POPIS UMELECKEHO DÍLA je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Tento článek pojednává o francouzském spisovateli J. Verneovi a může sloužit jako šablona a rádce při tvorbě referátu na téma Jules Verne.
REFERÁT NA KNIHY
Rozbor díla Tajuplný ostrov od Julesa Vernea
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou v
Čeština je velmi bohatý jazyk. Svědčí o tom i následující přehled podstatných jmen začínajících na písmeno "K". Tento seznam není úplný, vychází ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z roku 2007 a neobsahuje řadu podstatných jmen vzniklých ze sloves (například kouření, koupání). V tabulce jsou uvedená nejen daná podstatná jména, ale i jejich rod, vzor, význam a původ daného slova.
PODSTATNÉ JMÉNO
ROD, VZOR
VÝZNAM SLOVA
PŮVOD SLOVA
Kabanos
Mužský, hrad
Laciný točený salám
Z románských jazyků
Kabaret
Mužský, hrad
1. zábavní podnik s humoristickým programem;
2. pořad humoristického rázu
Francouzština
Kabát
Mužský, hrad
Součást svrchního oděvu kryjící trup a paže
Čeština
Kabátek
Mužský, hrad
Zdrobnělina od slova kabát
Čeština
Kabel
Mužský, hrad
Ohebný vodič pro přenos a rozvod elektrického proudu
Angličtina, francouzština
Kabela
Ženský, žena
Schránka s držadlem na nošení menších předmětů = taška
Slohový útvar popis osoby se zaměřuje na zachycení a popsání vzhledu osoby, jejích fyzických vlastností. Tento slohový útvar může obsahovat i popis vlastností člověka, ale ty musí být popsány jen okrajově, větší část textu musí být opravdu zaměřená na vnější znaky dané osoby, jaké má oči, vlasy, nos, postavu, ale i řeč a chůzi. Popis osoby musí být přesný, výstižný a logicky řazený. Nejprve se popisuje to na člověku nejvýraznější a postupuje se k podrobnostem (například se nejprve popíše tvar hlavy a až pak oči, nos, ústa a pak třeba různá znaménka a pihy atd.) Existují dva druhy popisu, popis prostý, který se snaží být co nejvíce názorný, a popis odborný, u něhož je nejdůležitější podrobnost.
Naopak charakteristika osoby se primárně zaměřuje na zachycení a popsání vlastností člověka a samotný popis jeho vzhledu je zde zachycen jen okrajově. V charakteristice se tedy objeví povahové vlastnosti člověka, jeho chování k dalším lidem (členům rodiny, přátelům, učitelům, ale i lidem v okolí), vztahy s dalšími lidmi, ale i vztah k přírodě, zvířatům a další. Při psaní charakteristiky může autor využívat různá přirovnání i rčení pro popis chování dané osoby. Důležité je také využít oba typy charakteristik, a to charakteristiku přímou, kdy jsou vlastnosti jedince přesně nazvány, a charakteristiku nepřímou, při níž jsou jen popsány bez přesné definice. Vhodné je obě charakteristiky kombinovat, to znamená uvést vlastnost dané osoby a současně i popsat. Například, pokud je daná osoba ochotná pomoci, tak popsat, kdy tak jedná.
U obou slohových útvarů je třeba zachycovat i negativní jevy dané osoby, to znamená, že u popisu by se měly objevit i věci, které třeba na té osobě nejsou úplně hezké a stejně tak charakteristika by měla obsahovat i špatné vlastnosti.
Oba slohové útvary jsou navíc psány subjektivně, to znamená, že ne s každou částí se musí čtenář vždy ztotožnit. U popisu mohou tedy někomu připadat třeba vlasy neupravené, jiný v tom ale může vidět záměrně ležérní účes, u charakteristiky zrovna tak může být jedna vlastnost vnímána jak kladně, tak zároveň i záporně.
U obou slohových útvarů je důležité dodržovat logickou stavbu celku. Není možné skákat od jednoho tématu ke druhému, k utřídění myšlenek je dobré si sestavit nejprve osnovu a té se pak držet. Vytvoření osnovy zároveň také pomůže se členěním textu do odstavců. V podstatě platí, že každý bod v osnově znamená jeden odstavec v textu. U popisu i charakteristiky je třeba také dbát na spisovnost, pokud je nezbytné použít nespisovný výraz, píše se v uvozovkách. Sestavení osnovy je u obou slohových útvarů individuální, některé body musí vždy daný slohový útvar obsahovat, jiné tam být nemusí a místo nich mohou být jiné informace.
Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.
Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.
Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.
Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.
O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.
Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.
Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka. V příběhu
Vystihuje činnost, jak její jednotlivé části následují za sebou v logicky stanoveném pořadí, v časové posloupnosti
Srozumitelnosti napomáhají nákresy, obrázky
Návod, jak zacházet s nějakým strojem, jak ho uvést do chodu
Výroba nebo oprava nějakého předmětu
Kuchařský recept
Jazykové prostředky
Odborné výrazy
Výrazy bez citového zabarvení
Dějová slovesa, časová příslovce
Podstatná jména slovesná
Jednoduché věty, vedlejší věty časové, účelové
Osnova
Nadpis: Věta o tom, k čemu postup slouží (pro lepší pochopení).
Popis vstupu: Přesný popis toho, s čím postup pracuje. Týká se jak materiálu, tak informací. Něco z toho může být proměnlivé (lodní smyčku lze vázat z různých provazů), ale přesto to obvykle podléhá nějakým podmínkám (provaz musí být dost dlouhý).
Popis výstupu: Přesný popis výsledku naší práce ve vztahu ke vstupnímu materiálu. Přinejmenším musí být jasné, jestli je výsledkem uzel, číslo, slovo, vyléčený pacient nebo raketa.
Pracovní podmínky: Přesný popis předpokladů, které musí být splněny, aby návod fungoval, například co musí vykonavatel umět.
Teprve potom jsou na řadě jednotlivé kroky postupu.
Osnova:
ÚVOD – výrobek, pomůcka, pokus
VLASTNÍ POKUS – pracovního postupu
a) příprava pracovních nástrojů, potřeb k výrobě, pomůcek
b) postup při zhotovení výrobku – jednotlivé hlavní činnosti
c) závěrečné úprava
ZÁVĚR – zhodnocení výroby, využití výrobku, výsledek pokusu
S postupy zapsanými přirozeným jazykem se v životě setkáváme nejčastěji, a to nejen jako jejich vykonavatel, ale také jako jejich tvůrce.
Postup návodový může být doplňován i o prvky popisné a informační a může rovněž přecházet ve výklad s rostoucí odborností. Vlastností textu má být srozumitelnost, explicitnost, kompletnost a souvislost (časová a logická návaznost). Jedná se o text kohezní (soudržný), sukcesivní a spíše explikativní, i když jde v podstatě o enumeraci (výčet) dílčích činností. Instrukce musejí být spojeny „záměrem autora, cílem textu, jedním tématem a progresivní časovou perspektivou“.
Útvar návodového postupu je návod a jeho různé druhy. Návod se však převážně považuje za slohový útvar (jako dynamizovaný popis pracovního postupu) slohového postupu popisného.
Popis pracovního postupu se vyznačuje přesným a výstižným vyjadřováním a přehledností. K přesnému vyjadřování přispívají především zejména odborné názvy (termíny). Jednotlivé činnosti (fáze postupu) jsou zachyceny v přesné časové posloupnosti.
Jak vypadá kvalitní popis pracovního postupu přirozeným jazykem, co by mělo být součástí dobrého návodu a co je nutno dodržet?
Na co si dát pozor:
Jazyková správnost. Pokud je něco česky, je šance, že to má jasně daný význam (na kterém se všichni shodnou). Pokud něco není česky, nemá to význam žádný, i kdyby se všichni shodli na tom, co tím asi autor myslel a jaký je nejpravděpodobnější význam daného slova.
Instrukce musí být poznat jako instrukce.
Instrukce musí být popsány dost podrobně, aby bylo jasné, co a jak dělat.
Všechna neznámá slova, termíny a podobně musí být jasně a jednoznačně vysvětlena.
Jasná návaznost instrukcí („co dělat dál“); zejména u rozhodování je nutno pokrýt všechny alternativy.
Při opakovaném provádění instrukcí musí být jasné, které instrukce se opakují a za jakých podmínek.
Pokud postup nekončí na konci popisu, je třeba konec výslovně sdělit.
Pokrytí všech očekávaných eventualit (co je či není očekáváno, je vhodné vypsat už u pracovních podmínek).
