Informace od učitelek češtiny

HLAVNÍ STRÁNKA

  

SLOVNÍ DRUHY

  

DIKTÁTY

  

BÁSNIČKY

  

HÁDANKY

  
Téma

OSNOVA PŘÍBĚHU

Osnova povídky

Osnova povídky má obvykle tři základní části – úvod, stať a závěr.

Úvod

  • Uvedení čtenáře do děje

Stať

  • Převyprávění hlavní události příběhu a událostí z ní vyplývajících

Závěr

  • Vyvrcholení příběhu (například vyřešení záhady)

Zdroj: Osnova vzor

Osnova vypravování

Když píšete vyprávění nebo příběh, měla by osnova začínat uvedením do děje, poté by měla následovat zápletka, vyvrcholení příběhu a rozuzlení. Případně je možné příběh rozdělit do pěti fází, kterými jsou: expozice (úvodní situace), kolize (zápletka), krize (vyvrcholení konfliktu), peripetie (zvraty a komplikace) a nakonec rozuzlení.

Zdroj: Osnova vzor

Osnova knihy

Osnova knihy je v podstatě stejná jako u povídky. Musí se skládat z úvodu, statě a závěru, respektive obsahovat expozici, kolizi, krizi, peripetii a nakonec rozuzlení.

Tip: Na psaní knih musí být talent.

Zdroj: Osnova vzor

Osnova popisu

Zde si uvedeme tvorbu osnovy například u popisování hračky.

Úvod

  • Výběr hračky (co sis vybral/a, proč)
  • Způsob získání hračky (jak ses k hračce dostal/a)

Hlavní část – stať

  • Velikost, váha, materiál, barva
  • Jednotlivé části hračky
  • Vnitřek hračky

Závěr

  • Péče o hračku
  • Vztah k hračce, chvilky s ní strávené

Zdroj: Osnova vzor

Citátová osnova

Citátová osnova je vhodná pro reprodukci textu a posléze je možné ji použít k vlastní produkci. Jedná se o osnovu, která využívá citací z reprodukovaného textu. Výběr hesel z textu je však velmi náročný, neboť žáci mají vybrat nejdůležitější myšlenky tak, aby se z výsledné osnovy dalo poznat, o co v textu šlo. Žáci si tedy při tvorbě takové osnovy tříbí i své racionální myšlení. Citáty mohou být pouhá slova, oslovení, zvolání, slovní spojení, věty.

Zdroj: Osnova vzor

Osnova slohové práce

Psaní slohové práce je tvůrčí proces. Ať už máte za úkol napsat vyprávění, popis nebo příběh, je dobré se napřed zamyslet, o čem chcete psát, a hlavně, co svým textem vlastně chcete sdělit. Na základě toho si pak vytvořte osnovu a můžete se pustit do psaní.

Zdroj: Osnova vzor

Osnova úvahy

Úvod

  • Vychází z určitých faktů, které jasně pojmenovávají daný problém, nebo z jistého, často obecného problému. Na počátku úvahy může být otázka a někdy formou otázky pisatel zopakuje název.

Jádro – stať

  • Nastolená fakta pisatel hodnotí, zaujímá k nim vlastní postoj.

Závěr

  • Pisatel dokazuje tvrzení, argumentuje, vyvozuje závěry, nebo nechává problém otevřený.

Zdroj: Osnova vzor

Osnova charakteristiky

Osnova charakteristiky se může lišit, ale některé body jsou základní a vždy by se měly v charakteristice objevit.

Návrh osnovy pro charakteristiku

  1. úvod (zde se objeví seznámení s charakterizovanou osobou, její jméno, náš vztah k ní, stručný popis)
  2. stať:
    a) vnější projevy povahy
    b) vztah k lidem, jednání
    c) vztah k přírodě, k prostředí
    d) vztah k práci
    e) nadání, schopnosti, zájmy
    f) vztah k sobě samému
  3. závěr, zobecnění, shrnutí (v čem je naším vzorem, co na osobě kritizujeme)

Zdroj: Charakteristika

Co je vypravování

Vypravování je útvarem slohového postupu vyprávěcího. Děj je jedinečný, neopakovatelný, uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti. Vypravováním tak vlastně někomu chcete písemně sdělit něco, co se stalo. Cílem vypravování je především zachytit a objasnit událost v jejím průběhu. Hlavní vlastností, kterou se vypravování liší od obyčejného popisu děje, je bezesporu napětí. Základními kameny vypravování by proto měly být uvedení do děje, zápletka, stupňování napětí přecházející ve vyvrcholení a rozuzlení. Vypravování se používá v literatuře jako základ pro román, povídku a také epickou poezii.

