SE KONÁ

Příklady užití ve větě

Sraz studentů našeho gymnázia se koná již tuto sobotu. Koná jen svou povinnost. Přednáška se koná ve třídě 4. A. Až dokoná svou práci, může se věnovat zábavě. Překonej se aspoň kvůli mně. Co ten toho pro společnost vykonal!

Zdroj: Konná nebo koná

Jak je to správně

• Správně je pouze podoba koná. Jde totiž o 3. osobu čísla jednotného slovesa konat.
• Konat je sloveso nedokonavé, které je poněkud knižním vyjádřením sloves dělat, činit, vykonávat.
• Sloveso konat se časuje tímto způsobem:
• číslo jednotné: 1. os. – konám; 2. os. – konáš, 3. os. – koná;
• číslo množné: 1. os. – konáme; 2. os. – konáte; 3. os. – konají.
• Rozkazovací způsob: konej, konejme, konejte.
• Příčestí činné: konal; příčestí trpné: konán.
• Přechodník přítomný mužský: konaje; přechodník přítomný ženský a střední: konajíc; přechodník přítomný množné číslo: konajíce.
• Podstatné jméno vytvořené od tohoto slovesa: konání.

Zdroj: Konná nebo koná

Kdy se vyskytují dvě n

Dvě „n“ se vyskytují pouze ve slově výkonný (výkonná, výkonné, ...). Toto přídavné jméno je odvozeno od podstatného jména výkon, což znamená buď množství práce za určitou pracovní jednotku (Dělníkům na noční směně klesá výkon.), nebo výsledek nějaké činnosti (V zápase předvedli skvělé výkony.), či provedení nějaké činnosti. Označení toho, kdo nebo co nějakou činnost provádí, vykonává, je jí pověřen nebo je schopný a dosahuje velkého výkonu, vznikne připojením přípony -ný ke slovotvornému základu (výkon + ný). Proto dvě „n“ v tomto přídavném jméně!

Zdroj: Konná nebo koná

Typy smuteční hostiny

Existuje několik variant smuteční hostiny, které se liší ve finanční i časové otázce. První varianta smuteční hostiny je ta, jejíž cena není tak vysoká a zároveň není ani časově náročná. Jedná se jen o malé setkání s nejbližšími příbuznými a přáteli zemřelého, které trvá jen zhruba půl hodiny a jehož náplní je jen přípitek. Pozvaní smuteční hosté se tedy sejdou na vybraném místě, spolu si připijí na zemřelého, mohou sklenici vína případně zajíst nějakým malým (obvykle slaným) občerstvením a po rozloučení s rodinou zemřelého odcházejí. Tento typ hostiny není ani časově a ani finančně náročný, pokud tedy pozůstalí nezvolí nejdražší víno na trhu. Dražší jsou varianty smuteční hostiny, při nichž už se počítá s obědem. Takováto hostina se pak může konat v restauraci, která se nachází blízko místa smutečního obřadu, nebo v domě zemřelého, nebo v domě jeho blízkých příbuzných. Ani smuteční hostina konaná v restauraci se nijak výrazně neprodlužuje, obvykle je její součástí přípitek na počest zemřelého, krátký dvouchodový oběd, případně malý dezert, po jehož konzumaci pak smuteční hosté postupně odcházejí. Tato hostina tedy trvá maximálně dvě hodiny. Posledním již zmíněným typem smuteční hostiny je varianta, kdy se kar koná v domě někoho z rodiny. V takovém případě občerstvení na smuteční hostině zajišťuje rodina, která ho může objednat z restaurace, nebo ho sama uvařit. Možností je, že i někteří smuteční hosté donesou něco malého k snědku. Takováto rodinná smuteční hostina se obvykle skládá nejen z přípitku na počest zesnulého, z oběda a dezertu, ale i posezení, které se může protáhnout i na několik hodin. Je potřeba, aby na něj byl zajištěn dostatek občerstvení.

