsou už všichni zdraví, že má Johanka její svolení k sňatku, že je ráda, že má někoho ráda a že věří, že je Jura hodný člověk.
Několik dní před svatou Kateřinou se konala svatba Míly a Kristly. Babička jim byla za starosvatou. Svatba byla krásná s mnoha zvyky, ženich musel svou nevěstu poznat, s pláčem nevěsty, s tlampačem, se zkouškou zvědavosti nevěsty i s přípravou na svatební noc. Oslavy se konaly několik dní.
Vše dobře dopadlo. Babička si Staré bělidlo velmi oblíbila, stejně jako svojí pohorskou vesnici. Cítila se zde šťastná a doma. Vnoučata jí pomalu vyrostly. Také kněžna se po dvou letech na panství vrátila, ale se smutnou zprávou, že Hortensie zemřela, ale zanechala po sobě krásného chlapečka, kterého teď kněžna vychovává. Lidé ani neviděli, jak babička stárne a jak se její zdravotní stav horší. I paměť jí opouštěla. Přesto se všichni rádi do Starého bělidla vraceli. I Barunka přijela, aby se rozloučila s babičkou. Když babička zemřela, Barunka jí zatlačila oči, Kristla otevřela okno, aby duše mohla odletět, Vorša běžela na přání babičky k úlům zvěstovat včeličkám, že babička zemřela. Všem bylo smtno. Třetí den se konal pohřební průvod, kterého se zúčastnili lidé i z okolí. Tento průvod pozorovala kněžna z okna a pronesla smutným hlasem: „Šťastná to žena!“
Zdroj: článek Babička
Zkrácené obsahy dalších dílů
HARRY POTTER A TAJEMNÁ KOMNATA
Druhý příběh o Harry Potterovi začal o letních prázdninách, které Harry trávil u Dursleyových. Cítil se opuštěný, protože se mu přátelé neozývali. Dursleyovi čekala návštěva Vernonových nadřízených. Vše se na to pečlivě chystalo, Harryho úkolem bylo zůstat absolutně potichu v pokoji, aby o něm hosté vůbec nevěděli. Harry s takovým plánem neměl problém, až na to že měl hlad, a dole byla spousta jídla, dokonce i dort. Když dorazil do pokoje, čekal tam na něj podivně vyhlížející skřítek, který se představil jako Dobby. Dobby se snažil Harryho přesvědčit, aby se už nevracel do Bradavic, ale Harry na to nechtěl za žádnou cenu přistoupit. Dokonce zjistil, že mu Dobby ukradl poštu od kamarádů, aby měl pocit, že na něj nikdo nemyslí. Když Dobby viděl, že Harryho nepřesvědčí, zvolil jinou strategii. Začal u Dursleyových kouzlit, dokonce shodil na návštěvu dort, což ale odnesl Harry. Kromě toho, že se setkal s hněvem strýce Vernona, se musel vyrovnat s tím, že mu přišlo varování o možném vyloučení ze školy, pokud bude nadále magii provozovat. Dursleovi se tak dozvěděli, že Harry nesmí doma kouzlit. Vernon ho proto zamknul v jeho pokoji s tím, že se už nikdy nevrátí do Bradavic. Byl tam zavřený několik dní, než mu na pomoc přišli sourozenci Weasleyovi. Přiletěl létajícím autem a Harryho dostali z domu. Dovezli ho k sobě domů do Doupěte, kde na ně ale čekala rozčilená paní Weasleyová. Nic ale nevyčítala Harrymu, naopak mu dala najíst a nechala ho odpočinout. Harrymu se tak setkal s malou Ginny, která z něj byla nervózní, protože byla do něj zamilovaná. Harry zbytek prázdnin strávil v Doupěti.
S Weasleovými navštívil i Příčnou ulici, aby si mohli studenti nakoupit potřebné věci do školy. Weasleyovi neměli ale moc peněz, takže spoustu věcí kupovali z druhé ruky. Do Příčné ulice se dostali pomocí kouzelného prášku a cestování krbem. Harry ale špatně vyslovil místo, kam chce přenést, a tak skončil o ulici dál v Obrtlé ulici, v obchodě Borgin & Burkes, kde byl zrovna i pan Malfoy s Dracem, aby prodal některé zakázané předměty, kdyby ho navštívili zaměstnanci ministerstva kouzel. Z Obrtlé ulice se dostal pomocí Hagrida, který ho přivedl k Weasleyovým. Společně s Weasleovými se vydal do banky ke Gringottovým, kde viděl, že Weasleyovi opravdu nemají moc peněz. Pak se vydali do knihkupectví nakoupit knihy, zrovna tam měl autogramiádu Zlatoslav Lockhart, který okouzlil jak paní Weasleyovou, tak i Hermionu. Lockhart Harryho hned poznal a vyfotil se s ním, také mu daroval své knihy (Harry je daroval Ginny) a sdělil mu, že je novým profesorem v Bradavicích. V knihkupectví také potkali Malfoyovi, pan Lucius Malfoy ohrnoval nos nad starými knihami v Ginnině košíku, nakonec se téměř poprali Lucius s Arthurem Weasleym.
Když skončily prázdniny, vydali se Weasleyovi s Harrym na nádraží, aby studenti mohli odjet do Bradavic. Harryho ale přepážka nechtěla pustit, a tak s Ronem uvízl na nádraží. Ron rozhodl, že do Bradavic doletí jejich autem, což se také stalo, ale narazili do vrby mlátičky, která jejich auto silně poničila, a proto auto ujelo do Zapovězeného lesa. Navíc, když letěli nad městem, zapomněli zapnout neviditelné tlačítko, takže mudlové viděli létající auto, z čehož měl Ronův otec problémy. Chlapci zase měli problémy ve škole kvůli jejich příjezdu, oba dostali tresty. Harry musel pomáhat Lockhartovi vyřizovat korespondenci od fanoušků, při jednom takovém trestu slyšel podivný šepot, který ale Lockhart neslyšel. Pro Rona bylo největším trestem, že při přistání si zlomil svoji hůlku, musel ji slepit, protože neměl na novou.
První hodina obrany proti černé magii byla příšerná, Lockhart mezi ně vypustil rarachy, ale neřekl jim, jak je zastavit. Sám před nimi radši zmizel. Vyřešila to až Hermiona. Lockhart se stal velmi neoblíbeným učitelem u studentů i u ostatních profesorů.
Harrymu také na škole začaly nové tréninky famfrpálu. Tam také zjistil, že novým chytačem zmijozelského týmu se stal Draco Malfoy. Při jednom tréninku se oba týmy sešly a Draco urazil Hermionu kvůli jejímu původu, Ron ho chtěl potrestat, ale zlomená hůlka obrátila kouzlo proti němu.
Harry, Ron a Hermiona se zúčastnili oslav úmrtí duchů, kde se setkali s duchem Ufňukanou Uršulou, která jim byla velmi nesympatická. Cestou z oslavy Harry opět slyšel ten divný hlas a s přáteli ho pronásledovali. Našli zkamenělou kočku paní Norrisovou a nápis na zdi, že tajemná komnata byla znovu otevřena. Školník Filch z toho obviňoval Harryho, ale neměl žádný důkaz, že by to Harry způsobil jeho kočce.
Při hodině Dějin čar a kouzel se studenti dozvěděli, co byla ta tajemná komnata a že pokud je otevřená, hrozí nebezpečí všem kouzelníkům z mudlovských rodin. Komnatu může otevřít jen Zmijozelův dědic a při posledním otevření zemřela studentka. Harry a jeho přátelé se domnívali, že dědicem je Malfoy a chtěli to dokázat, rozhodli se použít Mnoholičný lektvar, a proměnit se v jeho přátelé a vyzpovídat ho.
Došlo k prvním zápasu ve famfrpálu mezi Nebelvírem a Zmijozelem, který vyhrál Nebelvír, přestože někdo očaroval potlouk, aby ublížil Harrymu. Zlomil mu ruku, Lockhart se ho pokusil vyléčit, ale úplně mu odstranil kosti. Harry musel strávit noc na ošetřovně. Když tam ležel, tak opět slyšel podivný šepot. Učitelé donesli na ošetřovnu zkamenělého chlapce, který chtěl navštívit Harryho. Bylo jasné, že komnata je znovu otevřená.
Na škole vznikl Soubojnický klub, který vedl Lockhart, na úvodní souboj postavil Lockhart se Snapem proti sobě Draca s Harrym. Draco vyčaroval hada, který chtěl napadnout jednoho spolužáka, Harry mu to ale rozmluvil. Všichni na něj vyděšeně koukali, protože mluvit s hady umí Zmijozelův dědic. Další dny ho všichni pomlouvali, to se ještě zhoršilo, když se našel zkamenělý chlapec, na kterého chtěl předtím zaútočit had. Všichni z toho vinili Harryho. Aby ho mohli očistit, vypili přátelé mnoholičný lektvar. Harry a Ron se změnili na Goyla a Crabba, Hermiona omylem ale použila kočičí chlup, takže se částečně proměnila v kočku. Hermiona skončila na ošetřovně, když se chlapci jednou vraceli z návštěvy od ní, viděli vytopené dívčí záchody a plačící Ufňukanou Uršulu, někdo totiž hodil deník do záchodu, kde odpočívala. Harry si ho vzal a večer do něj zkoušel psát, zjistil, že mu deník odpovídá. Psal si s Tomem Raddlem, kterému kdysi deník patřil, ten mu ukázal, co se stalo naposled, když byla komnata otevřená. Viděl, že byl z toho obviněn Hagrid, protože choval velkého pavouka. Byl proto vyloučen ze školy, přesto Brumbál nevěřil, že komnatu otevřel. Když to přátelům Harry vyprávěl, tak Hermiona něco pochopila a utekla do knihovny, nestačila ale přátelům říct, na co přišla, protože ji pak našli zkamenělou. Deník se záhadně z Harryho pokoje ztratil.
Harry a Ron se za Hagridem vydali pod neviditelným pláštěm, chtěl jim to vysvětlit, ale přišel ministr kouzel a odvedl ho do kouzelnického vězení v Azkabanu. Hagrid jim ještě stihl poradit, ať hledají pavouky v lese. Chlapci to udělali, a zjistili, že velký pavouk Aragog nikoho nezabil, že v komnatě se ukrývá něco, čeho se pavouci bojí. Aragogovy děti chtěly Harryho a Rona zabít, ale zachránilo je kouzelné auto, které je odvezlo do bezpečí. Harrymu došlo, že ta zemřelá dívka je Ufňukaná Uršula, a tak ji šli vyzpovídat. Zjistili, kde je vchod do tajemné komnaty. Šli to sdělit učitelům, ale zjistili, že záhadný tvor unesl Ginny Weasleyovou a má ji najít Lockhart, který se proslavil řadou statečných činů. Lockhart chtěl ale utéct, chlapci ho zastavili a vzali ho do komnaty s sebou. Vchod do komnaty byl v dívčí umývárně. Když se dostali ke komnatě, Lockhart je odzbrojil a pokusil se jim vymazat paměť Ronovou hůlkou, to se ale obrátilo proti němu. Vchod se částečně zasypal a Ron zůstal s Lockhartem uvězněný na začátku. Harry dál pokračoval. V tajemné komnatě se setkal s Tomem Raddlem a Ginny, která ležela v bezvědomí. Dozvěděl se, že Tom ovládnul Ginny a ta vyvolala baziliška, který se v komnatě skrýval. Tom Harrymu sdělil, že mu nejde o mudly, ale o Harryho. Tom byl totiž minulým já lorda Voldemorta. Poštval proti Harrymu baziliška. Na pomoc Harrymu přilétl fénix Felix, který vykloval baziliškovi oči, aby nemohl Harryho nechat zkamenět. Harry baziliška zabil pomocí meče, který vytáhl z Moudrého klobouku, ale byl u toho zraněn. Jed baziliška ho pomalu zabíjel. Přesto dokázal zlikvidovat baziliščím zubem deník a tím i Toma. Ginny se vzbudila a fénix uzdravil Harryho. Harry se společně s Ginny, Ronem a Lockhartem vrátili do školy. Chlapci byli hrdinové. Harry v Brumbálově pracovně potkal pana Malfoye a došlo mu, jak Ginny získala deník (knihkupectví), zjistil také, že Dobby je sluhou u Malfoyových. Věděl, že domácí skřítek získá svobodu jen, když mu jeho pán daruje oblečení. K tomu pana Malfoye podvodem přiměl. Brumbál věděl o Harryho pochybnostech, jestli opravdu patří do nebelvírské koleje. Důkazem mu byl meč, který vytáhl z moudrého klobouku, patřil Godricu Nebelvírovi. Všichni zkamenělí studenti byli probuzeni pomocí léku z kořene mandragory.
HARRY POTTER A VĚZEŇ Z AZKABANU
I třetí díl příběhu o malém kouzelníkovi začíná v době prázdnin. Harrymu se blížily jeho třinácté narozeniny a jeho sova Hedvika mu přinesla dárky od jeho přátel. O prázdninách měla přijet na návštěvu také sestra strýce Vernona Marge. Harry se s Vernonem domluvil, že pokud se bude chovat slušně, tak mu Vernon podepíše souhlas s návštěvou vesnice Prasinky během školního roku. Harry se opravdu snažil, ale nakonec se neudržel, když Marge urážela nejen jeho otce ale i matku. Harry omylem způsobil, že se nafoukla. Harry utekl z domova, protože věděl, že ho ze školy vyloučí. Při útěku spatřil v křoví obrovského psa a lekl se, u toho zaškobrtl o chodník, a tím přivolal záchranný autobus, který ho odvezl do Londýna, kde na něj čekal ministr kouzel Kornelius Popletal. Harry byl překvapený, že se na něj ministr nezlobí. Ubytoval ho v hostinci Děravý kotel. Harry tam zůstal do začátku školního roku, navštívili ho tam i Weasleyovi. Tam se také Harry dozvěděl, že hledaný a velmi nebezpečný zločinec Sirius Black jde po něm. Když studenti odjížděli do Bradavic, jejich vlak zastavili strážci z Azkabanu = mozkomorové, kteří z lidí vysávají šťastné myšlenky. Na Harryho mozkomorové působili hůře než na ostatní a on omdlel. Harryho zachránil profesor Remus Lupin, který mozkomory odehnal. Všem pak dal kousek čokolády, aby je uklidnila. Když dorazili do Bradavic, Harry se dozvěděl, že Hagrid dostal místo učitele péče o kouzelné tvory. Hermiona si ještě šla promluvit o svém rozvrhu s profesorkou McGonagallovou.
Další den se Malfoy a ostatní spolužáci Harrymu kvůli omdlení posmívali. Ron s Harrym zjistili, že Hermionin rozvrh je v nepořádku, několik předmětů se jí krylo. Hermiona to ale neřešila. První hodinu měli jasnovidectví, které je ale neoslnilo, nic neviděli a měli pocit, že učitelka si své věštby vymýšlí. Další hodinu měli s Hagridem, který nezačal zrovna šťastně, ukázal jim hypogryfy, jeden z nich ale zranil Draca. Když se Malfoy vrátil na vyučování, dělal narážky na Harryho kvůli Blackovi. Vypadalo to, že Malfoy ví něco, co Harry netuší. Naopak první hodina s Lupinem se všem velmi líbila, Lupin je naučil likvidovat bubáka, ale nedovolil Harrymu, aby mu čelil. Harry se bál, že má Lupin pocit, že by to nedokázal. Lupin mu nakonec čelil sám a bubák se proměnil v měsíc v úplňku.
O víkendu se všichni žáci vydali do Prasinek, na hradě zůstal ze třeťáků jen Harry. Setkal se s Lupinem, který mu vysvětlil, proč ho nenechal čelit bubákovi. Myslel si, že se promění ve Voldemorta. Harry se ale nejvíce bál mozkomorů. Rozhovor přerušil Snape, který přinesl Lupinovi nějaký lektvar.
Po večerní hostině ve velkém sále se studenti začali vracet do svých ložnic, nebelvírští se ale vrátit nemohli, protože někdo rozsápal jejich vstupní obraz s Buclatou dámou. Byl to Sirius Black.
Nebelvír čekal famfrpálový zápas proti Mrzimoru. Tento zápas prohráli, protože se na hřiště dostali mozkomorové a Harry omdlel a spadl z koštěte. Jeho Nimbus 2000 navíc vletěl do vrby mlátičky a zůstaly z něj jen třísky.
Harry zůstal nějaký čas na ošetřovně. Volno měl z vyučování i Lupin, místo něj učil obranu proti černé magii Snape, který žákům zadal práci na téma vlkodlaci. Když se Lupin vrátil, tak tuto práci studentům zrušil. Jen Hermiona ji už měla hotovou. Lupin Harrymu slíbil, že mu pomůže naučit bránit se proti mozkomorům. Poslední víkend se studenti vydali do Prasinek, dvojčata George a Fred dali Harrymu Pobertův plánek, který mu ukázal, jak se může nepozorovaně dostat do Prasinek. Plánek zároveň ukazoval, kde se kdo na hradě a v okolí pohybuje. Harry se tak dostal do Prasinek. V Prasinkách si vyslechl rozhovor Hagrida, Popletala, McGonagallové a madam Rosemarty, a dozvěděl se tak, že Black zradil jeho rodiče a oni proto zemřeli. Hagrid zjistil, že jeho hypogryf Klofan má být kvůli útoku na Malfoye popraven. Harry od neznámého dárce dostal nové koště, nový prototyp Kulový blesk. Hermiona to ale oznámila učitelce McGonagallové, protože si myslela, že mu ho poslal Black. Kluci s ní kvůli tomu nemluvili. Lupin s Harrym trénovali obranu proti mozkomorům na bubákovi. Harry pokaždé slyšel hlasy svých rodičů před smrtí. Dozvěděl se také, že Lupin jejich rodiče znal, znal tedy i Blacka, který byl jejich nejlepší přítel. McGonagallová vrátila Harrymu koště, protože bylo v pořádku. Ronova krysa Prašivka se ztratila a zůstala po ní jen krev, Ron z toho obviňoval kocoura Křivonožku, který patřil Hermioně.
Další famfrpálový zápas byl proti Havraspáru a Nebelvír ho vyhrál. V noci po oslavách Rona vzbudil podivný zvuk, stál nad ním Black s nožem v ruce. Black se dostal do jejich ložnice, protože znal všechna hesla. Neville totiž ztratil jejich seznam.
Harry se vydal pod neviditelným pláštěm do Prasinek za Ronem a navštívili Chroptící chýši, tam se ale setkali s Malfoyem, který Harryho spatřil. Harry se rychle vracel do Bradavic, ale Malfoy o tom už stihl informovat Snapea, který u Harryho objevil Pobertův plánek. K jeho tajemství se ale nedostal. Přišel tam Lupin a plánek poznal, Harrymu ho vzal s tím, že nechápe, proč ho neodevzdal. K tomu za chlapci přišla Hermiona, aby jim řekla, že Hagrid odvolání prohrál a Klofan bude opravdu popraven. Malfoy se Hagridovi posmíval a Hermiona mu za to dala facku. Hermiona dokonce vzdala i vyučování jasnovidectví, protože to považovala za ztrátu času. Finále ve famfrpálu bylo mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Nebelvír to vyhrál a stál se po spoustě let vítězem.
V červnu je čekaly zkoušky. Hermioniny termíny zkoušek se opět kryly. Při Harryho zkoušce z jasnovidectví profesorka pronesla věštbu o tom, že se největší služebník Voldemorta dnes vrátí ke svému pánovi. Profesorka pak ani nevěděla, že pronesla věštbu. V ten samý den byla v plánu Klofanova poprava. Kamarádi se pak vydali za Hagridem, aby nebyl před popravou sám. U Hagrida našli Prašivku, která se jim ale bránila. Od Hagrida odcházeli pod neviditelným pláštěm. Klofan byl popraven. Prašivka se jim cestou pokusila utéct, kocour Křivonožka ji dokonce napadl, ale Ron ji ubránil. V tu chvíli se objevil velký pes a Rona i s Prašivkou odtáhl pod Vrbou mlátičkou do tajné chodby. Harry s Hermionou se vydali za nimi. Cesta je dovedla, až do Chroptící chýše. Tam zjistili, že ten pes byl Sirius Black – byl zvěromág. Došlo k potyčce, kdy Křivonožka bránil Blacka, Harry se dostal k hůlce a namířil na Blacka. Black se mu snažil něco vysvětlit, Harry byl na vážkách, co dělat. V tu chvíli se objevil Lupin a Harryho odzbrojil. Lupin pomohl Blackovi vstát. V tu chvíli Hermiona vybuchla, protože Lupina kryla, věděla, že je vlkodlak a nikomu to neřekla. Lupin se jí to snažil vysvětlit. Řekl jim, že je sledoval na Pobertově plánku, že věděl, jak plánek funguje, protože ho pomáhal vytvořit. Na plánku viděl, jak Black táhne Rona do Chroptící chýše. Ale Ron nebyl sám, byl s ním Peter Pettigrew, protože byl zvěromág. Pettigrewa měl zabít Black a z něj měl zůstat jen prst, který si ale Peter uřízl. Lupin vyprávěl, že on, Black, Pettigrew a Harryho otec byli tvůrci Pobertova plánku. A že se jeho přátelé kvůli němu stali zvěromágy. Black říkal, že Petera poznal na fotce v Denním věštci, a proto utekl z Azkabanu, chtěl Harryho chránit. Lupin chtěl, aby nejprve Petera proměnili, než ho zabijí, aby jim děti věřily. Objevil se tam ale Snape a Lupina odzbrojil. Těšil se na pomstu. Harry, Ron a Hermiona ale Snapea ve stejnou chvíli odzbrojili a tím ho dostali do bezvědomí. Lupin a Black proměnili Petera zpět na člověka, chtěli ho zabít, ale Harry to nedovolil. Nechtěl, aby se z otcových nejlepších přátel stali vrazi. Harry se dozvěděl, že Black je jeho kmotr a mohl by žít s ním. Rozhodli se Petera doprovodit do Bradavic, aby byl pak zpět Black svobodný člověk. Ale byl úplněk, a tak se Lupin proměnil ve vlkodlaka, zachránil je Black, který se proměnil ve psa a chránil je. Pettigrew ale utekl. Na děti zaútočili mozkomorové a zachránil je nějaký člověk, který vyslal patrona v podobě jelena. Harry věřil, že to byl jeho otec. Probrali se na hradě, ale nikdo jim jejich příběh nevěřil a Blacka čekal mozkomorův polibek. Harry a Hermiona cestovali spolu do minulosti, kde se jim podařilo zachránit Klofana. Harry pak vyčaroval patrona v podobě jelena, který zachránil jeho a Hermionu. Blackovi pak pomohli utéct na Klofanovi. Stihli se včas vrátit na ošetřovnu, když se čas dohnal. V tu chvíli se tam vrátil vzteklý Snape, který chtěl vědět, jak je možné, že je Black pryč. Věřil, že za to může Harry. Snape se pomstil Lupinovi, prozradil studentům, že je Lupin vlkodlak, a ten musel ve škole skončit. Lupin před odchodem vrátil Harrymu Pobertův plánek. Black poslal Harrymu zprávu, že je v pořádku. Ron si sovičku nechal. K dopisu přiložil jeho souhlas s Harryho návštěvou Prasinek. Když se Harry vrátil k příbuzným, varoval je, že jeho kmotrem je nebezpečný zločinec. Věděl, že tyto prázdniny budou příjemné.
HARRY POTTER A OHNIVÝ POHÁR
Čtvrtý příběh začíná v obci Malý Visánek v Raddleově statku, kde Peter Pettigrew zvaný Červíček krmí Voldemorta. Společnost jim dělá Voldemortův had Nagini. Našel je ale mudla, kterého Voldemort zabil. Harrymu se o tom zdál sen a pálila ho přitom jeho jizva. Znepokojilo ho to, a proto o tom napsal Siriusovi, o kterém ale nevěděl, kde je. Věřil ale, že ho Hedvika najde. Dursleyovým přijde dopis od Molly Weasleyové, že Harryho zve na mistrovství světa ve famrpálu a na zbytek prázdnin k nim. Pro Harryho přišel pan Weasley s Ronem a dvojčaty. Pokusili se tam přemístit krbem, ale Dursleyovi měli krb zastavěný. Museli ho tedy zničit. Navíc dvojčata věděla, že Dudley musí držet dietu, a tak tam schválně nechali válet pár karamelek, které Dudley snědl a vyrostl mu obří jazyk. Pan Weasley to musel vše vyřešit. V Doupěti se Harry dozvěděl, že Percy začal pracovat na ministerstvu. Pomocí přenášedla se všichni dostali na místo, kde se konalo mistrovství ve famfrpálu. Postavili tam stan a šli na finále mistrovství mezi Bulhary a Iry. Fred a George si vsadili na vítězství Irů s tím, že bulharský chytač Viktor Krum chytne zlatonku. Setkali se tam i s nadřízeným Percyho Barty Skrkem. Mistrovství opravdu dopadlo podle představ dvojčat a večer se konaly v táboře oslavy, které ale přerušil útok Smrtijedů. Harry, Ron a Hermiona utekli do lesa, cestou ale Harry ztratil hůlku, a s ní pak někdo vyčaroval Znamení zla. Nevěděli, kdo to byl. Pan Diggory nejprve z toho obvinil Harryho, a pak pan Skrka, ale uznal svou chybu. Když se vrátili do Doupěte, začali se chystat na další školní rok, mezi knihami chlapci objevili i společenský oděv. Ten Ronův vypadal jako dámské šaty, na lepší bohužel jeho rodiče neměli. Ve škole se dozvěděli, že se bude konat Turnaj tří kouzelnických škol, zúčastní se ho jeden žák z Bradavic, jeden z Kruvalu a jeden z Krásnohůrek. Nesměli se ale přihlásit mladí žáci. Hermiona se dozvěděla, že v Bradavicích jsou domácí skřítci a chtěla je nějak osvobodit. Studenti se setkali s novým profesorem obrany proti černé magii bývalým bystrozorem Pošukem Moodym, který na nich vyzkoušel jednu ze zákazných kleteb, jen Harry jí dokázal vzdorovat. Do školy přijeli zástupci obou dalších škol, všem chlapcům se líbila krásná Fleur z Krásnohůlek. Ohnivý pohár vybral šampiony, z Krásnohůlek to byla Fleur, z Kruvalu Krum a z Bradavic Cedrica Diggoryho a Harryho, přestože ten nesplňoval věkovou hranici. Někdo ho tam podvodem přihlásil. Ron se na něj naštval, nevěřil, že to neudělal Harry sám. Moody a Brumbál ale věděli, že to mohl udělat někdo proto, aby se u plnění úkolů Harry zranil. Ron se s Harrym dál nebavil. Většina školy se do Harryho za to trefovala, neuznávali ho jako šampiona. Nepomáhala mu ani novinářka Rita Holoubková, která si své příběhy vymýšlela. První úkol byl tajný. Ale Krum a Fleur se o úkolu dozvěděli od svých učitelů. Harrymu ho prozradil Hagrid. Harry úkol zase prozradil Cedricovi, aby měl stejné šance jako ostatní. Úkolem bylo vzít dračici zlaté vejce. Všem se úkol povedlo splnit a nejlepší známku dostal Harry, který k tomu využil koště. Ron se s Harrym usmířil, pochopil, že by se dobrovolně nepřihlásil. Na druhý úkol musel Harry přijít sám pomocí vejce. Nedařilo se mu to ale, pomohl mu až Cedric. Harry se také v Bradavicích setkal s domácím skřítkem Dobbym, který tam začal pracovat. Na škole se také konal ples, Harry pozval Cho, ale ta už šla se Cedricem. Proto Harry a Ron šli se spolužačkami a Hermionu pozval Viktor Krum. Ron na ni velmi žárlil, a tak se s ní přestal bavit. Holoubková napsala článek o tom, že Hagrid je poloobr, což vzbudilo v některých lidech nevoli. Když Harry luštil obsah vejce, tak na Pobertově plánku v noci spatřil, jak se po chodbách Bradavic toulá B. Skrk, přišlo mu to velmi divné. Šel se tam podívat, ale Skrka neviděl. Cestou mu upadlo vejce, které našel Moody a Snape, Moody ho vzal a Harrymu ho vrátil – viděl ho i přes neviditelný plášť. Harry řekl Moodymu, že viděl Skrka a půjčil Moodymu Pobertův plánek. Druhým úkolem bylo, aby pod vodou dokázal osvobodit svého kamaráda Rona. S úkolem mu pomohl Dobby, který našel za něj bylinu, díky které mohl dýchat pod vodou. Pod vodou splnil úkol první, ale nechtěl „oběti“ nechat tam uvíznout, a tak čekal, než je ostatní soutěžící zachrání. Nakonec zachránil Rona i mladší sestru Fleur, která mu byla vděčná. Rita Holoubková napsala článek o lásce Kruma a Hermiony, ta nechápala, jak se Holoubková dostala k tajným informacím. Harry zjistil, že Karkarov i Snape jsou bývalí Smrtijedi, mají znamení zla na ruce. Sirius chtěl být Harrymu nablízku, a tak se jako pes vrátil do Chroptící chýše. Na pozemcích školy potkal Harry pana Skrka, který se choval jako blázen. V jednu chvíli se ho snažil varovat, ve druhé mluvil, jako by byl jinde. Harry nechal Kruma, ať Skrka hlídá. Kruma ale někdo napadl a Skrk zmizel. Harry měl při hodině jasnovidectví sen o Voldemortovi a Rita Holoubková napsala článek o tom, že Harry je šílenec. Harry v Brumbálově pracovně nakouknul do myslánky a tam viděl, jak probíhaly soudy s bývalými Smrtijedy, byl u toho, když Karkarov obvinil syna Bárty Skrka z toho, že je Smrtijed a jak se Skrk syna zřekl.