Osnova

  • 1. Uvedení (seznámení s dějem, jeho otevření)
  • 2. Zápletka (napětí)
  • 3. Vyvrcholení
  • 4. Rozuzlení (uzavření děje, poučení, dojmy)

Vypravování může být rozčleněno také do pěti fází

  • 1. Expozice – úvodní situace, seznámení s postavami a prostředím
  • 2. Kolize – zápletka – určitý problém nebo konflikt, který se stupňuje
  • 3. Krize – vyvrcholení konfliktu
  • 4. Peripetie – zvraty, komplikace, obraty ve vyprávění vedoucí k poslední fázi vyprávění
  • 5. Rozuzlení a řešení situace

Osnova může být heslovitá, větná nebo citátová. V jedné osnově nestřídáme různé způsoby!

Zdroj: Vypravování

Osnova referátu

Úvod

Úvod referátu o knize by měl zahrnovat bibliografické údaje: autor, název, doba vzniku, respektive ze kterého vydání vychází referát, kdo dílo přeložil do češtiny.

Stať

Zde by neměly chybět tyto náležitosti:

  1. Informace o autorovi – kdy žil, ke kterému proudu a směru patřil.
  2. Téma knihy, okolnosti vzniku, čím se autor inspiroval, co měl v úmyslu nám sdělit; pokud jde o sborník povídek – čím jsou spojeny, jaká mají témata, jak jsou uspořádány (kompozice knihy).
  3. Podrobnější seznámení s obsahem – NEPLÉST S VYPRAVOVÁNÍM DĚJE!
  4. Charakteristika důležitých postav – charakteristika musí být nepřímá (tedy ne: Odysseus je statečný ithacký král, ale: Odysseus je statečný – nebojí se žádného nebezpečí, když se dostane do situace, která jej ohrožuje, nepřemůže nepřítele silou, ale tím, že umí vymyslet chytré řešení, mnohdy lest, například při setkání s Kyklopem).
  5. Smysl příběhu – ten je důležitý, nezapomenout na něj!
  6. Vlastní hodnocení – jak se nám líbily myšlenky, které dílo vyjadřuje; jak se nám líbil způsob, jakým je dílo napsáno, například uvést, zda autor vypráví děj napínavě, nebo naopak zdržuje zbytečnými popisy, nudnými úvahami; nemá to vůbec děj, děj je nesrozumitelný, zmatený. Autorův styl je osobitý, nebo naopak neutrální; píše nudně, nebo naopak vtipně, živě. Dále sdělit, jestli se autor vyjadřuje konkrétně, jasně, nebo naopak obrazně, v metaforách, příliš složitě. Zda je jazyk příliš knižní, nebo naopak blízký hovorové řeči, autor využívá slangu a podobně.

Závěr

Závěr referátu o knize by měl obsahovat informaci o tom, co mi kniha poskytla, tedy o čtenářském zážitku. Například: doporučuji ji i ostatním, nebo naopak: už nikdy nic takového nechci ani vidět, nechápu, k čemu to bylo napsáno.

Doporučení

NA KONCI PRÁCE MUSÍ BÝT UVEDENO, Z JAKÉHO ZDROJE JSTE INFORMACE O AUTOROVI A KNIZE ČERPALI. POKUD VYUŽÍVÁTE CIZÍ MYŠLENKY A NÁZORY, NESMÍTE JE PŘEDKLÁDAT JAKO NÁZORY VLASTNÍ!

HESLOVITÉ VYJADŘOVÁNÍ DO REFERÁTU NEPATŘÍ – pište v celých větách. Nezapomeňte na to, že věty lze spojit do souvětí.

Zdroj: Osnova vzor

Co má obsahovat osnova

Jak tedy dobře napsat osnovu slohové práce? Měla by být stručná a vypichovat ty nejdůležitější body či události z celého díla. Text by měl být rozdělen do tří základních celků, kterými jsou úvod, stať a závěr.

