POZOR

Pohádky

Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.

Jak Jaromil k štěstí přišel

Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.

Divotvorný meč

Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Božena Němcová (Barbora Novotná)

Gramatika

Musíme si zde dát pozor na záměnu dvou podobných tvarů, které nás mohou mást, a to tvary: jste x kdybyste. Na tomto místě je třeba rozlišovat slovesný způsob. Ve 2. osobě čísla množného způsobu oznamovacího píšeme vždy „jste“ (vy jste hodní, vy jste přišli pozdě).

Naproti tomu ve 2. osobě čísla množného způsobu podmiňovacího (kondicionálu) píšeme vždy „kdybyste“ (kdybyste počkali). Zde pozor na často používanou chybou variantu: slova nelze psát odděleně, tvar „kdyby jste“ je nespisovný.

Totéž platí i pro další tvary podmiňovacího způsobu (kondicionálu), píšeme vždy: abyste, byste a podobně.

Složený slovesný tvar podmiňovacího způsobu se skládá z kondicionálového tvaru pomocného slovesa být a příčestí činného. Podle časového příznaku rozlišujeme dva typy kondicionálu – podmiňovací způsob přítomný a podmiňovací způsob minulý.

Zdroj: článek Pravopis a gramatika slova kdybyste

PŘIVLASTŇOVACÍ zájmena

Přivlastňují první, druhé a třetí osobě; pozor: pokud je vlastník ve větě podmětem, užívá se zájmeno svůj (Petr pozval na oslavu své přátele.)

Skloňování:

Zájmeno můj

K zapamatování

Tady můžete mít problém pouze v ženském rodě, kdy se chybuje v délce koncového "i". Určitě vám pomůže, když v těchto případech použijete ukazovací zájmeno ta. Řekněte si u daného případu buď té mojí, nebo tu moji, případně tou mojí. Sami vidíte a určitě i cítíte, kdy pak použít "i" a kdy "í".

Zájmeno tvůj

(tvá, tvé) se skloňuje stejně jako zájmeno můj (má, mé), stejně tak zájmeno svůj. Všechna tato zájmena se v podstatě skloňují podle vzoru mladý (což je vzor tvrdých přídavných jmen).

Zájmena jeho a jejich

Tato zájmena jsou nesklonná. Zájmeno její se skloňuje podle vzoru jarní (což je vzor měkkých přídavných jmen).

K zapamatování

Tady opět pozor na správnou délku "i". Chyby se často vyskytují v těchto případech: Nechci se bavit o jejích problémech. (Zde jako jednotné číslo ženského rodu, například problémy nějaké Pavly.) Nechci se bavit o jejich problémech. (Tady jde o množné číslo, například jde o problémy rodiny Novákových.)

Skloňování zájmena náš

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Zájmena

Byste – příklady ve větě

Dejte si pozor, abyste se brzy nedostala do potíží. Nemusel byste mi vyhrožovat. Vzdala byste se kvůli mně svého majetku? Mohl byste mi zopakovat otázku? Pokud byste byla požádána, udělala byste to? Zajímalo by mě, zda byste toho byl schopen vy. Měla byste si dávat pozor na to, co říkáte. Vy byste neměl být tak agresivní. Kdybyste se choval slušně, určitě bych vám odpověděla. To byste se načekala!

Zdroj: článek Byste nebo by jste

Etiketa tykání a vykání

Vykání či tykání vyjadřuje míru důvěrnosti společenského kontaktu osob. Vykání vystihuje daleko lépe vztah vzájemné úcty. Tykání je obvyklé mezi přáteli, příbuznými, mnohdy i vzdálenějšími. Tykají si mezi sebou děti, kamarádi a studenti. Dospělí také dětem tykají, ale jen do určitého věku, pak by měli raději přejít na vykání. Časté je také tykání v pracovních kolektivech. Je přirozené a odůvodnitelné v užších pracovních kolektivech, protože usnadňuje spolupráci.

Chcete si začít tykat s kolegou či kolegyní v zaměstnání, nebo s někým, s kým se často potkáváte ve svém volném čase? Pak mějte na paměti, že tykání je projevem důvěry, spřátelení. A opravdu pečlivě si rozmyslete, jestli nastala opravdu vhodná chvíle a zda je to ten pravý člověk na tykání. Když vám po čase začne být z jakéhokoli důvodu nepříjemný, těžko se dá vše vrátit zpět. Nejprve si však pečlivě přečtěte následující řádky, jestli jste to opravdu vy, kdo může tykání nabídnout.

Obecně platí, že týkání může navrhnout osoba společensky významnější, tedy žena, starší osoba a v pracovním prostředí je to osoba nadřízená.

Mezi osobami stejného pohlaví je to ten výrazně starší (u rozdílu do deseti let toto neřešte, je to jedno). Mezi dospělým mužem a dospělou ženou tykání navrhuje žena (zde ani třicet let rozdílu neznamená, že přednost získá muž). Žena by měla mít právo určovat vývoj společenského vztahu a měla by tedy tykání navrhovat jako první. Snad jen velmi vážený muž má právo navrhnout tykání ženě. Mladší může požádat staršího, aby mu tykal, přičemž on sám zůstane u vykání. Ale pozor, na pracovišti navrhuje tykání jedině šéf. Ani starší podřízený nebo podřízená žena nemohou přijít za šéfem a navrhnout mu tykání; o tom, koho si pustí blíž k tělu, si může rozhodovat jedině nadřízený, ne jeho podřízení. Nadřízený si ovšem musí být při návrhu tykání bezpečně jistý, že podřízení jeho nabídku rádi přijmou, protože mimo pracoviště jsou jejich pozice obrácené. Aby zjistil, jak se podřízení na nabídku tykání budou tvářit, může použít oslovení vykáním, ale ve spojení s křestním jménem („Kláro, mohla byste...“). K tomuto nepotřebuje svolení, neboť stále vyká, užití křestního jména však vytváří přátelštější formu komunikace.

Pokud vám někdo tykání navrhne, můžete ho přijmout s vděkem, ale také s určitým ostychem. A když se někdo dovolí vám tykat, neznamená to vždy hned, že můžete automaticky tykat i vy jemu. Pozor pak na nevhodné pokusy o tykání – například v opilosti nabídnete šéfovi tykání. Když se urazí, omluvte se mu. Může se ale stát, že tykání přijme, a vy ráno o celé situaci pochybujete. Je-li to možné, vyhněte se tykání i vykání a&nb

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Pravopis vykání