Šampiony čekal třetí a poslední úkol. Museli projít bludištěm, překonat nástrahy a dostat se jako první k poháru. Krum byl pod kletbou imperius a odstranil Fleur. Harry a Cedric se tam dostali na stejno a chytli ho spolu. Pohár je ale přenesl na hřbitov, kde už čekal Červíček a Voldemort. Červíček a Voldemort zabili Cedrica. Voldemort si od Harryho vzal krev, a to byla poslední složka k tomu, aby povstal v plné síle. Svolal k sobě věrné Smrtijedy a vyzval Harryho na souboj. Chtěl ho přede všemi zabít. Když ale stáli proti sobě, tak se jejich hůlky spojily a začaly se objevovat duchové těch, které Voldemort zabil, v opačném pořadí, objevili se i Harryho rodiče a Cedric. Pomohli mu dostat se k poháru, který byl přenášedlo. Harry s sebou vzal i tělo Cedrica. Přenesl se zpět do Bradavic, kde ho Moody odvedl k sobě do kanceláře. Tam zjistil, že něco nehraje. Moody nebyl Moody. Na pomoc mu přišel Brumbál a profesoři. Zjistili, že Moody je ve skutečnosti B. Skrk junior a Moody byl uvězněný. Dali mu sérum pravdy a on jim vše prozradil. Že ovládl svého otce a pak ho zabil, hodil Harryho jméno do poháru, aby ho dostal na hřbitov. Než ho stihli ještě více vyzpovídat, dostal od mozkomorů polibek. Harry vyhranou odměnu z turnaje dal dvojčatům na jejich obchodování. Ministerstvo kouzel Harrymu nevěřilo, že se Voldemort vrátil, ale Brumbál i tak sdělil studentům, že to Voldemort zabil Cedrica. Hermina chlapcům vysvětlila, že ví, jak Holoubková přicházela k tajným informacím: byla zvěromág (brouk).
HARRY POTTER A FÉNIXŮV ŘÁD
Pátý díl začíná o letních prázdninách, kdy byl Harry doma u Dursleyových. Neustále potají poslouchal zprávy a nemohl pochopit, proč se ve zprávách neobjevuje nic, co by naznačilo, že je Voldemort zpět. Zároveň Harry cítil vztek, protože byl sám, zatímco dva jeho nejlepší přátelé byli spolu a nemohli mu napsat, co se děje. Jednou se hádal s Dudley venku a objevili se tam dva mozkomorové, chtěli jim dát polibek, ale Harry je zahnal. Viděla je paní Figgová a Harry se dozvěděl, že je z kouzelnického světa. Doprovodila chlapce domů, kde Harryho čekal dopis, že je vyloučen ze školy, následoval další dopis, že ho čeká disciplinární řízení, a tam se rozhodne. Navíc ho strýc Vernon chtěl kvůli Dudleymu vyhodit z domu, ale sova přinesla tajemný dopis pro tetu Petunii, která nedovolila, aby Vernon Harryho vyhnal. Dursleyovi odešli a Harryho nechali doma. Pro Harryho přijeli členové Fénixova řádu, aby ho bezpečně dopravili na tajné místo, k Siriusovi domů. Tam se dozvěděl o Fénixově řádu, o jeho úkolech a členech. Chtěl vstoupit do řádu, ale neměl na to věk. V domě se dozvěděl o Siriusově rodině, která nebyla zrovna hodná, setkal se také s domácím skřítkem Kráturou, který Siriuse nenáviděl a nenáviděl také mudly. Děti pomáhaly paní Weasleyové uklízet dům. Harry šel na ministerstvo s kouzlem s panem Weasleym před disciplinární komisi, která ho i díky paní Figgové a Brumbálovi osvobodila. Brumbál se za celou tu dobu na něj nepodíval. Když se vrátil na základnu, zjistil, že Ron a Hermiona se stali prefekty. Měl z toho radost, ale zároveň jim záviděl. Začal nový školní rok a vydali se do školy. Poprvé necestoval s Ronem a Hermionou, kteří byli v prefektském vagonu. Přidal se k Ginny, Nevillovi a Lence Láskorádové. Poprvé je také u vlaku nevyzvedával Hagrid, který byl na nějaké misi. Při zařazení nových studentů do kolejí zpíval Moudrý klobouk píseň, ve které je varoval před těžkými časy. Obranu proti černé magii měla učit profesorka Dolores Umbridgová, která byla z ministerstva. Od začátku bylo jasné, že jejím úkolem je co nejvíce zapojovat ministerstvo do chodu školy. Ve škole Harry zjistil, že spousta spolužáků si myslí, že je nebezpečný blázen, díky článkům v Denním věštci. Při hodinách obrany proti černé magii nesměli žáci používat hůlky, směli jen číst knihy. Pokud někdo Umbridgovou neposlechl, byl trestán, zůstal po škole a psal perem, které mu text vyrývalo přímo do kůže. Harry byl také potrestán a přišel o první trénink ve famfrpálu. I Ron se dostal do týmu jako brankář. Umbridgová pro sebe ve škole vytvořila funkci vrchní vyšetřovatelky a neustále něco zakazovala. Vytvořila si také síť pomocníků. Studenti se také dohodli, že takhle to s výukou obrany proti černé magii nejde, a když byli v Prasinkách tak se sešli a dohodli se, že vytvoří tajný spolek nazvaný Brumbálova armáda a budou se spolu učit. Učitelem se stal Harry. Brumbálova armáda se scházela v místnosti poslední záchrany a každý měl minci, která mu signalizovala, kdy se sejdou. Chodila sem i Cho, která se Harrymu velmi líbila.
V zápase Nebelvír proti Zmijozelu si Ron vedl velmi špatně. Sice Nebelvír vyhrál, ale Harry a George byli doživotně ze zápasů vykázáni Umbridgovou, když napadli Malfoye, který se Ronovi smál. Náladu jim zlepšil jen návrat Hagrida, který jim vyprávěl, že byl u obrů, chtěl je přesvědčit, aby během války stáli na straně Fénixova řádu, ale nepovedlo se mu to. Hned další hodinu jim při výuce Hagrid ukázal testrály, které vidí jen ten, kdo viděl někoho zemřít. V noci měl Harry vidění, jak Nagini napadl pana Weasleyho, Brumbál věděl, kde se Weasley nachází a poslal tam pomoc. Díky tomu pan Weasley přežil. Děti poslal k Siriusovi. Harry se bál, že ho Voldemort ovládnul a on napadnul pana Weasleyho, protože útok viděl z pohledu hada. Proto se nejprve přátelům vyhýbal, ale promluva s Ginny, která věděla, jaké to je, když je někdo posedlý, mu pomohla. Pana Weasleyho navštěvovali v nemocnici, kde také viděli ležet rodiče Nevilla Longbottoma, které kruté mučení přivedlo k tomu, že se zbláznili. Viděli tam také Lockharta. Harry, aby zabránil tomu, aby mu mohl Voldemort pronikat do hlavy, začal chodit ke Snapeovi na lekce nitrobrany. Snape mu tak pronikal do hlavy a viděl věci z Harryho minulosti. Jednou Harry přišel dřív a viděl myslánku, nahlédl tam a uviděl Snapeovy vzpomínky na to, jak ho Harryho otec a jeho přátelé trápili. Snape Harryho vyhodil ze třídy.
Z Azkabanu se podařilo utéct Smrtijedům. Denní Věštec tvrdil, že jim pomohl Sirius Black. Harry s Cho vyrazili na svatého Valentýna společně do Prasinek, ale Cho se urazila, protože se měl odpoledne sejít Harry s Hermionou. Ta na schůzku přivedla Ritu Holoubkovou, která musela zapsat po pravdě Harryho příběh z večera finále turnaje kouzelníků. Otisklo se to v Jinotaji, který vlastnil otec Lenky Láskorádové. Na škole všichni četli ten článek a spousta studentů mu konečně začala věřit.
Umbridgová přišla na to, kde se schází Brumbálová armáda, Dobby je zkoušel varovat, ale nepovedlo se. Umbridgová je pochytala a chtěla z toho obvinit Harryho, ale Brumbál to vzal na sebe a pak zmizel. Umbridgová se stala ředitelkou školy. Umbridgová se o Brumbálově armádě dozvěděla od nejlepší kamarádky Cho. A tím vlastně skončil vztah Cho a Harryho. Žáky pátého ročníku čekala profesní porada, jaké předměty si dál zvolit, aby mohli vykonávat zvolené povolání. Harry si přál být bystrozorem, ale podle Umbridgové na to nemá. McGonagallová řekla, že Harry se stane bystrozorem, i kdyby se s ním měla učit. Harry si potřeboval promluvit se Siriusem o tom, co viděl ve Snapeově myslánce, pomohli mu Fred a George, kteří pomocí kouzel způsobili ve škole chaos a pak z ní zmizeli.
Hagrida vyloučila Umbridgová ze školy. Hagrid předtím Harryho a Hermionu požádal, aby se postarali o jeho nevlastního bratra Drápa, který byl obr. V tu dobu Ron vyhrál svůj první zápas.
Žáci skládali zkoušky NKÚ (náležitá kouzelnická úroveň), ve zkoušce z Obrany proti černé magii Harry předvedl, jak umí vykouzlit patrona. Věděl, že v této zkoušce uspěl, také mu bylo jasné, že propadl v jasnovidectví a v lektvarech. Při jedné zkoušce měl Harry vidění, jak Voldemort mučí Siriuse. Pokusil se proniknout do kabinetu Umbridgové, aby s ním přes krb promluvil, ale Krátura mu řekl, že Sirius není doma. Umbridgová ho nachytala a chtěla ho mučit kletbou cruciatus, ale Hermiona vymyslela plán, jak se jí zbavit. Předtím se pokusil Harry varovat Snapea, že Voldemort má Siriuse. Hermiona a Harry zavedli Umbridgovou do lesa, kde jim s ní pomohl Dráp a kentauři, které Umbridgová urazila. Hermiona, Harry, Ron, Neville a Lenka se pak společně vydali na testrálech na ministerstvo kouzel, kde měl Voldemort Siriuse mučit. Když tam přišli, nikdo tam nebyl a Harry objevil věštbu se svým jménem. V tom se tam objevili Smrtijedi, chtěli tu věštbu, potřebovali Harryho, protože jen ten, o kom věštba je, ji mohl odnést. Proto mu Voldemort poslal falešné vidění. Harry a jeho přátelé se bránili, na pomoc jim přišel také Fénixův řád, který dostal varování od Snapea. Belatrix zabila Siriuse. Harry ho chtěl pomstít, ale v tom se tam objevil Voldemort. Harryho zachránil Brumbál a to, že Voldemort nemohl v Harryho mysli dlouho pobývat. Věštba byla rozbita, část Smrtijedů pozatýkána a zabita, ale Voldemort s Belatrix uprchli. Celý svět ale už věděl, že Harry není šílenec, že se Voldemort opravdu vrátil. Harry byl ze Siriusovi smrti velmi nešťastný a u Brumbála v pracovně si vyslechl celou věštbu, která říkala, že Voldemort si Harryho omylem vybral a jeden nemůže žít, pokud bude žít druhý. Harry věděl, že se musí Voldemortovi postavit. Členové Fénixova řádu na konci roku doprovodili Harryho na nádraží ke strýci Vernonovi, aby věděl, že Harry na to není sám.
HARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE
Šestý díl kouzelnické knihy začíná setkáním ministra kouzel Kornelia Popletala s anglickým ministerským předsedou, které ho informoval o tom, že Voldemort je zpět. Snažil se mu vysvětlit, že podivné události, které se dějí ve světě mudlů mají na svědomí ve skutečnosti zlí kouzelníci. Profesora Snapea doma navštívily Narcisa Malfoyová a Belatrix Lestrengová. Narcisa donutila Snapea složit neporušitelný slib, že bude pomáhat Dracovi splnit jeho těžký úkol, případně ho splní za něj. Ve světě kouzelníků došlo ke změně ministra, tím se stal Rufus Brousek bývalý bystrozor. Harry část prázdnin opět trávil u Dursleyových, měl ho tam vyzvednout sám Brumbál a doprovodit ho do Doupětě. Brumbál ho vyzvedl a chtěl si ještě promluvit s Dursleyovými. Chtěl, aby se k nim Harry mohl ještě příští rok vrátit na prázdniny, přestože ve světě kouzelníků bude již dospělý. Také sdělil Harrymu, že po Siriusovi zdědil dům a Kráturu. Krátura z toho nebyl vůbec nadšený. Před cestou do Doupěte navštívili Brumbál a Harry bývalého profesora Horacia Křiklana, kterého Harry přesvědčil, aby se vrátil do školy a opět vyučoval. Křiklan znal oba jeho rodiče. V doupěti se setkal s bystrozorkou Tonksovou a i Fleur, která začala chodit s Billem, z čehož nebyla paní Weasleyová příliš nadšená. Do Doupěte dorazila jejich hodnocení zkoušek NKÚ. Harry nejhůře dopadl v jasnovidectví. Ale z lektvarů měl jen Nad očekávání, takže tušil, že si lektvary nebude moci zapsat do příštího roku, takže se nestane bystrozorem. Ale aspoň nebude mít hodiny se Snapem. Společně s doprovodem se vydali do Příčné ulice nakupovat věci do školy, navštívili také veselý obchod, který si otevřeli George s Fredem za peníze od Harryho. Harry s kamarády také sledoval Draca do Obrtlé ulice, kde chtěl Draco po Borginovi pomoci spravit nějaký předmět. Harry Draca podezíral, že se přidal místo otce k Smrtijedům. Kamarádi si ale mysleli, že má bujnou fantazii, proč by Voldemort stál o studenta. Harry se stal kapitánem nebelvírského famfrpálového mužstva, a tak je ve škole na stejné úrovni jako prefekti Ron a Hermiona. Už ve vlaku je ale společně s Ginny zařazen do klubu Křiklanových oblíbenců. Trápil ho ale, že Ginny, která vyrostla do krásy, chodí s jeho spolužákem. Harry se ve vlaku schoval pod neviditelný plášť a zkoušel špehovat Draca, ten si ho ale všiml, a když ostatní odešli, spoutal Harryho kouzlem a dupl mu na obličej. Tonksová Harryho ale našla a doprovodila ho k bráně, kde ho vyzvedl Snape a donutil ho jít takhle od krve na slavnost. Na slavnosti se dozvěděli, že Křiklan bude učit lektvary a Snape bude učit obranu proti černé magii. Tím pádem si Ron i Harry mohli zapsat lektvary, což také udělali a od profesora Křiklana dostali dvě staré učebnice. Harryho učebnice byla podepsána jako učebnice Prince dvojí krve. Učebnice byla velmi počmárána a doplněna různými informacemi a kouzly. Když se Harry řídil pokyny Prince, tak měl ve třídě z lektvarů nejlepší výsledky. Za odměnu pak od Křiklana dostal nápoj štěstí. Harry navíc začal chodit na zvláštní hodiny s Brumbálem, kde získával povědomí o Voldemortově minulosti, z jaké rodiny pocházel, o jeho rodičích a tak. Používali k tomu vzpomínky v myslánce. Harry postřehl, že Brumbál má na své zraněné ruce prsten, který patřil předkovi Voldemorta.
Harry ve famfrpálu pořádal konkurz na brankáře a Hermiona kouzlem pomohla Ronovi, aby vyhrál. Ginny se stala v týmu střelcem. Přátelé šli navštívit Hagrida, ale báli se, protože si nikdo z nich nezapsal jeho předmět. Harry zkoušel různá kouzla z jeho učebnice lektvarů, což se nelíbilo Hermioně, která měla pocit, že mohou být nebezpečná. Při návštěvě Prasinek potkal známého zloděje, který měl u sebe zlaté věci po Siriusovi, což Harryho velmi rozčílilo. Když se vraceli z Prasinek, viděli dvě nebelvírské dívky, jak se hádají, jedna z nich se pak zničehonic vznesla do vzduchu. Byla pod nějakou kletbou. Předtím nesla velký náhrdelník, který měla doručit Brumbálovi. Harry náhrdelník poznal, před několika lety ho viděl u Borgina a každý, kdo se ho dotkl, měl zemřít. Katie měla štěstí, že se ho dotkla v rukavicích, kde byla jen malá dírka. Harry z toho podezíral Malfoye, ale nikdo mu nevěřil.
Brumbál Harryho seznámil se svou vlastní vzpomínkou na Voldemorta, když ho navštívil v sirotčinci a sdělil mu, že je kouzelník. Vzpomínal si, že už tehdy Voldemort ubližoval dětem. Hermiona chtěla pozvat Rona na večírek Křikova klubu. Harry za Katie jmenoval do týmu náhradu a to Deana, který chodil s Ginny. Ron, Harry a Hermiona pak nachytali Deana, jak se líbá s Ginny a Ron vypěnil. Ginny mu vpálila, že všichni se s někým líbali, jen on ne. Když si Ron uvědomil, že i Hermiona se líbala s Krumem, tak se naštval a dal se dohromady se spolužačkou Levandulí. Jejich vztah lezl celému okolí na nervy. Aby Ron žárlil, šla Hermiona na Křikův večírek s Ronovým famfrpálovým konkurentem. Harry na večírku vyslechl rozhovor Snapea a Draca a dozvěděl se, že Snape složil neporušitelný slib, že musí Dracovi pomáhat. Nikdo to Harrymu ale nevěřil, všichni si mysleli, že to Snape pouze předstírá. Vánoce trávil Harry v Doupěti a navštívil ho tam nový ministr kouzel, který chtěl, aby Harry jako vyvolený předstíral, že spolupracuje s ministerstvem. Ten odmítl pomáhat někomu, kdo stále zaměstnává Dolores Umbridgovou.
Brumbál seznámil Harryho s další vzpomínkou. Ta patřila Křiklanovi, ale ten ji upravil. V této vzpomínce se ho Voldemort vyptával, jak stvořit viteály, do nichž by po vraždě uložil části své duše. Křiklan mu to podle vzpomínky odmítl prozradit.
Při hodině lektvarů nedokázal Harry vytvořit protijed na jed v jeho lahvičce, ale vyřešil to pomocí kamene, který je protijedem skoro na všechny jedy. Profesor Křiklan si pak bezoár schoval. Bezoár se pak hodil, když Ron snědl prošlý bonbón obsahující silný nápoj lásky určený pro Harryho a Harry ho přivedl ke Křiklanovi, který ho vyléčil, ale dal mu i napít z lahve, kterou měl pro Brumbála. V lahvi byl silný jed. Rona Harry zachránil právě díky tomu bezoáru, který měl Křiklan stále u sebe. Když Ron ležel na marodce, přišla tam jeho přítelkyně Levandule, ale on volal Hermionu, a tak se Levandule urazila.
Další famfrpálový zápas nemohl tedy Ron hrát a nastoupil náhradník, který byl ale příliš sebevědomý a do všeho mluvil, až způsobil, že se Harry zranil. Nebelvír proto prohrál. Harryho navíc trápilo, že neví, kam se Draco zničehonic ztrácí, a tak pověřil Dobbyho a Kráturu, aby Draca sledovali.
Brumbál seznámil Harryho s dalšími vzpomínkami, hlavně na to, jak Voldemort získal hrníček patřící Helze z Mrzimoru a další věci. Také Harry viděl Brumbálovu vzpomínku, jak se Voldemort snažil stát profesorem v Bradavicích.
Harry díky Dobbymu zjistil, že Malfoy chodí do Komnaty nejvyšší potřeby a jeho přátele Crabbe a Goyle pijí mnoholičný lektvar a hlídají. Také zjistili, že Ufňukaná Uršula má nového kamaráda, ale nevěděli koho.
Hagrid napsal Harrymu dopis, ve kterém mu sdělil, že Aragog zemřel, a že by mohl přijít na pohřeb. Harry vymyslel, jak získat od Křiklana neupravenou vzpomínku. Napil se lektvaru štěstí a vydal se na Aragogův pohřeb. Cestou potkal Křiklana, který se k němu přidal, aby získal Aragogův jed, který byl vzácný. U Hagrida se Křiklan opil a Harrymu se povedlo přesvědčit, aby mu dal tu vzpomínku. Se vzpomínkou se pak vydal k Brumbálovi a oba se na ní podívali. Viděli, že Křiklan Voldemortovi vše o viteálech prozradil. Teď jim již bylo jasné, že Voldemort vytvořil viteály a tam uložil kousky své duše a je potřeba viteály zničit, až pak může Voldemort zemřít. Harry se dozvěděl, že Brumbál se celou dobu snažil viteály najít a příště vezme Harryho na výpravu s sebou. Viteálem byl i Raddleův deník a prsten, který má Brumbál na ruce. Zbývají jim čtyři viteály.
Harry na dívčích záchodech potkal Draca, který se bavil s Uršulou. Došlo k souboji a Harry na něj použil kouzlo z jeho učebnice lektvarů, které způsobilo, že Draco málem zemřel, jednalo se o černou magii. Objevil je Snape. Snape na něj použil nitrozpyt, aby zjistil, kde se to kouzlo Harry naučil a chtěl vidět jeho učebnici. Snape zadal Harrymu speciální trest, měl třídit archivy s tresty žáků, bylo tam mnoho záznamů o jeho otci a Siriusovi, to Harryho trápilo. Navíc to měl dělat v době famfrpálového zápasu, který ale Nebelvír vyhrál i bez něj. Harry samou radostí políbil Ginny a Ronovi to nevadilo.
Harry se dozvěděl, že to Snape řekl Voldemortovi o věštbě, která způsobila smrt jeho rodičů, šel za Brumbálem, který ho vzal na lov viteálů. Předtím ale Harry rozdělil nápoj štěstí mezi své kamarády a ti pak mohli varovat v případě nebezpečí Fénixův řád. Vydali se společně k jeskyni, kde kdysi Voldemort týral jiné děti ze sirotčince. Do jeskyně se dostali tak, že se musela použít trocha krve. Museli se dostat přes vodu, kde byli nemrtví až doprostřed jezera, kde byl malý ostrůvek s nádobou, v níž byl náhrdelník. K náhrdelníku se dalo dostat ale jen tak, že se musel vypít nápoj, v němž byl ponořený. Brumbál ho vypil, nápoj mu působil obrovské bolesti, ale Harry ho k tomu musel donutit. Pak se na ně vrhli nemrtví, ale světlo je zastavilo. Podařilo se jim dostat se zpět do Bradavic. Na věži na ně ale čekal Malfoy, který oslabeného Brumbála odzbrojil. O Harrym nevěděl, protože byl schovaný pod neviditelným pláštěm a Brumbál předtím Harryho zmrazil. Brumbál celou dobu věděl, že mu Malfoy usiluje o život. Malfoy do hradu pustil ostatní Smrtijedy, kterým se postavili členové Fénixova řádu. Malfoy nedokázal Brumbála zabít, udělal to Snape, přestože ho Brumbál prosil. V okamžiku, kdy byl Brumbál mrtvý, kouzlo, které drželo Harryho spoutaného, povolilo. A Harry pronásledoval Snapea, použil proti němu kouzlo z knihy lektvarů. Snape se naštval, to kouzlo bylo jeho. On byl Princem dvojí krve. Harrymu ale neublížil. Zmizel s ostatními Smrtijedy. Na hradě nikdo nemohl uvěřit, že je Brumbál mrtvý a že ho zabil Snape. Všichni mu věřili. Ronův bratr byl zraněný vlkodlakem, byl zjizvený, ale Fleur ho měla ráda a nevzdala se ho. Harry zjistil, že ten náhrdelník, pro který se vydali, byl falešný, někdo jiný ho už vzal. Někdo s iniciály R. A. B.
Po Brumbálově pohřbu se Harry rozešel s Ginny. Nechtěl, aby jí někdo ublížil kvůli němu. Harry svým dvěma kamarádům sdělil, že se příští rok nevrátí do Bradavic, půjde hledat viteály. Oni půjdou s ním.
HARRY POTTER A RELIKVIE SMRTI
Poslední sedmý díl Harryho Pottera začíná u Voldemorta, kde Snape musí přihlížet smrti bradavické učitelky, která učila o mudlech. Zároveň se Voldemort ujišťuje, že Snapeovi informace jsou správné.
