SARKASTICKR HLASKY NA MUZE je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Již od počátku lidstva se lidé snaží dorozumět. V pravěku k tomu využívali skřeků a zvuků, postupně se z toho vyvinula první slova, věta a celá řeč. Cílem komunikace by mělo být předání informací, vyjádření postojů, nálad atd. Ne každá komunikace je ale příjemná, současně s vývojem řeči se totiž vyvíjely i nejrůznější negativní jazykové prostředky, mezi něž patří i sarkasmus, který komunikaci komplikuje, dokonce se dá říci, že může i zničit vztahy mezi lidmi.
Příklady sarkasmu
V podstatě každá situace, do které se člověk v životě dostane, může být sarkasticky okomentována. Sarkastické hlášky se běžně objevují ve školním prostředí i v zaměstnání. Mnozí lidé se se sarkasmem ale často potkávají i v místě, kam rozhodně tento jazykový prostředek nepatří. Tím místem je jejich domov, protože tam by se měl člověk cítit dobře a sarkasmus příjemnou atmosféru nenavazuje.
Mezi situace ve škole, v nichž se může objevit sarkastická poznámka, patří i okamžik, kdy se žák chystá od spolužáka opsat domácí úkol a uvědomí si, že minule měl tento spolužák úkol úplně špatně a okomentuje to například větou: "doufám, že jsi úkol napsal stejně dobře jako minule."
V zaměstnání se tento jazykový prostředek může objevit v situaci, kdy šéf zkritizuje svou podřízenou a kolegové na tuto situaci reagují například větou: "že by tě čekaly prémie?"
I doma se může sarkasmus čas od času objevit, jak ve vztahu mezi manžely, sourozenci, ale i ve vztahu rodičů s dětmi. Například když dítě něco provede a rodič zareaguje větou: "to se ti zas něco povedlo."
- citáty
Jsou spisovatelé, kteří jsou známí svými sarkastickými citáty. K sarkasmu se velmi rád uchyloval spisovatel Oscar Wilde, z českých spisovatelů třeba Viktor Dyk.
- současné hlášky
V současnosti se sarkastické hlášky často objevují v nejrůznějších seriálech a sitcomech. Svými sarkastickými hláškami se proslavila hlavní postava ze seriálu Dr. House. Ukázkou jeho sarkasmu je například: "Není to tak zlé, ale pokud to nezačneme léčit, budete o víkendu mrtvá."
Pro hlavní postavy ze sitcomu 2 socky je sarkasmus také typický:
Caroline:To bolí. Co otce zavřeli, přišla jsem tak o 300 přátel. Max:No, tvůj táta si nejspíš najde mnoho nových přátel v base, takže se to vyrovná.
Sarkasmus je neodmyslitelně spjatý i s postavou Chandlera Binga ze seriálu Přátelé:
Phoebe:Na mým účtu se objevilo 500 dolarů navíc.
Chandler:Fuj, dneska se dějou hrozný svinstva.
Hlášky z těchto a dalších seriálů se často používají i v běžném životě.
- vtipy
Mezi sarkastické vtipy patří všechny, které svou podstatou někoho uráží, které se proti někomu vymezují, tedy například vtipy o blondýnkách, policistech.
Příklad vtipu o blondýnkách: Víš, jak zaměstnáš blondýnku na celý den? Napíšeš na obě strany papíru Otoč.
Příklad vtipu o policistech: Lezou dva policajti přes plot a ten jeden povídá: "Udělej mi kozu." Druhý:" Mééé!"
Na závěr poslední vtip o tom, co je to vlastně sarkasmus: Víte, co je to sarkasmus? ... Když se vás kanibal zeptá, jestli zůstanete na oběd.
Svatba je jedním ze slov, u kterého mohou mít někteří lidé potíže s pravopisem vzhledem k jeho výslovnosti, kdy na základě spodoby znělosti dochází k záměně hlásky „t“ na „d“. Pokud si člověk není jistý, kterou hlásku napsat, doporučuje se vytvořit od slova svatba přídavné jméno svatební, v němž se píše „t“, tím pádem se písmeno „t“ píše i ve slově svatba.
Někdo jiný si může správný pravopis třeba zdůvodnit již kultovní hláškou z filmu Slunce, seno a pár facek.