Úvod

Úvod slouží k seznámení čtenáře s tématem, o němž bude práce pojednávat. To by mělo být nastíněno nejprve obecně, postupně zúženo až na námět, který konkrétní práce řeší. Úvod může také nastolit nějakou otázku, na kterou hledáte odpověď, nebo vysvětlovat, proč se daným tématem zabýváte.

Stať

Jedná se o samotný příběh, popis nebo vyprávění. Nemá ustálenou podobu. Ideální ale je, pokud obsahuje alespoň tři odstavce, samozřejmě v závislosti na rozsahu celé slohové práce. Ve stati by měly být vyjádřeny hlavní myšlenky textu, které jsou dále rozvíjeny. Při formulování jednotlivých bodů stati je dobré postupovat od obecného ke konkrétnímu a na základě toho tvořit jednotlivé odstavce, podobně jako kapitoly či podkapitoly v knize. Jako pomůcku při hledání optimálního názvu bodu v osnově lze využít volné psaní nebo myšlenkové mapy.

Závěr

Slouží ke shrnutí toho, o čem text pojednával, k odpovědi na otázku nastolenou v úvodu práce a k formulování toho, co z textu vyplývá, tedy k jakým závěrům autor došel.

Zdroj: Osnova vzor

Pracovní postup

  • Vystihuje činnost, jak její jednotlivé části následují za sebou v logicky stanoveném pořadí, v časové posloupnosti
  • Srozumitelnosti napomáhají nákresy, obrázky
  • Návod, jak zacházet s nějakým strojem, jak ho uvést do chodu
  • Výroba nebo oprava nějakého předmětu
  • Kuchařský recept

Jazykové prostředky

  • Odborné výrazy
  • Výrazy bez citového zabarvení
  • Dějová slovesa, časová příslovce
  • Podstatná jména slovesná
  • Jednoduché věty, vedlejší věty časové, účelové

Osnova

Nadpis: Věta o tom, k čemu postup slouží (pro lepší pochopení).

Popis vstupu: Přesný popis toho, s čím postup pracuje. Týká se jak materiálu, tak informací. Něco z toho může být proměnlivé (lodní smyčku lze vázat z různých provazů), ale přesto to obvykle podléhá nějakým podmínkám (provaz musí být dost dlouhý).

Popis výstupu: Přesný popis výsledku naší práce ve vztahu ke vstupnímu materiálu. Přinejmenším musí být jasné, jestli je výsledkem uzel, číslo, slovo, vyléčený pacient nebo raketa.

Pracovní podmínky: Přesný popis předpokladů, které musí být splněny, aby návod fungoval, například co musí vykonavatel umět.

Teprve potom jsou na řadě jednotlivé kroky postupu.

Osnova:

ÚVOD – výrobek, pomůcka, pokus

VLASTNÍ POKUS – pracovního postupu

  • a) příprava pracovních nástrojů, potřeb k výrobě, pomůcek
  • b) postup při zhotovení výrobku – jednotlivé hlavní činnosti
  • c) závěrečné úprava

ZÁVĚR – zhodnocení výroby, využití výrobku, výsledek pokusu

Zdroj: Popis pracovního postupu

Proč knihu číst?

V dnešní době lidé příliš nečtou. A pokud sáhnou po knize, málokdy je to nějaká klasika. Většinou se jedná o moderní knihy s aktuálními tématy.

Bylo nás pět zná spousta lidí ze seriálové podoby, která má také něco do sebe. Ale seriál nedokáže úplně zprostředkovat to, co je pro Poláčka tak typické. A tím je právě jeho jazykový humor a situační vtip.

Pokud opravdu chce někdo znát příběh Péti Bajzy a jeho kamarádů, rozhodně by si měl tuto knihu přečíst.

Skvělé na této knize je, že je vhodná jak pro starší žáky, tak i pro dospělé čtenáře. Každý si v tom příběhu najde něco, co ho osloví. Děti i dospělí se mohou zasmát nad chlapeckými lumpárnami, výrazy i neustále měnícími vztahy mezi chlapci, které jsou v příběhu vykreslené.

Karel Poláček mohl napsat ještě spoustu skvělých příběhů, ale osud v podobě koncentračních táborů mu tu šanci nedal. Zůstal tu ale po něm úžasný příběh, který nám přibližuje život dětí na malém městě v období první republiky.

