Téma
SEIFERT
SEIFERT a nejen to se dozvíte v tomto článku. Recitace byla dříve nedílnou součástí výuky literatury. Dnes již její obliba upadá, i přesto má ale krásný přednes básně své nepochybné kouzlo.
OBSAH
Jaroslav Seifert
Jeden z nejznámějších českých básníků Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 v Praze na Žižkově a zemřel 10. ledna 1986 taktéž v Praze. Jaroslav Seifert byl nejen básníkem, ale i všeobecně uznávaným spisovatelem, novinářem a překladatelem. Jako jedinému Čechovi se mu podařilo získat Nobelovu cenu za literaturu v roce 1984. V roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Československa, ze strany byl ale v roce 1929 pochopitelně vyloučen, protože podepsal Manifest sedmi, kritizující bolševizaci ve vedení strany. S komunistickou stranou se dostal znovu do sporu, když protestoval proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Představitelé komunistického režimu se ho ale nemohli zbavit úplně, protože patřil mezi známé a oblíbené autory jak u nás, tak i ve světě. Bylo mu tedy dovoleno publikovat, ale nesměl veřejně vystupovat a podepisovat jakékoliv petice (to ale mnohokrát nedodržel, dokonce podepsal komunisty nenáviděnou Chartu 77 ).
V literatuře se ve 20. letech stal představitelem československé avantgardy a podílel se na vzniku, tvorbě a propagandě uměleckého stylu zvaného poetismus .
Básně vhodné k recitaci se dají čerpat z nejrůznějších Seifert ových sbírek. Oblíbené básně se nacházejí v básnické sbírce s názvem Maminka . O čem je kniha Maminka? Tato básnická sbírka vznikla až po druhé světové válce. Jedná se o intimně laděné lyrické básně . Všechny básně v této sbírce nějakým způsobem odkazují k autorově dětství. Promítají se do nich jeho vzpomínky nejen na maminku, ale na různé události, předměty a osoby spojené s dětstvím. Seifert dává jasně najevo, že maminka je tím pojítkem, které drží rodinu pohromadě, právě ona dává členům rodiny lásku, a i proto se k ní rádi vrací. Jak už název sbírky napovídá, básně jsou plné citu (především lásky a obdivu k matce. Básně ze sbírky Maminka provází také určitá nostalgie a smířenost s plynutím času, protože smrt čeká každého (V řadě básní se objevuje i motiv smrti maminky.) Kromě maminky se v básních objevují i další členové rodiny: otec, dědeček a strýc.
Výhodou těchto básní pro recitaci je, že se rýmují . Nevýhodou je, že obsahují zastaralé výrazy, které dnes mladí již neznají. Seifert se navíc často snaží ve svých básních vyjadřovat vzletně (a zároveň jednoduše) a využívá k tomu svoji bohatou slovní zásobu . I to ale může v některých případech být nevýhodou při recitaci.
Výhodou těchto básních je, že tématem jsou jednoduché, lidem často známé situace, předměty, osoby.
Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta
Báseň nejpokornější
Na hoře vysoké a klonící se k městu
stoje
s rukama rozpiatýma,
jsem prorok, který ukazuje cestu
a chudým věstí slavný zítřek jejich,
jsem mudrc
který radí v beznadějích,
v své ruce drže květ, jenž nikdy neuvadne,
jsem ten, jenž v revoluci střelí první,
jsem ale také ten, jenž první padne
a který první přiklekne, by zavázal raněným rány,
zázračný jako bůh
a mocný jako bůh,
jsem víc,
jsem ještě mnohem víc
a přece nejsem nic,
než milosti zástupů pokorně odevzdaný
básník
Jaroslav Seifert .
Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách
Les
Jaroslav Seifert (8 slok , básně na recitaci 7 třída, od Jaroslava Seifert a)
Kamení města šlapu rád,
tvrdé už se mi nezdá.
Každého jinam vede snad
na nebi jeho hvězda.
~
Lesníkem také chtěl jsem být,
počítat kubíky dřeva,
les kříže krážem prochodit
a čekat na tetřeva.
~
Srnečky hlídat na louce
a měřit smrky, duby,
mít sojčí pero v klobouce
a znak s kančími zuby.
~
Po mechu bych se procházel
a v zimě krmil laně;
i pro psa už jsem jméno měl -
však zapomněl jsem na ně.