Harry část posledních prázdnin trávil u Dursleyových. Chyběly poslední čtyři dny do doby, než bude plnoletý, pak zmizí ochrana, kterou mu poskytoval dům, v němž žil. Harry věděl, že do Bradavic se už nevrátí, a tak vyhazoval věci, které už nebude potřebovat. Fénixův řád se rozhodl, že poskytne ochranu Dursleyovým, kterým hrozilo od Voldemorta nebezpečí. Dursleyovi byli přemístěni, při jejich odchodu se ukázalo, že jediný, kdo má obavy o Harryho, byl vlastně Dudley, který chtěl, aby šel s nimi do bezpečí. Dokonce se s Harrym jako jediný rozloučil. Pro Harryho přijeli členové řádu, část z nich vypila mnoholičný lektvar a změnila se na Harryho. Harry z domu odletěl na motorce s Hagridem. Jakmile vylétli z domu, byli přepadeni Smrtijedy, kteří na ně čekali. Nečekali, ale že Potterů bude sedm. Útok nepřežil Pošuk Moody a ani Hedvika, která chránila Harryho. Jedno z dvojčat při útoku přišlo o ucho, ale neztratilo svůj pověstný humor. Harry, Ron ani Hermiona nechtěli nikomu prozradit, jakým úkolem je pověřil Brumbál. V doupěti je také navštívil ministr kouzel Brousek, který jim sdělil, že jsou dědici po Brumbálovi. Ron zdědil zatemňovač, Hermiona knihu bajek a Harry zlatonku, kterou chytil jako první. Také zdědil Nebelvírův meč, ten mu ale ministr nepředal.
Konala se svatba Billa a Fleur, překazilo jí ale oznámení, že padlo ministerstvo a ženou se na ně Smrtijedi. Hermiona se rychle přemístila s Ronem a Harrym. Všechny věci, které potřebovali, měla ve své kabelce, kterou opatřila zvětšovacím kouzlem. Nějak se podařilo dvěma Smrtijedům najít je, ale přátelé si s nimi poradili. Rozhodli se ukrýt v Siriusově domě. Krátura z nich nebyl z počátku nadšený, ale když mu začali projevovat určitý vděk a úctu, začal se měnit i on. V domě je vyhledal Lupin, který se k nim chtěl přidat. Bál se čelit tomu, že s ním Tonksová čeká dítě, bál se, že dítě bude jako on vlkodlak. V čele ministerstva byli Smrtijedi a zaváděli povinný registr čarodějů z mudlovských rodin.
Přátelům došlo, že záhadný R. A. B. byl bratr Siriuse. Harry si vzpomněl, že ten náhrdelník, který byl viteál viděl v domě, když se tu uklízelo. Krátura mu ale sdělil, že náhrdelník mu ukradl zloděj Mungus. Krátura k Harrymu Munguse dotáhnul a ten mu prozradil, že mu náhrdelník zabavila Umbridgová. Přátelé se rozhodli vydat na ministerstvo a náhrdelník získat. Povedlo se jim pomocí mnoholičného lektvaru dostat na ministerstvo, kde Umbridgové ukradli její náhrdelník. Zároveň se ale odhalili, a když se pokusili přenést se do Siriusova domu, tak s sebou vzali jednoho Smrtijeda, proto se tam už nemohli vrátit. Hermiona je přenesla do lesa, ale Ron měl roštěp těla, takže ho museli vyléčit.
Harry měl opět vidění, jak Voldemort neváhá mučit lidi, jen aby cosi získal.
Stále častěji se Harry a Ron hádali. Ron měl velké obavy o členy své rodiny a zlost si vyléval na Harrym. Obzvlášť náhrdelník, který stále nosili u sebe, v nich vzbuzoval zlé pocity. Jednou v lese tajně vyslechli rozhovor skřetů a kouzelníků, kteří utíkali před Smrtijedy. Jeden ze skřetů tam řekl, že Nebelvírův meč, který má Snape v pracovně, je falešný. Přátelé si uvědomili, že tento meč dokáže zničit viteály. Ron, který celou tu situaci nesl těžce, se s Harrym pohádal a přemístil se pryč. To znamenalo, že díky ochranným kouzlům se už k nim nemohl vrátit.
Harry a Hermiona zůstali sami. Harry si přál navštívit Godricův Důl, ve kterém žil jako dítě a zemřeli tam jeho rodiče. Vydali se tam v období Vánoc. Chtěli tam navštívit autorku Dějin čar a kouzel. Navštívili hřbitov, kde byli pohřbeni nejen rodiče Harryho, ale i příbuzní Brumbála. Viděli ženu, která je sledovala. Domnívali se, že je to Batylda, tak šli za ní domů. Nebyla to Batylda, byl to Nagini navlečený do její kůže. Pokusil se Harryho zabít, ale Hermiona je včas přemístila. Při přemístění se ale Harryho hůlka nešťastně zlomila. V bezpečí si pak Harry přečetl článek, který Rita Holoubková napsala o Brumbálovi, vyplývalo z něj, že Brumbál nebyl žádný hrdina, usiloval o moc a způsobil smrt své sestry. Jednou v noci v lese držel Harry hlídku a uviděl stříbrnou laň – patrona. Vydal se za ní, laň ho dovedla k zamrzlé vodě. Pod ledem byl schovaný Nebelvírův meč. Harry se pro něj ponořil, ale zapomněl si sundat náhrdelník. Ten ho táhl dolů. Zachránil ho Ron, který se tam zničehonic objevil, vytáhl meč i Harryho. Pak zničil náhrdelník. Hermiona, když Rona viděla, byla velmi naštvaná, že je dokázal opustit. Ron cestou získal náhradní hůlku, která teď posloužila Harrymu. Ron jim také sdělil, jak je možné, že je Smrtijedi vždy najdou, najdou je podle toho, že vyslovili Voldemortovo jméno. Ron se dokázal vrátit díky zatemňovači od Brumbála, který sloužil jako takové rádio, díky němu věděl, kde jsou. Rozhodli se vydat za otcem Lenky Láskorádové, protože měl přívěsek se znakem, který se objevil v bajkách, které Hermiona dostala od Brumbála a byl i na jednom z hrobů v Godricově dole. Když tam přišli, Láskorád jim vyprávěl o relikviích smrti: bezové hůlce, kameni, který křísil mrtvé a neviditelném plášti. Zjistili ale, že Láskorádovi unesli Smrtijedi Lenku a vydají ji, až udá Harryho. Láskorád Smrtijedy zavolal, Harrymu a jeho přátelům se ale podařilo utéci. V úkrytu Harry omylem vyslovil Voldemortovo jméno, a tak je Smrtijedi objevili. Hermiona na Harryho namířila kletbu, která ho zhyzdila, aby ho nepoznali. Smrtijedi přesto měli pochybnosti, a tak je přivedli do sídla Malfoyů. Lucius chtěl, aby se Draco na Harryho podíval a poznal ho. Draco to ale neudělal. Byla tam i Belatrix, kterou vyděsilo, když u Hermiony viděla Nebelvírův meč, myslela si, že jí vykradli její trezor. Tak Hermionu mučila. Harry a Ron skončili ve vězení, kde byl Ollivander, Dean, Lenka a další. Harry použil střep ze zrcadla, který měl po Siriusovi a tam viděl, že je někdo pozoruje. Požádal ho o pomoc, ten někdo jim na pomoc poslal Dobbyho, který ostatní vězně přemístil pryč. Ron a Harry se dostali z vězení, Červíček se je ale pokusil zastavit, ale protože dlužil Harrymu život, tak se to obrátilo proti němu a on sám se uškrtil. Harry a Ron se dostali nahoru, kde s pomocí Dobbyho osvobodili Hermionu. Harry odzbrojil Draca, když mu vyrval všechny hůlky. Bohužel Dobby za to zaplatil životem. Zasáhl ho nůž, který hodila Belatrix. Harry bez kouzel pohřbil Dobbyho. Promluvil také s Ollivandrem, který mu prozradil, že Voldemorta zajímalo, proč je jeho hůlka spojená s Harryho a kde má sehnat nepřemožitelnou bezovou hůlku. Také mluvil se skřetem, kterého přesvědčil, aby ho dostal do banky u Gringottových, do trezoru Belatrix, protože předpokládal, že tam je další viteál. Skřet si za to řekl o Nebelvírův meč. Pomocí mnoholičného lektvaru se jim povedlo dostat do banky a i do trezoru. Našli tam další viteál – hrnek Helgy z Mrzimoru. Skřet je ale v trezoru nechal a utekl. Přátelům se povedlo dostat ven na drakovi, který trezory hlídal.
Harry pomoci vidění zjistil, že další viteál je v Bradavicích a že viteálem je i had Nagini. Přenesli se tedy do Prasinek, které ale byly hlídané. Pomohl jim výčepní od Prasečí hlavy, ve kterém Harry poznal bratra Albuse Brumbála Aberfortha. Ten jim také na pomoc poslal Dobbyho. Aberforth měl v hostinci tajný vchod do Bradavic pomocí obrazu. Obrazem za nimi přišel Neville a dovedl je do Bradavic do Komnaty nejvyšší potřeby, kde byli Harryho přátelé připravení na boj. Díky Lence přišel na to, že hledají diadém, vydal se s ní do Havraspárské věže podívat se, jak diadém vypadá. Tam ho ale objevila učitelka, která byla Smrtijedkou. Lenka ji sice omráčila, ale ona stihla dát znamení Voldemortovi. Když jiný profesor Smrtijed plivl na profesorku McGonagallovou, tak na něj Harry použil zakázanou kletbu. Profesorka mu pomohla zajistit školu a začala evakuovat studenty do Prasečí hlavy. Na chodbě se objevil Snape, profesorka se mu postavila, na pomoc jí přišel i Křiklan. Snape ale zmizel. Do školy se dostali zbylí členové řádu připravení bojovat. Harry se vydal do Komnaty nejvyšší potřeby, kde byl ukrytý diadém. Mezitím se Ron a Hermiona vypravili do Tajemné komnaty, kde vzali baziliščí zuby a zničili hrneček. V komnatě se střetli s Dracem, Goylem a Crabbem. Crabbe založil zložár, který ale neuměl ovládat. Komnata začala hořet, Harry a Ron zachránili Draca a Goyla. Crabe tam zemřel. Diadém byl ale zložárem zničen. Když přátelé probíhali chodbou, viděli boj, ve kterém zemřel Fred.
Harry díky vidění viděl, že Voldemort je i s Naginim v Chroptící chýši a čeká na Snapea. Vydal se pod neviditelným pláštěm za ním. Vyslechl rozhovor Voldemorta a Snapea. Voldemort vysvětlil Snapeovi, že ho bezová hůlka, která původně patřila Brumbálovi neposlouchá pravděpodobně proto, že on neporazil Brumbála. To Snape ho zabil a on tedy musí zabít Snapea, aby byl absolutním vlastníkem mocné hůlky. Nagini ho zabil. Než ale Snape zemřel, stihl předat své vzpomínky Harrymu, který k němu přišel. Harry se na vzpomínky podíval a viděl, že Snape byl od dětství zamilovaný do jeho matky, viděl, že velmi litoval, že zavinil její smrt, že prosil, aby jí Voldemort ušetřil. Že žádal Brumbála, aby schoval celou její rodinu, aby jí Voldemort nemohl zabít, a když se to nepovedlo, tak alespoň chránil Harryho. To on vyslal stříbrnou laň, to on jim dal Nebelvírův meč. Celou dobu nad nimi držel ochrannou ruku. Zároveň také Harry zjistil, že Brumbál Snapea žádal, aby ho zabil, protože věděl, že brzy kvůli kletbě zemře. Nechtěl, aby to udělal Malfoy. Harry zjistil, že Snape byl hrdina. Dozvěděl se také, co mu měl Snape říct, že Harry musí zemřít, protože se z něj stal viteál, zabít ho ale musí Voldemort. Na hradě mezitím zemřela spousta lidí včetně Lupina a Tonksové. Harry se tedy vydal za Voldemortem do Zapovězeného lesa. Cestou svíral zlatonku a šeptl do ní to, co věděl, že je čas zemřít. Zlatonka se otevřela a objevil se kámen, který přivolal všechny jeho zemřelé blízké. Byli s ním až do konce. Harry došel k Voldemortovi, který na něj vyslal smrtící kletbu. Harry se ocitl v duchu na nádraží, kde s ním byl i Brumbál. Ten mu vysvětlil, že nezemřel, zemřela jen ta Voldemortova část v něm. Harry se opět probral v Zapovězeném lese, ale předstíral smrt. Přišla k němu matka Draca Malfoye a viděla, že je naživu. Potřebovala se ale dostat za synem do hradu, a tak Voldemortovi řekla, že Harry zemřel. Voldemort a Smrtijedi se vydali na hrad, s nimi šel Hagrid, který nesl zemřelého Harryho. Lidé vycházeli ven. Neville se pokusil Voldemortovi postavit, ten mu na hlavu narazil Moudrý klobouk a zapálil ho. V tu chvíli na dvůr vpadl Dráp, Neville z klobouku vytáhl Nebelvírův meč a uťal Naginimu hlavu. Harry toho využil a zmizel pod neviditelným pláštěm. Boj dál pokračoval, na stranu Harryho se postavili i domácí skřítci vedení Kráturou. Voldemort byl ve středu boje proti McGonagallové, Křiklanovi a Kratiknotovi. Ginny, Hermiona a Lenka se pokoušely porazit Belatrix, dívky vystřídala paní Weasleyová, ta dokázala Belatrix zabít. To rozčílilo Voldemorta, který všechny tři učitele odmrštil a namířil hůlku na paní Weasleyovou, tu ochránil Harry kouzlem. Harry se postavil Voldemortovi, vysvětlil mu, že už je to jen mezi nimi. Voldemort nikomu nemůže trvale ublížit, protože se Harry obětoval. Ochránil své přátelé stejným kouzlem, kterým ho ochránila matka, když se obětovala pro něj. Sdělil mu také, že Snape byl celou dobu Brumbálův člověk, jednal jen na jeho přání. Také Voldemortovi sdělil, že ho nikdy nebude bezová hůlka poslouchat, protože Snape nikdy Brumbála neporazil. To Draco ho odzbrojil a Draca zase odzbrojil Harry, majitelem bezové hůlky je tedy Harry a hůlka přece nezabije svého majitele. Oba vystřelili své kletba, Voldemort smrtící kletbu a Harry odzbrojující expelliarmus. Bezová hůlka vzlétla a doletěla k Harrymu. Voldemort klesl mrtvý. Všichni slavili. Harry se s přáteli vydal do ředitelovy pracovny. Tam Brumbálovu obrazu sdělil, že kámen někde nechal a nikdy ho nehodlá nechat, plášť si ponechá a bezovou hůlkou spravil tu svoji. Bezovou hůlku pak hodlal vrátit do hrobu Brumbála.
Závěr knihy se odehrával o 19 let později, kdy Harry s Ginny doprovázeli své dva syny Jamese a Albuse na vlak do Bradavic. Albus jel poprvé a malá Lilly plakala, že by chtěla jet také. Harry svému synovi řekl, že vůbec nevadí, když skončí ve Zmijozelu, protože z této koleje pocházel další velký kouzelník, po kterém má jméno Severus. Navíc klobouk jistě přihlédne k jeho přání. U vlaku se setkali i s Ronem a Hermionou, kteří tam byli s jejich dcerou Rose a mladším synem Hugem. Na dálku se pozdravili s Dracem, který doprovázel svého syna. Na nádraží byl také Teddy, syn Tonksové a Lupina.
Zdroj: článek Harry Potter: Joanne Rowlingová
Obsah pověstí
Staré pověsti české
O Čechovi
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho času strávila s obřady k poctě bohů. Často se modlila a obětovala bohům, žila na hradě Tetín. Nejmladší a nejkrásnější dcera se jmenovala Libuše a stejně jako otec měla jisté věštecké schopnosti. Když Krok zemřel, byla to Libuše, kdo byl zvolen jako jeho nástupce. Libuše opustila svůj hrad Libušín a přesídlila na Vyšehrad.
O Bivoji
Kněžna Libuše si k sobě na Vyšehrad pozvala sestru Kazi na návštěvu. Zrovna když se procházely v Libušině oblíbené zahradě, zavolal je správce hradu na nádvoří. Tam obě spatřily hezkého mladého muže, který na ramenou nesl obrovského živého kance. Byl to kanec, který sužoval Kavčí hory. A mladý Bivoj se ho vydal zabít. Povedlo se mu ho dostat živého a přinesl ho na Vyšehrad, aby o smrti kance rozhodla Libuše. Ta mu dala svolení, aby ho zabil. Muži se kolem nich rozestoupili do kruhu a Bivoji hodili k nohám oštěp. Bivoj silou mrštil kancem a rychle zvedl oštěp. Rozzuřený kanec se vrhl proti němu a nabodl se na Bivojův oštěp. Bivoj byl poté pozván na hostinu, která se konala na jeho počest, tam vyprávěl, jak se mu podařilo kance zajmout. Mezitím stále doufal, že se do síně vrátí Libuše se sestrou, protože se mu Kazi velmi líbila. Sestry se do síně opravdu vrátily a donesly mu jako dar překrásný opasek vykládaný drahými kameny. Do opasku Kazi navíc zasadila mocné byliny a hadí zub, aby Bivoje chránily před zlými silami. Druhý den se vydal Bivoj na cestu domů stejně jako Kazi. Libuše mu darovala také koně. Bivoj cestou dohnal Kaziin průvod a připojil se k ní. Bivoj se rozhodl opustit jeho rod a vesnici a žil s Kazi na jejím hradě, protože Kazi si ho velmi oblíbila a vzala si ho za manžela.
O Libuši
Kněžna Libuše byla nejen správkyní země, ale také nejvyšší soudkyní a stejně jako její otec, soudila spravedlivě. Chodili k ní lidé z celé země, aby jim pomohla s jejich rozepřemi. V době její vlády se do sporu dostali i dva mocní starostové rodu. Předmětem jejich sporu byla pole, která ležela mezi nimi. Proto se svým sporem předstoupili před Libuši a doufali, že se kněžna přikloní na jejich stranu. Kněžna si spor vyslechla. Mladší soused žaloval na staršího, že mu chce zabrat jeho pole a meze. Starší tvrdošíjně trval na tom, aby bylo po jeho, aniž by měl nějaké právo pozemky vyžadovat. Kněžna při rozvážila a sdělila radě starších svůj názor, rada s ní souhlasila, a tak kněžna vyhlásila svůj rozsudek. Pole přiřkla mladšímu ze sousedů. Nestihla však ani dopovědět svůj rozsudek a starší z mužů začal křičet, že je to ostuda, že je soudí žena. Libuši jeho slova mrzela, nejvíc ji ale trápilo, že se jí nikdo nezastal a toho muže neokřikl. Proto povstala a důstojně prohlásila, že mají pravdu, že je žena, a proto činí ženská rozhodnutí, netrápí je a pokud tak moc stojí o přísnějšího vládce, tak ona se tomu podrobí. Ať si valný sněm zvolí nového vojvodu a ona si ho vezme za muže. Odešla do hradu a dala poslat pro své sestry. Všechny tři se dlouze radily v zahradě. Hned ráno nechala svolat Libuše na valný sněm všechen lid. Řekla jim, že si nevážili svobody, kterou jim poskytla, a když si přejí vojvodu, který bude brát jejich děti ke svým službám a chtít po nich daně, tak ona jim ho dopřeje. Radila jim, aby ale vojvodu volili moudře a pokud stojí o její radu, tak jim poradí. Její radou bylo, ať se vydají k řece Bělině, kde je obec Stadice, tam najdou na poli orat muže se dvěma voly. Poslové měli vzít vhodné oblečení pro budoucího vojvodu a jejího koně, který je k tomu muži zavede. Poslové se okamžitě vydali na cestu.
O Přemyslovi
Libušini poslové se vydali na cestu, aby našli nového vojvodu. Cestou je provázel Libušin kůň, kterého museli obdivovat, šel, aniž by ho kdokoliv vedl, nenechal se od svého úkolu odvést ani, když procházeli kolem stáda koní, kteří ho k sobě vábili. Cesta byla velmi dlouhá, šli tři dny, až dorazili k vesnici Stadice. Hned se také vyptávali, jestli tam žije muž jménem Přemysl. Malý chlapec jim ukázal, že Přemysl právě orá na poli. Spatřili hezkého vysokého muže v lýčených střevících, který kráčel za pluhem zapřaženým za dva voly. Poslové se Přemyslovi poklonili a pozdravili ho. Řekli mu, že si ho zvolili za vojvodu a že na něj český národ a kněžna Libuše již čekají. Přemysl je mlčky vyslechl a pak zabodl otku, kterou měl v ruce do země a pustil voly se slovy, ať jdou tam, odkud přišli. Voli se vydali ke skále, kde náhle zmizeli a už je nikdo nespatřil. Přemysl se obrátil na posly a řekl jim, že přišli brzy, kdyby přišli o chvíli déle, stihl by doorat a jejich zemi by se dařilo dobře. Protože to ale nestihl a přerušili ho v práci, tak v české zemi bude často hlad. Poslové žasli nad tím, jak líska, kterou Přemysl předtím zabodl do země, vyrostla do tří ratolestí. Dvě z nich rychle opadaly, třetí ale rostla dále. Přemysl jim vysvětlil, že líska ukazuje, že z jeho pokolení bude mnoho lidí panovat, ale vždy jen jediný vladař zůstane. Poslové byli překvapeni také tím, že se Libuše nezmýlila, když tvrdila, že Přemysl bude jísti u železného stolu. Přemysl jim řekl, že je třeba si železa vážit. Protože v čase míru se dá využít k práci a v čase války k obraně. Přemysl se poté převlékl do oděvu, který mu poslové přivezli a ale vzal si s sebou i lýčené střevíce a starou kabelu, aby jeho rod nikdy nezapomínal, z jakých poměrů vzešel. Na Vyšehradě již všichni očekávali Přemyslův příjezd. Přemysl, který znal Libuši z dob, kdy vyrůstala na Budči, rád pojmul kněžnu za manželku.
Libušina proroctví
Po svatbě Přemysla a Libuše vzala kněžna svého manžela do podzemí, kde se ukrýval poklad, protože věděla, že teď má na něj stejné právo jako ona. Libuše a Přemysl spolu vládli v právu a ve shodě. Jednou se s Přemyslem a družinou procházeli nad Vltavou. Pozorovali okolní krajinu. V tom okamžiku Libuše pronesla jednu ze svých věšteb, pravděpodobně tu nejznámější. Libuše předpověděla vznik a význam Prahy. Poradila jim, aby se vydali k lesu Strahovu, kde uvidí člověka, jak tesá práh domu. Tam mají vystavit město, jehož slávě se budou lidé klanět.
Jindy Přemysla navštívili vladykové různých rodů a prosili ho, aby jim Libuše poradila, kde mají hledat vzácné kovy a jiné rudy. Přemysl je v jeden den svolal a Libuše jim pronesla věštbu, v níž říkala, kde se které kovy nacházejí na českém území. Například stříbro se mělo nacházet v okolí Březové hory a zlato v okolí Jílové hory. Zároveň je i varovala, že toto bohatství nepřinese jen dobré věci, ale způsobí i konflikty s okolními sousedy.
Jednou se Libuše se svoji družinou vydala do lázní, které vznikly tak, že Vltava vymlela hlubokou tůni. Zde Libuše potopila zlatou kolébku, která dříve patřila jejímu synovi. Tato kolébka se měla vynořit, až se bude blížit doba, kdy se zrodí někdo, kdo dojde velké slávy díky jeho práci a lásce.
Jak léta plynuly, kněžna a její sestry stárly. První zemřela Kazi, po ní i pobožná Teta. Postupně se nachýlil čas také Libuši, která věděla, že brzy zemře. Nechala si tedy svolat český lid a žehnala jim, prosila je také, aby zachovali víru a poslušnost jejímu manželovi a synovi. Poté Libuše zemřela. Kde je její hrob, není jisté.
Její poklad, který ukázala po svatbě svému manželovi, zůstal ukrytý. Přemysl ho nechal, kde byl. Věřil tomu, že až na tom jednou bude česká země bídně, tak se poklad zjeví a díky tomu bída zmizí.
Co se týká zlaté kolébky, zjevila se prý jednou a rostla spolu s dítětem, které se v pozdějším věku proslavilo jako otec české vlasti. Po jeho smrti se kolébka znovu vnořila do Vltavy a tam stále čeká.
Dívčí válka
Po smrti Libuše se změnilo postavení žen z její družiny. Předtím měly velký význam v české společnosti, ale pak ho postupně ztrácely a často musely čelit i různým posměškům. Nejhůře tento společenský propad nesla Vlasta, která vyzvala ženy, aby se chopily zbraní a začaly vládnout. Ženy si dokonce vytvořily vlastní útočiště Děvín, který stál také u řeky Vltavy, ale o něco výše než Vyšehrad. Vlasta a ostatní dívky z její družiny se snažily přemluvit ostatní ženy, aby společně s nimi bojovaly proti mužům. Chtěly, aby ženy vládly v zemi a muži jim sloužili. Mnoha ženám se tento názor líbil, naopak mužům to přišlo vtipné a dívkám se posmívali, když viděli, jak se cvičí v boji a v jízdě na koni. Jen Přemysl se tomu nesmál, měl děsivý sen o krutém krvavém boji. Chtěl, aby to muži nebrali na lehkou váhu. V tomto ho ale neposlouchali. Mezitím se dívky na Děvíně zřekly všech svých pout k mužům z jejich života, nezáleželo na tom, jestli šlo o manžely, bratry, či otce. Věrnost přísahaly jen svému ženskému spolku. Slíbily si také, že se nikdy nezradí. Každá z žen měla na Děvíně svůj úkol. Ty nejchytřejší byly v radě. Ty, jež byly opatrné, střežily hrad, nejodvážnější dívky se zase chystaly k boji. Ty, které měly krásnou tvář a postavu, měly sloužit jako návnady pro muže, aby lehčeji padly do Vlastiny pasti. Vlasta se totiž nebála využívat různých lstí. Jednou se muži vydali k hradbám Děvína. Věřili, že až dívky uvidí zbraně, že se hned vzdají. Vlasta ale se svoji armádou vyrazila z brány a došlo ke krutému boji, v němž zemřelo na tři sta mužů. Od toho okamžiku přestali muži dívky podceňovat. K Vlastině armádě se naopak přidávaly stále další ženy. Muži se snažili Děvína zmocnit i lstí, ale žádná z dívek nezradila. Naopak na Vyšehradě žily dívky, které tajně donášely informace o mužích do Děvína. Mnoho mužů v okolí Děvína zemřelo díky proradnosti těchto žen. Jednou krásná dívka přiměla mládence, aby ji šel osvobodit, až jibudou přepravovat z Děvína. Muž a jeho družina ale padli do pasti. Jindy zase jedna z dívek slíbila mladíkovi, že mu zradí Děvín. V noci ho a jeho družinu pustila do hradu, padli tam ale do připravené pasti.
Vlasta ze všech nejvíce nenáviděla mladého Ctirada, který v bojích zabil mnoho jejích dívek. Vymyslela proto lest. Když Ctirad se svou družinou projížděl kolem Děvína, spatřil v lese uvázanou překrásnou dívku. Osvobodil ji a vůbec ho nenapadlo, že by to mohla být past. Dívka mu prozradila, že se jmenuje Šárka a že ji zajaly dívky z Děvína. Když ji táhly na jejich hrad, slyšely koně, a tak ji tu nechaly. U nohou jí postavily láhev s medovinou, aby se nemohla napít a na záda jí připevnili lesní roh, aby si nemohla zatroubit o pomoc. Ctiradovi se Šárka velmi líbila, a tak jí věřil. Vesele s ní popíjel medovinu, a zatímco jeho družina odpočívala, nechal se přesvědčit a zatroubil na onen lesní roh. V tu chvíli se zjevila skupina žen a Ctiradovu družinu pobila. Ctirada odvedly na Děvín. Druhý den se našlo jeho tělo vlámané do kola. To muže velmi rozzuřilo, a tak se rozhodli pomstít dívkám. Muži a ženy se střetli před Vyšehradem, byl to krutý boj. Když ale v boji zemřela Vlasta, dívky se začaly vzdávat, v tu chvíli s nimi ale neměl žádný muž slitování. Dívky tuto bitvu prohrály, a tím prohrály i dívčí válku.