S pojmem autorství úzce souvisí autorský zákon a ochrana uměleckého či vědeckého díla, jakožto výsledků tvůrčí činnosti. Také u seminárních prací jsou plagiáty přísně postihovány, a to až vyloučením ze studia. Proto doslovné pasáže z literatury důsledně citujte a nezapomínejte uvádět název titulu, autora a další informace.
William Shakespeare je typickým autorem renesanční literatury. Jeho díla jsou světského rázu bez náboženských motivů, které byly pro předcházející období typické. Jeho dramata jsou psána veršem, který ale není vždy rýmovaný. Verše působí bez rytmu a měly by se přednášet s důrazem na druhé slabice. Shakespeare začínal jako většina autorů tradičním jazykem, postupně si ale utvořil vlastní styl, který je kompromisem mezi tradičním a volným stylem.
SHAKESPEAROVA DÍLA:
Antonius a Kleopatra – tragédie
Bouře - romance
Coriolanus – tragédie
Cymbelín - romance
Dobrý konec vše napraví - komedie
Dva šlechtici z Verony - komedie
Dva vznešení příbuzní – romance (autor i John Fletcher)
Fénix a hrdlička – báseň
Hamlet - tragédie
Jak se vám líbí - komedie
Jindřich IV. – historická hra
Jindřich V. – historická hra
Jindřich VI. – historická hra
Jindřich VIII. – historická hra (autor i John Fletcher)
Jeden z nejznámějších českých básníků Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 v Praze na Žižkově a zemřel 10. ledna 1986 taktéž v Praze. Jaroslav Seifert byl nejen básníkem, ale i všeobecně uznávaným spisovatelem, novinářem a překladatelem. Jako jedinému Čechovi se mu podařilo získat Nobelovu cenu za literaturu v roce 1984. V roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Československa, ze strany byl ale v roce 1929 pochopitelně vyloučen, protože podepsal Manifest sedmi, kritizující bolševizaci ve vedení strany. S komunistickou stranou se dostal znovu do sporu, když protestoval proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Představitelé komunistického režimu se ho ale nemohli zbavit úplně, protože patřil mezi známé a oblíbené autory jak u nás, tak i ve světě. Bylo mu tedy dovoleno publikovat, ale nesměl veřejně vystupovat a podepisovat jakékoliv petice (to ale mnohokrát nedodržel, dokonce podepsal komunisty nenáviděnou Chartu 77).
V literatuře se ve 20. letech stal představitelem československé avantgardy a podílel se na vzniku, tvorbě a propagandě uměleckého stylu zvaného poetismus.
Básně vhodné k recitaci se dají čerpat z nejrůznějších Seifertových sbírek. Oblíbené básně se nacházejí v básnické sbírce s názvem Maminka. O čem je kniha Maminka? Tato básnická sbírka vznikla až po druhé světové válce. Jedná se o intimně laděné lyrické básně. Všechny básně v této sbírce nějakým způsobem odkazují k autorově dětství. Promítají se do nich jeho vzpomínky nejen na maminku, ale na různé události, předměty a osoby spojené s dětstvím. Seifert dává jasně najevo, že maminka je tím pojítkem, které drží rodinu pohromadě, právě ona dává členům rodiny lásku, a i proto se k ní rádi vrací. Jak už název sbírky napovídá, básně jsou plné citu (především lásky a obdivu k matce. Básně ze sbírky Maminka provází také určitá nostalgie a smířenost s plynutím času, protože smrt čeká každého (V řadě básní se objevuje i motiv smrti maminky.) Kromě maminky se v básních objevují i další členové rodiny: otec, dědeček a strýc.
Výhodou těchto básní pro recitaci je, že se rýmují. Nevýhodou je, že obsahují zastaralé výrazy, které dnes mladí již neznají. Seifert se navíc často snaží ve svých básních vyjadřovat vzletně (a zároveň jednoduše) a využívá k tomu svoji bohatou slovní zásobu. I to ale může v některých případech být nevýhodou při recitaci.
Výhodou těchto básních je, že tématem jsou jednoduché, lidem často známé situace, předměty, osoby.
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se
Přesné datum narození Williama Shakespeara není známé, jisté je jen, že pokřtěn byl 26. dubna roku 1564 ve Stratfordu nad Avonem. Jeho otec pracoval jako rukavičkář, současně byl také radním ve městě. Jeho matka byla dcerou velkostatkáře. Ve Stratfordu také vyrůstal. Když mu bylo osmnáct, oženil se s Anne Hathawayovou, s níž měl tři děti. Anne v době svatby bylo 26 let.
