Popis a charakteristika osoby patří mezi slohové útvary, se kterými se žáci setkávají velmi brzy, ale jejich zvládnutí rozhodně není samozřejmost. Na první pohled vypadají podobně, přesto se liší cílem, stavbou textu i tím, na co se autor soustředí nejvíce.
Právě proto má smysl se k tomuto tématu vracet, doplňovat ho o praktické rady, typické chyby a jasná vodítka, která pomohou napsat text přehledně, srozumitelně a v souladu s požadavky školy.
Rozdíl mezi popisem a charakteristikou
Slohový útvar popis osoby se zaměřuje na zachycení a popsání vzhledu osoby, jejích fyzických vlastností. Tento slohový útvar může obsahovat i popis vlastností člověka, ale ty musí být popsány jen okrajově, větší část textu musí být opravdu zaměřená na vnější znaky dané osoby, jaké má oči, vlasy, nos, postavu, ale i řeč a chůzi. Popis osoby musí být přesný, výstižný a logicky řazený. Nejprve se popisuje to na člověku nejvýraznější a postupuje se k podrobnostem (například se nejprve popíše tvar hlavy a až pak oči, nos, ústa a pak třeba různá znaménka a pihy atd.) Existují dva druhy popisu, popis prostý, který se snaží být co nejvíce názorný, a popis odborný, u něhož je nejdůležitější podrobnost.
Naopak charakteristika osoby se primárně zaměřuje na zachycení a popsání vlastností člověka a samotný popis jeho vzhledu je zde zachycen jen okrajově. V charakteristice se tedy objeví povahové vlastnosti člověka, jeho chování k dalším lidem (členům rodiny, přátelům, učitelům, ale i lidem v okolí), vztahy s dalšími lidmi, ale i vztah k přírodě, zvířatům a další. Při psaní charakteristiky může autor využívat různá přirovnání i rčení pro popis chování dané osoby. Důležité je také využít oba typy charakteristik, a to charakteristiku přímou, kdy jsou vlastnosti jedince přesně nazvány, a charakteristiku nepřímou, při níž jsou jen popsány bez přesné definice. Vhodné je obě charakteristiky kombinovat, to znamená uvést vlastnost dané osoby a současně i popsat. Například, pokud je daná osoba ochotná pomoci, tak popsat, kdy tak jedná.
U obou slohových útvarů je třeba zachycovat i negativní jevy dané osoby, to znamená, že u popisu by se měly objevit i věci, které třeba na té osobě nejsou úplně hezké a stejně tak charakteristika by měla obsahovat i špatné vlastnosti.
Oba slohové útvary jsou navíc psány subjektivně, to znamená, že ne s každou částí se musí čtenář vždy ztotožnit. U popisu mohou tedy někomu připadat třeba vlasy neupravené, jiný v tom ale může vidět záměrně ležérní účes, u charakteristiky zrovna tak může být jedna vlastnost vnímána jak kladně, tak zároveň i záporně.
U obou slohových útvarů je důležité dodržovat logickou stavbu celku. Není možné skákat od jednoho tématu ke druhému, k utřídění myšlenek je dobré si sestavit nejprve osnovu a té se pak držet. Vytvoření osnovy zároveň také pomůže se členěním textu do odstavců. V podstatě platí, že každý bod v osnově znamená jeden odstavec v textu. U popisu i charakteristiky je třeba také dbát na spisovnost, pokud je nezbytné použít nespisovný výraz, píše se v uvozovkách. Sestavení osnovy je u obou slohových útvarů individuální, některé body musí vždy daný slohový útvar obsahovat, jiné tam být nemusí a místo nich mohou být jiné informace.
Osnova popisu krajiny by měla obsahovat úvod, hlavní část a závěr. V úvodu je vhodné uvést, kde se krajina nachází a co je jejím hlavním motivem. V hlavní části se podrobně popisuje popředí, střední část a pozadí krajiny. Závěr by měl shrnovat celkový dojem a případně zmínit i pocity, které krajina vyvolává.
Úvod
Místo (lokalita, region, obec, ulice atd.).
Obecný popis krajiny (např. hornatá, rovinatá, lesnatá, atd.).
Hlavní motiv (např. dominantní budova, řeka, les, pole).
Doba vzniku popisu (aktuální nebo historická).
Autor popisu (pokud je to relevantní).
Hlavní část
Popředí: První plán, co je nejblíže pozorovateli, detaily. Popis prvků v popředí (rostliny, budovy, vodní plochy, cesty, apod.).