~
Veverky, bílé pod bříškem,
jež hnízdí mezi ptáky,
mám dodnes rád. A oříšky,
ty míval jsem rád taky.
~
Dýchal bych vůni pryskyřic
i houby voněly by.
Řekněte, co je v světě víc,
než najít pěkné hřiby!
~
Co ze všeho dnes zbylo mi,
z těch snů šťastného lovce?
Chodím dnes také pod stromy,
ale jen ve Stromovce.
~
Kamení města šlapu rád,
tvrdé už se mi nezdá.
Každého jinam vede snad
na nebi jeho hvězda.
Zdroj: článek Osmisloková báseň po čtyřech verších
Domov
Jaroslav Seifert Seifert a)
Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o něj bál
a viděl jsem, že ztratím v nich kus nebe.
~
Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš, už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.
~
I dvířka kamen žárem zsinalá
v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,
tesklivě na práh za mnou volala:
Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.
~
Když jsem byl děcko, matka prosila:
Blíží se bouřka , zůstaň blízko domu.
Svět byl tak krásný, moje rozmilá,
a krásnější byl pod rachotem hromů.
~
Růže mi řekla: Voním silicí,
kdo po mně sáhne, zbloudit lehce může.
Když dotkla se mě ústa na líci,
ústa mi řekla: Voníme jako růže.
~
A mluvil oblak: V zemi tajemné
uvidíš možná věže krásných hradů.
A nato řekla: Chvátej podél mne,
uslyšíš záhy hukot vodopádu.
~
Srdce, jež bilo pod věncovím cév,
říkalo přitom: Já ti něco skrývám.
A ozval-li se sladký ženský zpěv,
pravila touha: To já ti v něm zpívám.
~
I vtiskla matka ret mi na čelo
a řekla: Sbohem. Šel jsem bez rozpaků.
Vždyť v tichu, v kterém nic se nedělo,
slýchal jsem ze tmy dunět kola vlaků.
~
Po letech klepu doma na dveře,
na prahu suk a vyšlapaná škvíra.
Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?
Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.
~
Okno je kalné, prohnil jeho rám,
už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.
Kyvadlo stojí, neví kudy kam.
Jen křížek na zdi čeká trpělivě.
~
Podíval jsem se v šero zrcadla,
a poznal čas i cítil jeho tíži.
A v náruč té, jež v prach se rozpadla,
ten, který přišel, pomalu se blíží.
Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta
Housle
Jaroslav Seifert (6 slok básničky od Jaroslava Seifert a)
Rok nebo dva jsem hrál
a hrozil se těch chvílí.
Já jsem vás proklínal
a vy jste se mi mstily
úpěním zoufalým
z hlubiny nitra svého.
Však už vás zahalím
do sukna zeleného.
~
Když zaskřípěl váš hlas,
stiskl jsem vám krk štíhlý.
Tak moci rozbít vás
úderem těžké cihly.
A pak vám rozšlapat
kobylku, hmatník, luby!
A neuměje hrát,
k těm houslím byl jsem hrubý.
~
Záhy je pokryl prach
kdes mezi harampátím.
Čas plynul v jiných hrách;
už se k nim nevrátím
a lehce oželím
tu nudu věčné škály.
Housličkám zpuchřelým
pak struny popraskaly.
~
Už vím, že to byl hřích,
a pykám za tu vinu.
Jak vděčně zlíbal bych
dnes ruku maminčinu!
Tenkrát je koupila
a zbožně přinesla je.
Ó léta zpozdilá! -
Zní housle. Někdo hraje.
~
Vzpomínám na kloučka,
možná už zmoudřel lety.
A smyčec zlehoučka
vyhrává flažolety,
po strunách poskočí
a měkce padá na ně.
Kdo mi to na oči
zezadu stiskl dlaně?
~
Kdo je to? Cožpak vím.
Hlas šeptá: Řekni jméno,
a já ti položím
svou hlavu na rameno.
Kdybych je říci směl!
Však mlčím jako němý.
Housličky, jen bych chtěl
poprosit: Odpusťte mi.
Báseň ze sbírky Šel malíř chudě do světa:
Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta
Pavučina
Jaroslav Seifert (4 sloky od Jaroslava Seifert a)
Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze bezevšeho.
- Maminko, zab ho, bojím se ho!
- Proč? Nosí peníze.
~
A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme je každou chvíli
smetákem odtrhnout.
~
Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby - vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.
~
Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.
Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta
Motýli
Jaroslav Seifert (8 slok básně od Jaroslava Seifert a)
Když chlapci jarem rozcuchaní
bělásky v hrsti nosili,
běloučký pel jim zůstal v dlani.
Ubohá křídla motýlí!
~
Motýly znám i každou kytku.
Hle, právě sedl na římse
žluťásek! Kdepak mám svou síťku?
Však nesmím ven a učím se.
~
Z počtu mám desetinnou tečku,
pak zeměpis a mluvnici.
Zkroušeně sedím u stolečku
a jaro běží ulicí.
~
Hospodařil jsem špatně s časem.
Dnes praží slunko do oken,
a já tu sedím nad atlasem,
odříkávaje spoustu jmen.
~
Nikobary a Andamany,
Borneo, Jáva, Celebes.
Motýlek stříbrem postříkaný
třepetá se až u nebes.
~
A babočka a oko paví,
když atlas jsem si rozvíral,
na mapě sedí blízko Jávy;
a na Borneu admirál.
~
Černopláštník je na rovníku
a chlubí se svým sametem
a okáč v stéblech poledníků
houpe se jako nad květem.
~
Hleděl jsem dlouho v očka křídel,
zatajiv dech, bych nesvál pel.
dokud jsem hezčí neuviděl.
Pak na síťku jsem zapomněl.
Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta
Píseň
Jaroslav Seifert (3 sloky básně od Jaroslava Seifert a)
Až už to bylo klubko,
pletací drát a míč,
ať už to byly housle,
hodiny, lampa, klíč,
po jezu voda sklouzla,
a všechno je to pryč.
~
Ať smích to byl, ať slzy
a hořké slovo k nim,
vždy ústa maminčina
přimkla se k ústům mým.
Všechno už odplynulo
jak nad střechami dým.
~
Kdybych se mohl vrátit,
nevím dnes ani kam.
Vidím, jak vítr vzdouvá
záclonku, kterou znám.
Vtom bouchl někdo dveřmi,
a všechno je totam.
Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta
Hora Říp
Jaroslav Seifert (11 slok básně od Jaroslava Seifert a)
Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.
~
Jiskřily dálky nad hlavami
jak bleděmodré drahokamy.
~
Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.
~
Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,
~
na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.
~
Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.
~
V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,
~
aby je vrazil ve chřtán dračí
a motýl spěchá po bodláčí;
~
a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.
~
Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,
~
zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!
Báseň ze sbírky Jaro, sbohem :
Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta
Vějíř
Jaroslav Seifert (6 slok básničky od Jaroslava Seifert a)
Až na dně skříně schovaný byl,
popsaný verši, čísly dat.
Ač mamince jsem jednou slíbil,
že nebudu jej otvírat,
ten vějíř se mi hrozně líbil,
a já jsem musil lhát.
~
Málokdy klíček zapomněla,
však jednou zapomněla přec,
a sotva vyšla, ruka smělá
našla ten vějíř nakonec.
Však přece se mi ruka chvěla,
když držel jsem tu věc.
~
Nerozuměl jsem veršům z něho,
namáhaje se sebevíc;
říkaly cosi tajemného
o lásce, kouzlu tanečnic.
Strach měl jsem, ale nevím z čeho.
Co věděl chlapec? Nic.
~
V krabici lístky myrty voní,
zpět chvatně dal jsem vějíř k nim,
i šáteček jsem složil do ní;
dodnes to lépe neumím.
A hle, co mi to v hlavě zvoní?
Poslouchám, byl to rým.
~
Být básníkem! Jako jím byli
autoři veršů z vějíře.
A ruce mé se pokusily
nesměle sáhnout po lyře.
Přede mnou ležel papír bílý,
arch za dva halíře.
~
Vzpomínka někdy něžně bodne.
Pokud lze mluvit o vině,
viníka nikdo neuhodne.
Snad vějíř, snad ta jedině,
jež zapomněla jednoho dne
ten klíček u skříně.
Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta
Verše o růži
Jaroslav Seifert (8 slok básně od Jaroslava Seifert a)
Měl jsem ji na památku
kdos drahý mi ji dal;
pak hrst růžových plátků
jsem z okna rozsypal.
~
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spát.
~
Vlak je již v prudkém letu,
ach, bože, proč ten
spěch?
A jeden z těchto květu
uvízl ve vlasech.
~
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spát.
~
Jsou lásky přeukrutné,
pak vzdycháš do dlaně.
A končívají smutně
tak jako v románě.
~
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spát.
~
Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.
~
Ty tomu věříš?
Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta
Básnické sbírky Jaroslava Seifert a
Kromě Maminky napsal Seifert řadu dalších básnických sbírek:
Město v slzách (rok vydání 1921)Samá láska (rok vydání 1923)Na vlnách TSF (rok vydání 1925)Slavík zpívá špatně (rok vydání 1926)Poštovní holub (rok vydání 1929)Jablko z klína (rok vydání 1933)Ruce Venušiny (rok vydání 1936)Jaro, sbohem (rok vydání 1937)Zhasněte světla (rok vydání 1938)Vějíř Boženy Němcové (rok vydání 1940)Světlem oděná (rok vydání 1940)Kamenný most (rok vydání 1944)Přilba hlíny (rok vydání 1945)Ruka a plamen (rok vydání 1948)Šel malíř chudě do světa (rok vydání 1949)Píseň o Viktorce (rok vydání 1950)Maminka (rok vydání 1954)Chlapec a hvězdy (rok vydání 1956)Koncert na ostrově (rok vydání 1965)Odlévání zvonů (rok vydání 1967)Halleyova kometa (rok vydání 1967)Morový sloup (rok vydání 1968 - 1970)Deštník z Piccadilly (rok vydání 1979)Býti básníkem (rok vydání 1983)
Zdroj: článek Básničky pro děti k recitaci od Jaroslava Seiferta
Motýli
Jaroslav Seifert Seifert a)
Když chlapci jarem rozcuchaní
bělásky v hrsti nosili,
běloučký pel jim zůstal v dlani.
Ubohá křídla motýlí!
~
Motýly znám i každou kytku.
Hle, právě sedl na římse
žluťásek! Kdepak mám svou síťku?
Však nesmím ven a učím se.
~
Z počtu mám desetinnou tečku,
pak zeměpis a mluvnici.
Zkroušeně sedím u stolečku
a jaro běží ulicí.
~
Hospodařil jsem špatně s časem.
Dnes praží slunko do oken,
a já tu sedím nad atlasem,
odříkávaje spoustu jmen.
~
Nikobary a Andamany,
Borneo, Jáva, Celebes.
Motýlek stříbrem postříkaný
třepetá se až u nebes.
~
A babočka a oko paví,
když atlas jsem si rozvíral,
na mapě sedí blízko Jávy;
a na Borneu admirál.
~
Černopláštník je na rovníku
a chlubí se svým sametem
a okáč v stéblech poledníků
houpe se jako nad květem.
~
Hleděl jsem dlouho v očka křídel,
zatajiv dech, bych nesvál pel.
dokud jsem hezčí neuviděl.
Pak na síťku jsem zapomněl.
Zdroj: článek Osmisloková báseň po čtyřech verších
Chudý
Mám okno,
v něm pluje jarní den
jak lodička na řece s růžovým praporem,
mám psa,
ten má lidské oči,
mám modrý notýsek
a v něm
třiatřicet krásných, dívčích jmen,
mám ostrý kapesní nůž a pistoli,
v kravatě jehlici s rubínem,
mám milenku tančící na jarním trávníku,
(večer s ní chodívám za hřbitov do polí
a protože je kadeřnice,
voní jí ruce, tváře a vlasy,
jako by místo do peřin v kytici růží včera ulehla si)
a ještě abych nezapomněl,
mám prázdnou škatulku od krému,
za oknem smutný, vyschlý kořenáč,
v kabátě květinu
a v duši pláč.
~
Jsem-li doma,
nemusím se dívat stále do ulice
i na hvězdy se dívám,
na hřeben hraji
a zpívám,
prsty si bubnuji na dubový stůl
a je mi, jako by mě někdo obejmul.
~
Jistě si řekne mnohý :
tohle by pro mě věru málo bylo
a jestliže to tobě stačí,
mně by to nestačilo, ——
ó ano, já bych byl přec také radši,
kdybych měl víc,
však já jsem moudrý chudý:
já totiž zvídám v drahách hvězd
a věřím
v komunistický manifest,
věřím, že přijde jednou den,
kdy i já budu spokojen,
věřím,
že i já budu jednou pánem
a vysoko, vysoko, vysoko nad Prahou
poletím aeroplánem.
Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách
Revoluce
Horoucí
uprostřed života stojíme
jak Wilde před soudci,
páni,
dámy,
slečny,
jak bychom rukama svýma
chtěli roztlouci
den,
než nás umačká očima udivenýma.
~
Na pospas
házíme těla svoje mezi vás
a úsměv skleněný se do očí nám vklíní,
po třech,
po čtyřech,
po pěti
stojíce ve své výkladní skříni,
učíme trpěti
a sejíce
svou krásu prsty nehybnými
na dlažbu ulice,
tkáme,
barvíme krví,
prapory šijeme rudé,
nebesům, domům a květinám vykládáme,
že revoluce bude
snad zítra.
Prapor
jak větrem oblohu vzdutou
jeden z nás rozvine,
standarta,
výkřik na tyči,
do oken lidem zakřičí :
~
tedy my,
když vy živí ne
~
a páni s cylindry lesklými
a dámy
v úborech pro plesy,
z holičských výkladů smutné polopanny
s krásnými účesy
v husté se semknuvše řady,
obsadíme barikády.
~
Kulomety
nikdo nezastaví řítící se světy
a kdyby proti nám vyslali vojáků tisíce,
my proti nim
postavíme se pevně čelem voskovým.
~
Slunce
jak válečná polnice zatroubí do ticha,
přes mrtvoly
a pod prapory
vstříc proti bodákům se rozběhneme,
až řeka, která vysychá,
se krví zavlní,
až brány otevřeme.
~
Rázem
do světa na všechny strany
poletí radia a telegramy
a zítra po celém světě v novinách čisti budou,
že v Praze figury z výkladních skříní
vztýčily nad městem vlajku rudou.
~
Pak teprv přijdou ti, kteří se báli
a silou vzepříti se nedovedli ani,
pak teprv přijdou lidé, aby s hanbou vzali
veliké vítězství,
vítězství,
vítězství
z našich dřevěných dlaní.
Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách
Prosinec 1920
V žaláři,
kde slunce nikdy nezáří,
je stůl
a ten je chudý jak záhon, kde žádné nevzrostlo kvítí,
smutný jak klec, když ptáček ulétnul;
jen bochník chleba na něm jako slunce svítí
a číše smutek upijí.
~
Na tento stůl vsadili semeno bolesti,
když už ji v srdcích svých nemohli unésti
a z něho vyrostla květina podobná lilii,
měla však rudý květ,
který byl smutný jak lidské neštěstí
a krásný jako svět.
~
K tomuto květu
přiletěla z rána běloučká holubice,
žalující celičkému květu,
že je duší Josefa Kuldy
a letí rovnou z nemocnice;
tak je trpký život, když se žije
a přece jen že je to krásná věc,
že je to sladkostí plná dlaň,
krajina po dešti,
touha po štěstí,
že je to slunce, které krvácí jak postřelená laň
kámen moudrosti,
studna radosti,
pastýřská píseň na šalmaj,
že jsou to oči hezkého děvčete,
do nichž se člověk zadívá
a srdce zazpívá :
jen jednou kvete v roce máj,
jen jednou v žití láska.
~
To slovo
letělo jako pták do sítě hvězd
a nad hvězdami
to slovo tělem učiněno jest,
by přebývalo mezi námi.
~
Nevinný
sestoupil s nebe jak květ květiny,
přišel jak vůně na ulici,
nepoznán,
poznával své,
zatím co lidské srdce hlaholící
bilo na poplach,
že nevinný
přišel jak vůně na ulici,
sestoupil s nebe jak květ květiny.
~
To přece nevadí, že přítel mrtev jest
a že už zapáchá,
ze slov a vzdechů modlitby věnec počal plést,
aby jej položil na bílá oblaka;
obrátil oči do duše
a v čarodějné předtuše
pohlédl s úsměvem naň
a řekl:
Josefe Kuldo, pravím tobě, vstaň !
~
A hle, on vstal
a kdyby slunce nesvítilo k tanci,
byl by zaplakal,
vstal a po hřbitově lehce kráčel,
aby si rosou šaty neuméčel,
byl jako sen
a tvář měl docela jinou,
byl jako ženich, štěstím nešťasten
a voněl rozmarinou.
Zdroj: článek Jaroslav Seifert - Město v slzách