Škopková: (na malého Jiříka) „Co to tam zase píšeš za nesmysly? Svatba se píše s D, jo?” Jirka: „A jo...” Škopková: „Řeknu si svadba, svadební košile... Co slyšim? D. A píšu T, troubo... To by mě zajímalo, co ty děti ve škole učí!”
Jinak je to ale ve slovenštině. Slovensky se svatba opravdu řekne i napíše jako svadba.
V konverzaci se „svatbou“ mívají problém hlavně malé děti, které od ní neumí vytvořit vhodné sloveso. Často si pletou muže a ženu a zaměňují tak vdávání a ženění. Není tedy výjimkou, že dítě se zmíní, že maminka se ženila a že strýc se vdával. Obvykle ale s vyšším věkem dítěte dojde k ujasnění těchto pojmů.
Byl jeden Řek, a ten mi řek, abych mu řek, kolik je v Řecku řeckých řek. A já mu řek, že nejsem Řek, abych mu řek, kolik je v Řecku řeckých řek.
Byly přičteny přiřčené ceny, tak z čeho chceš sčítat?
Cyril vyryl celý celer pro Cyrilku.
Doktůrek mi nedal prášků - uvař, brášku, trošku hrášku!
Dolar libra rubl.
Drbu vrbu.
Dřeš dřez a jazz.
Já rád játra, ty rád játra, ty rád játra, já rád játra, co nám brání dát si játra?
Jedna bedna zaneřáděná, druhá bedna nezaneřáděná.
Jelen lyrorohý.
Je Olivier olivrejovaný nebo neolivrejovaný?
Je připraveno psí šestispřeží?
Jiří řeže dříví z dřínu, tři sta řízů za vteřinu, Jiří řeže dříví z břízy, za vteřinu čtyři řízy.
motře Petře, nepřepepřete mi toho vepře, jak mi, kmotře Petře, toho vepře přepepříte, tak si toho přepepřeného vepře sám sníte.
Koncert pro klavír a orchestr.
Kraksna klapla.
Krále Lávru hrál Karel Leraus.
Králíček králičí král s králicí Klárou na klavír hrál. Králice Klára dobře hrála a králíčata tancovala.
Král klel krucipísek klacku.
Královna Klára na klavír hrála.
Lorenzova transformace hrála hlavní roli v teorii relativity.
Mařeno, řekni "ř", neřeknu, vy byste se mi řehtali.
Odneste ten revolver do laboratoře.
Paní Pekařová praštila pana Pekaře po pravé paži, protože pil plno půllitrů piva, přišel pozdě, propil peníze. Pitomec.
Pořízek se řítil řádně uřícen.
Pralinku prolezla prý plíseň.
Probošt Prokop překop příkop.
Proletariát sroloval roletu.
Pro pokrok prokuristy Proroka po kroku pokrop Prokopa.
Prorok Prokop poklop prokop
Prut plul rychle po proudu a v láhvi se lyricky perlil ricinový olej.
Přišel za mnou jeden Řek, a ten mi řek, abych mu řek, kolik je v Řecku řeckých řek. A já mu řek, že nejsem řek, abych mu řek, kolik je v Řecku řeckých řek.
Revolverem provrtal leporelo.
Revolvery se revolverují v revolverárně.
Rozdrbaný doktor Drtikol drtí drn za drnem.
Rumplcimprcampl klimprklastr.
Řapík řebříčku řízl Řinu do prstu.
Řehoř Řehořovič řeže řeřichu.
Řevnivý řezník řezal dceři rázně řezy.
Řežu a žeru, řežeš a žereš, žerou a řežou, žeru a řežu, žereš a řežeš, řežou a žerou.
Řízni dřív dřevo z bříz.
Šla Prokopka pro Prokopa, pojď, Prokope pojíst oukropa.
Treska tleskla Terce, Terka tleskla tresce.
Tři sta třicet tři stříbrných křepelek přeletělo přes stři sta třicet tři stříbrných střech.
Tři tisíce tři sta třiatřicet stříbrných křepelek přeletělo přes tři tisíce tři st
Často dochází k tomu, že je toto slovo vyslovováno, a někdy dokonce i psáno ve špatné a neexistující podobě – jako spontální nebo spontání. Taková slova neexistují a není možné ho tedy tak psát. V podstatě je to stejné jako u slov velryba a kalkulačka, kdy lidé často zaměňují některé hlásky, a proto není výjimkou, že někteří lidé tato slova vyslovují „verlyba, karkulačka a spontální“. Sice k této špatné výslovnosti dochází, ale rozhodně není povolená.
U tohoto podstatného jména je zdůvodnění pravopisu jednodušší, stačí vědět, že slovo uzemnění vzniklo od slovesa uzemnit(tedy ne od slova země!), kde je psáno "mn", takže i uzemnění bude tyto dvě hlásky obsahovat. Správná varianta je tedy uzemnění.
Správně je jedině vzpomněl. Sloveso vzpomněl patří k výrazům obsahujícím skupinu hlásek mně. Ale nejste sami, kdo si to nedokáže zapamatovat a není si jistý správným pravopisem u tohoto typu slov, a proto zaměňuje hlásky mně za mě (nebo obráceně). Podobný problém nám způsobují i hláskové skupiny bě/bje a vě/vje, ale to už je jiná kapitola. Vraťme se tedy k našemu slovesu vzpomněl. A jak jste si určitě všimli, zmínili jsme, že není jediné. Do této skupinky patří ještě slovesa zapomněl či připomněl a určitě bychom zde neměli opomenout ani podstatná jména jako domněnka, pomněnka.
Jak si tedy zapamatovat, že se v těchto slovech píše mně, když slyšíme mě? Možná vám pomůže, když si zapamatujete takovou „říkanku“: Pomni, domni, vzpomni, zapomni, připomni. Komu se to zdá nesmyslné, tomu můžeme posloužit širším vysvětlením: Jestliže se v jiném tvaru užitého slova či ve slově odvozeném objevuje hláska n/ň, je pravopisně správně podoba slova se skupinou hlásek mně. Ve všech ostatních případech se píše ve slovech pouze mě (například město, měšec, změřit, mělčina, záměr, rozumět apod.). A u slovesa vzpomněl právě můžete vidět hlásku n hned v několika tvarech či odvozených slovech, například v 1. osobě čísla jednotného je to vzpomenu; nebo v odvozeném podstatném jménu vzpomenutí, nebo se používá ve 3. osobě čísla jednotného i tvar vzpomenul, kde je písmeno n rovněž nepřehlédnutelné. K zapamatování správného pravopisu dalších výše uvedených výrazů, které jsou při hodinách jazyka českého vyučovány společně se slovesem vzpomněl (připomněl, zapomněl, pomněnka, domněnka), vám pak znovu postačí výše zmíněné pravidlo o souhlásce n/ň (připomněl – připomínka, připomenutí; domněnka – domnívat se; zapomněl – zapomenul, zapomenutí, pomněnka – pomník).
Stará česká pověst začíná v Charvatské zemi, která je pravlastí Slovanů. V této zemi žilo velké množství lidí. Stalo se, že se mezi nimi strhly velké nepokoje a války. Proto se dva bratři vojvodové Čech a Lech rozhodli, že se svými rodinami a rody Charvátskou zemi opustí a budou hledat místo, kde by mohli pokojně žít. Před cestou přinesli bohům oběti a vydali se na cestu. Procházeli územími, kde míjeli příbuzné rody, až se dostali do neznámých končin. Setkávali se s obyvateli, kteří žili v primitivních chatrčích a jámách. Dostali se až k řece Vltavě, kde si už někteří začali stěžovat, že se stále ještě neusídlili. V tu chvíli Čech ukázal na vysokou horu, která se tyčila nad nimi, a rozhodl, že si pod ní odpočinou. Brzy ráno se na tuto horu Říp sám vydal a viděl krásnou krajinu, která se nacházela kolem. Když sestoupil z hory, řekl všem, co viděl, že půda vypadá úrodná, vody plné ryb. Třetího dne svolal všechny na místo, odkud bylo vidět do kraje a oznámil jim, že zde zůstanou. Ptal se jich, jak tuto zemi pojmenují. Lidé si zvolili, aby se země jmenovala po něm.
K tomu, aby se zde dalo pohodlně žít, byla potřeba těžká práce. Některé lesy se musely vykácet, aby bylo kde postavit obydlí a vytvořit pole. Práce byla mezi lidi spravedlivě dělená. Každý měl svůj úkol. Večer se rodiny scházely v obydlích a vyprávěly si různé příběhy. Postupně vzniklo opevněné hradiště. Vojvoda Lech se ale rozhodl, že bude se svým rodem postupovat o kousek dále. Postupoval tři dny a pak nechal zapálit velký oheň, aby praotec Čech viděl, kde se Lech usídlil. Místo, kde se usídlil, pojmenoval Lech podle zapáleného ohně Kouřim.
Asi třicet let poté, co vstoupili do české země, zemřel praotec Čech a byl pohřben se všemi poctami, které mu náležely.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti praotce Čecha se v zemi zdvihla vlna sporů a bojů. Bylo jasné, že je třeba mít silného vládce. Starší rodu vládu nabídli Lechovi, který ji ale odmítl a doporučil jim za správce Kroka, starostu mocného rodu. Krok s tím souhlasil. Lech se mezitím z Kouřimi posunul více na východ a založil město Hnězdno. Krok vládl spravedlivě, zároveň byl nadán jistými věšteckými schopnostmi, díky nimž mu duchové zjevili, že jeho současné sídlo Budeč dlouho nepotrvá, a tak nechal na vysoké skále postavit nový hrad, který dostal jméno Vyšehrad. Na Vyšehradě žil Krok i se svou rodinou. Měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi a byla výborná léčitelka. Znala vlastnosti různých bylin a koření. Kazi žila na Kazinině hradě. Prostřední dcera se jmenovala Teta a mnoho č
Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.
1. Kapitola
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.
2. Kapitola
Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se
Následuje přehled pohádek, které sepsala Němcová v některých svých pohádkových knihách. Nejedná se o úplný soupis, pohádek napsala mnohem více.
Jak Jaromil k štěstí přišel
Pohádka vypráví příběh malého Jaromila, který vyrůstá s otcem (uhlířem) a nevlastní matkou. Jeho macecha ho často bije, a proto Jaromil rád tráví čas mimo domov. Blízko lesa si vytvořil zahrádku z květin, které se mu líbily. Většinu času tráví tam. Večer se vždy vrací s kozami a ovcemi, které měl pást. Horší je to ale v zimě, kdy musí být s rodiči doma. Jeho otce trápí, že Jaromil si přeje být zahradníkem, on by z něj měl rád uhlíře. To si ale Jaromil nepřeje. Jednou se takhle na jaře zatoulal do neznámých míst, když sledoval překrásného ptáka. Prolezl úzkou skálou a dostal se do překrásné země, v níž žili pidimužíci. Ujala se ho tam dívka jménem Narciska, která ho přivedla před krále a provedla ho jejich zemí. Spatřil tak vládkyni vodních víl, která mu darovala mušli; sál ohně, kde mu jedno ohnivé dítě darovalo lahvičku s plamínkem; a nakonec dostal i dárek od Narcisky – pecku. Všechny tři předměty sloužily k tomu, aby přivolaly tu, která mu předmět darovala. Jarmil nakonec musel tuto podzemní říši opustit a přísahat, že nikdy nikomu neprozradí, kde byl. Když se vrátil zpět na zem, zjistil, že byl pryč deset let, přestože mu to přišlo, že zmizel jen na pár hodin. Jeho otec dávno nežil v chaloupce u lesa, ale odešel do města, aby ho našel. I Jarmil se vydal do města, nejdřív ale zjistil, že růžové lístky, které si vzal na památku, se proměnily v peníze, za ně si nakoupil slušné oblečení. V královském městě se dal do služby královského zahradníka. Od něj se také dozvěděl, co může zdejší princeznu vyléčit. Tělo jí měl uzdravit stříbrný potok, živý oheň jí měl navrátit zrak a jablka z mluvícího stromu ji měla opět pomoc získat řeč. Jaromil se přihlásil králi, že princeznu uzdraví. Strávil s ní tři dny. První den, požádal o pomoc vodní vílu, která princezně uzdravila tělo, druhý den mu pomohla dívka z ohně, když princezně vrátila zrak, a třetí den Narciska princezně Boleslavě navrátila i řeč. Jaromil se mezitím do princezny zamiloval a i ona opětovala jeho cit, a proto, když s tím král souhlasil, se vzali. Jaromil se také setkal se svým otcem, který se přišel podívat na uzdravenou princeznu.
Divotvorný meč
Malému Vojtěchovi zemřela matka, a tak žil jen se svým otcem. Jednou společně zaseli hrách, a když začal kvést, tak ho chodili hlídat. První noc šel otec a viděl bílého koně, který se proháněl po jejich poli. Vojtěch mu to nevěřil, obzvlášť proto, že na poli nebylo
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou v