Zdroj: Bylo nás pět

Souvislost knihy s autorčiným životem

Božena Němcová do knihy Babička vložila mnohé vzpomínky ze svého dětství, kdy s nimi v Ratibořicích žila její babička (matka její matky). Kniha odráží vztah Němcové (v příběhu je Barunkou) k její babičce. Její vzpomínky na babičku a na život v Ratibořicích jsou idealizované.

Zdroj: Babička

Proč si knihu přečíst

Romeo a Julie patří mezi nejznámější romantické příběhy. Většina lidí tuto tragédii zná, přestože knihu nečetla. Tím se ale ochuzují právě o jedinečnost tohoto příběhu, která vynikne jen při soustředěném čtení. Přestože se jedná o divadelní hru starou několik staletí, nepředpokládá se, že by v nejbližší době upadla v zapomnění.

Zdroj: Romeo a julie

Základní pravidla pro vypravování

1. Promyšlení tématu

Nejprve se musíte sami rozhodnout, o čem vlastně chcete vypravovat. Co má být tématem vaší slohové práce. Ideálním předmětem k vypravování jsou různé dobrodružné příběhy, příběhy podivných, zajímavých či komických setkání.

Pakliže se vám v poslední době nepřihodila žádná věc, o které byste chtěli vypravovat, můžete si svůj příběh vymyslet. Lze vypravovat originálně nějaký pohádkový příběh, nebo se můžete inspirovat ve fantasy.

2. Chronologie příběhu

Když si vymyslíte téma svého vypravování, měli byste si rozvrhnout, jak ho zpracujete. Jednoduchý a osvědčený princip je, že se budete přidržovat časové osy. To znamená, že vypravujete příběh tak, jak se skutečně odehrál. Tak vypadá i obecná kompozice slohových útvarů:

Úvod

Nejprve čtenáře seznámíte s prostředím, popřípadě postavami, které budou ve vašem příběhu figurovat. Je to krátké uvedení do situace.

Stať (zápletka, vlastní příhoda)

Postupně přejdete k jádru celého příběhu – odhalíte zápletku příběhu. Dobré je, když se pokusíte děj v tomto okamžiku vygradovat, vystupňovat problém. To je například ono komické setkání nebo vylekání se, dobrodružný zážitek a tak dále. Na tuto část vypravování je kladen největší důraz.

Závěr

V poslední části vypravování by mělo přijít rozuzlení zápletky, popřípadě nějaké poučení. Kupříkladu poté, co jste se vylekali podivných a strašidelných zvuků v temném lese, jste zjistili, že se v listí proháněl pouze zajíc, který byl z vás stejně vyplašený jako vy z něho.

3. Závěrečná kontrola

Pokud vám připadá, že se nějaké slovo v práci často opakuje, projděte celý text znovu a vždy, když v něm narazíte na toto slovo, podtrhněte si ho. Podle toho poznáte, jak často dané slovo v práci je. Tento postup vám také usnadní jeho nahrazování, protože ihned uvidíte, kde se slovo nachází.

Zdroj: Vypravování

Osnova popisu osoby

  1. Úvod

  2. Celkový vzhled

  3. Hlava

  4. Tělo

  5. Oblékání

  6. Způsob řeči a chůze

  7. Vlastnosti

  8. Vztah k dané osobě

  9. Závěr

Vysvětlivky k bodům osnovy:

Úvod: V úvodu se nachází vztah k dané osobě (sourozenec, kamarád) a několik stručných informací o něm (příjmení, věk, bydliště atd.).

Celkový vzhled: Ve druhém odstavci se stručně popíše, jak vypadá postava vybrané osoby, může se zde objevit i barva pleti.

Hlava: V tomto odstavci se popisují vlasy a obličej dané osoby (na obličeji je třeba se zaměřit na oči, obočí, nos, ústa, případně nějaká znaménka, která se zde nacházejí, nebo výrazné pihy).

Tělo: Tento odstavec je možné vynechat, pokud tělo (trup, ruce a nohy) nejsou nijak výrazně odlišné. Pokud má ale například někdo jedno rameno výše než druhé, nebo nohu kratší, tak se to objevuje v tomto odstavci.

