V naší poradně s názvem VĚTNÝ ČLEN PRO LÉKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jitka Ludvíková.
Rodiče šli do lékárny PRO LÉKY.
Dle mého názoru se jedná o Předmět, protože rozvíjí Přísudek (šli pro koho, co?), nicméně ať kliknu na jakoukoli možnost, všechny jsou chybné. O jaký větný člen se tedy jedná? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Rodiče šli do lékárny. Proč tam šli, za jakým účelem? Šli pro léky. Jde o PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČELU, na které se ptáme právě otázkami: Proč? Za jakým účelem?
Příslovečnéurčení je jedním z rozvíjejících větných členů (vedle přívlastku, předmětu a doplňku).
Vyjadřuje nejčastěji průvodní okolnosti, kvalitu či intenzitu děje nebo kvalitu a intenzitu vlastnosti či okolnosti.
Ve větných rozborech se obvykle podtrhává čerchovanou čarou a označuje se zkratkou PU. Latinsky se příslovečnéurčení řekne adverbiale (zkratka Ad; setkat se lze i se zkratkou Adv).
Příslovečnéurčení rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno nebo příslovce. Často se setkáme s formulací, že příslovečnéurčenína těchto slovních druzích závisí.
Závislost příslovečného určení na členu řídícím není vyjádřena ani shodou (kongruencí), ani řízeností (rekcí). To znamená, že pád příslovečného určení není řízen vazbou slovesa anebo přídavného jména. Jinak řečeno příslovečnéurčení je slabě závislé na svém řídícím členu, který mu tudíž jednoznačně neurčuje jeho tvar. Přesto příslovečnéurčení svým tvarem nebo slovním druhem závislost vyjadřuje. Na jediném řídícím členu může záviset několik příslovečných určení (Učila se doma i v knihovně. Přijedeme zítraráno.).
Příslovečnéurčení může být rozvito, a to přívlastkem (Zestaréhodomu se ozývaly podivné zvuky.) nebo jiným příslovečným určením (Mluvil velmipomalu.).
Jak se ptáme na příslovečnéurčení
Na příslovečnéurčení se neptáme pádovými otázkami, ale otázkami na okolnosti jevů (takzvanými tázacími zájmennými příslovci a podobnými výrazy), tedy KDE, KAM, KDY, JAK, PROČ, JAK MOC... Tyto otázky spojujeme s řídícím členem.
Příslovečnéurčení může být vyjádřeno:
příslovcem (Dobře se učil. Mluvil potichu.);
jménem (nejčastěji podstatným) v pádě prostém nebo předložkovém (Utíkal lesem. Šel podél zdi.);
infinitivem (Jel nakoupit.);
vedlejší větou (Dostal pětku, protože se neučil.).
TEST 1: Urči druh příslovečného určení: místa (PUM), času (PUČ), způsobu (PUZ), míry (PU míry), příčiny (PU příčiny), účelu (PU účelu), podmínky (PU podmínky), přípustky (PU přípustky).
TEST 2: Urči druh příslovečného určení: místa (PUM), času (PUČ), způsobu (PUZ), míry (PU míry), příčiny (PU příčiny), účelu (PU účelu), podmínky (PU podmínky), přípustky (PU přípustky).
Příslovce jsou v českém jazyce šestým slovním druhem. Latinsky se příslovce nazývají adverbia (v jednotném čísle adverbium) příslovce patří k nesklonným slovním druhům, což znamená, že se u nich nedá určit pád a zároveň se jejich tvar nemění v závislosti na čase, ani pádě. Příslovce vyjadřují bližší okolnosti dějů a vlastností (například: setkali se doma, velmi chytře). Při větném rozboru mívají nejčastěji funkci příslovečnéurčení:
například: velmi hezké = příslovečnéurčení míry
dolů = příslovečnéurčení místa
včera = příslovečnéurčení času
rychle = příslovečnéurčení způsobu.
Příslovce jsou většinou odvozená z přídavných jmen (veselý – vesele), vznikla také ustrnutím prostého pádu (kolem) nebo spojením předložky a jména (zrána, zpaměti). Tyto příslovečné spřežky se píší dohromady jako jedno slovo.