Střední část: Prostor mezi popředím a pozadím, co je ve středu zájmu. Popis prvků ve střední části (terén, stavby, vegetace, apod.).
Pozadí: Vzdálenější partie krajiny, co je za střední částí. Popis prvků v pozadí (hory, lesy, obloha, apod.). Barvy, tvary, světelné podmínky, atmosféra.
Závěr
Celkový dojem z krajiny.
Emoce, pocity, myšlenky, které krajina vyvolává.
Subjektivní hodnocení (pokud je vhodné).
Kulturní a historické souvislosti (pokud jsou relevantní).
Konec prázdnin se už blížil, a my jsme stále naši prázdninovou záhadu nevyluštili. Už jsme začali ztrácet naději, že zjistíme, kdo za tím vším stojí a jak to dělá. Když v tom najednou ......
6. Vytvoř prázdninový komiks na téma: Zázrak u vody
a) Komiks
b) Ke komiksu vytvoř osnovu
c) Komiks převeď do vypravování
7. Z následující nabídky si vyber hlavní postavu prázdninového vypravování.
Osamocený student cestující autostopem nebo pěšky po České republice
Malý chlapec toužící se naučit plavat
Středoškolačka chystající se na první brigádu
Holčička trávící léto u babičky s dědou
7.2. Napiš vypravování s vybraným hlavním hrdinou.
Před samotným psaním si vždy vytvořte stručnou osnovupopisu nebo charakteristiky osoby. Pomůže vám rozvrhnout text do logických odstavců a nezapomenout na žádnou důležitou část.
Dbejte také na spisovný jazyk, vhodnou slovní zásobu a vyvarujte se opakování stejných výrazů.
Osnova popisu se liší od vypravování tím, že se nezaměřuje na děj, ale na vlastnosti, vzhled a uspořádání. Typickým příkladem je popis krajiny osnova, kde se postupuje od celkového dojmu k detailům, případně od popředí k pozadí.
Podobně funguje popis hračky osnova nebo popis osoby osnova, kde je důležité zvolit logické pořadí znaků, aby byl text přehledný a srozumitelný.
Při psaní popisu pracovního postupu se velmi často objevují opakující se chyby, které snižují srozumitelnost textu. Mezi nejčastější patří vynechávání důležitých kroků, nejasná návaznost jednotlivých činností nebo používání vágních výrazů.
Problémem bývá také nedodržení logické a časové posloupnosti, kdy autor předbíhá nebo se vrací k činnostem, které již měly být hotové. Čtenář pak neví, co má udělat jako první a co následuje.
Nejčastější chyby v popisu a charakteristice osoby
Velmi častou chybou je míchání obou slohových útvarů dohromady. U popisu osoby se žáci někdy příliš zaměřují na povahu a zapomínají na systematický popis vzhledu. Naopak u charakteristiky osoby bývá vzhled popsaný příliš podrobně, což odvádí pozornost od hlavního cíle textu.
Dalším problémem je chybějící nebo nedodržená osnova, kvůli které text působí chaoticky a nelogicky.
Písemná forma vyprávění bývá většinou promyšlenější a uspořádanější. Vypravování patří mezi nejpopulárnější slohové práce. Je to dáno především líbivostí a přístupností tohoto žánru. Vypravování má navíc poměrně jasně danou osnovu, což také výrazně přispívá k jeho oblíbenosti.
Vypravování začíná krátkým úvodem, v němž autor komentuje celý příběh z určitého odstupu. Následuje expozice, kde je již čtenář seznámen s časem a místem příběhu. Další odstavec je věnován představení zápletky, což je klíčová část každého vypravování. Jako čtvrtý odstavec následuje vyvrcholení, jehož hlavní složkou je takzvaná gradace, tedy stupňování napětí. Předposlednímu odstavci se říká rozuzlení a dojde v něm k vyřešení dříve nastolené zápletky. Chybět nesmí ani závěr, kde se vypravěč opět vrací do přítomnosti a glosuje celé dění s větším nadhledem.
Hlavním kritériem pro hodnocení vypravování je již zmíněná přítomnost napětí a gradace. Pokud tyto dvě věci váš text postrádá, nejedná se o vypravování, ale o pouhý popis děje! V takovém případě je hodnotitel nucen klasifikovat tento nedostatek jako nedodržení žánru, což má za výsledek nedostatečné hodnocení.