O Křesomyslu a Horymírovi
Po smrti Přemysla nastoupil na jeho místo Nezamysl, po něm se vojvodou stal Mnata a po něm pak Vojen a Vnislav. Po nich následoval Křesomysl. Křesomysl se více než na zemědělství zaměřoval na hledání kovů. Vycházel z proroctví Libuše. Během jeho vlády se zhoršovalo zemědělství, což si mnoho vladyků a starostů uvědomovalo, a proto proti tomu protestovali. Nejvíce se ozýval Horymír, který byl vladykou v Neumětelých. O jeho postojích se dozvěděli horníci, které to velmi popudilo, a tak se mu rozhodli pomstít. Vydali se do Neumětel a zapálili je. Díky včasnému varování se povedlo Horymírovi utéct na Šemíkovi. Horymír se poté horníkům spolu se svým rodem a přáteli pomstil. Mnoho horníků to zaplatilo životem. Ti, co přežili, pak žalovali Křesomyslovi, který jim byl stále nakloněn, a proto se rozhodl Horymíra uvěznit a pak nechat popravit. Horymírovým posledním přáním bylo, aby se mohl ještě naposledy projet na Šemíkovi po vyšehradském nádvoří. Křesomysl mu toto přání splnil, netušil ale co bude následovat. Horymírovi se na Šemíkovi povedlo přeskočit hradbu. Když to vladykové viděli, vyprosili u Křesomysla pro Horymíra milost. Šemík tenhle skok ale zaplatil životem.
Lucká válka
Po smrti Křesomysla se novým vojvodou stal Neklan, který byl považován za mírného a moudrého vojvodu. Měl dobré vztahy se sousedními Litoměřici a Lemuzi. Naopak problémy mu dělal vojvoda Vlastislav, který byl včele Lučanů. Vlastislav na rozdíl od Neklana miloval boje. Často nerespektoval jeho území a táhnul i do sousedství, třeba právě na území Čechů, Litoměřiců i Lemuzů. Nejednou si pak nechával od podrobených vesnic platit daně a případně prodával zajaté lidi do otroctví. Když takhle jednou vtáhnul do českých zemí, dostal se až k Levému Hradci. Obyvatele této pevnosti chtěl nechat vyhladovět, ale oni doufali, že jim přijde jejich vojvoda Neklan na pomoc. Ten ale nepřicházel, proto se chtěli vzdát. Na poslední chvíli se ale objevila vojska Lemuzů, Litoměřiců a Děčanů. Vlastislav se musel vrátit domů, ale hodlal se pomstít jak Čechům, tak i dalším vojvodstvím. Začal s Litoměřici, na jejich území nechal postavit nový hrad, z něhož jeho posádka podnikla surové útoky na místní obyvatelstvo. Toho se zalekli Lemuzi i Děčané a slíbili, že již nikdy nepřijdou Čechům na pomoc. To Neklana mrzelo, protože věděl, že bez spojenců si na Lučany netroufne. Rozhodl se, že se pokusí Vlastislavovi vlichotit a poslal k němu posly s dary. Ten dary odmítl a vzkázal Neklanovi, že ovládne českou zemi a pro tyto dary si přijde a vezme si k nim vše, co najde. Lučané se chystali do války, každý bojeschopný muž musel jít, jinak mu hrozil trest smrti. Poslové s informacemi o blížícím boji objeli všech pět lučanských žup. V poslední z nich žil Straba, který bojoval při posledním útoku v Čechách. Tam si také našel Čechyni, ze které nejprve udělal nevolnici a pak svou manželku. Jednou ho jeho nevlastní matka požádala, aby přišel večer do úvalu. Tam pak vyčarovala mlhu, aby je nikdo nemohl sledovat. Řekla mu, že Lučané tuto válku prohrají a že všichni muži tam zemřou, jen on sám se může zachránit. Pokud zraní muže, který na něj první zaútočí, uřeže mu uši a pak uteče.
V Čechách se zatím všichni vladykové chystali do války, jen Neklan se stále bál. Až za ním přišel jeho příbuzný Čestmír a snažil se ho přesvědčit. Neklan mu řekl, ať si vezme jeho zbroj a jde tam místo něj. Čestmír to opravdu udělal a všichni ho považovali za vojvodu. Velmi vojáky motivoval. Sám jim ale také řekl, že zde pravděpodobně zemře (přijde o hlavu), což se také stalo. Až pak vojáci zjistili, že to byl Čestmír a ne Neklan. Češi Lučany porazili a pronásledovali je až na jejich území.
Straba se z boje opravdu zachránil a vydal se domů, kde se dozvěděl, že jeho žena umírá. Když přišel do domu, uviděl, že jeho žena je smrtelně zraněná a že jí chybí obě uši. Poznal, že to ona na něj v Čechách zaútočila a že je to čarodějka.
Durynk a Neklan
Neklan vpadl do Lucké země a rychle postupoval, neboť všichni bojeschopní muži zemřeli na území Čech. Neklan nechal zbořit mnoho hradů a snažil se najít Vlastislavova syna. Když se s ním setkal, viděl, že je to pěkný pětiletý chlapec jménem Zbislav. Rozhodl se, že mu nezkřiví ani vlásek a nevezme ho ani do zajetí. Nechal ho dokonce žít na území lucké župy, a dokonce mu nechal vystavit hrad. Zbislava svěřil do péče Durynka, který se o něj staral i předtím. Durynk ale začal mít nekalé myšlenky, začal přemýšlet, jak udělat, aby se Neklanovi více zalíbil a rozhodl se, že to udělá tak, že zabije malého Zbislava. Jednou v zimě ho vzal k řece a vzal s sebou i sekyrku, prý aby vysekal díru do ledu. To také udělal, aby malý Zbislav mohl pozorovat rybičky. Zbislav se nad dírou v ledu sklonil a Durynk ho sekl do krku. Nožem pak hlavu odsekl. Se Zbislavovou hlavou se vydal na Vyšehrad, kde ji předložil Neklanovi s tím, že to udělal pro něj, aby se nikdy nemusel obávat Zbislavovy vzpoury. Neklan se na Durynka velmi rozzlobil. Rozhodl, že Durynk musí spáchat sebevraždu. Dal mu na výběr, buď skočí ze skály, nebo se oběsí, případně se probodne. Durynk si zvolil smrt oběšením.
Pověsti doby křesťanské
O králi Svatoplukovi
Příběh o králi Svatoplukovi začíná v den svatého Petra a Pavla. Lidé se sešli na mši ve Velehradském chrámě a čekali na příchod arcibiskupa Metoděje. Ten stále mši nesloužil, protože slíbil, že počká na krále, který byl na lovu. Ten ale nepřicházel, a když se blížilo poledne, tak Metoděj začal mši bez něj. Mše byla ale přerušena hlučným příchodem krále a jeho lovecké družiny. Svatopluk byl velmi rozčílený, když zjistil, že Metoděj začal mši bez něj. Metoděj ho ale dokázal dočasně uklidnit, což potom vyvolalo další hněv Svatopluka, který zcela zapomněl na to, co vše udělal Metoděj pro moravskou říši. Svatopluk tedy Metoděje vyhnal. Metoděj začal chodit po krajinách a všude kázal ve slovanském jazyce, aby mu všichni rozuměli.
Svatopluka ale stihl trest, jeho země byla napadána mnoha národy, ať už Uhry, Poláky, Němci, ale i Češi se bouřili. Král se snažil své nepřátele zastavit, ale nedařilo se mu to. Pochopil, že je to Boží trest za jeho chování. A jednou v noci, když byl ve svém vojenském ležení, tábor opustil a vydal se na místo, kde žili tři poustevníci, a přidal se k nim. Až před svou smrtí jim přiznal, kdo vlastně ve skutečnosti byl.
O králi Ječmínkovi
Když král Svatopluk zničehonic zmizel, tak se na Moravě hledal nový panovník. V té době žil na Chropíně zeman, který byl považovaný za chytrého a jeho lid ho miloval. Proto nikoho nepřekvapilo, že byl zvolen novým panovníkem. Pán z Chropínského zámku se chtěl seznámit se svou novou říší, a tak hodně cestoval. Všude ho vítali oslavami. Nový král si na to zvykl, a když se vrátil domů, pořádal i on sám často oslavy. Jeho lid se na to ale díval s obavami. Nakonec ho lid za to proklínal, protože s oslavami přicházely i vyšší daně. Jediný koho jeho lidé litovali, byla jeho žena, která se za ně snažila přimlouvat. Její manžel to již nevydržel a vyhnal ji z domu. Málem ji u toho i zabil. Když ji pronásledoval, aby jí ublížil, podařilo se jeho manželce schovat se v obilí na poli, kde ji pak lidé našli ležet s malým miminkem, které porodila. Dítě dostalo jméno Ječmínek. Král rozhodl, že mu žena a ani syn nesmí přijít na oči a nechal je přesídlit daleko od něj. Když svého činu začal litovat a chtěl poznat svého syna, tak pro ně poslal posly, ale ti je už nenašli. Král toho začal litovat, ale dobré rady se mu od nikoho nedostalo. Nakonec spáchal sebevraždu skokem do studny. Před svou smrtí se dozvěděl, že jeho syn bude vládnout, až bude zemi nejhůře a dostane ji z krize. Od té doby lidé neustále věřili, že se Ječmínek zjeví a moravskou a českou zemi zachrání.
Praporec sv. Václava
Roku 1125 to vypadalo, že se počasí zbláznilo, protože v létě byla zima a padal sníh, a naopak v zimě zemi zasáhly letní lijáky. Všichni tušili, že je to zlé znamení, že přijde válka. V té době byl knížetem zvolen Soběslav. Proti tomu ale protestoval jeho bratranec olomoucký kníže Otík Černý. Otík si také jel stěžovat k císaři. Císař Otíka vyslyšel a pozval si ke svému dvoru Soběslava, aby se mu zodpovídal za to, že se prohlásil knížetem. Podle císaře měl mít jen on právo jmenovat nového knížete české země. Soběslav toto „pozvání“ odmítl s tím, že česká země je svobodná. Bylo jasné, že císař si to nenechá líbit a s Otíkem do Čech vtrhne. Češi se začali chystat na válku, byli ochotni svoji zemi hájit, protože Soběslava měli velmi rádi. V noci předtím než se vydal s vojskem na pochod, měl Soběslav sen, ve kterém se mu zjevil svatý Vojtěch a prozradil mu, kde se nachází praporec sv. Václava. Svůj sen prozradil svému kaplanovi Vítovi, který se vypravil do Vrbčan a praporec tam také našel za oltářem. Praporec rychle přepravil k Soběslavovi, přestože mu počasí při cestě zrovna nepřálo. Soběslava a jeho vojsko zastihl u Teplic. Soběslav si dal svolat celé vojsko a s nadšením jim sděloval, že Bůh jim dal znamení své náklonosti právě tímto praporcem. Všichni se velmi radovali a praporci žehnali.
Pomalu se blížila nepřátelská armáda složená z německých Sasů a Durynků, Flandřanů, Frisů, Brabantů, Rýňanů, Švábů i Bavorů. S nimi přijížděl i Otík Černý. Sešikovali se u Chlumeckého údolí, kde na ně již čekalo české vojsko. Kaplan Vít přitom držel praporec sv. Václava. Když se přiblížil okamžik bitvy, zjevil se na nebi orel, který přeletěl nad hlavami českých vojáků a letěl přímo k německým vojskům a vydal u toho skřek. Všichni to považovali za dobré znamení. V tu chvíli se také rozezvonily zvony. Kněz Vít to považoval za znamení, že Bůh je s nimi. Vojáci začali spontánně zpívat „Hospodine, pomiluj ny“. Když dozpívali, vyrazili do bitvy. Němci proti nim neměli šanci, a tak začali prchat. V boji padl i Ota Černý. Češi v tomto boji zabili nejméně pět set německých šlechticů. Císař s hrůzou sledoval svou porážku. Chtěl se dát na ústup, ale Češi ho obklíčili a byl zajat. Soběslav ho propustil, když ho císař uznal knížetem. Pak císař odtáhl domů a česká země mohla slavit. Soběslav nechal na hoře Říp znovu vystavět kapli svatého Jiří.
Roku 1260 došlo k další slavné bitvě mezi Přemyslem II a Uhry na Moravském poli. Přemysl zde stál proti přesile. Obě vojska stála proti sobě a mezi nimi proudila řeka. Obě armády se dohodly, že Češi nechají v klidu Uhry přeplout přes řeku a až další den začne boj. Uhři ale dohodu porušili, přeplavili se tajně v noci a zaútočili dříve, než bylo dohodnuto. České vojsko ještě nebylo na bitvu připraveno, odvahu si ale dodali zpěvem písně. Pomáhal jim i pražský purkrabí, který opatroval praporec svatého Václava. České vojsko tuto bitvu vyhrálo. Této bitvy se měl také zúčastnit Jan syn Svojslava, ale vážně onemocněl, a proto nemohl jít. V den bitvy upadl zničehonic v těžký záchvat, až si přátelé mysleli, že umírá. Náhle se ale jeho stav změnil, vypadal mnohem zdravěji a veseleji. Probral se a svým přátelům sdělil, že celý boj viděl a Češi vyhráli.
Praporec svatého Václava zmizel, nikdo neví, kdy a jak se to stalo. Jen podle pověstí se dá soudit, že nebyl zničen a ani se se nestal kořistí. Nejspíš znovu čeká v bezpečí Vrbčanského kostela, až zas bude potřeba.
O Bruncvíkovi
Po smrti knížete Žibřida se novým knížetem stal jeho syn Bruncvík. Přál si získat pro svůj rod znak lva do erbu, a proto opustil svou ženu a vydal se s družinou do světa. Než odešel, vyměnil si s ženou prsten, aby na sebe nezapomněli a řekl jí, že pokud se nevrátí do sedmi let, tak je pravděpodobně mrtev. Bruncvík a jeho družina šli po souši tak dlouho, jak to šlo, pak se nalodili na loď, která je doplavila k ostrovu, na kterém byla jantarová hora. Z tohoto ostrovu se nedalo dostat, přestože to Bruncvík s družinou zkoušel. Bruncvík a jeho družina tu strávili dva roky, během nichž jim došlo veškeré jídlo, museli jíst i koně a nakonec postupně umírali. Nakonec způsob záchrany vymyslel starý člen družiny, když žil už jen on a Bruncvík. Poradil Bruncvíkovi, ať na sebe oblékne koňskou kůži, protože každý rok na ostrov přilétá pták noh a ten ho odtamtud odnese. To se také stalo. Pták noh Bruncvíka donesl do svého hnízda a vydal se hledat další potravu pro svá mláďata, která Bruncvík mezitím pozabíjel. Bruncvík se dostal až do údolí, kde uslyšel hrozný řev a uviděl boj devítihlavé saně se lvem. Rozhodl se, že v boji pomůže lvovi. Společnými silami se jim podařilo saň zabít. Od té doby se lev nechtěl od Bruncvíka hnout, ten mu nejprve nevěřil, ale když se o něj lev staral, tak své nedůvěry litoval. Tři roky bloudil Bruncvík se lvem krajinou, až se dostali k moři, kde si hned Bruncvík vytvořil vor. Pokusil se odplout bez lva, protože se bál, že mu bude lev dělat jen problémy. Lev ale skočil na vor. Bruncvíka jeho oddanost dojala. Dopluli spolu na ostrov, kde byl velký hrad. Zde viděl podivně vypadajícího krále a ještě podivnější družinu. Král mu oznámil, že s nimi bude muset zůstat, nebo zachránit dceru krále, kterou unesl drak Bazilišek. Bruncvík se se svým lvem vydali raději zachránit princeznu, která byla střežena nejen drakem, ale i různými obludami. Draka se jim podařilo společnými silami a pomocí kouzelného prstenu, který dodal Bruncvíkovi sílu dvaceti mužů, přemoci. Bruncvík tedy doprovodil princeznu zpět ke králi, který ho ale odmítl z hradu pustit. Bruncvík si musel vzít královu dceru za ženu, ale u toho vymýšlel, jak se dostat ke své milované manželce. Jednou se procházel po hradě a ve sklepení našel starý meč bez jílce. Meč se mu zalíbil, a tak ho vyměnil za ten svůj. Od princezny se pak dozvěděl, že ten meč je kouzelný, dokáže useknout hlavu všem, u kterých tomu jeho nositel chce. Bruncvík se pomocí tohoto meče dostal z hradu. Nechal meč, aby setnul hlavu všem obludám, králi i princezně, za jejich nevděk. Bruncvík se pak se lvem vydal na korábu přes moře. Dostal se až na ostrov, kde všichni tančili, zpívali a slavili. Řekli mu, že s nimi musí zůstat, byli to ďábli zakletí Azmodeové, Bruncvík jim také nechal setnout hlavy a pak plul dále. Až uviděl krásné město a vydal se k němu. Ve městě ale nikdo nebyl. Až tam přitáhlo vojsko a král se ho ptal, jak se tam dostal. Král chtěl, aby mu Bruncvík slíbil, že s nimi zůstane navěky, nebo ho vsadí na ohnivého koně. Bruncvík nechal ale srazit hlavu jeho vojsku. Král ho prosil o smilování a za to mu slíbil, že ho dovede do jeho vlasti, což také splnil. Bruncvík se tak se svým lvem vrátil do české země. V Praze se mezitím chystala svatba jeho manželky s bohatým nápadníkem, protože již uplynulo sedm let. Bruncvík v utajení pronikl na pražský hrad a tam upustil prsten do číše jeho ženy, ta poznala okamžitě svůj prsten a všem sdělila, že se vrátil. Její nápadník se okamžitě vydal za Bruncvíkem, aby ho zabil. Bruncvík ho a jeho družinu ale připravil o hlavu. Vrátil se ke své manželce a žili spokojeně a měli syna Ladislava. Když Bruncvík zemřel, lev po něm tak tesknil, až také u jeho hrobu zemřel.
Bruncvíkův meč je zazděn v Karlově mostě v místě, kde stojí Bruncvíkova socha. Tato zbraň se má objevit až tehdy, až bude českému království nejhůře. V tom okamžiku z Blaníku přijdou na pomoc rytíři a Bruncvíkův dědic pojede na koni po Karlově mostě a jeho kůň kopytem vyryje z kamení Bruncvíkův meč.
Opatovický poklad
V Opatovickém klášteře měl být ukrytý poklad. Jednou před polednem přišel do kláštera tajemný návštěvník, kterého přijal zdejší opat. Návštěvník přijel z Hradce. Opat jej pozval k obědu. Host tam prokázal, že má bohaté znalosti o klášteře i kostele. Opat byl jeho znalostmi a chováním zmatený. Věděl, že den předtím do Hradce přijal císař a začal mít pocit, že právě tento návštěvník by jím mohl být. Požádal tedy hosta, aby se mu představil. Host si nejprve přál navštívit kostel a poprosil opata, aby s sebou vzal dva nejstarší mnichy z kláštera. Ten tak učinil. Host tam přiznal, že je to opravdu císař Karel IV. Chtěl poznat tento kostel a spatřit poklad. Opat se mu pokoušel vysvětlit, že ho musí střežit. Dohodli se nakonec na kompromisu. Opat a mniši císaře k pokladu zavedou a ukážou mu ho, ale císař bude mít cestou zakryté oči, aby neviděl, jak se tam dostali. Tak se také stalo a císař byl pohledem na poklad unesen. Opat mu dovolil si z pokladu odnést překrásný prsten, který Karel pak nosil na ruce až do své smrti a byl s ním i pohřben.
Ve stejný rok, kdy byl upálen mistr Jan Hus, navštívili Opatovický klášter dva hosté, pan Jan Městecký z Opočna a pan Otto z Bergova. Oba seděli s opatem a popíjeli víno, když se z venku ozvalo troubení. V tu chvíli oba vyskočili a zajali opata. Ze tmy do kláštera pronikla jejich družina. Muži se snažili mučením přesvědčit opata, aby jim prozradil, kde se ukrývá klášterní poklad. Ten tajemství neprozradil. Jejich družina mezitím vyloupila klášter a mnoho mnichů bylo zraněno. I opat podlehl svým zraněním, ale poklad neprozradil. Pan Městecký se do tohoto kláštera po pěti letech vrátil, když velel zdejšímu císařskému vojsku v boji proti husitům. Kostel byl v bojích vypálen a zničen.
Rozvaliny postupně mizely a místem, kde dříve stával starý kostel, nyní tekla řeka Labe. Jen malá část rozvalin zůstala na suchu. Tam, kde dříve stával hlavní oltář, nyní rostla lípa, ze které v noci někdy vycházela překrásná záře. Blízko místa kde dříve stával kostel, vznikl mlýn, u něhož se jednou stalo, že přestala téct voda, ztrácela se uprostřed řečiště a propadala se do nějaké propasti. Za půl hodiny začala téct jako dříve. Bylo jasné, že se propadla klenba nějakého klášterního sklepení a voda zaplavila sklepy a chodby pod řekou. Tedy i místo, kde byl pravděpodobně ukrytý poklad.
I přesto se k pokladu pokoušeli lidé dostat. Po bitvě na Bílé hoře přišli čtyři Vlaši, kteří se k němu pokoušeli potopit, ale dva to nepřežili, jejich těla se již nenašla.
O staré Praze
1. O staré Praze
Karel IV. se velmi zasloužil o to, že Praha se rozrostla a že měla již za jeho vlády takovou návštěvnost z řad šlechticů. Mnoho lidí ji považovalo za jedno z nejkrásnějších měst na světě. Jednou se Karel procházel se svou družinou a s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a společně se všichni kochali pohledem na krásu Prahy. Karel se zeptal hvězdáře, co četl ve hvězdách o budoucnosti Prahy. Ten mu sdělil, že Menší Město bude zničené ohněm a že Staré Město zničí povodeň. Všechny to zasáhlo, jen Karel si věděl rady, rozhodl, že založí Nové město. Tak také učinil. Sám vymezil prostor, směr hradeb, sám položil základní kámen, sám rozhodl o směřování ulic, určil, kde budou tržiště a náměstí. Velmi o tom diskutoval se staviteli. Když stavitelé přidali jednu ulici, o které nerozhodl, nechal ji pojmenovat Nekázalka, protože tu nekázal nechat postavit. I panovník se na této části města významně podílel finančně. Nechal zde založit řadu klášterů, i kostelů. Jeden z nejznámějších je klášter Na Slovanech, protože se tam kázalo česky a žili tam slovanští mniši.
Karel nechal také založit kostel naproti Slovanskému kostelu, který nesl jméno Karlov. Jako stavitele určil mladého muže, který narýsoval takový plán, kterému se divili i zkušení stavitelé. Nikdo totiž nevěřil, že by klenba mohla vydržet. Všichni si mysleli, že takový chrám spadne. Nakonec i mladý stavitel začal mít pochybnosti, a tak aby si neudělal ostudu, radši upsal svou duši ďáblu. Až pak chrám nechal dostavět. Problém byl, že nikdo nechtěl to lešení odklidit, protože si všichni mysleli, že pak chrám spadne. Nakonec se stavitel rozhodl, že lešení zapálí. Davy lidí čekaly, co se stane. Když stavitel vykročil, tak velmi zahřmělo, vypadalo to, že chrám se boří, a tak se lidé rozutíkali. Stavitel měl pocit, že je to trest boží a utíkal domů. Když prach zmizel, lidé viděli, že se nad nimi objevilo překrásné klenutí a žasli. Hledali pak stavitele, který ale spáchal doma sebevraždu. Chrám byl potom dokončen.
Karel také nechal postavit nový chrám svatého Víta a Karlův most. K jeho stavbě bylo potřeba mnoho vajec, a tak všechna města království posílala vejce do Prahy. Z města Velvar ale poslali vejce vařená, aby se cestou nerozbila, tak se jim smála celá Praha. Když byl most dostavěn, neměl žádných soch, byl tam jen dřevěný kříž, před kterým se dříve konaly popravy. Na zdi je vytesána bradatá hlava, která má být podobiznou prvního stavitele.
Když se šlo od Karlova k mostu k Pražskému hradu, míjela se dlouhá, zubatá zeď. I tu nechal vystavět Karel. Když totiž zemi zasáhla bída, byli lidé ochotni pracovat ne za peníze, ale jen za jídlo. Karel jim dal práci, chtěl, aby postavili zeď od Petřina až ke Strahovskému klášteru. Této zdi se také říká Hladová.
V Praze žil v té době bohatý měšťan Jan Rotlev, který věřil, že doly na Jílové hoře ještě nejsou prázdné a nějaké zlato tam je. Všechny peníze dal do těžby, dokonce i jeho manželka prodala všechny šperky, až jí zbyl jen její zlatem tkaný šlojíř (svatební závoj). Nakonec i tuto milou vzpomínku nechala prodat, aby její manžel měl na obnovu práce. Jakmile se horníci dali do díla, okamžitě narazili na zlato. Zlatá žíla Rotlevovi zcela nahradila jeho finanční ztrátu a on se stal velmi bohatým. Ten důl nazval Šlojíř. Nechal si v Praze postavit velký dům.
V roce 1378 se po české zemi roznesla zpráva, že Karel je vážně nemocný a umírá. Před jeho smrtí se náhle rozezněly zvony na svatovítské katedrále, aniž by na ně někdo zvonil. V tom okamžiku Karel zemřel.
2. Žito kouzelník
Karlův syn Václav patřil ke spravedlivým vládcům. Sám často chodil mezi lidi v přestrojení, aby zkoušel jejich poctivost. Pokud zjistil, že pekař šidí, donutil ho chleba rozdat chudým a dal mu pokutu, případně ho nechal v koši zmáchat ve Vltavě. Na svém dvoře měl kouzelníka Žita. Ten prováděl různé kousky, například dokázal jen tak zničehonic změnit oblečení. Jindy proměnil ruce šaška v kopyta a proměnil je zpět, až když šašek plakal. Jindy se král Václav rozhodl, že si vyjede na projížďku. Měl zapřažené koňské spřežení a čekal jen, až přijde kouzelník Žito. Ten si ale sehnal vlastní spřežení, do něhož zapřáhl kohouty. Když vyrazili, lidé se na ně chodili dívat.
Jindy přeměnil Žito třicet víchů ze slámy na třicet vykrmených prasat a prodal je bohatému a lakomému pekaři Míchalovi. Radil mu, aby prasata nepouštěl k vodě. Pekař ho ale neposlechl a hnal vepře k brodu. Jakmile tam zvířata skočila, tak se opět proměnila ve slaměné víchy. Pekař se je pokoušel pochytat, ale uplavaly mu. Naštvaný pekař se vydal na hrad za kouzelníkem a křičel na něj. Kouzelník ale vypadal, že spí a křik pekařův ho nevzbudil. Pekař ho proto chytil za nohu. V tom okamžiku kouzelníkovi upadla noha. Žito začal křičet a hnal vyděšeného pekaře k soudnímu dvoru. Tam Žitovi svědci dosvědčili, že to pekař spáchal. Pekař proto musel Žitovi zaplatit tučnou pokutu. V tom okamžiku se Žitova noha náhle spravila.