O jeho osobním životě není mnoho informací, různí autoři a badatelé mu přisuzují různé osudy.
Někdy v období mezi lety 1585 a 1592 se v Londýně stal celkem úspěšným hercem a spisovatelem. Také byl jedním z vlastníků herecké společnosti Lord Chamberlain´s Men.
Zhruba tři roky před svou smrtí se vrátil zpět do Stratfordu, kde pak zemřel dne 23. dubna 1616.
William Shakespeare se řadí mezi nejvýznamnější světové básníky a dramatiky, jehož díla byla přeložena do většiny hlavních jazyků.
Seznam významných děl:
Antonius a Kleopatra – divadelní hra: tragédie
Bouře – pohádková hra
Cardenio – nedochovaná pohádková hra, kterou napsal společně s autorem J. Fletcherem
Coriolanus – divadelní hra: tragédie
Cymbelín - pohádková hra
Dobrý konec vše napraví – divadelní hra: komedie
Dva šlechtici z Verony – divadelní hra: komedie
Dva vznešení příbuzní – pohádková hra, kterou napsal společně s autorem J. Fletcherem
Fénix a hrdlička – sbírka básní
Hamlet – divadelní hra: tragédie
Jak se vám líbí – divadelní hra: komedie
Jindřich IV. – historická hra
Jindřich V. – historická hra
Jindřich VI. – historická hra
Jindřich VIII. – historická hra, kterou napsal společně s autorem J. Fletcherem
Julius Caesar – divadelní hra: tragédie
Komedie plná omylů – divadelní hra: komedie
Král John – historická hra
Král Lear – divadelní hra: tragédie
Kupec benátský – divadelní hra: komedie
Macbeth – divadelní hra: tragédie
Marná lásky snaha – divadelní hra: komedie
Mnoho povyku pro nic – divadelní hra: komedie
Nářek milenčin – sbírka básní
Něco za něco – divadelní hra: komedie
Othello – divadelní hra: tragédie
Perikles – pohádková hra
Richard II. – historická hra
Richard III. – historická hra
Romeo a Julie – divadelní hra: tragédie
Sen noci svatojánské – divadelní hra: komedie
Sonety – sbírka básní
Timon Athénský – divadelní hra: tragédie
Titus Andronicus – divadelní hra: tragédie
Troilus a Kressida – divadelní hra: tragédie
Vášnivý poutník – sbírka básní
Večer tříkrálový – divadelní hra: komedie
Venuše a Adonis – sbírka básní
Veselé paničky windsorské – divadelní hra: komedie
V jeho díle je patrný odraz autobiografičnosti – hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou zručností a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách se projevují i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je velmi populární i v zahraničí – bylo přeloženo do více než 28 jazyků.
Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, které vyšly jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů
Skřivánek na niti, 1959 – připraveno k vydání, které se neuskutečnilo
Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek
Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; pábiteli Hrabal nazýval osobité vypravěče, kteří se navenek zdají obhroublí, ale milují život zvláštním způsobem – v jejich vyprávění (která Hrabal nazýval pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel
Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela skládající se z jedné věty, literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků
Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmována – film Ostře sledované vlaky (1966) byl oceněn Oscarem v roce 1968
Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965 – v roce 1969 zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na niti, film však okamžitě putoval „do trezoru“
Kopretina, 1965
Automat Svět, 1966 – výbor z již dříve vydaných povídek
Bohumil Hrabal uvádí..., 1967 – antologie jeho oblíbených autorů
Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím, někdy též pod názvem Toto město je ve společné péči nájemníků
Morytáty a legendy, 1968
Domácí úkoly, 1970
Poupata, 1970 – básně a povídky, náklad byl zničen již ve skladech
Městečko u vody – vzpomínková trilogie:
Postřižiny, 1976 – próza
Krasosmutnění, 1979 – povídky
Harlekýnovy milióny, 1981 – próza
Slavnosti sněženek, 1978 – povídky
Městečko, kde se zastavil čas, 1978 – vzpomínková próza
Každý den zázrak, 1979 – povídky
Něžný barbar, 1981 (v Čechách až 1991)
Kluby poezie, 1981
Obsluhoval jsem anglického krále, 1971 (1980 vydáno v cizině, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989) – zfilmováno roku 2006
Krátký román, vzpomínková próza, v níž se autor vrací do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Příběh vypráví o pivovaru za první republiky a rodině jeho správce, který byl ve skutečnosti jeho nevlastní otec. Očima vlastní maminky přibližuje autor atmosféru města v době převratných změn. Vzpomínky na dětství, rodiče, příbuzné a přátele, groteskní situace a šokující nápady jednotlivých postav, vyjádření radosti, ale i odpovědnosti v životě. Autor pomocí vyprávění přiblížil maloměšťácký život, jeho hodnoty a vývoj.
Místo a doba děje:
Středočeský kraj, město Nymburk, prvorepublikový městský pivovar.
Hlavní postavy:
Maryška – žena správce pivovaru, krásná, mladá a energická, nesvázaná, a co si usmyslí, to taky udělá
Francin – správce pivovaru, spořádaný člověk, který má rád řád a věci na svém místě, puntičkář milující svou ženu, o kterou by se rád staral
Pepin – švagr Maryšky, nespoutaný živel, pábitel, když vyprávěl vymyšlené historky, hrozně hulákal, rakouský voják, který víc pásl kozy, než bojoval; dal by se označit za dominantní postavu tohoto díla
Gruntorád – doktor, který léčí Maryšku
Bóďa – holič, který se stará o vlasy Maryšky a který jí je potom ustřihne
Znaky:
Epizody na sebe volně navazují.
Jazyk:
Hovorové a slangové výrazy, Pepinovo slovácké nářečí, košatější a obraznější, soustřeďující se na detaily, proud řeči je pozvolný a klidný.
Hlavní myšlenka:
Nápor moderního věku, loučení s poklidem maloměsta a s tradičními morálními hodnotami. Zkracování času a vzdáleností, stříhání vlasů, koňských ohonů a dámských sukní.
Obsah:
Celý příběh vypráví o Maryšce, manželce Francina, který je správcem pivovaru. Je velmi krásná, mladá, energická žena, která udělá vše, co si usmyslí. Nejčastěji se po městě projíždí na kole. Ve větru jí vlají její krásně dlouhé vlasy, a tak se za ní otáčejí nejen muži, ale i ženy. Francin a Maryška vlastní čtyři prasata. Maryška má zabíjačky velice ráda a zve na ně velkou spoustu lidí. Francin na rozdíl od ní zabíjačky nesnáší, ale Maryška si nikým nenechá zkazit náladu. Maryška si druhý den po zabíjačce jde k snídani usmažit řízek a zapíjí to pivem. Francin si o ní myslí, že opět jí jako neslušná a nespořádaná žena. Maryška chodí do kadeřnictví k Bóďovi. Vždy když jde z kadeřnictví, všichni kolemjdoucí jsou v úžasu nad její krásou, dokonce i její manžel. Ten jí vždycky přiveze z Prahy dárek. Jednoho dne přijede Francinův bratr Pepin, který je velice roztržitý. Co na srdci, to na jazyku. Francin z jeho návštěvy moc v
Děj se odehrává v malé železniční stanici v roce 1945, tedy v době vypjaté atmosféry druhé světové války, kdy stanicí denně projíždí několik takzvaně ostře sledovaných vojenských německých transportů. Hlavní postavou je mladý Miloš Hrma. Ten se po své tříměsíční neschopnosti vrací do práce. Léčil se z úrazu, který si způsobil, když se pokusil o sebevraždu kvůli své přítelkyni.
Místo a doba děje:
V protektorátu Čechy a Morava, druhá světová válka
V drtivé většině je použit jazyk spisovný, ale autor občas používá nespisovné výrazy jako prdeláč, ceckounek, fofrovat a podobně.
Hlavní myšlenka díla:
Kritika fašismu a druhé světové války, která přinesla mnoho škod na lidských životech.
Obsah:
Miloš Hrma nastoupí po několika měsících zpět do práce na malou železniční stanici, kde má zatím funkci záškoláka. Během těch měsíců, co byl pryč, se léčil ze svého pokusu o sebevraždu. Když ale nastoupí zpátky do svého zaměstnání, řeší se zde právě menší incident. Výpravčí Hubička se při noční službě miloval s telegrafistkou Zdeničkou a otiskl jí štábní razítka na pozadí, čehož si pak všimla dívčina matka. Tuto událost přijíždí řešit dopravní šéf Slušný, který měl mimochodem povýšit přednostu na dopravního inspektora, ale když ho uviděl, přednosta byl neupravený a celý ušpiněný od svých milovaných holubů. S vyšetřováním mu pomáhá rada Zedníček. Omezování osobní svobody to nakonec být nemohlo, protože Zdenička se přiznala, že to taky chtěla, a tak se rozhodnou, že s Hubičkou zavedou alespoň disciplinární řízení za hanobení němčiny, státního jazyka, protože na razítku byly německé nápisy. Hrma ale vidí v Hubičkovi svůj vzor, který o všem ví a který je statečný.