Aby bylo vypravování pro čtenáře zajímavé a příjemně se četlo, je potřeba, aby autor do svého textu zahrnul následující:
V úvodu vypravování se obvykle stručně představí hlavní postavy a prostředí. Vlastní vypravování lze rozčlenit do tří částí: 1. začátek děje, 2. zápletka, 3. rozuzlení zápletky. Závěr vypravování může obsahovat hodnocení, stručné zamyšlení nebo náznak k možnému pokračování.
K živému a pro čtenáře (posluchače) přitažlivému vypravování přispívá nejen zajímavé téma (tj. o čem se vypráví), nýbrž i volba vhodných jazykových a kompozičních prostředků: bohatá slovní zásoba, dějová slovesa, synonyma, obrazná pojmenování, přísloví, užití tvarů času přítomného pro vyjádření událostí minulých, citlivé užívání prostředků spisovných i nespisovných, přímá řeč a nepřímá řeč, promyšlená větná stavba, dodržování i porušování časové posloupnosti dílčích dějových složek vypravovaného příběhu.
Seminární práce musí být členěna na úvod, hlavní stať, závěr a obsahovat seznam použité literatury. Doplnit ji můžete titulním listem (s vaším jménem, názvem oboru a předmětu a podobně), obsahem či přílohou, například v podobě tabulky či grafu s konkrétními výsledky šetření.
Struktury seminární práce se pevně držte a její stručnou osnovu si načrtněte dřív, než začnete psát. Pozornost věnujte nejen hlavní stati, ale také úvodu, a především (často podceňovanému) závěru, v němž byste měli shrnout výsledky své práce.
Velikost písma na titulní straně užívejte podle vlastního uvážení. Důležité je, aby největší byl nadpis pro práci, druhý největší byl název školy a menší písmo je dobré použít pro uvedení, z jakého předmětu je tato práce, a pro údaje v pravém dolním rohu stránky. Postačující velikost pro nadpis seminární práce je 22 a pro nejmenší text na této stránce je 11 nebo 12. Používejte zde zarovnání na střed a vpravo. Vyplatí se už od samého začátku zavést číslování stránek, které je umístěno v zápatí.
Na druhé straně zpravidla bývá obsah celé práce. Ještě než začnete psát jakýkoliv text, je dobré vkládat do nadpisů úrovně textu. Tyto úrovně slouží k zobrazení daného nadpisu v obsahu. Tvorba obsahu by se měla provést až na samotný závěr práce, ale doporučuje se průběžně si vyzkoušet vložit obsah a ujistit se tak, že odpovídá vašim požadavkům. V obsahu by mělo být vše očíslováno pomocí zvoleného formátu číslování. Při kontrole obsahu používejte aktualizaci pole. Máte na výběr aktualizaci celého pole anebo pouze čísel stránek. Při aktualizaci celého pole může dojít k tomu, že se v obsahu vygeneruje celý text některých kapitol. Je to z důvodu používání SHIFT+ENTER, díky němuž můžete psát text pod danou kapitolu, aniž byste zasahovali do číslování. Naštěstí můžete přímo zasahovat do obsahu a přebytečný text vymazat anebo brát na tento problém ohled již ze začátku a používat pouze ENTER s manuálním odebráním číslování k vepisování textu do kapitol. Kdybyste chtěli být opravdu důkladní při tvorbě takovéto práce, tak úvod se čísluje pomocí čísla 0 nebo se číslování nepoužívá.
Během psaní se držte předem vytvořené osnovy. Ta vám pomůže udržet směr a koncepci textu a dosáhnout jeho cíle. Pracovní osnovu můžete během psaní konkretizovat či měnit.
Při rešerši (vyhledávání) literatury se zaměřte na nejnovější publikace. Jen tak vám neuniknou aktuální informace o stavu bádání v oblasti tématu. Využít můžete katalogy univerzitních a vědeckých knihoven či stránky České národní bibliografie.
I v seminární práci byste měli adekvátně citovat odbornou literaturu, a to nejlépe formou poznámek pod čarou (v MS Word klikněte na Odkazy a Vložit poznámku pod čarou). V poznámce musí být uvedeny minimálně název titulu, jméno autora, rok vydání a stránka, kde se citovaná pasáž nachází.
Práci si pravidelně zálohujte – nastavte si automatické ukládání, dokument si čas od času uložte na e-mail nebo USB disk.
Před odevzdáním si ponechejte denní rezervu a přečtěte si text s časovým odstupem nebo o jeho přečtení a kontrolu požádejte někoho dalšího. Téměř vždy tak narazíte na drobné chyby a přijdete na způsoby, jak svou práci ještě zdokonalit!