Nedlouho po této události přijel do Prahy bavorský vévoda a přivezl s sebou několik kejklířů. Ti uměli vše, co uměl Žito. Kouzelníka to velmi trápilo, a tak vymyslel lest na bavorské kejklíře. Při obědě se pod okny začal ozývat německý křik a kejklíři vyhlédli z okna. V tu chvíli jim narostly obrovské parohy a oni nemohli strčit hlavu zpět dovnitř. Lidé se jim velmi smáli. Odpoledne pak tito kejklíři předváděli různé kejkle, aby pobavili diváky. Žito ale nikde nebyl. Pak se Žito najednou ozval. Vystoupil na lešení a začal si roztahovat pusu tak, že se mu do něj vešel jeden kejklíř. Pak Žito toho kejklíře vyplivl do kádě plné vody. Všichni se tomu smáli. Král Žita velmi chválil.
3. O králi Václavovi IV.
Po nějaké době se král Václav nepohodl se zemskými pány, protože nevyužíval jejich rady, raději věřil radám zemanských a městských pánům. Nakonec se zemští pánové proti němu spikli s uherským králem a jeho bratrem. Dokonce se jim podařilo krále zajmout, když jel z hradu Žebrák do Prahy. Zavezli ho na Staroměstskou radnici. Vězení se nazývalo Špinka. Ve vězení ho drželi 15 týdnů. Protože bylo teplo, přemluvil konšely, aby ho nechali alespoň vykoupat v lázních. Ti ho pustili se strážci, ale musel se obléct do oblečení obyčejných měšťanů. Když byl v lázních, podařilo se mu utéct s pomocí místní lazebnice, která s ním převeslovala na druhý břeh, kde se schovali v lesích, které Václav znal z lovů. Společně se vydali k Novému hradu, kde purkrabí krále poznal. Lazebnice za to dostala odměnu, a když král nechal postavit nové lázně, tak jí je daroval i s další odměnou. Zároveň také odměnil všechny pražské lazebníky, listinou je postavil na stejnou úroveň jako ostatní řemeslníky.
Král se ale i tak dál trápil a dožil se mnoha zklamání a nevděku. A poté, co se ho někdo pokusil otrávit, přestal věřit lidem. Nechal si proto zavolat hvězdáře a chtěl vědět, co ho čeká. Ten ho varoval, aby se střežil svatovítské věže, protože zemře před ní. Král se tedy rozhodl, že věž musí být zničena a nechal dělníky, ať ji začnou rozebírat. Když se král dozvěděl o tom, jak byli z radnice vyhozeni jeho konšelé, velmi se rozčílil a ranilo ho mrtvice. Nedlouho poté zemřel. Hvězdář měl nakonec pravdu, král zemřel před svatovítskou věží = zemřel dříve než ona. Věž, která nebyla celá rozebrána, byla znovu dostavena.
4. Staroměstský orloj
Lidé se scházeli na Staroměstském náměstí, aniž by bylo svoláno jakékoliv jednání. Všichni se chodili dívat na staroměstský orloj. Obyčejní lidé obdivovali krásné postavy, které se na orloji míjeli. Učenci obdivovali všechny hodiny, které orloj zobrazoval. V tu chvíli se objevil mistr Hanuš, který orloj vytvořil, a začal vysvětlovat, jak orloj funguje a co zobrazuje. Starší měšťané se společně s Hanušem vydali do věže, aby se podívali na vnitřek orloje. Tam se v nich probudily určité obavy, že by Hanuš mohl sestavit takový a možná i lepší orloj i pro jiné město. A když Hanušovi začaly přicházet různé nabídky, tak se jejich obavy ještě zhoršily. Jednou večer k Hanušovi přišli tři muži, kteří ho oslepili a oči mu pak ještě ošetřili. Lidé ho velmi litovali a hledali ty, kteří mu to způsobili. Hanuš věděl, kdo a proč to udělal, ale nikomu to neřekl. Pomstil se jinak, nechal se bývalým studentem odvézt do věže a tam poničil stroj orloje. Orloj tak přestal fungovat a nebyl nikdo, kdo by to mohl opravit.
5. O Daliborovi z Kozojed
Po smrti Václava IV. se na českém trůně vystřídalo několik panovníků. Král Vladislav II. Jagellonec nechal na Pražském hradě postavit věž, ve které byla tři vězení. Věž zatím neměla své jméno, čekalo se na jejího prvního nedobrovolného obyvatele.
V té době mnoho poddaných trpělo bezprávím. Pokud s nimi jejich pán nejednal dobře, neměli nikde zastání. To se stalo i sedlákům u Adama Ploskovského z Drahonic, proti kterému jeho sedláci povstali, protože byl na ně krutý a vymýšlel si neexistující roboty. Sedláci vpadli do jeho tvrze. Adama zde také zajali, ten, aby se zachránil, jim slíbil, že je za to nebude pronásledovat. V sousedství Ploskovského žil v té době mladý zeman Dalibor z Kozojed, o kterém se vědělo, že je spravedlivý. K němu se vydali sedláci, kteří obsadili Ploskovského tvrz a žádali ho, aby se této tvrze ujal a že ho budou rádi poslouchat. Dalibor jejich nabídku přijal s tím, že mají písemný souhlas od Ploskovského. Ten se ale potom dovolával svého majetku a považoval Dalibora za zloděje. Proti Daliborovi se postavila řada hejtmanů. Dalibor byl proto zajat a skončil v novém vězení ve věži, které se po něm začalo říkat Daliborka. Dalibor, který byl ve věži sám, a stýskalo se mu po domově, začal hledat útěchu v hudbě. Z peněz, které měl na jídlo, si koupil housle a učil se na ně hrát. Stal se ve hře na housle mistrem. Lidé chodili pod jeho věž a poslouchali jeho hru. Když Daliborovi došli peníze, spouštěl po svém „koncertě“ dolů plátýnko, do kterého mu lidé rádi dávali peníze na přilepšenou. Někdy dali i nějaké šatstvo, či jiné věci, které by se mu mohli hodit. Dalibor byl ale odsouzen k trestu smrti, a tak Daliborka utichla.
6. Ze Židovského města
Židovské město bývalo součástí Starého města pražského. Židovské město bylo od zbytku Prahy odděleno hradbami, jimiž procházelo šest bran. Židovská část Prahy nebyla tak hezká jako zbytek Prahy, bylo zde vše chudší. I za hradbami museli židé nosit na plášti rudé kolo, které je označovalo.
Židé i přes ponížení ve kterém žili, věřili, že jejich předci zde žili ještě dříve, než Libuše nechala toto město postavit. Věřili, že i jejich stará-nová synagoga je starší než křesťanský chrám svatého Víta. Tato synagoga byla postavena podle vzoru Jeruzalemského. Dvakrát byla židovská synagoga znesvěcena, poprvé za Jana Lucemburského, kdy mu tu jeho lidé hledali židovský zlatý poklad a po druhé za Václava IV., při tomto znesvěcení bylo zabito i mnoho židů a jejich krev potřísnila stěny. Stěny pak nebyly čištěny, aby jejich krev připomínala židovské utrpení.
Jeden z příběhů vypráví o rabbi Jizchakovi, který se jednou vracel lesem do Prahy. V jednu chvíli se koně zastavili a nechtěli dál. Kočí a Jizchak viděli podivnou záři. Jizchak se šel podívat, odkud záře vychází. Viděl tam dva pidimužíky s kupou stříbra a zlata. Ptal se jich, komu to zlato patří, oba mu odpověděli, že jemu ne. Jizchak se jen dozvěděl, že to zlato dostane žid a to až potom, co se vdá jeho dcera. Jizchak si ze zlata nesměl nic vzít, ale směl mince vyměnit. Vyměnil své tři zlaťáky za jejich. Když se dostal do Prahy, zkusil zjistit, kdo ty peníze jednou získá. Jeden ze zlaťáků, které si přinesl, hodil zabalené do papíru na ulici a čekal, kdo je zvedne. Objevil se mladík, vzal zlaťák a zmizel. Tak se to opakovalo i další dva dny. Jizchak získal tak jistotu, že ten chlapec bude jednou právoplatným majitelem. Aby zjistil charakter chlapce, dal vyhlásit, že se mu peníze ztratily a čekal, jestli mu je chlapec vrátí. Chlapec opravdu přišel se dvěma zlaťáky a omlouval se, že nevěděl, komu patří, jinak by je vrátil již dříve. Ten jeden věnoval matce, která ho ale Jizchakovi vrátí, až si ho vydělá. Jizchak mu nabízel, že může žít u něj. Mordechai to ale odmítl, musel se starat o rodiče, ale začal k Jizchakovi docházet a ten ho učil, co uměl. Jeho dcera se do něj zamilovala, a tak se později vzali. Jizchak stále čekal na zlato, které měl Mordechai získat, když ale stále nic neměl, tak ho vyhnal ze svého domu. Jeho žena šla s ním. Z Mordechaie se stal schopný obchodník, jednou dal na dluh nějaké nástroje muži, který k němu přišel do obchodu a ten mu za to dal obrovskou truhlu, ve které Mordechai objevil zlato. Chtěl ho muži vrátit, ale muže už nenašel. Velkou část zlata věnoval synagoze a městu. Mordechai se usmířil i s Jizchakem.
Další z příběhu se odehrává v době Rudolfa II., kdy je v židovském městě rabbim Löw ben Bezalel. Král rozkáže, že se židé mají z města vystěhovat, rabbi ho ale přesvědčí, aby změnil názor. Navíc Rudolfa velmi zaujal a směl ho chodit navštěvovat. Jednou ho Rudolf požádal, že by si přál spatřit arciotce. Rabbi mu to splnil, napřed mu ale řekl, že se nesmí císař během setkání s arciotci usmát, jinak zmizí. Tak se i stalo, vše skončilo, když se Rudolf zasmál. V tom okamžiku ale také začal klesat strop v místnosti, kde se nacházeli. Rabbi klesání zastavil, ale strop se již do původní výšky nevrátil. Císař navštívil rabbiho doma a byl mile překvapen krásou interiéru jeho domu.
Největším divem rabbiho byl jeho sluha golem, který pro něj pracoval bez odpočinku a oddechu. Jen na šábes musel rabbi vyndat z jeho úst kouzelný šém. Jednou na to ale rabbi zapomněl a vydal se zahájit šábes. Mezitím se ale golem zbláznil a začal vše ničit. Rabbi ho ale zastavil a pak ho již nikdy nevzkřísil.
Součástí Židovského města byla i zahrada mrtvých, kam byl po své smrti pohřben i Rabbi Löw. Na židovské hroby se dávaly kameny na znamení úcty. Jeden z pohřbených byl i žid, který přestoupil na křesťanskou víru, ale na smrtelné posteli se vrátil k židovství. Vyprávělo se, že jeho duch v noci musí chodit do kostela a hrát na varhany, aby tím obměkčil boha.
7. Smutná místa
Jedním ze smutných pražských míst je Staroměstské náměstí, na němž bylo 21. června 1621 popraveno 27 českých pánů. Popravy vykonal kat Mydlář. Na upomínku tohoto činu zůstaly na náměstí staré kameny, které ale postupně byly přemístěny. Připomínkou poprav byl i kámen u Novoměstské radnice s letopočtem 1627. Zde se konala poprava kněží a roku 1743 poprava českých pánů, kteří se přidali na stranu bavorského kurfiřta Karla Alberta.
8. Faustův dům
Naproti klášteru Na Slovanech stál dům, v němž dříve žil Faust, který se věnoval alchymii a upsal svoji duši ďáblu, který si pro něj přišel, ale Faust mu vzdoroval, a tak ho ďábel dostal z domu tak, že s ním prorazil strop. Od té doby v tom domě nikdo nedokázal žít. Říkalo se, že tam Faust v noci straší. Zároveň také nešla žádným způsobem zadělat díra ve stropě v ložnici.
Po Praze chodil chudý student, který neměl co jíst, byla mu zima a neměl ani kde spát. Proto vkročil do Faustova domu, byl velmi unavený, a tak hned usnul. V noci ho nic nevzbudilo. Ráno si dům začal procházet. Našel tajnou místnost, ke které vedly zvláštní schody, viděl v ložnici rozházené knihy. Celá ložnice v něm vzbuzovala hrůzu. Na jedné černé míse objevil stříbrný tolar, který si po chvíli váhaní vzal a ve městě si za něj koupil jídlo. V noci se do domu vrátil. Ani tehdy žádného ducha neviděl, za to ráno opět našel na míse stříbrný tolar. Opět ho utratil a co mu zbylo, to si nechal. Postupně si student na život v domě zvykl. Také si zvykl na to, že má přísun peněz bez práce. Postupně omezoval svou docházku do školy. Začal se ale také zadlužovat. Ve volných chvílích studoval knihy, které našel v domě, dokonce i ty, které byly rozházené po ložnici. Už se ani nebál v ložnici spát. Do domu zval i své přátelé. Jednou se v hospodě velmi opil a řekl přátelům, že zítra bude mít spoustu peněz. Hodlal vyvolat ďábla a donutit ho, aby ho poslouchal a dal mu zlato. Po studentovi se ale druhý den slehla zem. Už ho nikdo nikdy neviděl. Jen na stěně se našly stopy čerstvé krve.
O Žižkovi
Pověst o českém husitském vojevůdci začíná v Trocnově, kde se Jan Žižka narodil pod dubem. Jan studoval v Prachaticích. Denně do školy docházel podél řeky Blanice. Když byl dospělý, zdědil Jan statkářský dvůr po svém otci. Dostal se ale do sporů s Jindřichem z Rosenberka, který vládl v jižních Čechách. Jan Žižka proti svému nepříteli neměl žádnou šanci. Vypálili mu dvůr a zničili majetek, proto Jan utekl do lesů. Až když se za něj přátelé přimluvili, dostal se ke královskému dvoru, v jehož čele byl král Václav IV. Jan Žižka se zde stal komorníkem královny Žofie. Tento dvůr na chvíli opustil, aby mohl bojovat po boku Poláků v boji proti řádu německých rytířů v bitvě u Tannenberka, kde také přišel o oko. Poté se vrátil zpět ke královně Žofii, s níž často docházel do Betlémské kaple na kázání Jana Husa. Žižkovi se Husova kázání velmi líbila a souhlasil s nimi. Proto ho mrzel osud Jana Husa. Jednou se nad jeho osudem zamýšlel při procházce po nádvoří na Vyšehradě a setkal se tu s Václavem IV., který mu řekl, že jestli ví, jak napravit tuto nespravedlnost, že Husovi bylo ublíženo i přes králův glejt, tak ať to napraví. A to měl Žižka v úmyslu.
Mnoho Pražanů se v té době začalo hlásit k přijímání pod obojí a chtěli požádat krále, aby zvětšil počet kostelů, kde toto přijímání probíhá. Když ale na něj čekali, tak se král jejich množství lekl a bál se, aby se svých požadavků nedomáhali pomocí zbraní. Proto vydal příkaz, že každý musí svou zbroj přinést do hradu a odevzdat ji. To se ale Pražanům nechtělo. Řešení našel právě Žižka. Pražané se do svých zbrojí oblékli a vydali se na hrad, kde Žižka ke králi promluvil, že mu nesou zbroj a jsou ochotni v ní za něj bojovat, kde ukáže. To se králi líbilo, a proto jim dovolil zbroj si ponechat.
Po smrti krále Václava IV. se trůnu ujal jeho bratr Zikmund, který k Čechám neměl takový vztah. Češi se báli, že Zikmund usiluje o zničení českého království, a tak proti němu povstali právě pod vedením Jana Žižky z Trocnova. Základem jeho armády byli sedláci.
V roce 1421 se postavil nepřátelským vojákům u Sudoměře, kde měl jen několik vozů a koní. Žižkova „armáda“ ustoupila za rybník, který byl tenkrát vypuštěný. Ženy měly do trávy a rákosí pokládat své závoje a všechny šátky. Když se pak objevili nepřátelé, hrnuli se k jejich vytvořené tvrzi z hráze a vozů. Jenže pánům se šlo v brnění měkkou půdou velmi špatně a začali padat, k tomu se jim nohy neustále pletly do ženských šátků, a proto padali a padali. Přitom se na ně zezadu hrnuly další řady jejich vojáků. Tak jejich vojska uvízla, a v tom se na ně hrnuli Žižkovi muži. Žižkovi muži také vyhráli a táhli dál k Táboru.
Jindy Žižkovi v boji pomohlo, když nechal po zemi rozházet tříhranné kotvice s ostrými hroty. Ty se pak vrážely nepřátelským koním do nohou a vojáci z nich padali.
Jindy Žižka nepřátelé oklamal tak, že nechal svým koním podkovy přikovat obráceně, takže jejich stopy vedly nepřátele opačným směrem.
Nejvíce ale v bojích využíval vozovou hradbu. Někdy nechal pícní vozy naplnit kamením, a pak je proti nepřátelům pustil z kopce.
Žižkovi se podařilo dobýt mnoho nepřátelských hradů a měst. Většinu kořisti nechával svým mužům, sám si rád nechával jídlo, které uschovával na horší časy.
Žižka nechal zničit i mnoho kostelů, někdy se ale nad některými smiloval. Například v Praze se smiloval nad klášterem sv. Anny, protože ho místní jeptišky prosily o milost. V Kutné Hoře chtěl ušetřit Sedlecký klášter, ale jeden z jeho mužů ho zapálil. Žižka ho pak potrestal tak, že mu nechal roztavené zlato nalít do hrdla. Hrad Vlčinec byl naopak chráněn kouzlem, ale i to se povedlo Žižkovi překonat.
Žižka se pokoušel dobýt i hrad Rabí, ale byl tam zraněn do svého jediného zdravého oka. A tak oslepl. Někdy se vypráví, že ho střelou zasáhl zeman Kocovský, jindy že ho zranila tříska ze stromu, do něhož se střela zaryla. Po tomto zranění se ale Žižka nevzdal a nechal se do bitev vodit, jeho přátelé mu vždy popsali terén a on vymyslel strategii a velel armádě. I jako slepý vítězil.
Žižka nebojoval jen na území Čech, vtrhl i do sousedních států, dostal se i do Uher. Tam se dostal do jedné vesnice, ze které místní odehnali většinu svého dobytka s sebou na ostrov, protože věděli, že Žižka nemá žádné lodě. Nechali ve vesnici jen několik malých telat a selat. Žižka poručil, aby tato telata a selata přivedli k vodě a začali zvířata různě bít. Jejich bučení a kvičení se rozléhalo krajinou, takže dobytek z ostrova to nevydržel a hnal se do vody za nimi. Tak Žižka vyzrál na místní obyvatele. Nakonec se Žižka z Uher vrátil.
Když táhli Moravou do Čech kolem Vysokého Mýta, na chvíli si odpočinuli a jeho vojáci vytvořili Žižkovi z hlíny stůl, u kterého se mohl najíst.
Když Žižka táhl na Moravu, vážně onemocněl a zemřel. Vypráví se, že zemřel pod stromem, stejně jako když se narodil. Žižka byl pohřben v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi.
Místo, kde zemřel, bylo známé jako Žižkovo pole a zůstávalo nezorané. Když se ho totiž někdo pokoušel zorat, tak dobytek, do něhož byl pluh zapřažený, zemřel. Rostl na něm jen bezový keř, který se velmi rozpínal. Ani ten se nedal posekat. Sekera totiž zranila toho, kdo s ní sekal.
I na Trocnovském dvoře, kde vyrůstal, zůstal zachován jeho dub. Lidé věřili, že jim tento strom dá sílu. Všude po české zemi vznikala místa pojmenovaná po Žižkovi.
Kutnohorští havíři
Za Žižky začala patřit Kutná Hora do správy české země. Kutná Hora se znovu stala důležitým místem těžby stříbra hlavně za Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. Bylo zakládáno mnoho nových dolů a štol. Zlepšoval se výdělek a město se rozšiřovalo, stavěly se zde nové stavby. Horníci neobjevovali na začátku jen stříbro, ale i těla mrtvých Čechů, kteří byli zavraždění Němci kvůli tomu, že přijímali pod obojí způsobu. Jedno z těl, které našli, bylo ale celé a neporušené a vonělo myrhou. Bylo to tělo faráře Jana Chodka. Ke konci patnáctého století se ale začaly pracovní podmínky havířů zhoršovat. Přibývala jim práce a ubývalo peněz. Nikde neměli zastání. Mnoho z nich na tom bylo velmi zle. Havíři si vzájemně stěžovali na jejich pracovní podmínky a řešili, co mohou udělat, aby přestali chudnout a páni bohatnout. Tušili, že kovy, které vykopou, nedostane všechny král, ale že si je jejich páni nechají. Poslali posly tajně ke králi, ten je ale nevyslechl, protože je k němu nepustili. Poslové jim vyprávěli, jak je u krále v Uhrách každý očerňuje. Když poslové dovyprávěli ostatním havířům, co u dvora viděli, havíři se bouřili proti Vlašskému dvoru, že je u krále očernil. Písař a mincmistr na ně z hradu křičeli, ať se rozejdou, že se jim oni pokusí sjednat nápravu. Havíři se ale nedali a křičeli na ně, že oni už dolovat nebudou, ať to páni dělají sami. Na šest tisíc havířů táhlo z města a zastavili se na hoře Špicberk. Páni z Vlašského dvora byli velmi rozčilení a chtěli havíře ztrestat. Havíři doufali, že s nimi páni budou jednat. Jednou v noci je obklíčila vojska tvořená měšťany z okolních měst. Jedno vojsko vedl hejtman Poděbradského královského hradu Oněk Kamenický z Topic. Ležení havířů bylo obklíčeno. Havíři se dohodli, že nebudou prosit o milost, ale ani boj nezačnou. Mnozí z nich věřili, že hejtman Kamenický netuší, jakých křivd se jim v Kutné Hoře dostalo a byli ochotni s ním jednat. Hejtman Kamenický jim slíbil, že když půjdou s ním do Poděbrad, tak jim opatří slyšení u krále, a že se jim nic nestane. Do Poděbrad jich šlo s hejtmanem třináct. V Poděbradech se k nim chovali mile, ale nesměli opustit hrad. Sepsali pro krále zprávu, která mu měla být jízdními posly doručena. Havíři ale netušili, že Kamenický se nechal Kutnohorskými uplatit a zprávu změnil tak, aby z ní havíři nevyšli dobře. Sám o nich psal jako o ničemech chystajících povstání. Kutnohorští mezitím chystali popravní bílé rubáše právě pro tyto starší havíře. Poslové se vrátili večer, aniž by o tom havíři věděli. Druhý den ráno žádal Kamenický tři havíře, aby se vydali na Křivoklát, že tam místní havíři našli rudu, a že oni jsou odborníci, tak ať jim pomohou. Tito tři havíři se vydali. Nevěděli, že tu mají být popraveni.
Ostatních deset si nechal hejtman zavolat a oznámil jim, že se poslové vrátili. Rozhodnutí jim oznámil na dvoře. Havíři se dozvěděli, že jsou odsouzeni k trestu smrti. Nikdo z nich tomu nevěřil. Havíři se museli obléci do popravních rubášů a vypravili se na cestu. V devět ráno je vedli ze zámku. Poprava měla být vykonána pod starým dubem mezi obcemi Polabecká a Klukovská. Šel s nimi dav lidí, který litoval havíře. Na popravu byli určeni dva kati, jeden to odmítl. Postupně byla havířům setnuta hlava a jejich proudy krve vždy vystříkly na jednu z větví tohoto dubu. V okamžiku, kdy skončila poprava, nebe zčernalo a začal hrozivý déšť. Všichni utíkali domů. Déšť trval devět dní. I na Křivoklátě byla poprava vykonána, ale Vítu Krchňavému se podařilo utéci do lesů.
Když se král Vladislav dozvěděl o tom, jak byl obelhán, nechal potrestat jak Kamenického, tak i jeho druhy.
Na větvi dubu, na níž stříkala krev zavražděných havířů, každý rok rostly žaludy ve tvaru havířské kápě. A větev měla načervenalé listí. I když byla neúroda a na stromě nebyly žádné žaludy, tak tato větev měla žaludy vždy. Mnozí lidé věřili, že je žaludy budou chránit. Podobné žaludy rostly i na dubu, kolem něhož havíři šli na popravu.
Bílá paní
Lidé vždy věřili, že jejich smrt bude vždy něčím zvěstována. Některé rody viděly před smrtí bílého vrabce, jinde slyšeli troubení lovčích rohů, jinde se na panství pohyboval nábytek a některým rodům se zjevovala bílá paní. Jednalo se hlavně o Berky z Dubé, pány z Lipé, Švamberky, pány z Hradce a z Rožmberka. Kdykoliv se objevila, bylo jasné, že nastane veselá či smutná událost. Pokud někdo měl zemřít, mívala na rukou černé rukavice. Někdy se na zámku v Jindřichově Hradci procházela i přes den, pokud ji někdo potkal a pozdravil ji, odpověděla a zmizela.
Pověst vypráví, že když se narodil poslední rožmberský vladař Petr Vok, bílá paní se o něj v noci chodila starat, dokud jí jedna z nových služebných nevyhnala. Pak se již u Petra Voka nezjevila. Ten, když byl dospělý, a dozvěděl se o tom, co se dělo u jeho kolébky, nechal vybourat zeď, do níž bílá paní zmizela a našel tam poklad.
Jindy pán z Hradce Jachym onemocněl, ale nikdo nepředpokládal, že je to tak vážné, aby zemřel. V noci ale bílá paní vzbudila Jachymova zpovědníka, ať hned chvátá za pánem. Jachym umíral a potřeboval poslední pomazání.
V Jindřichově Hradci ještě bílá paní za svého života zavedla tradici sladké kaše, což byla hostina chudých. Tenkrát se přestavovala část hradu a paní chodila dohlížet na stavbu a slíbila dělníkům sladkou kaši pro ně a budoucí generace, pokud si pospíší. To se také stalo a ona jim vystrojila hostinu. Od té doby se tato hostina pro chudé konala jednou ročně v době Velikonoc (první hostina byla na podzim, ale sněžilo, tak ji paní nechala přesunout). Vždy bylo nádvoří plné lidí, kteří dostali mnoho jídla a na závěr i onu sladkou kaši.
Růžový palouček
Opodál vesnice Morašice existuje růžový palouček, na jehož okrajích rostou keře různě barevných růží. Tyto růže se nedají nikam přesadit ani vyplenit. Na tomto paloučku se kdysi sešli Čeští bratři k poslední společné modlitbě a přijímání předtím, než museli českou zemi po bitvě na Bílé hoře opustit. Každý z nich se zde loučil s rodnou zemí a někteří si i hrst hlíny z tohoto místa odnesli. A právě ze slz, které tu bratři prolili, vyrostly tyto růže. Traduje se, že tuto noc na paloučku zakopali i zlatý kalich, ze kterého přijímali. Někteří zdejší páni chtěli pole zorat. Pole se ale zorat nedalo. Jiný tu zasel len. Len rostl, rozkvetl a pak ho vytrhali, namočili, usušili, a když ho začali třít, tak shořel. Spolu s ním shořel statek hospodáře, který len zasel, a v ohni zemřela i statkářova dcera. Od té doby palouček nikdo neoral. Stará věštba říká, že na tomto paloučku bude svedena velká bitva, a pak se tu sejde sedm králů a domluví mír.
Boží soud
Šumavské lesy a kopce byly dříve strážené Chody, kteří pocházeli z nedalekých vesnic. Hlídali tyto hranice, aby Němci nezmenšovali české území, případně aby tam nelovili a nepytlačili. Když byla válka, tak Chodové tyto hranice hlídali před nepřáteli. Nosili u sebe hůl zvanou čekana a vodili s sebou psy. Zbraň směli nosit i v dobách, kdy ostatní Češi to měli zakázané. Na praporci Chodů byla psí hlava. Protože jejich služba byla velmi těžká, měli Chodové zvláštní privilegia. Byli považováni za svobodné a neměli žádného pána. Nemuseli robotovat a směli v lesích volně lovit. Také měli vlastního soudce. Vše se ale změnilo po bitvě na Bílé hoře. O devět let později byli Chodové prodáni Lammingerovi. Tento jejich nový pán odmítl uznat jejich práva a choval se k nim jako k poddaným. Chodové se ale odmítli jen tak vzdát svých práv. A proto se s Volfem Vilémem Lammingerem soudili, ten ale během soudu zemřel a na jeho místo nastoupil syn Maximilián, a ten soud vyhrál. Práva Chodů byla neplatná a oni se nesměli odvolat. To se stalo v roce 1668. Chodové se po takovém rozsudku urazili, ale nezapomněli na svá privilegia. A schovávali staré listiny, které o jejich právech svědčili. Lamminger chtěl, aby mu tyto listiny vydali, násilím si je vzal. Chodům zůstaly jen dvě listiny, které byly ale velmi důležité. Chodové poté vyslali v roce 1692 posly k císaři a doufali, že jim císař pomůže. Věřili, že se jich zastane, a proto odmítli robotovat. Lamminger na ně žaloval, a proto byl na Chodsko vyslán Plzeňský krajský hejtman Hora, který měl na to dohlížet. Chodové byli svoláni do Trhanova, tam jim hejtman oznámil, že přišli o svá práva, ale pokud začnou okamžitě poslouchat Lammingera, tak jim jejich vzpoura bude odpuštěna. Chodové byli zklamáni. Nejvíce se chodských práv zastával mladý Jan Sladký řečený Kozina. Chodové rozsudek neposlechli a žili dál podle své svobody. Jejich stížnosti se řešili v Praze, kam bylo posláno 7 Chodů, aby se obhajovalo. Jedním z nich byl i Jan Sladký. Tam se ale rada nezajímala o jejich stará práva, řešili jen jejich neposlušnost vůči Lammingerovi. Chodové se zase odvolávali na svá práva. Ukázali i své dvě listiny, které jim ale rada zničila. Rada je nutila, aby přísahali věrnost Lammingerovi, když odmítli, tak je uvěznili. Zatím Lammingerův správce schválně Chody na Chodsku vyprovokoval, když vrazil do statku jednoho z Chodů, který byl v Praze a zmocnil se dopisů z Vídně. To si Chodové nenechali líbit a jeho myslivce odzbrojili. Správce stihl ujet. Lamminger po tom požádal o vojsko, které přijelo. Proti nim neměli Chodové žádnou šanci, a tak podlehli přesile. Spousta z nich zemřela či skončila ve vězení. Ostatní Chodové museli odpřisáhnout na sv. evangelium, že budou robotovat Lammingerovi. Přísahu muselo složit i 7 Chodů v Praze, odmítli ale dva, jedním z nich byl Kozina. Ti, co přísahu podepsali, mohli jít domů. Ale Lamminger chtěl větší trest. Chtěl popravu tří největších buřičů. Císař popravu schválil, ale měl být vybrán jen jeden. Soud vybral Kozinu, protože ho považovali za nebezpečného. Poprava se konala v Plzni, kam muselo přijít asi 70 Chodů i s dětmi, aby viděli, jak se trestá neposlušnost. I Lamminger přijel na popravu. Poprava se konala 28. 11. 1695. Před popravou zvolal Kozina, že se s Lammingerem do roka a do dne setká na božím soudu. Pak byl Kozina popraven. Lamminger měl strach, že by opravdu mohl zemřít, ale jak se roční lhůta blížila ke konci, jeho obavy se zmenšovaly. Svolával různé veselice a při jedné se začal vychloubat a v tu chvíli zemřel.
O Janošíkovi
Pověst o Jánošíkovi se neodehrává v Čechách ale na Slovensku u Králově Holi. Po smrti krále Matěje se lidem děly různé křivdy, jejich páni je vykořisťovali a nutili těžce robotovat. Mladí se snažili z roboty utíkat a mnoho takových uteklo do hor a stali se z nich horní chlapci. Jedním z nich se stal i Janošík z Ťarchové v Hornotrenčínsku spolu se svými jedenácti přáteli. Chodili v zelených košilích a bílých kalhotech s velkým opaskem. Jako zbraně mívali nože, bambitky a valašku. Společně chodili a snažili se napravovat křivdy, přepadávali pány a loupili je. Potom lup dávali chudým.
Janošík se narodil do chudé rodiny, která musela robotovat, jeho otec z něj ale chtěl mít faráře, a tak ho dal na studium. To se ale nelíbilo vrchnosti, že by nějaký chudák měl být takovým pánem, a tak jeho otci ukládali těžkou robotu a všelijak mu škodili, aby sám neměl příliš peněz. Jeho otec to snášel, dělal to pro syna. Až jednou velmi vážně onemocněla Janošíkova matka, Janošík se vydal domů a jeho otec nešel do roboty, protože věřil, že to přece musí vrchnost pochopit. Nepochopila a přišel pro něj dráb, že odpoledne musí on i Janošík na robotu. Ani jeden nešel. Pak pro něj přišlo několik chlapů a před zraky nemocné ženy ho i s Janošíkem odvedli do zámku, kde byli odsouzeni ke sto ranám. Janošíkův otec to nepřežil. Janošíka poté naložili i s tělem otce a odvezli domů, kde ležela jeho matka, a když je viděla, tak zemřela. Janošík pak zmizel ze vsi a utekl do hor i se svým psem. Jednou u studánky štěkal jeho pes na dívku v křoví. Ta Janošíkovi děkovala, že psal odehnal a dala mu kouzelnou valašku a opasek s kouzelnou žilkou, díky nimž měl sílu sto mužů. Od té doby Janošík mstil špatné zacházení se Slováky. V zimě on a jeho přátelé pracovali u dobrých statkářů, na jaře se vraceli zpět do hor. Kořist si vždy rozdělili. Janošík svou kořist dával chudým. Když jeho muži někdy zadrželi studenta nebo faráře, tak ho dovedli k Janošíkovi, který si s ním latinsky povídal, a pak jej třeba nechal kázat pro jeho přátelé a pro něj. Potom ho i s odměnou propustili.
Nakonec Janošíka zradil jeden z jeho přátel, který ho udal, kde se ukrývá a jak by ho mohli chytnout. Pomohl jim i jeden sedlák, který k sobě Janošíka nalákal. Když Janošík vkročil do domu, uklouzl na rozsypaném hrachu, nepřátelé mu vyrvali valašku a přesekli opasek. Janošík byl zajat a odsouzen k popravě. Jeho valaška byla zavřena za sedmery dveřmi. Jeho valaška se pokoušela k němu dostat, ale v okamžiku, kdy se prosekala posledními dveřmi, tak byl Janošík oběšen a valaška zmizela někde v horách.
Ze starobylých pověstí
Sibyllina proroctví
Královna ze Sáby Sibylla měla dar jasnovidectví, jednou zatoužila setkat se s moudrým králem Šalamounem, a tak se za ním i se spoustou darů vydala do Jeruzaléma. Král Šalamoun ji přijal se všemi poctami, které si zasloužila. Sibylla zde zůstala devět měsíců. Jednou ji Šalamoun požádal, aby mu vyprávěla o budoucnosti. Sibylla mu tedy sdělila budoucnost jeho země. Jak bude po jeho smrti země rozdělena, jak zde vládnout budou cizí lidé a že Šalamounův chrám bude zbořen. Sdělila mu, že jeho země bude mít cizí krále, a že se zde narodí Mesiáš a že zde i zemře a ponese si sám kříž ze dřeva z ráje, které v současnosti leží přes potok Cedron a přes to dřevo všichni řeku přecházejí. Po umučení Mesiáše padne na město pomsta a bude vyloupeno. Vše, co mu ten den Sibylla vyjevila, nechal Šalamoun sepsat. I druhého dne mu Sibylla vyprávěla o budoucnosti. Dozvěděl se, že bude mnoho křesťanů, ale židů bude ubývat. Ale že křesťané přestanou být ctnostní a oddají se neřestem. Právo se bude prodávat a chudí lidé budou utlačováni. I tuto řeč nechal Šalamoun sepsat. Třetího dne sama Sibylla požádala o přítomnost písaře, protože chtěla vyprávět něco, co by se mělo zachovat. Vyprávěla Šalamounovi o České zemi, která bude velmi bohatá a krásná. Bude také velmi oslavována, dokud se v ní nerozmohou mnohé hříchy. Pak na trůn nastoupí cizí králové a budou pronásledovat Čechy. Mnohokrát bude země sužována robotou a cizími armádami. Ale občas se objeví králové, kteří budou chtít svým poddaným ulevit od práce. Zemi také zasáhnou mnohé neúrody a přírodní katastrofy, až bude zemi hůře a ještě hůře. A protože Češi se nepolepší, ztrestá Bůh zemi. Zachrání se Tábor, Ústí, Soběslav a Mělník, protože zde jsou lidé spravedliví. Hlavně Praha bude potrestána ohněm a povodní. Město pak zpustne. Nastane pak velká bitva, kdy země bude obklíčena ze všech stran nepřáteli. Boj potrvá dvanáct dní. Třináctý den přijdou Čechům na pomoc rytíři z Blaníku. Lidé pak budou Boha velebit. Šalamoun i toto Sibyllino proroctví uchoval.
Proroctví slepého mládence
Jednou, když se císař Karel IV. vracel z Německa přes Šumavu, dozvěděl se, že blízko Domažlic žije slepý mládenec, který dokáže předvídat budoucnost. Tak ho navštívil. Mládenec vnímal Karla jako božího člověka, který zvelebuje svou zemi a je otcem svého národa. Karla zajímalo, jak dlouho bude jeho země žít ve slávě. Mládenec na stůl napsal písmena K. V. Z. A. L. J. V. L. F. M. R. Což byla iniciály Karla a jeho následovníků. Za vlády jeho syna začne domácí válka, která přinese mnoho krveprolití. V budoucnosti Češi podlehnou mnoha neřestem a často se budou uchylovat raději k cizincům než k vlastním lidem. Budou nespravedliví a brát úplatky a chudým lidem se nebude dařit dobře. Až se na ně rozhněvá Bůh. Až Češi povstanou proti svým nepřátelům, bude se jim opět žít dobře. Mládenec Karlovi předpověděl, že nejhůře v zemi bude, až bude vládnout královna, proti ní se spikne mnoho nepřátel a bude hrozit konec říše a právě tehdy Bůh zemi ztrestá. Poté mládenec napsal na stůl tato písmen P. P. V. F. První písmeno znamená půlnoční národ, který zemi zdrancuje, druhé P znamená národ polední, Turky, se kterými budou vedeny kruté války. V znamená východní národ, který Čechám neuškodí, F. znamená počet cizinců ze západu, kteří se do Čech přivalí.
I slepý mládenec předvídá poslední krutý boj, v němž Čechům proti cizím nepřátelům pomůžou rytíři z Blaníku. A pak bude země česká šťastná.
Proroctví Havlasa Pavlaty
Starý Havlas Pavlata z Krkonoš umíral a na smrtelné posteli se loučil se svými dětmi. Předvídal jim u toho, co je čeká. Že za padesát let přijde morová rána a mnoho lidí zemře, předpověděl kruté války a vládu Ferdinanda, který do země přivede mnoho cizinců. V zemi bude velká neupřímnost a mnoho špatného se dít. Poddaní budou krutě zkoušeni a nespravedlivě stíháni. Sedláci pak povstanou proti vrchnosti. Pavlata si byl jist, že to bude kruté, ale Češi si za svůj osud budou moci sami. Nejhůře se bude žít za krále Matyáše a Fridricha. Lepší časy nastanou až s králem jménem Anbestas.
Různá proroctví
První proroctví mluví o kameni u Potštýnského hradu v proudu řeky Divoké Orlice. Až straka tento kámen rozklube, tak v Čechách nastane bída, přijdou do země nepřátelé a lidé budou žít v bídě. V roce 1866 nechal správce Potštýnského panství tento kámen rozdrtit, protože potřeboval hrubý kámen na stavbu. Nedlouho poté vtrhli Prusové do země. Správce se jmenoval Straka.
Druhé proroctví mluví o zvonu, který byl v kostele ve městě Kostelec. Tento kostel se i se zvonem propadl do země. Až se znovu tento kostel objeví a zazní zlatý zvon, tak začne nový zlatý věk.
Třetí proroctví mluví o vojsku, které je v nitru hory Oškobrh, spí tam a čeká, až Čechy zasáhne největší tíseň, tehdy jim přijde na pomoc.
Divy světa také skončí, a to až kříž, který je na chlumku u Solnice se propadne do Země.
Poslední proroctví předvídá soudný den. Ten nastane v okamžiku, kdy panna, která žije ve skalách na Boru, došije košili. Každý rok udělá jeden steh.
Blaničtí rytíři
V hoře Blaník se mělo podle pověsti ukrývat svatováclavské vojsko, které mělo Čechům přijít na pomoc v době největší nouze. Pod vrchem Blaník je skála v podobě lomeného oblouku, to by měl být vchod do hory. Někdy se již stalo, že do hory člověk vstoupil. Jednou jedna dívka sekala pod Blaníkem trávu, a v tom se objevil rytíř a požádal ji, aby k nim šla do hory poklidit. Dívka to udělala, a když uklidila, vrátila se ven a zjistila, že byla pryč rok. Třetí den poté zemřela.
Jindy pozval rytíř kováře, aby jim ve skále okoval koně. Za odměnu mu pak dali do pytle smetí. Když to kovář uviděl, rozčílil se a smetí před skálou vysypal. Doma zjistil, že byl pryč celý rok, a když se podíval do pytle, uviděl tam tři dukáty. Došlo mu, že se smetí proměnilo v dukáty. Vydal se ke skále, ale tam už nebylo ani smetí, ani dukáty.
Jindy se do skály zatoulal pastýř a i on tam zůstal rok.
Příchod rytířů z Blaníku budou předvídat znamení, uschnou vrcholy stromů u Blaníku, na temeni hory se zazelená uschlý dub a pramen u skály se rozvodní.
Zdroj: článek Staré pověsti české
REFERÁT NA KNIHY
Rozbor díla Tajuplný ostrov od Julesa Vernea
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou večer muži uslyšeli štěkot a spatřili Topa, který se k nim blížil. Vydali se za ním a objevili Naba, jak truchlí nad inženýrovým tělem. Inženýr ale nebyl mrtvý a mužům se ho podařilo dostat do Komína, kde se zotavil. Když se inženýr probral, byl velmi překvapený, protože si vůbec nepamatoval, jak se dostal od moře. Byla to pro něj záhada.
S inženýrem je život na ostrově mnohem jednodušší, lehce se mu podařilo rozdělat oheň, který za nepřítomnosti mužů vyhasnul. Stačila mu na to dvě sklíčka z hodinek. Námořník Pencroff si za své vzal zase zásobování trosečníků. Velmi rád lovil, litoval jen, že nemá vhodné zbraně.
Když se Smith zotavil, vydali se na prohlídku okolí. Smith zjistil, že jsou na sopečné půdě, také že na ostrově žijí mufloni a další zvěř. Při obhlídce trosečníci také zjistili, že se opravdu nachází na ostrově, přestože doufali, že se jedná o kontinent. Obvod ostrova odhadli asi na 180 kilometrů. Potěšila je přítomnost velkého sladkovodního jezera. Trosečníci se dohodli, že místa, která na ostrově navštíví, pojmenují. Vymysleli tak názvy jako záliv Unie, Washingtonův záliv, Franklinova hora, Grantovo jezero, Hadí poloostrov, mys Čelistí a mnohé další. Ostrov pojmenovali jako Lincolnův ostrov.
Jako první zbraně trosečníkům sloužily luky a šípy. Při všech prohlídkách ostrova Smith shromažďoval horniny, zjistil tak, že mají k dispozici železnou rudu, pyrit, hrnčířskou hlínu, vápno i uhlí. Díky tomu si byli schopni vyrobit pec, v níž si vypálili nádobí, například hrnce. Z Topova obojku si vytvořili nůž. Trosečníci také těžili rudu, která se jim pak hodila na výrobu různých předmětů. Aby získali kovářské měchy, zaútočili na tuleně, jejichž kůži k tomu pak využili. Díky rudě a kovářskému měchu pak mohli vytvořit kleště, páčidlo, motyky a další předměty. Z tuleňů také využili tuk, který měli na výrobu svíček.
Trosečníci pak hledali místo, kde by si mohli udělat trvalé bydliště. Velmi jim vyhovovalo prostředí kolem jezera. Při jedné jeho ale obhlídce se Top vrhnul do vody a bojoval s moroněm. Bylo jasné, že Top zemře, v tom ale neznámá síla zabila moroně a Topa vymrštila na břeh. Nikdo nevěděl, jak je to možné.
Trosečníkům se pak podařilo vyhodit do povětří část odtoku řeky u jezera a vstoupit do podzemního systému, kde se rozhodli udělat si nový příbytek. V jeskyni našli také přírodní studnu, v níž byla sladká voda. Top na něco v jeskyni štěkal, ale nikdo z trosečníků neviděl, na co. Domnívali se, že tam žilo nějaké zvíře a že ho jejich přítomnost vyhnala studnou pryč. Jejich nové bydliště nazvali Žulový dům. Do Žulového domu se dostávali po žebříku. Vytvořili si také ve skále okna, aby prostor osvětlili. Trosečníkům také velmi vyhovovaly louky v okolí jezera, které jim poskytovaly dostatek bylin i zvěře.
Trosečníci se ale nevěnovali jen vylepšování jejich příbytku, ale i ostrova. Kde potřebovali, tam postavili mosty. Trápil je ale nedostatek oblečení, za to se jim ale podařilo vytvořit si obilné políčko, z jediného zrnka, které uvízlo Harbertovi v kapse. Není potřeba zdůrazňovat, že všechny takové nápady pocházely z hlavy inženýra Smitha.
Smitha velmi trápilo to, že Top často štěkával na jejich studnu, tušil, že se tam ukrývá něco, co se Topovi nelíbilo. Další záhada se objevila, když přinesl Pencroff z lovu samici pekariho s dvěma mláďaty. Jaké bylo pro trosečníky překvapení, když v jednom z mláďat našli kulku, která značila, že někdo během tří měsíců na toto sele musel vystřelit. Začali si uvědomovat, že tento ostrov není třeba tak opuštěný, jak se zdál.
Trosečníci přečkali zimu a rozhodli se pokračovat v průzkumu ostrova, Pencroff na to vyrobil člun, se kterým mohli část cesty plout. To také udělali. Když došli až k moři, objevili tam bedny, v nichž byly různé nástroje, zbraně i knihy. Všichni byli nadšení, jen Pencroff byl zklamaný, že tam nebyl tabák. Pokračovali dál po řece, když to po ní nešlo dál, vydali se pěšky. Vydali se na cestu domů podél jižního pobřeží, protože hledali trosečníky, kterým patřily nalezené bedny. Pokračovali dál s tím, že člun si vyzvednou v příštích dnech. Došli i k řece Dýků, kde zničehonic připlaval jejich člun. Nechápali, co je to za náhodu. Vydali se do jejich domova, ale tam zjistili, že je žebřík pryč. Schovaly ho opice, které se mezitím usídlily v jejich jeskyni. Trosečníci nevěděli, jak se jich zbavit. Nakonec opice něco v jeskyni vyděsilo tak, že vyskákaly ven a skokem ze skály se zabily. Zůstala tam jen jedna, kterou si trosečníci ochočili a pojmenovali ji Jupiter, zkráceně Jup.
Život na ostrově byl pro trosečníky příjemný, vytvořili si políčka i kurník a holubník, odchytli tažné onagry, kteří jim tahali jejich káru. Jako střelivo do zbraní, které objevily v bednách, vytvořil inženýr střelnou bavlnu. Mezitím se z Jupa stal sluha, Jup si velmi rozuměl s Nabem. Jupa muži využívali k tahání káry a ke šplhání na stromy. Jup si ale zvykl jim i posluhovat u stolu.
Přestože se muži spolu dobře bavili, tak Smitha trápily nevysvětlitelné jevy, kterým byli přítomní.
Žebřík, který vedl do jejich Žulového domu, byl nakonec nahrazen výtahem. Pencroff se také rozhodl, že postaví velký člun, který by mohli použít na průzkum okolních ostrovů. Při jedné procházce Spilett objevil druh tabáku. Tajně ho muži připravili, aby tím potěšili Pencroffa. Pencroff byl tabákem velmi nadšený. Muži také při jedné výpravě spatřili velrybu, kterou poté objevili mrtvou, protože ji zasáhla harpuna z lodi z Vineyardu.
Jak se blížila další zima, začali si kolonisté chystat vhodné oblečení. Postavili si stroj na zplsťování vlny. Pencroff se mezitím chystal vydat na sousední ostrov, který byl ale velmi daleko, Smith ho od toho zrazoval, neviděl důvod tam plout, protože bylo jasné, že tento ostrov nemůže být lepší než jejich.
Kolonisté se také pokoušeli dorozumět se světem, Spilett vrhal do moře láhve se zprávou, kde se nacházejí.
Zprávu se také pokusil poslat po albatrosovi, kterému ji přivázali na krk.
Trosečníci si všimli, že Top i Jup jsou často nervózní z jejich studny. Proto se Smith rozhodl, že do studny sleze, udělal to, ale nic tam neviděl. Trosečníci také dokončili jejich velkou loď. Zároveň se na jejich louku dostali vlci přes spuštěnou lávku. Při boji s vlky byl zraněn Jup, který jim v boji pomáhal. Proto se o něj starali a ošetřovali ho. Jup se u toho naučil kouřit dýmku, kterou mu Pencroff velmi rád přenechal.
Když se kolonisté vydali na okružní plavbu kolem ostrova, objevili lahev se vzkazem, kde se dozvěděli, že na vedlejším ostrově Tabor je trosečník, který potřebuje zachránit. Pencroff, Haribert a Spilett se vydali na ostrov Tabor, museli překonat několik set kilometrů na moři. Když se dostali na ostrov Tabor, tak viděli, že ostrov není tak hezký jako ten jejich. Nemohli ale najít trosečníka, našli jen chatrč. Nakonec ale trosečníka objevili, když zaútočil na Hariberta. Poznali, že musel zešílet ze samoty. I přesto ho se zvěří odvezli na jejich ostrov. Cestou na Lincolnův ostrov je ale zasáhla obrovská bouře, a trosečník jim pomohl s řízením lodě. Nakonec na jejich ostrov trefili jen díky zapálenému ohni, který je nasměroval.
Smith spolu s ostatními se trosečníkovi věnoval, nenaléhali na něho a čekali, jestli se v něm opět objeví stopy lidství. To se stalo, když ho vzali do lesa a on začal při pohledu na zeleň plakat. Nakonec s nimi i začal i mluvit, ale trvalo mu dlouho, než jim převyprávěl svůj příběh. Dozvěděli se pak, že byl na ostrově Tabor vysazen za trest před 12 lety, protože byl zločinec. Kolonisté ho litovali, protože poznali, že se změnil. On měl ale pocit, že si stále nezaslouží s nimi žít, a tak je poprosil, aby směl žít v chatrči u jejich pastvin. To mu také dovolili, ve spojení spolu byli prostřednictvím telegrafu, který vytvořil Smith. Trosečníci se také od Ayrtona dozvěděli, že on nikdy nehodil do moře lahev se vzkazem. Musel to tedy za něj udělat někdo jiný v nedávné době. Ayrton také zachránil Habertův život, když na něj zaútočila šelma.
Trosečníci již byli na ostrově přes dva roky, když spatřili loď, která se blížila k ostrovu. Při pohledu na loď doufali, že je to loď Duncan a vrací se pro Ayrtona, ale věděli, že kapitán Duncana neví, že Ayrton je na jejich ostrově. Nakonec poznali, že se jedná o pirátskou loď. Telegrafem přivolali Ayrtona a ten je ujistil, že to opravdu není loď Duncan. Loď zakotvila u jejich ostrova. Ayrton se nabídl, že tajně vyleze do lodi a zjistí, kolik je tam posádky. Spolu s ním na loď šel i Pencroff. Ayrton na lodi poznal, že se jedná o skupinu mužů, s nimiž dříve spolupracoval. Pokusil se vyhodit loď do povětří, ale nepodařilo se mu to. S Pencroffem se jim podařilo vrátit se zpět. Věděli, že piráti s nimi nebudou mít slitování, a tak se připravili na boj. Bylo jich šest proti padesáti. Došlo na odstřelování, trosečníci se rozmístili po břehu tak, aby stříleli z více směrů a vypadalo to, že jich je více. Už to vypadalo, že pirátská loď odpluje, ale ona se jen posunula, aby na jejich dům mohla střílet z děla. Zničehonic, ale byla loď potopena a naživu zůstali jenom ti piráti, kteří byli na břehu. Další den se trosečníci vydali na břeh zjistit, co potopilo loď. Došli k názoru, že ji muselo zasáhnout torpédo.
Společně si pak shrnuli podivnosti, které se děly na ostrově. Pencroff v tom viděl prsty ostrovního boha, který je chránil. Trosečníci se také museli dohodnout, co udělají s piráty, kteří zůstali na ostrově. Smith prosadil, aby je nechali být, dokud jim oni nic neudělají. Trosečníci se opět rozdělili, Ayrton se vrátil d o ohrady, Pencroff se vydal na obhlídku k jejich člunu a zjistil, že člun někdo použil a vrátil ho zpět. Poslali také vzkaz Ayrtonovi, aby přivedl pár koz, ale Ayrton se neozval, telegraf nefungoval. A tak se trosečníci kromě Naba a Jupa vydali do ohrady zjistit, co se stalo. Když se tam přiblížili, piráti zasáhli Hariberta, který byl vážně zraněný. V ohradě ale nenašli Ayrtona. Museli tam nějakou dobu zůstat, dokud se Haribert nestabilizoval. Pak se vrátili zpět do Žulového domu, cestou se ale zdravotní stav Hariberta zhoršil a bylo jasné, že zemře, jestli nedostane lék chinin. Všichni ho litovali. Ráno ale u jeho lůžka našli tento lék. Haribert se uzdravil a trosečníci pak objevili u moře mrtvé piráty. Něco je zabilo. Našli také živého Ayrtona svázaného ve skále, piráti ho nezabili, protože v něm poznali bývalého druha.
Kolonisté pak usilovně hledali toho, který je tolikrát zachránil. U toho také začali plánovat opětovnou plavbu na ostrov Tabor, kde by pro kapitána lodi Duncan nechali vzkaz, že jsou na Lincolnově ostrově. Od Ayrtona se ale dozvěděli, že jim piráti loď rozbili. Pozorovali také, že sopka na ostrově se začala probouzet. Jednou večer jim přišel z ohrady telegram, přestože tam nikdo z nich nebyl. Ve vzkazu bylo, že mají přijít co nejrychleji do ohrady. To také udělali, a tam zjistili, že kdosi napojil další dráty, které je zavedli do kráteru. Tam se museli dostat pomocí schovaného člunu dál do jeskynního jezera, kde plul nehybný předmět, na který vylezli.
Spilett a Smith poznali, že je to ponorka Nautilus a poznali kapitána Nema, četli o něm knihu. Nemo umíral. To on se o ně staral a pomáhal jim. Nemo se od nich také dozvěděl, že ten muž, který se před 16 lety dostal na jeho palubu, přežil. Prozradil jim, že je Ind, kníže Dakkar. Vyprávěl jim také svůj příběh. Bojoval spolu se svým národem proti Anglii, která je utlačovala. Kvůli němu byli zabiti jeho rodiče i žena s dětmi. On se uchýlil do moře a teď skončil sám, protože jeho společnici již zemřeli. Bylo mu šedesát a umíral. Už šest let tu žil na ostrově sám. Chtěl původně trosečníky zachránit, ale dno jeskyně se za těch šest let posunulo a Nautilus již nemohl vyplout, proto jim pomáhal, alespoň takto. Nemo chtěl, aby ho soudili, hlavně proto, co udělal anglické regatě (příběh Dvacet tisíc mil pod mořem), potopil ji. Oni ho ale nesoudili. Nemo také v soukromí sdělil Smithovi, že sopka na ostrově brzy vybuchne. Dal jim také část drahokamů a perel, požádal je, aby nechali po jeho smrti Nautilus potopit na dno jezera. To také trosečníci udělali. Nemo zemřel a Nautilus zmizel pod hladinou. Trosečníci věděli, že kvůli sopce musí rychle pokračovat ve stavbě nové lodi, pokud to chtějí přežít. Smith také věděl, že ostrov bude zničen, protože právě sopka je pevně spojená s ostrovem. Sopka začala vybuchovat. Ze Žulového domu zůstala osamělá skála, zahynula všechna zvířata, i Jup zemřel. Trosečníci se zachránili jen proto, že byli v té chvíli pod stanem, který je vrhl do moře. Dostali se na malé skalisko, kde žili devět dní. Nemohli ho opustit ani rozdělat oheň. Bylo jasné, že zde zemřou. Najednou uviděli blížící se loď, byl to Duncan, který pro ně přijel. Dozvěděl se o nich, protože kapitán Nemo o nich nechal zprávu na ostrově Tabor. K tomu si předtím vypůjčil tajně jejich člun. Kapitán Robert Grant je odvezl do Ameriky, kde kolonisté zakoupili území ve státě Iowa a vytvořili tam svůj Lincolnův ostrov.
Rozbor díla Cesta do středu Země od Julesa Vernea
Knihu Cesta do středu Země napsal Verne v roce 1864. Hlavní motiv tohoto příběhu má jasný nádech vědecko-fantastické literatury. Při psaní této knihy autor velmi využíval svých znalostí nejen z geografie. Děj této knihy se odehrává v Německu, na Islandu a v závěru knihy i na Sicílii. Prostředí Islandu je zde v mnoha kapitolách popsána. Mezi hlavní myšlenky tohoto příběhu patří jistě síla lidského odhodlání, střet nejistot a cílevědomosti a snaha objevit něco nového. Hlavními hrdiny nejsou jen vzdělanci, důležitá je zde i postava jejich průvodce, který je velmi odvážný, spolehlivý a ochotný riskovat svůj život. Ani v této knize se charakter postav výrazně nemění v průběhu děje.
Hlavními hrdiny příběhu Cesta do středu Země jsou profesor Otto Lidenbrock a jeho synovec Axel. Axel žil u strýce v Hamburku. Lidenbrock přednášel mineralogii, nebyl ale dobrý profesor, měl problém s vyjadřováním a snadno se rozčílil, když si nedokázal vzpomenout na vhodné slovo, které hledal. Axel byl zvyklý svého strýce poslouchat, nechtěl ho nijak rozčilovat. Strýc si jednou takhle Axela zavolal a nadšeně mu ukazoval knihu, kterou objevil. Jednalo se o knihu od Sturlosona, slavného islandského spisovatele z 12. století. Jednalo se o kroniku norských knížat. Kniha byla psána v islandském jazyce runským rukopisem.
Z knihy náhle vypadl ušpiněný kus pergamenu, byl to starý, na němž byly runy, jejichž význam ale nedokázal Axel ani profesor vyluštit. Profesor těžce nesl neúspěch, dokonce kvůli pergamenu odmítl jíst. Axel s profesorem dokázali společně runy přeložit, ale obsah jim zůstal utajen, jasný byl jen podpis Arne Sanussena, což byl učenec v 16. století. Profesor rozhodl, že se u nich v domě nebude jíst, dokud se text nerozluští. Axel nebyl tak pergamen posedlý jako profesor, radši se věnoval přízemnějším myšlenkám na jídlo a na strýcovu schovanku Gretu, s níž se tajně zasnoubil. Nakonec to ale byl právě Axel, který písmo náhodou rozluštil. Velmi ho ale obsah rozrušil, protože věděl, že když se profesor dozví o jeho obsahu, bude chtít podniknout nebezpečnou cestu. Axel prožíval vnitřní boj, nevěděl, jestli profesorovi obsah prozradit. Nakonec to udělal a poznal, že správně odhadl jeho reakci. Na pergamenu bylo napsáno, že se dá sestoupit do středu Země.
Axel se samozřejmě musel vydat na cestu s profesorem a vydali se téměř okamžitě. Axel se velmi snažil profesora od cesty odradit, ale profesor mu vše dokázal logicky vyvrátit. Doufal, že aspoň Gréta se ho zastane, ta ale byla z jeho cesty nadšená. Axel se se strýcem vydali k Baltu. Dorazili do hlavního dánského města. Ubytovali se v hotelu a sešli se s profesorem Thomssonem, ředitelem Muzea severských starožitností. Thomsson jim pomohl zajistit dopravu na Island. Zjistil, že malý dánský dvojstěžník měl odplout 2. června do Reykjaviku. Profesor také nutil Axela, aby chodil na vysokou zvonici, aby se zbavil závratí. To se také nakonec podařilo. V den odjezdu jim Thomsson dal doporučující dokumenty pro guvernéra Islandu.
Na Island pluli na lodi Valkýra. Axel zvládal cestu po moři dobře, profesor měl ale mořskou nemoc, za kterou se styděl. Již při přistání v Reykjaviku profesor spatřil horu Sneffels, která byla místem sestupu do středu Země. Setkali se s guvernérem ostrova, který na ně čekal. Reykjavik měl jen dvě ulice, takže se tam nedalo zabloudit. Spatřil jak hřbitov, tak jezero, kostel, Národní školu. Axel si město stihl prohlédnout během tří hodin, město na něj působilo smutně a ponuře. Nikde nebyly žádné stromy, příbytky Islanďanů byly z hlíny a rašeliny. Zdejší muži na něj působili jako silní, těžkopádní, zamyšlení. Axel se strýcem byli ubytováni u pana Fridrikssona (profesor přírodních věd). Axel se také zúčastnil společného obědu, který kvůli němu probíhal nejen v místním jazyce, ale ve frázích v latině a němčině. Pan Fridriksson jim také sehnal průvodce, který je měl dovést k Sneffelsu. Tento průvodce měl navíc mluvit dánsky. Průvodce se jmenoval Hans Bjelke a byl to mlčenlivý, dobromyslný, klidný muž. Bjelke je měl doprovodit do vesnice pod Sneffelsem, cesta měla trvat dva dny a měli během ní ujít dvacet dva mil. Bylo ale jasné, že Bjelke půjde s nimi až do středu Země. Profesor si před cestou připravil všechny přístroje, které měl potřebovat.
V šest ráno 16. června se vydali na cestu. Projížděli přes nevýraznou krajinu. Axela překvapilo, že nikoho nepotkali ani v blízkosti Reykjaviku. Odpoledne dorazili k fjordu, který se strýc nerozvážně snažil překonat tak, že nahnal koně do moře, kůň ho ale shodil. Projevovala se strýcova netrpělivost.
V noci dorazili na farmu, kde jim místní rolník okamžitě nabídl ubytování a jídlo. Přestože jeho obydlí bylo velmi prosté, rozdělil se s nimi i o to málo, co měl. Lůžko, které měl připravené pro případné cizince, bylo tvořené suchou slámou. S manželkou měl rolník 19 dětí, které všude pobíhaly. U večeře jich tedy sedělo 24. K večeři dostali polévku z lišejníku, sušenou rybu na másle, skyr a kaši z jalovcových bobulí. Druhý den se s rolnickou rodinou rozloučili, rodina nepřijala žádné peníze za svou dobrotu. Cestou smutnou krajinou potkávali lidi bez vlasů, s oteklou kůží, byli to malomocní.
Večer se dostali do vesnice Stapi, kde se ubytovali na faře, kde je přijali zcela jinak než u rolníka, pokoj pro hosty byl velmi špinavý a smrdutý. Farář byl hrubý a neotesaný sedlák. Nechtěli tam dlouho zůstávat, radši hodlali spát v horách. Hans mezitím najal tři islanďany, kteří by jim nesli věci. Axel se bál, že se Sneffels (sopka) může probudit, strýc ho ale opět zbavil pochybností. Před cestou ke Sneffelsu se ještě šli rozloučit s farářem a jeho hospodyní, ti si naúčtovali obrovské sumy za ubytování u nich na faře. Strýc se s nimi ale nedohadoval. Na penězích mu nezáleželo.
Společně s najatými Islanďany se jim podařilo vystoupat na Sneffels i přes těžký terén. Ani počasí jim cestou příliš nepřálo, naštěstí byl Hans zkušený a bez problému je dovedl k cíli. Došli k místu, kde se měli dostat do nitra sopky. Že jsou na správném místě, jim dokázal runový nápis na balvanu. Aby věděli, kterou cestou se ale vydat, potřebovali, aby v poledne vysvitlo slunce a stín hory jim označil komín, kterým měli vstoupit. Rozloučili se s islandskými společníky. Zatímco Axelem zmítaly nejistoty, tak Hans byl klidný. Pomocí provazu pomalu sestoupili do jícnu, nerozbitné předměty hodili přímo dolů. Těžké a křehké přístroje sami snášeli. Na dně si odpočinuli, profesor si vedl podrobné zápisky. Vstoupili do chodby, která vedla z jícnu komínu. Axel velmi obdivoval zdejší geologii. Sestup dolů byl těžký, často ze svahu sklouzávali. Teplota zde nijak výrazně nestoupala. Axel se bál, že nenajdou vodu, strýc se toho ale neobával, domníval se, že se k vodě brzy dostanou.
Po sestupování se 30. června dostali na rozcestí a nevěděli, kterou z cest zvolit. Strýc jednu tedy náhodně vybral. Svah této chodby byl mírný. Axel se velmi obával, že se sopka probudí. Večer zjistili, že ušli dvě míle, ale klesli jen čtvrt míle. Ráno se vydali na cestu, ale Axel byl již po třech hodinách velmi unavený. Axel začal mít dojem, že jdou špatně, místo aby klesali, začali objevovat zbytky zkamenělin. Začal se obávat, že nenajdou dostatek vody. Došli na konec chodby a zjistili, že cesta dál nevede. Museli se vrátit na křižovatku, problém byl ale v tom, že neměli již vodu. Strýc se s ním rozdělil o poslední kapky vody, které měl. Axel chtěl, aby se vrátili na vrchol Sneffels, strýc to ale odmítl a vydal se do druhé chodby. Axel chtěl vzít s sebou Hanse, ten ale odmítl svého šéfa opustit. Začali sestupovat. Všichni měli obrovskou žízeň a Axel si byl jistý, že je to jejich konec, v tom Hans uslyšel zvuk vody za stěnou a udělal do stěny díru, kterou vytékala vroucí voda. Konečně měli vodu. Pramínek vody nechali téct, byl jim cestou dobrým společníkem a už se nemuseli bát, že budou mít žízeň. Cesta pokračovala dál vodorovně, až se dostali k propasti. Naštěstí stěny propasti tvořily jakési schody. V té době již nad nimi nebyl Island ale širé moře.
1. srpna se dostali do hloubky asi 30 kilometrů. Vtom se ale Axel ztratil. Najednou nikoho neviděl. Dokonce tam nebyl ani potůček, který měl sledovat. Začal se vracet zpět, ale ani tak strýce s Hansem nepotkal. Nejspíš někde špatně odbočil. Snažil se volat, ale neslyšel je. Rozhodl se, že půjde zpět a vystoupá na vrchol Sneffels. Najednou ale narazil na zeď. Věděl, že nemá šanci najít cestu. Zpanikařil a rozeběhl se, narazil ale do zdi a ztratil vědomí. Uvízl také ve tmě. Najednou ale uslyšel hlasy. Náhoda ho přivedla na místo, kam se přenášel zvuk z jiného místa jeskyně. Pomocí měření zvuku zjistil, že Axel je od strýčka vzdálen téměř dva kilometry.
Axel se musel vydat na cestu a sestupovat s vědomím, že znovu už je neuslyší. Podařilo se mu dostat k nim, ale v závěru spadl a zranil se. Když se probral, dozvěděl se, že je u nějakého podzemního moře. Strýc toto moře pojmenoval Lindenbrockovo.
Axel se dozvěděl, že Hans mezitím staví vor, na němž se přeplaví na druhou stranu. Materiál na vor bral z lesa hub. Vydali se společně přes moře, cesta byla náročná a mnohem delší než čekali. Cestou sledovali boj obrovského hada a krokodýla. Boj trval několik hodin a vyhrál ho obrovský krokodýl.
Cestou viděli vulkanický ostrůvek, který dostal jméno po Axelovi a nacházel se zhruba pod Anglií. Na moři je zasáhla děsivá bouře, díky níž se omylem dostali na stejný břeh, z něhož vypluli. Strýce to velmi rozčílilo. To že se nachází na špatném břehu, zjistil díky kompasu. Rozhodli se, že se znovu pokusí dostat přes moře zítra. Mezitím se vydali na obhlídku břehu. Objevili tam pozůstatky lidské hlavy. Nejen to, dokonce i spatřili obrovského předchůdce člověka. Při obhlídce spatřili písmena vyrytá do skály. Byly to iniciály Saknussena, zjistili, odkud tento alchymista vyplouval do středu Země. Písmena byla blízko vchodu do skály. Touto cestou se tedy vydali. Cesta byla ale zatarasena obrovským kamenem. Kámen se rozhodli odstřelit střelným prachem. Výbuch způsobil, že vznikla trhlina, do níž je strhla řeka. Hans je vytáhl na vor, a tím je zachránil. Skončili bez všeho vybavení a potraviny jim zbyly jen na jediný den. Skončili v propasti, která začala být zaplavována vodou, stoupali vzhůru. Strýc doufal, že se mohou ještě zachránit. Stále stoupali a voda se začala vařit.
Ocitli se v sopce a hrozilo jim, že budou vymrštěni společně s kamením ze sopky. Axel se také obával sirnatého pramenu, aby je neudusil. Sopka je vymrštila ven, ale oni se zachránili.
Ocitli se v neznámé krajině, věděli jen, že nejsou na Islandu. Nechápali, kde jsou, protože kompas jim ukazoval, že postupovali k severu, ale krajina nebyla chladná. Potkali v olivovém háji malého chlapce, od kterého zjistili, že jsou na Sicílii a sopka, která je vymrštila na povrch, byla Etna. Rybáři je přijali mezi sebe, protože je považovali za trosečníky. Z Itálie se dostali do Francie a pak do Německa. Greta měla radost, když je viděla, díky hospodyni Martě se o jejich dobrodružství dozvěděl celý Hamburk. Profesor pořádal přednášky o jejich cestě. Hans se je rozhodl opustit a vrátil se domů, což strýce velmi mrzelo. Strýc vydal svou Cestu do středu Země, ale přesto nebyl úplně šťastný. Nechápal tu záležitost s kompasem. Nakonec na to přišli, bouře na Lidenbrockově moři kompas zmagnetizovala. Axel se oženil s Gretou a společně žili u strýce.
Rozbor díla Dva roky prázdnin od Julesa Verna
Kniha Dva roky prázdnin vyšla v roce 1888. Jedná se o dobrodružný román, jehož hlavními hrdiny jsou děti. Autorovi při psaní tohoto románu jistě pomáhali jeho znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu. Děj příběhu se odehrává na opuštěném ostrově, který děti pojmenovali podle jejich školy. Hlavními myšlenkami tohoto románu jsou síla lidské skupiny, ochota pomoci a přizpůsobit se, víra v budoucnost a neztrácení naděje. Hlavními postavami je skupinka několika chlapců, jejichž povahové rysy mají silné i slabé stránky.
Hlavními hrdiny knihy Dva roky prázdnin jsou děti. Jedná se o skupinu žáků z Chairman School v Aucklandu, kteří měli o prázdninách podniknout plavbu na lodi Seagull podél novozélandských břehů. Této plavby se měli zúčastnit chlapci od osmi do čtrnácti let. Bylo jich celkem čtrnáct. Dva z nich byli Francouzi, jednalo se o bratry Brianta a Jacquese, syny inženýra. Briantovi bylo 13 let a byl velmi pracovitý a nadaný. Jacqeuse byl třídní vtipálek, byl velmi veselé povahy. Gordon byl Američan. Gordonovi bylo 14 let a byl velmi spravedlivý a praktický, dokázal si zachovat chladnou hlavu. Ostatní byli Angličané. Chlapci Doniphan a Cross byli bratranci. Cross k Doniphanovi velmi vzhlížel. Doniphan se neustále snažil být ve všem nejlepší, a proto často soupeřil s Briantem. Další z anglických chlapců na lodi byl Baxter, kterému bylo 13 let a byl pracovitý a rozvážný. Chlapci Webb a Wilcow byli dvanáctiletí a pocházeli ze zámožných rodin. Garnett a Service byli také dvanáctiletí. Garnett byl synem námořního kapitána a Service osadníka. Devítiletý Jenksins byl synem Novozélanské královské společnosti nauk a Iverson byl synem pastora. Osmiletí byli Dole a Costar, kteří byli synové důstojníků anglozélandské armády. Tito chlapci spolu tedy měli prožít nezapomenutelné prázdninové dobrodružství.
Den před odjezdem na prázdniny se nalodili, aby na lodi v přístavu strávili noc. Stalo se ale, že tam s nimi nebyl žádný dospělý, protože námořníci byli ještě v hospodě. Loď náhle sama odplula. Na lodi v té době byli jen chlapci a malý dvanáctiletý námořník Moko. Starší chlapci se velmi snažili loď zastavit, ale neuměli ji ovládat, a tak je loď zanesla na širé moře. V noci cestou do nich dokonce naboural parník, který si ale této srážky nevšiml a pokračoval dál. Naštěstí to jachtu příliš nepoškodilo a plavila se dál. Chlapci museli zvládnout loď i za bouře. Nakonec je loď zanesla ke břehům. Loď ale zůstala dál od břehu a chlapci se z ní nemohli dostat kvůli hloubce a vlnám, přestože se o to Briant pokusil, chlapci ho naštěstí vytáhli zpět. Věděli, že až přijde příliv, že jejich loď bude pravděpodobně smetena a oni se utopí, naštěstí je ale zachránila velká vlna, která lodí mrštila přímo na pobřeží. Tak se chlapci zachránili.
Chlapci poté hned začali organizovat práce, které byly nutné k tomu, aby na neznámé zemi přežili. Začali hledat vhodné přístřeší. Naštěstí se nemuseli potýkat s nedostatkem zbraní a jídla. V okolí pobřeží nenašli vhodné místo jako přístřeší, a proto se rozhodli, že zůstanou ubytování prozatím na lodi. Chlapci si také udělali seznamy věcí, které se nacházeli na palubě, aby měli přehled. K doplnění jídla sbírali mušle a stříleli holuby. Chlapce nejvíc trápilo, že nevědí, jestli se nachází na pevnině nebo na ostrově. Pokud by to byla pevnina, mohli se vydat hledat jiné obyvatele. Proto se Briant vydal na obhlídku a vylezl na vrchol mysu, z něhož zahlédl pruh vody a došel k názoru, že je to oceán. Byli tedy na ostrově. S takovým zjištěním se vrátil k ostatním chlapcům. Během porady jim sdělil, co o ostrově zjistil. Doniphan si ale trval na svém, že se Briant jistě zmýlil a že by se měli přesvědčit na vlastní oči, proto stále trval na tom, že by měli podniknout další výpravu. Počasí jim v tom ale na pár dní zabránilo. Gordon se mezitím pomocí map snažil zjistit, kde by se asi mohli nacházet. Chlapci si velmi dobře uvědomovali, že musí výpravu podniknout brzy a najít jiné přístřeší, protože loď jistě mrazy nevydrží. Děti se často vydávaly na lov ryb, při jednom takovém rybolovu našli mladší chlapci obrovskou želvu, na níž se dva z nich snažili jezdit. Želva se s nimi málem dostala do moře, starší chlapci ji ale zastavili a želvu zabili. Měli tak k jídlu výborné maso.
Počasí se zlepšilo, a tak se Briant, Doniphan, Wilcox a Service vydali na cestu po ostrově. Vzali s sebou i psa Phanna. Gordon zůstal na pobřeží, aby dohlížel na mladší chlapce. Dostali se také na vrchol mysu, kde byl předtím Briant, ale oceán neviděli. Doniphan se radoval, že se Briant zmýlil. Vydali se tedy k místu, kde měl být podle Brianta oceán. Procházeli pralesy, v nichž to vypadalo, že tudy nikdy neprošel člověk. Cestou ale objevili most přes řeku, který se jistě nepostavil sám. Velmi je to překvapilo. Když se ráno průzkumníci probudili, objevili primitivní chatrč. Doufali, že tu někdo žije. V chatrči ale nic nenašli. Vydali se dál na východ. Spatřili pak písčinu, která se ztrácela v oceánu. Chlapci ale viděli, že pes vodu pije a došlo jim, že to není oceán, ale obrovské jezero. Chlapci začali doufat, že opravdu ztroskotali na pevnině. Začali zkoumat břeh jezera, kde také objevili vyrytá písmena F. B a rok 1807 na starém dubu, již bylo jisté, že tu opravdu byl člověk. Našli také v křoví zakrytý vchod do jeskyně, kde objevili pozůstatky lůžka. Když vyšli ven, našli pod bukem zbytek lidské kostry. Chlapci se vrátili do jeskyně, aby zjistili, jestli by ji i oni mohli obývat a případně aby se dozvěděli něco o tom mrtvém. Našli tam zápisník a několik předmětů, které muž vlastnil, například hodinky, na nichž bylo vyryté jméno. Byla tam také mapa ostrova, kterou zakreslil trosečník. Zjistili tak, že jsou opravdu na ostrově. Chlapci mrtvého ve vší důstojnosti pohřbili a rozhodli se vrátit zpět k mladším dětem na pobřeží. Chlapci šli i potmě, až si nebyli jisti, jestli jdou správně, ale spatřili raketu vystřelenou Gordonem, a tak se dostali zpět ke svým přátelům.
Chlapci se rozhodli, že se přestěhují do jeskyně u jezera. Nejprve ale museli rozebrat loď, aby z ní mohli použít co nejvíce věcí. Trvalo to velmi dlouho a chlapci mezitím bydleli pod stanem, který si postavili na pobřeží. Když loď rozebrali, začali stavět obrovský vor, který by veškeré jejich věci převezl, aby nemuseli jít pěšky. Když ho postavili, čekali, až se přižene větší vítr, který by jim pomohl při plavbě. I přes různé nepříjemnosti se jim podařilo s vorem dostat se ke vchodu do jeskyně, kterou pojmenovali French Cavern.
Chlapci se rozhodli, že jeskyně využijí, přestože je malá, sami si ji rozšíří. Bylo důležité najít místo i pro kamna. Chlapci pracovali na vylepšení jejich jeskyně a zanedbávali lov, i přesto ale Gordon pozoroval, jak jim střelný prach ubývá, chtěl, aby tím šetřili, vždyť nevědí, jak dlouho na ostrově budou. Chlapci našli v okolí jezera kosti zvířat, které je přesvědčily, že tu žijí i divoké šelmy, před kterými se musí mít na pozoru. Vytvořili stejně jako trosečník před nimi jámy, do nichž mohli nějaké takové zvíře chytnout.
Počasí se horšilo, a tak se chlapci věnovali rozšiřování jejich jeskyně. Najednou ale uslyšeli velký řev a mručení. Nevěděli, o co se jedná. Mysleli si, že to mohl způsobit i vítr, který se dostal trhlinou do nějaké části jeskyně. Znepokojilo je také, že se jim ztratil pes. Jeho štěkot pak právě uslyšeli z druhé strany jeskyně. Chlapci pokračovali v práci, a když se dostali na druhou stranu jeskyně, objevili tam jejich psa. Byla tam další jeskyně, která byla větší než ta jejich. Našli tam také tělo šakala, kterého jejich pes zabil. Teď již věděli, kdo za stěnou vydával ty zvuky. Do této jeskyně totiž vedla ještě jiná cesta u svahu jezera. Děti se rozhodly ji využívat. Stará jeskyně jim měla sloužit jako zásobárna a do této nové se přestěhovaly.
Děti se pak rozhodly, že pojmenují krajinu kolem nich, aby se v ní lépe orientovali. Také si zvolily velitele, stal se jím Gordon. Ostrov děti pojmenovaly Chariman Island. Aby žáci úplně nezakrněli, stanovil Gordon vyučovací řád, kdy starší děti měly učit ty mladší. Děti musely přežít i krutou zimu na ostrově. Naštěstí měly dostatek oblečení. Kvůli zimě často museli čerpat ze zásob jejich jídla. Problém byl i se pštrosem, kterého si chytil Service a bez úspěchu se ho snažil ochočit. Děti se také dohodly, že skupina z nich se vrátí na pobřeží, kde nechá stožár s vlajkou, kdyby kolem plula nějaká loď, aby ho viděla.
Když se oteplilo, pokusil se Service nasednout na jeho pštrosa, ten ho ale shodil a utekl. Část chlapců se vydala na další průzkum ostrova, z něhož přivedli vikuně, které jim pak měli dávat mléko. Cestou je také napadly pumy. Když se Gordon se svou výpravou vrátili, zjistil, že vše u nich doma bylo v pořádku, Briant se dokázal o malé děti úžasně postarat a oni ho za to milovali. Brianta ale trápilo Jaccquesovo podivné chování. Vždy býval veselý šprýmař a od té doby, co skončili opuštění na lodi, byl jako přešlý mrazem.
Chlapci se rozhodli svůj život na ostrově ještě vylepšit, a tak si zřídili tesařskou dílnu. Kromě vikuní také chovali další místní zvěř, kterou ale museli chránit před šelmami, museli tak například zlikvidovat lišky, které je ohrožovali.
