Informace od učitelek češtiny
 |
MENU
SLOVNÍ DRUHY
DIKTÁTY
BÁSNIČKY
HÁDANKY
Mít smuteční projev je velmi náročné, ještě těžší to je v případě, že se jedná o proslov k úmrtí velmi blízké osoby, jako jsou rodiče a sourozenci, děti. Následující dva vzory jsou jen ukázkami, jak je možné sepsat smuteční řeč pro pohřeb rodičů.
Zdroj: Vzory smutečního projevu
V diskuzi BÁSNIČKY PET SLOK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel NICOL.
Dobrý den nezna nekdo lehkou petislokovou basnicku ?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Věra.
vtipný proslov pro prababičku
Zdroj: diskuze Básničky pet slok
Smuteční řeč není nezbytnou součástí pohřebního aktu. Rodina pozůstalých se může rozhodnout, že smuteční řeč bude nahrazena tichou variantou pohřbu, kdy bude puštěna jen hudba, a smuteční hosté jen věnují zemřelému tichou vzpomínku a bez veřejného projevu se s ním rozloučí. Při smutečním obřadu může mít projev více řečníků, projev totiž může pomoci pozůstalým se se smrtí zemřelého vyrovnat a rozloučit se s ním, když předtím třeba nedostali příležitost, nebo to před jeho smrtí nestihli.
Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu
Smuteční řeč se může konat ve smuteční síni, kde se pozůstalí rozloučí se zemřelým, kterého často čeká kremace. Pohřební řeč se ale může konat přímo na hřbitově při pohřbívání do země, kde je řeč pronesená před tím, než je rakev zemřelého spuštěna do hrobu.
Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu
Smuteční řeč nemá takový význam pro zemřelého, je mnohem důležitější pro jeho blízké pozůstalé. Cílem každé smuteční řeči je poskytnout útěchu pozůstalým, ukázat jim, že nejsou na truchlení sami, že s nimi někdo sdílí jejich bolest. Zároveň smuteční řeč ukazuje všem smutečním hostům, co zemřelý znamenal pro svou rodinu a okolí.
Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu
Smuteční proslov je náročný projev, který musí být na patřičné úrovni, k tomu řečníkovi pomůže dostatečná příprava. Řečník by se měl na projev řádně nachystat, sepsat si řeč, kterou by měl mít na smuteční akci s sebou, aby se nestalo, že zapomene, co plánoval říci a začne nevhodně improvizovat. I řečník, i když třeba profesionál, je jen člověk, a tak se mu může stát, že v řeči zadrhne, nebo ho svým citovým projevem rozhodí některý z pozůstalých, a on zapomene, co měl říct. Pro takové případy je opravdu nezbytné mít řeč sepsanou u sebe. Sepsaný projev by měl být umístěn do desek tmavé barvy, které na sebe nebudou nijak poutat pozornost, což znamená, že by na nich neměly být žádné obrázky, nápisy ani symboly. Desky jsou nezbytnou součástí, pozůstalí by neměli vidět, že je třeba smuteční řeč sepsána na zmuchlaném papíře, nebo že je řeč plná zaškrtaných slov.
Trvání smutečního projevu by mělo být kolem 5 minut, může být ale i kratší nebo delší, mluvčí by měl brát ohled i na smuteční hosty, pro něž setrvání ve smuteční síni bývá náročné.
Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu
Profesionální řečník má při této těžké chvíli jednu obrovskou výhodu, a tou je jeho nezaujatost. Se zemřelým se obvykle neznal (není to ale pravidlo), a tak nehrozí, že by ho přemohly emoce. Profesionální řečník má navíc obvykle několik svých vzorů smutečních řečí, a ty jen doplňuje o informace, které dostal od pozůstalých o zemřelém. Profesionál je navíc zvyklý na veřejné projevy, a tak je u něj méně pravděpodobné zakoktání, přeřeknutí (samozřejmě není vyloučené, stává se to i těm nejlepším), navíc umí pracovat s hlasem, ví, jak nahlas mluvit, kdy udělat pomlku a poskytnout čas pozůstalým na projevy emocí. Stejně tak se s emocemi pozůstalých umí vyrovnat.
Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu
Řečník by se na tuto akci měl řádně připravit nejen tvorbou vhodné smuteční řeči, ale i svým vzhledem a vystupováním, aby působil důstojně. Při smuteční řeči musí řečník jednat s klidem, není vhodná přehnaná gestikulace, ani přecházení z místa na místo. Řečník by měl přijít k místu projevu a na něm po celou dobu zůstat. Jeho projev by měl navíc začít mírnou úklonou směrem k rakvi se zemřelým a stejně tak by měl i končit. Vždy tím řečník vzdává zemřelému čest. Řečník je navíc také první osobou, která vyjadřuje soustrast pozůstalým tím, že jim jako první kondoluje, až po něm přichází na řadu ostatní smuteční hosté. Vzhled řečníka je také velmi důležitý, je třeba, aby respektovat společenská pravidla i ohledně odívání, protože na pohřbu bude jednou z nejvýraznějších osob. Řečník musí být vhodně oblečen, pro muže to znamená obléknout se do tmavého obleku ideálně černé barvy, pokud se pohřeb koná v zimě a venku, je třeba, aby měl i tmavý kabát. Muži nesmí zapomínat i na vhodnou obuv, není možné, aby řečník přišel ve sportovní obuvi, i kdyby byla tmavé barvy. Vhodná je tedy společenská obuv, která je řádně vyčištěná. I špinavé boty totiž u řečníka nepůsobí dobře. Muž by měl být také čerstvě oholený a mít i upravené vlasy. Stejná pravidla platí i pro ženy, těm se doporučují tmavé šaty také ideálně černé barvy, ale je možná i jiná tmavá barva. Místo šatů můžou mít i tmavé společenské kalhoty s tmavou halenkou, nebo tmavý kostýmek. V případě pohřbu v zimě venku musí mít žena tmavý kabát. I u žen je důležitá vyleštěná společenská obuv. Na pohřbu by žena řečnice na sebe neměla strhávat pozornost výrazným make-upem, nebo účesem, líčení by proto mělo být decentní.
Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že řeč na smuteční hostině se liší od projevu při smutečním aktu. Odlišností je několik, rozdíl je například v délce trvání projevu. Na hostině je obvykle řeč výrazně kratší, navíc obsah řeči vychází z toho, že hosté byli i na smutečním rozloučení se zemřelým, a tak slyšeli hlavní projev. Není tedy nutné opakovat informace o životě zemřelého. Součástí řeči na smuteční hostině je také obvykle poděkování za vyjádřené upřímné soustrasti. Řeč na smuteční hostině navíc nemusí mít stejný řečník, který měl proslov na posledním rozloučení. Řeč na smuteční hostině také nemusí mít tak oficiální znění, jako ta na pohřbu, projev na smuteční hostině může mít v podstatě každý. Obvykle ale smuteční hostinu zahajuje projev některého z blízkých příbuzných, po něm mohou následovat i krátké projevy dalších hostů, v nichž se zavzpomíná na zemřelého a na to, co pro řečníka znamenal.
Zdroj: Smuteční hostina
Poslední rozloučení je akt, při kterém celý řečníkův smuteční projev musí být přizpůsoben této dané situaci. Hlasitost jeho řeči musí vycházet z akustiky a z množství smutečních hostů, aby ho každý slyšel. Na některých pohřbech nejsou řečníkům k dispozici mikrofony, takže řečník musí své hlasivky více namáhat, jinde si pozůstalí zase přejí, aby v pozadí zněla smuteční hudba, takže se řečník musí snažit, aby byl jeho projev zřetelnější. Na pohřbech bývají často jako smuteční hosté i starší lidé, i kvůli nim je třeba přizpůsobit nejen hlasitost, ale i tempo řeči. Řečník by neměl se svou řečí pospíchat, měl by dělat dostatečné pomlky, aby význam jeho slov všichni smuteční hosté chápali. Zároveň by věty měly být jednoduché. Složitá a dlouhá souvětí by mohla komplikovat porozumění. I samotného řečníka z řad blízkých příbuzných může při samotném pohřbu zasáhnout silný příval emocí, které neudrží pod kontrolou, základem je to překonat a řeč dokončit.
Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu
Pokud se v rodině, nebo mezi blízkými známými najde někdo, kdo je ochotný mít pohřební řeč, musí si ji obvykle taky sám připravit. Sepsat jí není nic jednoduchého, přestože u smuteční řeči není přísně stanovená osnova, kterou je třeba dodržovat. Náročnost tohoto slohového útvaru spočívá v tom, že řeč musí být vhodná, mít „hlavu a patu“ a obsahovat jen důležité informace sepsané vhodnou formou. Smuteční řeč by měla obsahovat úvodní část, v níž řečník přivítá účastníky pohřebního aktu a začne se svým projevem o zemřelém, ve druhé části se obvykle zachycuje život zemřelého jen v několika informacích, v poslední části se jedná o rozloučení a o slova útěchy pro pozůstalé. Upřímná účast je nezbytnou součástí celé smuteční řeči, i řečník z řad pozůstalých ji musí svým projevem vyjádřit všem členům rodiny a blízkým zemřelého. Naopak by se ve smuteční řeči neměly nijak zdůrazňovat záporné povahové vlastnosti zemřelého, nebo chyby, které v životě udělal. Při tvorbě smuteční řeči se řada řečníků uchyluje k velkému množství vzletných frází, které pak mohou celkové vyznění smuteční řeči rušit a kazit výsledný dojem. Mnoho profesionálních řečníků ve své smuteční řeči využívá velké množství básnických vyjádření, amatér by s nimi měl ale pracovat opatrně, aby jeho řeč nepůsobila zmateně a nepřirozeně. Samozřejmě by se některé básnické vyjádření mělo v proslovu objevit, ale nemusí jich být moc, lepší je si jejich použití pořádně promyslet. Součástí smuteční řeči mohou být také nejrůznější citáty, ať už se jedná o slova z básní, písní, anebo výroky slavných osobností. Smuteční řeč by jimi ale neměla být zahlcená, ideální je použít jen jeden, klidně na začátku jako úvod smuteční řeči, nebo na konci jako poslední slova rozloučení. Může jich být v řeči samozřejmě více, ale nesmí se to přehánět, aby nebyl v proslovu „citát za citátem“. Pokud je součástí projevu opravdová báseň, není nutné, aby ji řečník dokonale recitoval. Stačí, když jí řečník přizpůsobí tempo řeči.
Smuteční řeč je primárně určená pro pozůstalé, jim má sloužit jako útěcha v jejich smutku, a proto by se řečník měl obracet k nim a ne k zemřelému. Každý řečník z řad blízkých prožívá samozřejmě svůj vlastní žal, ale v jeho proslovu by se to nemělo výrazně projevit, neměl by se snažit strhávat pozornost jen ke svému smutku, protože ztráta milované osoby je velmi těžká pro všechny příbuzné a blízké přátelé. Během smutečního proslovu musí řečník zmínit několik informací o životě zemřelého, ale není třeba, aby popisoval celý jeho život. Sám nebo po domluvě s rodinou by měl vybrat několik bodů z jeho života, případně jeho záliby a vztah k rodině, dalším blízkým, zaměstnání. Pokud by některá informace vrhala špatné světlo na zemřelého, tak jí není třeba uvádět, pokud si to tedy rodina výslovně nepřeje, pak by ve smuteční řeči mohla zaznít, ale ve zjemněné formě.
Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu
Mezi Shakespearovy nejznámější divadelní hry patří zcela nepochybně příběh o dánském princi Hamletovi. Tato tragédie byla vydána někdy v letech 1599 – 1602. Hlavním motivem této hry je pomsta. Příběh je psán v promluvách, které jsou místy velmi dlouhé. Jedná se hlavně o Hamletovy filozofické monology, v nichž převážně řeší otázky života. Jeho promluvy jsou často plné vtipu, ironie a někdy i dvojsmyslů. V knize se také objevuje velká řada rčení, přísloví i bohatých přirovnání. Hlavními postavami jsou tedy Hamlet, jeho strýc Claudius, Hamletova matka Gertruda, nejvyšší komoří Polonius a jeho děti Ofelie a Laertas. Svůj význam v příběhu mají i Hamletovi přátelé Horacio a Rosencrantz a Guildenstern.
Tragédie Hamlet, princ dánský se skládá z pěti jednání. Hamletův příběh začíná před branami královského hradu Elsinor, kde se střídá stráž důstojníků. S jedním z nich také přichází Hamletův přítel Horacio. Chce se sám přesvědčit, že se u hradu objevuje duch podobný zemřelému králi. Moc tomu ale nevěří, svůj názor změní, až když ducha spatří. Přestože má strach, rozhodne se ducha oslovit, ten mu ale neodpoví a se zakokrháním kohouta zmizí. Horacio se rozhodne, že o tom poví Hamletovi. Příběh pak pokračuje na hradě, kde se král Klaudius dovídá o pokusu norského prince Fortinbase napadnout dánské království, rozhodne se o tom informovat Fortinbasova strýce, který je králem. Norska. Král se také dovídá, že se hodlá do Francie vrátit syn komořího Laertes. Hamlet se na vládu svého strýce dívá velmi skepticky a ironicky. Nejvíce nesouhlasí s tím, že si ho jeho matka vzala dva měsíce po smrti jeho otce. Považuje to za zradu a je si jistý, že se Klaudius nemůže v ničem jeho otci vyrovnat. I přesto matku poslechne, když ho prosí, aby s nimi zůstal v Dánsku a nestudoval dál již. Právě ve chvíli, kdy se trápí matčinou zradou na otci, tak přichází Horacio a vypráví mu o přízraku, který je podobný bývalému králi oblečenému ve zbroji. Hamlet chce přízrak spatřit a vydá se s Horaciem k branám hradu. Cestou ho zpovídá, jak duch vypadá. Hamlet se obává, že přítomnost otcova ducha ve zbroji věští něco špatného.
Mezitím v domě komořího Polonia se Laertes loučí se svou sestrou Ofélií a varuje ji před Hamletem, bojí se, aby se do něj Ofélie nezamilovala a nevzdala se mu. Varuje ji, že to s ní Hamlet jistě nemyslí vážně. Mezitím přichází Polonius a také se loučí s Laertem, dává mu mnoho rad, jak se má ve Francii chovat. Radí mu například, aby si nechával pro sebe, co si myslí, také že má jednat s rozmyslem a vážit si pravých přátel. Zároveň ho ale varuje před unáhlenými přátelstvími a zbytečnými rvačkami. Zároveň pokud je ale nutné bojovat, tak se má chovat tak, aby se ho nepřátelé báli. Radí mu, aby naslouchal, co mu lidé říkají, ale příliš to nekomentoval, také aby lidi sám neodsuzoval. Měl by se také dobře oblékat, zároveň by to ale nemělo být příliš výstřední. Neměl by si také peníze půjčovat, ale ani by neměl půjčovat někomu jinému. Po těchto cenných radách Laertas odchází a odplouvá do Francie.
Polonius po jeho odchodu vyzvídal u Ofélie, co jí Laertas říkal. Sám ale s Laertem souhlasí, také se bojí, že by jí mohl Hamlet zneužít. Poradí jí, aby s Hamletem raději nezůstávala o samotě a příliš se s ním nevybavovala.
Hamlet zatím večer čeká s Horaciem a důstojníkem Marcellem na hradbách. Duch se opět zjeví, a když přijde blíž, je znát, že chce mluvit s Hamletem o samotě. Přátelé ho od toho ale odrazují, bojí se, aby se mu něco nestalo. Hamlet i přes jejich varování jde za duchem, který na něj opravdu promluví. Je to duch jeho otce, který ještě musí nějakou dobu pobýt na zemi. Duch prozradí Hamletovi, jak zemřel. Hamlet se dovídá, že jeho otce zabil Klaudius. Když otec spal, tak se k němu připlížil a nalil mu jed do ucha, což ho zabilo. Hamletova otce velmi trápilo, že ho žena, kterou tak miloval, tak rychle zradila. Duch zmizí a Hamlet je pevně rozhodnutý svého otce pomstít. Přichází za ním Horacio a Marcellus a Hamlet je donutí přísahat na meč, že nic z noci neprozradí nikomu.
Další část příběhu se odehrává s určitým časovým odstupem. Polonius mluví se svým sluhou Reynaldem, kterého posílá do Francie, aby zjistil, jak si tam Laertus vede, má k tomu využít určité lsti. Má se seznámit s lidmi, kteří Laerta znají a předstírat, že ví o Laertovi něco špatného, pokud se k němu přidají s negativními zkušenostmi, tak by pak Polonius Laerta z Francie odvolal. Když sluha odejde, tak přichází Ofélie, která otci vypráví, jak se u ní zjevil Hamlet a vypadal velmi rozrušeně. Polonius se obává, že Hamlet zešílel láskou k Ofélii a litoval toho, že mu v lásce příliš nedůvěřoval. Litoval, že donutil Ofélii, aby Hamletovi vracela dárky a dopisy. Mezitím na hradě vítá král Hamletovy bývalé spolužáky Rosenkrantze a Guildensterna, a spolu s královnou je žádá, aby zjistili, co Hamleta tak trápí. Oba muži se snaží králi vlichotit. Když muži odejdou, navštíví krále Polonius a řekne mu, o jeho obavách, že Hamlet zešílel kvůli Ofélii. Král i královna si velmi přejí, aby to tak doopravdy bylo. Královna se ale bojí, že je to kvůli smrti jejího prvního manžela a její rychlé druhé svatbě. Polonius králi navrhl, aby se skryli a vyslechli rozhovor mezi Hamletem a Ofélií. Přichází také posel, který je informuje, že starý norský král zjednal pořádek a mladý Fortinbras potáhne proti Polákům, ne proti Dánům. Hamlet se setkal také s Poloniem a zkoušel na něj své předstírané bláznovství různými dvojsmysly. Polonia nejvíce z rozhovoru zaujalo, že Hamlet často odkazuje k jeho dceři, to ho utvrdilo v jeho přesvědčení o příčinách jeho šílenství. Hamlet se také setkává s bývalými spolužáky a je mu jasné, proč přijeli, nevěří jim příliš.
Oba mu také ale vypráví, že se k hradu blíží divadelní soubor, Hamlet měl vždy divadlo velmi rád, a tak se na ně těší. Divadelníci přijedou a Hamlet se rozhodne, že je nechá zahrát jednu divadelní hru a sám k ní připíše část dalšího děje. Královna je zklamaná, že Rosenkrantz a Guildenstern zatím nezjistili, co Hamleta trápí. Mezitím se král s Poloniem schovají a sledují setkání Ofélie a Hamleta. To ale neprobíhá tak, jak si Polonius představoval. Hamlet nevyzná Ofélii lásku, naopak ji radí, aby šla do kláštera, že tam jí žádné zklamání nehrozí.
Hamlet pak s herci nacvičí hru, na níž se přijdou podívat i král a královna. Předtím Hamlet poradí Horaciovi, aby sledoval u hry krále, sám pak jistě pochopí, co Hamleta trápí. Divadelní hra má jasný obsah. Hlavní postava krále je otrávena jedem do ucha a vrah se pak ožení s královou manželkou. Klaudius nechá hru zastavit a odejde. Po představení se snaží Rosenkrantz a Guildenstern zapůsobit na Hamleta. Samozřejmě bezvýsledně. Královna pak nechá k sobě zavolat Hamleta, chce si s ním podle plánu promluvit. Klaudius se pak setká s Rosenkrantzem a Guildensternem, ti mu velmi pochlebují, začíná rozvíjet teorii o tom, že je potřeba se zbavit bláznivého Hamleta. Polonius se mezitím chystá jít ke královně vyslechnout rozhovor s Hamletem. Netuší ale, že jde na vlastní smrt. Hamlet si totiž všimne, že se někdo schovává za zástěnou, myslí si, že je Klaudius, a tak do zástěny bodne. Tím Polonia zabije. Hamlet si také na návštěvě u matky povídá s duchem otce, kterému se úplně nelíbí, že Hamlet trápí matku. Gertruda ale ducha nevidí. Hamlet se pak pokusí Poloniova těla zbavit.
Král se pak dozví, co Hamlet udělal, a je mu jasné, že se musí Hamleta zbavit, proto ho spolu s Rosenkrantzem a Guildensternem pošle do Anglie. Oba muži ale mají s sebou tajný dopis, v němž je napsáno, že má anglický král nechat Hamleta popravit. Hamlet se cestou poznává s Fortinbrasem. Na lodi si pak přečte dopis, který napsal Klaudius a vytvoří padělek, v němž je napsáno, že mají být popraveni Rosenkrantz s Guildensternem. Sám se pak vrátí do Dánska. Mezitím se ale v Dánsku zblázní Ofélie a nakonec spáchá sebevraždu utopením. Do Dánska se také vrátil Laertes, aby zjistil, co se stalo jeho otci. Protože nechápe, co se stalo a nelíbilo se mu, že pohřeb jeho otce byl podle něj nedostatečný. Povede se mu vést vzpouru, kterou Kordelius ale ukončí, když veškerou vinu svede jen na Hamleta a utěšuje Laerta, že Hamlet bude popraven v Anglii. V tu chvíli se ale dozvědí, že Hamlet se vrátil do Dánska a Laertes chce svou pomstu, s Klaudiem zosnovují plán, jehož důsledkem má být smrt Hamleta. Kordelius vymyslí, že by měl Laertes vyzvat Hamleta na souboj a zabít ho. Na hřbitově, kde dojde k pohřbu Ofélie, se objeví i Hamlet, jehož Oféliina smrt velmi zasáhla. Laertes se na něj vrhne, ale Klaudius ho uklidní. Později je Hamlet vyzván na souboj. Kordelius i Laertes se rozhodnout pojistit si smrt Hamleta. Kordelius nechá naostřit meč Laerta, ten ho ještě otráví. Kordelius také jed vlije do vína, z něhož se měl Hamlet napít. Při souboji Hamlet vyhrává, dvakrát zasáhne Laerta. Kordelius mu neustále nabízí víno, ale on ho odmítá, až se vína napije královna na zdraví Hamleta. Jed ji otráví a ona zemře, před smrtí však pochopí, že byla otrávena. Laertes mezitím poraní Hamleta, dál si ale v souboji muži omylem vymění meče a Hamlet poraní Laerta. Ten ví, že umírá, a tak Hamletovi prozradí lest, do níž ho chtěli chytit. Omluví se mu také za svůj hněv. Umírající Hamlet zabije Klaudia, a tak pomstí smrt svého otce. Horacio chce zemřít spolu s Hamletem, ale Hamlet mu to nedovolí, potřebuje, aby někdo vyprávěl, co se stalo ve skutečnosti. Dánské království také předá Fortinbrasovi. Po smrti Hamleta přijede na hrad Fortinbras, aby dánského krále informoval o svém vítězství nad Poláky. Tam se také dozvídá o smrti královské rodiny a hned uplatňuje svůj nárok na trůn. Fortinbras také v závěru vychvaluje Hamleta a lituje, že si nemohl vyzkoušet být králem.
Zdroj: William Shakespeare
Copyright © 2012 - 2024 NetConsulting Praha s.r.o.