Oblékání: Tento odstavec se zaměřuje na to, do čeho se člověk rád obléká. Může zde být i to, co naopak nerad nosí. U dívek (a některých chlapců) se zde objeví i doplňky (náušnice, prsteny, řetízky, šátky atd.)

Způsob řeči a chůze: Tento odstavec shrnuje informace o řeči (koktání, drmolení, hlučnost, zalykání se) a o chůzi (rychlost, styl) dané osoby.

Vlastnosti: V tomto odstavci jsou stručně popsány základní vlastnosti člověka (ideálně tři – pět), nemusí zde být jen ty kladné.

Vztah k dané osobě: V tomto odstavci bude napsáno, jaký mám k dané osobě vztah. Pokud se to již objevuje v úvodu, je možné místo něho vytvořit odstavec o zálibách, pokud jsou pro popis dané osoby důležité, anebo odstavec zcela vynechat.

Závěr: Závěr shrnuje, proč jsem si danou osobu vybral/a a co se mi na ní líbí /nelíbí.

Zdroj: Popis a charakteristika osoby

Osnova charakteristiky osoby

  1. Úvod – představení osoby

  2. Vzhled (stručně)

  3. Povahové vlastnosti

  4. Vztah k blízkým lidem

  5. Vztah k práci (ke škole), vztahy v práci (ve škole)

  6. Vztah k přírodě

  7. Zájmy a schopnosti

  8. Vztah k dané osobě

  9. Závěr

Vysvětlivky k bodům osnovy:

Úvod: V tomto odstavci se nachází stručné informace o dané osobě (věk, bydliště) a vztah autora k ní (rodič, kamarád).

Vzhled: V tomto odstavci je stručně zachycena celková postava, popis obličeje: očí, nosu, úst, vlasů, a dalších výrazných rysů popisované osoby.

Povahové vlastnosti: V tomto odstavci se nachází přímá a nepřímá charakteristika vlastností a různých výrazných povahových rysů osoby (vlastností by zde mělo být popsáno přímo nebo nepřímo minimálně pět). Neměly by zde být popsány jen kladné vlastnosti, je třeba uvést alespoň jednu zápornou vlastnost (každý nějakou má).

Vztah k blízkým lidem: V tomto odstavci by měl být popsán vztah k rodině (rodičům, sourozencům, případně i prarodičům) a případně k nejbližším kamarádům (třeba i k autorovi).

Vztah k práci, vztahy v práci: V tomto odstavci se objevuje postoj dané osoby k jejímu zaměstnání, u žáka se jedná o vztah ke škole a o jeho vztahy s učiteli a spolužáky. Může se zde objevit, co ho ve škole baví, co nemá rád, jeho výsledky a i jeho plány do budoucna (jaká střední škola, jaké zaměstnání).

Vztah k přírodě: V tomto odstavci by se mělo alespoň stručně objevit, jestli má rád přírodu, jestli do ní rád chodí, jestli má rád zvířata, květiny atd.

Zájmy a schopnosti: Tento odstavec zachycuje, co danou osobu baví, co ráda podniká, v čem je dobrá, ale i přesně opačnou stranu, co ráda nemá a co jí příliš nejde.

Vztah k dané osobě: Tento odstavec obsahuje stručný popis toho, proč jsem si danou osobu vybral a co si o ní myslím.

Závěr: Závěr obsahuje určité shrnutí daných informací s poslední závěrečnou myšlenkou (názorem) k charakteru dané osoby.

Zdroj: Popis a charakteristika osoby

Literární znaky díla

Božena Němcová napsala Babičku 19. Století, takže proto působí jazyk této knihy velmi zastarale. Často se zde objevují výrazy, které mohou u mladých lidí vyvolat úsměv na tváři, protože si je pojí s různými jinými významy. Vše je ale způsobeno historismy.

Příběh Babičky působí mile, není zde žádný nečekaný zvrat, žádná drastická zápletka. Jedná se o vyprávění o v podstatě idylickém životě babičky v domě její dcery.

V příběhu se objevují různě dlouhé pasáže s popisy předmětů, které mají Proškovi a další rodiny v domácnosti, nebo kněžna na zámku. Také zde nechybí líčení krajiny, které jen dokresluje idylku babiččina života.

Hlavní příběh o babičce je někdy přerušen různými příběhy, které babička (případně jiná postava) vypráví.