Stanicí jezdily často „ostře sledované“ vlaky, na frontu i z fronty, vozily těžké zbraně, vojáky či utrápená zvířata, kterých bylo Hrmovi strašně líto. Hrma sice Němce jako většina Čechů nenáviděl, ale když viděl pohledy zraněných a utrápených vojáků, uvědomil si, že to jsou také lidé. Když mu ovšem Hubička řekl, že tudy pojede druhý den okolo půlnoci jeden z ostře sledovaných vlaků naložen velkým množstvím zbraní, neváhal Hrma přislíbit Hubičkovi pomoc.
Druhý den za ním na stanici přišla Máša, kvůli které si tehdy podřezal žíly. Byl totiž nešťastný z toho, že selhal při jejich prvním milování. Nyní mu Máša přišla povědět, že se o to budou moci pokusit po
Kniha je napsána zvláštním osobitým jazykem, jako by chtěl vypravěč říct vše jedním dechem. Je vhodná jako oddychová četba, ale je v ní obsaženo i mnoho myšlenek a popsán charakter doby.
Místo a doba děje:
Příběh se odehrává v Čechách, začíná před 2. světovou válkou a končí po válce.
Hlavní postavy:
Jan Dítě – v mládí trpěl pocity méněcennosti, celý život toužil po bohatství a uznání, neustále se chtěl někomu vyrovnat, za nejvyšší životní hodnotu považoval peníze, chtěl se stát milionářem, byl vypočítavý a povrchní
Vrchní Skřivánek – vrchní v hotelu Paříž, starý muž, moudrý, měl dobrý postřeh, vždy věděl, jaké je host národnosti a co si objedná, ještě dřív, než se ho zeptal, obsluhoval anglického krále, Dítě ho považoval za svůj vzor, byl to jeho učitel
Líza – Němka, nacistka, oddaná Hitlerovi, manželka Jana Dítěte
Jazyk:
Dílo je psáno chronologicky, ich-formou, na začátku a na konci každé kapitoly se opakuje stejná věta (Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. / Stačí Vám to? Tím dneska končím.), autor používá hovorovou češtinu, přirovnání (sepnuly ruce jako k modlitbě), německá slova (mein lieber Herr Ditie), dlouhá souvětí, ve kterých je častá spojka „a“.
Hlavní myšlenka díla:
Autor se zabývá životem obyčejného člověka, který je ovlivněn dobou a prostředím, ve kterém se pohybuje. Touží po štěstí a myslí si, že ho dosáhne jen tehdy, když bude mít hodně peněz a vyrovná se milionářům. Ukazuje se, že je štěstí pomíjivé a za peníze si ho člověk nikdy nekoupí.
Obsah:
Jan Dítě v mládí pracoval jako pikolík v hotelu U Zlatého města Prahy a prodával na nádraží párky. V té době pochopil sílu peněz a začal šetřit. Vydělané peníze utrácel za slečny v domě U Rajských. V té době poznal obchodníka pana Waldena, který ho doporučil do hotelu Tichota. Pan Tichota byl na vozíčku a celý svůj hotel řídil pronikavým pískáním na píšťalku. V tomto hotelu se Jan seznámil se Zdeňkem, který se stal jeho přítelem. Jednoho dne se v hotelu ubytovali hosté z Jižní Ameriky, kteří vezli do Prahy na vysvěcení zlatou sošku Pražského Jezulátka. Aby ji nikdo neukradl, dali vyrobit ještě jednu falešnou a do Prahy vezli obě. Když hosté odjížděli zpět do vlasti, málem si omylem odvezli falešnou sochu. Jan Dítě byl obviněn, že sochy schválně vyměnil, a tak z hotelu Tichota odešel do hotelu Paříž. Byl to krásný hotel, kam chodilo mnoho bohatých a významných hostů. Jan konečně povýšil z pikolíka na číšníka a pracoval pod vedením vrchního Skřivánka. Pan Skřivánek vždy poznal, co si který host objedná i jaké je národnos