Zdroj: Smuteční hostina

Chování a vzhled řečníka

Řečník by se na tuto akci měl řádně připravit nejen tvorbou vhodné smuteční řeči, ale i svým vzhledem a vystupováním, aby působil důstojně. Při smuteční řeči musí řečník jednat s klidem, není vhodná přehnaná gestikulace, ani přecházení z místa na místo. Řečník by měl přijít k místu projevu a na něm po celou dobu zůstat. Jeho projev by měl navíc začít mírnou úklonou směrem k rakvi se zemřelým a stejně tak by měl i končit. Vždy tím řečník vzdává zemřelému čest. Řečník je navíc také první osobou, která vyjadřuje soustrast pozůstalým tím, že jim jako první kondoluje, až po něm přichází na řadu ostatní smuteční hosté. Vzhled řečníka je také velmi důležitý, je třeba, aby respektovat společenská pravidla i ohledně odívání, protože na pohřbu bude jednou z nejvýraznějších osob. Řečník musí být vhodně oblečen, pro muže to znamená obléknout se do tmavého obleku ideálně černé barvy, pokud se pohřeb koná v zimě a venku, je třeba, aby měl i tmavý kabát. Muži nesmí zapomínat i na vhodnou obuv, není možné, aby řečník přišel ve sportovní obuvi, i kdyby byla tmavé barvy. Vhodná je tedy společenská obuv, která je řádně vyčištěná. I špinavé boty totiž u řečníka nepůsobí dobře. Muž by měl být také čerstvě oholený a mít i upravené vlasy. Stejná pravidla platí i pro ženy, těm se doporučují tmavé šaty také ideálně černé barvy, ale je možná i jiná tmavá barva. Místo šatů můžou mít i tmavé společenské kalhoty s tmavou halenkou, nebo tmavý kostýmek. V případě pohřbu v zimě venku musí mít žena tmavý kabát. I u žen je důležitá vyleštěná společenská obuv. Na pohřbu by žena řečnice na sebe neměla strhávat pozornost výrazným make-upem, nebo účesem, líčení by proto mělo být decentní.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

ČÁRKY VE VĚTĚ JEDNODUCHÉ

Čárkou ve větě jednoduché se  odděluje:

1. Několikanásobný větný člen

Několikanásobný větný člen je takový větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.

Několikanásobné větné členy oddělujeme čárkou v případě, že:

• nejsou spojeny spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami, pokud jsou jiném poměru než slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
• jsou k sobě přiřazeny bez spojek (Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
• jsou jednotlivé výrazy několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
• jsou spojeny dvojitými spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy, které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu, nebo v maloobchodech.
• spojky nebo a či vyjadřují vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z  několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba. Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
• spojka nebo vyjadřuje opravu výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.

Několikanásobné větné členy neoddělujeme čárkou v případě, že:

• jsou několikanásobné větné členy v poměru slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na  zahradě máme jabloně a hrušky.
• spojky nebo a či vyjadřují vztah mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
• jsou jednotlivé výrazy několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve  škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
• se jedná o ustálená slovní spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama noha.
• v případě, že se jedná o dvojité spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti. Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.

2. Přívlastek postupně rozvíjející

Přívlastek postupně rozvíjející je zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a  na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další adjektivní přívlastek.

Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.

3. Přívlastek volný

Přívlastek volný je rozvitý shodný přívlastek, který stojí za podstatným jménem, k němuž náleží, a který není pro smysl věty nezbytný. Pokud se ve větě vynechá, nenaruší to smysl věty.

Přívlastek volný se odděluje čárkou. Pokud stojí přívlastek volný uprostřed věty, odděluje se čárkou z  obou stran. Například: Hejno vlašťovek, letící nad městem, mířilo na jih.

4. Přívlastek těsný

Přívlastek těsný je svým postavením stejný jako přívlastek volný, rozdíl je v tom, že jeho vypuštěním by se smysl věty zcela změnil.

Přívlastek těsný se neodděluje čárkou. Například: Mé rozhodnutí přihlásit se na vojenskou akademii bylo nezvratné.

5. Přístavková spojení

Přístavková spojení jsou složky komplexního větného členu, které v zásadě označují stejnou skutečnost. Obvykle se dají poznat tak, že se mezi ně dají vložit výrazy jako: to jest, to znamená, totiž.

Stejně jako přívlastky i přístavky mohou být volné a těsné. Pokud je přístavek volný uprostřed věty, odděluje se z obou stran čárkou. Například: Aleš, kamarád z dětství, přijel na  návštěvu. Božena Němcová, autorka Babičky, žila ve Vídni. Přístavky těsné se čárkou neoddělují. Například: Tady na chalupě se mi moc líbí. Spisovatelka Božena Němcová žila ve Vídni.

U přístavku se tedy čárka píše,:

• když se jedná o přístavek volný
• když výrazy přístavku slouží k vysvětlení jevu. Například: Lingvistika, neboli věda zkoumající jazyk.
• Když se jedná o zkratku vědeckého titulu za jménem. Například: RnDr Jan Novák, DrSc.

U přístavku se tedy čárka nepíše,:

• když se jedná o přístavek těsný
• když výrazy vyjadřují jinou možnost označení. Například: lingvistika neboli jakozykověda.

Do přístavku se také řadí výčet, vytčení, shrnutí a ztotožnění.

Výčet

U výčtu je první člen významově širší, než druhý člen, který ale bývá několikanásobný. Například: Dům se  skládal z pěti pokojů, dětský pokoj, ložnice, obývací pokoj, pokoj pro hosty, pokoj pro služebnou.

U výčtu se výrazy oddělují čárkou.

Vytčení

U vytčení se objevují výrazy jako hlavně, zejména, zvláště, především. I zde má první výraz širší význam než druhý. Například: Někdy v noci, obzvlášť k ránu, míval obrovské chutě.

Vytčení jevu, který není zahrnutý do  obsahu první složky komplexního větného členu, se vyjadřuje výrazy: výjimka, kromě, až na. Například: Soutěže v golfu se zúčastnily všechny státy, až na  Slovensko.

Vytčené jevy se oddělují čárkou.

Shrnutí

U shrnutí je druhý člen významově širší. Shrnutí se vyjadřuje výrazy: zkrátka, prostě, jednoduše. Například: Ve  šperkovnici ležely náušnice, řetízky, přívěsky a prsteny, zkrátka babiččiny veškeré šperky.

Shrnutí se odděluje čárkou.

Ztotožnění

Jedná se o spojení výrazů, které označují stejnou skutečnost a využívají k tomu výrazy: také, čili, či, aneb, alias, vulgo, respektive, jinak také, jinak řečeno, řečené. Například: gramatika čili mluvnice.

Tyto výrazy se neoddělují čárkou.

6. Samostatný větný člen a dodatečně připojený větný člen

Samostatný větný člen se odděluje čárkou. Jedná se o výraz, který stojí mimo větu. Jeho funkce je zdůrazňovací. Například: K moři, tam bych chtěl jet.

I dodatečný větný člen se odděluje čárkou, ve větě stojí na konci a jeho funkce je vysvětlovací a zdůrazňovací. Například: Na dovolené jsem potkal mnoho lidí, a zajímavých.

7. Oslovení

Oslovení se ve větě odděluje čárkou. Pokud je oslovení uprostřed věty, odděluje se z obou stran. Například: Dámy a pánové, vítám Vás na naší slavnosti. Nezlob, Honzo, své rodiče.

8. Citoslovce

Citoslovce se v textu oddělují čárkou. Například: Zaplaťbůh, že jsi přišel. Výjimkou je, když je citoslovce větným členem, pak se čárkou neodděluje. Například: Žába žbluňk do vody.

9. Vsuvka

Vsuvka je součást věty, se kterou v  podstatě obsahově nijak nesouvisí. Vsuvka se odděluje čárkami. Například: Výstava se koná, myslím, příští čtvrtek. Věnujte mi, prosím pozornost.

10. Doplněk

Doplněk je větným členem, který  závisí současně na podstatném jménu a zároveň i na slovesu.

Doplněk se odděluje čárkami. Například: Každou noc, sedíc u mé postele, mi maminka předčítala pohádky.

Zdroj: Čárky ve větách

Pábitelé

Rozbor díla:

Pábitelé jsou knihou pojmenovanou přímo po typu postavy, kterou Hrabal vymyslel a která je typická pro jeho tvorbu. Pábitel je člověk, který se dokáže uspokojit a rozptýlit naprostými maličkostmi. Nachází si své malé libůstky a často poněkud zvláštní koníčky, kterými se zabavuje a které dodávají jeho životu zajímavý tón. Ten mu ostatně dodává už sama postava svým vlastním podáním skutečnosti – při rozhovorech s ostatními mají Hrabalovy postavy tendenci přehánět, zveličovat a soustředit se zejména na to, co samy chtějí říci. Ačkoliv jsou Hrabalovy knihy výrazně dialogické, při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná ani tak o dialog, jako spíš o dva vzájemně propletené monology. Pábitelé jsou povětšinou postavy vyčleněné někde na okraji společnosti, bez nějaké společenské prestiže nebo dokonce vážnosti. Svými příběhy, pohledy na svět a zálibami se z nich ale stávají lidé zajímaví a ojedinělí, ač pořád trochu zvláštní. Nevšednost postav přitom poznáváme právě díky jazykové hře, kterou autor rozehrává zejména v prostoru přímých řečí. Hrabalův umělecký úhel pohledu odhaluje v lidech vymykajících se konvencím (ať už myšlenkovým, či institucionálním) doposud neviděnou ryzost, blížící se skoro jakési zvláštní formě svátosti. Jedná se o sbírku povídek.

Místo a doba děje:

Městečko u vody – Nymburk, pražská periferie – Libeň, různé hospůdky

Znaky:

Autor je pasivní pozorovatel nebo účastník děje.

Jazyk:

Obecná čeština, slang, vulgarismy, zjemnělé lyrické prvky, osobitost, barevnost.

Hlavní myšlenka:

Kniha staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.

Obsah:

První povídka v knize Pábitelé má název Jarmilka. Hlavní postavou je stejnojmenná mladá žena zaměstnaná v kladenské Poldovce, vypravěčem je pak jeden z tamních dělníků. Jarmilka je těhotná, otec dítěte si ji ale nechce vzít, nejdříve se nechce znát k dítěti, později ani k Jarmilce samotné. Ta je ze situace nešťastná, a přestože je její milenec idiot a hulvát, miluje ho a chtěla by s ním být. Pro radu si chodí k vypravěči, kterého oslovuje „strýčku“. Nastoupí na předporodní dovolenou, porodí krásné dítě, ale z ní samotné jako by nešťastná láska a zkrachovalý ideál o rodinném štěstí vysály život.

Hlavní postavou povídky Pan notář je starý muž sepisující na začátku povídky svoji závěť. Diktuje ji mladé sekretářce a my tak narážíme na kontrast mezi postavou staršího muže, který už se v životě chystá jen na smrt, a postavou mladé dívky, těšící se z krás světa. Ve druhé části povídky navštíví pana notáře přátelé, manželé Schleischerovi, a vypráví mu o dle jejich soudu nudném vesnickém životě; přitom ale srší tak neuvěřitelnými historkami, až se z toho mladá sekretářka musí červenat. V závěru se notář opravdu setká se smrtí, ještě aby ne, vždyť se na to chystá už od samého začátku. Ne však se svou vlastní – na procházce nalezne trafikanta ve smrtelné křeči a poněkud komickým a bizarním způsobem mu pomáhá ven z maličké trafiky a přivolává mu pomoc.

Kratičká povídka Pohřeb vypráví o dvou přátelích, z nichž jeden je vášnivý sázkař a věří na znamení, na osudová čísla přicházející mu do cesty. Za štěstí považuje dokonce i havárii dvou vozů, při níž si ale umaže smuteční šat a na pohřeb svého strýce dorazí žlutý jako kanárek. V závěru se navíc dopustí faux pas, když na pohřbu nadšeně jásá, že si vsadí na jachting.

Bambini di Praga 1947 je nejdelší povídkou celého souboru. Pojednává o skupině pojišťovacích podvodníků. Zde snad nejvýrazněji vystupuje Hrabalovská poetičnost, uplatňující se zejména v popisu noci – významným motivem je tu měsíc a jeho světlo, omítající stěny domů, zrcadlící se na hladině řeky a podobně. Také zrcadlení jako takové se objevuje na mnoha místech sbírky, implikovaný autor je stále zaujat zejména odrazem člověka a jeho postavy ve vodní hladině, kde je vzhůru nohama, jako obrázek na kartách.

Pábitelé vyprávějí příběh muže přijíždějícího do vesnice, celé bílé kvůli jemnému cementovému prášku. Setkává se zde se svým kamarádem, amatérským malířem, vynikajícím hlavně uměním zacházet s výraznými, až neuvěřitelnými barvami, které „by mu impresionisté mohli závidět“. To působí poněkud paradoxně vzhledem k tomu, že místní krajina je celá bílá, šedá, pokrytá umrtvujícím povlakem cementového prášku. Umělec ale vidí ve světě mnohem více, než kolik je běžným smrtelníkům na první pohled ukázáno. Zvláštně působí také jeho otec, otrlý chlapík s neuvěřitelným darem přežít cokoliv. A to doslova. Ať už jde o padání ze střechy hlavou rovnou na beton, nebo zabodnutí srpu přímo do lebky.

V Automatu svět jsme svědkem toho, jak snadno člověk dokáže zapomenout na své trápení, když se o něj má s kým podělit a kvůli komu ho na moment odložit. Mladý muž byl zasnouben s dívkou zvyklou žít v lepších poměrech. Byli ale velice chudí, dívka si navíc nerozuměla s budoucí tchyní a rozhodla se, že tím nejlepším, co teď mohou mladí snoubenci udělat, je spolu se zabít. Mladík ale odmítá, a tak se dívka jednoho dne po několika předchozích pokusech o sebevraždu sebere a zmizí. Mladík jde zapít žal do automatu, kde zrovna leží schovaná za zástěnkou mrtvola neznámé slečny – ta se v automatu oběsila. V patře, kde je restaurace, se koná velká veselá svatba; svatebčané vyběhnou ven do deště, tam ale dojde k potyčce mezi ženichem a příslušníkem SNB a ženicha zavřou. Stejní policisté přijdou do automatu vyšetřovat smrt dívky. Mladík nakonec odchází s nevěstou ven do deště; v závěru je naznačeno, že ti dva spolu pokračovali v jakémsi románku.

Chcete vidět zlatou Prahu? je příběh majitele pohřebního ústavu pana Bamby, hromotluckého básníka pana Kytky a toho, jak člověk pro dobrou věc a v dobrém úmyslu dokáže z nevědomosti a nešikovnosti ublížit lidem okolo sebe.

Iontoforéza se odehrává v nemocnici, kam pan Felix dochází na léčebnou kúru pomocí metody iontoforézy.

Dáma s kaméliemi vypráví o mladé dívce, ve které tryská život a bezstarostné štěstí, touha něco zažít a vidět svět, onen věk neznající povinnost a jedovatost stáří – tu zastupují dvě staré pavlačové drbny. Její matka je udřená domovnice, přece se ale radující z krásy a veselého života své dcery. Dívčin otec je však už zlomený, životem utrápený a smířený s tím, že už nestojí za to ho ani navštěvovat. Sedí v temném pokoji a oknem se dívá naproti přes ulici, kde oknem pozoruje své kamarády hrající biliard. Teskní po své mladické vitálnosti a síle.

V Diamantovém očku jede mladá šestnáctiletá dívka vlakem do Prahy, kde si má nechat operovat oči a konečně si poprvé ve svém životě prohlédnout svět – od narození je totiž slepá. V kupé rozpráví s ostatními cestujícími, třemi muži, a vypráví si, kdo měl (či stále má) jakého tatínka. Dívka nad nimi nad všemi jásá, jak jsou vzácní a slavní. Ačkoliv by z přítomných měla mít největší důvod k hořkosti a smutku, je z nich nejveselejší a nejrozvernější.

Mladý pomocník instalatéra se setká s cikánkou v poslední povídce nazvané Romance. Nejprve se s ní chce jen vyspat, během noci ho ale cikánka částečně umluví, částečně mu otevře oči a oni se domluví na společném zbytku života, na sňatku a dětech a tak dále. Mladíka přitom vůbec nezajímá, co na to matka, cítí, že teprve s cikánkou začne opravdu žít.

Zdroj: Bohumil Hrabal