Zdroj: Babička

Vypravování jako slohová práce

Písemná forma vyprávění bývá většinou promyšlenější a uspořádanější. Vypravování patří mezi nejpopulárnější slohové práce. Je to dáno především líbivostí a přístupností tohoto žánru. Vypravování má navíc poměrně jasně danou osnovu, což také výrazně přispívá k jeho oblíbenosti.

Vypravování začíná krátkým úvodem, v němž autor komentuje celý příběh z určitého odstupu. Následuje expozice, kde je již čtenář seznámen s časem a místem příběhu. Další odstavec je věnován představení zápletky, což je klíčová část každého vypravování. Jako čtvrtý odstavec následuje vyvrcholení, jehož hlavní složkou je takzvaná gradace, tedy stupňování napětí. Předposlednímu odstavci se říká rozuzlení a dojde v něm k vyřešení dříve nastolené zápletky. Chybět nesmí ani závěr, kde se vypravěč opět vrací do přítomnosti a glosuje celé dění s větším nadhledem.

Hlavním kritériem pro hodnocení vypravování je již zmíněná přítomnost napětí a gradace. Pokud tyto dvě věci váš text postrádá, nejedná se o vypravování, ale o pouhý popis děje! V takovém případě je hodnotitel nucen klasifikovat tento nedostatek jako nedodržení žánru, což má za výsledek nedostatečné hodnocení.

Aby bylo vypravování pro čtenáře zajímavé a příjemně se četlo, je potřeba, aby autor do svého textu zahrnul následující:

  • V úvodu vypravování se obvykle stručně představí hlavní postavy a prostředí. Vlastní vypravování lze rozčlenit do tří částí: 1. začátek děje, 2. zápletka, 3. rozuzlení zápletky. Závěr vypravování může obsahovat hodnocení, stručné zamyšlení nebo náznak k možnému pokračování.
  • K živému a pro čtenáře (posluchače) přitažlivému vypravování přispívá nejen zajímavé téma (tj. o čem se vypráví), nýbrž i volba vhodných jazykových a kompozičních prostředků: bohatá slovní zásoba, dějová slovesa, synonyma, obrazná pojmenování, přísloví, užití tvarů času přítomného pro vyjádření událostí minulých, citlivé užívání prostředků spisovných i nespisovných, přímá řeč a nepřímá řeč, promyšlená větná stavba, dodržování i porušování časové posloupnosti dílčích dějových složek vypravovaného příběhu.

Zdroj: Vypravování

Charakteristika hlavních postav

ESCALUS: veronský vévoda: Vévoda v příběhu působí jako neutrální postava, nepřiklání se na stranu ani jednoho z rodů. Jeho samotného nepřátelský svár několikrát zasáhne ztrátou příbuzných. Pokusí se jej vyřešit zákazem bojů. V příběhu působí jako spravedlivý a moudrý vládce města, který se nenechá ovlivnit ve svém rozhodnutí ani osobní ztrátou. Je rád, že se nepřátelství mezi Monteky a Kapulety vyřešilo, ale mrzí ho způsob řešení.

MERKUCIO: šlechtic, příbuzný vévody a přítel Romea: Merkucio je jedním z nejlepších přátel Romea. Merkucio v příběhu působí jak prudký a výbušný mladík, který se neváhá chopit zbraně, aby pomstil čest svého přítele. Zároveň nenávidí Kapulety a nenechá si ujít příležitost se s nimi pustit do slovní, či i fyzické půtky. Merkucio se vyžívá v dlouhých promluvách často o ničem. Zároveň ale mohou působit jeho promluvy vtipně, například jeho konverzace s Juliinou chůvou. Merkucio nakonec doplatí na sváry mezi oběma rody.

PARIS: příbuzný vévody: Paris od začátku příběhu vystupuje jako nápadník Julie. Snaží se přemluvit Kapuleta, aby mu ji dal za ženu. Na jejím věku nevidí nic špatného. Nevadí mu, že je tak mladá. Julii má pravděpodobně opravdu rád a po její smrti, ji chce navštěvovat na hřbitově a v závěru si přeje zemřít po jejím boku. Paris doplatí na to, že se snaží bránit Juliinu (Kapuletovu) hrobku. Kdyby byl ochotný vyslechnout Romea a nereagoval tak prudce, mohl příběh v jeho případě dopadnout jinak.

