OSNOVA VYPRÁVĚNÍ VOLBA POVOLÁNÍ

Osnova vypravování

Když píšete vyprávění nebo příběh, měla by osnova začínat uvedením do děje, poté by měla následovat zápletka, vyvrcholení příběhu a rozuzlení. Případně je možné příběh rozdělit do pěti fází, kterými jsou: expozice (úvodní situace), kolize (zápletka), krize (vyvrcholení konfliktu), peripetie (zvraty a komplikace) a nakonec rozuzlení.

Zdroj: Osnova vzor

Osnova slohové práce

Psaní slohové práce je tvůrčí proces. Ať už máte za úkol napsat vyprávění, popis nebo příběh, je dobré se napřed zamyslet, o čem chcete psát, a hlavně, co svým textem vlastně chcete sdělit. Na základě toho si pak vytvořte osnovu a můžete se pustit do psaní.

Zdroj: Osnova vzor

Osnova povídky

Osnova povídky má obvykle tři základní části – úvod, stať a závěr.

Úvod

• Uvedení čtenáře do děje

Stať

• Převyprávění hlavní události příběhu a událostí z ní vyplývajících

Závěr

• Vyvrcholení příběhu (například vyřešení záhady)

Zdroj: Osnova vzor

Co je vypravování

Vypravování je útvarem slohového postupu vyprávěcího. Děj je jedinečný, neopakovatelný, uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti. Vypravováním tak vlastně někomu chcete písemně sdělit něco, co se stalo. Cílem vypravování je především zachytit a objasnit událost v jejím průběhu. Hlavní vlastností, kterou se vypravování liší od obyčejného popisu děje, je bezesporu napětí. Základními kameny vypravování by proto měly být uvedení do děje, zápletka, stupňování napětí přecházející ve vyvrcholení a rozuzlení. Vypravování se používá v literatuře jako základ pro román, povídku a také epickou poezii.

Osnova

• 1. Uvedení (seznámení s dějem, jeho otevření)
• 2. Zápletka (napětí)
• 3. Vyvrcholení
• 4. Rozuzlení (uzavření děje, poučení, dojmy)

Vypravování může být rozčleněno také do pěti fází

• 1. Expozice – úvodní situace, seznámení s postavami a prostředím
• 2. Kolize – zápletka – určitý problém nebo konflikt, který se stupňuje
• 3. Krize – vyvrcholení konfliktu
• 4. Peripetie – zvraty, komplikace, obraty ve vyprávění vedoucí k poslední fázi vyprávění
• 5. Rozuzlení a řešení situace

Osnova může být heslovitá, větná nebo citátová. V jedné osnově nestřídáme různé způsoby!

Zdroj: Vypravování

Osnova knihy

Osnova knihy je v podstatě stejná jako u povídky. Musí se skládat z úvodu, statě a závěru, respektive obsahovat expozici, kolizi, krizi, peripetii a nakonec rozuzlení.

Tip: Na psaní knih musí být talent.

Zdroj: Osnova vzor

Citátová osnova

Citátová osnova je vhodná pro reprodukci textu a posléze je možné ji použít k vlastní produkci. Jedná se o osnovu, která využívá citací z reprodukovaného textu. Výběr hesel z textu je však velmi náročný, neboť žáci mají vybrat nejdůležitější myšlenky tak, aby se z výsledné osnovy dalo poznat, o co v textu šlo. Žáci si tedy při tvorbě takové osnovy tříbí i své racionální myšlení. Citáty mohou být pouhá slova, oslovení, zvolání, slovní spojení, věty.

Zdroj: Osnova vzor

Osnova popisu

Zde si uvedeme tvorbu osnovy například u popisování hračky.

Úvod

• Výběr hračky (co sis vybral/a, proč)
• Způsob získání hračky (jak ses k hračce dostal/a)

Hlavní část – stať

• Velikost, váha, materiál, barva
• Jednotlivé části hračky
• Vnitřek hračky

Závěr

• Péče o hračku
• Vztah k hračce, chvilky s ní strávené

Zdroj: Osnova vzor

Co má obsahovat osnova

Jak tedy dobře napsat osnovu slohové práce? Měla by být stručná a vypichovat ty nejdůležitější body či události z celého díla. Text by měl být rozdělen do tří základních celků, kterými jsou úvod, stať a závěr.

Úvod

Úvod slouží k seznámení čtenáře s tématem, o němž bude práce pojednávat. To by mělo být nastíněno nejprve obecně, postupně zúženo až na námět, který konkrétní práce řeší. Úvod může také nastolit nějakou otázku, na kterou hledáte odpověď, nebo vysvětlovat, proč se daným tématem zabýváte.

Stať

Jedná se o samotný příběh, popis nebo vyprávění. Nemá ustálenou podobu. Ideální ale je, pokud obsahuje alespoň tři odstavce, samozřejmě v závislosti na rozsahu celé slohové práce. Ve stati by měly být vyjádřeny hlavní myšlenky textu, které jsou dále rozvíjeny. Při formulování jednotlivých bodů stati je dobré postupovat od obecného ke konkrétnímu a na základě toho tvořit jednotlivé odstavce, podobně jako kapitoly či podkapitoly v knize. Jako pomůcku při hledání optimálního názvu bodu v osnově lze využít volné psaní nebo myšlenkové mapy.

Závěr

Slouží ke shrnutí toho, o čem text pojednával, k odpovědi na otázku nastolenou v úvodu práce a k formulování toho, co z textu vyplývá, tedy k jakým závěrům autor došel.

Zdroj: Osnova vzor

Osnova úvahy

Úvod

• Vychází z určitých faktů, které jasně pojmenovávají daný problém, nebo z jistého, často obecného problému. Na počátku úvahy může být otázka a někdy formou otázky pisatel zopakuje název.

Jádro – stať

• Nastolená fakta pisatel hodnotí, zaujímá k nim vlastní postoj.

Závěr

• Pisatel dokazuje tvrzení, argumentuje, vyvozuje závěry, nebo nechává problém otevřený.

Zdroj: Osnova vzor

Osnova charakteristiky

Osnova charakteristiky se může lišit, ale některé body jsou základní a vždy by se měly v charakteristice objevit.

Návrh osnovy pro charakteristiku

1. úvod (zde se objeví seznámení s charakterizovanou osobou, její jméno, náš vztah k ní, stručný popis)
2. stať:
   a) vnější projevy povahy
   b) vztah k lidem, jednání
   c) vztah k přírodě, k prostředí
   d) vztah k práci
   e) nadání, schopnosti, zájmy
   f) vztah k sobě samému
3. závěr, zobecnění, shrnutí (v čem je naším vzorem, co na osobě kritizujeme)

Zdroj: Charakteristika

Povolání

Napsal Zdeněk Rýdl

Někomu prej stačí dávky, vyučí se invalidním důchodcem,

můj táta jim byl a děda taky, i já už brzy budu otcem !

~

Tohle píšou na internetu, je to psáno pro zasmání,

ale vážně, až se divím, kolik že je těch různých povolání !

~

Mamka chodí do Marketu, v pokladně se usmívá,

do regálu doplňuje, limonády a piva

~

Domů chodí utahaná, u sporáku mudruje,

a pak stojí před zrcadlem a tatínka lituje !

~

Ale mámo, co to říkáš, s tebou žít je krásný,

až tě ta hlava přestane bolet, budem zase šťastný !

Zdroj: Básnička 5 slok

Ukázky ve větě a v souvětí

Přestaň se chovat jako bláznivá hysterka.

Je to nevyrovnaná hysterka.

Léčbu agresivní hysterky lékaři pomalu vzdávali.

Bez téhle hysterky se na dovolené určitě obejdeme.

Třídní hysterce už nic nepomůže.

Neříkej to prosím té mé hysterce.

Nemám rád hysterku, která se mnou pracuje.

Potkal jsem hysterku z tvého vyprávění.

Buď zticha, hysterko!

Hysterko, vůbec na mě nemluv.

Není mi jasné, co na té hysterce vidíš.

Nemluvíme o žádné nevyrovnané hysterce.

Stávala se hysterkou, po které netoužil.

S touto hysterkou nechci mít co do činění.

Zdroj: Hysterka nebo histerka

Vypravování jako slohová práce

Písemná forma vyprávění bývá většinou promyšlenější a uspořádanější. Vypravování patří mezi nejpopulárnější slohové práce. Je to dáno především líbivostí a přístupností tohoto žánru. Vypravování má navíc poměrně jasně danou osnovu, což také výrazně přispívá k jeho oblíbenosti.

Vypravování začíná krátkým úvodem, v němž autor komentuje celý příběh z určitého odstupu. Následuje expozice, kde je již čtenář seznámen s časem a místem příběhu. Další odstavec je věnován představení zápletky, což je klíčová část každého vypravování. Jako čtvrtý odstavec následuje vyvrcholení, jehož hlavní složkou je takzvaná gradace, tedy stupňování napětí. Předposlednímu odstavci se říká rozuzlení a dojde v něm k vyřešení dříve nastolené zápletky. Chybět nesmí ani závěr, kde se vypravěč opět vrací do přítomnosti a glosuje celé dění s větším nadhledem.

Hlavním kritériem pro hodnocení vypravování je již zmíněná přítomnost napětí a gradace. Pokud tyto dvě věci váš text postrádá, nejedná se o vypravování, ale o pouhý popis děje! V takovém případě je hodnotitel nucen klasifikovat tento nedostatek jako nedodržení žánru, což má za výsledek nedostatečné hodnocení.

Aby bylo vypravování pro čtenáře zajímavé a příjemně se četlo, je potřeba, aby autor do svého textu zahrnul následující:

• V úvodu vypravování se obvykle stručně představí hlavní postavy a prostředí. Vlastní vypravování lze rozčlenit do tří částí: 1. začátek děje, 2. zápletka, 3. rozuzlení zápletky. Závěr vypravování může obsahovat hodnocení, stručné zamyšlení nebo náznak k možnému pokračování.
• K živému a pro čtenáře (posluchače) přitažlivému vypravování přispívá nejen zajímavé téma (tj. o čem se vypráví), nýbrž i volba vhodných jazykových a kompozičních prostředků: bohatá slovní zásoba, dějová slovesa, synonyma, obrazná pojmenování, přísloví, užití tvarů času přítomného pro vyjádření událostí minulých, citlivé užívání prostředků spisovných i nespisovných, přímá řeč a nepřímá řeč, promyšlená větná stavba, dodržování i porušování časové posloupnosti dílčích dějových složek vypravovaného příběhu.

Zdroj: Vypravování

Pracovní postup

• Vystihuje činnost, jak její jednotlivé části následují za sebou v logicky stanoveném pořadí, v časové posloupnosti
• Srozumitelnosti napomáhají nákresy, obrázky
• Návod, jak zacházet s nějakým strojem, jak ho uvést do chodu
• Výroba nebo oprava nějakého předmětu
• Kuchařský recept

Jazykové prostředky

• Odborné výrazy
• Výrazy bez citového zabarvení
• Dějová slovesa, časová příslovce
• Podstatná jména slovesná
• Jednoduché věty, vedlejší věty časové, účelové

Osnova

Nadpis: Věta o tom, k čemu postup slouží (pro lepší pochopení).

Popis vstupu: Přesný popis toho, s čím postup pracuje. Týká se jak materiálu, tak informací. Něco z toho může být proměnlivé (lodní smyčku lze vázat z různých provazů), ale přesto to obvykle podléhá nějakým podmínkám (provaz musí být dost dlouhý).

Popis výstupu: Přesný popis výsledku naší práce ve vztahu ke vstupnímu materiálu. Přinejmenším musí být jasné, jestli je výsledkem uzel, číslo, slovo, vyléčený pacient nebo raketa.

Pracovní podmínky: Přesný popis předpokladů, které musí být splněny, aby návod fungoval, například co musí vykonavatel umět.

Teprve potom jsou na řadě jednotlivé kroky postupu.

Osnova:

ÚVOD – výrobek, pomůcka, pokus

VLASTNÍ POKUS – pracovního postupu

• a) příprava pracovních nástrojů, potřeb k výrobě, pomůcek
• b) postup při zhotovení výrobku – jednotlivé hlavní činnosti
• c) závěrečné úprava

ZÁVĚR – zhodnocení výroby, využití výrobku, výsledek pokusu

Zdroj: Popis pracovního postupu

Co je to charakteristika

Charakteristika je popisný slohový útvar, který se týká především osob. Zaměřuje se tedy na duševní vlastnosti (povahové rysy, schopnosti, zájmy). Duševní vlastnosti člověka se projevují ve vztahu k lidem, v jednání a ve vztahu k práci, a proto i tyto údaje patří do správné charakteristiky.
Vlastnosti se dají vyjádřit jasným konstatováním (= přímá charakteristika), nebo konkrétními příklady jednání (= nepřímá charakteristika), případně srovnáním s jiným člověkem.
Při psaní charakteristiky je důležitá volba vhodných výstižných výrazů, převaha hlavně přídavných jmen, případně sloves spojených s přídavnými jmény. Často se v charakteristice také objevují různá přirovnání.

Zdroj: Charakteristika

Osnova referátu

Úvod

Úvod referátu o knize by měl zahrnovat bibliografické údaje: autor, název, doba vzniku, respektive ze kterého vydání vychází referát, kdo dílo přeložil do češtiny.

Stať

Zde by neměly chybět tyto náležitosti:

1. Informace o autorovi – kdy žil, ke kterému proudu a směru patřil.
2. Téma knihy, okolnosti vzniku, čím se autor inspiroval, co měl v úmyslu nám sdělit; pokud jde o sborník povídek – čím jsou spojeny, jaká mají témata, jak jsou uspořádány (kompozice knihy).
3. Podrobnější seznámení s obsahem – NEPLÉST S VYPRAVOVÁNÍM DĚJE!
4. Charakteristika důležitých postav – charakteristika musí být nepřímá (tedy ne: Odysseus je statečný ithacký král, ale: Odysseus je statečný – nebojí se žádného nebezpečí, když se dostane do situace, která jej ohrožuje, nepřemůže nepřítele silou, ale tím, že umí vymyslet chytré řešení, mnohdy lest, například při setkání s Kyklopem).
5. Smysl příběhu – ten je důležitý, nezapomenout na něj!
6. Vlastní hodnocení – jak se nám líbily myšlenky, které dílo vyjadřuje; jak se nám líbil způsob, jakým je dílo napsáno, například uvést, zda autor vypráví děj napínavě, nebo naopak zdržuje zbytečnými popisy, nudnými úvahami; nemá to vůbec děj, děj je nesrozumitelný, zmatený. Autorův styl je osobitý, nebo naopak neutrální; píše nudně, nebo naopak vtipně, živě. Dále sdělit, jestli se autor vyjadřuje konkrétně, jasně, nebo naopak obrazně, v metaforách, příliš složitě. Zda je jazyk příliš knižní, nebo naopak blízký hovorové řeči, autor využívá slangu a podobně.

Závěr

Závěr referátu o knize by měl obsahovat informaci o tom, co mi kniha poskytla, tedy o čtenářském zážitku. Například: doporučuji ji i ostatním, nebo naopak: už nikdy nic takového nechci ani vidět, nechápu, k čemu to bylo napsáno.

Doporučení

NA KONCI PRÁCE MUSÍ BÝT UVEDENO, Z JAKÉHO ZDROJE JSTE INFORMACE O AUTOROVI A KNIZE ČERPALI. POKUD VYUŽÍVÁTE CIZÍ MYŠLENKY A NÁZORY, NESMÍTE JE PŘEDKLÁDAT JAKO NÁZORY VLASTNÍ!

HESLOVITÉ VYJADŘOVÁNÍ DO REFERÁTU NEPATŘÍ – pište v celých větách. Nezapomeňte na to, že věty lze spojit do souvětí.

Zdroj: Osnova vzor