Briant navrhl Gordonovi další výpravu, a to přes řeku na jejich lodi. Vydal se na cestu s Mokem a Jacquesem. Tam také Jacquese Briantovi přiznal, co ho trápilo. To on odvázal loď, ale nechtěl, aby to dopadlo takhle. I Moko to slyšel, ale z lásky k Briantovi to nikomu neprozradil. Po jejich návratu se snažil Briant Jacquese zapojit co nejvíce do různých akcí. V červnu také došlo k nové volbě velitele, Doniphan věřil, že vyhraje, ale vyhrál Briant, který volbu přijal.
Nastala zase zima, kterou chlapci zvládli přežít v jejich jeskyni. Jeden den se chlapci věnovali bruslení, v ten den Doniphan a Cross neposlechli Brianta a vydali se dál, než jim dovolil. Objevila se velká mlha a chlapci se nevraceli, proto se Jacquese vydal je hledat. Chlapci se vrátili ale bez Jacquese. Briant se o něj začal bát, v tom se Jacquese objevil a pronásledovaly ho šelmy. Doniphan je zastřelil. Briant Doniphanovi děkoval, ten ale jeho dík nepřijal.
Když se oteplilo, rozhodl se Doniphan, Cross, Wilcox a Web, že opustí osadu, protože nechtěli poslouchat Brianta. Chtěli žít ve východní části Chairman Islandu, kde pobřežní skály vytvořily jeskyně. Moko je převezl na druhý břeh jezera a oni se vydali k pobřeží. Oddělená skupina chlapců našla jeden den na pobřeží dvě mrtvá těla, museli se ale schovat, protože byla velká bouře. Druhý den byla těla pryč. Našli také trosky obchodní lodě, která plula ze San Francisca.
Mezitím Briant doufal, že se chlapci vrátí. Chtěl s nimi mít nějaké spojení, a tak chlapci postavili draka, který by byl vidět z velké vzdálenosti. Když se chlapci pokoušeli draka pouštět, spatřili ležet u stromu ženu, která vypadala jako mrtvá, ale dýchala. Chlapci se o ni postarali. Když byla schopná mluvit, vyprávěla jim její příběh. Jmenovala se Caty a plavila se jako služka s rodinou Penfilda, část posádky byla ale darebáci a rodinu zabili. Ji nechali žít, protože se jí zastal jeden námořník. Také nechali naživu kormidelníka Evanse, aby řídil loď. Tato jejich loď ale v bouři nabourala a skončila na tomto ostrově. Věděla, že někteří zločinci přežili. Vyslechla jejich rozhovor. Pak se dostala až sem. Chlapci se začali bát o Doniphana a jeho přátelé.
Briant se za nimi vydal spolu s Mokem. Dostal se tam právě v okamžiku, kdy na Doniphana zaútočil jaguár, Briant ho zachránil a nenechal Wilcox vystřelit. Doniphan byl Briantovi velmi vděčný a stal se jeho přítelem. Briant jim vyprávěl o zločincích, kteří ztroskotali na ostrově a vzal je s sebou do Caverny.
Osada se změnila, snažili se být opatrní, aby na sebe neupoutali pozornost, nevěděli ale, jak zjistit, jestli jsou zločinci stále na ostrově. Chlapci se báli, že se o nich dozví a dojde jim, že jsou to jenom děti. Caty je chtěla opustit a zjistit, co se stalo s Evansem. Briant ale vymyslel jiný způsob, jak zjistit, jestli jsou nevítaní společníci stále na jejich ostrově. Jeden z nich se měl vznést na jejich drakovi. Jacquese se nabídl dobrovolně. Zároveň také dětem přiznal, co provedl s lodí. Všichni mu odpustili. Briant ale jeho nabídku nepřijal a nechal se k drakovi přivázat sám, také spatřil oheň, takže zjistil, že jsou stále na ostrově. Drak se ale utrhl a odletěl, naštěstí Briant přežil. A právě tento drak prozradil zločincům jejich přítomnost na ostrově. Při jedné bouři se k nim dostal Evans, který je přišel varovat, byl překvapený, že tam našel Caty a že jsou tu jen děti. Varoval je, že se zločinci na ně chystají zaútočit. On sám ji utekl a oni se domnívali, že ho při útěku zastřelili. Tak mohl děti varovat.
V dalších dnech se u dětí objevili dva zločinci Rock a Forbes, kteří předstírali, že jsou trosečníci a chtěli od dětí pomoci. Ve skutečnosti plánovali v noci pustit do jeskyně jejich přátelé. Caty a Evans se před nimi schovali, takže zločinci o nich nevěděli. V noci děti zajali Forbese, ale Rock utekl. Caty přesvědčila Forbese, aby jim sdělil plán zbytku zločinců. Další den byli napadeni, podařilo se jim ubránit, ale Doniphan byl zraněn, když zachránil Brianta. Dopravili ho do Caverny, kde se o něj starali. Tři zločince ale nenašli. Ti totiž mezitím vnikli do jejich domova a měli za rukojmí malé chlapce. Děti zachránil jejich pes a Forbes, který napadl své společníky, aby zachránil děti. Forbes zemřel. Zůstali ještě dva zločinci, kteří zmizeli v lese. Jejich těla ale pak našli. Jeden zemřel na následky střelby a druhý se zřítil do jejich pasti. Evans spolu pak s dětmi opravil loď a vypluli. Předtím vypustili všechna jejich zvířata.
Cesta lodí trvala několik dní, než je objevil parník, který plul do Austrálie. Kapitán parníku Tom Long, byl překvapený, že děti jsou naživu. Všichni se domnívali, že děti zemřely před dvěma lety. Long děti zavezl do Aucklandu, děti se domů vrátily téměř po dvou letech. Rodiny se velmi radovaly, protože předtím věřily, že jejich děti zemřely v Tichém oceánu. Evans dostal od města obchodní loď za to, že děti zachránil. Caty zaměstnala rodina Doniphana. A z dětí se za ty dva roky stali muži schopní přežít i nejtěžší životní situace.
Rozbor díla Ocelové město od Julesa Vernea
Kniha Ocelové město vyšla v roce 1879. Ocelové město patří nejen do dobrodružné literatury ale i do vědecko-fantastické. Autor při psaní této knihy projevil velké znalosti fyziky a chemie. Příběh Ocelového města začíná v Anglii, většina děje se ale odehrává v Americe na dvou místech. Hlavními myšlenkami v tomto příběhu je nebezpečí hromadění moci v rukou jedné osoby, nenávist mezi Německem a Francií, síla lidské myšlenky a ochota bojovat za správnou věc.
Jednou z hlavních postav této knihy je Francouz doktor Sarrasin. Příběhem této osoby také kniha začíná. Sarrasin se nacházel v Anglii, kde se účastnil Mezinárodního hygienického kongresu. Sarrasin je nadšený z toho, jak o něm píší noviny. Kochal se těmito články, když vtom ho vyrušil vrchní ceremoniář, který mu přišel oznámit, že má návštěvu. Byl to pan Sharp solicitor, což je anglický pojem pro právního zástupce. Pan Sharp vešel a doktor Sarrasin byl překvapený, že pan Sharp zná jeho rodokmen, dokonce věděl detaily o jeho předcích, které on sám neznal. Také nechápal, proč ho to zajímalo. Doktor Sarrasin se od Sharpa dozvěděl, že je dědicem titulu baroneta a 527 milionů franků. Doktor tomu nemohl uvěřit. Sharp mu předložil dokumenty, které mu dokázaly, že se Sharp nezmýlil. Sharp dlouho hledal dědice, o doktorovi se dozvěděl z novin. Doktor vymyslel plán, co s penězi bude dělat. Poslal také synovi Oktávovi dopis, kde ho informoval o dědictví a požádal ho, aby to sdělil matce.
Oktáv žil v Paříži se svým přítelem Marcelem Bruckmannem. Marcel byl Alsasan o rok mladší než Oktáv, ale mnohem chytřejší. Oktáv byl nezodpovědný, potřeboval nad sebou vedení, které mu poskytoval právě Marcel. Rodina doktora Sarrasina brala Marcela jako člena rodiny a i on je bral jako rodinu. Měl velmi rád i Oktávovu sestru Janu. Také velmi pomáhal Marcelovi, jen díky němu se Marcel dostal na školu. Oba byli také ve válce, Marcel byl v boji zraněn a stal se důstojníkem. Oktáv byl bez zranění a bez povýšení. Oktáv se dozvěděl o dědictví a hned se cítil být baronetem. Marcel to bral v klidu a rozvážně. Oktáv se hned vydal za matkou, která byla ráda a věřila, že její manžel peníze dobře využije a postará se o jejich děti.
Mezitím v Anglii šel doktor Sarrasin na zasedání hygienického kongresu, kde ho předtím nebrali příliš vážně, ale najednou se k němu všichni chovali s úctou. On jim tam pak na konci sám sdělil, jaké má plány s těmito penězi. Hodlal vytvořit město, kde by všichni žili podle jasných hygienických norem. Jeho plán se setkal s nadšením. Město hodlal pojmenovat France-Ville.
Informace o tomto dědictví a o plánech profesora Sarrasina s nimi, se objevily i v německých novinách. Z nich se o tom dozvěděl profesor Schultze z Jenské univerzity. Tento muž byl velmi přísný a velmi nenáviděl Francouze. Proto se mu nelíbilo, že takové ohromné dědictví získal Francouz a na základě příbuzenských vztahů si na peníze činil nárok. Proto se vydal do Anglie, kde si činil na nárok na dědictví. Díky Schulzovi a díky nechuti Sarrasina se o peníze dohadovat, získal polovinu dědictví.
Další část příběhu se odehrává o pět let později. Oba muži již naložili se svým dědictvím podle svých představ. Sarrasin vybudoval město, které si přál. Schultze vybudoval také město. Ocelové město, v němž vzkvétal zbrojní průmysl. Obě města vznikla v Americe nedaleko od sebe. Technologie výroby v Ocelovém městě byla u mnoha produktů přísně utajována. Zaměstnanci v tomto městě byli pod přísným dohledem. Ve druhé části příběhu je hlavním hrdinou Marcel, který vystupuje pod falešným jménem Schwartz a stává se zaměstnancem v Ocelovém městě. Měl pracovat jako pudlovač, ale protože na to neměl fyzické dispozice, tak se stal slévačem. Marcel se musel podřídit přísným pravidlům. Nevadilo mu to, protože byl špehem, chtěl zjistit, jaké má Schultze plány. Oprávněně se totiž obával toho, že Schultze něco plánuje proti France-Ville. Marcel byl v práci velmi dobrý, ale mrzelo ho, že se nedostává k tajným informacím, a ani nemá přístup do zakázaných částí. Marcel žil u paní Bauerové, jejíž manžel pracoval jako horník, a tak také zemřel. Stejnou práci měl i její třináctiletý syn Karl. Marcel se s Karlem velmi spřátelil a měl ho rád, proto ho jednou znepokojilo, když Karl nepřišel z práce. Porušil pravidla a vydal se ho hledat do šachty. Tam našli tělo Karla, který se udusil oxidem uhličitým, když po práci v šachtě hledal brouky.
Úředník ocenil ale Marcelovu statečnost, za deset dní se měl Marcel dostavit do kanceláře generálního ředitele. Když tam přišel, dozvěděl se, že dostal doporučení, vyzkoušeli ho, jestli se hodí do oddělení modelů. Ve zkoušce prošel na výbornou a stal se kreslířem. Měl tak žít na oddělení a nesměl se jít ani rozloučit se svou bytnou. Byl rád, že ve svém špehování postoupil, ale bohužel se stále nacházel na oddělení, z něhož se nemohl dostat k informacím, kterého ho zajímaly.
Až za několik měsíců dostal šanci. Byl poslán k Schultzovi jako nejlepší kreslíř. Byl překvapen, jak to vypadá ve středu Ocelového města, byla to taková oáza. Schultze chtěl, aby s ním Marcel nakreslil dělo. Schultze byl s Marcelem spokojený, a proto si ho nechal u sebe. Často se spolu scházeli a diskutovali. Schultze byl z Marcela nadšený, ale Marcel prohlédl krutou povahu Schultze. Poznal, že je to ješitný sobec. Marcel se v Schultzovi docela dobře vyznal, a proto přišel i na způsob, jak se dozvědět, jaké má Schultze plány s France-Ville. Marcel ho vyprovokoval, když mu řekl, že nevěří, že by se Německu podařilo dobýt celý svět. Dokonce tvrdil, že Francouzi jsou lepší. Schultze to velmi rozčílilo, a tak mu ukázal, co ve své továrně dokázal nechat vyrobit. Zavedl ho do tajné pracovny, kde bylo obrovské dělo, které dokázalo dostřelit deset mil, a dělové granáty, které byli plné kysličníku uhličitého. Jednalo se o krutou chemickou zbraň. Marcel se také dozvěděl, že to Schultze plánoval použít 13. září v 11:45 proti France-Ville. To Marcela vyděsilo. Schultze mu také oznámil, že teď musí zemřít, když zná jeho tajemství. Svěřil ho do péče jeho dvěma bodyguardům. Marcel se tu noc bál usnout, aby ho nezabili. Došel k názoru, že musí najít způsob, jak bude varovat France-Ville.
Marcel viděl, že se jeho poprava nechystá v nejbližších dnech. Vymyslel plán, předstíral, že si do tabáku přidává jakousi lilkovitou rostlinu. Jeho strážci to viděli a jednou to udělali také. Potom, když to vykouřili, tak usnuli. Marcel odešel. Ukradl pilník a zapálil muzeum modelů Ocelového města. Když začalo hořet, chtěl Schultze zachránit jeden vzácný model, nabízel eventuálními zachránci velké peníze. Marcel se nabídl a vešel do ohně, předtím ale dostal dýchací přístroje. Marcel ale neměl v úmyslu model zachránit. Potřeboval právě ten dýchací přístroj. S ním se mu podařilo potopit se do řeky, přepilovat tam mříž a dostat se tak z Ocelového města. Schultze ho považoval za mrtvého. Marcel se mezitím vydal do France-Ville.
France-Ville od svého vzniku fungovalo úžasně. Lidé tam společně rozhodovali a pomáhali si. Všechny domy vypadaly stejně a byla stanovená jasná pravidla. Důležité pro ně bylo vzdělání. Velkou péči věnovali čistotě a zničení všech zárodků nákaz. Úmrtnost tam byla velmi nízká. Jednalo se o fungující experiment. Obyvatelé tohoto města nebyli naivní, věděli, že jim od Schultze hrozí nebezpečí. Obzvlášť, když se taková zpráva objevila v novinách. Sarrasin svolal velké shromáždění, na němž se objevil Marcel a varoval je před nebezpečím, které jim hrozilo. Bylo právě 13. září. Poradil jim, aby děti a ženy poslaly pryč a muži zůstali, aby hasili požáry, které by způsobily vyslané granáty. V době, kdy mělo dojít k útoku, Marcelovi došlo, že útok nebude úspěšný, protože rychlost výstřelů nedovolila granátům dopadnout na zem. Obyvatelé France-Ville slyšeli výbuch, jak se zničila velká věž Ocelového města, kde se nacházelo dělo. Obyvatelé France-Ville byli Marcelovi vděční.
Schultze se z dopisu, který mu Marcel zanechal, dozvěděl, jak na něj vyzrál a rozčílilo ho to. Hodlal se pomstít. Místo pomsty se ale začaly objevovat v novinách zprávy, že akcie Ocelového města klesají, protože město neplatí pohledávky. Zastavila se i výroba. Proto se Oktáv s Marcelem vydali do Ocelového města, aby zjistili, co se děje.
Nikdo tam nebyl, kromě Schultzových bodyguardů, kteří při přestřelce zemřeli. Marcel i Oktáv zjistili, že Schultze zemřel, otrávil se, když se uvolnil oxid uhličitý. V dobu své smrti psal Schultze rozkaz, v němž vydal rozkaz, aby bylo město France–Ville zničeno. Tento dopis ale Schultze nedopsal. Oba pochopili, proč Ocelové město skončilo. Schultze o všem ve městě rozhodoval, snažil se vše ovlivňovat, a proto město bez něj nemohlo existovat. Oba muži se vrátili do France-Ville, kde Sarrasin nabídl Marcelovi, aby si vzal Janu, která ho velmi milovala, a proto si odmítala vzít kohokoliv jiného. Marcel byl rád, velmi ji miloval.
Město France-Ville žilo v míru se všemi sousedy a respektovalo pravidla, která si stanovilo. Ocelové město bylo zcela zlikvidováno. Marcel měl s Janou krásné dítě a pracoval spolu s Oktávem, který se oženil.
Rozbor díla Dvacet tisíc mil pod mořem od Julesa Verna
Román Dvacet tisíc mil pod mořem naspal Verne v letech 1869 – 1870. Jedná se o klasické dílo dobrodružné a vědecko-fantastické literatury. Příběh začíná v Americe, ale většina děje se odehrává pod moři a oceány všude po světě. V knize Verne často využívá vysvětlivek pojmů, které se v příběhu objeví. Autor opět projevuje pozoruhodné znalosti z geografie, biologie a dalších věd.
V knize Dvacet tisíc mil pod mořem je hlavním hrdinou profesor Pařížského přírodovědeckého muzea Pierre Arronax, který byl v Americe, kde se také dozvěděl o podivném tvorovi, kterého mnoho námořníků a lodí vidělo v moři. Tvor byl velmi obrovský a rychlý. Někteří lidé se domnívali, že se jedná o ponorku, i když taková přece nemohla existovat, druzí si mysleli, že je to opravdu živočich. Arronax, jako odborník na téma mořských hlubin, poskytl rozhovor o tomto „stvoření“.
Dostal také nabídku, aby se plavil na lodi Abraham Lincoln pod vedením kapitána Farraguta za tajemstvím tohoto stvoření. Arronax této nabídce neodolal a vydal se na loď se sluhou Conseilem, který byl velmi pilný, přesný. Jeho sluha bys specialistou v oboru přírodovědecké systematiky, dokázal každé stvoření přesně zařadit do třídy, řádu i čeledi. Na lodi s nimi byl i kanadský známý lovec harpunou Ned Land. Ten ale nevěřil, že takové zvíře existuje. Kapitán se snažil motivovat své námořníky v hledání tohoto stvoření penězi, přesto to ale bylo dlouho bez úspěchu. Jako první to ale spatřil Land, loď se dala do pronásledování, ale stvoření bylo rychlejší. Land se ho pokusil i ulovit, ale nešlo to.
Stvoření do jejich lodi narazilo a Arronax přepadl přes palubu, myslel, že se utopí, ale skočil za ním jeho věrný sluha a držel ho nad vodou. Doufali, že se pro ně vrátí, ale zjevně si nikdo nevšiml, že chybí. Snažil se dlouho plavat, ale když už nemohli, začali volat a najednou uslyšeli odpověď na své volání. Spatřili Neda, který byl na jakémsi plovoucím ostrůvku. Byl to ten obrovský narval, zjistili ale, že to není narval, ale ponorka. Věděli, že bude problém, až se ponorka pokusí potopit, to se také stalo, Ned začal mlátit do plátů, potápění ustalo a z lodi vyskákalo osm ozbrojených mužů.
Zavřeli je do tmavé místnosti, nevěděli, co s nimi bude. Najednou se objevilo velké elektrické světlo. Vstoupili dva muži. Arronax se jim snažil vysvětlit jejich příběh francouzsky i latinsky, Ned to zkusil anglicky a Conseil německy. Muži na žádnou z těchto řečí nereagovali. Jeden z nich byl evidentně velitel. Oba muži odešli a přišel sluha, který jim prostřel jídlo, spoustu věcí neznali. Ned byl zklamaný, že k pití není víno, ale jen voda. Na stole také chyběl chléb. Po jídle usnuli, spali skoro celý den. Arronax se probudil a měl pocit, že dochází kyslík. V tu chvíli se loď zjevně vynořila, protože ucítil čerstvý mořský vzduch. Další den nedostali najíst a Ned začal být velmi protivný. Když po velmi dlouhé době vstoupil do jejich místnosti lodní sluha, rozčilený Ned se na něj vrhl, zastavil ho až hlas velitele lodi. Promluvil na ně francouzsky. Přiznal jim, že jim rozuměl ve všech čtyřech jazycích. Díky jejich vyprávění věděl, kdo jsou. Řekl jim, že celou tu dobu vymýšlel, co s nimi udělá, protože byli z lodě, která na něj útočila, bral je jako zajatce, proto měl právo rozhodnout o jejich životě. Rozhodl se, ale že je nezabije. Dokonce jim umožní volný pohyb po jeho lodi, ale muži se již nikdy nevrátí na pevninu.
Představil se jako kapitán Nemo a jeho loď byla Nautilus. Conseil šel s Nedem na snídani a Arronax šel s Nemem, ten ho vzal do své jídelny, kde mu vysvětlil, že všechna jídla pochází z moře, protože oni nikdy nejedí maso suchozemských zvířat. Pak ho provedl po lodi, vzal ho do knihovny, kde byli tisíce knih, mnohé z nich byly vzácné. Arronax tam také našel svou knihu. Pak vstoupili do vedlejšího salónu, kde byly vzácné obrazy a přírodní sbírky. Arronax spatřil mnoho lastur, perel a podmořských rostlin. Pak mu ukázal, kde mají své kabiny. Jejich kabiny spolu sousedily.
Nemo mu pak vysvětlil, že vše na lodi pohání elektřina. Arronax tím byl unesen. Vysvětlil mu i jak je to s kyslíkem na Nautilu. Prohlédli si i druhou část lodi, kde ho zaujal člun, který Nemo užíval k výpravám, z nichž se vracel, kdy chtěl. Prostě jen poslal zprávu telegrafickým zařízením.
Arronax se také prošel po ponorce, když se vynořila. Ned i Conseil také navštívili kapitánův salon, a Conseil byl nadšen. Všichni muži se mohli po lodi pohybovat volně, někdy potkávali ostatní námořníky, ale nikdo s nimi nemluvil. Všichni mluvili zvláštním jazykem.
V listopadu Arronaxe pozval Nemo na lov, který se konal v podmořských lesích. Lovu se zúčastnil i Conseil. Muži se oblékli do skafandrů, vzali elektrické pušky a šli. Procházka po dně moře byla pro ně úžasná. Když se vrátili zpět do Nautilu, cítili se unavení. Únava ale druhý den zmizela. Když se někdy zvedly pláty lodě, tak měli obyvatelé lodě krásný výhled na podmořský svět, jednou takhle spatřili ale vrak lodi, viděli i mrtvé, kteří se potápěli ke dnu.
Nemo prozradil Arronaxovi, že hodlá znovu proplout celý svět. Pluli také přes nebezpečný Torresův průliv, kde už ztroskotalo mnoho lodí. Nautilus náhle najel na skalisko. Noví obyvatelé lodě věřili, že se z toho již Nautilus nedostane. Kapitán Nemo si z toho ale nedělal těžkou hlavu. Věděl, že se odtamtud dostanou 4. ledna, protože stoupne hladina v důsledku přílivu a odlivu. Mezitím jim Nemo dovolil vystoupit na opuštěné ostrovy. Arronax, Ned a Conseil tuto nabídku rádi přijali. Na ostrově si obstarali velkou zásobu masa, našli i strom chlebovník a další věci, které jim měli zpříjemnit další zbytek pobytu na lodi. Setkali se tam také s kanibaly, před kterými se jim povedlo utéct. Kanibalové chtěli zaútočit i na Nautilus, ale nedostali se do něj. Kapitána Nema to nijak neděsilo, věděl, že je Nautilus chráněn elektrickým polem. Nautilus se opravdu 4. ledna pohnul z místa a plul dál.
I 18. ledna Nautilus jako obvykle vystoupal nad hladinu, ale námořník, který dělal venku obhlídku dalekohledem, zavolal kapitána. Ten donutil Arronaxe, Conseila a Neda vrátit se do tmavé místnosti, v níž byli po svém příchodu na loď. Nechal jim tam dopravit jídlo, až když se najedli, tak si Arronax uvědomil, že tam byl nějaký přípravek, po němž usnuli. Nevěděli tedy, co se dělo v době, kdy spali.
Druhý den za Arronaxem přišel kapitán Nemo a odvedl ho jako lékaře za zraněným námořníkem, ten měl velmi vážnou ránu na hlavě. Do dvou hodin zemřel. Nemo je pak všechny tři pozval na procházku do podmořského světa. Tam zjistili, že jsou v korálovém království, které sloužilo jako pohřebiště pro Nemovy námořníky. Přihlíželi tedy pohřbu mrtvého námořníka.
Druhá část cesty byla v Indickém oceánu. Od té doby, co je kapitán Nemo uspal, v něm viděl Arronax nejen vědce, ale i krutého muže, který se mstí.
Z Nautilu měl možnost Arronax pozorovat překrásnou podívanou na argonauty. Zúčastnili se také pohledu na loviště perel. Dokonce ve skafandru vyšli ven a byli svědky toho, jak na jednoho lovce zaútočil žralok. Nemo ho zachránil, přitom se také ocitl v ohrožení života, ale pomohl mu Ned. Nakonec Nemo dostal lovce na jeho loď a daroval mu pytlík plný krásných perel.
Na cestu se pak vydali do Rudého moře. Všichni tři se domnívali, že do a z Rudého moře vede jen jedna cesta a to přes Perský záliv. Zjistí ale, že kapitán Nemo našel jinou cestu, a to přes podzemní moře mezi Rudým a Středozemním mořem. Toto moře se nacházelo pod Arabským tunelem. Spatřili tam také moroně, kterého Ned ulovil. Ned začal plánovat útěk, když byli tak blízko Evropě.
Nemo vzal Arronaxe do zátoky Vigo, kde ztroskotala loď s obrovským bohatstvím. Odtud bral Nemo své zlaté poklady. Při cestě po Atlantském oceánu se dostali i k bájné Atlantidě. Nautilus se dál plavil k jižnímu pólu, museli překonat Ledové pole. Ned nevěřil, že ho dokážou překonat.
Navštívili jižní pól, ale při cestě zpátky uvízli v ledové bariéře, už se vzdávali naděje, že se z ní dostanou. Ale podařilo se to. Z jižního pólu se vydali ke břehům Ameriky, plavili se také po řece Amazonce. Když se blížili ke Kanaďanovi dobře známým břehům, tak opět Ned plánoval útěk. Nedaleko amerických břehů, také spatřili obrovské chobotnice. Museli s nimi bojovat a jeden námořník u toho zemřel. Ten námořník byl Francouz, prozradila ho jeho poslední slova. Když byli u amerických břehů, tak prosil Arronax Nema, aby je Nemo pustil, ten to odmítl.
Arronax ztratil o Nemovi dobré mínění, když byl svědkem toho, jak bez smilování potopil loď. Věděl, že musí za každou cenu odtud utéct. To se jim také podařilo u norských břehů, využili k tomu také Nemův člun. Nautilus se zrovna nacházel v Malströmu, a proto se poté Nemo domníval, že tito tři odvážlivci svůj útěk nepřežili. Oni naštěstí přežili, a tak skončila jejich sedmi měsíční cesta hlubinami oceánů a moří.
Zdroj: článek Jules Verne