Druhy příslovcí:
Místa: doma, tudy, lesem
Času: včera, večer, dlouho
Způsobu: vesele, obratně, zničeně
Míry: velmi, trochu
Příčiny: úmyslně, proto
Stupňování příslovcí
Některé příslovce se stejně jako přídavná jména dají stupňovat:
2. stupeň:
přípony –eji (tišeji)
-ěji (zdravěji)
-e (dále)
Nepravidelně (lépe, dříve)
3. stupeň:
předpona nej + tvar 2. stupně (nejtišeji, nejzdravěji, nejdále, nejlépe, nejdříve)
Příslovečnéurčení má při určování vedlejších větných členů vždy přednost před předmětem. Jestliže se na výraz můžeme zeptat i jinou otázkou než pádovou, to jest otázkou na okolnost jevu (například KDE? KAM? ODKUD? KDY?), jedná se o příslovečnéurčení. Pro určení nějakého větného členu jako příslovečného určení a jeho odlišení od předmětu je tedy podstatné, že se na dotčený výraz můžeme zeptat některým z tázacích zájmenných příslovcí nebo podobným výrazem, a naopak podstatné není, že v některých případech můžeme použít i otázku pádovou.
Například: Šli jsme do lesa. Pokud bychom se mohli zeptat pouze pádovou otázkou (Šli jsem DO KOHO/ČEHO?), jednalo by se o předmět (zde ve 2. pádu), avšak v tomto případě se můžeme zeptat i otázkou na okolnost jevu (Šli jsme KAM?), tudíž se jedná o příslovečnéurčení (zde místa).
Druhy příslovečného určení
Podle významu rozeznáváme různé druhy příslovečného určení. V rámci výuky českého jazyka na základní škole se většinou rozlišuje příslovečnéurčenímísta, času, způsobu, míry, příčiny, účelu, podmínky, přípustky.
Jiné pojetí klasifikuje příslovečnéurčenímísta, času, způsobu a důvodu. Tyto kategorie se následně třídí do podkategorií.
A) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ MÍSTA (adverbiale loci)
Příslovečnéurčení místa (zkratka PUM) blíže určuje místní okolnosti děje. Tato kategorie se dále dělí na dvě podkategorie: 1. příslovečnéurčení místa statické (ptáme se otázkou KDE?). Například: Petr leží v posteli. Doma zůstala pouze maminka.
2. příslovečnéurčení místa dynamické (ptáme se otázkami KAM? ODKUD? KUDY?). Například: Hanka jede domů. Dědeček se vrátil z lázní. Pes se protáhl dírou v plotě.
B) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ČASU (adverbiale temporis)
Příslovečnéurčení času (zkratka PUČ) vyjadřuje časové okolnosti děje. Tato kategorie se rovněž dělí na dvě podkategorie:
1. příslovečnéurčení času časově orientující (ptáme se otázkami KDY? JAK ČASTO?). Například: Sejdeme se večer. Denně chodím běhat.
2. příslovečnéurčení času časově limitující (ptáme se otázkami JAK DLOUHOU? NA JAK DLOUHO? ZA JAK DLOUHO?). Například: Čekali jsme na něj hodinu. Jedeme na týden k moři. Za chvíli přijď domů.
C) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ZPŮSOBU (adverbiale modi)
Příslovečnéurčení způsobu (zkratka PUZ) zahrnuje nejvíce podkategorií, a sice osm:
1. vlastního způsobu – označuje kvalitu dějů nebo stavů (ptáme se otázkami JAK? JAKÝM ZPŮSOBEM?). Například: Pavla se chová hloupě. Pomalu se ke mně blížil.
2. míry – označuje množství, intenzitu nebo kvantitu děje či vlastnosti (ptáme se otázkami KOLIK? O KOLIK? JAKOU MĚROU? JAKO MOC?). Například: Počasí se změnilo velmi rychle. Iva se vdávala poměrně brzo.
3. nástroje a prostředku – označuje nástroj, který umožňuje realizaci děje, a prostředek transportu. Například: Kreslila pastelkami. Na dovolenou jsme letěli malým letadlem.
4. původu – označuje, „odkud se daná věc vzala“. Například: Dům byl postaven ze dřeva. Byt jsem zdědila po dědečkovi.
5. původce děje – označuje původce děje; stojí vždy u slovesného rodu trpného. Například: Závodní saně byly taženy psy. Oznámení bude doručeno listonošem.
6. účinku – označuje okolnosti, které vyplývají z velké, nebo naopak malé míry intenzity děje; obvykle bývá vyjadřováno vedlejšími větami. Například: Byla tak vyčerpaná, že ani nevstala z postele. Věra křičela do ochraptění.
7. zřetele – označuje, že něco platí s ohledem na něco jiného. Například: Zájezd byl cenově výhodný. Na muže o sebe hodně pečuje.
8. průvodních okolností – označuje okolnosti, za kterých probíhá nějaký děj. Například: Do místnosti vstoupil s odhodláním. Odjela bez rozloučení.
Příslovečnéurčení příčinné povahy (obvykle se používá zkratka PU a za ni se doplní název dané podkategorie) zahrnuje čtyři podkategorie:
1. vlastní příčiny – vyjadřuje, proč se něco děje, co je příčinou něčeho jiného; směřuje DOZADU ˂− (ptáme se otázkami PROČ? Z JAKÉHO DŮVODU?). Například: Kvůli tobě jsem nestihla vlak. Dostala poznámku za opisování.
2. účelu – vyjadřuje děj, který je zaměřen na něco jiného, na nějaký cíl, jehož má být dosaženo; směřuje DOPŘEDU –> (ptáme se otázkami PROČ? ZA JAKÝM ÚČELEM?). Například: Šel vynést koš. Dala si panáka na kuráž.
3. podmínky – označuje okolnost, na které závisí splnění děje (ptáme se otázkou ZA JAKÉ PODMÍNKY?). Například: Bez podpisu je smlouva neplatná. V případě zájmu nám napište.
4. přípustky – označuje okolnost, navzdory níž se něco děje (ptáme se otázkami NAVZDORY ČEMU? „I PŘES CO?“). Například: Navzdory smutku se mírně usmála. Přes přísnost byl učitel oblíbený.
TEST NA URČOVÁNÍ PODKATEGORIÍ PŘÍSLOVEČNÉHO URČENÍ ZPŮSOBU
TEST: Urči podkategorie příslovečného určení způsobu, tedy: vlastního způsobu, míry, nástroje a prostředku, původu, původce děje, účinku, zřetele, průvodních okolností.
Ve větě je vždy nutné nejprve určit přísudek (Co dělá podmět?) a pak podmět(Kdo? Co?) Podmět nemusí být ve větě vyjádřen přímo, pokud je znám z kontextu, jedná se tedy o podmět nevyjádřený. Například: Přijeli jsme do Prahy. (Kdo? Co? = MY).
Ve větě se pak určuje, co rozvíjí podmět, například přívlastky či doplněk. Přívlastky poznáme tak, že se na ně zeptáme: Jaký? Který? Čí? Přívlastek shodný stojí před podstatným jménem, často se jedná o přídavné jméno, zájmeno, číslovku. Přívlastek neshodný stojí za podstatným jménem a často je tvořen jiným podstatným jménem (lavička z betonu). Podstatné jméno je vždy rozvíjené přívlastkem!
Předmět se ve větě pozná tak, že se na něj dá zeptat pádovými otázkami kromě 1. pádu (ten náleží k podmětu). Pokud se dá na větný člen zeptat pádovými otázkami a zároveň i otázkou některého příslovečného určení, tak přednost má vždy příslovečnéurčení. Příklad: šel k lesu (ke komu čemu x kam = přednost má KAM).
Doplněk se ve větě pozná tak, že se vztahuje ke dvěma větným členům, například k podmětu a přísudku: Lékař se cítil unavený. (unavený lékař x cítil se unavený)
U příslovečných určení je potřeba si zapamatovat otázky, které se k těmto větným členům uvádějí. Podrobně je to popsáno v našem článku Příslovečnéurčení.
V naší poradně s názvem CVIČENÍ NA SLOVNÍ DRUHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kika.
Prosím, jaký slovní druh je "ještě" a jaký je to větný člen? Ozývalo se nadšené ještě. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovní druh slova JEŠTĚ může být částice a nebo příslovce. Ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovce a vyjadřuje stupňování.
Kdyby ona věta byla v tomto znění: OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ PŘED PŘÍJEZDEM, tak slovo JEŠTĚ bude částice vyjadřující, že se děj uskuteční před uplynutím nějakého časového úseku.
Co se týče větného členu, tak ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovečnéurčení. Ptáme se: Jak se ozývalo nadšené? Ještě. Například v kontextu: Miminko bylo čilé a ozývalo se nadšené ještě.
Vedlejší věta způsobová vyjadřuje příslovečnéurčení způsobu. Může se jednat o vedlejší větu vyjadřující prostý způsob, míru, prostředek, zřetel, ale i vedlejší větu způsobovou přirovnávací, účinkovou a omezovací.
Ukázky použití
Prostý způsob: Pracoval, jak uměl.
Míra: Jezte, co hrdlo ráčí.
Prostředek: Skleničky správně vyleštíte tak, že použijete čistou a suchou utěrku.
Zřetel: Pokud šlo o děti, nemohli být spokojeni.
Přirovnávací: Jak si usteleš, tak si lehneš.
Účinková: Měl tolik úkolů, že je nemohl zvládnout.
Omezovací: Nikdo ho nezachrání, ledaže by se stal zázrak.
V příběhu PROSBA O RADU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra.
Určit ve větě slovní druhy: " Přál jí všechno nejlepší".
Děkuji za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Eva Černá.
Prosím o určení slovních druhů ve větě:
Jan Amos Komenský se léta pokoušel sestrojit perpetum mobile, zařízení, které by fungovalo samo o sobě a nepotřebovalo by k tomu žádnou energii.
Proč tomu tak je, když se píše například třeba právě například nebo obden, zpočátku, poprvé, nalevo, potom, pokaždé, popořádku, namístě?
Odpověď je jednoduchá, protože v tomto případě není výraz *vpořádku kodifikován jako slovo vytvořené spřahováním. Spřahování je specifický způsob tvoření slov. Oba členy, jimiž se nově vzniklý (spřažený) výraz vytváří, si v něm uchovávají ve všech jeho tvarech, nebo alespoň ve tvaru základním, stejnou podobu. Tvoří se tak například číslovky (šest a dvacet → šestadvacet), přídavná jména (déle trvající → déletrvající), příslovce (jak se patří → jaksepatří) a podstatná jména (z mrtvých vstání → zmrtvýchvstání). Specifickou skupinou jsou pak takzvané příslovečné spřežky, do nichž by patřil i náš výraz, kdyby jej již zahrnovaly kodifikační příručky.
Příslovečné spřežky vznikají tak, že se předložky spojují buď s podstatnými jmény (z pravidla → zpravidla), nebo se zpodstatnělými přídavnými jmény (do prava → doprava), nebo se zájmeny (za své → zasvé), nebo s číslovkami (na třikrát → natřikrát), nebo s příslovci (od naproti → odnaproti).
Jak vyplývá z výše uvedeného, příslovečné spřežky píšeme jako jedno slovo, tedy dohromady. Hranice chápání určitého výrazu jako spřežky však bohužel není vždy jasná, a tak často dochází ke kolísání. Nezřídka pak vedle sebe existují jak podoby psané zvlášť, tak dohromady, přičemž je jejich význam totožný (na příklad – například; zpočátku – z počátku; na čisto – načisto; k večeru – kvečeru; nade všecko – nadevšecko; na čase – načase).
Existují ale případy, kdy způsob psaní odlišuje význam napsaného. Je to třeba dvojice v celku × vcelku: Pošta mi kupodivu doručila vázu v celku (= nerozbitou). Kup ten šunkový salámv celku (= nenakrájený). Na léto si koupím plavky v celku (= jednodílné), ale: Vcelku se zúčastnilo dvacet lidí (= celkem). Vcelku je to hodný chlapec (= modální částice, vyjádření vztahu mluvčího). Podobným příkladem je spřežka namístě, která vyjadřuje vhodnost, patřičnost, například Je namístě přiznat chybu (= je důležité se teď přiznat), vedle spojení předložky a podstatného jména na místě, které ve větě fungují jako příslovečnéurčení místa, například Motorista těžkým zraněním hlavy a hrudníku na místě podlehl.
Poznat ve větě podmět by neměl být problém, komplikovanější pro někoho ale může být poznat vedlejší větu podmětnou. Pro procvičení vedlejší věty podmětné může sloužit cvičení na následujícím odkazu: Cvičení na určení podmětu.
Ve větách tázacích, například Proč ti to včera neřekl? Proč za námi nechceš přijet?Proč bychom se netěšili? Proč mi celý týden nezvedáš telefon?, vyjadřuje otázku po příčině, důvodu, smyslu, účelu nějakého jednání.
V souvětí připojuje vedlejší věty, zejména vedlejší větu předmětnou, například Věděla dobře, proč to udělala.; Nemůžu pochopit, proč už se s námi nebavíš. Nevím, proč ti to vůbec říkám., nebo větu přívlastkovou, například Pohnutku, proč to udělal, nikdy nezjistili.Důvodů, proč vám brusinky neplodí, může být hned několik.
Zjistíte-li při určování slovních druhů ve větě, že dané slovo můžete "ohýbat", tedy že jej lze buď skloňovat, nebo časovat, pak jste učinili první krok k jeho určení - zařadili jste jej do skupiny ohebných slovních druhů. Mezi ohebné slovní druhy patří podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky a slovesa.
Jestliže je možné daný výraz časovat, to znamená tvořit různé slovesné tvary pomocí osoby, času, způsobu a podobně, půjde o sloveso. Pokud lze dané slovo vyskloňovat, tedy ohýbat pomocí pádů, bude se jednat buď o podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno, nebo o číslovku.
Jak tedy můžete rozpoznat, kterým ohebným slovním druhem je právě vámi určované slovo? Podstatná jména vyjadřují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, stavů a vztahů. Přídavná jména vyjadřují vlastnosti osob, zvířat, věcí nebo jevů označených podstatnými jmény. Zájmena zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují. Číslovky vyjadřují počet nebo pořadí, jsou to slova číselného významu. Podle těchto uvedených věcných významů jednotlivých slovních druhů by vám již nyní mělo být jasné, kam zařadit vaše slovo. Ale pokud vám předchozí řádky stále nepomohly k vyřešení záhady určení slovního druhu, pak zkuste číst dále.
Slovo během může být v závislosti na kontextu třemi slovními druhy, a to podstatným jménem v 7. pádu, příslovcem, nebo předložkou. Prvotně bylo slovo „během“ podstatným jménem v 7. pádu od slova běh, pak se z něj vyvinula nevlastní předložka pojená se 2. pádem. A z ní pak vzniklo příslovce, které se ale obvykle používá hlavně v promluvách (méně často je slovo „během“ napsáno jako příslovce).
Ukázka:
Podstatné jméno – S během musel skončit.
Předložka – Přišel během vystoupení.
Příslovce – Přišel až někdy během. (Z kontextu musí být jasné, během čeho přišel.)
Slovo kdykoli/kdykoliv vyjadřuje libovolnost, namátkovost, co se týče výběru doby. Znamená to, že se něco děje v libovolnou dobu, v libovolné době; v kteroukoli neurčitelnou nebo blíže neurčenou dobu, nebo se teprve bude dít v kterékoli blíže neurčitelné nebo neurčené době; lhostejno kdy.
Například: Může k nám přijít kdykoli (kdykoliv).Byli jsme unavenější než kdykoli (kdykoliv) dřív. Knihu si můžete vypůjčit kdykoli (kdykoliv).
Ve funkci spojky vyjadřuje časovou totožnost libovolně stanoveného časového určení s dějem věty řídící a lze jej nahradit slovy pokaždé když.
Například:Kdykoli (kdykoliv) přijel, byla jsem šťastná. Zpívej si, kdykoli (kdykoliv) se ti zachce.
Rodiče šli do lékárny. Proč tam šli, za jakým účelem? Šli pro léky. Jde o PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČELU, na které se ptáme právě otázkami: Proč? Za jakým účelem?
Slovní druh slova JEŠTĚ může být částice a nebo příslovce. Ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovce a vyjadřuje stupňování.
Kdyby ona věta byla v tomto znění: OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ PŘED PŘÍJEZDEM, tak slovo JEŠTĚ bude částice vyjadřující, že se děj uskuteční před uplynutím nějakého časového úseku.
Co se týče větného členu, tak ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovečnéurčení. Ptáme se: Jak se ozývalo nadšené? Ještě. Například v kontextu: Miminko bylo čilé a ozývalo se nadšené ještě.
Prosím o určení slovních druhů ve větě:
Jan Amos Komenský se léta pokoušel sestrojit perpetum mobile, zařízení, které by fungovalo samo o sobě a nepotřebovalo by k tomu žádnou energii.