MONTEK: otec Romea: Montek působí v příběhu jako starý muž, kterého také trápí svár mezi jeho a Kapuletovou rodinou. Zároveň je ale ochotný bránit čest své rodiny. Má velmi rád svého syna a trápí ho, když vidí, že je Romeo nešťastný.

PANÍ MONTEKOVÁ: matka Romea: Paní Monteková není v příběhu příliš výraznou postavou. I paní Monteková miluje svého syna a chce, aby byl šťastný.

ROMEO: Syn Monteka a hlavní hrdina: Romeo je mladý muž, který na začátku příběhu působí jako zoufalý mladík, který je nešťastně zamilován. V neopětované lásce se nějakou dobu utápí a má pocit, že již nikdy nikoho nebude milovat. Když se ale setká s Julií, je první láska lehce zapomenuta, takže Romeo působí mírně nestále. Jeho vztah s Julií postupuje ale velmi rychle. Romeo se nebojí vyznání svých citů. Romeo je ve městě známý jako hodný, mladý muž. Zároveň se ale mladý Montek snaží nezapojovat do sporů mezi rody. Když ale zemře jeden z jeho nejlepších přátel, pomstí se jeho vrahovi. Přestože pak svého činu lituje. Jeho lásku k Julii staví i nad svůj život.

BENVOLIO: Romeův bratranec a přítel: Benvolio v příběhu působí jako rozumný mladík, který ví, že fyzické řešení sporů není vždy správným řešením. Benvolio má důvěru vévody, který věří pravdivosti jeho slov.

KAPULET: otec Julie: Pan Kapulet je hlava rodiny Kapuletů, proto se ho spory mezi rody úzce dotýkají. I on ochotně brání čest své rodiny, zároveň má ale sporů dost. Když Romeo přijde nepozván do jeho domu, nevyhodí ho, věří, že se Romeo bude chovat, jak má. Pan Kapulet se projeví jako milující, ale zároveň tvrdý otec, který nesnese dceřin odpor. Když se domnívá, že jeho dcera zemřela, velmi se trápí.

PANÍ KAPULETOVÁ: matka Julie: Paní Kapuletová prožívá spor mezi Monteky a Kapulety více než její manžel. Když je zabit její milovaný synovec, chce se pomstít. Hodlá najmout někoho, kdo by Romea sprovodil ze světa. Velmi si přeje, aby se její dcera dobře vdala, vůbec jí nevadí, že Julii je teprve třináct let. Líbí se jí představa, že se její dcera vdá za hezkého a mladého šlechtice.

TYBALT: bratranec Julie: Tybalt působí jako velmi prchlivý a výbušný mladík, který hledá jakoukoliv záminku k boji s Monteky. Těžce nese, že musí poslechnout svého strýce a nevyužít dokonalou záminku. Tybalt si svou smrt způsobí sám.

JULIE: hlavní hrdinka: Julie je velmi mladá dívka, která se ještě netouží vdávat. Svůj názor změní, až když se seznámí s Romeem. Julie velmi miluje své rodiče a rodinu, ale Romea miluje více. Julie se postaví rozhodnutí rodičů, když si odmítne vzít Parise. V okamžiku, kdy zemře Tybalt, v ní bojují dva city, lítost nad bratrancem a lítost nad manželem. Julie raději volí smrt než život bez Romea.

CHŮVA: vychovatelka Julie: Chůva vychovává Julii od malička, když zemřela její vlastní dcera. Chůva je velmi výřečná a dokáže vést dlouhé monology. Je jasné, že má v rodině Kapuletů zvláštní postavení. Velmi miluje mladou Julii a je na ní pyšná. Zná Juliino tajemství, přesto ho neprozradí. Zároveň pro ni Juliin tajný sňatek nemá takový význam, nevadilo by ji, kdyby se Julie vdala podruhé za Parise.

OTEC LORENZO: mnich: Otec Lorenzo zná Romeovo tajemství o neopětované lásce. Je rád, že se Romeo zamiloval do Julie. Velmi si přeje, aby skončilo nepřátelství mezi rodinami. Snaží se toho dosáhnout různými způsoby, je ochoten se uchýlit i ke klamstvu.

Zdroj: Romeo a julie

Autoři obsahu

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Jitka Konášová


PravopisČeský

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP